Dvacet

19. dubna 2017 v 12:20 | Pražský poděs |  Blitky
Nechápu to prožívání dvacetin. Bála sem se, že to na mě přijde taky. Nepřišlo. Mam to v píči, nechápu hysteráky, který sem okolo dvacetin viděla ve svym okolí od kamarádů, dokonce i matka mi popisovala, jak se dvacetin bála, jak měla pocit, jaká je stará a jánevimco. Já to neprožívam, prostě další narozeniny. Dostanu dárky, udělam oslavu a tak.
 

Jung je na mě krátkej

10. dubna 2017 v 16:19 | Pražský poděs |  Blitky
"Zdál se mi sen..."

Noci na kopci

31. března 2017 v 17:28 | Pražský poděs |  Blitky
Rok se s rokem sešel a na výročí těch dvou roků nastal další rok. Takový vopáčko...
 


Ptáci zpívají

24. března 2017 v 16:10 | Pražský poděs |  Blitky
Mám přes sebou poslední měsíc svého devatenáctého roku.

Ezosračky bych pálila...

17. března 2017 v 18:04 | Pražský poděs |  Blitky
Ve stručnosti: mam těhlech všudypřítomných nesmyslů až po krk a odůvodňuju to následovně:

Úvaha nad sladkokyselym životem, spermatem a píčou

7. března 2017 v 23:53 | Pražský poděs |  Blitky
Bude jaro, mrtky...

Nemesis nohama na Zemi

28. února 2017 v 21:38 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Píšu nekonečný příběh,
je o dvou zbloudilých dušičká.
Běhají sem a tam, ztracené a neklidné,
nemají, kam jít.
Nemají, kde najít klid, neexistuje pro ně.
Klid zmizel.
Vypařil se rychleji, než vydechnutý kouř
z plic,
který pocházel
z ručně balené cigarety.

Klid je příliš nehybný, stabilní a trvalý,
což ho po čase činí nudným.
Nudným a nezajímavým.
Jednotvarým a předvídatelným.
To omrzí, okouká se.
To nechci, chci pohyb, chci téct,
chci cítit.
Chci se svléct.
Svléct ze svojí duše,
ať zůstane jen tělo.
Bez ní lehčeji,...co srdcem proletělo?
Emoce, srdeční nemoce.
Šance na vyléčení?
Nulová.

Spadl kámen do vody,
voda žbluňkla. Kdo to byl?
Proč šutr nebyl namířen
na hlavu?
...osud usmířen.

Nač psát příběh, sám to zvládá.
Tužka z ruky utekla.
Po papíru běží se stopou v čase.
Tvrdohlavá, couvat ano, ustupovat ne!
už zase...

Vina není šutr, na koho jí hodit?
Odstraň mi oči, abych tě neviděla.
Nebo ti vypálím pohledem cejch do všech tvých dalších inkarnací!
...protože jsi to stihnul jako první.

Návrat na stromy

19. února 2017 v 13:35 | Pražský poděs
Dva roky? Dva roky od začátku všehozmatku? Dva roky narušení mýho niterního chaosu dalšim niternym chaosem. Ale menšim.

Střízlivá

10. února 2017 v 14:13 | Pražský poděs |  Blitky
Mam pocit, že sem upír. Teda, ten pocit sem měla už dávno, ale teď vidim, že je to reálný. Potřebuju vysávat lidi, kdyby bylo možný krev, tak by to bylo asi nejideálnější, ale já si vystačim bohatě s energií. Ta energie je tzv. genius nejčastějc. Genius (genus = rod) používaný starými Římany pro životní sílu sídlící v každém muži, ženský ekvivalent byla iuno (iunior = překladu mladý). Tahle síla sídlí v člověku od narození do smrti, je individuálnícho charakteru a utváří lidskou identitu. A já se tim živim.
Jo a...držim suchej únor...

Zánik, vznik

30. ledna 2017 v 18:35 | Pražský poděs |  Blitky
Co patří k žvotu? Všechno. Některý události tuplem.

Vykřičený dům

20. ledna 2017 v 17:08 | Pražský poděs |  Blitky
Zkouškový je období, který se tváří jako prázdniny, ale ve skutečnosti to žádný prázdniny nejsou. Smutné.

Pořád vlhká

11. ledna 2017 v 15:53 | Pražský poděs |  Dopisy všemu možnému
Zkouškový je období, který se tváří jako prázdniny, ale ve skutečnosti to žádný prázdniny nejsou. Smutné.

Dopis vztahu na objasnění vztahu

5. ledna 2017 v 14:39 | Pražský poděs |  Dopisy všemu možnému
Má drahá vážná známosti,
když o něčem často mluvim, tak je to asi závažný a důležitější, než jiný věci. Je to předmět, o kterym se musim rozepsat.

Kalendář neuznávam

1. ledna 2017 v 18:08 | Pražský poděs |  Blitky
Odpustim si takový to "co se všechno tenhle rok stalo" a "novej rok, novej začátek" a podobný sračky. Čas je jen konstrukt naší mysli, jak nezešílet a vyznat se v okolnim světě, jak si všechno líp uspořádat. Krom toho neexistuje, tak co bych se tim měla víc do hloubky zabývat a hodnotit zbylých dvanáct měsíců? Resp. čas eště relativně uznávam, co ale neuznávam, sou kalendáře. Kalendáře, co je to za sračku? Proč by si něco, co se neustále mění a je pokaždý jiný (juliánský, gregoriánský, egyptský, řecký, islámský, židovský, jánevimjakeještě) mělo zasluhovat mojí pozornost? Ne. Nevěřim v kalendáře.

Dokončení začatého

28. prosince 2016 v 15:18 | Pražský poděs |  Blitky
Až mě najdeš
a já tebe,
svět bude trochu jinačí.

Naštěstí neni taková zima

12. prosince 2016 v 22:17 | Pražský poděs |  Blitky
Proplout, to je účel...

Podivuhodný Mandarin

28. listopadu 2016 v 13:51 | Pražský poděs |  Blitky
Žiju nevzpamatovaná z toho šoku. Přitom je to tak jednoduchý, jenom se dějou věci, co sem chtěla, aby se děly. A teď se z toho můžu posrat.

Tak já to teda řeknu...

19. listopadu 2016 v 18:10 | Pražský poděs |  Blitky
Očekávat neočekávané. Nemožné, neskutečné, ne
Těma slovama začal. A jak tu větu dokončil?

Pak se pomilujeme a všechno bude v pořádku

15. listopadu 2016 v 15:29 | Pražský poděs |  Blitky
A ejhle! Nečekej, že něco bude tak, jak čekáš! Člověk předvádějící, že rozumí tomuhle světu je největší pokrytec ze všech! Součástky kosmu drží pohromadě židovskou vírou.

Poslušná děvka v oblasti s výskytem turbulencí

29. října 2016 v 18:10 | Pražský poděs |  Blitky
Nejen moderna je tekutá. Neuvěřitelný osudy neberou konce. Tekutý život.

Kam dál