Jak jsem se hrabala ve své bulimické minulosti...

6. května 2013 v 23:32 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Nechtěla jsem

Aby jeden z prvních mých příspěvků tady byl na toto téma. Ale nemůžu si pomoct...
Jelikož tohoto krásného dne mě to opět přepadlo. Co? No přece nevysvětlitelná teenagerovská "deprese". Nebo spíš...deprese. I když, je vysvětlitelná. Složitě, ale přece vysvětlitelná. Stejně to vysvětlení nikdo kromě mě nepochopí...
Takže
Moje problémy, který nikoho nezajímaj, začali už dávno. Asi rok zpátky. Ve skutečnosti ale začali už mnohem dávno. Když mi bylo 11- 12 let. Tyhle problémy, dá- li se to tak nazývat, se týkaji něčeho, o čem se tu skutečně nebudu rozepisovat. To je jedno. Pro ostatní lidi by to byla blbost. Pro mě ne. Zažitek natolik silnej, že mě změnil. Napořád. Nechtěla bych to měnit. Protože, kdybych si to neprožila, je ze mě ted' uplně jinej člověk, než jakej sem. A to by byla škoda. Je to zážitek, kterej postupně ovlivnil moje vnímání světa a fungování všeho v něm. Prostě všeho, mezilidských vztahů, náboženství, celosvětových problémů atd. Och bože, kdyby ste ve skutečnosti věděli, o co jde lol.
No a tyto zkušenosti před rokem ukázali v trochu jiné formě a projevili se. Jednoduše, ztráta chuti k jídlu a pocitu hladu. Téměř uplná. V tý době jsem končila základní školu a po prázdninách přecházela na střední. Diagnoza mojí mámy tím pádem byla jasná; stres způsobený oním začátkem dalo by se říct nového života a možná i doznívající stres z přijímacích zkoušek v zimě. Moje doktorka si to myslela taky. Ano, jedna z jejích prvních otázek byla, jestli mě něco netrápí. Já odpověděla, že ne, samozřejmě. V tý době jsem si myslela, že ne, jelikož mě přímo nenapadlo, že by to mohlo být to, co to bylo. A stejně, kdyby mě to napadlo, tak jí to neřeknu, protože sem to neřekla nikomu. Dřív jsem to ani nikomu nemohla říct. Je totiž důležité poznamenat, že se to týká jedné, a trochu i druhé jisté osoby, kterou všichni moji tehdejší jediní kamarádi znali a tak se nejevilo vhodné, aby o tom věděli. První člověk co o tom slyšel, byla asi před měsícem moje spolužačka z nynější SŠ. No nic.
Zpátky k tomu, že to pravděpodobně způsobilo to, že jsem denně vydržela o jednom sucharu, vůbec mi to nevadilo. I Sněžku jsem vyšlapala. A ne, nebyla to anorexie. Ani bulime. Ze začátku jsem sice zvracela ale potom už ne. Pak už mi bylo jenom absolutně bezdůvodně špatně od žaludku. Najezená, nenajezená, to bylo jedno. Ráno, večer, celý den, prostě mi bylo špatně, ale anorexie to nebyla. Na to by přišli, lítala jsem všude možně po doktorech. Dokonce jsem ani těhotná nebyla. Bingo. Já a těhotná lol. To bych musela porodit mesiáše jako panna Marie. To, že já, doslova unkissed, forever alone virgin (dílem náhody ted' už jenom forever alone virgin), bych otěhotněla s nějakou existující osobou je pravděpodobný asi tak, že uvidim kompletní Beatles naživo ještě v tomto životě.
A když se situace zdála bezvýchodná, máma mě zatáhla k léčiteli. Ten vykyvadloval to, že mam zánět nějakýho dvanáctníku nebo čehoto. A taky řek, že nemam pít moc kafe, vína a nemam kouřit. Dal mi čaje, nějakej podivnej cukr, co vypadal jako kokain a tak to skončilo. Nedělam si prdel. Po pár měsících čajování a kokainování mi fakt přestalo být blbě. Prostě po prázdninách v září absolutní pohoda. Až do ted'ka. Neříkam, že se mi to zas vrátilo, jenom včera sem zase cítila takovej ten zvláštní pocit, jakej sem tenkrát měla. A bylo to jednoduše vyvolaný (jo vim e to bude znít divně) jistou fanfiction, jejichž čtení mám ted' v oblibě. Dřív než se kdokoliv začne smát mé stupiditě, je potřeba poznamenat, že onen příběh se v souvislostech týkal právě té zkušenosti a problému co mám a na což jsem velmi citlivá. A protože se to dotýká vlastně všeho, tak jsem citlivá na všechno.
A co z toho ted' mam? No přece to, že když se totální náhodou zmínim, že nebudu jíst víc, než je u mě obvyklé, máma si myslí, že mě je zas blbě a že to mam z toho kouření. Ráda bych připomněla, že kdyby mi bylo blbě z kouření tak asi nekouřim ne? A to, že ve škole nemam samý jedničky je taky z kouření. Dokonce i to, že sem vživotě neměla přítele je kvůli kouření. A až mě zašlápne slon, tak to budu mít taky z toho kouření. A ne, nemam to z kouření, jelikož věřim tomu, že něco, co mi dělá dobře, mi na druhý stránce nemůže dělat špatně. Myslete si co chcete, já to dělam taky...
A z toho vychází....

Že sem přecitlivělej depresoidní teenager. Nádhera ne? No nechtěli by ste mě doma? A abych zněla jako SKUTEČNĚ depresoidní teenager tak řeknu tohle. A věřte tomu, že to myslim upřímě....

NIKDO MĚ NECHÁPE!!!
Aarrgghh
Ted' už jenom chybí, abych se jako správný teenager pořezala.
Ne.
Už nikdy více...
Ámen

Rokenrol vám všem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LukasLongr LukasLongr | E-mail | Web | 16. června 2013 v 17:32 | Reagovat

Nemám slov. Jde vidět, že jsi to v životě zrovna jednoduché neměla. Dalo by se říct, že jsem na tom podobně. Od páté do deváté třídy, byla pro mě základní škola peklem na zemi. Naštěstí jsem se při nástupu na střední probral a už jsem neměl žádné problémy. Ale následky mně zůstanou na vždy.

2 Normální člověk Normální člověk | Web | 16. června 2013 v 21:35 | Reagovat

[1]: a z toho vychází, že svět patří těm, co se neposerou :)

3 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 25. června 2014 v 12:21 | Reagovat

[2]: Vivat Bukowski.

Dříve či později tě začnu strašně štvát,
("co to sakra cizí magor mi pročítá celej blog")
to mi ovšem vůbec nebrání v tom, do té chvíle komentovat a brblat o svém. A tady u toho článku musím utrousit, že tě za něj obdivuji. Jelikož. Nevím, co je zač tvá zkušenost měnící celý pohled na svět, ale stalo se mi totéž, vím dnes, že je to úplná naprostá dokonalá hloupost a drobnost, leč tehdy ze mne učinila zrůdného negativistu, jakým jsem dnes. A nelituji. Konečně dokáži pochopit, proč co kdo dělá, ať už se s ním ztotožním či nikoli.
A k tomu obdivu - za to, že jsi to dokázala "veřejně" napsat. Prostě napsat. To je z mého zbabělého pohledu hodně.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 25. června 2014 v 15:01 | Reagovat

[3]: Ne, mě lidi neserou (teda až na jednu osobu s penisem co mě opravdu ale opravdu umí nasrat tak jako nikdo jinej a ani o tom neví). Hej no...to já takhle mám. Já takhle ztrácim lehce zábrany ve veřejném popisování a mluvení celkově :D Nevim, jednou sem si prostě řekla, že budu řikat to, co si myslim a tak se stalo. Od tý doby mě spousta lidí nemá rádo :D A já nemám ráda je :D

5 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 25. června 2014 v 19:23 | Reagovat

[4]: Podle mého by měl každý říkat, co si myslí :D Já to dělám a tak nějak to čekám i od ostatních. Tedy, byla bych za to ráda, nečekám to od nich. Patrně se to dneska nenosí. Jestli mne někdo nemá rád, tak mi to dosud neřekl :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama