Srpen 2013

Moje budouctnost

27. srpna 2013 v 18:18 | Pražský poděs |  Blitky

Páč si myslim, že tak nějak dopadnu...

Co k nim dodat?
  • sou všude
  • smrdí v MHD
  • otravujou jestli nemáte pár drobných
To už všichni víme. Páč většinou, když je potkáme, tak dělají pouze výše tři uvedené věci. A proč to dělají? Protože jim nic jinýho nezbejvá. Jednoduše se jakkoliv dostali do takový situace.
Dovoluju si tvrdit, že většina si za to může sama. A jak se tento typ těhlech lidí pozná? No přece tak, že je jim v jejich situaci dobře a nechtěj jí změnit. Kdyby chtěli, tak si najdou levný ubytování na který se snaží si férově vydělat. Místo toho žebraji, za den si vydělaji víc, než luxusní šlapky na Václaváku a pak to utratí za krabicák. Proč by měli bydlet v levný ubytovně, když se tam nemůže chlastat? Proč by měli férově vydělávat, když jim žebrání vynáší víc? Tak proč by týhle skupině lidí bez domova měl někdo pomáhat, když je jim dobře?
A pak je tu druhá skupina bezdomovců. Ty se taky lehce poznaji. Těmhle lidem neni dobře a tak se za každou cenu snaží dostat ze začarovanýho kruhu na ulici pryč. Jo a ještě je třeba poznamenat, že většinou nespustí spršku nadávek ihned potom, co je oslovíte ale dá se s nima i popovídat, případně natočit dokument.
Jedna věc je fascinující. Pokud žije člověk víc jak půl roku na ulici, stane se z něj zvíře. Ano, je to tak. Po týhle době je téměř nemožný, aby se choval tak, jak byl předtim zvyklej. Žádná hygiena, žádný myšlení na budouctnost jenom přežít, přežít a přežít za každodu cenu. At' je to tak či onak, nesud'te bezdomovce stejně tak, jako nesud'te žádný lidi. Nevíte, proč takhle skončili. Nevíte, jestli se to jednou nestane i vám.
Yep já mam třeba strach, že takhle jenou skončim...
Nevim co dodat, z blízkých zdrojů vim, jak to na ulici chodí.
A pokud máte půl hod'ky čas tak...
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318730018-polosero/212562222000001-polosero-ztracenci/
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak je fajn se jednou za čas ožrat

22. srpna 2013 v 1:40 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Prostě nádhera

To je tak, když nemáte o prázdninách co dělat. Domluvíte se s takový stvořením, které nazýváte kamarádka a de se. De se kamkoliv, kde je dobře tj. tam, kde se může kouřit. Po cestě potkáte ještě jednu osobu, co znáte. Tak si prostě celý odpoledne sedíte na Letný a felíte.
Když tu náhle (po několika hodinách) se ozvala ještě jedna osoba. Konkrétně kamarádka, kterou už sem dost dlouhou dobu neviděla. S touhle kamarádkou je vždycky největší prdel. Protože s sebou pravidelně nosí něco, co tomu dost napomáhá. Já tu holku prostě miluju. A tak sme se dostali tam, kam sme se chtěli dostat. Na Náplavku. Onen ráj na zemi. Tam, kde se dá sedět u smradlavý Vltavy. Tam, kde chodí kůl lidi. Tam, kde nejezdí večer fízlové. A navíc svítil měsíc. Skoro- úplněk. Nevim proč ale tancovali sme jak blbý.


Bohužel, čim víc se blížila noc, tim víc sme zůstali s kamarádkou sami. Tedy ve dvou. A co se dá dělat ve dvou u Vltavy? PŘECE HULIT A CHLASTAT. Jenže sme to dali ve špatnym pořadí. Nejdřív sme hulili a až potom koupili flašku vína. Takže sme zapoměli, že na tu flašku potřebujeme otvírák. Jujda. První dva borci sedící blízko vody- nemaj. Další borci se s náma tak trochu snažili seznámit ale nám šlo opravdu jenom o ten otvírák, takže nic. Naší spásu představovala jedna z těch restaurací tam. Ne Ježíš. Tak sme si konečně v klidu sedli a měli sme všechno, co bylo potřeba. Byli sme dost zhulený, flašku vína uplně pro sebe a spoustu tabáku. Jo a měsíc. Nesmim zapomenou na ten supr měsíc.
Žel bohu, ta osoba, díky který žiju mě přinutila, abych přijela domu. Tak vtipnou cestu domu už sem dlouho nezažila. Problém byl jenom v tom, že všechny ty vtipný věci se odehrávali pouze v mojí hlavě. Yep, chovala sem se přesně jako takový ty opilci, co potkáváte v pozdních spojích dopravy. No a co. Mě ty lidi byli fakt uplně u prdele. Protože sem se hezky opila. A zhulila. Překvapivě se mi podařilo dosáhnout té ideální vyrovnanosti mezi vínem a bylinou, takže mi fakt nemohlo být líp. I když mi vlastně bylo svym způsobem strašně moc divně. Ale dobře. To bylo tim, že to bylo den před úplnkem.
Už je mi fajn. Takže ano, mam deprese. Náhlé změny nálad. Je to jasný. Jo a Ten, jehož jméno nesmím vyslovit je zaneprázdněnej páč musí vydělávat peníze. Urgh. Nejsem důležitější než peníze. Super.
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem se stala závislou...

18. srpna 2013 v 23:27 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

A je to tady, takže sem v prdeli. Už zase...

Dneska ráno sem si to ofiálně přiznala. Ano, zamilovala sem se do něj.
Eště si musim přznat, že mam strach. Mam strach, že s tim, jak sem zamilovaná přijde taky to, že se celá ta sluníčková situace opět posere. Jak to v mym životě bejvá ve zvyku, žeano. Nebudu to ale hrotit. Je tu totiž jedna pravděpodobnější možnost. A to, že sem víc než do něj zamilovaná do tý představy, že mam vztah (páč to je ta moje priorita). Na druhou stranu musim říct, že přemejšlim hlavně o něm samotnym. Například dneska se mi o něm už i zdálo.
Ted' momentálně řešim ale to, že Ten, jehož jméno nesmím vyslovit už čtvrtej den ignoruje moje zprávy. Byla sem na víkend nucena odjet kamsi do zahraničí. Jednoduše mi na poslední zprávu neodepsal, i když byl několikrát online. Nevim proč. Nechci dělat hypotézy, když sem se ho ani nezeptala, jestli se něco stalo ale nemůžu si pomoct. Asi sem ho fakt přestala bavit. Nebo zjistil, že je na kluky. Nebo na něj spadnul satelit ale jeho facebook účet je i přesto aktivní. Nebo je to ve skutečnosti jenom figurka nastražená iluminátama, do který se mam zamilovat a pak mě začne igorovat, čímž mě dovede k sebevraždě. No, už sem se zamilovala takže...
Bud' chce, abych ho spamovala zprávama, na který stejně neodepíše nebo nechce, abych ho spamovala zprávama a neví, jak mi říct, že už nemá zájem, tak se rozhodl pro kompletní ignoraci.
Takže nevim, co mam dělat. Bud' se zachovam jako on a budu ho ignorovat do tý doby, dokud se prostě něco nestane, nebo se ho jednoduše zeptam, jestli sem třeba řekla něco špatně nebo tak (lol silný slova ted' je online a já se bojim).
Zkráceně: sem v prdeli, cítim se jako hovno a tenhle pocit bych nepřála žádnýmu dobrýmu člověku. Neni to hezký. Život prostě neni hezkej. Bůh existuje a vyslyšel moje motlitby ohledně toho, že chci řešit vztahy. Jo, řešim je. Neni to hezký. BTW nedavno sem byla na vyšetření, proč se mi třesou ruce. Na žádnou trávu nepřišli. Stejně vim proč to mam. Je to od nervů. Překvapivě. A nikdo mi nevěří...
Achjo přeju si mít hezky fungující vztah. Nebo si přeju být třeba pes. Nebo jakýkoliv zvíře. To nemusí řešit věci, co řešim já. Nebo si přeju, aby mě něco zabilo, ale rychle. Nebuju se přece zabíjet sama jako nějakej slaboch. To je moc mainstream. Nesnášim, když se sebelituju. Ano, vlastně sem na něm závislá.
Jo, přesně takhle sem dneska vypadala. Kouřila sama cigáro na balkoně, zatímco mi po tvářích stíkala taková malá Niagára. Bože, už zase všechno dramatizuju, zveličuju a kdoví co eště. Zabijte mě rychle prosím někdo. Odměnou vám bude to, že už tu nebude ani jeden otravnej článek plný naříkání a sebelitování. A to se vyplatí Horste!
Ámen
Rokenrol vám všem

Na tohle sem čekala celej život

14. srpna 2013 v 18:00 | My naked self |  Blitky

''Život''

"Všichni machrujou, že už ví, co od něj očekávat, ale on vám stejně nakope prdel tehdy, když se to bude nejmín hodit. Tomu se řiká karma."
Jé život. Co dodat k životu. Myslim, že jedinym jeho smyslem je, aby nás kopnul do prdele tak, až doletíme tam, kam potřebujeme doletět. A to je dobře. Jenom tak se dostaneme někam dál. Posun jde vždycky přes něco, co neni zrovna dvakrát příjemný. Je pořeba si na to zvyknout, jinak už to totiž nejde.
Člověk se narodí. Pak roste, v nejlepším případě v úplné rodině se vším potřebným. A pokud ne, nevadí. Naučí ho to něco, co bude pozdějc třeba potřebovat. Ze začátku se zdá všechno být takový, jaký to má být. Všechno je na svym místě, všechno je v pořádku. A najednou, bejvá to tak kolem 12ti let, se to tak nějak posere. Věci se mění většinou k horšímu. Už to neni takový to hezký, růžový, sluníčkový. Začíná to být jiný. Tam, kde člověk očekával nějakej řád je najednou zmatek. To by bylo ještě v pořádku. Změna je přece život, ne? Nejhorší na tom je, jak rychle se to všechno děje. Člověk neni schopnej dávat tomu dostatečnou pozornost, co si to zaslouží a stane se, že nestíhá. A jak začne nestíhat, tak... je v prdeli. Lépe řečeno, v pubertě. Ale to je jedno a to samý, žeano. Člověk zjišt'uje, že na světě neni jenom to, co je mu příjemný, ale že převládá hlavně to, co je mu nepříjemný. Že existuje spousta věcí, co mu chtěji ublížit. Z toho důvodu se začíná bránit. Začíná se uzavírat tak, aby na mu potencionální vlivy z jeho okolí nemohli ublížit. A tak zjišt'uje a zjišt'uje až dojde k tomu, že si musí nějak pomoct. Ale ne, že mu někdo musí pomoct. Že si musí pomoct prostě sám. Protože každej žijeme sám za sebe. Pokud se zdá, že člověku někdo pomoh', tak to neni pravda. Ten druhej byl jenom prostředníkem k tomu, aby si člověk pomoh' sám. Kdyby člověku totiž ten druhej chtěl pomoct, ale člověk by sám nechtěl, tak mu nikdo nepomůže, i kdyby se posral.
Když si člověk bude chtít pomoct, tak si pomůže. Když ne, tak si nepomůže. Mam pocit, že je to jedna z prvních velkých zkušeností v životě. Zjištění, že žijeme život sami. Dokud se nesmíříme sami se sebou, tak se nám nebude žít moc dobře. Za všechny problémy, co nám v životě vznikly, si můžeme sami. Ale asi neni dobrý čekat něco jako: ''Fájn přijmu se takovej, jakej sem a všechny moje problémy zmizí''. LOL ne, to se nestane. Ty problémy nezmizí. Ale jakmile se naučíme pracovat sami se sebou, tak si ty problémy budeme umět vyřešit tak dobrym a rychlym způsobem, že už si jich ani nebudeme všímat.
O tom je život. O tom, že se člověk musí naučit jak žít. Nikdy nevíme, co v životě přijde. Je to jako, když jedete poslepu na lyžích. Nemůžete se vrátit, jedete pořád rovně, nevíte, jak pokračuje cesta a musíte se snažit zvládnout každej hrbol. Pokud to nezvládnete a spadnete, tak prostě spadnete no. Bud' zůstanete ležet a nebo se zvednete a jedete dál. A odkud že to všechno vím? Ano, má mentální retardace je natolik velká, že jsem výše popsanou, ne příliš přjemnou situaci na lyžích opravdu okusila. A byla to neskutečná prdel....věřte mi doporučuju :D :D :D
Ničí život neni jednoduchej, i když se to může ostatním zdát. Já si myslim, že průměrnej člověk, co se mnou párkrát v životě promluvil, se může domnívat, že jsem měla a mám jednoduchej život. Heh. Ne. Já rozhodně nemam jednoduchej život. Nebudu to porovnávat s nějakym dítětem hladovějícim v Africe. To už je jeho život, ne muj. Já ten svuj nevidim jako jednoduchej. Ale to eště neznamená, že je tak uplně špatnej. Jenom by moh' bejt lepší. No, snažim se o to a přes všechen muj nekonečněj pesimismus věřim, že jednou bude lepší. Například, nedavno. Já už pěkně dlouho (pár let) řešim ty osoby s penisem (né jakože thajský prostitutky ale prostě normální chlapy). Řešila sem je i přesto, že se kolem mě žádnej z nich nemotal. Teda motal jakože na ulicích a ve třídě a tak. Ale žádnej se kolem mě nemotal s tim, že by se mnou chtěl navázat jakýsi hlubší vztah překračující přátelský vztah. Až sem se jednoho krásného dne začala scházet s jistým Tím, jehož jméno nesmím vyslovit. A scházeli sme se tak dlouho, dokud na začátku tohohle měsíce neproběhla líbačka. Tadá. Pro mě doslova zázrak. Moje přehnaně kýčovitě romantické představy o líbání byly vyplněny. Nikdo si nedovede představit, jak silnej to byl zážitek (teda ne natolik silnej aby překonal zážitky z koncertů ale dobře dobře nebudu to porovnávat). A potom, co sme tam seděli, tak se mě několikrát ptal copak mi je (protože sem vypadala tak, jako když si představíte pannu nepolíbenou po jejim prvnim pravym polibku). A já mu odpovídala, že sem na situaci jako je tahle čekala celej život. Stejně je život výmysl, stojící o to, aby sme se o něj zajímali. Už jenom to, jak vzniká. To vypadá zajímavě. A asi to i musí bejt zajímavý. Nevim sem panna takže...(takže doufam, že už dlouho nebudu)...
Ještě mě napadá, muj život se vlastně skládá z těhlech věcí:
- cigarety
- bylina zelená
- AC/DC (dobřebobře...řekněmež celkově hudba)
- internet
- laky na nehty
- a naděje, že se náš vztah s Tím, jehož jméno nesmím vyslovit pohybuje směrem k hezky fungujícímu vztahu
Něco mě nutí dodat, že nebýt poslední poznámky, tak bych měla pocit, že nejsem nějakym způsobem v pořádku. Ale stejně, to pro mě nikdy nebude život. Muj život byl, je a doufám že i bude vždycky jenom hudba. Vemte mi hudbu a já přežiju. Nechte mi hudbu a já budu žít.
A pokud se k tomu dopracuju, tak bych si aspon jednou v životě chtěla okusit stát na podiu a cítit to, co cítil například tenhle pán a mnoho dalších při vystoupení.


(no co každej si můžeme dovolit mít životní sen co se očividně nikdy neuskuteční)
Na závěr jak jinak, než Charles Bukowski (kterýho zas tak moc nežeru, ale polemizujte si nad tim jak chcete, tohle je prostě pravda všeho vesmíru a dává to větší smysl, než všechno, co kdy vymyslel Einstein)- ''Svět patří těm, co se neposerou''.
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem asi fakt psychicky narušená...

10. srpna 2013 v 17:09 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Nevim, vážně nevim...

Nebudu ze sebe dělat sluníčkovýho človíčka a usmívat se na celej svět. Snažim se to hodnotit co nejvíc objektivně. A došla sem k závěru, že moje chování asi odpovídá tomu, co by většina psychiatrů nazvala periodickou depresivní poruchou. Možná, bych to někomu měla říct. Někomu jako matce. Ale moc se mi nechce...
Proč mě všechno sere? Proč nemam sílu na to, dělat něco jinýho, než sedět u počítače? Proč neužívam prázdnin, jako všichni lidi okolo mě? Proč nejsem spokojená i přesto, že mam skoro všechno? Opravdu za všechno může Ten, jehož jméno nesmím vyslovit? Proč si se mnou nepovídá? Proč nenapíše, i když je online? Třeba dělá něco jinýho. Třeba nemůže. Třeba na něj spadnul satelit a ted' je mrtvej. OPRAVDU MĚ NĚCO TAKOVÝHO JAKO TOHLE MŮŽE NATOLIK VYVÉST Z MÍRY A HODIT DO TOHO STAVU, V JAKYM TED SEM? Asi jo. Možná si od něj jenom moc slibuju. Možná náš vztah nechce posunout dál. Možná o mě opravdu nemá zájem. Ale to je divný, vzhledem k tomu, co mi řek minulej tejden. Nevim, nebudu si vytvářet doměnky. Tohle je šílený. Vždyt' do něj nejsem zamilovaná. Tohle neni to, co cítim, když sem zamilovaná. Jenom prostě si chci zkusit jaký to je, mít s někym vztah. Co já vim, třeba se do něj časem zamiluju. Už z toho začínam šílet. Celou dobu se snažim o to, aby z toho něco bylo a pokud z toho nic nebude, tak nechci myslet na to, jaká bude moje reakce.
Co mám dělat, abych to neposrala? Co mam dělat, abych se nevnucovala? Nemůžu mu říct, jak sem psychicky labilní a co se mnou udělala a dělá celá ta naše situace. To prostě nemůžu. Možná sem slaboch ale nechci působit jako slaboch. Copak opravdu za celej ten muj depresivní stav může to, že sem potkala jistého kluka, který o mě jevil zájem, ukradl první polibek a ted' neodpověděl na jednu zprávu, co sem mu napsala? Asi i jo. Protože mam pocit, že na něco takovýho čekam už od dejme tomu 11ti let.
Opravdu to musí vypadat takhle? Když si stěžuje jak je mi ouvej a že je na mě život zlej a všechno bůů, tak se pak zázračně vyjeví nějaká situace, která se zdá býti absolutně ideální a všechno je kytičkové a sluníčkové. Jenže potom se celá ta situace sesype jako domeček z karet, abych viděla jaký to opravdu je, když je špatně. Tadá. Karma.
Chce se mi křičet. No, to taky. Spíš se mi chce brečet. Jenom brečet. Teda, spíš brečim...


Mam pocit, že si to celý vytvářim sama. Všechny ty problémy. Proč se ho teda nezeptam, jestli někam nezajdeme? Proč? Proč neřeknu někomu, jako vlastní matce, že mam podezření, že potřebuju prášky na hlavu?
Možná sem si jenom dlouho nezahulila. To bude spíš ten problém...
Ale já chci hulit s Tím, jehož jméno nesmím vyslovit.
Achjo...
Třeba ze mně jednou s tadytěma depresema bude něco jako Kurt Cobain. Nebo Syd Barrett. Nebo Jim Morrison. To by bylo hezký.
Řešim vztahy. Jojo. Mam, co sem chtěla...
Super, tak ted' do mě začali navážet i členové rodiny....
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak se mi stýská...

9. srpna 2013 v 23:45 | My naked self |  Blitky

To jakože fakt?

Situace: trčim u babičky
Problém: potřebuju domu
Ne, přiznej si to, ten pravej problém: jo jo faaajn, chybí mi Ten, jehož jméno nesmím vyslovit
Ale to neni všechno, žeano: jo...páč mi eště ke všemu už den nenapsal
Hm a je to tady. Přišlo to tak náhle. Nechápu, proč se takhle chovam. Slíbila sem si, že taková nebudu. Mám strach, že začínam být zamilovaná. Ale na jednu stranu si řikam, že je to blbost, abych do něj byla zamilovaná. Když sme se totiž líbali tak jsem o celý tý naší situaci hodně přemejšlela. Vlastně, přemejšlela sem o tom skoro celou noc. A zjistila sem, že do něj vlastně nejsem zamilovaná a důvod proč s nim chodim ven a tak je ten, že prostě potřebuju mít pocit, že je tady někdo, komu na mě záleží. Taky mě napadalo, že jsem docela svině, když bych se s nim vrhla teoreticky do vztahu (eště spolu samozřejmě oficiálně nechodíme) ne proto, že bych do něj byla zamilovaná, ale proto, abych si nepřipadala tak blbě, jak si připadam. Na druhou stranu sem se cítila uplně úžasně když mi řikal, jak sem skvělá a dokonalá. Ale to bylo prostě jenom tim, že jsem se cítila opravdu NESKUTEČNĚ MOC ÚŽASNĚ s pocitem, že o mě má zájem. Yep, očividně sem ten typ člověka, co mu dělá dobře, když má moc nad druhym člověkem.
I když to sama samozřejmě odsuzuju. Vlastně kolikrát odsuzuju celou partnerskou lásku. To je totiž láska, kdy chceme mít pocit, že nám ten druhej patří. Kamenujte mě jak chcete, řikejte, že to neni pravda ale ona to pravda je. Jenom málokdo by se totiž v případě, kdy by od něj jeho partner odešel s někym jinym a tvrdil mu, že je s nim víc št'astnej dokázal radovat právě z toho, že je št'astnej ten, koho miluje, byt' né s nim ale s někym jinym. To už je totiž případ tý dokonalý lásky, která je skutečně málokdy vidět. Běžná partnerská láska je prostě sobecká.
Jenže ted', když mi Ten, jehož jméno nesmím vyslovit nepíše, mám pocit, že mi chybí. A už zase uvažuju nad tim, proč nepíše. I když včera byl online. A já se nechci vnucovat. Nechci ho bombardovat zprávama.
Ale jo, chci vztah. Chci se mít komu svěřovat (ale ne se všim jinak by rychle utek). Chci se s nim koukat na filmy, poslouchat hudbu, chodit na brko, chodit na panáka atd.
Takže ano, chci se s ním zase líbat.
Už jenom vidim, jaká prdel to bude až zjistim, že o mě vlastně nemá opravdovej zájem. A já pak budu prohlašovat, že jsem ho skutečně milovala a proč mi to udělal a že se kvůli tomu zabiju a blablabla.
Ne, ted' vážně...chybí mi... A ta představa, že z toho nic nebude mě dost děsí. Ne. Děsí mě hodně. Vlastně se mi při tý představě chce brečet. S nim sem totiž přestala mít pocit, že sem hovno.
Chtěla si řešit vztahy, tak tady to máš. Řeš si to...
Ano, karma mě dohnala.
Já vs. vesmírná spravedlnost- 0 : 1
A ted', když sem si to hezky přiznala, tak by se mi moh' konečně ozvat s nějakým pozitivním sdělením. Třeba jestli nemam zejtra čas...
Právě jsem se přistihla, jak se modlím...

Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem byla podeváte nanebevzatá...

9. srpna 2013 v 1:18 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí

ALL IN ALL YOU'RE JUST ANOTHER BRICK IN THE WALL

Ach svatý jelene, oči máš zelené!!! Asdfghjklkjhgfdsa!!!
Tak se stalo, že sem viděla Rogera Waterse. A tomu předcházelo tohle:
Si tak poklidně sedím odpoledne u boyfrienda počítače a projíždim net. když tu náhle čtu, že Rogeru Watersovi manželovi se zpozdil nějakej kamion z Turecka a tak se koncert posouvá o asi hodinu a půl. Hm. No co, alespon mam víc času na boyfrienda počítač. Tak, když byl ten správný čas (tj. asi čtyři hodim před otevřenim vstupů do arény) tak jsem vyrazila. Cestou se ke mě připojila matka. Teda, vlastně z toho důvodu, že na ten koncert šla taky. Před arénou sme ale stejně nebyly první. Už tam čekali nějaký lidi ale aspon jich bylo málo. Tak sme si vybrali nejmenší frontu a sedli si. Nebudeme přece asi dvě a půl hodiny stát, žeano. Dobrý, sedim asi čtvrtá od dveří, takže pravděpodobnost první lajny téměř jistá. A co jiného se dá dělat když se nudíte při čekání na otevření O2 areny, než to, že budete doslova kouřit jedno cigáro za druhym. Jenom matka nadávala, že kouřim nějak moc (ona totiž ještě pořád žije v představě, že kouřim jednu cigaretu týdně há). ještě jedna věc mě tam pobavila a to, že kolem přošel nějakej postarší pán s uplně bílýmy vlasama a fousama. Vypadal totiž jako Ježíš. Minimálně to byla moc roztomilá, asi tak 70ti letá mánička. Po těch dvou a půl hodině se arena skutečne otevřela (ámen) a já měla možnost zběsile utíkat dolu po schodech abych BYLA V PRVNÍ LAJNĚ. Ale trochu se stal omyl a v tom afektu sem zaběhla na normální stání. Debil. Tak sem zas běžela zpátky a tentokrát už sem našla správnej vchod. Jenom mě ešte zastavila hosteska a natrha mi vstupenku a dala na ruku pásku COŽ JÍ ZBYTEČNĚ TRVALO MOC DLOUHO! A měla sem kurvaže velký štěstí. Teda, spíš matka měla štěstí. Ta totiž chytla místa v první lajně. A docela dobrý místa. Jediný, co mě trochu nasralo (teda nasralo mě eště to, že sem to dostala...víte jak je to otravný) byl jakýsi otec a malý syn. Otec se totiž pomocí výmluv, že syn se těšil a je malej a blablabla snažil nacpat dopředu vedle nás. Teda, respektivě mezi mě a nějakýho chlapa. Pche. Pustila sem toho malýho. To sem ale hodná, co?
A pak začal koncert. Spíš teda divadlo a koncert dohromady. Ale co je hlavní....ROGER WATERS BYL ASI DVA METRY PŘEDE MNOU! A PODÍVAL SE NA MĚ! HNED NA ZAČÁTKU! OMG! To zapříčinilo mojí hysterii. Jako...na koncertech brečim uplně normálně. Vlastně na každym koncertu, kde sem byla, tak sem brečela. Hlavně na začátku, na konci a při nějakých vybraných skladbách. Ale tenhle koncert sem probrečela doslova celej. Začalo to, když se na mě podíval a skončilo až uplně na konci, když už bylo po koncertě. A nejintenzivnější to samozřejmě bylo pokaždý, když se na mě podíval (ano, PODÍVAL SE NA MĚ VÍCKRÁT A KDYŽ ODCHÁZEL TAK NA MĚ DOKONCE MRKNUL) a taky při Mother, Goodbye Blue Sky a při promítání těch lidí, co umřeli při jakymkoliv válečnym konfliktu (teda hlavně jeho otce). Jo a taky se na mě podíval ten jeho syn. Harry Waters. Lol to je vtipný jméno.
Jednoduše, byla to absolutně úžasná show a koncert! Hodně působivý taky bylo, když stojíte v tý první lajně a doslova přímo před vás spadne ta zed'. Jo a někde sem četla, že mu dělá radost když se podívá do prvních řad a vidí slzy, což dokazuje, že to na lidi zapůsobilo. To ze mě teda musel být extrémě št'astnej.
Domů sem odcházela s plakátem v posvátné igelitce a pocitem, že sem udělala radost Rogeru Watersovi. Hm, radši bych mu udělala tu radost ústně if ya know what i mean (jinak by to totiž nešlo páč mam krámy). Bože. Už mlčim.
Stejně vypadá jako koníček. Nebo spíše hřebec?
Ámen
Rokenrol vám všem

Chcanky forever

7. srpna 2013 v 11:00 | Pražský poděs |  Blitky

Miluju cestování Prahou

Prostě miluju... Jelikož pražská MHD je best. Hlavně v noci. Jo, to prostě stojí za to...
1) Nevydržela...
Situace: potřeba se v mrazivé noci dostat ke kamarádce domu. Stav: nepříjemná zhulenost. Místo: někde nad Žižkovem. Místní čas: asi 03:30.
Probdělá noc. Zima jak v prdeli. Já a kamarádka jsme našli tramvajovou zastávku. Halelůja. Kouříme, čekáme. Čekáme asi půl hodinky. Tramvaj přijela. Jupí. Jedeme. Jak už to v nočkách bejvá, tak jedeme docela dlouho dobu. Naštěstí obě sedíme, takže pohoda. Občas když se otočim na kamarádku do zadu, tak ta náhodně poznamenává, že se jí chce čůrat. Frekvence, se kterou to poznamenává, se stále zvyšuje a zvyšuje. No, co jí mam na to říct, prostě to musí vydržet. Už jenom asi dvě zastávky nás dělí od naší cílové destinace. Kamarádka pořád opakuje něco jako: tyvole já to prostě nevydržim to nejde atd. No, za chvíli se začíná hystericky smát, že to ALE OPRAVDU nevydrží a podává mi dotazy jako třeba: "hele myslíš, že se to do tý látkový sedačky nasákne a nepoteče to ven"? Tak tam jen tak sedíme, a smějeme se na celou tramvaj. Za chvíli mě má spolužačka vyrušuje ze smíchu a říká: "kurva, já to nevydržela..." Můj i tak hystericej smích nabírá obřích rozměrů. Naší hlasitostí na sebe strháváme pozornost celé střízlivé části tramvaje (btw. těch střízlivejch lidí tam byla většina). A po chvíli kamarádka strikes again: "dopiči ono to teče dolu". Kdo nevěří, že můj smích mohl být ještě hlasitější, tak je debil. Prostě pod kamarádkou potůček hezky tekoucí proti směru jízdy. Jedna věc ovšem byla k nezaplacení. A to výraz černého muže, stojíce nad mojí kamarádkou. Věřte mi, k nezaplacení :D Super no. Tak co. Už se blížíme k cílové destinaci. Jakmile se otevřeli dveře, obě dvě sme z tramvaje vylítly jako já ráno z postele v den koncertu. Ale ani náš poslední pohled to tramvaje nám neušetřil bránice. Žena sedajíce si to té osudové sedačky. Bohužel, její reakci už jsme neviděly. Tak jsme se tam ještě chvilku svíjeli v křečích a potom zamířili do KFC to zajíst a kamarádka přebalit. Připomínam, že byl mráz. Sranda cesta. A aby si někdo nemyslel, moje kamarádka neni žádný prase, co se pochcává v tramvajích. Ona se slušně vychcává. To byla její svobodná vůle se vychcat. Aby bylo jasno. Omlouvám se všem, kterým jsem zkazila jejich iluzi, o čistotě nočních tramvají.
2) Já se jim na to snad vychčiju...
Situace: potřeba dostat se ke kamarádce domu (jo zase ale to už nebyl mráz a ano byla to ta, co se vychcala). Stav: taková ta klasická opilost. Místo: nejdřív Dejvická potom Sthrossmayerák. Místní čas: asi 02:30 nebo něco okolo toho.
Po rozučce. Rozpustili jsme to. Jedeme ke kamarádce domu. Super, ta tramvaj jede přímo tam, kam potřebujeme. Jedeme. Pohoda. Ne. Moment, cože. Jaktože to jede na Nádraží Žižkov? Proč jsme na Letný a ne tam, kde jsme chtěli být? Wut? Okej, vystoupíme na Sthrossmayeráku než dojedeme někam do prdele. Koukneme se na zastávku. Jo, tak tady píšou...ne. Tady píšou výluka- denní provoz. Jasný, ALE MY KURVA POTŘEBUJEME NOČNÍ PROVOZ! Visí tam jakýsi papírový letáček, na kterém stála informace, která nám vlastně byla k hovnu. Moment, tady jede nočka. NOČKA CO NÁS DOVEZE TAM, KAM POTŘEBUJEME. Jupí, tak si dáme cígo. V klidu kouříme když tu najednou, VIDÍME, JAK TA ZASRANÁ TRAMVAJ NA JAKOU SME ČEKALI PŘIJÍŽDÍ NE NA TU ZASTÁVKU, KDE STOJÍME ALE OD TÝ ZASTÁVKY U KOSTELA... a mizí v dáli. Jakože cože? K našemu hlasitému nadávání na MHD se přidal i nějaký mladý muž a nějaký skupinka o asi 4 lidí. Tak jsme tam všichni společně nadávali a přemístili se k zastávce, ze které jsme původně vystoupili. Tam opět visí pouze jakýsi papír. Na tom papíře jsem si eště všimla malého nápisu: toto není oficiální informační leták, prosíme kohokoliv, aby tento papír v sobotu 1. 7. 2013 strhl a vyhodil. WUT? Navíc se kamarádce ZASE ZAČALO CHTÍT CHCÁT. A pak pronesla: "Já se jim na ty tramvaje vychčiju"! Rozhodly sme, že prostě půjdeme na další zastávku (což je Revoluční) pěšky přes most. Jen tak. Nudili jsme se. Bože. Tak se aspon vychcala v tom parčíku u Dukelských hrdinů. Nevim proč, ale šly sme pěšky po tý straně silnice, kde neni chodník, prostě tam u tý stěny. A na Štefánikově mostě sem našla takovej ten modrej svítící náramek. No, abych na tu pražskou dopravu zas tak neplivala, na Revoluční už ta tramvaj na kterou sme čekali přijela. Byla plná dredařů, kteří očividně jeli z Žižkovský noci. Ách, miluju noční tramvaje...

A to jsou hlavní dva romány mých zážitků. Pak nasledůjí klasické věci, co každý určitě zná:
  • otravní důchodci
  • smradlaví bezdomovci
  • ožralí řidiči
  • spící pártylidi
  • nespící pártylidi
  • kakající psi
  • čůrající psi
  • lidé, kteří neznají dežodorant
  • masturbující tlustí plešatí páni
  • souložící hetero páry
  • souložící gay páry
Prostě
Forever
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem...COSETOKURVASTALO???

4. srpna 2013 v 21:33 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

NE...moment (se vší vážností co v sobě nemam) COŽE???

Upřímně, stav mého mozku je asi takovej, jako když člověk vidí, jak kněz m*dá v sakristii malého chlapečka do zadečku. Prostě šok. Taky nevíte, co si o tom máte myslet. Jestli se máte smát, nebo plakat. Přitom plně chápete, že se tyhle věci normálně dějou. Ale když to člověk zažije, tak je to něco uplně jinýho.
Fascinující. Tákže, co se mi včera stalo...
Začalo to nevinného pátečního večera, mnou tráveného jako téměř vždy, u počítače. Psala jsem si s no...říkejme mu Ten, jehož jméno nesmím vyslovit. Naše konverzace se už chýlila ke konci, když tu najednou se mě zeptal něco ve slovasmyslu jestli má cenu, aby se o mě snažil. Byla jsem tak trošku:


Ehm, tohle sem nečekala. Jakože, ve skrytu své duše, která přímo prahne po nějakém boyfriendovi to tak trochu čekám od každýho kluka, co znam (jo vim, je to ujetý ale já prostě sem ujetá). Každopádně jsem nevěděla, jak reagovat. Po zbytek křečovité konverzace jsem si jenom neustále opakovala: hlavně to neposer, hlavně to neposer! Jo když už všechny ty kecy a kličkování trvali moc dlouho, tak sem se rozhodla ze sebe nějakým šetrným způsobem vyjádřit, že je mi vlastně docela sympatický. Myslim, že to celé skončilo nějak tak, že je rád a napíše ráno a dobrou noc. Fajné...
Jako každý krásný sobotní ráno jsem tedy zapla počítač a šla na onu námi všemi nenáviděnou sociální sít'. Ten, jehož jméno nesmím vyslovit mi napsal, jak sliboval. Když jsem mu oznámila, že mám ještě trochu byliny a nechci to vyhulit celý sama, tak sme se domluvili, že dáme sraz. Tak jsme šli do hospody ještě s jedním jeho kamarádem. Začalo to jedním pivem. Na moje výkřiky, že to první pivo bylo poslední nikdo nebral ohledy. Takhle to pokračovalo až do toho bodu, kdy už jsem dejme tomu po asi čtvrtym nebo pátym pivu byla už dosti nabumbaná, ale k mému překvapení nabumbaná takovým příjemným způsobem. V tý hospodě jsme to trochu protáhli. Úkol ožrat se, který jsem si sama ve své depresi podala: DONE. Ups. Když jsme šli domu k Tomu, jehož jméno nesmím vyslovit tak se před náma všema tak trochu zvedal chodník. Dobrý. Jeho kamarád se od nás odpojil a šel do svého bytu. Tak jsem tam seděla u něj doma a česala jeho domácí zvíře. Naše konverzace byla trochu zvláštně podivná. Když jsme se zvedli, že teda půjdeme zase za tím jeho kamarádem, tak se odehrálo asi tohle. Prostě se naše obličeje tak trochu začali přibližovat a....


Proboha, tedá né jakože to vypadalo doslova takhle ale já tenhle gif prostě miluju :D :D :D
Následovalo TT (trapné ticho), které se přeci nejlépe zničí tak, že se bude pokračovat v poslední činnosti, co jsme dělali. A pak jsem z celýho toho šoku ani nemohla ubalit cigáro. V mojí hlavě se děli podivné věci. Ani nevim jaký, nemohla jsem se na nic soustředit. Dozvěděla jsem se, že prej na tohle čekal od tý doby, co mě poznal. A taky že sem úžasná. A chytrá. A spousta dalších věcí, které lichotily mému Egu, což mi bylo velice sympatické. Po nějaký době (a ještě pár líbačkách) jsem se dobelhali k tomu jeho kamarádovi domu, kde jsme si dali eště bonga. Jej. To mě dost hezky zhulilo. Jupí. A pak zase do hospody. A pak už sem musela domu :D Bylo velice roztomilé, když jsme se loučili jako tzn. "pravý sluníčkový páreček".
Každopádně mam za sebou první pravej polibek. Ne. Vy to nechápete. JÁ! PRVNÍ! POLIBEK! JAKOŽE NĚKDO JAKO JÁ! Já, takovej tragickej forever alone!
Vlastně, pokud bych polibek měla brát pouze jako akt dotyku rtů, tak tohle by byl asi čtvrtej. Poprvý se moje rty dotky rtů dvou mých spolužaček ve třinácti letech na ŠVP kde sme kouřili vodnici a dávali si takové ty "polibky". Prostě něco jako shoty z pusy do pusy když se hulí ale my sme nehulili. Pak to bylo asi někdy v 9. třídě když jsme si se spolužákem dávali formální pusy na tvář (to byl v tý době a vlastně i dodneška zvyk, co sme si přivezli z Paříže) a omylem sme se dotkli i rtů (jo jasný, to nic nebylo...to jenom tak na pobavení). A naposledy, což jsem považovala za svůj úplně první polibek, to se stalo jak jinak než na lyžáku v prváku, kdy jsme všichni účastníci kurzu (kromě profesorů) dosti nabumbaní Becherovkou a pod vlivem byliny hráli flašku (ano já vím, velice infantilní, ale skutečně jsme byli nabumbaní a navíc jsme se nudili). A při tý pitomý pseudohře jsem byla přinucena se vykousnout s jedním spolužákem (a to mi vůůůbec ale vůůůbec nevadilo, páč má jedny z nejhezčích modrých očí, co sem kdy viděla) a pak ještě s druhým (což mi v tom stavu v jakém sem byla taky bylo dost jedno). Ach...ta nostalgie! To byli časy! Legendární škola v přírodě v 8. třídě! Lyžák s mojí nynější školou! Bože, uplně sem zapoměla na dva novoroční polibky od mých spolužaček, se kterýma sme trávili Silvestr! Já ale stejně nejradši zůstávám u toho, že poprvý sem se prostě líbala tehdy, když to bylo uplně poprvý v tý 8. třídě na ŠVP. Je to takové hezké...škola v přírodě (která pro mě mimochodem znamenala dost věcí), holčičí rty (ano, mé bývalé spolužačky byly krasavice) a vodnice (jedna z věcí, co upřímně miluju).
Taky jsem Tomu, jehož jméno nesmím vyslovit neustále opakovala, že kvůli tomu neusnu. No, měla jsem pravdu. Usnula jsem až po dlouhý době, pak mě probudila bouřka a sucho v puse (to mam vždycky, když jsem nabumbaná), to mi taky trvalo, než sem usnula a ještě jednou jsem se probudila asi v sedm ráno. Ale zase sem usnula. Jo a neustále mi řikal, že jsem nervozní. To měl sice pravdu, ale na to celý, jak ta situace byla divná, tak jsme nebyla ZAS TAK nervozní. Zvládla jsem si totiž umotat cigáro, takže dobrý. Celá ta situace, co se mi stala mě prostě hodně šokovala. Prostě, ještě předtim taková deprese a najednou... Ten nahoře si to pro mě hezky připravil. Ještě se tak do Toho, jehož jméno nesmím vyslovit opravdu zamilovat. Což pro mě bude asi problém. Já vlastně nepotřebuju být přímo zamilovaná, jenom chci někoho, komu na mě bude záležet. Na co být zamilovaná do muže, když mám svojí kytaru, počítač, jídlo, cigarety a pocit, že někde na světě existujou členové AC/DC :D
A z toho vychází ponaučení: stačí trochu alkoholu na uvolnění a všechny vaše problémy se vyřeší sami :D

Asi začnu psát bajky. Vážně, koukněte se na to. Kulervoucí příběh s ponaučením na konci. Lepší než nějakej Fontaine nebo Ezop né...
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak se cítim na h*vno...

3. srpna 2013 v 21:39 | My naked self |  Blitky

Tyvoe, to mi připomíná minulý prázdniny...

To jsem taky seděla doma a přemejšlela nad tim, jak se mi život sesypává na hlavu.
Začnu asi tak nějak- achjo, cítim se jako kus hovna. Možná na tom bude mít docela velkej podíl ta zasraná škola, která očividně začíná už za měsíc. Ne. Prostě ne. Co mam kurva dělat, abych tam nemusela? Zapálit se? Zapálit školu? Zapálit celej svět? No nic, to dořešim pozdějc.
Ale to neni jedinej muj problém. Há. Já a jedinej problém. Impossibru. Já musim totiž vždycky mít víc, než jeden problém, žeano...nejsem přece troškař. Další kámen úrazu je samozřejmě mé staré známé bebíčko. Prostě nemam přítele. A toho mi nenahradí ani všichni kamarádi. Spíš mam z kamarádů depky. Když vidim, jak jsou lepší než já. Z kamarádů se mi stávaji modelky, geniální hudebnice, profesionální fotografové, nadějný malířky. Někam v životě postupujou. Chytaji se příležitostí, co jim život nabízí, navazjou skvělý známosti, jak kamarádský tak vztahový a to všechno je naplnuje.
A já... já sem se posunula akorát tam, že kouřim asi tak dvěstěnásobek toho, co jsem vykouřila dřív. Taky víc hulim, žeano. Ale to nepoznamenávam v souvislosti, že je to špatně. To je jenom ten muj posun. Jediná věc ve který jsem dobrá je, že vydržim poslouchat hudbu celej den, poznat skladbu od prvních pár sekund a všem vykládat o tom, jak moc to miluju a že si chci vzít všechny svoje manžely. A hlavně, že chci vidět AC/DC naživo. Nejhorší začíná být to, že díky tý krásný hudbě si tak nějak uvědomuju, o co v životě přicházim. Tákže to je ta krásná realita. Sedim v noci u počítače a přemejšlim nad tim, jak bych mohla mít lepší život, kdyby se v mojí budouctnosti stalo něco, co se očividně nestane. Nevidim posun. Od svých 11ti let nevidim posun. Nepočítam samozřejmě ty bezvýznamný vnější záležitosti, co se netýkají přímo mě, protože pro mě už se skoro každá událost stává bezvýznamnou. Vážně. Jsem pořád stejná. Od svých 11ti let jsem se nezměnila. Teda jako jo fyzicky. Jsem ted' mnohem hezčí v obličeji a hubenější. Jinak prostě ne. Moje nynější uvažování jsem měla vždycky. Jako kdybych tohle psala už před těma 5ti lety. Nebyl by rozdíl. To mi věřte... I když asi jo. V tý době jsem byla sice víc sebevražedná ale i přesto jsem měla jakousi chut' do života, naději na lepší zítřky a víru v to, že mám ještě celý teenagerovský věk před sebou a že se něco změní v lepší. Achjo. To jsem si řikala každym rokem... Ted' vim, že být optimistou je sračka. Realita je tvrdá. Pláču. Tak já si asi pujdu dát cígo...
To mi připomíná, že už sem se dlouho sama neožrala...
Kurva, koho tyhle sebelitovací kecy zajímaji?
Ámen
Rokenrol vám všem