Jak jsem asi fakt psychicky narušená...

10. srpna 2013 v 17:09 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Nevim, vážně nevim...

Nebudu ze sebe dělat sluníčkovýho človíčka a usmívat se na celej svět. Snažim se to hodnotit co nejvíc objektivně. A došla sem k závěru, že moje chování asi odpovídá tomu, co by většina psychiatrů nazvala periodickou depresivní poruchou. Možná, bych to někomu měla říct. Někomu jako matce. Ale moc se mi nechce...
Proč mě všechno sere? Proč nemam sílu na to, dělat něco jinýho, než sedět u počítače? Proč neužívam prázdnin, jako všichni lidi okolo mě? Proč nejsem spokojená i přesto, že mam skoro všechno? Opravdu za všechno může Ten, jehož jméno nesmím vyslovit? Proč si se mnou nepovídá? Proč nenapíše, i když je online? Třeba dělá něco jinýho. Třeba nemůže. Třeba na něj spadnul satelit a ted' je mrtvej. OPRAVDU MĚ NĚCO TAKOVÝHO JAKO TOHLE MŮŽE NATOLIK VYVÉST Z MÍRY A HODIT DO TOHO STAVU, V JAKYM TED SEM? Asi jo. Možná si od něj jenom moc slibuju. Možná náš vztah nechce posunout dál. Možná o mě opravdu nemá zájem. Ale to je divný, vzhledem k tomu, co mi řek minulej tejden. Nevim, nebudu si vytvářet doměnky. Tohle je šílený. Vždyt' do něj nejsem zamilovaná. Tohle neni to, co cítim, když sem zamilovaná. Jenom prostě si chci zkusit jaký to je, mít s někym vztah. Co já vim, třeba se do něj časem zamiluju. Už z toho začínam šílet. Celou dobu se snažim o to, aby z toho něco bylo a pokud z toho nic nebude, tak nechci myslet na to, jaká bude moje reakce.
Co mám dělat, abych to neposrala? Co mam dělat, abych se nevnucovala? Nemůžu mu říct, jak sem psychicky labilní a co se mnou udělala a dělá celá ta naše situace. To prostě nemůžu. Možná sem slaboch ale nechci působit jako slaboch. Copak opravdu za celej ten muj depresivní stav může to, že sem potkala jistého kluka, který o mě jevil zájem, ukradl první polibek a ted' neodpověděl na jednu zprávu, co sem mu napsala? Asi i jo. Protože mam pocit, že na něco takovýho čekam už od dejme tomu 11ti let.
Opravdu to musí vypadat takhle? Když si stěžuje jak je mi ouvej a že je na mě život zlej a všechno bůů, tak se pak zázračně vyjeví nějaká situace, která se zdá býti absolutně ideální a všechno je kytičkové a sluníčkové. Jenže potom se celá ta situace sesype jako domeček z karet, abych viděla jaký to opravdu je, když je špatně. Tadá. Karma.
Chce se mi křičet. No, to taky. Spíš se mi chce brečet. Jenom brečet. Teda, spíš brečim...


Mam pocit, že si to celý vytvářim sama. Všechny ty problémy. Proč se ho teda nezeptam, jestli někam nezajdeme? Proč? Proč neřeknu někomu, jako vlastní matce, že mam podezření, že potřebuju prášky na hlavu?
Možná sem si jenom dlouho nezahulila. To bude spíš ten problém...
Ale já chci hulit s Tím, jehož jméno nesmím vyslovit.
Achjo...
Třeba ze mně jednou s tadytěma depresema bude něco jako Kurt Cobain. Nebo Syd Barrett. Nebo Jim Morrison. To by bylo hezký.
Řešim vztahy. Jojo. Mam, co sem chtěla...
Super, tak ted' do mě začali navážet i členové rodiny....
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 11. srpna 2013 v 12:13 | Reagovat

Myslím si, že každý člověk je pro psychiatry nenormální, nejraději by do nás nacpali prášky ať necítíme vůbec nic a chováme se jako stroje...

2 Normální člověk Normální člověk | 11. srpna 2013 v 14:30 | Reagovat

[1]: Hm...zajímavá představa...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama