Září 2013

YUMMIYUMMIYUMMI

26. září 2013 v 22:41 | Pražský poděs |  Blitky

JÍDLOOOO

Housky starý tři měsíce! Maso, který je ve skutečnosti z Yettiho nebo z čeho! Cukr ve všem! Nezdravý! Mastný! Extrémě kalorický! A hračka zdarma!
Ach fast foods! Jeden z nejlepších lidských vynálezů. Je to chutné! Je to mastné! Ale především je to hned k sežrání!


Aneb miluju fastfoods a nestidím se za to!
Jednoduše, kde se sakra máte najíst ve 3. ráno, když máte neskutečně velkej hulihlad? No přece v KFC. Nebo Mekáči. Jelikož je to, to jediný jídlo (teda...nazývaji to jídlem...skutečnost nám smrtelníkům ovšem asi zůstane navždy skryta), který se dá v tuhle noční hodinu sehnat. A právě proto si na fastfoods nemůžu stěžovat. Navíc mi to chutná a to, i když nejsou zrovna 3. hodiny ráno. Jasný všichni vegetariáni, sluníčkáři, vegani, greenpeace, svědci jehovovi a ostatní, podle svých slov, zdravě žijící lidi, snažící se zachránit naší planetu přivazováním se ke stromům budou tvrdit, že to, z čeho je to vyráběný neni k jídlu. No, to já jim nepopíram. Ale to, co z těch věcí, co nejsou k jídlu vyrobí, je zkurveně dobrý! Jako fakt. Ano, očividně to je extrémě kalorický (viz. 'mericans). Ano, očividně je to nezdravý (viz. 'mericans). Ano, očividně to dělá z lidí prasata (viz. 'mericans). Ale to už prostě patří k tý pěkný 'merický kultůře.
Takže niggaz chicken zdar a žerme, dokud budem schopni otevírat hubu!
Hm ale pořád bych to kupovat nemohla. Nějaký prachy si přece musim nechat na tabák, trávu a alkohol no...
Na blbý téma blbej článek.
P.S: Ne, fakt nejsem tlustá...
Ámen
Rokenrol vám všem

Peasants

22. září 2013 v 23:06 | Pražský poděs |  Blitky

Hele téma o vidlácích!

Sluníško, seno, jahody, hnůj a další krásné věci...
Upozornuju, že tohle píše jeden zasranej Pražák.
Hm vesnice. Pro mě potencionálně nebezpečné místo. Teda, ne jakože by se mě tam někdo snažil zabít, ale kdo ví... Vždycky, když se naše rodina ocitla v jedné nejmenované (a i kdybych jí jmenovala tak nikdo nic neví) středočeské vesničce, navštívit jednoho nejmenovaného člena naší rodiny, tak to bylo takový.... sakra, jak bych to řekla. Prostě, projíždíte autem a všichni lidi se po autu otáčí. Asi jen tak, kdo ví, kdy jim tam zas pojede nějaký auto. No nic, vystoupíme z auta a první co zaznamenam, sou pohledy lidí sedící na zahrádce před hospodou s půllitrem. Ještě k tomu sou jejich pohledy (samozřejmě na mě páč sem vizuálně nejvýraznější člen z těch lidí co vystupujou z našeho auta) takové jako kdyby řikaly: wtf co to má za boty/vlasy/kabát/.... Vlastně, abych se nenavážela jenom do lidí z vesnic, tak se mi to samý děje v menších městech/městysech. Nedivila bych se, kdybych chodila oblíkaná takhle:

(fajn fajn přiznávam někdy k tomu mam blízko ale přece jenom)
Nevim nemůžu si pomoct, ale je mi hrozně nepříjemný, když na mě lidi zíraj. Neřikam, že se mi to neděje někdy i v Praze ale stejně.
Ehm, tak to byla ta první věc, co mě společně s tématem vesnice napadla. Ale sou tu i jiný věci. Například klid. Žádný auta, žádný řvoucí lidi, prostě klid. Někdy až vražednej klid. Asi sem divnej člověk, ale já ten klid vesnic nesnášim. Je to takový...mrtvý. Nebo třeba...otevírací doba čehokoliv se pohybuje někdy okolo 8:00- 13:00 a v neděli už kolikrát žádná otevárací doba neni. Jakože se žije do dopoledne a pak už nic? Dafuq? Divim se, že se uživí.
A taky si nedovedu představit, že se tam všichni mezi sebou znaji. Že každá babka ví přesně o tom, kam kdo chodí, s kym se kdo baví, kdo se s kym nebaví atd. Je to pochopitelný, ono tam žádná jiná zábava, než pozorování sousedů ani moc neni. Kromě svaté televize. Nesmíme zapomínat na televizi, žeano.
Jasný jasný, já vim, že spousta lidí naopak chce bydlet na vesnici právě kvůli jejím výhodám. A nepopíram, že pro někoho tam výhody opravdu sou. Pro někoho, kdo nemá rád změny.
A pro mě ta představa, že bych na KAŽDEJ KONCERT MUSELA JEZDIT DO PRAHY A SCHÁNĚT SI VŠECHNY TY VĚCI JAKO DOVOZ, PŘESPÁNÍ A TAK.... tak to se opravdu nedivim, že vesnický děcka seděj na zábradlí na autobusovim nádraží a poslouchaj nahlas Rytmuse. Maj na to absolutní právo a já je plnym srdcem chápu.
Eště, málo možností. Málo možností k čemukoliv. Málo obchodů, málo barů, málo holek, málo kluků, málo všeho. Pro mě něco nepředstavitelnýho. Jako, jeden nebo dva bary? Navíc oba dva určitě nějaký ''diskotéky''? Ne. Děkuju. Hned sem ráda za svůj problém, jak se ve dvě ráno dostat domu. I když většinou spim u kamarádky takže jinak, jak se dostat ve dvě ráno ke kamarádce.
Lidi na vesnici. No, to sou samozřejmě uplně normální lidi. I když, spousta z nich je světa neznalých. No, některý sou světa znalý až moc. Já bych se každopádně na jejich místě zbláznila, vidět kolem sebe pořád jedno a to samý.
Čas navážet se do mě, jak sem vyjmenovala jenom samý negativa a nepoznamenala to krásný sluníčko, seno, jahůdky a hnuj. Chyba, pouznamenala hned na začátku. Kecy o tom, že holka z Prahy nemůže o vesnici nic vědět si taky nechce. Opět chyba, vim o tom docela dost. Měla sem hodně možností sledovat, jak se na vesnici žije a hlavně spoustu času vnímat, ty rozdíly mezi městem a vesnicí a jakože ty rozdíly sou patrný (to jenom pro případ, že by někteří lidi opět měli potřebu se navážet do Pražáků a jako že to umí docela dost dobře, vim o čem mluvim). Navíc, skuste mi něco z toho vyvrátit. Mam pravdu.
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem byla podesáté nanebevzatá...

21. září 2013 v 19:00 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí

I když sem si myslela, že nebudu

A to že sem si to myslela kurva kodně! Páč jak sama dobře vim, momentálně neprožívam takový to št'astný dospívání jaký známe z amerických filmů. Mam ted' opět svoje extrémě depresivní období, což mě absolutně sere. Vyústilo to totiž až do toho bodu, kdy sem se z nějakýho důvodu ani moc netěšila na koncert. JÁ. SEM. SE. NETĚŠILA. NA. KONCERT. To je asi jako kdyby se u komoušskýho volebního stánku hrálo Born In The U.S.A. od Springsteena. Cítim to tak, že jakmile nastal moment, kdy mi bylo opravdu jedno, jestli na ten koncert pujdu nebo ne, je to se mnu už asi hodně hodně špatný. Předtim sem si vždycky v období blížícího se koncertu řikala: hej ser na to (at' už to bylo cokoliv jakože většinou to byla škola a muj eternal bezdůvodnej smutek) bude to fajn uvidíš (dosad'te jméno nějakého hudebníka, jehož věk překročil 50 let) a na všem ostatnim nezáleží. Jenže ted' v době čekání na koncert mi to, že uvidim fuckin' Uriah Heep bylo uplně jedno. Ale opravdu sem se snažila myslet na to, jak je to fajn, že je uvidim. Vlastně mě děsilo to vědomí, že sem šla na koncert a bylo mi to uplně jedno. Takový zjištění mě dělalo eště víc zmatenou a udivuje mě i ted'. Ani sem nechtěla stát v tý frontě abych chytla první lajnu a radši sem zahořkle popíjela džus v tý krásný kavárně u kina!!! Očividně mě má asi Satan rád a tak, když sme se dostali dovnitř, tak i přes to, že sem neměla žádnou snahu, tak sme i s matkou skončili v první lajně. Na některý věci mam asi štěstí, ale na některý ne. Sranda, mít štěstí na první lajny na koncertech a kompletní smůlu na kluky (na jednoho kluka abych nazývala věci pravými jnémy...ostatní se ani neobtěžovali si se mnou něco začít). Achjo nesnášim život. Díkybohu, sem se ten den namalovala jako kurva, dala si zlatej kroužek do nosu a tak sem mohla svým vzhledem na sebe strhávat pozornost postarších, dlouhovlasých, zde přítomných rockerů. A některý byli fakt roztomilý. To už byl můj stav mysli o něco lepší. A jakmile přestala předkapela hrát, tak už sem zase byla v tý starý dobrý šíleně úžasný náladě, jakou na koncertech mam. Jenom několikrát, jakmile sem zjistila, že už sem přestala myslet na Toho, jehož jméno nesmím vyslovit, tak sem na něj okamžitě myslet opět začala, žeano.
To je jedno. Byla sem v první řadě. Oni mě viděli. Já viděla je.
Jo a hlavně! Když už všechno bylo jakože konec koncertu a sbohem, tak dali samozřejmě přídavek. Easy Livin'. A PROHLÁSILI, ŽE CHTĚJI NĚJAKÉ ŽENY NA PODIUM! Moje iniciativní matka se mě snažila dostat k tomu, abych přelezla to zábradlí. Jenže já byla tak trochu v šoku, páč BERNIEMU ASI PŘIŠLO, ŽE TAM TĚCH ŽENSKÝCH MÁ MÁLO A TAK SE PODÍVAL NA MĚ A ASI PŮL MINUTY NA MĚ GESTIKULOVAL AT' TAM JDU TAKY (ne nejsou to moje pubertální fantazie tohle se opravdu stalo moje matka to může dosvěčit)!!! A já byla asi tak jako:
Jo ale jeho tam nebavilo stát tak dlouho, tak toho nechal. Takže ne, nebyla sem na podiu s Uriah Heep i když sem měla tu možnost. Dbala sem totiž na bezpečnost mě i ostatních. A tady je seznam pár scénářu scénářů, co by se mohli stát, kdybych na to podium vylezla:
  • začala bych je všechny olizovat
  • prohlásila, že jestli si mě Mick nevezme, tak to tu vyhodim do vzduchu (páč nebyla žádná kontrola, jestli u sebe nemáme nějaký výbušniny, drogy nebo slona)
  • svlíknula se do naha, roztáhla nohy a čekala
  • běžela za Mickem a objímala ho tak dlouho, dokud bych ho neudusila
  • běžela za Berniem a objímala ho tak dlouho, dokud bych ho neudusila
  • ukradla Berniemu a Mickovi jejich úžasné boty a utíkala v dál
  • nebo bych se prostě schoulela do klubíčka a plakala, jak je moc miluju
  • ukousla bych jim všem hlavu
Takže v rámci všeobecné bezpečnosti, je vlastně dobře, že sem na to podium nešla. Stejně, žít s pocitem, že mě Bernie Shaw prosil, abych vylezla na podium je dokonalý. Takže kam se hrabe celá ta situace s Tím, jehož jméno nesmím vyslovit. Bernie Shaw ví, jak vypadam a chtěl mě na podium.
Ne, dělam si prdel, pořád mě ta situace sere a asi na to jednou pojdu...
Pokud si mě nevezme Jimmy Page.
Ach utopie...
Ámen
Rokenrol vám všem

You'll never see the sunshine

20. září 2013 v 22:05 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy

Oh hello!
No!
I can't believe what happened. What a surprise for me! That's fanastic!
Pale skin, red eyes with black circles under them and droopy corners of her dry lips.
One fake smile can hide hundreds of tears. And milions of fears.
That's not bad. She's still beautiful as fuck.
It's like some weird perception of a beauty.
Never mind!
She's still looking hot and she's still looking fine.
Untill the day she dies everything's gonna be alright.
Because nobody cares!
Who wants a dead body? Who wants a virginal dead body?
Bright body. Pure body. Cool body rotten inside.
Who stole her sunshine?
She'll never see the sunshine.
What a pity!
You can do anything with it. She doesn't give a fuck anymore.
Oh hello!
Look!
There she goes in the shadow. And slowly smoking her cigarette.
Look at her! Look at the beauty! I wonder she still can walk.
Her fade away expression into those eyes full of pain.
A pain which was never spoken. How many times has she had her heart broken?
One sold soul for a moment of joy. Unsatisfied soul will never see the sunshine.
It's like some weird perception of a justice.
Never mind!
She's still crying and she's still wishing the end of her cruel world.
Until the day she sees the truth everything's gonna be so tragic.
Because nobody sees!
Who wants a dead body? Who wants a virginal dead body?
Bright body. Pure body. Cool body rotten inside.
Who stole her sunshine?
She'll never see the sunsine.
What a pity!
Like a rag doll.
Like a puppet.
Like a sheep.
Like a nobody.

Jak mam chut' poslat všechny do prdele...

15. září 2013 v 18:35 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

A je mi uplně jedno, kdo nebo co to je

Páč se cítim na hovno a sem nasraná. Jak jinak. Celá já. Mrs. Classic.
I když včera nebyl zas tak hroznej den. Vlastně vůbec nebyl hroznej den. Byl skvělej den, teda spíš skvělej večer. Ale i den. Letěli sme s rodinou vyhlídkovym letadlem nad Prahou. Jak krásný zážitek. Tohle by si měli skusit ty, co si myslí, že je na nebi Bůh. Páč sem tam žádnýho neviděla a vsadim se, že by tam žádnýho neviděli ano oni.
Jenže na večer to nemělo. To byla muzejní noc. Teda, na tý muzejní noci sem byla jenom tak, aby se neřeklo. Ve skutečnosti sme s mýma kamarádkama koupili flašku a šli tancovat na Náplavku. Byli sme trochu zklamaný, už to neni ta krásně živá Náplavka jako bejvala v létě. Po čase sme koupili další flašku a pokračovali v zábavě. Světe div se- já byla ABSOLUTNĚ ale opravdu uplně střízlivá. Jako kdybych pila vodu a né vodku. Já, která sem se eště před půl rokem sesypala po jednom panáku. Chtěli sme pokračovat ve Vagonu ale tam byl jakýsi revival The Beatles a stálo to 150 káčé takže...nasrat. Ale pořád tu pro nás bylo Rock Café. Jupí. Fotbálek, tanečky, pivečko, párty hárd. To pivečko nebylo nutný. Páč mě po čase přeměnilo ze střízlivé slečny na opilou slečnu. Ne uplně opilou ale dost opilou. Zajímavé. Asi nejsem proti alkoholu zas tak moc odolná, jak sem si myslela. Nevadí. prošli sme se až na jakési místo, kde minulej rok byla AMoYA ale když sme tam přišli, tak nám bylo oznámeno, že jí zrušili. Fuck. Náš jedinej pokud o to, uskutečnit lži, co sem oznámila matce, selhal. No nic. Pobavila sem se, opila sem se, byl čas jet domu.
Ale ani to mi nepomohlo. Dneska mam chut' vraždit. A ne kvůli nepříjemné opici. Prostě jen tak, cítim se zase na nic. Ne, to je špatně vyjídřeno. Cítim se jako nic. Možná to bude tim, že sem nic. Yep, může za to onen nepříjemný případ s Tím, jehož jnémo nesmím vyslovit. Já vim, že furt melu ty sračky o tom, jak by lidi neměli mít vůči určitým situacím předsudky. Ale co si kurva mam myslet, když už druhým týdnem úspěšně ignoruje moje zprávy? Co jinýho, než to, že o mě prostě ztratil zájem? No, na jednu stranu se mu nedivim. Možná sem hodně hezká, ale taky hodně blbá osobnost. Tak asi takhle nějak. Nejhorší na tom je to, že vlastně nevim, jestli teda je jako uplnej konec a už mě nikdy v životě nechce vidět, nebo jestli se rozhod, že o sobě prostě dva tejdny nedá vědět (asi abych se na něj víc upoutala nebo já fakt nevim jak moc velkej hajzl umí bejt), nebo jestli na něj spadnul satelit. Co to kurva má bejt, takhle by holku, na který by mu záleželo neignoroval. Jenom mě mrzí, že to opravdu vypadalo tak, že to bude nějak hezky pokračovat. Ztoho plyne poučení, nikdy NIKDY nevěřit kecům. Stejně si za to můžu sama, dělala sem si moc velký naděje. Díky němu sem se aspon chvilku cítila normálně, jako ostatní št'astný lidi mýho věku.
Ani si nedokážu říct, že z tohohle prostě nic nebude, at' to necham bejt. Né, já budu furt uboze doufat, že se stane zázrak. Nejsem jako ostatní holky, co to skončí s jednim klukem a za tejden maji novýho. KDE BYCH KURVA VZALA NĚKOHO NOVÝHO? JÁ SEM DOPRDELE ANTISOCIÁLNÍ PAKO, CO SE VYJADŘUJE JAKO HOVADO A NEMŮŽU JEN TAK NĚKAM JÍT A NĚKOHO SBALIT PÁČ SE VYJADŘUJU JAK MERNTÁLNĚ RETARDOVANÁ.
Ted' můžu být zase to věčně vysmátý nic, pobavený z každý píčoviny, předvádějící, jak moc dobře se na tom světě má. I když ve skutečnosti by nejradši střílelo každýho opravdu št'astnýho člověka, mlátilo každýho št'astně zamilovanýho a na televizi, kde běží všechny zkurvený romantický seriály by hodilo bombu. A hned potom se schoulelo do klubíčka a plakalo, jak je svět nespravedlivej.
No jo, to je takovej život, když ste zahořklá, nasraná a závistivá šesnáctka, která se chová jako totálně naivní píča. Unavuju sama sebe. Unavuje mě, jak všem okolo sebe závidim jejich životy, jejich štěstí, jejich vztahy. Dokonce i vlastní matce. Sere mě jak je furt št'astná se svym přítelem Sere mě, jak se mě furt ptá, jestli mi něco neni. Serou mě lidi okolo mě, jak sou št'astný. Sere mě, jak si o mě všichni myslí, že sem taky št'astná, protože se to ode mě očekává. Nechci ani umřít ani se zabít. Chci zmizet. Prostě se vymazat ze světa. Jako když člověk vezme gumu a něco vygumuje.
To, že za pár let (buhvíco se mnou v tý době bude) budu vzpomínat na to, jak sem se měla ve své krásné pubertě, tak je mi na blití.
Tahle moje situace začíná být opravdu vážná. A jak sem to poznala? Jednoduše, ve čtvrtek jdu na Uriah Heep. Lístek sem dostala před pár dny od matky jako překvapení. Jdu na koncert, na kterej sem si myslela, že nejdu. Měla bych se těšit jako vždycky. Vždyt' jdu na koncert. Na ničem jinym mi v životě ani nezáleží. Jenže nějak tu chybí, ten pocit, jakej sem vždycky měla, když sem se těšila na koncert. Nějak vymizelo všechno to těšení se a á vůbec nevim proč. Nechce se mi věřit tomu, že by moje deprese byla tak hluboká, že mi zasahuje i do mýho nadšení pro hudbu. A pokud jo, tak moje existence na tomhle zkurvenym světě nemá žádnej význam. To, že žiju eště neznamená, že žiju.
Plně si uvědomuju, že nejsem dítě v Africe, co trpí hladem a že mam rodinu a blablabla. Stejně ten svět je zkurvenej a at' si všichni sluníčkový lidi strčí to sluníčkovství třeba do prdele.
Chtěla sem mít někoho, na koho bych se mohla spolehnout, komu bych mohla kdykoliv zavolat a neposlal by mě do prdele, s kým bych mohla prožívat spoustu nových věcí, kdo by mě měl rád takovou, jaká sem. Jenže mě asi nikdo nemůže mít rád takovou, jaká sem. Ale i přesto nemam sílu, se kvůli tomu měnit a hrát si na něco, co nejsem. Možná bych to mohla skusit, ale pak bych se cítila eště víc jako hovno. Takhle sem aspon hrdý hovno. Ale co, hovno jako hovno.
A navíc už mě ani ten chlast rychle neožere, což je taky blbý. Chtělo by to brko. Už sem si opravdu hodně dlouho pořádně nezahulila.
Hm, vždycky, když si ostatní utrápené pubertální dívky stěžujou na netík, tak se vyvalí spousta anonymních utěšovačů, co jim řiká, jak moc úžasný sou a at' to nevzdávaji, že je celej svět miluje a sluníčko, třpytky, duha, unicorni,....
Kde ste moji anonymní utěšovači?
Seru na to, jdu plakat, jak je na mě celej svět zlej....
Achjo, dejte mi někdo za tenhle přístup facku.
Ne, majzněte mě po hlavně něčim hodně těžkym. Třeba cihlou.
Doufám, že si užiju koncert.
Ámen
Rokenrol vám všem

So hipsta

13. září 2013 v 22:48 | Pražský poděs

Tohle téma je hrozně nudný. Je totiž moc mainstream.

No jo...fenomén dnešní doby.
Hm, poprvý sem tenhle podivnej pojem slyšela asi tak před 2. rokama někde od kohosi na základce. Tenkrát sem vlastně ani nevěděla o co de a bylo mi to jedno. Až časem na netu sem zjišt'ovala, o co by vlastně tak mělo jít. I když ne tak uplně. Páč pochopit to, bylo a je docela složitý. Jednou sem hledala na strýčkovi Googlovi. A protože strýček Google nikdy nelže, tak by definice hipstera měla znít asi následovně: Hipstrem se může nazývat člověk, který... nenenenene to je špatně. Správnej hipster o sobě totiž nikdy nesmí říct, že je hipster. Aha, neexistující hipstře. A proč máš teda tričko s logem nějaký classic rockový skupiny (kterou neposloucháš), flanelovou košili, roztrhaný jeansy, velké nedioptrické brýle a balíš si cigaretu? To přece znamená, že vypadáš jako klasický hipster.
Jenže být hipstrem neni tak jednoduchý, jak se zdá. Kromě výše popsaných položek potřebujete ještě něco. Například iPhone. A na iPhonu nainstalovanou takovou milou aplikaci, zabírající spousta paměti. Svatý Instagram. Ten potřebujeted k tomu, abyste mohli celému světu ukazovat svoje rádobydramatický fotky s věnečkama na hlavě a taky vaše ruce svírající kelímek od Starbucksu s oloupaným lakem na nehty otaggované #hipsta #hipster #grunge #softgrunge #vintage.
To ještě stále není všechno. Další důležitý prvek je samozřejmě ono oblečení. U osob mužského pohlaví je to velice jednoduché:
Takže moji milí, pokus si myslíte, že poslední dobou vzrostl počet lidí bez domova, mýlíte se. To není bezdomovec, to je hipster. U osob ženského pohlaí je to poněkud složitější a více členité. Jedna z možností je ze sebe vlastně udělat to samé, co vidíte na obrázku výše. K té druhé možnosti je potřeba spousta triček s nápisy (nejideálněji) The Rolling Stones, AC/DC, G'nR, The Beatles, Nirvana... K tomu si oblíkněte tylovou sukni a fotku (upravenou do sepie) opět hodit na InstaHipsta a nazvěte to #soft grunge (Kurt Cobain se obrací v hrobě).
Jo a ze svého Ajfounu si pust'te Lamu DelRay nebo něco takovýho. Ne ty skupiny co máte na tričku, to ani náhodou. Víte co, klidně si vymyslete skupinu s jakymkoliv připitomělym názvem (třeba Obama's ass) a všude rozhlašujte, jak so dokonalý a úžasný. Pokud ale někdo řekne, že je nezná, tak to je přece dobře. Oni totiž vůbec nejsou komerční. V ideálním případě, jakmile vám druhá osoba sdělí název nějaké skupiny, o které jste předtím taky v životě neslyšeli, řekněte jednoduše: jo, ty byly fajn minulej rok ale ted' už sou moc komerční...
Ale to nejdůležitější....JE MOUSTACHE!
Pokud nevlastníte tašku, přívěšek na krk, prstýnek, nebo tričko s timhle motivem, tak to rovnou vzdejte. K tomu přidejte ještě pozadí vesmíru uplně všude. A koupací kačenky. A želvy ninja. A unicorni. A obrácený kříže (i když ani nevíte, kdo to je Anton LaVey). A kačera Donalda. A všechny disneyovský princezny. A proč proboha? Protože to je přece ironie. Ta je hodně důležitá. Jelikož dnešní společnost stojí za hovno. Proto bud'te co nejvíc ironický, i když to vůbec neni vtipný, nehodí se to, nebo jedinej člověk co to chápe budete vy. To je přece jedno. Jak to někdo nemůže chápat? Ach, to bude tim, že ostatní sou přece moc omezený...
Tak to už máme skoro všechno. Jenže kde všechny ty supr hadříky a doplnky sehnat? Přece H&M, Tally Veijl. A TopShop. Nesmíme zapomenout na TopShop. Ale před ostatníma lidma to máte všechno ze sekáčů. Ty velkoobchody sou totiž tak komerční...
Hm, co třeba jak se takový (ne)hipster pohybuje? Nejlíp na nějakym starym kole. Nebudeme přece používat MHD, žeano (mainstream).
To všechno je strašně hezký. I přesto pořád něco chybí? Co? No, především všechno závisí na vás samotných. Takže správný hipster by měl být velice vzdělaný, studovat jakýkoliv umělecký obor a vždycky mít ve svém super- koženém či látkovém bat'ůžku knihu, nejlépe něco od Bukowskiho nebo Wylda. Skuste taky ''fotit'', ''malovat'', ''točit filmy'' nebo si aspon vést blbej blog. Také, každá mentální choroba, alergie nebo tělesný postižení vám nahrává do karet býti ještě lepším hipsterem, než jste. A pokud chcete bejt skutečně JEŠTĚ VÍC hustodémonsky krutopřísnej hipster, tak mějte spoustu modřin. Jakože vás spolužáci mlátěji a týraj, páč ste přece ''jiní než oni''.
Gratuluju, je z vás oficiálně hipster. Ale hlavně to nikdy neřekněte a všem ostatním hipsterům se vysmívejte. Ne. Pamatujte, vy ste takhle vypadali už ''before it was cool''.
Okej. Takže ''hipsteři'' co se ani nemůžou nazvat, že sou hipsteři. Jako pardon, ale subkultura, jejíž členové se ani nemůžou nazvat jejími členy. To tu eště nebylo. Kam se hrabou punkáči. Kam se hrabou hipíci. Kam se hrabou metalisti. Kam se hrabou všichni ostatní.
A ted' víc filosoficky. Hipsteři snaží za každou cenu vypadat jinak než ostatní ale neuvědomují si fakt, že všichni maji ty směšný brejle, divný vlasy a svetr vypadající jako ze smetiště, i když ve skutečnosti stál 2.500 v TopShopu. Což shledávám směšným. Takže pokud, sou ''hipsta'' všichni lidi, co sou odlišný, tak sme vlastně všichni a všechno na světě neskutečně ''hipsta''. Stačí říct, že nejsi hipsta a hned seš hipsta.
Kapišto?
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak se zejtra rozhodně neožeru...

10. září 2013 v 22:37 | Pražský poděs |  Blitky

Ono mi to totiž dneska bohatě stačilo

Mé nezřízené chlastání se zítra zarazí a to především ze dvou důvodů:
  • nedostatek financí
  • dneska sem se ožrala tak, že sem jenom stěží byla schopná chodit
Vždycky to začne téměř nevinně. Odpadne několik hodin vyučování a znuděná depresácká holka se začíná nudit. Jak všichni víme, z nudy vznikaji blbý nápady. Má tvořivo- intelektuální duševní úroven už je ale bohužel na bodu mrazu a tak mě nenapadlo nic jinýho, než přemluvit kamarádku k tomu, abychom koupili malou flašku rumu. Ta zmizela velice rychle a její cestu do naší krve sme jí zpříjemnili coca colou. Protože sme jí do sebe obrátili opravdu během chvilky, tak nám to dost stouplo do hlavy (teda mluvim za sebe, u té osoby co mě doprovázela nevm páč nejsem ona). Po chvilce random válení se kdesi se mé kamarádce ozvala třetí osoba, že k nám dorazí. I přesto, že už sem měla dost napito, tak sem souhlasila s tim, že se koupí nová flaška. Vlastně, abych byla upřímná, tak to byl muj návrh. Tentokrát melounovej Amundsen. Jo a ten zmizel taky hodně rychle. Vždycky sem nesnášela tyhle ovocný sračky od tý doby, co sem se tim ožrala jak prase na plese na své bývalé škole. Ale časy se mění a tohle pití bylo fakt kurevsky dobrý. Taky sem si slibovala, že nebudu chlast míchat, páč mi potom je blbě. Co se dá dělat, už se stalo. Po čase nás třetí osoba opustila kvůli čtvrté osobě a já s kamarádkou zase zůstala forever alone ve dvou. Jenže chlastat se dá i ve dvou, navíc pokud už máte něco v sobě, tak si řikáte: jo fajn to bude dobrý eště jednu malou flašku dáme. To sme si mysleli ze začátku. Do tý doby, dokud sme neochutnali ten jakýsi vietnamský cannabis absinth co se nám dostal do rukou a na jehož etiketě stálo 70% ale toho sme si všimli až potom, co sem se jednou pořádně napila. Huba hoří. Fuck. V nejbližšim obchodě určitě maji colu. Nevim, proč nás to napadlo, snd proto, že je to sladký a navíc sme se fakt hodně rychle potřebovaly napít něčeho nealko. Tak sme to s tou colou pořádně smíchali. Nepomohlo to. Pořád to chutnalo absolutně nechutně, snad eště víc nechutně než předtim. Navíc sme byly na dlouhé cestě kamsi do jakéhosi obchodu, kam moje kamarádka potřebovala. Tu cestu sme potřebovaly obě dvě. Zaprvý, aby sme to rochodili a za druhý na uvědomění si faktu, že já mam opravdu dost. Ale DOOPRAVDY dost. Jednoduše až tam sem pochopila, že to, že mi před chvílí po takovym množství chlastu nic nebylo neznamená to, že nekonfliktní situace bude pokračovat. Mé nohy těžkly. Moje vidění bylo tak trochu jiný než předtim. Ale šla sem sama a to je hlavní. Dobře dobře, trochu mě má společnice musela podpírat ale jinak pohoda. Až na to, že sem si sem tam jentak sedla, páč už sem nemohla dál. Jednou mi dokonce bylo nějakou dámou oznámeno, že tam kde sedim je vstup do nějaký budovy soudu či co to. LOL. Nic, došli sme tam, kam sme potřebovaly dojít, koupili to, co sme potřebovaly koupit a byl čas jet domu. Kamarádka mě posadila do tramvaje a poté, až potřebovala vystoupit mě tam ponechala mému osudu. Který mi byl tentokrát nakloněn. Velice výrazným opileckým krokem sem v pořádku dorazila domu, do tý doby než dorazila matka sem se snažila vystřízlivět a ted' tady sedim před počítačem a píšu.
A proč vlastně píšu dlouhý nudný text o tom, jak sem se ožrala jak prase, když to umí každej debil a neni na tom nic zajímavýho? Protože bych tímto chtěla poděkovat svým ledvinám, žaludku, játrům a dalším orgánům, které poslední dobu velmi zatěžuju. Vim, že kdybych takhle chlastala před takovym měsícem, tak mě to uplně položí. A oni jsou ke mě tak milí, že mi nic neni. Nepočítam chvilkové nepříjemné stavy. Dokonce ani nebleju.
Takže, děkuju zlatíčka za všechno a slibuju, že zejra nic nebude. Ve čtvrtek fakt nemůžu nic slibovat ale asi taky ne. I když možná jo, já nevim.
Vaše opilecká majitelka.
Nemůžu uvěřit tomu, že před tejdnem sem byla nemocná a od tý doby, co mi bylo dobře jedu nonstop chlastojízdu až do dneška. Stejně nejradši piju obyčejnou vodku.
At' žije alkohol a moje orgány!


Ámen
Rokenrol vám všem

Jak se nechci zabít...

9. září 2013 v 19:02 | Pražský poděs |  Blitky

Jednoduchý

Prostě, spousta lidí v depresích píše několik důvodů, proč se chtěji zabít. Já mainstream nejsem a tak napíšu několik důvodů, proč pořád chci žít. I když vlastně žít moc nechci, ale sem k tomu nucena. Navíc mě tyhle moje částečně sebevražedný myšlenky pěkně serou, protože vim, že sem moc velkej srabík na to se sama zabít a radši budu zbaběle čekat, že to někdo udělá za mě.
Pozn: protože to píšu rovnou z hlavy, tak sou níže uvedené důvody řazený asi chronologicky, páč to mojí hlavu napadá přesně v tomhle pořadí.
  • Neviděla sem AC/DC naživo.
  • Mam koupený lístky na Black Sabbath takže je jistojistě jistý že to nějak musim přežít až do 7. prosince tohoto roku.
  • Zejtra sme se s kamarádkou domluvili, že se zase ožereme, stejně jako dneska což bylo fakt fajn páč alkohol je fajn.
  • Eště sem neměla sex a sem zvědavá jaký to je i když silně pochybuju že by ho někdo se mnou chtěl mít, ne snad proto, že sem ošklivá, ale proto, že k tomu nemam moc příležitostí s kym, vlastě vůbec žádný, abych byla upřímná.
  • Už sem dlouho nehulila a těšim se na to, až se zase pořádně zhulim.
  • Koukam na Simpsonovi a kdybych byla mrtvá, nevim jak by ten díl dopadnul, páč sem ho neviděla.
  • Kdybych byla mrtvá, moje matka by se určitě zcvokla stejně tak jako prarodiče.
  • I přesto, že to vypadá, že Ten, jehož jméno nesmím vyslovit mě ignoruje, sem zvědavá, jak dlouho mě eště bude ignorovat i když při tom čekání budu asi hodně brečet, ale to neni nic novýho.
  • Těšim se na tuhle sobotu.
  • Čekam, až seženu umělej piercing do nosu.
  • Čekam, až mi matka dovolí si nechat na zápěstí vytetovat blesk z loga AC/DC.
  • Sem strašně zvědavá, jak bych vypadala hodně hubená. Ne proto, že obdivuju anorektičky. Nechci uměle hubnout. Sem jenom zvědavá, jak bych vypadala opravdu hodně vyzáblá a jestli je to u mojí postavy vůbec možný, protože sem nikdy nepatřila mezi přirozeně hubený holky. Ale ani tlustá sem nikdy nebyla. Prostě taková normální. Vlastně mě zajímá, jak bych vypadala s hodně propadlýma tvářema.
  • Jedna moje spolužačka se celý prázdniny srala s jednou mojí prací do školy, co mám ted' odevzdat a ona jí udělala za mě. Kdybych byla mrtvá, tak by její snaha byla na hovno a nevim proč, ale to by byla škoda.
  • Nikdy sem neochutnala následující věci, co bych chtěla ochutnat: lidský maso, sperma, želvu, kočku, psa, delfína, pravou skotskou whisky a irskou whiskey, pravý Jelly Belly a slona.
  • Eště sem nebyla v Londýně, Glasgow, New Yorku, Las Vegas, Africe nebo v Tokiu.
A to je asi tak všechno, co mě v tuhle chvíli napadá. Nebudu psát opak, tj. důvody, proč být mrtvá. Protože těch by bylo opravdu hodně...
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem se rozchlastala...

8. září 2013 v 22:22 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

A hodlam v tom pokračovat

Páč se mi to začíná zamlouvat.
Vždycky sem si myslela, že alkohol neni nic pro mě. Že je to prostě zlo ze kterýho mi je tak akorát blbě. Když tu náhle sem se minulou sobotu krásně ožrala se svojí kamarádkou na Náplavce. Hezký poslední víkend prázdnin. Pak začala škola a já se hned v pondělí večer ožrala zase. Opět nádhera. Z nějakýho neznámýho důvodu sem se ale v úterý večer neskutečně zblila a tak sem nešla ve středu a ve čtvrtek do školy (prodloužila sem si o dva dny prázdniny jupí). A byl tu pátek. Pátek, den velkých kaleb. Krásně sme se sešli se spolužačkama for no reason a opili sev hospodě. Já naštěstí musela domu, oni pokračovali. Kdybych pokračovala s nima, tak by mi byla diagnostikována otrava alkoholem. Nevadí. Další den byla sobota. Den narozenin mé prababičky. Rodinná oslava, nic moc, jenom nějaký to vínko a pivko. Ale večer. Oslava narozenin mojí spolužačky. Náplavka. Chlast. Opilecké tanečky na Náplavce. Nádhera, štěstí, ohnostroje. Krásnej večer.
Bohužel i ten večer musel jednou skončit. A je tu zase dnešek strávenej doma v depresích.
Přisuzuju to spoutě podmětů. První z nich je samozřejmě to, že Ten, jehož jméno nesmím vyslovit už mě opět ignoruje. Tejden. Sere mě to tolik, že si řikam, at' to neřešim. Že prostě už nemá cenu od něj něco čekat. Jenže to mě sere. To, že budu za pár let vzpomínat na to, jak muj první ''vztah'' skončil timhle způsobem je hodně zlý. Navíc eště ruku v ruce se všema těma ostatníma zasranýma vzpomínkama. Proč prostě když mam pocit, že mi v životě něco vychází, tak se to posere? Díky tomu klukovi sem se cítila normálně, jako všichni moji vrstevníci. Ted' se zase cítim jako ten podivín, co doopravdy sem. Život je divnej. Ale v negativnim slovasmyslu.
K čemu je mi dobrej rozvrh kterej mi umožnuje spoutu volnýho času když nemam s kym ho trávit? Maximálně mi to dává větší možnosti pokračovat v mé alkoholové jízdě. Ale to přece taky neni špatný. Ne, ted' sem kecala. Je to špatný, jenom tvrdim, že to neni špatný. Alespon doufam, že nebudu chlastat sama. Už se vidim, utápim svůj vztek a smutek v chlastu. Vim to moc dobře co dělam.
Smutný je to, že bych se aspon mohla těšit na to, kdy se zase ožeru. Jenže se na to netěšim, protože nevim kdy to bude. Doufam že zejra, nebo v úterý. Nebo že mi někdo dá po hlavě baseballkou. Nebo že mě rovnou jinak rychle zabije. A ted' vážně. Dneska sem přemejšlela nad tim, jaký by to bylo, kdyby moje máma přišla domu a já tu ležela mrtvá. Nebo kdybych visela na nejbližšim stromě. Hrozná představa. Myslim, že se většinou rodič absolutně zhroutí, když se mu zabije dítě. Na druhou stranu, proč bych se měla chovat jenom tak, jako to chtěji ostatní? Proč bych měla žít jenom proto, že to chtěji ostatní? To, že tady sedim před počítačem neznamená, že žiju. Jenom přežívam. Tak co, já nežiju pro ostatní. Je to sobecký, je to hnusný ale je to pravda a já se snažim být upřímná. Takže budu absolutně upřímná a řeknu, že bych asi nikdy neměla sílu na to, se zabít. Budu jenom zbabelě čekat, až mě zabije něco jinýho a modlit se za to, at' mě to zabije rychle. Už si nejsem ani jistá tim, jestli mě pořád drží při životě to, že sem eště neviděla AC/DC naživo a nemůžu umřít, dokud je neuvidim. A když ztráci i tuhle jistotu, tak je to se mnou hodně ale opravdu HODNĚ špatný. Ne, tohle neni ironie.
Cítim se jako svoje prababička, jejíž 84. narozeniny sme včera slavili. Ta taky jenom nadávala, jak je na tomhle světě zbytečná. Smutný, ale ona aspon prožila celej krásnej život. Já sem mladá a chovam se stejně jako ona, hrozný ne?
Ach ta sebelítost.
Dejte mi někdo facku prosím.
Děkuji.
Pardon ale na moje poměry opravdu hodně chlastam. No a co, můžu chlastat. Člověk, co si z nudy prohlíží na Googlu obrázky mrtvých slonů může chlastat...
Ámen
Rokenrol vám všem

Katolíci mě budou nenávidět eště víc, než mě nenávidí...

5. září 2013 v 21:06 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Páč je dobře, že existuje možnost potratu

A ukamenujte mě, třeba...
Jednoho krásného školního dne minulého roku, jsme si já se svými veleváženými spolužáky všimli toho, že před naší školu stavějí jakési plakáty. Byly to plakáty z jakési křest'ansko-sluníčkovské organizace http://www.stopgenocide.cz/. Tito lidé z této organiace si před naší školu (stejně tak před několik dalších škol v Praze) vystavěli své plakáty, na kterých si dovolili přirovnávat potraty k holocaustu, eutanázii a genocidě. Navíc je naše škola situavána přímo naproti mateřský školce, tím pádem tyto krásné, sluníčkové obrázky tohoto typu:


...měli možnost vidět i děti již od 3 do 5 let. Nevim, co na to rodiče těch dětí, ale já být na jejich místě, tak bych ty lidi v bundách Stop genocidě těma krásnýma plakátama prohodila hlavou napřed.
Moje velice iniciativní a živelná spolužačka věc jako tuhle, prostě nemohla nechat jen tak. I přes značnou omezenost zde přítomných Stopgenociděájům sme se s nima snažili diskutovat. No, co dodat. Bezdětní muži podivného vzevření se nás snažili ponaučit o tom, že potrat je vražda. LOL. Jedinej jejich argument byl ten, že nám neustále ukazovali plastovou panenku představující dítě v jánevimjakym tejdnu těhotenství. Byla to sranda se bavit s lidma, kterým bylo o asi 15 let víc, než nám a i přesto se jejich sociální inteligence pohybovala na značně nízkém bodě. Navíc to byly chlapi. Proboha, co můžou chlapi vědět o něčem, co se týká ženskýho těla. Prostě lidi, co mi na otázku, co by dělali, kdyby jejich dcera, dejme tomu ve 14ti otěhotněla po znásilnění odpoví to, že by jí nechali dítě donosit, mi opravdu, ale opravdu připadaji nemocný.
Tyhle pseudomoralisti si asi nikdy v životě neuvědomili, že kdyby byl v naší zemi zakázanej profesionálně vedenej potrat, tak by tuhle situaci spousta žen a dívek mohla řešit bud' sebevraždou, nebo pokusem o to si potrat samovolně přivodit, což by mohlo končit taky smrtí té určité dámy. Takže si myslim, že pravej cíl antipotratových bojovníků je ten, aby se ty ženy sami zabíjeli.
Aha.
Skončila sem.
Ámen
Rokenrol vám všem