Jak mam chut' poslat všechny do prdele...

15. září 2013 v 18:35 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

A je mi uplně jedno, kdo nebo co to je

Páč se cítim na hovno a sem nasraná. Jak jinak. Celá já. Mrs. Classic.
I když včera nebyl zas tak hroznej den. Vlastně vůbec nebyl hroznej den. Byl skvělej den, teda spíš skvělej večer. Ale i den. Letěli sme s rodinou vyhlídkovym letadlem nad Prahou. Jak krásný zážitek. Tohle by si měli skusit ty, co si myslí, že je na nebi Bůh. Páč sem tam žádnýho neviděla a vsadim se, že by tam žádnýho neviděli ano oni.
Jenže na večer to nemělo. To byla muzejní noc. Teda, na tý muzejní noci sem byla jenom tak, aby se neřeklo. Ve skutečnosti sme s mýma kamarádkama koupili flašku a šli tancovat na Náplavku. Byli sme trochu zklamaný, už to neni ta krásně živá Náplavka jako bejvala v létě. Po čase sme koupili další flašku a pokračovali v zábavě. Světe div se- já byla ABSOLUTNĚ ale opravdu uplně střízlivá. Jako kdybych pila vodu a né vodku. Já, která sem se eště před půl rokem sesypala po jednom panáku. Chtěli sme pokračovat ve Vagonu ale tam byl jakýsi revival The Beatles a stálo to 150 káčé takže...nasrat. Ale pořád tu pro nás bylo Rock Café. Jupí. Fotbálek, tanečky, pivečko, párty hárd. To pivečko nebylo nutný. Páč mě po čase přeměnilo ze střízlivé slečny na opilou slečnu. Ne uplně opilou ale dost opilou. Zajímavé. Asi nejsem proti alkoholu zas tak moc odolná, jak sem si myslela. Nevadí. prošli sme se až na jakési místo, kde minulej rok byla AMoYA ale když sme tam přišli, tak nám bylo oznámeno, že jí zrušili. Fuck. Náš jedinej pokud o to, uskutečnit lži, co sem oznámila matce, selhal. No nic. Pobavila sem se, opila sem se, byl čas jet domu.
Ale ani to mi nepomohlo. Dneska mam chut' vraždit. A ne kvůli nepříjemné opici. Prostě jen tak, cítim se zase na nic. Ne, to je špatně vyjídřeno. Cítim se jako nic. Možná to bude tim, že sem nic. Yep, může za to onen nepříjemný případ s Tím, jehož jnémo nesmím vyslovit. Já vim, že furt melu ty sračky o tom, jak by lidi neměli mít vůči určitým situacím předsudky. Ale co si kurva mam myslet, když už druhým týdnem úspěšně ignoruje moje zprávy? Co jinýho, než to, že o mě prostě ztratil zájem? No, na jednu stranu se mu nedivim. Možná sem hodně hezká, ale taky hodně blbá osobnost. Tak asi takhle nějak. Nejhorší na tom je to, že vlastně nevim, jestli teda je jako uplnej konec a už mě nikdy v životě nechce vidět, nebo jestli se rozhod, že o sobě prostě dva tejdny nedá vědět (asi abych se na něj víc upoutala nebo já fakt nevim jak moc velkej hajzl umí bejt), nebo jestli na něj spadnul satelit. Co to kurva má bejt, takhle by holku, na který by mu záleželo neignoroval. Jenom mě mrzí, že to opravdu vypadalo tak, že to bude nějak hezky pokračovat. Ztoho plyne poučení, nikdy NIKDY nevěřit kecům. Stejně si za to můžu sama, dělala sem si moc velký naděje. Díky němu sem se aspon chvilku cítila normálně, jako ostatní št'astný lidi mýho věku.
Ani si nedokážu říct, že z tohohle prostě nic nebude, at' to necham bejt. Né, já budu furt uboze doufat, že se stane zázrak. Nejsem jako ostatní holky, co to skončí s jednim klukem a za tejden maji novýho. KDE BYCH KURVA VZALA NĚKOHO NOVÝHO? JÁ SEM DOPRDELE ANTISOCIÁLNÍ PAKO, CO SE VYJADŘUJE JAKO HOVADO A NEMŮŽU JEN TAK NĚKAM JÍT A NĚKOHO SBALIT PÁČ SE VYJADŘUJU JAK MERNTÁLNĚ RETARDOVANÁ.
Ted' můžu být zase to věčně vysmátý nic, pobavený z každý píčoviny, předvádějící, jak moc dobře se na tom světě má. I když ve skutečnosti by nejradši střílelo každýho opravdu št'astnýho člověka, mlátilo každýho št'astně zamilovanýho a na televizi, kde běží všechny zkurvený romantický seriály by hodilo bombu. A hned potom se schoulelo do klubíčka a plakalo, jak je svět nespravedlivej.
No jo, to je takovej život, když ste zahořklá, nasraná a závistivá šesnáctka, která se chová jako totálně naivní píča. Unavuju sama sebe. Unavuje mě, jak všem okolo sebe závidim jejich životy, jejich štěstí, jejich vztahy. Dokonce i vlastní matce. Sere mě jak je furt št'astná se svym přítelem Sere mě, jak se mě furt ptá, jestli mi něco neni. Serou mě lidi okolo mě, jak sou št'astný. Sere mě, jak si o mě všichni myslí, že sem taky št'astná, protože se to ode mě očekává. Nechci ani umřít ani se zabít. Chci zmizet. Prostě se vymazat ze světa. Jako když člověk vezme gumu a něco vygumuje.
To, že za pár let (buhvíco se mnou v tý době bude) budu vzpomínat na to, jak sem se měla ve své krásné pubertě, tak je mi na blití.
Tahle moje situace začíná být opravdu vážná. A jak sem to poznala? Jednoduše, ve čtvrtek jdu na Uriah Heep. Lístek sem dostala před pár dny od matky jako překvapení. Jdu na koncert, na kterej sem si myslela, že nejdu. Měla bych se těšit jako vždycky. Vždyt' jdu na koncert. Na ničem jinym mi v životě ani nezáleží. Jenže nějak tu chybí, ten pocit, jakej sem vždycky měla, když sem se těšila na koncert. Nějak vymizelo všechno to těšení se a á vůbec nevim proč. Nechce se mi věřit tomu, že by moje deprese byla tak hluboká, že mi zasahuje i do mýho nadšení pro hudbu. A pokud jo, tak moje existence na tomhle zkurvenym světě nemá žádnej význam. To, že žiju eště neznamená, že žiju.
Plně si uvědomuju, že nejsem dítě v Africe, co trpí hladem a že mam rodinu a blablabla. Stejně ten svět je zkurvenej a at' si všichni sluníčkový lidi strčí to sluníčkovství třeba do prdele.
Chtěla sem mít někoho, na koho bych se mohla spolehnout, komu bych mohla kdykoliv zavolat a neposlal by mě do prdele, s kým bych mohla prožívat spoustu nových věcí, kdo by mě měl rád takovou, jaká sem. Jenže mě asi nikdo nemůže mít rád takovou, jaká sem. Ale i přesto nemam sílu, se kvůli tomu měnit a hrát si na něco, co nejsem. Možná bych to mohla skusit, ale pak bych se cítila eště víc jako hovno. Takhle sem aspon hrdý hovno. Ale co, hovno jako hovno.
A navíc už mě ani ten chlast rychle neožere, což je taky blbý. Chtělo by to brko. Už sem si opravdu hodně dlouho pořádně nezahulila.
Hm, vždycky, když si ostatní utrápené pubertální dívky stěžujou na netík, tak se vyvalí spousta anonymních utěšovačů, co jim řiká, jak moc úžasný sou a at' to nevzdávaji, že je celej svět miluje a sluníčko, třpytky, duha, unicorni,....
Kde ste moji anonymní utěšovači?
Seru na to, jdu plakat, jak je na mě celej svět zlej....
Achjo, dejte mi někdo za tenhle přístup facku.
Ne, majzněte mě po hlavně něčim hodně těžkym. Třeba cihlou.
Doufám, že si užiju koncert.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama