Jak pláču a mam k tomu důvod...

27. října 2013 v 23:28 | Pražský poděs |  Blitky

R.I.P. Lou Reed

(2. 3. 1942- 27. 10. 2013)
C'mon guys. COPAK TO NIKDO NECHÁPETE? UŽ JE ROK 2013 A TO EŠTĚ NEBYLA VYNALEZENA NESMRTELNOST? POHNĚTE NĚKDO KURVA UŽ ZADKEM A UDĚLEJTE S TIM NĚCO!
Já bych ráda, ale nemůžu. Pláču. Pláču velice intenzivně. Už pár hodin. Achjo. Co je to za život, kterej mi vzal šanci, vidět Loua někdy naživo. Teda, možnost byla minulej rok, vim, sem lama, ale stejně. Je to hrozně hnusnej pocit, když umře někdo, kdo byl schopnej složit něco tak krásnýho, že vám to zachránilo život. Už zase, takový to jak prostě jedu zed' na svý oblíbený sociální síti, nuda, nuda, nuda, nuda, Lou Reed died at the age of 71, nuda...WHAT? WHAAAT? (stopped breathing) SERIOUSLY? Dokonce sem se i troufla to otevřít, ale to už sem pomalu ani nemohla přečíst, co tam bylo napsaný, páč se do mých očí z toho šoku už stihla dostat voda. A ta voda postupem času stoupala. A po čase se na netu dokonce objevila informace, že je to hoax, páč první, kdo to uvedl, byl Rolling Stone Magazine. Pořád si tak trochu řikam, že eště neni nic uplně oficiálního, takže by to třeba moh bejt hoax. Ale...přestávam tomu věřit. Asi přišel čas na to, se smířit s tim, že lidi prostě nejsou nesmrtelný. Lou, ačkoliv jistojistě byl bůh, bohužel potřeboval tělo k tomu, aby mohl interpretovat ty úžasný nápady. A to dneska ráno dosloužilo. Jako...jsem jediná, co si uvědomuje, že LOU REED DIED ON THE SUNDAY MORNING??? Tohle je jeden z těch faktů, co dělá podivný věci s mýma citama. Dneska ráno sem se procházela v poli s kedlubnama (ne nedělam si prdel, opravdu sem byla v poli s kedlubnama) a mezitim někde jinde na týhle planetě umíral Lou Reed. Jako cože? Jak se můžou dít takovýhle věci? V ten samej okamžik? Cože? Nechápu tenhle zvrácenej svět...
Oh god Lou Reed je mrtvej. Okey. Hlubok nádech a výdech. Prostě to tak je. Čas se s tim naučit žít a snažit se druhej den zas normálně fungovat. Ne. Zejtra budu prostě celej den brečet, at' už budu dělat cokoliv.
A proč mě to vlastně tak dostalo? Proč mě psychicky zničila smrt někoho, koho sem vlastně vůbec neznala a nic o něm nevim? Tak třeba proto, že tenhle chlap byl jeden z těch, bez kterých by moje náboženství nikdy nebylo to, čim je těd'. Bez tvorby Lou Reeda by nikdy nebyl rokencolovej svět kompletní. A PŘEDEVŠÍM! BEZ TVORBY LOU REEDA BY TĚCH PÁR SVĚTLÝCH OKAMŽIKŮ V MYM ŽIVOTĚ NIKDY NEZNĚLO TAK HEZKY!
Například. Minujel školní rok sme často hulili v pátek po škole v jednom takovym podniku. A pak sem většinou jezdila z toho místa tramvají skoro až domu. A cestou sem si vždycky pustila (kromě jiných) tyhle tři skladby: Heroin, Venus in furs, All tomorrow's parties a I'm so free. Jednoduše, pro mě je Mr. Reed rozhodně jedním z velemistrů vyhulenecký hudby. To je hudba, která s vaší myslí udělá divotvorné věci, když jí posloucháte zhulený. A že to opravdu může být neskutečnej zážitek. Eště jak jede ta tramvaj a krajina se mění. Prostě...fascinující a nádherný.
Samozřejmě první song, co mě přivítal v Múzeum Moderného umenia Medzilaborce (teda, když sem tam kdysi byla poprvý to je asi 2 a půl roků zpátky), byl právě Heroin. Kráčet v těch úžasně velkých prostorách, sledovat ty úžasný díla a k tomu slyšet Heroin. Musim eště podotknout, že to bylo vůbec poprvý, co sem tam slyšela Heroin, takže celej zážitek byl mnohem intenzivnější, páč sem nevěděla, co to je, kdo to je a co od toho čekat dál. Jenom si to představte. Kam se hrabou unicorni, co blejou duhu.
Nebo sklatba Perfect Day. Klasika. Všichni známe. Jednoduchej text. Jasnej text. Vzpomínam, na ty dokonalá dny, co sem zažila. Moc jich nebylo, ale pár jo. Když sem poprvý zůstala před noc venku s kamarádama. Když sem se poprvý ožrala. Když sem se poprvý zhulila. Když sem se po několikátý ožrala. Když sem se poněkolikátý zhulila. Když sem byla na koncertě jedný ze skupin, co miluju. Když sem si uvědomila, že mam kolem sebe docela fajn lidi. Když sem od Toho, jehož jméno nesmím vyslovit, slyšela nějaký hezký věci. Když sem poprvý v životě měla opravdu pocit, že na mě někomu záleží. Když sme se spolu poprvý zhulili. Když sme se spolu poprvý líbali. Jednoduše všechny ty dokonalý dny v mym krátkym, obyčejnym a nezajmavym životě. Miluju Perfect Day!
Mohla bych pokračovat. Lou Reed toho složil tolik úžasnýho! A všechny jeho sklatby by si zasloužili, aby o nich bylo napsáno, proč je miluju. Ale já už nemůžu dál vzpomínat a ničit se eště víc.
Ach Lou. Tak, jako u ostatních, i u tebe platí, že tvoje hudba bude žít tisíckrát dýl, než ty. Ale ne věčně, nic neni věčný. Jenom věčnost je věčná. Ale to nevim, tam sem eště nebyla. Třeba věčnost taky neni věčná. A Lou Reed a další skvělý hudebníci se jednou z věčnosti vrátí. Teda, já osobně si myslim, že se rozhodně vrátí, páč se převtělí. Bohužel už asi ne zpátky sami do sebe. Ale třeba jo, co já vim, třeba je všechno opravdu jenom klam...
A já pořád věřim, že čas neexistuje...
V jediný, v co si odvažuju věřit, je naděje, že někde na týhle planetě přesně v tenhle okamžik je nějakej člověk, co je taky tak smutnej jako já, že Lou Reed zemřel. Upřímnou soustrast všem, pro který tenhle úžasnej muzikant znamenal něco důležitýho.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama