Prosinec 2013

2013 je skoro minulost

29. prosince 2013 v 13:10 | Pražský poděs |  Blitky

This is the end

A je to tady. Přišlo to tak rychle. Konec prosince většinou znamená konec roku. Teda za předpokladu, že nejste z Číny nebo něco takovýho...
Vážně, je to celý nějaký divný. Přesně si totiž pamatuju tohle období minulej rok. Hej cože, vážně už to bylo minulej rok? Jo...to byl vlastně ten konec světa. Ale i ted' někdy má bejt zase konec světa. Podle vikingů nebo čeho. Huuuííííáááá bum prásk a všichni budem mrtvý. Smrt by totiž měla vyřešit všecky problémy. Teda alespon ty moje. Protože tohle je jedna z těch věcí, nad kterýma sem uvažovala celej rok 2013. Smrt a všechno kolem ní. Hlavně ted' poslední dejme tomu 3 měsíce sem doufala, že na mě spadne satelit. Nebo, že na mě třeba šlápne slon. Nebo, že na konci koncertu Black Sabbath umřu št'estim. Páč to byl ten poslední koncert, kvůli kterýmu sem musela zůstat naživu. Vážně sem si připadala s timhle světem hotová. Už sem viděla Ozzyho, Foo Fighters, Europe, Alice Coopera, KISS, Bon Jovi, The Wall Rogera Waterse, Iron Maiden, Uriah Heep, Kena Hensleyho a skoro celý Black Sabbath. Co víc bych potřebovala? Jo já vim, vidět věci jako AC/DC, Rolling Stones, Led Zeppelin a spoustu dalších věcí, co sem neviděla a některý ani neuvidim, páč by se to vymykalo všem časoprostorovým zákonům.No...ale pak sem si sehnala lístky na Aerodrone, kde bude Metallica (!), Megadeth (!!!), Rob Zombie a Avenged Sevenfold. To znamená, že musim vydržet naživu!
Blablabla už zase kecam. Chci tim jednoduše říct, že v roce 2013 sem viděla většinu z těch koncertů, co sem viděla, takže tahle skutečnost ho okamžitě povyšuje na nejlepší rok! Teda, v rámci koncertů...
Ale ani v jiných směrech to nebylo špatný. I když svym způsobem nakonec asi bylo, ale furt lepší, než kdyby se nic nestalo. Letos sem totiž přišla o titul Forever alone. Ted' už teda zase sem Alone, ale už to nikdy nebude Forever alone. Ach ano, jedná se o můj první vztah s mužem. Narazili sme na sebe náhodně na internetu kdysi v květnu mam takovej pocit. Naše komunikace byla fajn, on se zdál fajn, scházeli sme se, hulili sme a povídali si. A jednoho krásného večera na začátku srpna se mě zeptal, jesli si dovedu představit, že by sme byli spolu. Haha fuck. To byl pro mě absolutní šok. Teda jako já věděla, že naše scházení se nezůstane navždy na levlu kamarádi ale chápejte mě...TOHLE BYLO POPRVÝ CO SE MI TOHLE NĚJAKEJ KLUK ŘEKL!!! Haha pamatuju si jak sem tam seděla před tim počítačem a blbě čuměla :D No a hned druhej den sme se nějak tak sešli na bonga. Bylo příšerný vedro. V tom vedru mě on a jeho kamarád zatáhli do hospody na pivo. ''Jedno pivo''. Laughing out loud. Já myslim, že sme se dostali do tzv. nálady. Možná i trošku víc. Ale to bylo tim vedrem. No...tak sme se po pár hodinách odporoučeli k němu domu. Hm a tam po pár rozpačitých chvilkách došlo k tomu, že sme se na sebe velice něžně nalepili ústy (ne ten jeho kamarád už s náma nebyl). Tak to už byl i muj první pravej a upřímnej polibek (ten, na tom lyžáku, kterej byl btw libovej kvůli alkoholu a trávě a všemu, se spolužákem s nejhezčíma očima ve třídě, nepočítam). K sexu už bohužel nedošlo, protože sem z celý tý situace byla tak mimo jako nikdy jindy. Taky sme se potom příšerně moc zhulili. A když sme se rozloučili, tak sem jela domu s pocitem- OUJÉ KURVAPIČA MUTAFAKA NEBE SE OTEVŘELO A PADALI NA MĚ VŠECHNY HVĚZDY!!! Jo a taky sem nemohla večer usnout a neustále sem se budila. Haha přesně tohle předpovídal- že vypadam, že kvůli tomu neusnu. No jo...to byly krásný časy. Když sem měla přítele. Bylo to fajn. Ale časem mezi náma nějak vázla komunikace...ted spíš z jeho strany. Pořád sem slyšela jedno a to samý- že pracuje. Hm a tak mi nedavno došlo, že takhle to prostě nikdy nebude fungovat. Stejně sem to nepochopila, kdyby se se mnou alespon vyspal a pak mě odkopnul, tak to chápu. Jenže my sme spolu ani nestihli souložit. To mě štve. Hodně. Vlastně mě celý to, že nám to jaksi nevyšlo štve. Pořád na toho kluka myslim. Hlavnš ted'. Jak se má, co dělá atd. Přitom bych neřekla, že sem se do něj zamilovala. Ne. Do něj sem se rozhodně nezamilovala, ale do tý situace, že sem si konečně někoho našla a že ten někdo o mě projevoval zájem. Rozhodně to nebyl člověk, kterýmu bych se nějak otevřela a věděl o mě uplně všechno, ale je to člověk, co pro mě je prostě dost důležitej, protože sem moc emotivní a všechno. Páč když ležim večer v posteli a nevim na co myslet, tak nemyslim na to, jak sem umírala štěstim v extázi na koncertě, ale na to, jak sme byli spolu. Je to smutný...
Tak se dostávam k další kapitole tohohle roku. Už jeho začátek (silvestr) byl totiž ve znamení alkoholu a trávy. A asi platí jak na nový rok, tak po celý rok, páč tolik kocovin sem za svuj život nikdy neměla. Začala sem tenhle rok jednoduše docela dost chlastat a hulit. Brutálně sem to hlavně přeháněla na začátku školního roku tj. září a říjen...no ale chlastání každý pondělí, úterý, čtvrtek a samozřejmě pátek, bylo fakt spíš ze zklamání, jak už mezi mnou a oním chlapcem ta komunikace nebyla taková jako dřív. Děsí mě, jak mě celá ta situace vzala. Nedovadu si představit, že bych se do konce svýho života už nikdy nenapila. A nevim jestli to znamená, že sem na nejlepší cestě k tomu, abych byla alkoholik. A je mi to upřímě u prdele. Když už žádnej vztah, tak aspon ten chlast tu je!A o Štědrym dnu sem si uvědomila, že mam asi vážně trochu s tim chlastem problém. Protože se mi povedlo se ožrat. Jen tak s rodinou a předvádět, jakože ožralá nejsem. Tím pádem mi bylo povoleno eště jedno pivo, takže sem ožralá eště víc, než sem byla...
Každopádně, to, že začínam mít problémy s alkoholem eště neznamená, že by se v tomhle roce nestalo taky něco, na co sem pyšná. Přesněji, konečně sem se dokopala k tomu, začít pořádně hrát na kytaru. Neřikam, že už bych byla nějakej Jimmy Page jo...ale....snažim se. Navíc sem na vánoce konečně dostala svojí vlastní krásku, která je jenom moje. Konkrétně červenej Epiphone SG. Nic drahýho, hlavně že to hraje... Navíc je nádherná, její nádhernej krk se božsky drží a vůbec....zní úžasně.
Takže si dovoluju říct, že tohle byli ty hlavní věci, ze kterých se skládal muj rok. Ale pak tady byly eště další věci, co se mě vělice dotkly. první z nich, co mě napadla, je rozhodně to, že umřel můj milovaný Lou Reed. Tohle bylo pro mě dost těžký. To uvědomnění si, že v budoucnu všichni moji oblíbený hudebníci umřou, je hnusný a při tý představě se mi chce brečet. Ano, pláč a deprese (myslim že je to biopolární porucha). To byla nápln posledních tří měsíců a občas i ted'ka. Další důležitej bod roku 2013.
Ehm má cenu se zminovat o škole v jinym směru než v tom, že si čím dál tim víc uvědomuju, že sem tam potkala ty nejlepší lidi na světě a moc je všechny miluju? Asi ne... Protože já na školu seru. Hlavně, aby mě nevyrazili...
I přes četný negativa chci říct že jo...tenhle rok se kurvaže poved. První song co sem tenhle rok slyšela bylo Heroes od Bowieho. Koncerty, bezvadnej lyžák, nudnej tábor (kde pro mě záchranu představovalo psaní si s nyní už tedy bývalým přítelem), viděla sem Londýn, zažila sem první románek, spousta alkoholu, spousta trávy, super kalby, uvědomování si sebe samé, jak srát na školu 100x jinak, hospody, kavárny, bary atd. Kdo ví, co se eště v pár dnech co zbejvaj do konce stane no. Třeba něco jo.
Hm tak asi takhle vypadal nějak muj rok. Rok ztrácení iluzí. Rok nezřízenýho chlastání. Rok myšlenek na sebevraždu. Úžasnej rok. Ale musíte si k tomu domyslet všechny ty šílený emoce a prožívání každý píčoviny, co sou pro mě tak typický.
Čas mě děsí. Jak utíká rychle. Už zase rok pryč. Co se za tu dobu stalo? Jak to, že to uběhlo tak rychle? Jakto, že 2000 bylo před 13ti lety? Jakto? Nechápu tuhle planetu a to, jak na ní fungujou všechny věci. Vážně. Nechápu už vůbec nic. To je hlavní poznatek tohohle roku...
Stejně miluju rok 2013. Jenom jsem eště pořád nepřišla o panenství. Takže to stojí celkem za hovno...

Pozn. aut.: omlouvam se tenhle článek asi nedává smysl psala sem ho fakt ožralá...
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak byly moje vánoce na hovno...

29. prosince 2013 v 1:03 | Pražský poděs |  Blitky

Alkohol...to on za všechno může

Už pár let pro mě vánoce nejsou to, co bejvaly, když sem byla dítě. Ty první, kdy zmizely uplně všechny kouzla, i to nejmenší, dejme tomu v podobě těšení se na dárky, byly asi tak 2 nebo 3 roky zpátky. Spíš 3 roky zpátky. Od tý doby na mě vánoce opravdu působí divně.
Celý předminulý vánoce sem se připravovala jak kokot na talentovky na mojí nynější školu. Kreslení, malování, organizace, sračky. V tu dobu sem si fakt řikala: co se to kurva stalo, jaktože se nemůžu flákat a čumět na televizi jako dřív? A myslela sem si, že víc posraný vánoce nemůžou existovat. Ale...
Minulý vánoce vynechávam, ty si ani moc nepamatuju, takže to musela bejt pěkná otrava. Ale letošní vánoce. Tyvole...ty trumfly všechno. Už ta první věc mě srala a to, že sme s matkou logicky musely jet za babičkou a dědou do takového jistého menšího města ve Středočeském kraji. Já to místo prostě nesnášim. Asi to bude tim, že sem tam trávila pár tejdnů to léto, kdy sem měla tu zasranou bulimii. No nic. Přijeli sme. Všichni furt řešili hnusný cukroví a tyhle sračky, já řešila to, že mi neustále vypadával internet. Jenže potom sem zistila, že děda mi koupil spoustu Heinikena. A všechen jenom pro mě (protože zbytek mojí rodiny to nazývá hnusným pivem ale mě prostě chutná tak mě za to nemlat'te no...). Nastal Štědrý den. Všechno osazenstvo malého bytu mých prarodičů v ten den: já, matka, prarodiče, prababička, matčin přítel. Urgh. Každopádně, jakmile ten den přijel matčin přítel, tak ho děda přívítal panákem Bechera a byla povinnost všech si ten panák dát s nima. Becher rozhodně nebyl to jediný, co měl děda v zásobě. Pak tu bylo ještě spoustu vína. Portského. Nevim proč, ale Portský je pro mě jednoduše větší zabiják, než ten blbej Becher. A tak se to stalo. Můj první Štědrej večer, kdy sem pod svýma nohama necítila žádnou podlahu. Jídlo se totiž nezapíjelo vodou ale tim pivem. Ožrala sem se. Docela dost. Nikomu to nevadilo, protože si toho nikdo nevšimnul. Moc sem se totiž neprojevovala, jenom sem tam seděla a tvářila se jakože mam ze všech těch dárků moc velkou radost. Radost sem sice měla...ale jenom s tý DOKONALÝ KYTARY KTEROU SEM DOSTALA!!! Sice sem o ní samozřejmě věděla dřív, páč sem si jí sama vybrala. Takže...já mam vlastní kytaru. Tuhle kytaru:
Epiphone SG! Moje krásné bejby! S dokonalým krkem! Ach!
No pak sem dostala eště pár drobnějších věcí no. A to jako jo. To já ráda dostávám dárky. Hm...a zbytek večera stál za hovno. Uplně hrozně hodně moc. A šla sem spát brzo, protože mě ten chlast nesmírně položil. Druhý den vánoční začal hádejte jak! Ranním panákem Bechera. Děda měl jednoduše velkou potřebu se před přítelem mojí matky vytahovat, že má alkohol nebo co. Takže ''ozdravovacim'' panákem místo čaje to začalo a celej den až do večera to pokračovalo zase pivem. Jo, nesmim zapomínat na přípitek před polívkou, po polívce před hlavnim jídlem a já nevim eště kdy, tim zabijácky Portskym. Následující den, tedy Druhý svátek vánoční se opakovalo téměř to samé jako předchozí den. Takže zase jenom samej chlast. U babičky a u dědy sme byly eště další dva dny, přičemž jsme ten druhej už odjížděli. A jak sme jeli tim autem tak sem si najednou řikala: holka, tys právě prochlastala čtyři dny. Vánoce. S rodinou. Nikdo si ničeho nevšimnul, nevypadala sem opilá, tak proč by mi děda nedal další a další pivo, žeano. Bez prdele, každej den sem fakt vypila asi jenom 2 skleničky nějakýho džusu nebo vody, jinak veškerý další tekutiny byly alkoholický. Každý jídlo sem zapíjela pivem. Asi jenom tu snídani ne (to bude ta sklenička nebo dvě vody). Prožila sem krizi. Nejvetší rozčarování ever. Štědrej večer a já tam mžouram ožralá na gauči a snažim se nespadnout. Ten kontrast se vzpomínkama z dětství byl opravdu neskutečnej. Ani brečet se mi nechtělo. Na co taky. Uvědomila sem si totiž, že mi to je vlastně jedno. Nesralo mě to, jenom se pozorovala a vnímala změny, co se staly. Jsem totiž tak moc ráda, že pro mě ty vánoce jsou jenom slovo, ráda pokrytecky dostávam dárky a že sem vánoce nějak extrémě emočně přestala vnímat. Ach, jak já miluju svůj situační nihilismus.
Proč ale teda píšu o něčem, co pro mě nemá žádnej význam? No, protože to pro mě svým způsobem význam má. Celá moje rodina byla kvůli tomuhle zasranýmu období ve stresu a pak to dopadalo i na mě. A taky to, že sem zažila svátky totálně v lihu bylo pro mě skutečně fascinující. Jo a koho to zajímá, tak tomu řeknu, že v pátek sem se taky ožrala na jednom koncertu, kde sem byla s matkou a jejim přítelem a v sobotu taky s bejvalýma spolužákama v hospodě. Takže jsem si poprvé v životě prožila situaci chlastání 7 dní v kuse. Řikam 7 dní, protože vim, že v neděli, tedy ted' už dnes, mám schůzku s jistojistým chlapcem (mužem?), kterého sem opět potkala na netu. I když se teda známe od vidění, ale zakecali jsme se až ted' na netu no. A taky doufam (a zařídím si to tak), že se ožeru, ale ne moc, aby to nebylo trapný. Haha že bych měla rande? Nevím jestli to tak nazvat. Ráda bych se s nim vyspala. Jen tak. Protože sem prostě zoufalá...
Chci se svym životem už konečně něco udělat. Krok jedna: přestat chlastat. Hahahaha... Urgh už sem na tom s tim chlastem fakt blbě a je mi to jedno. Vlastně neni když o tom tak přemýšlim.
Ámen
Rokenrol vám všem


Jak jsem se neožrala...

21. prosince 2013 v 18:27 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Nevěřim, že se to stalo

Včerejší kalba byla velice výjímečná...
Ale předcházelo jí něco neskutečnýho. A to přemlouvání mojí hysterické matky, aby mě nechala celou noc venku (používáme výraz- přespání u kamarádky). V životě sem nezažila takový psycho jako tohle. Její argument byl, že má prostě špatnej pocit. Muj argument byl, že její špatnej pocit nemůže ovlivnovat to, co já chci dneska dělat. Vlastně jo, její špatnej pocit byl asi opodstatněnej, protože sme s kamarádkama plánovali, že si dáme éčko... Po hodině a půl přemlování mě nakonec pustila. Jupí! Tohle je to, co mě sere. Musim lhát matce o takový blbosti, že prostě je pátek a já chci jít na nějakou párty hárd. Jenže nejde to jinak. Nemůžu prostě jít za matkou a říct jí: hele zejtra jdem s (osoba č.1) a (osoba č.2) na párty, možná budem trochu pít, možná budem trochu hulit, možná si dáme éčko a nechce se mi ve dvě ráno jet zhulená a zchlastaná domu. Konec. Nejde to, být k ní upřímná...
Rozjeli sme to u kamarádky doma, ale nekoupili sme flašku, páč sem u sebe měla nějakou trávu a řikali sme si, že jako proč ne dáme si brko a pak uvidíme, na co budem mít chut' dál. Dorazilo eště pár lidí a společně sme teda všichni vyrazili do Crossu. To je takovej ten roztomile klub v nejhnusnější části Prahy. Když sem vešla dovnitř, tak se mi naskytnul pohled na typický místo, který nemam ráda. Prostě klub. DJ u pultu. Diskotéka. Drums n bass. Ale co, už sme tady no. Tak a tam sme trávili noc...teda v menšim počtu než původně, páč některý lidi šli někam jinam. po nějaký době sme se teda začali bavit o tom, jestli seženeme nějaký to éčko. Poté, co sme se zeptali asi tří lidí a všichni nám řekli, že nemaj, tak sme to vzdali (páč už sme si připadali jak nějaký smažky) a koupili od jednoho z těch týpků trávu. Když sme si dali první brko, připadalo nám, že je to nějaký divný. Radši sme se eště jednou kouknuli, co to vlastně hulíme, ale opravdu to byla tráva. Jenže...BYLA UPLNĚ PLNÁ SKAFU!!! Ten týpek nám nelhal...řikal, že má něco absolutně libovýho. Bylo nám hrozně líto, že sme od něj tý dokonalý trávy nekoupili víc.
Takže takhle vypadal náš večer. Pořád sme jenom hulili a tancovali na hudbu, co se mi nelíbila. Opravdu mi tyhle klubový kalby nevyhovujou. Já radši sedim v hospodě a kecam. Stejně to byla vyjímečná noc. Já si nedala ani jednoho panáka. Nikdo z nás vlastně nechlastal. Ale stejně....byla sem střízlivá. Já. Střízlivá. Celou. Noc. Nemůžu tomu uvěřit. Myslim, že to znamená, že nejsem alkoholik. Ráno sme se vzbudily pěkně u kamarádky doma v teple. Bez kocoviny. To byl takovej rozdíl oproti ostatním zkušenostem...
A zjistila sem, že mam opravdu štěstí, jak prdel. Když sme se rozhodli z toho Crossu odejít, tak sme čekali na tramvaj, když sme si všimli, jak PŘED CROSSEM STOJÍ ZÁTAHOVÝ AUTO. My sme se opět vyhnuli zátahu. Tohle už si opravdu řiká o svatořečení! Je sice pravda, že by nám ty fízlové nemohli nic udělat, páč sme fakt nevypili ani jednoho panáka, ale jenom ten pocit, že sme se zas vyhnuli zátahu, je úžasnej. Fantastický, byly sme přííííšerně moc zhulený a i kdyby nás takhle ty fízlové potkali, tak by nám nemohli nic udělat. Úžasnej pocit!!!
Horší to bylo, když sem přijela ráno domu. Zavalil mě takovej pocit nenaplněnosti. Na to, jak moc sem se těšila, že tam můžu, se vlastně ani nic nestalo. Žádnej náhodnej sex na záchodcích. Žádná zkušenost s éčkem. A koruna toho všeho právě byla to, že sem se ani neožrala. Jenom tupý, zkulenecký pohyby na tupou pseudohudbu. Achjo...
No, alespon sem se zhulila, jako nikdy...
Jo a blbej pocit mojí matky se očividně nevyplnil.
Ámen
Rokenrol vám všem

Sítě zla

18. prosince 2013 v 22:53 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Omezující

Řikam. Každej. Bez výjímky. Můžete být cokoliv. Muž, žena, yetti. Ale nevyhnete se tomu. Dostane vás to! Protože každej si k něčemu/někomu vytvoříme vztah. A já už se velice dlouhou dobu ptám- proč? Proč to všechno? Proč na světě existujou věci, ke kterým si vytvoříme nějaký vztah? At' negativní nebo pozitivní, to je jedno, důležitý je, že se skládá z emocí. Proč na sebe jednotlivý subjekty působí a tím pádem mezi nimi vznikají vztahy? Aha...to je jeden z fyzikálních zákonů. Něco takovýho ne?
Jenom si to představte. Svět bez jakýchkoliv vztahů, které by vycházeli z emoční roviny (haha kdyby to bylo z fyzikální roviny, tak to by se svět ani nedal nazvat světem). Jedno, jestli by ty vztahy byly silný nebo slabý. Prostě nic. Pusto. Žádná rodina, žádní přátelé, žádní nepřátelé. Jak by se žilo v takovym světě? Ve světě bez jakýchkoliv vztahů? Líp? Hůř?
Základem všech vztahů sou city. Jakýkoliv...příjemný, nepříjemný, to je jedno. No a čim víc sou ty city intenzivnější, tak i ty vztahy budou pak intenzivnější. Ach intenzivní vztahy... Je jich tolik! A každej člověk si nějaký prožil. Asi jako první, co si člověk zažije sou rodinný vztahy. Na člověka maji vliv už od narození, takže sou asi ty nejdůležitější. Pokud má člověk to štěstí a narodí se do milující rodiny, která funguje tak, jak má a rodiče by pro něj udělali všechno...no...tak má prostě zkurvený štěstí! Ale i tady bohužel často bejvaj problémy. Třeba já osobně k nikomu ze svojí rodiny nejsem uplně upřímná. Jelikož vim, že kdybych řekla: ''Hele mami dneska spim u (nějaké jméno), protože chceme celou noc chlastat a hulit'', tak by moje upřímnost nebyla zcela oceněna. Nebo kdybych kupříkladu matce řekla o tom, že mi asi trošku hráblo kvůli ex boyfriendovi. Nebo že sem extrémě sexuálně frustrovaná. To je jednoduše nemyslitelný! Možná je to taky tim, že kupříkladu zrovna moje máma umí dost dobře útočit na slabý místa, takže radši držim hubu. Ale stejně je rodina fajn věc...o tom žádný diskuze.
Horší to bejvá s přátelskýma vztahama. Ty už si člověk zařizuje sám. Spousta lidí si zažilo takový to povrchní kamarádství s lidma např. ze školy nebo tak. Jenže...tohle asi nebude ono. Pravý kamarády/kamaráda člověk pozná až tehdy, když se stane něco špatnýho, když ho potřebujete uprostřed noci a on se na vás nenasere nebo když vám podrží vlasy když blejete před vaší oblíbenou hospodou :) A pokud má někdo to štěstí, že takovýho člověka potká, tak to bejvá většinou jednou za život. Tyhle lidi většinou bejvaj něco jako druhá rodina. Musim říct, že já sama znam takovýho člověka asi jenom jednoho a to ještě váhám. Mam totiž pocit, že ani jemu (je to kluk) bych nemohla říct uplně všechno, i když to často dělam. Vlastně...asi jo. Je to taková moje vrba. Vždycky schytá všechny moje emoce, chudáček. Mam ho fakt ráda ale stejně bych nevydržela ho vidět třeba každej den. Díkybohu, že bydlí v jinym městě. To by mi z něj totiž asi hráblo. No...mam na něm hrozně ráda jednu věc. At' udělam cokoliv, tak mě chápe. Ale já jeho někdy fakt ne. Třeba z toho vyroste, je o dva roky mladší než já. Kromě něj samozřejmě mam (díkybohu) pár lidí, který bych za nic na světě nevyměnila. A sem tak kurva ráda že je mam! Jenom se jim pořád nesvěřuju se všim, co se zrodí v mojí nemocný mysli...
Ale nejhorší to bejvá v milostných vztazích. Ehm, tady se dostáváme k tomu problému, že o tomhle nemam moc co říct. Jelikože sem si prožila jenom jeden a navíc dosti krátký. Maximálně tak můžu říct, že tahle část lidského bytí je pro mě extrémě zmatečná a absolutně jí nechápu, což mě velice děsí, protože mam strach, že nikdy nebudu schopná mít s někym takovejhle vztah. Tahle zkušenost mě taky posunula k tomu názoru, že sem vlastně hrozně moc nesvobodnej člověk, i když sem si vždycky myslela opak. To, co sem prožívala, všechno to nejvyšší, blažené, nanebevzaté štěstí, bylo totiž podmíněný...navíc něčim tak pomíjivym jako je kluk.
Tak je to se všim, všechny vztahy sou řetězy, co nás dělaji nesvobodnejma a spoutanejma lidma. I přesto všechno, co je provází mi ale připadaji fascinující... Já osobně chovam asi nejsilnější vztah k hudbě. A cigaretám. A alkoholu. A trávě. A masturbaci. Všechno moje štěstí je sice taky podmíněný, ale alespon nezávisí na jiných lidských bytostech. Tim neřikam, že by mě kamarádi nedělali štastnou, ale na co by mi bez AC/DC (atd) byly... Jak moc by člověk mohl být svobodnej bez veškerých vztahů? Hodně. Ale...nevim jestli by mi to vyhovovalo. Žádnej cit k hudbě? Tak to by asi nešlo...
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem si to uvědomila...

14. prosince 2013 v 22:45 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Ano! To je přesně ono!

Poslední dobou sem zase přemejšlela nad všema těma píčovinama, co se udály v mym životě. Přemejšlela sem velice důkladně. Břečela. Přemejšlela. Břečela eště víc. Přemejšlela. Prochlastala všechny svoje prachy. Pak zase brečela. Pak se peníze zázračně objevily a já za ně nakoupila spoustu trávy. Ta už taky zmizela. Jak sem byla zhulená, tak mě to nutilo přemejšlet eště víc. To mě zas rozbrečelo. Brečela sem už nejenom večer ale i ráno. A takhle pořád dokola. Taková pěkná sinusoida...
Začíná to být skutečně fascinující. Myslim, že bych měla sloužit jako pozorovací exemplář. Třeba právě ten pozdní pondělní večer, kdy sem tak ležela v posteli a začala brečet. Kolem mojí postele by se mohlo shromáždit pár vědců a mohli mě zkoumat. Třeba by na něco přišli. Ale žádný vědecký shromáždení kolem mojí postele se nekonalo. Takže na nic nepřišli. A stejně, kdo je potřebuje. Přišla sem na to sama. Hrozně sem se totiž nasrala. Jak sem ležela na zádech, tak mi ty slzy tekli do uší žejo a potom vždycky spadli na polštář, takže sem měla mokrej polštář. To nesnášim! Jedna z hlavních věcí, co mi na tý zasraný depresi vadí je to, že prostě brečim. Hodně. A skoro pořád. A všude. Dokonce sem se rozbrečela párkrát i ve třídě jen tak zničeho nic. Teda né jakože zničeho nic ale na základě nějakých zkurvených myšlenek.
Ano, některé z nich mě dokonce napadaji tak často, že sem si je uplně zapamatovala. Je to například:
  • Proč se snažit něco v životě dělat, stejně je účel jenom umřít.
  • Och kurva dopiče proč sem tak neschopná si říct, že prostě už ho nikdy neuvidim a že je konec?
  • A proč to vlastně skončilo? Opravdu sem ho přestala bavit?
  • Proč to vlastně zase řešim? Vždyt' je jasný, že už je náš vztah definitivně v troskách.
  • Dobře ale co ted' teda. Nechci bejt zase forever alone. Ale to je jedno, vždyt' už ted' seš zas forever alone.
  • Smiř se s tim. Ostatní budou vzpomínat na svoje teenage years jako na časy radosti, bezstarostnosti, lásek a skvělýho života. Ty si to holt budeš pamatovat jako časy nekonečnýho osamění, zklamání, depresí, trávy, chlastu a příšerných kocovin.
Achich. Opravdu. O čem ted' můžu říct, že se z toho skládá můj život? Nic moc pěknýho to neni. Tak si uděláme další seznam:
  • rozčarování
  • smutek
  • pláč
  • nenávist k všemu na týhle planetě, kromě songů a kytary, co mě drží při životě
  • podezření, že trpim biopolární poruchou nebo nějakym takovym humusem
  • cigára
  • vodka
  • tráva
Co to má všechno znamenat? Jaktože se nechovam tak, jako ostatní lidi kolem mě? Všichni sou na mě tak hodný, usmívaji se, ví, jak být št'astný a já na ně můžu jenom blbě čumět a závidět jim. Tohle nechci. Nechci takhle dál žít. Sem moc mladá a hezká na to, abych byla pořád tak zničená. Vždyt' tohle maj bejt ty nejkrásnější léta mýho života? Měla bych bejt št'astná, že sem mladá a užívat si to, tak jako moji vsrstevnící. Jenže většina z nich má něco, o co sem já přišla. Maji svojí druhou polovičku a pokud ne, tak alespon sem tam nějakej ten sex. Já nemam ani jedno. Tak jinak, netvrdim, že taky nejsou lidi bez partnera, jako já (pár jich znam), ale... je to tak neužírá jako mě. Vážně. Mam pocit, že sem prostě přišla o ruku, nebo já už fakt nevim, k čemu to přirovnat. Jako když kvůli tomu moje mládí neni plnohodnotný. Prostě příšernej pocit. Pak se divim, že mi matka řiká, proč se chovam tak protivně.
Proč? Proč je to pro mě tak důležitý? Když sem ho měla, tak sem se cítila normálně. Opravdu normálně, jako normální, tuctová holka v mym věku, co kouří rávu, chlastá, směje se, chodí kalit, má fajn kamarády a má přítele. Ted' se už zase cítim, jako když mezi svoje vrstevníky nepatřim. Prostě, oni něco maj, něco zažívaji a já ne. To jsem na tom doopravdy tak špatně, že potřebuju přítele k tomu, abych se cítila normálně. Znamená to, že sem tak moc slabá? Nebo opravdu jenom potřebuju někoho k tomu, abych se s nim mohla před ostatníma ukazovat jakože: hele už mam taky kluka sem uplně normální!
Tohle je prostě příšerně zkurvený období, co trvá už na muj vkus až nějak moc dlouho. Hm, vážně je to puberta? Nevím. Ale...pokud ano tak to asi všechno vysvětluje. Ted' mam možnist si ze života udělat něco absolutně dokonalýho, nebo něco absolutně zkurvenýho. Jak si to těd' zařídim, takový to budu mít. No, já si ten život momentálně dost slušně kurvim. Hlavně ve škole. Haha propadam ve spoustě věcí a je mi to uplně u prdele. Věc, co všichni okolo mě považujou za hrozně moc vážnou a důležitou mi jednoduše nepřipadá vůbec důležitá. Uvědomuji si to všechno, že pokud nechci skončit jako bezdomovec, pokud chci vydělávat v životě nějaká money, pokud chci obstát v tý zasraný společnosti, tak musim tu školu dodělat. A že by mi opravdu nemělo být u prdele to, že mě můžou vyhodit a tak. Jenže...mě to u prdele prostě je. Nemůžu si pomoct. Vim, že budeme psát test a že bych se měla učit abych dostala dobrou známku, ale to mě nepřinutí k tomu, abych se učila. Ten čas, kterej bych měla strávim učenim mi přijde vyhozenej. Místo toho, abych se učila přece můžu hrát na kytaru, nebo být na netu, nebo být se spolužákama v kavárně či v hospodě...a to vidim jako mnohem líp strávenej čas.
Nevim, co víc říct. To je všechno. Všechno je v prdeli, protože sem si to tak udělala. Ex boyfriend nepřestal kecat o tom, jak někdy zajdem na brko, ale ted' údajně nemá čas blablabla, ve škole asi budu dál propadat, moje finanční problémy budou pokračovat, moje problémy s alkoholem budou poračovat a tak dále. Jupí... Tak takhle to asi má vypadat- údajné nejlepší čtyři roky mýho života. Haha. Chápu, je to prostě život. Nic víc nechápu. Nechápu tenhle svět, nechápu to, jak ostatní teen girls and boys můžou být št'astný a užívat si mladýho života a já ne. Asi to tak má doopravdy být. Období mojí střední školy není zatim plný mejdanů (teda jo sem tam), omamných látek (jenom těch který už mě přestali bavit...gimme some LSD and stuff like this), lásek (hahahaha) a sexu (HAHAHAHAHA). Už mi totiž nestačí to, že neustále chodim na koncerty lidí, co mě drží při životě. Chci víc!
Nebo...jsem až příliš ovlivněná představou high school, kterou znám z amerických filmů. Na druhou stranu, to nemam jenom z amerických filmů ale i z rozhovorů s těmu, kteří si tim opravdu prošli. Jednoduše, takhle vypadá zasraný období mezi tim, kdy vlastně jsem dospělá, ale podle nějakýho zkurvenýho zákona ne. Uvědomila sem si to, takhle to je. Těžké období high school. If ya know what i mean with the word ''high''. Opravdu high...prostě pořád a absolutně mi to vyhovuje...
Chci vyzkoušet nový omamný látky. Chci eště šílenější párty hárd s fajn lidma. Chci Gibsona SG. CHci vidět AC/DC naživo. Chci lásku. Chci, aby neexistoval čas. Chci sex. A dostatečně alkoholu na to, aby mě to opilo. Ne, chci, abych všechno tolik neprožívala. Chci, aby mi všechno bylo u prdele eště víc, než je...
Ámen
Rokenrol vám všem

Slunce, seno a shrnovač koberců

11. prosince 2013 v 23:01 | Pražský poděs |  Blitky

Vždyt' sme Češi!

Češi. Ach Češi. Vidám je každý den po cestě do školy. Vidám je ve škole, vidám je po cestě ze školy, vídám je na ulici, vídám je v kavárnách, vidám je v hospodách. Vidám je zkrátka a jednoduše všude. Celých 16 let svýho života. A za tu dobu sem měla možnost poznat spoustu Čechů. Někteří se ke mě chovali hezky, někteří nespravedlivě, někteří zle, někteří mi udělali radost, někteří mě líbali, někteří mě rozesmáli, někteří se mnou chlastali a některým bych nejradši dala facku. A některým dokonce eště druhou z druhý strany...
Češi se od ostatních národů neliší. Stejně jako ostatní národy i Češi spoustu věcí vymysleli, Češi spoustu věcí posrali, Češi sou specifičtí chovánim. Těch věcí je velká spousta.
Začneme jednou z mých oblíbených věcí: Becherovkou. Becherovka je boží. Doslova. Bylinný likér. Víte, co se stane, když vypijete moc bylinýho likéru? Ožerete se. Ožerete se ale tak, že slovo ožralý dostává nový rozměr. Vážně, věřte mi, mam to vyzkoušený. Kam se hrabe nějaká zkurvená vodka. Becherovka (stejně tak jako slivovice a ostatní skvělé věci) je pro nás, 16ti leté panny nevážácí víc než 60 kg zabiják. Panák Becherovky a je to hluboko v prdeli. Spíš, obličej hluboko v podlaze. A následuje ráno, kdy byste si přáli být radši zasednutý Kim Čong Unem, než snášet tu kocovinu.
Pivo: to Češi sice nevymysleli, ale správně orosená dvanáctka ke slovu Česko, prostě pasuje, jako penis nějakého fešného kytaristy do mojí pusinky. I když sem tam eště žádnej neměla ale tak....nevadí. Zato sem v puse měla pivo. Na to, že ho piju teprve od února tohoto roku, si dovolují říct, že sem ho tam měla fakt dost. Do tý doby mi totiž nechutnalo. Jo, taky se ted' nechápu. Pivo. Něco tak...úžasnýho. Co k pivu dodat? Bejvali časy (začátek prváku), kdy mě opilo jedno malý pivo. No...ty časy už sou dávno v piči. Teprve, až si k němu člověk najde cestu, tak pochopí, o jaký zázrak se jedná. Studený pivo v létě. Studený pivo v zimě. Pivo před koncertem. Pivo během koncertu. Pivo po koncertě. Pivo po škole. ''Zajdem na pivo''...existuje snad hezčí oznámení? Jojo začala sem pivo fakt milovat. Možná i díky tomu, že s bývalým boyfriendem sme se právě tenkrát opili pivem a všechno to začalo. Eště by sme se mohli jednou opít pivem a všechno to definitivně skončit, odstěhovat se každej na druhou stranu světa bez internetu a možnosti, aby mi po něm mohl lhát, že někdy zajdem na brko...
Když už sme u toho chlastu, mohla bych se zmínit i o vínu ale mam strach, že si mě moraváci najdou a zmlátí.
Takže, to bylo to pozitivní o tom, co se Čechů týče. Ty další věci mě nezajímaji. Hokej? Fotbal? Coto kurva je? Jojo ale alkohol, to my umíme skvěle. Vždyt' se podívejte na nynější reprezentaci našeho státu, pana prezidenta tuZemana. Ten také dokáže ocenit dobré a kvalitní lihoviny. Druhá věc je ovšem to, že s nima už neumí opatrně zacházet. Já neřikam, že já snad jo (haha) ale já si můžu dovolit být ožralá, já nejsem důležitý politik reprezentující stát, žeano. To jsem tedy nakousla další zajímavou věc týkající se Čechů- politiku. Češi měli zajímavou minulost se kterou tím pádem musí souviset i zajímavá politická situace už od založení Českého království. To mě ale ani tak nezajímá, jako současná politická situace. K politice sem toho myslím už řekla dost. Ale stejně si neodpustim rejpnutí. Pan Zeman by se měl probudit z vopice, sebrat si svou lahev, změnit arogantní intonaci, odporoučet se někam za Ural a nedělat dále šaška na úřadu prezidenta ČR, ze kterýho má prdel nejen vlastní národ, ale i celej svět. Pan Babiš by si měl uvědomi, že v politice je potřeba vědět, co vlastně chce udělat a že nestačí jenom rozdávat koblihy. A pokud zjistil, že vlastně neví co (viz jeho věčný nebudeme ve vládě a potom jooo budem tam), tak si kvůli tomu nemusel zakládat stranu a mohl nechat místo chytřejším lidem (například panu Bartošovi z Pirátů). A o dnešní komunistický straně? Nic slušnýho. Ty kurvy v čele s tou babou Semelovou (co si myslí že před rokem 89 bylo všechno lepší) bych poslala na výlet do Severní Korei, kde by je soudruzi určitě vělice rádi přijmuli a podělili se s nimi o ten blahoslavený komunismus.
A eště jednou si rejpnu. Do čecháčkovství. Tímto pojmem nazývám, když si Češi stěžují na základě svojí vlastní omezenosti a přitom nemaji ani snahu s tim něco udělat. Prostě jenom sedět v hospodě u piva a nadávat. Nadávejme na všechno. Politika je celá zasraná, ale jít k volbám? Ani náhodou, stejně se přece nic nezmění, to nemá cenu. Nadávejme na zdravotnictví, na evropskou unii, na Polsko, na pitomý pořady v televizi na který každej večer čumíme, na to, že všude jinde ve světě se žije líp, ale ne v Česku. V Česku je všechno nejhorší, nejzasranější, nejdebilnější. Nesnášíme Česko, všude ve světě je líp. Ale kolikrát sem zvednul svojí prdel, podíval se za hranice rodný vesničky, kde žiju celých 50 let a přesvědčil se o tom na vlastní oči? Ani jednou. Ale všechno znam, všechno vim. Vlastně sem i všude byl, jenom ne dál, než u rybníka v kempu na dovče. Jenže já totiž ani nikam nemůžu jet, protože přece nešprechtim engliš a parusky už sem zapomněl. Nedavno sem vedla diskuzi (ehm dosti nadnesenej význam...on spíš jenom nadával) s jedným náckem, kterej nadával na Česko. Klasika, Česko je zasraný, Češi sou zasraný atd. Navrhuju deportaci takových osob už fakt někam do prdele. Když se vám v Česku nelíbí, tak se sakra přestěhujte jinam a nezabírejte místo těm, co maji Česko rádi.
Tohle mi prostě nikdo nevyvrátí. Takhle se Češi často chovaj. Omezenost. Česká omezenost žije. Jsem hloupej, umim hovno, mluvim jenom česky, mam jenom učiliště, 30 let už pracuju a žiju na stejnym místě, v zahraničí sem byl maximálně na Slovensku...ale sem ten nejchytřejší a sežral sem všecku moudrost světa... A eště jednou do toho zatáhnu politiku, protože se mi to hodí. Jakej národ, takovej prezident. Vždyt' sme si ho zvolili a je to dobře! Je to přeci Čech! Ne nějakej zasranej Rakušák (fakt, že to vlastně neni Rakušák nás vůbec nezajímá). Hlavně, že prezident, co dělá našemu státu ostudu je Čech! A to se vyplatí, Horste!
Přesto všechno, nechci na lidi v Česku vyloženě nadávat. Stejně sem docela ráda, že sem se narodila zrovna tady (pokud nepočítam to, že bych se chtěla narodit v Británii o šedesát let dřív). Praha je krásná. Pivo je dobrý. Becherovka je dobrá. Řízky sou dobrý! Je to tu fajn. Nezletilím nalejou v hospodě, prodaj cigára, všude spousta marihuany ke spotřebě.
A Češi? Ty sou prostě a jednoduše Češi!



No a? Nejsem jiná. Taky sem Češka.
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem byla podvanácté nanebevzatá...

8. prosince 2013 v 23:05 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí

Nevim co se včera stalo...byla jsem v jinym stavu vědomí

PROTOŽE VČERA NÁS NAVŠÍVILI BOHOVÉ! VČERA SE UDÁL KONCERT BLACK SABBATH! JAKOŽE BLACK SABBATH! NE JENOM OZZY JAKO TENKRÁT V ROCE 2012!!! Och můj bože och můj bože! Takže asi takhle:
Hysterie mě popadla v okamžiku, kdy přítel mojí matky byl asi ve 14:00 zaparkovat auto před O2 arénou a oznamoval nám, že už tam stojí asi pět cvoků. V tu chvíli sem měla opravdu velké nutkání tam vyrazit okamžitě a v pyžamu. Ale matka mě umluvila. No neumluvila mě na tom posunout sraz, co sem tam měla se spolužákem alespon o tu půl hodinu dřív takžeee 16:30. Stadion se otevíral v 18:30. To by mohlo být tak akorát. Huuu rychleee at' tam sem eště před 16:30. Když sem na Českomoravský vystoupila z metra a v dálce ve světlech O2 arény viděla, že před vchodama už sou nějaký lidi, začala sem utíkat jako debil. Když sem se bížila, tak sem přestala běžet, protože sem si připadala jako debil, páč zas tolik lidí tam fakt nebylo. Hm tak si v tom mrazu sednu před jeden ze vstupů a čekam. Měl dorazit. Když sem mu zavolala, tak mi bylo oznámeno, že je eště doma. Hm fajn. No nic, sem tu. To je hlavní. Alespon tu mam cigára, co sem si koupila za zbytek peněz, co sem dostala od babičky, když tu byla. Za ten druhej zbytek sem koupila v pátek 2 a pů gramu za 50 Kč (!!!) kterou sme tentýž den se spolužákama celou spotřebovali. Takže né, nemam peníze. Měla sem je a už je zase nemam. Hm no nic.
Čekam hodinu. Čekam hodinu a něco. Je mi zima jak v prdeli. Lidi se tam postupně rozmnožili. Najednou vidim jak se konečně uráčil dorazit ten muj spolužák. A pak od něj slyšim historku, kterou si čestně zasloužil cenu, za smolaře roku. Chytili ho na Českomoravský revizoři a on byl samozřejmě bez lístku. Jediný, co toho debila napadlo bylo prodat tu vstupenku na Sabaty (která byla původně jeho táty kterej je nemocnej nebo co) aby měl na pokutu. A to taky udělal. Vždycky sem si myslela, že sem šílená, ale on mě přesvědčil o tom, že sem vlastně eště docela normálně uvažující člověk. Pak volal kamarádovi, co měl eště dva lístky. Jeden svuj a jeden jeho. A prej, že za nim má přijet a on mu ten lístek dá. Haha. Půl hodiny před otevřenim arény. I jemu bylo předem jasný, že už se nevrátí, páč podle jeho slov je ten kamarád nezodpovědnej kokot. Ale prej mam zavolat, až to skončí, že kdyžtak zajdem na pivo. Haha. Jeho smůla.
Jupí je 18:30 začínaji se otevírat dveře. Už dorazila i moje matka takže fajné. Když už je pár lidí vevnitř, tak najednou vidim, jak se ty lidi vrací zase zpátky. A jeden z těch vracejících se chlapů řiká: ''oni dovnitř nepouštějí s batohama a taškama''. Cože? WTF? Oni ty lidi s taškama fakt vraceli!!! No nic je řada na mě. Sekurit'ák na mě samozřejmě, že prej nařízení od O2 arény je takový, že s taškama dovnitř ne. Ale já se na něj podívala svýma velkýma hnědýma očima a ukázala mu celej obsah tašky. A pustil mě! Kdyby mě včera viděl utíkat náš tělocvikář, tak mam jedničku z toho zasranýho běhu. Málem sem se zabila v zatáčce. Ale uskutečnila sem to, co sem chtěla uskutečnit. První lajna byla moje! Napravo u beden, tak kde bude stát Tony. Haleluja! Po chvilce dorazila už i matka. Takže sme skoro kompletní. Eště má dorazit její boyfriend. Hm na mě stejně nemá. Můj boyfriend bude dneska na podiu. Dokonce všichni čtyři! Jenom neví o tom, že jsou moji boyfriendi. A ani to, jak se jmenuju. Haha. Zoufalost level: Já.
Blablabla čekání je fajn, hrajou celou dobu jenom AC/DC. Blablabla předkapela. Doprovod fajn. Zpěv nic moc. Vzezření: tři Ježíšové. Dobrý chlapci...my chceme Sabaty.
Předkapela skončila. Jupí. Sabati by měli začít údajně ve 21:00. To bylo za 15 minut. Haha tak to asi nestíhaj no. Podium se schovalo pod vělký černý hadr. A z tý první řady bylo vidět prostor, kterej měl asi jenom 20 cm. Chocho a ostatní to neviděli.
Najednou, zničeho nic se ozval smích. Ten pekelný, všem známý smích. Smích Ozzyho. A černá opona se zvedla. Stáli tam. Vynořili se z dýmu. Bohové. Legendy. Géniové. Ozzy, Tony a Geezer. Jo a bubeník, kterej odváděl moc dobrou práci, jak se potom ukázalo. Bylo by pointless popisovat průběh koncertu. Byla jsem mimo. Někde jinde. Neviděla sem lidi kolem mě. Neviděla sem ani sama sebe. Viděla sem jenom je, moje modly. Ale stejně je tu pár věcí, co si pamatuju, protože i přestu extázi muj mozek nějak fungoval. Projekce za nima- úžasný. Ozzyho hlas- úžasný. Tonyho kytara- úžasný. Geezerova basa- úžasný. Bubeník (jehož jméno mi stále uniká a kterého jsem viděla už v roce 2011)- úžasný. Mam pocit, že je asi dobře, že nebubnoval původní Ward. Ten by to asi neububnoval. Dohromady mě tyhle čtyři pánové donutili (i přes mocné mlácení hlavou sem a tam) přemýšlet. Klasika, přemýšlela sem o všem, ve svym životě. Myslela sem na svýho ex boyfrienda. Myslela sem na to, jak se mi příšerně nechce v pondělí do školy. A taky sem myslela na to, co se asi stane v budouctnosti. A střídavě, mi ten zvuk vylejval mozek z hlavy. A moje tělo dělalo divné věci, protože to uvnitře se chtělo dostat ven. Všechen ten vztek, všechno to zklamání. Proto miluju koncerty. Fascinující kombinace. Mozek tekl ale přemýšlel. A mimo jiné stihl vnímat to, že Tony stál skutečně přímo přede mnou. Miluju ho. A opravdu sem si to tam uvědomila. Bylo na něm vidět, že si koncert užíval. Rozhlížel se po fanoušcích. Bylo to na něm kurvaže vidět. Jak je rád, že zase může dělat to, co miluje. Že ta hudba je silnější, než nějaká rakovina. Tohle mi za to stálo za to zasraný čekání v mrazu. Vidět, jak se Tony usmívá. Jak na sebe mluví s Ozzym. Jak si Ozzy kleknul a klaněl se směrem k publiku.
A navíc, Tony se na mě několikrát podíval a usmál. Ach. Měla sem chut' se na to podium vyhrabat a kousnou ho do tváří. A Ozzy mě snad taky viděl, když pravidelně hecoval podium pohyby paží směrem vzhůru. Veřim tomu, snad neni slepej a alespon na tu první řadu se kouká...
Další kapitola sama o sobě- trsátka. Na konci koncertu jich několik Tony hodil přímo tam, kde sem byla já. Doslova sem byla pod deštěm Tonyho trsátek. Jenže...já sem prostě neschopnej debil, žeano. Takže když sem ho viděla na zemi a měla sem ho pod rukou...tak mi ho vyfoukla nějaká jiná ruka. Poučení: přístě budu víc agresivní...
No, koncert skončil, já sem byla zpátky ve svym těle a boyfriend mojí matky mi koupil plakát. A spolužák se někde vypálil a na ten koncert fakt nešel. Ani potom do hospody, takže sme jeli domu. Spát a snít.
Bolí mě tělo a je mi to jedno. Miluju ty chlapy.
Ámen
Rokenrol vám všem

Čekáme

3. prosince 2013 v 18:25 | Pražský poděs |  Blitky

Na to, až budu nucena utratit všecky svoje prachy za dárky

Juuu a já o adventu už úspěšně dva dny simuluju to, že sem nemocná, protože nechci do školy. A k titulku: ehm pardon. Omyl. Jak bych mohla utratit prachy, co nemam?
Vždycky sem si z toho dělala prdel. Jakože úúú sem takový ubožátko nemam žádný prachy pomoooc. Až tenhle tejden sem poznala, že teprve ted' MAM POSLEDNÍ DVĚ STOVKY!!! Za stovku si eště tenhle tejden koupim tabák to znamená mam stovku na žití. T.j na Black Sabbath v sobotu, na velkou párty, co má bejt ve čtvrtek, jednoduše NA UPLNĚ CELEJ PROSINEC VČETNĚ DÁRKŮ!!! Hahahaha KURVAKURVAKURVA NESNÁŠIM DÁVÁNÍ DÁRKŮ NA NĚJAKÝ ZASRANÝ VÁNOCE CO MAJI PŮVODNĚ OSLAVOVAT NAROZENÍ NĚJAKÝHO HIPÍKA!!!! Teda, já vánoce slavim protože se narodil Lemmy ale tak....stejně. To bych je měla slavit i dneska, když má narozeniny Ozzy. ALE PROČ TY DÁRKY? JÁ NECHCI ŽÁDNÝ DÁRKY! POKUD PRO MĚ NEMÁTE KRABICI VE KTERÝ JE NAHEJ ANGUS YOUNG A JIMMY PAGE S UVÁZANÝMA STUŽKAMA KOLEM PENISŮ I S KYTARAMA TAK NECHCI ŽÁDNÝ DÁRKY! Teda chci ALE NEMAM NA TO KUPOVAT NIKOMU DÁRKY. CHÁPETE? NIKOMU! MAM STOVKU ZA KTEROU BYCH SE ALESPON JEDNOU RÁDA OŽRALA JAK PRASE! Ano, tím se dostáváme k tomu, proč sem utratila všechny svoje předchozí prachy. Za chlast. Za chlast a trávu. Ano, vím to, uvědomuji si to, nasrat.
Asi koupim krabici malin a každej dostane jednu malinu. Nebo rozdam svoje laky na nehty a bude mi uplně jedno, že přítel mojí matky a muj děda si nehty nelakujou.
Urgh nesnášim advent.
Urgh nesnášim vánoce.
Urgh nesnášim tenhle svět.
Btw: jedna podstatná věc. Můj ex boyfriend...ŽIJE! Napsal mi. Začal mi povídat, jak neměl čas, že byl furt v práci, blablabla. Neměl za dva měsíce ani jednou čas se mi ozvat? WTF? Taky sliboval, že se se mnou chce někdy sejít na brko. Tak jako, proč ne. Mohli by sme se za jeho prachy někde ožrat. A pak bych se s nim konečně mohla vyspat. I když, nevim jesli mu mam vůbec věřit, že se někdy sejdem.
Ha hahaha. To nám to ten rok ale hezky končí. Fuck. Aspon v sobotu UVIDIM BLACK SABBATH!!!
Ámen
Rokenrol vám všem