Jak byly moje vánoce na hovno...

29. prosince 2013 v 1:03 | Pražský poděs |  Blitky

Alkohol...to on za všechno může

Už pár let pro mě vánoce nejsou to, co bejvaly, když sem byla dítě. Ty první, kdy zmizely uplně všechny kouzla, i to nejmenší, dejme tomu v podobě těšení se na dárky, byly asi tak 2 nebo 3 roky zpátky. Spíš 3 roky zpátky. Od tý doby na mě vánoce opravdu působí divně.
Celý předminulý vánoce sem se připravovala jak kokot na talentovky na mojí nynější školu. Kreslení, malování, organizace, sračky. V tu dobu sem si fakt řikala: co se to kurva stalo, jaktože se nemůžu flákat a čumět na televizi jako dřív? A myslela sem si, že víc posraný vánoce nemůžou existovat. Ale...
Minulý vánoce vynechávam, ty si ani moc nepamatuju, takže to musela bejt pěkná otrava. Ale letošní vánoce. Tyvole...ty trumfly všechno. Už ta první věc mě srala a to, že sme s matkou logicky musely jet za babičkou a dědou do takového jistého menšího města ve Středočeském kraji. Já to místo prostě nesnášim. Asi to bude tim, že sem tam trávila pár tejdnů to léto, kdy sem měla tu zasranou bulimii. No nic. Přijeli sme. Všichni furt řešili hnusný cukroví a tyhle sračky, já řešila to, že mi neustále vypadával internet. Jenže potom sem zistila, že děda mi koupil spoustu Heinikena. A všechen jenom pro mě (protože zbytek mojí rodiny to nazývá hnusným pivem ale mě prostě chutná tak mě za to nemlat'te no...). Nastal Štědrý den. Všechno osazenstvo malého bytu mých prarodičů v ten den: já, matka, prarodiče, prababička, matčin přítel. Urgh. Každopádně, jakmile ten den přijel matčin přítel, tak ho děda přívítal panákem Bechera a byla povinnost všech si ten panák dát s nima. Becher rozhodně nebyl to jediný, co měl děda v zásobě. Pak tu bylo ještě spoustu vína. Portského. Nevim proč, ale Portský je pro mě jednoduše větší zabiják, než ten blbej Becher. A tak se to stalo. Můj první Štědrej večer, kdy sem pod svýma nohama necítila žádnou podlahu. Jídlo se totiž nezapíjelo vodou ale tim pivem. Ožrala sem se. Docela dost. Nikomu to nevadilo, protože si toho nikdo nevšimnul. Moc sem se totiž neprojevovala, jenom sem tam seděla a tvářila se jakože mam ze všech těch dárků moc velkou radost. Radost sem sice měla...ale jenom s tý DOKONALÝ KYTARY KTEROU SEM DOSTALA!!! Sice sem o ní samozřejmě věděla dřív, páč sem si jí sama vybrala. Takže...já mam vlastní kytaru. Tuhle kytaru:
Epiphone SG! Moje krásné bejby! S dokonalým krkem! Ach!
No pak sem dostala eště pár drobnějších věcí no. A to jako jo. To já ráda dostávám dárky. Hm...a zbytek večera stál za hovno. Uplně hrozně hodně moc. A šla sem spát brzo, protože mě ten chlast nesmírně položil. Druhý den vánoční začal hádejte jak! Ranním panákem Bechera. Děda měl jednoduše velkou potřebu se před přítelem mojí matky vytahovat, že má alkohol nebo co. Takže ''ozdravovacim'' panákem místo čaje to začalo a celej den až do večera to pokračovalo zase pivem. Jo, nesmim zapomínat na přípitek před polívkou, po polívce před hlavnim jídlem a já nevim eště kdy, tim zabijácky Portskym. Následující den, tedy Druhý svátek vánoční se opakovalo téměř to samé jako předchozí den. Takže zase jenom samej chlast. U babičky a u dědy sme byly eště další dva dny, přičemž jsme ten druhej už odjížděli. A jak sme jeli tim autem tak sem si najednou řikala: holka, tys právě prochlastala čtyři dny. Vánoce. S rodinou. Nikdo si ničeho nevšimnul, nevypadala sem opilá, tak proč by mi děda nedal další a další pivo, žeano. Bez prdele, každej den sem fakt vypila asi jenom 2 skleničky nějakýho džusu nebo vody, jinak veškerý další tekutiny byly alkoholický. Každý jídlo sem zapíjela pivem. Asi jenom tu snídani ne (to bude ta sklenička nebo dvě vody). Prožila sem krizi. Nejvetší rozčarování ever. Štědrej večer a já tam mžouram ožralá na gauči a snažim se nespadnout. Ten kontrast se vzpomínkama z dětství byl opravdu neskutečnej. Ani brečet se mi nechtělo. Na co taky. Uvědomila sem si totiž, že mi to je vlastně jedno. Nesralo mě to, jenom se pozorovala a vnímala změny, co se staly. Jsem totiž tak moc ráda, že pro mě ty vánoce jsou jenom slovo, ráda pokrytecky dostávam dárky a že sem vánoce nějak extrémě emočně přestala vnímat. Ach, jak já miluju svůj situační nihilismus.
Proč ale teda píšu o něčem, co pro mě nemá žádnej význam? No, protože to pro mě svým způsobem význam má. Celá moje rodina byla kvůli tomuhle zasranýmu období ve stresu a pak to dopadalo i na mě. A taky to, že sem zažila svátky totálně v lihu bylo pro mě skutečně fascinující. Jo a koho to zajímá, tak tomu řeknu, že v pátek sem se taky ožrala na jednom koncertu, kde sem byla s matkou a jejim přítelem a v sobotu taky s bejvalýma spolužákama v hospodě. Takže jsem si poprvé v životě prožila situaci chlastání 7 dní v kuse. Řikam 7 dní, protože vim, že v neděli, tedy ted' už dnes, mám schůzku s jistojistým chlapcem (mužem?), kterého sem opět potkala na netu. I když se teda známe od vidění, ale zakecali jsme se až ted' na netu no. A taky doufam (a zařídím si to tak), že se ožeru, ale ne moc, aby to nebylo trapný. Haha že bych měla rande? Nevím jestli to tak nazvat. Ráda bych se s nim vyspala. Jen tak. Protože sem prostě zoufalá...
Chci se svym životem už konečně něco udělat. Krok jedna: přestat chlastat. Hahahaha... Urgh už sem na tom s tim chlastem fakt blbě a je mi to jedno. Vlastně neni když o tom tak přemýšlim.
Ámen
Rokenrol vám všem

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama