Sítě zla

18. prosince 2013 v 22:53 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Omezující

Řikam. Každej. Bez výjímky. Můžete být cokoliv. Muž, žena, yetti. Ale nevyhnete se tomu. Dostane vás to! Protože každej si k něčemu/někomu vytvoříme vztah. A já už se velice dlouhou dobu ptám- proč? Proč to všechno? Proč na světě existujou věci, ke kterým si vytvoříme nějaký vztah? At' negativní nebo pozitivní, to je jedno, důležitý je, že se skládá z emocí. Proč na sebe jednotlivý subjekty působí a tím pádem mezi nimi vznikají vztahy? Aha...to je jeden z fyzikálních zákonů. Něco takovýho ne?
Jenom si to představte. Svět bez jakýchkoliv vztahů, které by vycházeli z emoční roviny (haha kdyby to bylo z fyzikální roviny, tak to by se svět ani nedal nazvat světem). Jedno, jestli by ty vztahy byly silný nebo slabý. Prostě nic. Pusto. Žádná rodina, žádní přátelé, žádní nepřátelé. Jak by se žilo v takovym světě? Ve světě bez jakýchkoliv vztahů? Líp? Hůř?
Základem všech vztahů sou city. Jakýkoliv...příjemný, nepříjemný, to je jedno. No a čim víc sou ty city intenzivnější, tak i ty vztahy budou pak intenzivnější. Ach intenzivní vztahy... Je jich tolik! A každej člověk si nějaký prožil. Asi jako první, co si člověk zažije sou rodinný vztahy. Na člověka maji vliv už od narození, takže sou asi ty nejdůležitější. Pokud má člověk to štěstí a narodí se do milující rodiny, která funguje tak, jak má a rodiče by pro něj udělali všechno...no...tak má prostě zkurvený štěstí! Ale i tady bohužel často bejvaj problémy. Třeba já osobně k nikomu ze svojí rodiny nejsem uplně upřímná. Jelikož vim, že kdybych řekla: ''Hele mami dneska spim u (nějaké jméno), protože chceme celou noc chlastat a hulit'', tak by moje upřímnost nebyla zcela oceněna. Nebo kdybych kupříkladu matce řekla o tom, že mi asi trošku hráblo kvůli ex boyfriendovi. Nebo že sem extrémě sexuálně frustrovaná. To je jednoduše nemyslitelný! Možná je to taky tim, že kupříkladu zrovna moje máma umí dost dobře útočit na slabý místa, takže radši držim hubu. Ale stejně je rodina fajn věc...o tom žádný diskuze.
Horší to bejvá s přátelskýma vztahama. Ty už si člověk zařizuje sám. Spousta lidí si zažilo takový to povrchní kamarádství s lidma např. ze školy nebo tak. Jenže...tohle asi nebude ono. Pravý kamarády/kamaráda člověk pozná až tehdy, když se stane něco špatnýho, když ho potřebujete uprostřed noci a on se na vás nenasere nebo když vám podrží vlasy když blejete před vaší oblíbenou hospodou :) A pokud má někdo to štěstí, že takovýho člověka potká, tak to bejvá většinou jednou za život. Tyhle lidi většinou bejvaj něco jako druhá rodina. Musim říct, že já sama znam takovýho člověka asi jenom jednoho a to ještě váhám. Mam totiž pocit, že ani jemu (je to kluk) bych nemohla říct uplně všechno, i když to často dělam. Vlastně...asi jo. Je to taková moje vrba. Vždycky schytá všechny moje emoce, chudáček. Mam ho fakt ráda ale stejně bych nevydržela ho vidět třeba každej den. Díkybohu, že bydlí v jinym městě. To by mi z něj totiž asi hráblo. No...mam na něm hrozně ráda jednu věc. At' udělam cokoliv, tak mě chápe. Ale já jeho někdy fakt ne. Třeba z toho vyroste, je o dva roky mladší než já. Kromě něj samozřejmě mam (díkybohu) pár lidí, který bych za nic na světě nevyměnila. A sem tak kurva ráda že je mam! Jenom se jim pořád nesvěřuju se všim, co se zrodí v mojí nemocný mysli...
Ale nejhorší to bejvá v milostných vztazích. Ehm, tady se dostáváme k tomu problému, že o tomhle nemam moc co říct. Jelikože sem si prožila jenom jeden a navíc dosti krátký. Maximálně tak můžu říct, že tahle část lidského bytí je pro mě extrémě zmatečná a absolutně jí nechápu, což mě velice děsí, protože mam strach, že nikdy nebudu schopná mít s někym takovejhle vztah. Tahle zkušenost mě taky posunula k tomu názoru, že sem vlastně hrozně moc nesvobodnej člověk, i když sem si vždycky myslela opak. To, co sem prožívala, všechno to nejvyšší, blažené, nanebevzaté štěstí, bylo totiž podmíněný...navíc něčim tak pomíjivym jako je kluk.
Tak je to se všim, všechny vztahy sou řetězy, co nás dělaji nesvobodnejma a spoutanejma lidma. I přesto všechno, co je provází mi ale připadaji fascinující... Já osobně chovam asi nejsilnější vztah k hudbě. A cigaretám. A alkoholu. A trávě. A masturbaci. Všechno moje štěstí je sice taky podmíněný, ale alespon nezávisí na jiných lidských bytostech. Tim neřikam, že by mě kamarádi nedělali štastnou, ale na co by mi bez AC/DC (atd) byly... Jak moc by člověk mohl být svobodnej bez veškerých vztahů? Hodně. Ale...nevim jestli by mi to vyhovovalo. Žádnej cit k hudbě? Tak to by asi nešlo...
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama