Leden 2014

Poslední lednová chlastačka

31. ledna 2014 v 23:43 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
*Pardon jsem hrozně nalitá. Napíšu to zejtra, jdu spát.
....
Následujícího dne:

Alkohole, alkohole...

Ten chlast mě nepřestává fascinovat. Včerejšek mě o tom zase přesvědčil. Opravdu jsem neměla v plánu se opít, ale stalo se. Fajn hospoda, fajn společnost, fajn zábava a už to jelo. Po pár panácích mi kamarádka začala povídat, že se bojí, že má dědičný sklony k alkoholismu. Povídala, že pokud na alkoholu člověk začíná být závislý, stačí mu třeba jenom jeden panák a chová se, jako by jich vypil šest. Ale když jich vypije šest, tak se mu ten stav nezmění. A taky nemůže přestat pít, jakmile vypila jednoho, tak celou dobu, dokud nešla pro druhýho, tak mylela na to, jak si pro ten druhej pujde. Naštěstí, já tohle nemam. Umim se krotit. Teda...hlavně kvůli penězům ale tak to je taky důvod ne? Takže sme tam dost dlouhou dobu povídali jedna drůhé o tom, jak máme pocit, že nás alkohol dělá kompletní a absolutně spokojený. Ten alkoholový a bylinový opar byl kouzelnej. Celý to bylo nějaký kouzelný. V těhlech chvílích si řikam, jak moc všechny svoje fellaz miluju. Eště je taky fascinující, jak z nás alkohol udělal tak trochu lesby. A neni to tim, že tam s náma nebyli žádný kluci. Je to tim, že mam ty nejkrásnější kamarádky na světě.
Je mi jedno jestli sem alkoholik, nebo ne. Piju, když se cítim dobře. Dobře se cítim, když mam kolem sebe svoje fellaz. Navíc se pak všichni líbáme a to se mi líbí. Tak co...alkoholu zdar!
Ámen
Rokenrol vám všem

Kurva...už zase sněží

28. ledna 2014 v 21:46 | Pražský poděs |  Blitky

A já se těšila, že bude celou zimu 15°C

Ale přišlo. Zima. Tak jak si ji všichni představovali. Sníh. Mráz. Rozčvachtanej sníh. Zmrzlej sníh.
Padající lidi na zmrzlym sněhu.
Nadávající padající lidi.
Nadávající lidi.
Lidi.
Ewww....



Bohuže, má počáteční radost z toho, že tuhle zimu se to obejde bez mrazu, se vytratil. Smutné. Je zima. Nejenom jakože roční období, ale taky fyzicky. Jakože jí můžete krásně fyzicky pocítit. To si takhle jdete brzo ráno do školy, mrzne vám prdel a když se snažíte držet cigaretu, tak máte pocit, že vám upadnou konečky prstů. Fakt. Super. Roční. Období.
Ted' si udělam dva seznamy. Ten jeden bude obsahovat to, co na zimě mam ráda a ten druhej to, co na zimě nesnášim. Začnu tim, co mam na zimě ráda, protože jsem přece ten nejvetší optimista na světě a tak žejo:
  • sníh v mých super vlasech...pak vypadam fakt badass
  • ŽÁDNÝ ZASRANÝ MRAVENCI CO BY LEZLI K NÁM NA BALKON YES!!!
A ted' teda ten druhej seznam:
  • mráz (Hej fakt...zkuste si čekat 3 hodiny před O2 arénou v mrazu na Black Sabbath. Teda né že by to v tom vedru v létě na Alice Coopera bylo lepší ale...stejně. V zimě je to horší.)
  • rozčvachtanej sníh
  • ledovku
  • někdy v prosinci jsou vánoce
  • hodně oblečení
  • nedá se jen tak sedět venku
  • děti, co vás klidně sejmou na bobech, když jdete z nějakýho kopce
  • děti
  • (okey...děti mi vadí celoročně)
Nejvíc mi asi vadí to debilní oblečení. Teda, oblečení mi (stejně jako děti) taky vadí celoročně, ale v zimě to je nejhorší. Ne teda, že bych patřila mezi lidi, co na sobě maji tři vrstvy a pořád mrznou. Chodim jenom v jednom svetru a bundě, ale i to mi vadí. Já prostě NESNÁŠIM, když na sobě musim mít něco, v čem vypadam o pár centimetrů tlustější. Ano vím, jednou psychická porucha vnímání vlastní postavy, navždy psychická porucha vnímání vlastní postavy.
Ne hele vážně...nechci aby si někdo myslel, že nemam zimu ráda. Já přece nesnášim všechny roční období stejně...
Ach svatý jelene...proč doprdele píšu o něčem takovym, jako je zima. Protože je to téma týdne? To je jedno z nejnenápadnějších témat týdne ever. No tak je zima no! Pak bude jaro! Pak bude léto! Pak bude podzim! Pak bude zase zima! Tak se z toho snad neposereme ne...
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem vydržela 23 dní střízlivá

25. ledna 2014 v 1:22 | Pražský poděs |  Blitky

WOW

Ano...neseděla jsem doma. Ano...byla jsem v hospodě (nebo baru? nalívárně? netušim jak to nazvat). Po dlouhé době. Přesněji, po 23 dnech. A to nebylo všechno. Já pila. Alkohol....
Poprvé od té doby, co jsem úplně pohřbila všechny svoje problémy s velkou spotřebou pití. Ne, nepila jsem moc. Doslova jsem měla jenom dva velké panáky. Víc bych nesnesla. Za prvý mam od tří let napořád nemocný játra, takže alkohol nezpracovávam tak snadno, jako ostatní. A předevšim za druhý, to je poprvý, co sem pila od Silvestra, takže vím, že po dlouhý době abstinence mi to bude stačit, abych se dostala do toho stavu, ve kterém jsem chtěla být. Nebudu řešit ten alkoholický problém, ten už nemám. I když, musim říct, že už mi po těch 23 dnech začal ten alkohol chybět. Ne přímo alkohol, ale to krásné a pohodové prostředí naší oblíbené hospody (baru? nalívárny?) s fajn lidma. A všechny mé potřeby byly dnes uspokojeny. Tedy až na jednu žeano (yup...sex).
Ach jaké rozčarování. Bylo tak hezky. Když jsem jela domu, tak se mi hlavou motaly opravdu úžasný myšlenky. Ale ted'...vzpomenu si jenom na jednu. Vždycky když jedu domu trochu napitá, tak posloucham hudbu. Ta hudba dostává jinej rozměr a slyšim tam úžasný věci, co normálně neslyšim. Tak si cestuju žejo, pohoda, myšlenky, optimismus. A najednou se v mym mozku objevila ta myšlenka, že jsem vlastně momentálně v tuto chvíli absolutně spokojená se svym životem. Jela jsem domu, těšila se na svojí postel, poslouchala hudbu a nic víc nepotřebovala. Proběhlo mi hlavou: ''Co furt kurva řešíš...vždyt' je život fakt fajn!'' Říkám to, protože mě fascinuje to, jak jsem v ten moment vážně byla kompletně spokojená a naplněná, ale ted' už nejsem. Ted' už bych například chtěla být nabumbaná ještě víc a především, bych chtěla být s tím úžasným mužem, kterého jsem potkala. On je totiž ta věc, o který ted' přemýšlim nejvíc a v ten moment, kdy jsem byla absolutně spokojená jsem si řikala, že ho vlastně nepotřebuju. Zajímavý, jak je o dvě hodiny pozdějc všechno jinak. Ještě jsme si totiž zase nějak psali a on, že vaří večeři a jestli se nechci stavit a tak žejo. Ted' už mě zase sere to, že jsem k němu prostě nemohla jet.
Zajímavé. Je alkohol opravdu cesta, která mě alespon na chvíli udělá kompletně spokojenou? Ještě vím, že jsem právě před chvílí byla kompletně spokojená se všim. A ty myšlenky co mě napadali! Úžasný! Škoda, že jsem si je nemohla zaznamenat.
No nic...tak takhle vypadal můj pátek. Stejně se cítim spokojená, skvěle jsem se pobavila s lidma, co mam moc ráda. Dozvěděla jsem se spoustu nových a překvapivých věcí. Znovu jsem si opakovala, jak všechny ty lidi miluju. Znovu si podala ruku s alkoholem. V hospodě (baru? nalívárně?) co mam moc ráda. Jenom jednu vadu to mělo a to psa, co tam neustále a všude sral. Ale aspon je zase nová historka na vyprávění...
To je asi tak všechno, co ze svého alkoholem ovlivněného mozku dostanu. Škoda, ještě před dvouma hodinama toho bylo mnohem víc...
Ámen
Rokenrol vám všem

Lá la lá

23. ledna 2014 v 15:41 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Lá la lá láska lá

Tak to bude zajímavý. Bude následovat můj pohled na tenhle lidskej cit. Sem sama zvědavá, co ze mě vyleze...
Láska a nenávist. Byly tu od pradávna. Dva nejsilnější city, které může lidská bytost cítit. Stojí každej opakem tomu druhýmu? Nebo je lepší si je spíš představit jako kruh? Pokud vynakládáme obrovskou enegrii a úsilí, abychom něco nebo někoho silně nenáviděli, nemění se to spíš v lásku? A naopak ten častější případ, kdy něco nebo někoho milujeme tak moc, až to vyústí v nenávist? Těžko říct. I přesto se budu snažit soustředit jenom na tu lásku. Láska. Láááska.
Pamatujete si na svůj první zážitek s ní? Kdy jsme poprvé začali pocit'ovat lásku? Možná to bylo, když jsme si jako malé děti začali uvědomovat lásku k matce, pocitu bezpečí a třeba jídlu. V té době jsme si to ale eště neuměli nazvat láskou. Jednoduše to tam bylo. Až časem začneme zjišt'ovat, že tomu příjemnému pocitu se v naší společnosti říká láska. Jako děti máme její vnímání omezené, ale stejně dobře víme o co jde. Dejme tomu klasický případ: maminka má ráda tatínka a tatínek má rád maminku. Tedy, tohle pocit'ujete jenom, pokud vás vychovávaji oba rodiče no. Ale to byl jenom blbej příklad. A jak tak dál se lidská bytost vyvíjí, tak se všechno to vnímání lásky mění. Co si budem povídat, nejvíc asi v tom ošklivém období, kdy začínáme plně vnímat svět okolo sebe v celé jeho realitě. Jak krizové. Mě například celá ta věc s láskou otočila život na ruby.
U mě (a předpokládám, že jsem nebyla jediná) jako první nastoupila láska k někomu. Přesněji k chlapci. Kolik mi bylo? 11? 12? Asi jo. Uplně první láska. Bohužel, neopětovaná, ale dodneška jsem přesvědčena, že to byla pravá láska tak, jak jí vnímam já. Čistá láska. Nezkažená láska. Upřímná láska. Nic víc nic mín. Jenom láska. Po čase přišla druhá láska. To ale neznamená, že ta první někdy odešla. Ano, také láska ke chlapci. To mi bylo 13. Zase. Čistá, nezkažená, upřímná. Ale jak jinak než neopětovaná. A jak se na to koukám ted'? Má první láska se hodně změnila. Je z něj někdo jiný, sice, pořád extrémě přitažlivý, ale jiný člověk. A má druhá láska? Tak ta zůstala dodneška. Chlapec, kterého se to týká je totiž pořád stejně krásný, chytrý, úžasný, šílený a pořád má ty nejkrásnější a nejzelenější oči, co si pamatuju. V prosinci jsme se viděli na třídním srazu, kde mě opět přesvědčil, že jsem do něj stále zamilovaná. Je kolem něj spousta krásných i smutných příběhů, ale tak to je prostě život. No, další chlapec v mém životě o kterém bych se v rámci lásky zmínila, je určitě můj bývalý boyfriend. S mým vztahem k téhle osobě to bylo velice zvláštní. Jeden čas jsem si myslela, že jsem do něj zamilovaná tak, jako se já do chlapců většinou zamilovávám. Ale ve skutečnosti jsem byla zamilovaná do našeho vztahu. Jednoduše do toho slova- vztah. Někdo se o mě zajímá a já se o někoho taky zajímám- mám vztah. Jsem úplně normální, average teen girl co žije podobným životem, jako její vrstevnice, protože má boyfrienda. Ten muž mi totiž dal to, po čem jsem extrémě toužila. Extrémě jsem toužila po vztahu. Nechci snad říct, že bych ho neměla ráda, ale nebyla jsem přímo do něj zamilovaná. Když mi došlo, že náš vztah skončil, byla jsem samozřejmě úplně na dně. Ne ale z toho, že by mi Ten, jehož jméno nesmím vyslovit bytostně chyběl, ale na prvním místě mi chybělo to, že už mi neustále nepsal a nezajímal se o mě. Chybělo mi opravdu jenom to, co já nazývám vztahem. Chybělo mi to, že už jsem nemohla říct ''mám vztah''. No dobřeee nebudu kecat...asi jsem do něj samotnýho taky byla trochu zamilovaná, ale přišlo to teprve, až jsem si uvědomila, že sem ho ztratila. A rozhodně jsem do něj byla zamilovaná mín, než do toho našeho vztahu. Navíc se kě mě opravdu nezachoval správně a upřímně.
Upřímnost, to považuju za věc, co lásku musí provázet. Jinak to logicky nemůžeme nazvat láskou. Po celou dobu mého života mi bylo cpáno do hlavy, že láska je věc skutečně velice silného citu, pro niž bychom byli schopni umřít. Očividně jsem tento názor vzala za svůj a tak se ted' rozpovídám o něčem, o čem jsem z celého mozku, duše a srdce přesvědčena, že má stejnou cenu jako můj život. Hudba. Kdybych neobjevila kouzlo a krásu hudby, už bych byla nejednou mrtvá. Poprvý někdy když mi bylo asi 13 nebo 12, jenže to jsem o sebevraždě opravdu jenom přemýšlela a nic víc. Když mi krátce před 15 narozeninama naběhla bulimie, tak už to bylo horší. Celýto období bylo kompletně nahovno, končila jsem na základce (sbohem můj krásný zelenooký chlapče), musela sem se připravovat na talentovky na mojí nynější střední (to bylo šílený, protože tim žila celá rodina a ten stres vždycky přistál jenom na mě)+ moje přehnaná emotivnost= bulimie. To mě to žití logicky nemohlo bavit. No a jedné zasrané noci, co jsem ležela v posteli, brečela a poslouchala hudbu, tak jeden z těch songů byl tenhle:
Ze začátku to byl jenom další útok na moje slzný kanálky ale časem se v mym mozku přepnul přepínač. Kurva...poslouchali ste to někdy? Jakože doopravdy poslouchali? To se nedá popsat to je jednoduše...síla. Ten song má neskutečnou sílu! Bon byl génius! Díky těm pocitům a emocím, co to ve mě vyvolalo, sem to špatný období dokázala přežít. Díkymě!
Podruhý, co mě hudba dokázala udržet na tomhle světě to bylo nedavno. Právě, když se mi rozpadl první vztah a já už opět měla myšlenky na sebevraždu. Tentokrát to bylo ale jiný. Nedovolim si to porovnávat, čas věci zkresluje. Tentokrát sem si připadala kompletně zbytečná na tomhle světě a to nezůstalo jenom u myšlenek na sebevraždu. Hledala sem si jaký sou nejlepší způsoby sebevraždy a nějak sem si řikala, tak fajn skočim pod vlak, a další děsivý věci. Když o tom ted' přemýšlim, tak mě fakt hrozně děsí to, že sem vůbec byla schopná o něčem takovym úplně vážně přemýšlet. V hlavě se mi honili příšerný věci. I přesto všechno jsem podvědomě věděla, že se vlastně nechci zabít (jinak bych to jednoduše udělala a na to nádraží se vydala) a dělala sem všechno proto, abych se nezabila. Bylo to těžký pro to vůbec najít sílu. Vážně. Několikrát sem se cítila tak špatně, že už sem ani neměla chut' zapnout ten blbej mobil a něco hezkýho si pustit. Vyvrcholilo to tenkrát, když jsem šla na Uriah Heep a řikala sem si, že bych radši ležela doma a spala. Už i matka mi řikala, co mi doprdele je, že se chovam jinak než obvykle, když sem na koncertu. To už mi bylo jasný, že je to se mnou hodně špatný, když jsem šla na koncert a vytratilo se moje nadšení (který během koncertu naštěstí naběhlo). Má chorá mysl si potom řikala: ''aha tak když už mě tady nedrží ani hudba, tak co tu kurva eště dělam?'' Jednoho okamžiku, kdy jsem vyjímečně byla na chvíli střízlivá, tak se k mému sluchu opět doslal ten song ''Ride On''. Tentokrát jsem v něm zase slyšela věci, co jsem potřebovala slyšet. A vydržela sem tady na tom světě dodneška...
Tim způsobem, jakym ke mě promlouvá hudba, ke mě ještě žádná lidská bytost nepromluvila. Nevěřim tomu, že to nejde, ale pokud se to stane, tak se do té bytosti zamiluju a budu jí milovat bezpodmínečnou láskou. Stejně bezpodmínečnou láskou, jakou miluju hudbu a ty bohy, co jí jsou schopni vytvořit. Hudba je opravdu jediná věc na světě, která má pro mě stejnou hodnotu, jako můj život. A to je jediná, prává láska.
Přijde mi nesmyslný, když lidi řikaji, že láska bolí (obvykle v souvislosti s nějakým romantickým vztahem. Sračka. Láska nebolí. Zklamání bolí, smutek bolí atd. Ne láska. Láska (pokud na ní vyloženě nenahlížíme jinak, než jako na nejčistější a nejkrásnější pocit) nemůže bolet.
Láska může mít tak, jako cokoliv jinýho na tomhle světě spoustu podob. Někdo miluje muže, někdo miluje ženu, někdo miluje obojí, ěkdo miluje alkohol, někdo miluje sladkosti, někdo miluje hudbu, někdo miluje zabíjení. Možností je tolik. Ale vždycky, pokud někdo něco miluje (at' už je to cokoliv), tak ho to musí naplnovat.
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem pocítila hněv...

21. ledna 2014 v 22:06 | Pražský poděs |  Blitky

Dostala jsem do držky a pořádně

Zase...

Jak už jsem řekla, dostala jsem po držce. Ne doslova. Ne od někoho. Ale sama od sebe. Právě jsem si dala pořádně do držky. Jak? Jednoduše. Dala jsem si sama dobrovolně do držky. Svojí vlastní blbostí a neschopností vidět věci tak, jak jsou. Vzpomínám. Vzpomínám na promarněný čas. Čas, kdy jsem čekala, že se jeden člověk změní. Respektivě, celý poslední 4 měsíce. Dobře, že sem si to zažila. Alespon zpětně vidim, jak sem byla blbá.
Mého bývalého přítele si dovoluju nazvat neupřímnym čůrákem a mam na to plný právo. protože on mě (a očividně spoustu dalších) nazval děvkou. Já mu můžu odpovědět na to, proč má štěstí jenom na samý děvky. Protože se chová jak pitomec. Tak si ty děvky zaslouží!
Jediný, co uměl, byly kecy. Kecy kecy kecy. Kecy o tom, jak sem úžasná. Kecy o tom, jak mě bude každej den čekat před školou. To samozřejmě neni všechno. Těch keců bylo mnohem víc. Věřila jsem mu, protože sem od něj čekala, že je ke mně upřímnej a že mu na mě aspon trochu záleží. Já ho totiž považovala za dospělého jedince, co si uvědomuje, co řiká. A jakože věk už na to rozhodně má. Někdy je prostě jedno, jestli je muži 12 nebo 22 let...
No jo. První naděje. První vztah. První polibek. Nekonečná naivita. Přehnaně romantické představy. ''Zlatko''. Pak se to začne hroutit. Výmluva za výmluvou. Já začala být na pochybách, ale pořád jsem si myslela, že mu na mě záleží a věřila těm jeho výmluvám. A tak sem začala volný čas, co bych měla trávit s ním, zalívat alkoholem. Hodně a často. Každý den. Jasněže časem mi bylo jasný, že mezi náma už asi nic neni. Ale vždycky mi dal najevo, že ještě pořád žije, čímž přiživoval moje hloupé naděje. To napomáhalo tomu, že sem jednoduše chlastala ještě víc. Nejvíc za svuj život. Navíc ze zoufalství, což rozhodně znamenalo, že mi ten chlast nemohl dělat dobře...
Vím, už jsem toho o něm napsala hodně, ale to, co sem se dozvěděla dneska, byl vrchol. Tím nechci říkat takové ty věci, co zoufalé a zklamané pubert'ačky často říkají. Takové to (zoufale a hystericky): ''CHCI VRÁTIT ČAS A SMAZAT HO ZE SVĚTA''! Ne. To bych nikdy nechtěla udělat. Ano, jsem sice na sebe velice nasraná, ale ted' už jsem si odpustila, protože jsem se ponaučila. Mam přece krásný vzpomínky ze kterých vznikly nové zkušenosti. Prožila sem s nim nádhernej čas. Opravdu ale opravdu nezapomenutelnej. Jojo...byl moje naděje. Byl moje letní láska. Možná, že potom zbyla jenom faleš, ale ty pozitivní emoce, co ve mě vyvolal, byly přece jenom skutečný. A ty mi nikdo nevezme. Z jeho strany to možná nebylo upřímný, ale z mojí jo. Koneckonců, žiju život pro sebe a ne pro někoho jinýho. A krásný vzpomínky na krásnou letní lásku mi nějakej pokrytec nemůže vzít! Potvrdilo se to, co už jsem říkala dávno: nikdy jsem nebyla zamilovaná přímo do něj, ale do té situace, že sem si konečně našla přítele.
Jsem tak ráda, že jsem byla schopná si dát do držky. Protože sem se konečně probrala, pochopila a přijmula celou tu situaci.
Konec všem přeludům a lžím! Moje ego je zase kompletní! Halelujah! Sláva Satanovi!
A už nechlastam...
Ámen
Rokenrol vám všem

Faith?

19. ledna 2014 v 21:39 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
My pain is so big.
My heart is broken.
I just try to survive another day.

Hold on my dear.
Hold on once again.
It gets better, you just gotta believe!


Where can i find it?
Where can i get it?
I'd like to believe in faith again.

Listen to your senses!
Listen to your heart!
Do what thou wilt shall be the whole of the Law!


Jak jsem zažila Perfect day

18. ledna 2014 v 15:39 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Just a perfect day

Dnes je to přesně patnáct dnů mé kompletní abstinence. Naposledy sem chlastala na Silvestra. A to si zaslouží velkou oslavu! Takže ji oslavím nečekaným urovnáním si svých myšlenek a následným předáním následující informace lidem, kteří na netu náhodně narazili na můj nudný a depresácký blog. Původně jsem o téhle věci totiž vůbec nechtěla psát. Ne snad proto, že by nebyla zajímavá, nebo že by se nejednalo o zázrak, ale z toho důvodu, že mi to připadalo hloupý o tom psát. Ted' už mi to ale hloupý nepřipadá. Protože poslední dve tejdny nemyslim na nic jinýho, mam jednoduše chut' o tom napsat a konání mé vůle je veškerým zákonem takže nazdar!
Jak sem už řekla, jednalo se o zázrak. Ano...skromně jsem si dovolila tuto událost nazvat rande (jednoduše pro mě každá schůzka s osobou, co má penis a nemá ke mě již určený vztah, je rande). Není to zas tak aktuální, ten perfektní den byl skoro na úplném konci prosince, nyní už minulého roku. Ehm takže plus mínus tři týdny zpět, takže pro mě stále velice aktuální :D Jo co se to vlastně stalo...takže, ano, asi to bylo dejme tomu rande. Já mam totiž občas problém věci nazývat pravými jmény. Přestávam kecat. Začínam rekapitulovat, co se vlastně stalo...
Onoho muže jsem znala už vlastně delší dobu. No spíš ''znala''. Od vidění. Z jedné kavárny. Ale nikdy sme se tam nezakecali. Zakecání zapříčinil až můj věčný společník- internet a jedna zlá sociální sít'. A po nějaké době (a hlavně po těch zlých vánocích) sme si řekli, že někam zajdem. To nebylo všechno. Potom, že zajdeme na určitý koncert. Ale zdaleka ne jen tak ledajaký koncert! REVIVAL! Vy to ještě nevíte? Já z duše nesnášela všechny revivaly! Prostě proto. Neměla sem to ráda. Ale nechala sem se přemluvit.
JÁ! SE! NECHALA! PŘEMLUVIT! JÍT! NA! REVIVAL!
Tohle je jako, kdyby se Země začala obracet na druhou stranu, Bartošová přestala chlastat a náckové by získali mozek. Ale ne, tim nechci naznačit, že onen zázrak o kterém sem se zmiňovala na začátku byl právě tohle. Každopádně to byla vyjímečná věc. Fakt sem si tenkrát řikala, že nemůže být pravda, že sem na to kejvla. A tak jsem jednoho krásného podvečera vyrazila. Teda, měla sem fakt divnej pocit, když sem tam jela. Tam na to neznámé místo, kde sem předtim v životě nebyla. Do jakési kavárny. Pořád sem si řikala: ''co od toho mam kurva čekat?'' Celou cestu tam sem si musela pouštět cokoliv od The Beatles. Jinou hudbu sem v tu chvíli vůbec nemohla poslouchat. Fascinující ne? Ty Beatles totiž maji v sobě něco tak neskutečně moc optimistickýho a uklidnujícího, že sem zapoměla vystoupit na zastávce, na který sem měla vystoupit. A vystoupila sem na jiný. Ups. Tak ted' jenom zbejvalo najít tu kavárnu. Haha zabloudila sem. Zase. Stejně jako sem zabloudila, když sem měla první schůzku s ex boyfriendem. Já se prostě ztrácim nejenom ve vlastnim životě, ale i v rodnym městě. Po chvilce pobíhání sem a tam mi došlo, že mam zpoždění asi tak 5 minut. Poníženě sem si tedy našla jeho číslo a omluvila se zmatenou SMSkou. Byl velice zdvořilý, oznámil, že mi teda pujde naproti. Urgh moje klasická nervozita se stupňovala a vygradovala potom, co sem v dálce viděla obrys postavy, u které sem si byla jistá, že je to on. Vysoký, hubený, zajímavá tvář a...woohoo ten pohled! Moc pěkné, podmanivé, hnědé oči. Zajímavý. Ted' už bylo pozdě na útěk.
Po čase muj stres odešel. Všechno probíhalo dobře. Vlastně...uplně hodně moc dobře. Dokonce až tak dobře, že jakmile jsem šli po schodech do jeho bytu, tak sem tajně doufala, že mě tam táhne jenom proto, aby mě mohl v klidu znásilnit. Protože kdyby jo, tak bych se asi vůbec nebránila. A ne, nebyla sem opilá. Nedala sem si ani kapku ničeho, co by mohlo rozproudit mojí krev víc, než bylo třeba. On působil tak zkurveně moc charizmaticky! To jak se pohyboval! To jak mluvil! To o čem mluvil! To, jak byl bezprostřední! To, jak se na mě koukal! Urgh. Škoda, že sme naší super diskuzi museli ukončit z důvodu, že začínal onen koncert, kam sme měli namířeno. Ne neznásilnil mě. Achjo. No co, jde se na koncert! Po cestě se ještě nějak hulilo brko a připojil se k nám jakýsi jeho kamarád.
Hmmm má cenu se zmiňovat, jakej byl ten revival? Ano, to teda rozhodně má! Nebudu řikat co přesně za revival to bylo, každopádně mi od základů rozkopal můj negativní názor na revival bands. Ale uplně. Nechápu, jak sem to mohla odsuzovat! Vždycky sem si myslela, že nějakej debílek se vystajluje do image někoho hodně slavnýho a pak se přiživuje na jeho práci. Tam sem ale zjistila, že revival může být i o něčem jinym. Tuhle band už nikdy neuvidim naživo, páč už neexistuje. Navíc ty lidi na tom revivalu byly neuvěřitelný! Uplně nejvíc tam všichni tancovali a užívali si super hudby! Atmosféra: 1* a to mi stačilo k tomu, abych fakt zapoměla na svět okolo sebe. Rokenrol!!!
Bohužel po čase sem si všimla, že již bylo pozdě večer a ten otravný člověk u kterého bydlím, chtěl, abych se vrátila domu. A tak jsem se s tím úžasným mužem musela rozloučit a jet domu. Hádejte na co sem celou noc myslela. Na něj. A hádejte, čeho sem pár následujících dnů bála. Že se už neozve. Očividně byly moje modlitby vyslyšeny, a ten muž se ozval. Na Silvestra. A ne jednou. Několikrát. Abych to uvedla na pravou míru...doslova mě celou noc naháněl, kde jsem a jestli se nechci sejít a jestli u něj nechci přespat! Naposledy někdy ve čtyři ráno na Národce. Bohužel, v ten moment jsme já a moji společníci měli plnou hlavu jednoho takového problému, co se udál v kamarádčině bytě.
Vlastně moment. Já u něj odmítla přespat! Doprdele proč sem to udělala? Měla sem možnost přespat u někoho nadpozemsky krásnýho a okouzlujícího. A asi by sme i souložili! Vim, že sem byla tak trochu v šoku, že po mě chce abych u něj přespala, navíc mi bylo trochu líto nechat kamarády samotný. Tak sem mu na to nekejvla no. Achjo. Ted' se řikam takový to, co nesnášim. Takový to ''co by, kdyby...''
Tak takhle na tom ted' já sem. Poznala sem úžasnýho muže, nevim kolik mu je, nevim co dělá, nevim vlastně vůbec nic. Jenom to, že je úžasnej, krásnej, chytrej, okouzlující, mluví o úžasných věcech, rád cestuje, rád maluje, má vlastní byt v nejlepší části Prahy a kotě. A fascinující pohled. Zvláštní. Neni běžný, že bych se mi líbily hnědý oči. Já radši zelený nebo modrý. Ale ty jeho! Urgh. Co je to? Zamilovala sem se? Jo asi jo. A ne zrovna málo. Trochu vtipný vzhledem k tomu, že sem se s ním takhle viděla jenom jednou. No a? Prožila sem s nim absolutně dokonalej den! Prostě Perfect Day! Před pár dny se mi ozval. Takže doufám, že se domluvíme. Taky doufám, že z toho bude něco víc. Vlastně si nepřeju nic jinýho. Potřebuju přesně takovýho přítele, jako je on. Jak se kurva balí muži? JAK SE KURVA BALÍ MUŽI??? POTŘEBUJU TO NUTNĚ VĚDĚT!!!
Navíc sem zamilovaná. Doprdele...já sem fakt zamilovaná...
Ámen
Rokenrol vám všem

Opak dne

16. ledna 2014 v 21:22 | Pražský poděs |  Blitky

Ach a jak já to miluju

Noc. Temná noc. Tajemná noc. Ach ano. Ještě, že není pořád. To by ztratila své kouzlo.
Opravdu se na to ještě někdo může zeptat? Opravdu může? Opravdu ještě někomu musím zopakovat, co je na noci tak úžasnýho? Okey...
  • Věc první- tma. Co to znamená. No zjednodušeně, sníženou viditelnost. Nevidíte všechno tak jasně, jako když svítí sluníčko. Nevidíš, co je za rohem. Nevidíš, co se ukrývá ve stínech. Podněcuje fantazii a dává jí velký prostor. A to znamená mnohem více tajemna. Co je úžasnýho na tajemnu? Všechno.
  • Věc druhá- dramatizace. Vychází samozřejmě z toho, že věci jsou vidět jinak než ve slunečním světle. Předmět už neni sám, ale má s sebou svůj doprovod- stín. Stín je jeho odraz, sám ho vytvořil. Není to ale kopie. Je to zkreslení, navíc v jiné formě, které se nemůžeme dotknout. Stíny sou super. Dělaji všechno jiný, transformujou věci co známe v jiný věci. Dramatizujou to. Utvářeji nový emoce.
  • Věc třetí- zažitá věc o zlu a hříšnosti nocí. Proč se v noci otevírali hroby a vylejzali upíři? Proč se neříká svatební den ale svatební noc? Proč jsou Night Clubs a ne Day Clubs? Kdy se vraždí? Kdy se krade? Kdy žijou bary, který byly odjakživa spojovaný s alkoholem, drogama a dalšíma lidskýma neřestma? Kdy města ukazovala svojí odvrácenou tvář? Kdy pobožní lidé nikdy nevycházeli ven? V noci přece! Tohle je tak silně zažitý, že to snad už musíme mít vepsaný v DNA. Onu představu o hříšnosti noci. Ve dne spořádaní občané státu, dělající to, co se očekává. Ale v noci se může všechno, co je nepřípustné a co je zakázaný. Tahle představa opravdu musí bejt stará, jako lidstvo samo, ne? Jenom by mě zajímalo proč? Že by to bylo založeno na podobném principu, jako muslimský Ramadan? Takotý to, před den se musím omezovat jak kokot, ale jakmile zapadne slunce (alláh mě nevidí) může začít pravej sex, drogy a rokenrol? Přes den se svazovat a omezovat, abysme neporušili naše ctnosti ale v noci můžeme dělat to, co opravdu chceme a nechat vyniknou naší skutečnou přirozenost? Je všechno založeno na tomhle. Myslim, že ano...
Tři hlavní důvody, proč je noc prostě fajn. Alespon si to myslim z vlastní zkušenosti. Zažila sem totiž asi tak dvakrát víc úžasných nocí než dnů. Ano...hlavní důvod mého postoje stojí na tom, že spousta nocí, které mi utkvěly v paměti byly okořeněné zeleným kořením a polité trochou (okey to je slabý slovo) alkoholu. A to celé ve vybrané společnosti samozřejmě. Zažila jsem párkrát když se chlastalo za bílýho dne, ale...to prostě nebylo ono! Vůbec! Za prvý sem si připadala jako vrchní alkoholik a za druhý sem si připadala jako vrchní alkoholik. Zajímavý jak to pitomě funguje v mé mysli, která funguje na pravidlech, co stanovila společnost. Přitom je to uplně jedno, žejo. Když se chlastá ve dne, je to prasárna, když se chlastá v noci, je to v pořádku. Ach ano. Trávení nocí po barech/hospodách/u kamarádky na privátě! Me gusta! NAVÍC JE TO KURVA NEZÁKONNÝ! Tolik srandy! Tolik alkoholu! Tolik byliny! Tolik skvělých lidí! Tolik pochcaných věcí! Tolik vyhozených špaget z okna (haha story z tohohle silvestra)! To se ve dne nikdy nestalo. Zatím teda. Eště jsem se nedostala do levlu: kalíme 24 hodin v kuse...
Na druhou stranu noc pro mě neni jenom divočení s kamarádama, ale taky doba, kdy se probouzí muj šílenej mozek. To takhle když ležim ve tmě v posteli a najednou mě začnou napadat divný a supr věci. Přes den mě teda taky napadaji divný a supr věci, ale ne tolik moc a neni to ono. Navíc kolikrát to potom spadne rovnou do snu. A to je teprve pravá párty hárd! Myslim si, že je to tim klidem a tou tmou. Na všechno, na co sem přes den neměla čas najednou mam čas. Například to období, kdy sem každou noc probrečela. Přes den na tohle nebyl čas. Nemohla sem jen tak být v autobuse a brečet. I když...ted' sem řekla sračku. Já kolikrát brečela i ve škole no. Stejně to v noci bylo lepší. Takový víc...typicky depresácky emoušský :D
V noci se dějou věci. Miluju noc. At' už probdělou a prochlastanou, nebo prospanou pěkně doma v posteli. Oboje stojí za to...

Ámen
Rokenrol vám všem

Jak panna viděla Nymfomanku...

12. ledna 2014 v 23:03 | Pražský poděs |  Blitky

Zatim jenom první část

Si tak řikam...že tady na tomhle blogu se neobjevuje nic jinýho, než moje nářky, rozebírání alkoholismu, nadšení z koncertů a sem tam nějaký téma týdne. A přitom se toho v mym životě děje mnohem víc. Teda, ne zas tak moc aby se o tom dalo zajímavě psát, ale sem tam něco přece. Jako třeba dneska. To sem byla v kině se spolužačkama. A vybrali sme si skvělej film. Ano, všude protlačovanou a ''kontroverzní'' Nymfomanku. Teda, za prvý, sem v životě neviděla tolik lidí v Biooku. Vážně. Fronta až uplně do prdele někam ven. To bude tim, že to prej bylo jedno z posledních promítání tady nebo co. S kamarádkou sme si opravdu myslely, že nemáme šanci, že lístky už určitě nebudou. Ale měly sme štěstí, lístky byly. Jupí vzůru na tu zvrácenou věc!
Když film začal, tak se tam objevilo: ''Toto je zkrácená a cenzurovaná verze filmu která vznikla za souhlasu Larse von Triera ale ne s jeho spoluprácí blablabla''. Řikam si WTF, no každopádně pozdějc mi to bylo osvětleno jedním známým, který na to píše někam kritiku. Žádná zkrácená a cenzurovaná verze neexistuje, je to jenom takový divadýlko, aby si lidi mysleli, že to bylo ve skutečnosti bylo eště víc drsný. Ale ne. Nebylo to tolik zvrácené. Ani tolik kontroverzní. Vlastně...to vůbec neni takový, jak to reklama všude propaguje. Opravdu, všechny ty sexuální scény v trailerech...proč (haha asi proto, že sex a smrt lidi prostě zajímá nejvíc, jak řekl Andy Warhol)? Proč neukázali i ty scény, kdy tam leží jako malá holčička v parku s tatínkem v listí? Vážně, když to začalo, tak jediný co sem čekala, bylo, kdy už ojede toho svýho otce. Nebo něco tak. Takový pocity ve mě ty trailery nastavily. Jenom sex, sex, ještě více sexu a další sex. Netvrdim, že tam nebyly záběry na kundy, čůráky atd. ale bylo tam mnohem víc věcí, než jenom sex. A propagace filmu. To, jak je ten film propagovanej, jako šílená kontroverze a ve skutečnosti to tak vůbec neni. To mě sere. Lars von Trier si dovolí ukázat pár ohambí a všichni to berou jako nejvetší kontrovezri ever. Jako sorry ale viděla sem mnohem víc kontrovezrní filmy, například Srpski film, ale to je fakt síla. Celkově, ta propagace toho filmu je šílená. Nymfomanka támhle, nymfomanka tady. Už mě to sralo, tak sem jednoduše nemohla udělat nic jinýho, než jít a osobně se přesvědčit o skutečnosti. Takže přehnaná reklama tohohle filmu očividně svůj účel splnila :D A ted' k filmu samotnému. Nebo ne. Nebudu nikoho a nic spoilerovat. Jenom řeknu, že je to dobrej films dobrýma hercema, kterej je dobře natočenej a má dobrej příběh. Jednoduše Trier. Kamarádka to taky dobře vystihla. Řikala: ''Mě přišlo strašně divný, jak do toho byly ty části, kde se chodila procházet do lesa. Jako by tam byly útžky Máje, nebo nějaký takový sračky''. Ano, kamarádka očividně čekala dvě hodiny tvrdého porna. Takže ještě jednou opakuji: ne, to opravdu ne. To, že se to celý točí okolo sexu z toho filmu nedělá porno. Eště jedna věc, nevim, jestli bych to nazvala: ''Otevřená studie ženské sexuality''. A už vůbec ne ''porno pro intelektuály''. Vůbec. Je to prostě jenom další film. Každopádně bych ráda co nejdřív viděla druhou část. Rozhodně doporučuju všem. Ale radši na to nechodte s rodičema. To zas ne...
Jojo, to byl zas jednou punk. Jít v šestnácti na film, kterej je od osmnácti. Navíc je velká pravděpodobnost, že sem byla jediná panna v celym kině. Sem prostě za každých okolností originální. Haha...
Ámen
Rokenrol vám všem

Fascinující psychologie člověka

10. ledna 2014 v 23:52 | Pražský poděs |  Blitky

Tajemství mozku

Tahle celá věc kolem psychologie vždycky přitahovala mojí pozornost. Teda, né přímo vždycky, ale od tý doby, co sem si začala uvědomovat, že muj mozek občas nefunguje tak, jak by se mi líbilo. Ale myslim, že nejsem jediná. On celkově ten mozek občas funguje fakt divně. Dává našemu tělu pokyny, co nám později přijdou zvláštní. To je takový to, když něco uděláte a pak si řeknete: kurva, co to se mnou je? No a na to, čím je to způsobený a na spoustu další podivných věcí se snaží přijít právě věda, který se řiká psychologie.
Psychologie pochází z nějaký řečtiny a znamená věda o duši, nebo něco takovýho blablabla. To logicky znamená, že jí náleží studování lidskýho chování a tak. Aha. Nedavno sem si uvědomila jednu věc. Bylo to způsobený všema těma divnýma věcma, který neumim dost dobře popsat, co se odehrávaly v mé mysli. Zkráceně se jednalo o to, že jsem si po nějakém čase sama sobě položila otázku, jestli s tím nechci zajít k odborníkovi. Něco takovýho jsem totiž nikdy nezažila, tudíž jsem byla velice zmetena a nevěděla jsem, jak se k tomu postavit. První, co mě napadlo bylo, že jednoduše pujdu za matkou a normálně jí řeknu, že asi potřebuju pomoc psychologa. Vlastně ne, to bylo až ta druhá věc, ta první věc byl nápad okamžité sebevraždy, žeano. Než se zase začnu rozkecávat o svých pocitech a ostatních sračkách, tak to jednoduše zkrátim. Ani jednu věc z těch dvou sem neudělala. Tu první, a to uskutěčnit sebevraždu, na to sem neměla sílu. A na tu druhou prostě taky ne. Nemohla sem se jen tak sebrat, jít za matkou a všechno jí říct. Ona pro mě neni ten člověk, kterýmu bych tohle řekla, a že bych si jen tak sama sehnala nějakýho psychologa, tak to opravdu ne. Stejně, jak by mi pomoh nějakej psycholog?
Tady začali všechny moje pochybnosti. Psychologie na problematiku nahlíží strejně, jako jakákoliv jiná věda. Někdo něco vymyslel a podle toho se budeme všichni řídit. Chováš se takhle nebo takhle, zapříčinilo to tohle a tohle, to znamená, že diagnoza je taková a taková, zkus si zajít na psychiatrii, daji ti tyhle prášky a bude to fajn. Konec.
S tímhle mám u psychologie problém. Dalo by se říct, že vlastně všechno zobecňuje. A přitom mi rodina vždycky tvrdila, že jsem jedinečná. Co rodina! Uplně všude kolem neustále slyšim jenom to, jak je každej člověk jedinečnej. Individualita, individualita a individualita, jenom to se neustále vyzdvihuje. Takže, drahá společnosti opěvující individualitu jednotlivce, jak je možné na něco tak individuálního, jako je psychika člověka, nahlížet tak obecně? Hm? Že by to bylo jinak? Že by to s tou individualitou tak nebylo? Že by sme byli všicki stejný? Ne, to je přece blbost. Každej člověk je jedinečnej. Tak jaktože se vlastně všichni chováme stejně? A tak pořád dokola...
Ano, jsem vůči psychologii velice skeptická. Jelikož já sem prostě skeptická vůči čemukoliv, co kdy vymyslela naše lidská společnost.
Ámen
Rokenrol vám všem