Lá la lá

23. ledna 2014 v 15:41 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Lá la lá láska lá

Tak to bude zajímavý. Bude následovat můj pohled na tenhle lidskej cit. Sem sama zvědavá, co ze mě vyleze...
Láska a nenávist. Byly tu od pradávna. Dva nejsilnější city, které může lidská bytost cítit. Stojí každej opakem tomu druhýmu? Nebo je lepší si je spíš představit jako kruh? Pokud vynakládáme obrovskou enegrii a úsilí, abychom něco nebo někoho silně nenáviděli, nemění se to spíš v lásku? A naopak ten častější případ, kdy něco nebo někoho milujeme tak moc, až to vyústí v nenávist? Těžko říct. I přesto se budu snažit soustředit jenom na tu lásku. Láska. Láááska.
Pamatujete si na svůj první zážitek s ní? Kdy jsme poprvé začali pocit'ovat lásku? Možná to bylo, když jsme si jako malé děti začali uvědomovat lásku k matce, pocitu bezpečí a třeba jídlu. V té době jsme si to ale eště neuměli nazvat láskou. Jednoduše to tam bylo. Až časem začneme zjišt'ovat, že tomu příjemnému pocitu se v naší společnosti říká láska. Jako děti máme její vnímání omezené, ale stejně dobře víme o co jde. Dejme tomu klasický případ: maminka má ráda tatínka a tatínek má rád maminku. Tedy, tohle pocit'ujete jenom, pokud vás vychovávaji oba rodiče no. Ale to byl jenom blbej příklad. A jak tak dál se lidská bytost vyvíjí, tak se všechno to vnímání lásky mění. Co si budem povídat, nejvíc asi v tom ošklivém období, kdy začínáme plně vnímat svět okolo sebe v celé jeho realitě. Jak krizové. Mě například celá ta věc s láskou otočila život na ruby.
U mě (a předpokládám, že jsem nebyla jediná) jako první nastoupila láska k někomu. Přesněji k chlapci. Kolik mi bylo? 11? 12? Asi jo. Uplně první láska. Bohužel, neopětovaná, ale dodneška jsem přesvědčena, že to byla pravá láska tak, jak jí vnímam já. Čistá láska. Nezkažená láska. Upřímná láska. Nic víc nic mín. Jenom láska. Po čase přišla druhá láska. To ale neznamená, že ta první někdy odešla. Ano, také láska ke chlapci. To mi bylo 13. Zase. Čistá, nezkažená, upřímná. Ale jak jinak než neopětovaná. A jak se na to koukám ted'? Má první láska se hodně změnila. Je z něj někdo jiný, sice, pořád extrémě přitažlivý, ale jiný člověk. A má druhá láska? Tak ta zůstala dodneška. Chlapec, kterého se to týká je totiž pořád stejně krásný, chytrý, úžasný, šílený a pořád má ty nejkrásnější a nejzelenější oči, co si pamatuju. V prosinci jsme se viděli na třídním srazu, kde mě opět přesvědčil, že jsem do něj stále zamilovaná. Je kolem něj spousta krásných i smutných příběhů, ale tak to je prostě život. No, další chlapec v mém životě o kterém bych se v rámci lásky zmínila, je určitě můj bývalý boyfriend. S mým vztahem k téhle osobě to bylo velice zvláštní. Jeden čas jsem si myslela, že jsem do něj zamilovaná tak, jako se já do chlapců většinou zamilovávám. Ale ve skutečnosti jsem byla zamilovaná do našeho vztahu. Jednoduše do toho slova- vztah. Někdo se o mě zajímá a já se o někoho taky zajímám- mám vztah. Jsem úplně normální, average teen girl co žije podobným životem, jako její vrstevnice, protože má boyfrienda. Ten muž mi totiž dal to, po čem jsem extrémě toužila. Extrémě jsem toužila po vztahu. Nechci snad říct, že bych ho neměla ráda, ale nebyla jsem přímo do něj zamilovaná. Když mi došlo, že náš vztah skončil, byla jsem samozřejmě úplně na dně. Ne ale z toho, že by mi Ten, jehož jméno nesmím vyslovit bytostně chyběl, ale na prvním místě mi chybělo to, že už mi neustále nepsal a nezajímal se o mě. Chybělo mi opravdu jenom to, co já nazývám vztahem. Chybělo mi to, že už jsem nemohla říct ''mám vztah''. No dobřeee nebudu kecat...asi jsem do něj samotnýho taky byla trochu zamilovaná, ale přišlo to teprve, až jsem si uvědomila, že sem ho ztratila. A rozhodně jsem do něj byla zamilovaná mín, než do toho našeho vztahu. Navíc se kě mě opravdu nezachoval správně a upřímně.
Upřímnost, to považuju za věc, co lásku musí provázet. Jinak to logicky nemůžeme nazvat láskou. Po celou dobu mého života mi bylo cpáno do hlavy, že láska je věc skutečně velice silného citu, pro niž bychom byli schopni umřít. Očividně jsem tento názor vzala za svůj a tak se ted' rozpovídám o něčem, o čem jsem z celého mozku, duše a srdce přesvědčena, že má stejnou cenu jako můj život. Hudba. Kdybych neobjevila kouzlo a krásu hudby, už bych byla nejednou mrtvá. Poprvý někdy když mi bylo asi 13 nebo 12, jenže to jsem o sebevraždě opravdu jenom přemýšlela a nic víc. Když mi krátce před 15 narozeninama naběhla bulimie, tak už to bylo horší. Celýto období bylo kompletně nahovno, končila jsem na základce (sbohem můj krásný zelenooký chlapče), musela sem se připravovat na talentovky na mojí nynější střední (to bylo šílený, protože tim žila celá rodina a ten stres vždycky přistál jenom na mě)+ moje přehnaná emotivnost= bulimie. To mě to žití logicky nemohlo bavit. No a jedné zasrané noci, co jsem ležela v posteli, brečela a poslouchala hudbu, tak jeden z těch songů byl tenhle:
Ze začátku to byl jenom další útok na moje slzný kanálky ale časem se v mym mozku přepnul přepínač. Kurva...poslouchali ste to někdy? Jakože doopravdy poslouchali? To se nedá popsat to je jednoduše...síla. Ten song má neskutečnou sílu! Bon byl génius! Díky těm pocitům a emocím, co to ve mě vyvolalo, sem to špatný období dokázala přežít. Díkymě!
Podruhý, co mě hudba dokázala udržet na tomhle světě to bylo nedavno. Právě, když se mi rozpadl první vztah a já už opět měla myšlenky na sebevraždu. Tentokrát to bylo ale jiný. Nedovolim si to porovnávat, čas věci zkresluje. Tentokrát sem si připadala kompletně zbytečná na tomhle světě a to nezůstalo jenom u myšlenek na sebevraždu. Hledala sem si jaký sou nejlepší způsoby sebevraždy a nějak sem si řikala, tak fajn skočim pod vlak, a další děsivý věci. Když o tom ted' přemýšlim, tak mě fakt hrozně děsí to, že sem vůbec byla schopná o něčem takovym úplně vážně přemýšlet. V hlavě se mi honili příšerný věci. I přesto všechno jsem podvědomě věděla, že se vlastně nechci zabít (jinak bych to jednoduše udělala a na to nádraží se vydala) a dělala sem všechno proto, abych se nezabila. Bylo to těžký pro to vůbec najít sílu. Vážně. Několikrát sem se cítila tak špatně, že už sem ani neměla chut' zapnout ten blbej mobil a něco hezkýho si pustit. Vyvrcholilo to tenkrát, když jsem šla na Uriah Heep a řikala sem si, že bych radši ležela doma a spala. Už i matka mi řikala, co mi doprdele je, že se chovam jinak než obvykle, když sem na koncertu. To už mi bylo jasný, že je to se mnou hodně špatný, když jsem šla na koncert a vytratilo se moje nadšení (který během koncertu naštěstí naběhlo). Má chorá mysl si potom řikala: ''aha tak když už mě tady nedrží ani hudba, tak co tu kurva eště dělam?'' Jednoho okamžiku, kdy jsem vyjímečně byla na chvíli střízlivá, tak se k mému sluchu opět doslal ten song ''Ride On''. Tentokrát jsem v něm zase slyšela věci, co jsem potřebovala slyšet. A vydržela sem tady na tom světě dodneška...
Tim způsobem, jakym ke mě promlouvá hudba, ke mě ještě žádná lidská bytost nepromluvila. Nevěřim tomu, že to nejde, ale pokud se to stane, tak se do té bytosti zamiluju a budu jí milovat bezpodmínečnou láskou. Stejně bezpodmínečnou láskou, jakou miluju hudbu a ty bohy, co jí jsou schopni vytvořit. Hudba je opravdu jediná věc na světě, která má pro mě stejnou hodnotu, jako můj život. A to je jediná, prává láska.
Přijde mi nesmyslný, když lidi řikaji, že láska bolí (obvykle v souvislosti s nějakým romantickým vztahem. Sračka. Láska nebolí. Zklamání bolí, smutek bolí atd. Ne láska. Láska (pokud na ní vyloženě nenahlížíme jinak, než jako na nejčistější a nejkrásnější pocit) nemůže bolet.
Láska může mít tak, jako cokoliv jinýho na tomhle světě spoustu podob. Někdo miluje muže, někdo miluje ženu, někdo miluje obojí, ěkdo miluje alkohol, někdo miluje sladkosti, někdo miluje hudbu, někdo miluje zabíjení. Možností je tolik. Ale vždycky, pokud někdo něco miluje (at' už je to cokoliv), tak ho to musí naplnovat.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radfordová Radfordová | Web | 23. ledna 2014 v 16:53 | Reagovat

Strašně super článek. Můžu jenom souhlasit, zvlášť s tou hudbou... bez ní prostě ne.
Jeden z mála článků, co mě fakt zaujal :)

2 Robka Robka | E-mail | Web | 23. ledna 2014 v 22:56 | Reagovat

To je fajn, že ti hudba pomáhá. Ale holka... zabít se, to už bys nikdy neslyšela ani AC/DC, ani Uriah Heep. To za to nestojí, ne?:-)

3 Normální člověk Normální člověk | 25. ledna 2014 v 0:49 | Reagovat

Wow vy ste to fakt dočetly až do konce? :D

[2]: No právě! Navíc bych neviděla ani ty Sabaty :D Ne fakt...hodně se bojim toho, že AC/DC budou na turné (k tomu novýmu albu co maji vydat) a třeba nebudou v Česku a jinam se na ně nedostanu. To bych se asi se vší vážností psychicky sesypala. Proč se o tom vlastně zminuju??? To se nikdy nesmí stát a nestane!!!

4 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 25. června 2014 v 14:50 | Reagovat

... jo. Nádhera. Souhlasím. Do puntíku. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama