Březen 2014

Přemoci čas?

29. března 2014 v 10:41 | Pražský poděs |  Blitky

Kéž by to tak bylo možné...

Pozn. aut.: neberte tuhle snůšku keců moc vážně páč jí napsal někdo, kdo se před chvílí pokusil uškrtit ponožkou...

Jak mám halucinace...

27. března 2014 v 22:09 | Pražský poděs |  Blitky

Opravdu nevím, co to mělo znamenat

Ale možnosti sou jenom dvě. Bud' sem si ho vytvořila ve své mysli, nebo tam byl skutečně fyzicky přítomný. Jisté ale je, že to byl zase jeden z těch hodně silných zážitků, na který jen tak nezapomenu.

Rozsáhlá epicko- lyrická báseň o vítání černého slunce

23. března 2014 v 19:22 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Moji drazí, moji milovaní,
je mi ctí Vám představit,
tu očekávanou a dobře známou
parádu bizardních brutalit.

Přiřítila se ve velké rychlosti.
Zdá se, že snad trhla rekord.
A díky všemu, co s sebou přitáhla
je těžko pro ni hledat vhodný akord.

Ve skutečnosti záleží na pohledu.
Jakým způsobem si kdo co vyloží.
Lidé jsou přece omezené bytosti.
Naše smysly nás vždy nakonec pokoří.

Jinak to snad ani nejde.
Někteří mají ovšem zvláštní dar.
Vidí, jak prázdný význam slova mají.
Nikdy nedávají věcem konečný tvar.

Avšak i o tom se dá pochybovat.
Co vlastně hmota a myšlenka jsou.
Oči slepě koukajíce do prostoru
a přes něj dál už nedohlédnou.

Stane se tak jednou za čas,
že oči na něco zajímavého narazí.
Zapojí do toho i ostatní smysly.
Dále na řadu hloupé lidské city přichází.

Záhadou zůstává odkud se berou.
Jestli vrozené či okoukané jsou.
Co s lidskostí dočinění mají
a jak moc z ní nám pokaždé utrhnou.

Hormony v našem těle za to můžou taky.
Stvořené v kusech syrového masa.
Jsme opravdu tak speciální jak si myslíme?
My, pomatená lidská rasa.

Samozvaní páni tvorstva, myslící si,
že sežrali všechnu moudrost.
A až nám červi mozek sežerou,
možná bez něj poznáme naši neschopnost.

Moc myslet je věčným prokletím,
které si s sebou táhneme až do hrobu.
Kdo ví jak peklo vypadá,
možná nekonečnosti v myšlenkách má podobu.

Jako by toho nebylo dost na tomto světě.
Když se smysly a city začnou hlásit o slovo.
Vtírka mozek tomu chce dát řád.
A uměním se stává začínat nanovo.

Začátky a konce, co když je vše jinak.
Nikde nic nekončí ani nezačíná.
Vše se v kruhu dokola pořád točí.
Život není jednosměrná pěšina.

Občas, jak je všechno pěkně pospolu,
smysly, myšlenky i cit.
Přichází do pole další hráči.
Pak už jen pomáhá se pořádně zlít.

Vím, čeho je pak člověk schopný.
Pobíhá pomateně od baru do baru sem a tam.
Snaží se mást vším možným ten mozek nevděčný.
Aniž by si uvědomoval, že to, co vidí je jem klam.

Stejně ty hajzlové ví, jak plavat.
Ryba se taky nedá utopit.
Zkoušet se to může tisíckrát.
Jejich počet se tím bude jenom násobit.

Co s tím ubohá bytost lidská nadělá.
Není pánem svého myšlení.
To ovládly entity jemu neznámé.
Odvést ty věci pryč je neznámé řešení.

Možná za to zase může něco jiného.
Náš starý známý pokroucený pohled na věc.
Proč bojovat proti výtvorům vlastním?
Jsou naší součástí a konec!

Problém je v nekonečné nespokojenosti.
Prahneme po uspokojení.
Aniž bychom si byli vědomi toho,
že to jednoduše možné není.

Uspokojení, nirvana, nebe,
to je všechno zase jen iluze.
Vytvořená všemi těmi lidmi,
hrajícími si se šelmami jako v cirkuse.

Dokonce si troufají,
přemýšlet o oklamání dravých šelem.
A ještě si myslí, jak se jim to daří.
Potřebovali by dostat po palici těžkým barelem.

Třeba by se jim rozsvítilo.
Nebo by naopak chcíply a tím svatý pokoj přivedou.
Klid, ticho, mír, květinky, přátelství a poníci.
Co duhu blejou a třpytky serou.

Je to jedno, nic vlastně není.
Měla bych přestat s těmi prázdnými slovy.
Které podle mého ani neexistují.
Tady vidíte důsledky špatné výchovy.

Co je špatné a co dobré.
V tom objektivita zase mizí.
Řídí nás implantáty mysli
A vše mimo nás je nám tolik cizí.

Bylo mi řečeno: ''Nepochybuj o významu slov!''
Těch slov, co jsou tak prázdné?
To po mě chceš moc, můj drahý.
Vždyt' budu teprve slavit narozeniny sedmnácté.

Jen tedy za předpokladu, že se jich dožiju.
Strach z nich je dosti velký a jediný není.
Občas přemůže to nadšení a očekávání.
Kéž bych tak ovádala umění falešným bohům se klanění.

Sebevražda mi vytváří na rtech úškleb.
Další má stará známá.
Jsem moc líná na její vykonání
a možná i své krásy vážící si dáma.

Vše na co se ale zmůžu,
je jen ležet a očekávat
milosrdný pád satelitu na mou osobu
a alkoholický nápoj usrkávat.

Nalakuji si nehty růžovým lakem.
Aby svítili tou barvou veselou.
Úsměvem musím zmást své okolí.
A vzkřísit svojí víru dávno zemřelou.

Z čeho tu víru živit můžu?
Ze stejně mrtvých vzpomínek, co vybledávají,
tím, jak je čas pohřbívá hlouběji a hlouběji.
I přesto je mé mozkové závity uschovávají.

Všichni jsme tu hezky pospolu.
Tak vás tedy vítám,
když už jste si dali tu práci zase přijít.
Vy, deprese sloužící mým naivitám.

Pusto, temno a nicota je jen tam,
kde ji vidět chceme.
Vždyt' i černé slunce je sluncem,
tak se k němu pomodleme!
Ámen
Rokenrol vám všem

Justice

23. března 2014 v 3:09 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
I feel through my skin.
I hear through my ears.
I smell through my nose.
I taste through my mouth.
I see through my eyes.
How I could be so sure?
I still don't know.
Justice is dead.
We buried it many years ago.

Zdravím jaro!

21. března 2014 v 23:20 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Když ráno přemáhá noc a světlo přemáhá tmu,
je jisté, že ten čas nastal.
Ale probouzení se ráno je pořád stejně na píču.
Je jaro!

Slunce se ukazuje, jak je nepřehlédnutelné
a přivlastňuje si svět.
Ten přeměňuje k obrazu svému.
Je jaro!

Všichni vnímají nejkrásnější magickou nádheru,
co příroda byla schopná vytvořit.
Nikoho nepohoršuje ročně se opakující kýč.
Je jaro!

Čas nových začátku, čas nových zkušeností,
čas nových nadějí.
Možná pro někoho, kdo má ještě zbytky duše.
Je jaro!

V okovech drží vzpomínky jaro minulého roku,
dobře si na ně pamatuji.
Bylo stejné jako to letošní, jen úplně jiné.
Je jaro!

Myslela jsem si, že mi spadlo k nohám nebe
a byla jsem šťastná.
Jenže nebe stojí za hovno.
Je jaro!

Jak ubohé, vnímat svět jen přes své smysly,
ale ono to jinak ani nejde.
Možná tak zkusit umřít.
Je jaro!

V širokém tunelu hluboko pod povrchem země
se spoustou cizích lidí.
Nesnáším davy, co jezdí z Matějský.
Je jaro!

Mám toho dost.
Přiznejte se, bastardi, na koho to jaro leze?
Na všechny...mám takový pocit.
Je mi to jedno.
Je jaro.
Já si přeju neexistovat.
Ámen
Rokenrol vám všem

Nástraha na sny

20. března 2014 v 22:14 | Pražský poděs |  Blitky

Vím. Znám.

Lapač snů. Všichni to známe. Taková ta věc, co údajně vymysleli indiáni. Ale co s tím. Chytá sny? Chytá. A kromě snů chytá i démony. Je to špatně? Ne neni. Démoni jsou přece součástí našeho světa, tak co. Dělam si prdel, je to hrozně velká sračka....

Jsem opilá

19. března 2014 v 21:13 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Mýtus se stal pravdou.
Už je to zase tady!
Stačí jen dvě deci.
Dvě deci tekutiny, ne zcela nevinné, avšak vinné.
Prolité mými útrobami.
Ani ne pár minut.
Přišlo to tak rychle.
Vzácný mok začal působit v mém oběhovém systému.
Svět se změnil.
Všeho je víc.
Barvy, zvuky, pocity!
Jako když se koloruje černobílý film.
Cítím to.
Vidím to.
Co se točí?
Já? Svět? Nebo je to jen další hloupá emoce?
Emoce jsou klamy.
Nic neexistuje.
Celý svět je klam.
Svět, který se tvoří jen signály v mozku.
Ne, už mlčím.
Jsem opilá.
Takto vypadá můj mozek.
S trochou ethanolu získává tisíce nových prožitků.
Škoda, jak rychle zmizí.
Je to vypůjčené štěstí.
Ale to mi nevadí.
Lepší, než kopanec do prdele a drátem do oka.
Ano, jsem opilá.
Svět je krásný.
Jak dlouho mu to vydrží?
Kdo ví, snad jen bůh, na kterého seru.
Jak můžu srát na něco, co neexistuje?
Kdo ví?
Nkdo.
Myslím jen na penis jistého muže v mé kundě.

*Pozn. aut: Ano, babička slaví narozeniny. Psáno v opilecké extázi, po pouhých dvou dc bílého vína. Je to síla. Patří mi celý svět. Nechte mi tenhle stav a vemte si vše ostatní, včetně mého těla, duše a všeho ostatního...
Ámen
Rokenrol vám všem

Alkoholik?

17. března 2014 v 22:49 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Dnes jsem pila alkohol

Dnes jsem pila alkohol a to po hodně dlouhé době. Přesněji po třech týdnech a třech dnech. První týden abstinence byla způsobena nechutí pít, ale před těmi dvěma týdny se jedna věc zvrtla a já dostala domácí vězení, tím pádem jsem ani logicky nemohla chodit nikam pít. Tři týdny. Já a tři týdny. Návrhářka a přítelkyně Micka Jaggera L'Wren Scott se oběsila a já jsem se jenom stihla ožrat. Jo a vsadim se, že taky právě ted' umřelo spousta dětí v Africe. To se na tom světě dějou roztodivný věci, co?

Jak...další nudnej výlev citů...

15. března 2014 v 23:34 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

A bude to velice intenzivní...

Jak už asi někteří stateční lidé (kteří měli tu odvahu navštívit můj blogííísek více než jen jednou) vědí, tak jsem se v tomto bizardním životě stihla od začátku tohoto roku zamilovat do jednoho muže. Ano, muže, ne chlapce. Muže, který je o pět let mladší než má matka. Nemá kouzelné, dlouhé, kudrnaté, zrzavé či blond'até vlasy, nemá magické blankytně modré či zářivě zelené oči, není ani bohatý, ani moc hezký, ani nemá žádnou band, čímž by se šance, že se do něj zamiluju rapidně zvyšovaly. Vlasy má sice o něco delší ale hnědé, oči má hnědé, neustále řiká, že nemá peníze, vypadá trošku jako opička a pořádně neumí hrát na žádný hudební nástroj. Přesto se to stalo. Já to zase udělala. Zamilovala jsem se. Jako doopravdy. Tohle je přesně ten moment, kdy se hodí říct:


Slyšet ticho

15. března 2014 v 12:48 | Pražský poděs |  Blitky

A to už se stalo kolikrát?

Nepočítám ve svém životě nic (ano, vždy jsem měla problémy s matikou), takže ani nepočítám, kolikrát už jsem zažila takové ticho, že bylo slyšet. Ale ne slyšet až tak doslovně. Nebyly to vlnové délky, co byly slyšet. To ticho se projevovalo jinak. Týkalo se vnitřku, ne vnějšku, to znamená, že ho kromě mé osoby nemohl vnímat nikdo jiný. Tedy jenom za předpokladu, že není někdo jiný ještě v mé mysli. Protože, když ani já nevím, co skrývá ten záhadný mikrokosmos, tak kdo to má vědět, žeano. Ne, že bych to snad musela vědět, protože mi moje mysl patří, to ne. Mě moje mysl nepatří, já jí mám jen vypůjčenou, tak jako všechno...