Jak...další nudnej výlev citů...

15. března 2014 v 23:34 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

A bude to velice intenzivní...

Jak už asi někteří stateční lidé (kteří měli tu odvahu navštívit můj blogííísek více než jen jednou) vědí, tak jsem se v tomto bizardním životě stihla od začátku tohoto roku zamilovat do jednoho muže. Ano, muže, ne chlapce. Muže, který je o pět let mladší než má matka. Nemá kouzelné, dlouhé, kudrnaté, zrzavé či blond'até vlasy, nemá magické blankytně modré či zářivě zelené oči, není ani bohatý, ani moc hezký, ani nemá žádnou band, čímž by se šance, že se do něj zamiluju rapidně zvyšovaly. Vlasy má sice o něco delší ale hnědé, oči má hnědé, neustále řiká, že nemá peníze, vypadá trošku jako opička a pořádně neumí hrát na žádný hudební nástroj. Přesto se to stalo. Já to zase udělala. Zamilovala jsem se. Jako doopravdy. Tohle je přesně ten moment, kdy se hodí říct:



Haha, ne. Za prvé tedy, přiznávám se. To, co jsem napsala asi nebude zas tak uplně pravda. Přesněji jen to, že jsem do něj zamilovaná. To tak není, já do něj nejsem zamilovaná. Jak bych mohla. Zas tak dobře ho neznám. Jistěže, je to opravdu moc zajímavý člověk, když jsem ho viděla poprvé, tak jsem byla úplě okouzlena. Je inteligentní, bezprostřední, zajímavý a spousta dalších věcí, které považuji za pozitiva. I přes to všechno, jak moc úžasný je, logicky nemůžu být zamilovaná. Tedy, alespoň ne přímo do něj samotného. Ale zamilovaná rozhodně jsem. Jsem zamilovaná do toho, jak se zdá, že o mě má občas zájem. Jsem zamilovaná do každé SMS, co mi napíše. Jsem zamilovaná do jeho úžasného malého bytečku na úžasném místě. Jsem zamilovaná do jeho vášnivých polibků, proti kterým nemá žádná rtěnka na světě šanci. Jsem zamilovaná do jeho pevných objetí. Jsem zamilovaná do jeho dvou matrací na zemi, jež vydává za postel. Jsem zamilovaná do těch chvíl, kdy jsme tam leželi na sobě a hrála k tomu ta nejkrásnější hudba na světě. Jsem zamilovaná do celé té situace okolo něj, ale zatím ne přímo do něj samotného. On je jen takový prostředník. Upřímně doufám, že se tak ani nestane a pokud ano, tak k tomu snad budu mít nějaký důvod (jako třeba, že i on bude zamilovaný do mě). Vlastně je to uplně jedno, do čeho jsem zamilovaná. Důležité je to, že jsem zamilovaná, tudíž je všechno v prdeli. Všechno, co se netýká toho Muže. Už zase. Všechno je v prdeli ještě hlouběji, než bylo. Škola je v prdeli, můj sociální život je v prdeli a především můj relativně zdravý rozum je v prdeli. Především ten zdravý rozum. Má na tom velkou zásluhu především má nedrahá matka, která mě již druhým týdnem mučí domácím vězením, což mi těžce ztěžuje přitít s tím Mužem co nejdříve o panenství. A nejen to. Já prostě nesmím nikam.
Nikam. Žádné páteční poškolní posezení se spolužákama. Žádnej Jeden Svět. Žádná Žižkovská noc. Žádný páteční chlastačky. Žádný sobotní chlastačky. To je jedna z věcí, kterou skutečně vnímám. Nemám žádný alkohol v krvi. Vůbec žádný. Už jsem tři týdny a tři dny zcela střízlivá. Horší je ale ta nesvoboda no. Jednoduše už zase nechávám matku, aby mi ničila můj relativně zdravý rozum. Snažím se uklidnit se, ale moc mi to nejde. Je to smutné. Jen rok a přibližně měsíc do mé dospělosti a ta panovačná žena co mě porodila a není schopná respektovat moje rozhodnutí, si dovoluje mi dát domácí vězení, ačkoliv to nikdy NIKDY předtim neudělala. Všechno jenom proto, že sem měla strach jí říct pravdu a tuhle skutečnost taky neni schopná přijmout. Fuck this shit! Jako by nestačilo, že sem vezeň života samotnýho, ted' už sem i vezeň mojí matky. No jo, kdybych jí nelhala, tak se nic nestane. Ale kdyby se nic nestalo, tak by se nestalo to, co se stalo tj. žádné hezké vzpomínky s někym, koho mam ráda i přes cenu toho zasranýho teroru doma.
Včera jsem jela domu a viděla jsem na jedný straně nad Hradem skorozapadající slunce a na druhý nad Žižkovskou věží měsíc. To byl úžasnej pohled. Uplně moc úžasnej. Jasně- trochu neklasickej kýč, ale dokud to nějakej pseudofotograf nezačne fotit, nehodí na to deset filtrů a neotagguje to #art....tak mi to vůbec nevadí. Jistěže při takovymhle extrémě romantickym, osamělym, dramatickym, sentimentálnim a oranžovym momentu sem na něj myslela eště víc intenzivně, než před chvílí (kdy sem si toho extrémě romantickýho úkazu na obloze eště nevšimla). A tak jsem si pustila tu krásnou Wonderwall od Oasis a dál se utápěla ve svém sentimentu. No nic, to jen taková vsuvka.
Jo, cítim se děsivě. Nesmím za ním a on mi chybí. Už dva týdny. Ráda bych se mu ozvala, ale je to k ničemu, když stejně nikam nesmím. Ano, ten Muž je speciální. Podařila se mu totiž jedna věc. Jedna zázračná věc. Jedna zázračná věc, která se ještě nikdy předtím nepodařila nikomu, do koho jsem byla ''zamilovaná'' nebo zamilovaná. Když takhle v noci ležím v posteli a masturbuju nebo jenom jednoduše myslim na to, jak mě někdo mrdá, tak až do ted'ka byl ten někdo vždycky Jimmy Page nebo někdo podobnej. Ted' už ne. Ted' už ty nejkrásnější muzikanty na světě vystřídal tento Muž. A to je tak vzácné, že by si za to vysloužil nějakou cenu. Třeba něco jako Oscara, ale ne Oscara.
Nyáááhhh proč je dneska úplněk? Proč se ze mě musí vždycky vylejt společně s menstruací všechny moje city? A k tomu eště ten úplněk! A k tomu eště nemůžu jet k Muži, se kterým bych ráda mrdala! A k tomu je v pondělí zase ta zasraná škola! A k tomu eště pořád žiju! Dobře, já vím, že to není zas tak hrozný a že to docela zvládam. Ale vadí mi jedna věc a to, že se nic neděje. Tedy děje, ale jenom v mojí hlavě. Mám přece svojí depresi, furt jenom brečim a tak, jenže se nic neděje okolo mě. Pořád jenom plyne čas a já se se svým vztahem s Mužem nikam neposouvám. Jediný řešení, jak tu vraženou nečinnost ukončit, by bylo udělat něco s mojí matkou. Třeba jí naučit hulit (čímž by byla víc v pohodě a nestrachovala by se furt o něco). Haha, to je další věc, co se dá připsat na seznam věcí, co se nikdy nestanou. To už je fakt pravděpodobnější, že jí zabiju a z její kůže si udělam useň. Éch ne. Too lazy for this shit...
Ano, a takhle přemýšlí 16ti leté děvčátko, které se jaksi ''zamilovalo'' do 35ti letého chlápka. Jo, přesně tak...málo alkoholu v krvi. No nic, jdu pozorovat měsíc, když je dneska tak hezkej... Sem sentimentální sračka, já vim.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 inkognitowoman inkognitowoman | Web | 16. března 2014 v 11:06 | Reagovat

Tývole, sedím tu u tvého článku už pět minut a přemýšlím, co by se k němu dalo ještě dodat. A nejspíš nic. Tak jsem se jen rozhodla ti to sdělit.
Měj se.
A hodně štěstí v tvé zamilovanosti-nezamilovanosti.

2 RealistOnTheRainbow RealistOnTheRainbow | Web | 16. března 2014 v 14:42 | Reagovat

oh. skutečně se k tvému článku dost těžko něco dodává. snad jen, že nikdy mi vztahy mých kamarádek v šestnácti a třicátníků nepřišly úplně přirozené. každopádně ti přeju hodně štěstí do budoucna. :)

3 daeris daeris | Web | 16. března 2014 v 17:21 | Reagovat

Kurva, holka, ty seš génius normálně, génius. Některý části tvýho článku mi připadaj, jako kdybych je psala sama a...to je takovej divnej pocit, nemyslim to zle, že by to byl třeba nějakej hnusnej pocit nebo tak, ale je to prostě zajímavý, asi tak ti to povim. Až mi to málem nahnalo slzy do vočí a to já fakt brečim jenom hodně zřídka:D

Každopádně, já jsem taky na takovýhle starší chlapy, sice jsem s ještě žádnym takovym nechodila, ale nevadí. A vsadim se, že kdybych si staršího přitáhla domu, tak mě matka nakope do prdele, co si to vůbec dovoluju, že lidi budou mít kecy a že skončim zbouchnutá a podobný sračky...

4 Pražský poděs Pražský poděs | Web | 16. března 2014 v 18:53 | Reagovat

[1]: Hej cože? Pokud to myslíš upřímně, tak já tedy pěkně upřímě a ohromeně děkuji :-)

[2]: Aha, to já na tom teda zase nevidím nic nepřirozeného, pokud to vyhonuje oboum stranám. Mimochodem, zatím mezi námi ani neni nic, co by se dalo nazvat vztahem. Také děkuji, budu to potřebovat ;-)

[3]: Já a génius? No jasný, v tom, jak si kurvit život rozhodně. To mě teda fascinuje, pokud ti to málem nahnalo slzy do očí. Jakože...já to rozhodně neumim objektivně posoudit, pro mě to rozhodně je situace, co mi stojí za slzy, ale že i někomu jinýmu, to mě překvapuje. Spíš mi to připadá k smíchu, ale já se směju uplně všemu. Jojo, moje maminka má taky právě kecy na to, že budu zbouchnutá a tak. Přeju si, aby přiletěli mimozemšt'ani a vyoperovali jí hlasivky. Já bych to klidně udělala sama, ale sem na to moc líná.

5 Martin Martin | Web | 17. března 2014 v 21:53 | Reagovat

Drsný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama