Rozsáhlá epicko- lyrická báseň o vítání černého slunce

23. března 2014 v 19:22 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Moji drazí, moji milovaní,
je mi ctí Vám představit,
tu očekávanou a dobře známou
parádu bizardních brutalit.

Přiřítila se ve velké rychlosti.
Zdá se, že snad trhla rekord.
A díky všemu, co s sebou přitáhla
je těžko pro ni hledat vhodný akord.

Ve skutečnosti záleží na pohledu.
Jakým způsobem si kdo co vyloží.
Lidé jsou přece omezené bytosti.
Naše smysly nás vždy nakonec pokoří.

Jinak to snad ani nejde.
Někteří mají ovšem zvláštní dar.
Vidí, jak prázdný význam slova mají.
Nikdy nedávají věcem konečný tvar.

Avšak i o tom se dá pochybovat.
Co vlastně hmota a myšlenka jsou.
Oči slepě koukajíce do prostoru
a přes něj dál už nedohlédnou.

Stane se tak jednou za čas,
že oči na něco zajímavého narazí.
Zapojí do toho i ostatní smysly.
Dále na řadu hloupé lidské city přichází.

Záhadou zůstává odkud se berou.
Jestli vrozené či okoukané jsou.
Co s lidskostí dočinění mají
a jak moc z ní nám pokaždé utrhnou.

Hormony v našem těle za to můžou taky.
Stvořené v kusech syrového masa.
Jsme opravdu tak speciální jak si myslíme?
My, pomatená lidská rasa.

Samozvaní páni tvorstva, myslící si,
že sežrali všechnu moudrost.
A až nám červi mozek sežerou,
možná bez něj poznáme naši neschopnost.

Moc myslet je věčným prokletím,
které si s sebou táhneme až do hrobu.
Kdo ví jak peklo vypadá,
možná nekonečnosti v myšlenkách má podobu.

Jako by toho nebylo dost na tomto světě.
Když se smysly a city začnou hlásit o slovo.
Vtírka mozek tomu chce dát řád.
A uměním se stává začínat nanovo.

Začátky a konce, co když je vše jinak.
Nikde nic nekončí ani nezačíná.
Vše se v kruhu dokola pořád točí.
Život není jednosměrná pěšina.

Občas, jak je všechno pěkně pospolu,
smysly, myšlenky i cit.
Přichází do pole další hráči.
Pak už jen pomáhá se pořádně zlít.

Vím, čeho je pak člověk schopný.
Pobíhá pomateně od baru do baru sem a tam.
Snaží se mást vším možným ten mozek nevděčný.
Aniž by si uvědomoval, že to, co vidí je jem klam.

Stejně ty hajzlové ví, jak plavat.
Ryba se taky nedá utopit.
Zkoušet se to může tisíckrát.
Jejich počet se tím bude jenom násobit.

Co s tím ubohá bytost lidská nadělá.
Není pánem svého myšlení.
To ovládly entity jemu neznámé.
Odvést ty věci pryč je neznámé řešení.

Možná za to zase může něco jiného.
Náš starý známý pokroucený pohled na věc.
Proč bojovat proti výtvorům vlastním?
Jsou naší součástí a konec!

Problém je v nekonečné nespokojenosti.
Prahneme po uspokojení.
Aniž bychom si byli vědomi toho,
že to jednoduše možné není.

Uspokojení, nirvana, nebe,
to je všechno zase jen iluze.
Vytvořená všemi těmi lidmi,
hrajícími si se šelmami jako v cirkuse.

Dokonce si troufají,
přemýšlet o oklamání dravých šelem.
A ještě si myslí, jak se jim to daří.
Potřebovali by dostat po palici těžkým barelem.

Třeba by se jim rozsvítilo.
Nebo by naopak chcíply a tím svatý pokoj přivedou.
Klid, ticho, mír, květinky, přátelství a poníci.
Co duhu blejou a třpytky serou.

Je to jedno, nic vlastně není.
Měla bych přestat s těmi prázdnými slovy.
Které podle mého ani neexistují.
Tady vidíte důsledky špatné výchovy.

Co je špatné a co dobré.
V tom objektivita zase mizí.
Řídí nás implantáty mysli
A vše mimo nás je nám tolik cizí.

Bylo mi řečeno: ''Nepochybuj o významu slov!''
Těch slov, co jsou tak prázdné?
To po mě chceš moc, můj drahý.
Vždyt' budu teprve slavit narozeniny sedmnácté.

Jen tedy za předpokladu, že se jich dožiju.
Strach z nich je dosti velký a jediný není.
Občas přemůže to nadšení a očekávání.
Kéž bych tak ovádala umění falešným bohům se klanění.

Sebevražda mi vytváří na rtech úškleb.
Další má stará známá.
Jsem moc líná na její vykonání
a možná i své krásy vážící si dáma.

Vše na co se ale zmůžu,
je jen ležet a očekávat
milosrdný pád satelitu na mou osobu
a alkoholický nápoj usrkávat.

Nalakuji si nehty růžovým lakem.
Aby svítili tou barvou veselou.
Úsměvem musím zmást své okolí.
A vzkřísit svojí víru dávno zemřelou.

Z čeho tu víru živit můžu?
Ze stejně mrtvých vzpomínek, co vybledávají,
tím, jak je čas pohřbívá hlouběji a hlouběji.
I přesto je mé mozkové závity uschovávají.

Všichni jsme tu hezky pospolu.
Tak vás tedy vítám,
když už jste si dali tu práci zase přijít.
Vy, deprese sloužící mým naivitám.

Pusto, temno a nicota je jen tam,
kde ji vidět chceme.
Vždyt' i černé slunce je sluncem,
tak se k němu pomodleme!
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 23. března 2014 v 21:27 | Reagovat

tyyjo :D jen sedím na židli s otevřenou pusou :D já bych nikdy nic takovýho nedokázala.

2 Luffieei Luffieei | Web | 25. března 2014 v 14:20 | Reagovat

Myslím, že některé pasáže by zasloužily menší korekturu, ale jinak... briliantní. Ámen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama