Duben 2014

Balada o psychicky labilním teenagerovi

28. dubna 2014 v 15:25 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Pozn. aut.: Takže dneska sem se neráčila dostavit do školy, páč prostě ne. Aby matka viděla, že mi opravdu něco je a že si nevymejšlim píčoviny, tak sem se před ní musela rozbrečet, jinak by mě do toho ústavu s klidnou duší poslala, žejo. Jo a mimochodem, včera mi bylo řečeno, že moje "destruktivní a depresivní chování" už neni na psychologa ale přímo na psychiatra. Fajné, počítám tedy s tím, že mě k nějakému bude chcít dotáhnout a jakmile budu klást odpor (jakože budu páč já prostě k psychiatrovi nepudu), tak asi zavolá sanitku. A všichni víme jak lidi v péči psychiatrů dopadaji, žeano...Tudíž tu ted' jenom tak sedim a t'ukám do klávesnice, dokud mohu. Tohle je výsledek...

Bejby

27. dubna 2014 v 22:20 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Slyším vítr svištět kolem.
Bere vše s sebou.
Horem dolem.
Před ničím se nezastaví.

Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Odkud se ten vítr zval?
Sama jsem ho stvořila,
když plamen vášně plápolal.
Mé vlastní dítě mne chce zničit.

Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Moji bohové zbaběle utekli.
Bohové všemocní, neohrožení
se smrtelníka zalekli.
Odvláli společně s tím větrem.

Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Kde vítr vzal tu hroznou sílu?
Zničit všechny mé jistoty,
pevné jako kámen, bez rozdílu...
A já tu čelím světu nahá.

Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Musela jsem se větru zeptat,
kdo je toho pravým původcem.
Ten vítr zplašený začal mi šeptat...
To tys ta šedá emimnence!

Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Jestli emoce jsou trestem božím?
Zbabělí bohové mě trestat nebudou.
S tebou ve svých snech souložím.
A co si o tom myslí oni je mi u prdele...

Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Jaktožes zahnal ty zlé bohy?
Uviděli tě a utekli...
A musí pro to mít člověk vlohy?
Nejspíš jenom velké ego...

Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Vírt, ten mě nezajímá.
Bohové neexistují,
jen má mysl to nepřijímá.
Ty ses do ní nastěhoval.

Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Tvoje ruce na mém těle
nyní už jsou jenom stínem,
o kterém sním posmutněle,
sama za dlouhých večerů.

Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Brzy to budou všichni vědět.
Na pár posezení mě chce matka poslat.
Ale stejně tam budu jen mlčet a sedět.
U psychiatra v ordinaci.

Bejby...
Pověz mi, jak se to stalo?
Zda je možné vrátit čas.
Jenom třeba na chvíli,
abys měl prsty v mojí kundě zas.
Radši rovnou celýho čůráka.

Zabila bych se, ale nejdřív s tebou chci mrdat.
Ámen
Rokenrol vám všem

Střízlivost

27. dubna 2014 v 9:56 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Pozn. aut.: Jop, tohle přesně sem čekala, že dneska ráno napíšu. Já to věděla. Asi budu vědma...

Střízlivost dokazuje relativnost času.
Ještě před pár hodinama jsem byla nadšená ze života samotného a ted' by mi nevadilo, kdyby mé vědomí přestalo fungovat.
Cítila jsem, že mi patří celý růžový svět, plna odhodlání se odvážila si říct o to, po čem toužím.
Odpovědi se mi zatím ještě nedostalo a ráno jsem cítila zase ten hnusnej pocit, co znam až moc dobře.
Teplý slzy, co tečou po tváři už mě nepřekvapujou, spíš otravujou.
Nesnáším mokrej polštář.
Uvnitř mě je jenom pár orgánů a v jednom z nich se bohužel ukrývá i vědomí.
Jsem plná tolika věcí ale přitom prázdná.
Co je mi do toho, co se děje kolem mě ve světě, když nejsem kompletní.
Chybí mi tolik věcí.
Chybí mi lahev vodky s krásnou mašličkou, co jsem včera dostala jako dárek k narozeninám od kamaráda.
Chybí mi hašišový brko, který jsem včera s takovou chutí kouřila.
Chybí mi moji drazí přátelé se kterými jsem trávila večer.
Ale nejvíc ze všeho mi chybí muž, jehož charizma mě porazilo na kolena.
Proč pro mě jedno jeho slovo znamená víc, než tisíce obětí od mých drahých přátel?
Podle všech přírodních zákonů by to mělo být naopak.
Možná je to tím, že už jsem od něj příliš dlouhou dobu žádné slovo neslyšela ani neviděla,
ale přátele mám stále na očích.
Nebylo mi špatně v opilosti, dnes je mi špatně ze střízlivosti.
Nikomu bych nepřála svůj život.
Insomnie?
Rakovina plic kvůli kouření?
Ještě víc si posrat svoje už i tak nemocný játra.
No a?
Co je to za hovna?
Kdo tyhle sračky vymyslel?
Už nechci věřit v neštěstí.
Bytí bez flašky vodky je mučení...
Ámen
Rokenrol vám všem

Ohnisko opilosti

27. dubna 2014 v 0:19 | Pražský poděs |  Blitky
Pozn. aut.: Psala jsem to asi před hodinou na mobil v nejlepším stavu změněné mysli omamnými látkami. Text je autentická zpověd' člověka po pár pivech, vodce a hašiši. Odráží to, co jsem cítila v tu chvíli. Nyní už to necítím.

A najednou je tu nekonečný optimismus.
Nádhera podmíněná určitým množstvím alkoholu v krvi.
Škoda, že se po čase odplaví a nebude trvat na věky věků.
Miluji tenhle stav.
Miluji tuhle chvíli plnou očekávání a nadějí, které nejsou sen.
Miluji pana D.
Miluji život.
Miluji hudbu v mých sluchátkách, co získává nový rozměr.
Jen je otázkou, jak to bude zítra.
Vše se točí.
Každá z buněk v mém těle tančí.
Kráčím, avšak nezdá se, že po zemi, ale po oblacích.
Mé nohy jsou lehké.
Svět je jiný, nechci ho opustit,
Přeji si být s mužem, do kterého jsem se zamilovala.
Končím s psaním tohoto textu nasáklém vodkou, pivem a trochou hašiše a trávy.
Jdui si užívat hudby.
Je mi nádherně
Ámen
Rokenrol vám všem

Symfonie života

22. dubna 2014 v 22:46 | Pražský poděs |  Blitky

Nikdo ji neslyší

Musí být možnost slyšet nutně spojena se smyslem sluchu? Slyšíme podle zvukových vln, nic víc, nic méně. Jinak to ani nejde. Lidi sou přeci jen omezenci, co nikdy neměli možnost nahlédnout přes možnosti svých pěti smyslů. Pět smyslů, podle kterých si utváříme iluzi našeho údajně skutečného světa...

Modlitba za deodorant proti citům

21. dubna 2014 v 1:18 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Mám tolik proseb. Hniju tady, nestojí to vůbec za nic.
Mé myšlenky jsou jednotvárné, kvůli nim trpím. Ano, přesně tak, znovu myslím na tebe.
Abych byla přesná, poslední týdny spíše neustále. Ne, už jsou to měsíce.
Živím se vzpomínkami. Jsou mojí útěchou. Zhmotněte někdo minulost!
Vzpomínám na náš příběh úplně od začátku.
Dálnice života se očividně vyžívá v dopravních nehodách.
Udělala jsem si z tebe smysl bytí. Je to píčovina. Vím, ale jsem bezmocná.
Chlape jeden zatracenej! To ty za všechno můžeš! Ukažme si na tebe!
Proč se stalo, to co se stalo? Ale můžeme za to oba dva.
Kdybych nebyla tak zhulená okouzlená... Nic. Kdybys mi nestrčil prsty do píči jazyk do úst...
Ted' bych za další setkání s tebou zabíjela. Především dnes mám potřebu, abys mě vysvobodil z mého vězení.
Odnes mě z toho žaláře, co mi připravili otravní příbuzní.
Věř nebo ne, postrádám tě tak, až to fyzicky bolí. Tam mezi prsy, kde mi chybí položená tvá hlava.
Vyměnila bych cokoliv na tomhle světě za tvojí přítomnost. Tedy, cokoliv, kromě lístků na koncerty...
Tvoje jméno se pro mě stalo jakousi mantrou. Jsem poražená, nemohu uvěřit tomu, jak moc jsem se zamilovala.
Sedím na horské dráze, co nejde zastavit.
Přeji si, aby to přestalo, příliš jsem se ztratila.
Další prohraná válka s citama. Nic kromě tebe mě nezajímá.
Četl jsi "Utrpení mladého Werthera"? Připadám si jako v té knížce...
Je vcelku o hovně a jenom tam neustále dokola popisuje, jak trpí kvůli citům.
Nesnášim romantismus, ale nejvíc ze všeho nesnáším svoje city.
Proč je všichni tak opěvují? Nechápu.
Hodí se jen, když jsou uspokojeny. Jen když s tebou ležím osvobozena od oblečení.
Jindy se stávají otravným svinstvem...
City dělají slabochy? Blbost. Už jsem slabá musela být předtím, když jsem se jimy nechala unést.
Mám ještě dalších tisíce slov a všechny mají jedno společné, týkají se zas a jenom tebe...
Nesnáším, když s tebou jdu spát ve své mysli a ne v tvojí posteli.
Je to teprve týden a už tě zase potřebuji. Šílím ještě více, než obvykle. A to je co říct...
Ted' pro mě znamenáš celý svět, jak ubohé a omezené, vázat se na jednu osobu.
Kde jsou tvé ruce, co mi daly pocit bezpečí?
Kde jsou tvé rty, které jsem cítila všude na svém těle?
Kde jsou tvé oči, ty nejkrásnější na světě?
Chci tě mít hluboko v sobě.
Chci tě hladit po tváří.
Chci ti být blízko.
Nic z toho ti asi nikdy nebudu mít odvahu říct, protože se příliš bojím.

Romantický kecy a naříkání, fuj! Podejte mi někdo deodorant proti citům!
Ámen
Rokenrol vám všem

Patnáctý duben roku dva tisíce čtrnáct

15. dubna 2014 v 22:39 | Pražský poděs |  Blitky

Žádný kecy v kleci i bez klece. Jedeme hezky od rána...

Úterý. Vstávání brzo. Smrt v očích. Vím, co je dneska za den. Věděla sem to už i včera. Dneska je patnáctýho. Dneska mam narozeniny. Sedmnáctý narozeniny. A do píči...

Sedmnáctiny

15. dubna 2014 v 21:02 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Jou jou jou, už je to tady!
Nedá se s tím nic dělat, proti času jsi bezmocná.
Stejně tak proti celému světu.
A přesto tě dál baví jít hlavou proti zdi.
Už bys z toho mohla vyrůst, jsi přece velká holka.
Jo, tohle od nich často slýcháváš...
Především ted', když je ti sedmnáct.

Najdi si své místo ve společnosti!
V týhle zkurvený společnosti, co se ti hnusí.
Jsi její součástí a tak to bude to tý doby, dokud tě sama nezabije.
Ukradla ti sny, vytvořila z tebe robota, tak co víc můžes ztratit?
Rozpárej se a hledej v sobě ještě zbytky citů!
Mohla bys už laskavě přestat kecat nesmysly?
Především ted', když je ti sedmnáct.

Nebude líp, už bude jenom hůř.
Ale kdo ví, život je nejistej.
Třeba zejtra dosáhnu osvícení.
Možná sem ho už dosáhla.
Jenom o tom eště nevim.
Bud' sama sebou, ale očekávej za to popravu.
Především ted', když je ti sedmnáct.

Zkurvenej čas!
Zkurvený pocity!
Zkurvenej negativismus!
Zkurvený pseudopovinnosti!
Zkurvený vzpomínky!
Zkurvenej svět!
Především ted', když je ti sedmnáct.
Ámen
Rokenrol vám všem

Šestnáctý rok uplynul...

14. dubna 2014 v 22:14 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Šestnáctý rok uplynul.
Co se za tu dobu stalo?
Nebo snad spíš...posralo?
Všecko možný...

Šestnáctý rok uplynul.
Velká byla očekávání.
Pobožný člověk se bohu klaní.
Já nejsem pobožný člověk.

Šestnáctý rok uplynul.
Kurvaže to stálo za to!
Mám na mysli jen ty koncerty, zlato...
Nebe, extáze, rokenrol!!!

Šestnáctý rok uplynul.
Dobře, i na tebe budu vzpomínat...
První polibek s tebou věčně proklínat.
Zelenooký, díkybohu, že už seš v prdeli.

Šestnáctý rok uplynul.
Zakopla jsem o jiného, hnědookého muže.
Doufám, že to s ním nedopadne nejhůře.
Páč sem se ráčila zamilovat.

Šestnáctý rok uplynul.
Hniju druhým rokem na škole střední.
"Studium" je jako hazardní hra karetní.
Nechci se nechat vyrazit jenom kvůli super spolužákům.

Šestnáctý rok uplynul.
Našla jsem si další idol.
Jeho jméno jest ethanol.
Moc chci chlastat, ale nemam prachy.

Šestnáctý rok uplynul.
Čas lásku prohlubuje.
K cigaretám, trávě a k hudbě.
Jo a eště k mojí milovaný kytaře.

Šestnáctý rok uplynul.
Mam roztahovák a dva nový piercings v uchu.
Prospívá to mému duchu.
Protože se s nimi cítim kompletní.

Šestnáctý rok uplynul.
Dneska sem v metru jela.
Ženská zírajíce na mne se modlila a křižovala.
Proč se mě bála? Nejsem žádnej black metalista nebo emouš...


Šestnáctý rok uplynul.
A tak můj morální kodex zahynul...
Ámen
Rokenrol vám všem

Jak jsem žila asi 90 minut v nebi...

12. dubna 2014 v 17:12 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Tedy přibližně 90 minut...

Věci pro nás důležité pravděpodobně poté, co je prožijeme, rychle zapomínáme. A také nevnímáme, jak dlouho trvaly. Pokud něco prožíváte, čas je to poslední, na čem vám záleží. I když ze začátku mého včerejšího hustodémonskykrutopřísného večera to tak nevypadalo...

Když se včera přehoupla sedmá hodina večerní, byla sem nakupovat s matkou a jediný, co sem od večera očekávala, bylo sezení před not'asem až někdy do tří do rána, tak jako vždycky. Asi by se tak i stalo, kdyby mi nepřišla SMS od toho muže, kterého viním ze svého mentálního kolapsu. Wut? Cože? Jaktože tak najednou? Teda, on už mi psal odpoledne a řikal něco o tom, jak má možná večer čas. Moc se mi líbilo, jak poznamenal, že nic neslibuje. To je dobře, eště aby sliboval. I kdyby sliboval, nevěřim mu ani slovo. Nevěřim nikomu. Ze slov nic nemam. To taky kolikrát slíbil, že se uvidíme a potom: "Byl jsem v práci až do noci" a další kecy. Pche a já si kvůli němu oholila nohy... Slova sou sračky, já chci vidět činy. I přestože nic včera nesliboval, tak očividně ten čas měl protože mi tedy napsal. To je pěkné, okamžitě za ním jedu. Bohužel, ta nejtěžší část byla ještě přede mnou. Přesněji moje nedrahá matka. Rozhodla sem se, že jí nebudu kecat a že prostě řeknu pravdu o tom, za kým jedu. Podívala se na mě tak trochu zle, neodpustila si pár jedovatých poznámek na jeho věk ale nakonec svolila. A brzo doma. Jasně no, jak jinak, neposer se.
Tak jsem tedy vyrazila. Uvědomila sem si, že nemam oholený ani nohy, ani podpaží. Fuck! No, tak se to neposere... Cestou k němu jsem řešila horší problémy. Moje emoce se rozhodly, že mi to znepříjemní nejvíc, jak je to možné. Neee, proč sem dopíči tak nervní? Vždyt' tohle neni žádný první rande. Jasný, bylo to tim, jak jsem ho dlouho neviděla a tim, jaký city k němu chovám. To bude asi ono. Cítila jsem, jak je ve mě všechno jakoby otočené hlavou dolů. Začaly se mi třást ruce, potom kolena a potom sem se začala třást celá. Ještě jsem si v té agonii dokázala ubalit v metru cígo, čímž si zasluhuji cenu za geniální balení cigár i přes třes rukou. Lidi na mně koukali, jak na nějakou fetku. No, to na mě koukaj i normálně, jenže ted' se koukali opravdu hodně. Možná to bylo hlavně tim bezdomoveckym oblečenim... Musela sem vystoupit o stanici dřív a dát si v klidu to cígo, jinak bych asi vybuchla, jako když na pláži odstraňujou chcíplou velrybu. Hele, takhle nějak:
(youtube)
Naštěstí sem takhle nedopadla a pokračovala v cestě. Sice totálně vynervonavá, ale mohla sem se pohybovat a to bylo hlavní. Uf, jsem tu. Fuuuck už ho vidim, on je tu taky... Dobrý, úsměv, všechno je fajn, neomdlévej. Po chvíli nebyl důvod k mdlobám. Ale časy se mění, takže za další chvíli zase byl. Tak sem tam seděla v klidu na gauči a on, že si musí dát sprchu, páč to nestih ráno nebo co. On má ale tak kouzelně zařízený byt, že nemá ani koupelnu a tak má cosi, co nazývá sprchovým koutem přímo vedle čehosi, co asi má představovat kuchyni. Heh, byty v jedné místnosti... Tak se tam přede mnou začal slíkat. Dopiči, dopiči, dopiči! Moje nápadně nenápadné pohledy byly asi fakt hodně trapný (daaaammmnnn jeho tělo)... Nechtěla sem na něj vyloženě zírat, ale neumim bejt nenápadná (haha vzpomeňme si na moje slavné setkání s Davidem Kollerem v jedné pražské kavárně)! No, alespoň do tý sprchy vlez v boxerkách, jinak...nevim...asi bych začala hodně nahlas křičet, protože prostě penis. Heh, tohle mi teda udělal i minule, když sem u něj byla, jenže to jsem byla otočená zády a hrabala se mu v hudbě v počítači. Ano, po celou tu dobu na mě šly mdloby, jenže cigáro mi v tom tak nějak zabránilo.
Dobrý, konec pokušení, bere si na sebe župan. Moment, to vypadalo jako...on si pod ten župan NIC NEVZAL???!!! Aha, začátek dalšího pokušení. Hm, tak k tomu si snad pustíme nějaký AC (muthafaka bolt) DC, ne! Jasně, svíčky nesmí chybět! Sednul si ke mně na gauč a chvilku jsme si ještě povídali. To nám ale moc dlouho nevydrželo a naše jazyky se začaly tak nějak zauzlovávat. Jakoby do sebe nevzájem. Když začali hrát první tóny "Let Me Put My Love Into You", tak si mě otočil pod sebe a lehnul si na mně. Udělal mi radost páč asi přesně věděl, o čem ten song je. Tak jsme tam takhle make outovali a po chvíli jsme rozhodli se přesunout na ty dvě matrace, které nazývá postelí. Cestou tam mě ještě stihl zbavit včeho, co zakrývalo horní část mého těla. Doufam, že si nevšimne toho neoholenýho podpaží... Když mi ale chtěl zajet rukou do kalhotek, bylo mou povinností mu oznámit, že "příroda si to nepřeje." Ano správě, mé trolltělo se rozhodlo mít krámy, takže nám bylo znemožněno si zamrdat ještě před mýma 17týma narozeninama. Dopíče, kurva, nasrat celýmu světu, ano, přesně tak! Mimochodem, zjistila jsem, že si (nevím proč) myslel, že jsem o rok starší a že ted' už mi bude 18. Vážně nevim, jak na to přišel... Ale asi mu očividně moc nevadilo. To že jsem mladší. Páč to by si na mě nelehnul a nezorganizoval by opakovaný orální útok na moje prsa. Mezitim si stihnul ten župan nějak rozvázat, ale já v té chvíli neměla možnost, jak si ověřit, jestli pod tím županem opravdu nic nemá. Má hlava byla zaneprázdněná velice vášnivým líbáním. Tu jsem ke zjištění jeho neoblečenosti pod županem ale vlastně vůbec nepotřebovala. Za prvé, když jsem sjela rukama více dolů, nahmatala jsem:

Mmmm naked male butt...
Za druhé, erected penis. Říkala jsem si: tak co, mam mu ho zkusit alespoň trošku poškádlit rukou? Nah, jsem moc líná a stydlivá... Bohužel, kvůli tomu, že jsem na sobě měla pitomý jeansy a ne sukni, necítila jsem ho tak intenzivně, jako jenom přes kalhotky. Ale stačilo to k tomu, abych opět málem vybouchla, protože jsem z toho nic nemohla mít. Tedy teoreticky i prakticky mohla, ale asi by to vypadalo, jako když mu ho moje vagína doopravdy žere. On si to ale i přes znemožněný sex očividně užíval dost, podle jeho rychlých pánevních pohybů a vzrušeného dýchání. Téměř dokonalost. Tolik jsem chtěla, aby mě vůbec nezajímal svět okolo, ale musela jsem. Čas. Fuck, už bylo tolik hodin, navíc mi i matka psala, at' jedu domu. Jenže začal hrát "Thunderstruck" a já si řekla, nasrat, ještě chvíli. Lehla jsem si zpátky k němu, objal mě jednou rukou, dali jsme si cigáro a povídali si. Konec, vážně už sem musela jet dom. Jediný, co jsme ještě stihli, byla hra "najdi podprsenku." On vyhrál...
Ach, ten sentiment mě jednou asi zabije. Taky city. City mě jednou zabijou. Jak to tak píšu, tak jsem z těch vzpomínek uplně celá vlhká. Smutné, včera jsem byla vlhká a št'astná, dneska jsem vlhká a nešt'astná. Byl to tak hezkej večer a je pryč. Jak mam ted' zatraceně začít zase myslet na něco jinýho?! Ne, nemyslím na nic jinýho. Nemůžu, at' se snažím jakkoliv. Tak dlouho jsem toužila ho zase vidět a podařilo se mi to až po mučivě dlouhé době. Splněný sen. Sice ne uplně, ale lepší než kopanec do prdele. A ty emoce. Občas sou nádherný, občas zkurvený, tak jako sám život. Ted' byly zase asi 90 minut nádherný...
Tma a kýčově romantické svíčky.
Objímala jsem ho, on objímal mě.
Když vylezl ze sprchy, měl ještě morké vlasy.
Líbání na krk.
Zpocená kůže.
Pevnej zadek.
Neukojená touha.
Přirážel naprázdno tak, až mě málem rozdrtil.
Pořád ve vlasech cítím jeho vůni.
Vzrušené dýchání na krk je jeden z nejkrásnějších pocitů na světě.
K tomu všemu úderné AC/DC!
Skoronebe...
Doufám, že ho opět uvidím co nejdřív.
Titul kazišuka už nepatří mojí matce. Patří menstruaci...
Ámen
Rokenrol vám všem