Balada o psychicky labilním teenagerovi

28. dubna 2014 v 15:25 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Pozn. aut.: Takže dneska sem se neráčila dostavit do školy, páč prostě ne. Aby matka viděla, že mi opravdu něco je a že si nevymejšlim píčoviny, tak sem se před ní musela rozbrečet, jinak by mě do toho ústavu s klidnou duší poslala, žejo. Jo a mimochodem, včera mi bylo řečeno, že moje "destruktivní a depresivní chování" už neni na psychologa ale přímo na psychiatra. Fajné, počítám tedy s tím, že mě k nějakému bude chcít dotáhnout a jakmile budu klást odpor (jakože budu páč já prostě k psychiatrovi nepudu), tak asi zavolá sanitku. A všichni víme jak lidi v péči psychiatrů dopadaji, žeano...Tudíž tu ted' jenom tak sedim a t'ukám do klávesnice, dokud mohu. Tohle je výsledek...


Slunce svítilo na rozkvétající stromy. Lidé naplnění radostí se procházeli po parcích ve městě. Byly to vetší skupinky pubert'áků, zamilované páry ale i samotní jedinci, kteří si jen tak užívali svitu slunce. Všichni se usmívali, povídali si, kouřili, případně popíjeli z lahváčů. Jistě si přáli , aby tyhle chvilky štěstí trvaly celý rok. Jaro bylo v plném proudu.
Kolem toho procházela ona. Dlouhé nohy na podpadkách držely štíhlé tělo. Kolem boků, ladně pohybujících se doprava a doleva jí vlála purpurová sukně. Její nehty zářily krvavě červeným lakem, kolem prstů několik prstenů na každé ruce. Přes ramena měla přehozený batoh. Koukala se na špičky svých bot velkýma, temnýma očima, jen občas zvedla hlavu směrem k lidem všude kolem ní. Když už to udělala, ty dvě nádhery pod tmavým, výrazným obočím na ně házely přímo vražedné pohledy. Její rty, takové pěkně tvarované, přímo vybízející k polibku s pořádně velkým nánosem rudé rtěnky měly skleslé koutky, tak jako vždy. Vysoké lícní kosti se zdáli býti kamenné. Za ní vlály temné, vlnité vlasy spadající až k bokům. Ve sluncí zářily rudým odleskem. Zvedla ruce a nandala si kulaté sluneční brýle. proto, aby mohla svůj lehce zakřivený, avšak pěkný nos s kroužkem v levé dirce nosit zase nahoru, pohrdajíce celým světem i přesto, že svítilo to otravné sluníčko. Přitahovala pohledy těch lidí. Muži se kolikrát na pár vtěřin přestali věnovat svému dámskému doprovodu, když procházela kolem nich. To ženy na ni častokrát hleděli spíše s údivem a opovržením, za kterým se ale jistojistě skrývala trocha závisti a obdivu. Jí ale svět okolo příliš nezajímal a věnovala se hudbě, co ji hrála v uších a cigaretě mezi prsty. Také se věnovala svým myšlenkám. Těm se narozdím od hudby a cigaret věnovala velice nerada. Nedaly jí pokoj. Mučili jí. Byla jejich otrokem.
Konečně dorazila po dalším hrůzném dni promarněném ve škole domů. Až poté, co zaklaply dveře, mohla naplno ulevit svým napnutým slzním kanálkům. Věděla, že už to nemůže trpět dál, tohle bylo příliš. Bitva, co se odehrávala uvnitř jejího aktivního mozku nebrala konce. Musela jednat. Utřela si všechny slzy, jak jen to šlo, zasedla ke stolu, vzala si papír a začala na něj psát. "Mým drahým přátelům", stálo v nadpise. Vzpomínala na ty chvíle, které s nimi prožila. Chvíle nekonečného štěstí nasáklého alkoholem a vonícím po hulení. Všechny ty pochcaný sedačky v MHD, ukradnutý cedule z tramvají, hledání správných hospod, poblitý místa nočního velkoměsta, cigára o velkých přestávkách, strach z vlastnictví velkého množství trávy, úzkost z testů ve škole. Bylo toho tolik, za co jim byla vděčná a bylo nutné, aby to věděli. Vzala si další papír, tam byl nadpis "Mé rodině". Tady spíše než vzpomínala, objasňovala nejasnosti, co o ní mezi jejími příbuznými panovali. Nejasnosti o její osobnosti, o jejích zálibách, o jejích vášních. Bylo to důležité, nebylo by správné aby si mysleli nějaké nepravdy. Zasloužili si znát celou pravdu o tom, co vychovali. A konečně, na třetím papíru stálo: "Mému nejdražšímu". Psaní tohoto posledního, nejobsáhlejšího dopisu ji zabralo nejvíc času, možná především pro přívaly nezvladatelného pláče, co vypukali asi po každém pátém slově, co napsala. Bylo v něm vše, co by muži, do kterého se tolik zamilovala, nikdy nedokázala říct do očí. V té době se totiž ještě příliš bála o budouctnost vztahu mezi nimi. Ted' už ne, přestalo ji bavit neustále čekat. Čekala tři týdny a on se ani neobtěžoval ji odepsat na jednu blbou SMS. I přesto, že stále nevěděla, co se s ním stalo, rozhodla se budouctnosti nedat už ani jednu šanci. Slova přicházely automaticky, ruka jen držela propisku. Když skončila, ani jeden text si po sobě nepřečetla. Věděla, že na nic nezapoměla. Že nevynechala ani jediného člověka, který ji byl blízký. Že vše co napsala, bylo zcela upřímné, bez jakéhokoliv zkreslování. Že nevynechala ano jedinou věc, kterou se daným osobám kdy bála říct. Ale i přes značně pesimistické ladění daných dopisů, ani v jednom nevynechala svůj nekonečný cynismus a černý humor. Ještě dodala čtvrtý, krátký lístek. Stálo na něm poslední přání, dá- li se to tak nazvat. Byly tam instrukce, jak zacházet s jejím mrtvým tělem. Rozhodně nechtěla být zpopelněna, neni přece žádnej zasranej žid, mezera a smajlík. Sic si uvědomovala, že mrtvé tělo je jen seskupení bílkovin, co drží dohromady do té doby, dokud neposlouží jako potrava červům, velmi ji na něm záleželo. Měla ho totiž moc ráda, mohla na něj být pyšná. Přála si být pohřbena v takových šatech, s takovým líčením a s takovými šperky, které na sobě bude v okamžiku smrti mít. Nesměla zapomenout na poslední písně. Vždyt' hudba byla to, co pro ni jako jediné na tomhle světě mělo opravdovou cenu. Bylo těžké vybrat omezený počet sklateb, ale ten krátký seznam už jí v hlavě koloval dosti dlouho na to, aby si jím byla jistá. Bylo to Knockin' On Heaven's Door původní verze od Boba Dylana, Stairway To Heaven a nakonec, až budou všichni bulet jak idioti, nejsladší Highway To Hell na rozproudění krve,aby přišli na trochu veselejší myšlenky. Také doporučila, at' na její pohřeb přijdou všichni oblečení ve svém neoblíbenějším oblečením, tudíž nechce, aby bylo negrovito jako na pohřbu, mezera, smajlík. Byla se svým dílem absolutně spokojená. Zbytek večera strávila tak jako vždy, před zářícím monitorem notebooku. Její prsty běhaly po klávesnici jako zplašené a její oči jezdily po odkazech sem a tam. Potřebovala si velice důkladně nastudovat anatomii předloktí. Nerada by totiž skončila živá ale s ochrnutou rukou...
Probudilo ji jarní slunce, které se i přes všechny snahy žaluzií a závěsů dostalo dovnitř. Byla sobota. Dopoledne probíhalo v klidu. Nejdůležitější ale bylo, že jí osud hrál do karet. Její matka zmizela na celý zbytek dne pryč nakupovat a zařizovat věci do města. Sice se ji snažila vytáhnout s sebou ale ona matku odbyla s tím, že musí pracovat na věcech do školy. Konečně klid. Ve své hlavě měla přesný plán, pro svůj den. Nejprve snědla všechny sladkosti, na které dostala chut'. Poté vypila celý zbytek té vodky a rumu, jediný alkohol v bytě, který vždy nenápadně ucucávala. Jistě, udělalo se jí po tom mixu neskutečně blbě a všechen obsah žaludku vyzvrátila, přesně tak, jak doufala, že se stane. Alespoň bude vypadat štíhlejší. Pak si z lékárničky vzala projímadlo a čekala, až zaúčinkuje. Zaúčinkovalo. Všechen obsah jejích střev a močového měchýře musel ven. V okamžik smrti se totiž uvolňují všechny svěrače a skutečně nepotřebovala, aby ji našli posranou a pochcanou a tudíž by později omývači mrtvol smyly všechen make-up. Určitě by ji do rakve nalíčili nějak debilně a to nechtěla riskovat. Raději se nalíčí sama. Pokračovala do koupelny. Donesla si tam mobil, ze kterého pustila hudbu. Umyla si vlasy, důkladně si oholila nohy, podpaží a upravila rozkrok. Ne, nebude si holit celou píču. Žádný šance pedofilním nekrofilům! Proud sprchy ji vybízel k tomu, co dělala téměř každý večer. Čas na divokou, poslední masturbaci! Jupí. Zavřela oči a dovolila sprše, aby si pohrála s nervy v jejím klitorisu. V mysli jí probíhali obrazy vzpomínek. Vzpomínala na št'astné okamžiky, kdy byla u svého milovaného doma a hrál stejný song jako nyní, když tu je sama. Whole Lotta Love. Vzpomínala na teplo jeho těla, když na ní ležel. Vzpomínala na jeho hladové polibky po celé svojí tváři a dekoltu. Vzpomínala na jeho sametový jazyk v jejích ústech, nebo když přejížděl po jejích tvrdých bradavkách. Vzpomínala na jeho vzrušené dýchání. Vzpomínala na jeho divoké prsty nemilosrdně drtící její poštěváček. Vzpomínala na jeho tvrdýho čúráka, kterého bohužel měla možnost poznat pouze přes vrstvu látky. Najednou se představy v její hlavě změnily. To, co viděla, byla skutečnost, kterou neměla možnost zažít. To, jak jeho tvrdej čůrák zajíždí hluboko do její vlhké vagíny. A znovu. A znovu. A znovu, dokud se všechno jeho bílé vzrušení nedostalo ven. Vykřikla z plných plic. Vyvrcholila. Společně s vlhkým sekretem z její vagíny se vyvalily i slzy. Litovala toho, že stejné pocity se svým nejdražším už nikdy nezažije. Potřebovala se uklidnit a tak šla na další věc ve svém imaginárním seznamu. Vstala z vany, zašpuntovala ji a začala napouštět vodou. Osušila si ruce a ze svého batohu vyndala slušný kousek své oblíbené zelené byliny. Během chvíli ji upravila ke smotání pořádně tlustého brka. Megaosobáček. Ach, ta vůně! Vrátila se do koupelny, vana už byla zcela napuštěná. Lehla si do teplé vody, zapálila brko a poslouchala krásnou hudbu z jejího mobilu. Tohle vždycky chtěla udělat, ale nikdy se k tomu neodvážila....
Když už nebylo co hulit, vylezla z vany, osušula si tělo a vlasy a začala se líčit. Nic extravagantního, chtěla vypadat tak, jako vždy. Jen trochu make- upu na urovnání pleti, zvýraznit si tužkou obočí, zvednout kleštičkama řasy a rty pokrýt nánosem rudé rtěnky, tot' vše. Oblékla si své nejlepší spodní prádlo a punčochy na podvazcích. Ty punčochy, které z ní naposledy svlékával její milovaný. Vzala si na sebe dlouhou, rovnou, průhlednou černou sukni do pasu, která má na obouch bocích rozparky v délce až pod zadek. Prsa, kromě podprsenky zakryla krajkovaným, krátkým, černým topem s dlouhými rukávy, který kdysi v 90. letech údajně nosila její matka. Působil poněkud goticky, ale jí se prostě líbil. Dala si do levého ucha svůj oblíbený bílý tunel a do všech několika direk na pravém své nejlepší náušnice. Prsty ozdobil svými oblíbenými prsteny a na krk si pověsila malý ankh. Všechny šperky, kromě náhrdelníku a kroužku v nose, které byly stříbrné, byly do zlaté a bronzové barvy. Podívala se na sebe do zrcadla. Ano, vypadala nádherně. Ještě obula své nejkrásnější, barevné boty na podpadku s velkým, oranžovým, krajkovým ornamentem vepředu. Ted' je to to pravé. Šla do kuchyně pro nejlepší nůž pro její plán. Jeho ostrost otestovala na kousku papíru. Rozkrojil ho svisle vejpůl, je to ten pravý....
Vzala si mobil a pustila Heroin od Velvetů, sedla si na bílý koberec uprostřed svého pokoje a k tomu si zapálila poslední cigáro. Pro tuhle příležitost si koupila zlatý Bensonky, ty nejlepší. Její mysl se nad ní slitovala, dala jí pokoj. Nemyslela na nic, jen na sladké melodie té skvělé skladby. Když dohrály poslední tóny, zvedla se, vzala všechny dopisy na rozloučenou a umístila je na svůj stůl. Na mobilu pustila All Tommorow's Parties. Ještě přemýšlela o Venus In Furs a Back In Black od AC/DC ale prvenství sklatby, co ji odprovodí z tohoto světa nevyhrála ani jedna ze zmíněných. All Tommorow's Parties bylo nejlepší rozhodnutí. Poslední kontrola jejích nehtů, zda jsou perfektně nalakované. To je přeci tolik důležité... Klekla si, vzala nůž levou rukou a hadrem, aby ji neujel a začala své konečné dílo. S prvním řezem do jejího pravého předloktí ji projela nervy silná bolest. Vykřikla. Pokračovala stále dál k lokti a její nůž za sebou zanechával obrovské množství krve. Nelekla se té krve, tušila, že to takhle bude vypadat. Věděla dobře kam řezat, studovala to celý včerejší večer, takže se rána nezacelovala a krev stále tekla dál až kvůli ní neviděla, kam vlastně řeže. Neodradilo jí to. Vyndala nůž z rány a od zápěstí začala druhý, stejně hluboký a dlouhý řez. Ano, bolelo to, ale dalo se to vydržet. Když něco chtěla, tak vydržela všechno, co to obnášelo. Ted' chtěla vykrvácet, tak si šla za svým cílem. Přendala si nůž do druhé ruky. Tady byl hadr potřeba. A také více vůle, protože sevřít nůž pořezanou rukou a ještě s ním řezat, chtělo té vůle zemřít opravdu o něco víc. I přesto to dokázala. Ne dva, ale tři hluboké, dlouhé rány na předloktí. Nestačilo jí to. Začala řezat s křikem jako šílená. Bodala do své ruky, kam ji jen napadlo a nalézala zvláštní uspokojení, když uviděla tryskat svojí krev. Při jednom bodnutí narazila na kost, už nemohla, nůž ji vypadl z ruky. Byla vyčerpaná, ale ne bolestí. Tohle nebyla bolest, kterou cítila na začátku. Tohle bylo něco, co nešlo popsat slovy, bylo možné to jen cítit. Všude kolem viděla svojí rudou krev, na každém místě byla jinak zbarvená. Jinak zbarvená tekla z jejích ran, jinak zbarvená zůstávala na kůži, jinak zbarvená pokrývala ten bílý koberec. Hudba se vypnula...
Slyšela jen své unavené dýchání. Vážila si tohoto okamžiku, věděla, že je to naposledy. Uspořádala si své poslední myšlenky, chtěla, aby patřily právě jejímu nejdražšímu. Vzpomínala na jeho hlas, jeho vůni, jeho dotyk, jeho oči. Naposledy projevila lítost slzami, že už nic z toho niky nezažije. Vzpomínala na poslední slova, co od něj slyšela. Loučil se s ní u metra a řekl: "Tak snad brzy". Jen ji ještě za pár dnů stihl po SMS popřát k jejím 17. narozeninám. Začala si vyčítat, proč mu tenkrát nekývla, že má ten den čas. Od té doby o něm nevěděla nic. Tři dlouhé, mučivé týdny bez něj a na poslední SMS ji také neodpověděl. To byla posilněná alkoholem a nabuzená krásnou oslavou svých narozenina, když mu ji psala. To bylo nadějí.. Ale ted' nějak cítila, že o ni ztratil zájem. Proč by se jinak neozval? Připadala si tak hloupě, být na někom závislá a nakonec za to zaplatit životem. Ale nelitovala svého činu. Raději mrtvá, než nešt'astná. Už jí nic nezajímalo. Nezajímalo jí, to bude po smrti. Nezajímalo jí, až se její matka vrátí a uvidí ji tam ležet mrtvou v kaluži krve, kvůli čemu určitě stráví zbytek života v blázinci. Nezajímal jí mentální kolaps jejích drahocených přátel, až se dozví, co se s ní stalo. Jediné co ji zajímalo bylo, jak na její smrt bude reagovat její nejdražší. Neodvážila si myslet, že se z toho zhroutí ani že mu to bude zcela lhostejné. Jen doufala, že mu někdo předá dopis, co mu zanechala. Trávila své poslední mučivě dlouhé minuty v tichu, jen se svými myšlenkami. Její oči běhaly sem a tam po stěnách jejího pokoje, prohlížela si své plakáty přinesená z dokonalých koncertů a vzpomínala na ně. Čas utíkal. Naposledy něco cítila. Byla smířená se smrtí. Nikoho neobviňovala ze své sebevraždy, je to přece její rozhodnutí. Jen doufala, že to pochopí i ostatní, nikomu nechtěla ničit život. Točila se jí hlava, cítila zmatek. Nejspíš něco slyšela. Ano, tohle nebyly halucinace. Ten tón dobře zná. To byl mobil. SMS! Ležel od její ruky asi 30 centimetrů, snažila se pro něj natáhnout, ale nešlo to.
Svaly v její ruce už nepřijímaly žádné rozkazy. Naposledy to zkusila. Nepodařilo se. Hlopej mobil! Kvůli němu nakonec přece jen neumírala tak smířená se vším, jak si to představovala. Její poslední myšlenka byla zahalena tou zhoubnou nejistotou. Tou samou, co ji donutila k tomuto činu....
"Takže oslava se povedla? :D
Ve středu navečer bych měl mít čas.
Do kolika máš vycházku?
Až do čtvrtka? :D"

Pozn. aut. č. 2.: Za prvý, gratuluju těm, co to dočetli až sem. Za druhý, ano, přestě tenhle scénář se mi během dnešní noci nějak odehrával furt dokola v hlavě. Za třetí, říkám svému životu skutečně a nejvíce upřímně myšlené LOL! Můj život má zvláštní smysl pro humor. Protože když jsem byla v asi polovině psaní toho textu, emočně vyčerpaná a polomrtvá, přišla mi SMS. Přesně tak. Hádejte jaká a hádejte od koho...
Takže ano, už je mi zase psychicky fajn. Ale moc ne, když si vzpomenu, že moje štěstí je podmíněný nějakym chlapem. Vtipný, ne?
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Znovuzrozený Znovuzrozený | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 18:06 | Reagovat

Sigma hodnotí pozitivně. Kdysi jsem měl postavu příběhu, která chtěla zemřít obdobným způsobem, ale zvolila si jiný. Nu, nezdařilo se (je tak nějak buřt proč). Osobně jsem od myšlenek na smrt upustil díky jakémusi cynickému alter egu, které mi řeklo, že když už tu jsem, musím napáchat co nejvíce škody (tou formou, že nějak záhadně měním psychiku okolních lidí...je pak parráda se dívat na ty výsledky). Nu, pokračuj. Budu tě nadále sledovat...hlavně pro své akademické účely, protože rád pozoruji změny lidí během let. Takže mír, fusekle a tak dál někdy příště. :D

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 18:57 | Reagovat

[1]: Och děkuji. Já tedy přímo nemám potřebu páchat co nejvíc škody. Prostě dělám co chci a jaký to bude mít na ostatní dopad je jejich věc. Mě do jejich mozku nic neni, žejo.
Takže...ty mě hodláš pozorovat jako opičku pod sklem v ZOO kvůli akademickým účelům? :D Jenom tě musím upozornit, že já se už hodně dlouhá léta moc nezměnila, maximálně tak fyzicky... Mír i tobě!

3 Aurora Aurora | Web | 29. dubna 2014 v 8:21 | Reagovat

Tak ta esemeska je skvelá,  som zvedavá,  čo sa s ním stane ;) trochu som sa zľakla,  je to napísané moc realisticky a smutne na to, aby sa v tom nedalo cítiť tvoje psychické rozpolozenie. Som rada, že ti napísal,  už ti je snáď lepšie.

4 mengano mengano | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 9:36 | Reagovat

Jsi asi krásná holka a tak určitě nestojí zato se tejrat kvůli jednomu chlapovi.

Ale popsala jsi to sugestivně, to se musí nechat ;-)

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 14:54 | Reagovat

[3]: To já jsem taky moc zvědavá, co se stane. To víš, naturalismus jak prase no :D Prostě upřímnost..

[4]: Myslím si, že jsem, ale kromě toho, že z toho mam dobrej pocit, to bude asi tak všechno. Jo..je těžký bejt otrok něčeho, čemu mezi nohama visí dvě koule. Já bych se netejrala, ale jsem prostě taková, že uplně všechno neskutečně prožívam, no.

6 Lvice uličnice Lvice uličnice | 2. května 2014 v 0:47 | Reagovat

Vůbec to není špatný...jen technická - tak rozřezanou rukou těžko způsobíš dostatečně hluboký řez,i když budou šlachy v cajku a centrum bolesti řádně vyhulené.

7 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 2. května 2014 v 22:07 | Reagovat

[6]: Asi ano, já vím. Já to nezkoumala, já prostě jenom potřebovala tu myšlenku dostat ven z hlavy, jinak bych udělala nějakou podobnou píčovinu....

8 Lvice uličnice Lvice uličnice | 3. května 2014 v 13:39 | Reagovat

[7]:
Hlavně že to zabralo...těším se na další příspěvky...znáš film Kurz negativního myšlení? Osvěžující dílko :).

9 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 3. května 2014 v 22:29 | Reagovat

[8]: Neznám možná si to někdy stáhnu :)

10 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. května 2014 v 14:32 | Reagovat

Teda ty máš ale myšlenkový pohody...Musela jsem to dočíst až do konce, píšeš hodně sugestivně. Líbilo se mi to:-)

11 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 17. května 2014 v 14:47 | Reagovat

[10]: Já děkuji! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama