Symfonie života

22. dubna 2014 v 22:46 | Pražský poděs |  Blitky

Nikdo ji neslyší

Musí být možnost slyšet nutně spojena se smyslem sluchu? Slyšíme podle zvukových vln, nic víc, nic méně. Jinak to ani nejde. Lidi sou přeci jen omezenci, co nikdy neměli možnost nahlédnout přes možnosti svých pěti smyslů. Pět smyslů, podle kterých si utváříme iluzi našeho údajně skutečného světa...

Co si vybavujete jako první zvuk? Vítací famfára na tenhle život. Slova matky? Slova otce? Vlastní vyděšený křik, zapříčiněný vypuzením z potemělého tepla matšina těla do zářivého chladu tohoto světa. Někde v té šedivé hmotě zodpovědné za naše fungování to možná máme eště furt uložený, co bylo první. Kdesi. Kdo ví? My sami bysme to měli vědět, ale netušíme. My, páni tvorstva. My, dokonalé výtvory přírody sme zapomětlivý hovna...
Jaký to na nás mělo dopad? Od narození je nám vštěpováno, co nám má být příjemné a co ne. Hlasitý zvuk zbíječky nás vyděsí, zatímco orchestr na stejné frekvenci by nás měl uklidnit. Proč ale? O co je orchestr lepší, než zbíječka? Organizace zvuků? Harmonie zvuků? Kdo tohle určil? Nesmysl. Lidi jen nikdo nenaučil, jak poslouchat, proto některé zvuky nejsme schopni přijmout přívětivě.
A ted'...co kdyby ste slyšeli, jak vám v žilách teče krev? Ne, ne, jinak. Eště líp. Co kdybyste slyšeli, když chlastáte a alkohol se vám postupně mísí s krví. Nebo perník. Slyšeli byste každou svojí stupidní myšlenku, každej pitomej nerv dávající signály, každej zkurvenej stah vašeho srdce. Vyděsili byste se? Já nejspíš teda jo a to asi hodně. Proč? Protože sem eště nikdy neslyšela téct vlastní krev v žilách a když je něco poprvý, tak se toho logicky bojim. Páč to neznam. A páč sem srab, co má strach z neznámýho..
Není to jedno? Neni stejně všechno na téhle planetě složeno ze stejných atomů? Jak jinak by mohla vzniknout Beethovenova pátá? Jak jinak by mohl vzniknou blues? Jak jinak by moh' vzniknout jazz? Jak ninak by moh' vzniknout rokenrol? Jo a eště, jak jinak by moh' vzniknout black metal. Samozřejmě, nikdo nesmí zapomínat na black metal...
Každej pláč. Každej smích. Každý vzdychnutí. Slyším život. Jen škoda, že je spousta lidí tak hluchých. Vlastně ani ne, je mi to u prdele. Kdo slyšet nechce, neslyší. At' se třeba poserou...
Ámen
Rokenrol vám všem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aurora Aurora | Web | 25. dubna 2014 v 12:33 | Reagovat

Nádherná a zaujímavá úvaha,  páčia sa mi hlavne posledné slová.

2 Leri Goodness Leri Goodness | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 7:49 | Reagovat

Skvělý pojetí a navíc pravdivý. Nevím, co bych dělala, kdybych slyšela téct vlastní krev v žilách nebo nuceně poslouchat sesouvání mých sežvýkaných soust do břicha...Ale jediné, co si doopravdy neumím představit je to, kdyby nevznikl rock´n´roll.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama