1. května 2014 v 22:20 | Pražský poděs
|
Krvácí mi oči při pohledu na lidi kolem mě. Všichni se můžou posrat z 1. Máje.
Hlavně zkurvený komouši na Výstavišti. A eště zkurvenější sluníčkový párečky.
Jistě je to tím, že mám málo alkoholu v krvi. To Lambrucso ze včerejška už je dávno pryč.
Jenom lahev nejspíš pořád pluje po Vltavě. Nebo byla potopena, stejně tak jako moje naděje.
Naděje na hezkej večer s někym, koho mam ráda. To, co platilo včera je dnes jen vzpomínka.
Nic mu nevyčítám, chápu, že se neni ve svý kůži.
To já taky.
Neustále.
Bylo to tak divný. Jistota se stala samozřejmostí.
A já si řekla, že je mi to vlastně jedno. Ted' už nevím, co bude dál.
Už mi zase úpěnlivě chybí. Dala bych vše za to, abych mohla být s ním.
Včera jsem si toho nevážila. Dnes vzpomínám na letmý polibek a jeho ruce kolem mě.
Věci se mění každou vteřinu. V tomhle světě je jistota jen pojem.
Jediná jistota je možná tak smrt. Už i o ním pochybuju.
Jistota neznamená konečné řešení. Co když smrt není konec?
Možná je to celý jinak. Tohle je ten nejdivnější život, co jsem kdy žila.
On není nic, stejně jako všechno ostatní. To jen já jsem svůj vlastní kat.
A tohle jsou mé poslední síly.
Seberu je někdy na poslední ránu těžkým mečem?
Nebo ne?
Kdo ví...
Ámen
Rokenrol vám všem
Mě teda první máj nijak nerozhazoval, až letos jsem z něj byla nějak naměkko. Až je mi z toho divně, my drsný holky přece neslavíme svátky lásky, už z principu