Všichni něco potřebujeme
2. května 2014 v 0:01 | Pražský poděs | BlitkyKomentáře
Vlastně je to pravda. Závislost třeba na cigaretách asi bude sugesce, nebo zvyk. Ale třeba závislost na rodině, dokud se nezaopatříš sama, to je teprve závislost.
Mluvíš mi z duše! Fakt si to vystihla :)
Nemusíme být závislí na vzduch, ale do toho nebudu rýpat. Kuřáctví může být spíš závislost na pocitu, který kouření cigaret přináší...kdo kouří je podle mě hodně sebestředný...nebere ohled na pasivní kuřáky. Bohužel ještě docílí kouření z třetí ruky a to je teprv nářez ![]()
Zajímavá myšlenka. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. A musí se nechat, že máš pravdu. Není holt závislost jako závislost. Lidé mi také říkají, že bych měl přestat kouřit, že na tom začínám bejt závislej. Docela blbost, kouřim už dva roky a můžu přestat kdykoliv chci, jenomže já nechci. Mám to už prostě zažitý, že když jdu třeba do školy, tak si zapálim. Nedělám to proto, že bych musel. Ale proto, že to tak chci a nechce se mi to měnit. Zatim.
[1]: Bubu
[2]: Jop, cigára sou zvyk, na kterej sem zvyklá. Kdybych si zvykla na to nekouřit, tak se nic nezmění. Závislost na rodině je těžká. Vážně, nevim co s tim dělat...
[3]: Ámen!
[4]: Já vim, ale já mam do těhlech lidí oproštěných od všeho tzv. pozemskýho fakt hodně daleko. Kuřáctví je podle mě nádhera, vážně. Tak pokud mám mluvit za sebe, já jsem třeba extrémě sebestřednej člověk, takže na mě to sedí.
[5]: Já právě takhle pravidelně a v tomhle množstí koužim taky už přes dva roky. Mám to uplně přesně tak, jak popisuješ. Kouření mě baví a miluju to, tak proč přestávat...
Tak to já jsem asi závislá na všem co dělám, od elektronických cigaret až po kávu, ale v poslední době mě nejvíce berou mentolové bonbóny ![]()
já jsem cigára snad v životě nezkusila, hulím, né nijak moc a k tabáku mě to taky láka. Ale zapálit si se mi nechce, možná kvuli tomu, že je všeobecně zažitý že je to prostě strašná zavislost. dík , članek mě dovedl k zamšlení
Motat dohromady (fyziologické) potřeby se zlozvykama je dost dobrý sofisma, ale zde nepříliš propracovaný.
Závislosti člověku jednoduše cosi berou. Zpočátku zjevně i dávají, ale postupem času se však jejich pravá podstata vyjeví, na to můžeš vzít jed. Je sakramentský rozdíl něco potřebovat a stát se něčeho otrokem. Taky bejvá problém si to druhý přiznat. Třeba u jídla je v zásadě možné obojí - přirozenou potřebu proměnit v závislost. Ale to je do značný míry dáno dobou, která se nám poněkud vymknula z kloubů.
[10]: Že si to nemyslíš, ještě neznamená to, že se k tomuto poznání časem nedobereš. Popírat něco tak očividného vede dle jistých zákonitostí k tomu, aby člověk dostal za vyučenou.
[11]: Možná. Třeba na mě zejtra spadne satelit, třeba si ostříhám vlasy, třeba odejdu do Tibetu stát se svatou ženou, co já vim.
Ano...stejně tak jako i cokoliv jinýho vede k tomu aby člověk dostal za vyučenou.
[12]: Jo. Například odmlouvání starším a protřelým může vést až k tomu, že jedna drzá žába dostane pořádně na prdel.
[13]: Například. Sice si to fyzicky nedovedu moc představit jak žába dostává na prdel, protože žáby se nesnadno chytají, navíc jsou mokré a kluzké. Ledaže by se jednalo o mrtvou žábu. To by bylo mnohem snažší. Ale když o tom přemýšlím...proč by to někdo dělal? No co, lidé jsou různí...
[14]: Je hezké, že přemýšlíš, to se mi líbí! Lidé, myslím, málokdy dělají něco opravdu smysluplného. Většinu času stráví honěním se za pomyslným štěstím, což většinou nebývá nic jiného než ukájení svých tužeb a žádostivostí skrze různé závislostí. V naplácání žábě na holou lze spojit žádoucí edukativní cíl se skrytou sadisticko-zoofilní deviací. Třeba.
[15]: Myslíš si že přemýšlení je lepší než honění se za pomyslným štěstím? To já si třeba nemyslím.
Edukativní cíl? Aha jak? Tak jo. Já jsem si to právě spojila spíš přesně s tou úchylkou jak říkáš.
Štěstí má v sobě obsaženu jednu nepříjemnou komponentu. Velmi brzy po svém případném naplnění se opět ztrácí v nedohlednu. Podobně jako když Bzuk a Ťuk putovali za sluníčkem. Štěstí se jeví být ještě víc kluzčí než žáby, opravdu stálá je pouze marná touha po něm.
Cílem má být spokojenost, na štěstí nasrat.
[17]: A to je částečně pravda. Jenže říct že jsem spokojená a říct že jsem šťastná je pro mně jedno a to samý.
[18]: Pak to máš pořádku, avšak osobně soudím, že drobné rozdíly spatřit lze. Říká se např. "Učinil mne šťastnou." Říct místo toho "Udělal mne spokojenou." by šlo taktéž, ale bylo by to poněkud zavádějící, neboť spokojenost oproti štěstí výrůstá jaksi více zevnitř.
[19]: Ten rozdíl si můžeš uvědomit i tak, že obojí položíš do záporu. Být s něčím nespokojen může být motivující. Zato být nešťastný na vůli a energii něco s tím dělat přidá jen málokomu.

bububu mám nej
drogy jsou špáátné, áno?