Červen 2014

Jak sem se prokouřila do poloviny svých středoškolských studií...

28. června 2014 v 17:36 | Pražský poděs |  Blitky

Vůbec nevim, co se kurva stalo

Ale nějakym zázrakem mi včera bylo předáno průměrově hodně, ale opravdu hodně špatný vysvědčení, což je důkaz toho, že sem zdárně ukončila druhý ročník střední školy. Nechápu. Eště před měsícem to vypadalo na jeden, malý, nepatrný reparátek a ted' bylo všechno zlo zažehnáno. Já to dokázala. Je mi uplně u prdele, že tam sou ty známky, jaký tam sou. Vlastně si za ně můžu sama, žejo. Všechno sem dělala špatně vědomě. Seru na školu a je mi to uplně jedno. Tady de o něco mnohem důležitějšího a prakticky i mnohem děsivějšího. Tímto lejstrem sem se oficiálně prorvala polovinou střední. Ne. Já spim. Já sem mrtvá. Já neexistuju. Tohle neni pravda. Vždyt' včera byl začátek prváku! To neplatí! Ne. Nenenene. NenenenenenenenUUUUURRRRGGGUUUÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!

Prší

25. června 2014 v 16:12 | Pražský poděs |  Blitky
"Už zase. Zrovna ted' by mi to bylo všecko jedno. Nevadilo by mi, kdybych nic necítila. Kdybych ted' neslyšela "Drive". Kdybych nejela v metru. Kdyby mě večer nečekala chlastačka s přáteli, který mi zcela jistě zvednou náladu. Kdyby se mi v mysli nezobrazoval ten obraz, jak tam seděl, nejdřív sám a pak si přisednul k nějaký babě asi v mym věku, možná trochu starší. Kdybych neexistovala. Nikdy. Tak co, tak se nebudu bát to říct. Kdybych byla mrtvá. Hnus."

Jak sem upe nejvíc drsná...

24. června 2014 v 23:07 | Pražský poděs |  Blitky

Dočkala sem se

Od svých třinácti let sem se konečně dočkala! Toto trvalo! Urgh! Čekání bylo tak unavující! Předevšim čekání na něco, o čem musí rozhodout někdo jinej i když se to týká vás a jenom vás. Tohle mě na tom sere nejvíc ze všeho. Ano, čekala sem čtyři roky na jedno, blbý, malý tetování...

Dopis mé mysli

22. června 2014 v 0:09 | Pražský poděs |  Dopisy všemu možnému
Má drahá mysl,
všichni víme, že je to potřeba. Urovnat a poněkud rozebrat si věci v tobě.

Jak sem byla popatnácté nanebevzatá...

18. června 2014 v 23:20 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí

Jop...přesně tak. Aerodrome, den první...


Šedé eminence

17. června 2014 v 15:36 | Pražský poděs |  Blitky

Přeřvaly svět mimo moji mysl

Sou tady. A dávaj mi o sobě dost důrazně vědět. Už od konce minulýho roku se stupňujou. Nikdy neutichly. Nejhasitější sou v noci...:

Píšu ti

14. června 2014 v 19:30 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Píšu ti, dokonalej světě.
Spoutaný sametovými řetězy s falešným úsměvem hrající si na bezpečí. Bezpečí toho, co je nazýváno realitou. A sme si tim tak moc směšně jistý, že o tom všechny okolo zapáleně přesvědčujeme.
A pak člověk nemá být nekonečně bezpáteřním cynikem...

Jak jsem byla počtrnácté nanebevzatá...

14. června 2014 v 16:48 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí

Hodně moc a z první lajny

Opět na Lucii. Jako den předtím, avšak za jiných okolností. Takže ve čtvrtek. Píšu to až ted' páč včera sem nebyla schopná ničeho, jelikož sem se s kámošema v kavárně opravdu brutálně zhašišovala, tak jako eště nikdy v životě a měla sem pocit, že sem na jiný planetě. Pardon...

Jak jsem byla potřinácté nanebevzatá

12. června 2014 v 15:08 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí

Tak, jako eště nikdy předtim...

Včera sem se dočkala události, o kterou sem se bála a o které sem pochybovala. Včera byl koncert Lucie. Včera sem tam byla. A ne s matkou, tak, jako to bývá zvykem. Světe div se...byla sem tam s tím mužem, do něhož sem tolik zamilovaná...

Sunset on Mars

6. června 2014 v 0:00 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
No.
No more eyes. They can't see.
No more stars. They can't shine.
No more knives. They can't cut.