Eště hloubějc do deprese...

6. července 2014 v 0:51 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)

Jujda

Tož je to všecko zase v píči. Hluboko v píči. Nejvíc tragikomický samozřejmě je to, že deprese je to poslední, co bych dneska večer čekala. Naopak. Plány se rovnaly dosáhnutí nirvany. Tim pádem je to eště hlubší, když takový geniální plány padly.


To sem se takhle včera večer jen tak z nudy podívala na mobil a hle...SMSka. Od toho muže, co už mi něco kolem pěti měsíců zdárně vysává většinu energie na to se konečně sebrat z tý hromádky hoven do který sem díky němu a okolním okolnostem spadla. Nutno podotknout, že už to bylo okolo půlnoci a on, že at' za nim přijedu, žejo. Heh. První věc co mě samozřejmě napadla byla ta, že se prostě seberu a pojedu. Jenže potom sem si uvědomila, že tady se mnou v tom bytě bydlí stvoření, co mě porodilo a co nade mnou má bohužel moc. Teda nemá, ale jestli chci předejít tomu, že mě šoupne do past'áku kvůli nezvladatelnosti, tak má. To znamená, že šance, že by mě v tuhle nekřest'anskou hodinu, když už ani nejelo metro někam pustila, byla nulová. A to, že cíl mé cesty by byl byt onoho muže ten nulový bod té šance dostalo eště do mínusu. Tak do mínusu nekonečno. Měla sem na výběř tři možnosti. Bud' se prostě seberu a pojedu, když matka už stejně spí, takže by na to, že nejsem doma přišla až tak kolem třetí, kdy se probudí a co by mohla dělat, žejo. Zavolala by fízly. Nebo předtim, než odjedu matku udusim polštářem, případně jinak usmrtim, aby nemohla zavolat ty fízly, nebo mi jiným způsobem znepříjemnit noc s mým bohužel milovaným. Eh, to je pěkně pitomej nápad, nepotřebuju jít sedět. Nebo prostě v slzách zůstanu doma a odepíšu mu, že to bohužel nejde a s tim mu navrhnu milion dalších termínů, kdy mam čas. Jelikož sem poseroutka, tak sem si vybrala tu třetí možnost. A on jakože teda zejtra večer. A já jakože záchvat štěstí, válení se po podlaze s doprovodem kriploidních pohybů rukama i nohama, pokus o tiché řvaní návalem euforie a tak dále.
Šla sem spát s tim úžasnym pocitem, že ho zejtra uvidim, což bylo fakt fajn. Takže celej dnešní den byl fajn. Sice se můj bohužel milovaný neozýval, ale vzhelem k tomu, že vim jak se vždycky ozve na poslední chvíli, tak mě to fakt nerozházelo. Jela sem teda navštívit kámoše a mezitim sem napsala onomu muži, co teda bude. Kamarád mě poslal do prdele s tim, že se mu nechce a že zejtra, že je dneska línej. Pche. Byla sem trošku nasraná, páč sem netušila, jak si teda vyplnim ten čas, než se domluvím s hlavní hvězdou večera.
Problém se ale vyřešil sám. Onen muž mi napsal, že byl někým donucen odjet z Prahy kvůli nějakýmu koupání, nebo co a že neví, kdy se vrátí. What? Nein! NEIN!!! Jak jako...odjel? Jak jako...neví, kdy se vrátí? Ouch! Tak...jediný, co mi zbejvá je asi mu napsat, až se kdyžtak ozve no... Myslela sem, že vyletim z kůže. Měla sem chut' jenom dramaticky zničehonic spadnout na tý ulici mezi lidma na kolena, zvednout ruce a hlavu k nebi a řvát: NOOOOOOOOOO!!!!!!!!!!!! A co ted' jako budu dělat? Nemůžu přece jet domu. Co bych zasraně dělala doma?
Rozhodla sem se, že se budu prostě jenom tak procházet po městě. A taky sem to udělala. Procházela sem se. Vyloženě sem se procházela. Takže ano, tak se trávila dnešní večer. Procházenim se do nevimkam. Jenom tak. Bezúčelně. Teda, účel byl samozřejmě takovej, že počkam, kdyby mi třeba náhodou napsal, že už se vrátil. Procházela sem se dlouho až sem skončila v tý čtvrti, kde to v Praze miluju snad nejvíc. Byl tam takovej depresivní klid. Jako vždycky. Ideální pro mojí sklíčenou náladu. Miluju to tam. Ale čim víc sem šla, tim víc sem se cítila na píču. Pak sem zjistila, že mi i začaly téct slzy. Ideální. Fakt super. Nasrat. Do toho sem si po každý vykouřený cigaretě automaticky balila další. Až pozdějc mi došlo, že to dělam i za chůze. WTF? Tohle sem nikdy předtim neuměla. Šla sem a vůbec sem nevěděla, kde skončim. A bylo mi to vlastně i jedno. Tak se stalo, že sem onu určitou část Prahy opravdu prošla doslova celou sem a tam. Byla sem na místech, kde sem nikdy třeba nikdy nebyla.
Chodila sem takhle od 18:30 do 21:10. Chodila sem a nevěděla proč. Přitom sem skoro celou dobu brečela, páč sem se cítila ignorovaná jako Internet Explorer. Nebo prostě jenom jako odložená a nepoužívaná hračka. Vždyt' taky jo. Co jinýho pro něj sem? Hračka se kterou si občas hraje ale ted' už si s ní pěkně dlouho nehrál. A hračku to dost sere. Hračce dost chybí. Hračka má pocit, že asi vybouchne.
Přijde mi, že snad vyhledávam tyhle situace, kdy je mi nanic. Mohla sem dělat cokoliv. Mohla sem jt do kavárny, mohla sem jít do jiný kavárny, mohla sem jít do nějaký kavárny, co třeba vůbec neznam. Ne. Já se rozhodla, že budu jen tak chodit ve své depresi. Zrovna v tý čtvrti, kde mi onoho muže připomíná každej barák, každá ulice, prostě celá tahle čtvrt'. A totání náhodou sem i zabloudila do ulice, kde přímo bydlí. Ale nemam tu čtvrt' ráda kvůli němu. To je taková náhoda, že on bydlí zrovna tady. To je vlastně tak debilní, jelikož vždycky když tam sem, tak myslim na něj. Ale ono to je jedno když na něj i tak myslim neustále, at' sem kdekoliv. Jenom ty myšlenky sou na určitých místech prostě eště nesnesitelnější. A ne, že by se mi tou chůzí nějak ulevilo. Naopak. Ale možná sem třeba zhubla tu mojí neexistující tloušt'ku. Ne, nikdy si nebudu připadat dostatečně hubená. Haha. A neni to jedno? Neni jedno jak vypadam, když se cítim tak, jak se cítim? Jediný co chybělo k dokreslení tý atmosféry, byl déšt'. Pak by na mě blbě nečuměli ty lidi, co mě potkali, páč by muj uslzenej ksicht vypadal prostě mokře od deště.
No co. Tak tohle byl zas jeden totálně zasranej večer. Ale totálně. Nejhorší na tom je, že se ani nějak netěšim na to, co mě dál o prázdninách čeká. Dopíči! Jedu na dva fest'áky se super lidma, v úterý uvidim feckin' Metallicu a spoustu super věcí na Aerodromu a pak eště Roberta Planta na Colors. Jaktože se kurva netěšim? Co to má jako dopíči bejt?! JÁ SE CHCI TĚŠIT KURVA!!! Ne, moje těšící se pocity byly očividně převálcovany tim, že se na mě dneska onen muž vysral. A přitom je mi to jasný. Vim to už pěkně dlouho. Že mu na mě prostě moc nezáleží. Kdyby záleželo tak by to vypadalo jinak. . Má mě jenom jako matraci. Ani mě nefascinuje, že si takhle necham chcát na hlavu. Vim uplně přesně co dělam špatně, ale dělam to dál. Prostě to tak je no. Já sem vůbec celá št'astná jenom když mi milostivě napíše páč to znamená, že eště ví, že existuju. A to mi stačí. Byla bych snad schopná bejt jeho otrok. I když svym způsobem už sem. Ale já mu to nevyčítam. Neví, co pro mě znamená. A asi to je tak lepší. Kdyby to věděl, tak uteče. Daleko. Někam do Izraela.
Já už zase totiž mam moc vidiny do budoucna. Uplně vidim, jak si nadcházející první fest'ák na kterej příští tejden pojedeme pod stan s kámoškama neužiju. Jak si neužiju ani feckin' Metallicu a Aerodrome. Jak si neužiju dopíči vůbec nic! A to jenom kvůli tomu, že mi chybí jeden muž. Chybí. KURVA CHYBÍ!!! Nemůžu už ani slyšet songy, co sem slyšela s nim. A že jich bylo. A že se většinou jedná o ty nejlepší pecky od Led Zeppelin, The Doors, The Velvet Undergroung a předevšim AC/DC. Jako můžu to slyšet...ale moje slzný kanálky automaticky zahájí svojí činnost. Blbý, no. Uplně šílim, když si vzpomenu, jak chutná. Když si vzpomenu na ten tlak, když na mě leží. Nebo jak sem nejednou měla celý rudý tváře a dekolt, kvůli tomu, že se neoholil. Odřený a otlačený stehna. Rozmazanou rtěnku a setřenej make up. Rozcuchaný vlasy. Absolutní klid v mysli.
A to sou prázdniny. Co budu dělat, až začne škola... Má to jedno pozitivum. Pořád to jedno jediný, se kterym furt operuju, ale myslim, že na to mam docela právo. Nechci se zabít. Ani nechci aby mě něco zabilo a já byla mrtvá. Takže jo. Vim, že tohle přežiju, tak jako všechno předtim. Přežiju. Ale nevim, jestli budu žít.
Mam pocit jako po sedmi panácích vodky. Akorátže nejsem ožralá. Plán na zbytek noci? Ano. Ráda bych řekla masturbace, ale už ani na to nemam energii. Takže to vidim tak, že budu plus mínus do pěti hodin brečet a pak třeba usnu vyčerpánim páč sem fakt hodně unavená z toho, jak sem chodila. A bolí mě nohy, jelikož sem se zastavila a sedla si jenom jednou za celou tu dobu.
No a? Vždyt' zejra přece bude líp... Há!
Tohle je tak směšně tragikomický. Předevšim teda komický.
Mexický telenovely hadr...

Ámen
Rokenrol vám všem
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shisco Shisco | E-mail | 6. července 2014 v 1:31 | Reagovat

Nevím, co bych řekl, snad jen... Skvělá volba písně. (Až na přemíru řvaní, držte už kurva hubu, lidi! Ať žijou studiovky.) Dokonale odráží náladu čišící z článku, přežít, abychom mohli bojovat další den...

V tomhle vás ženské ale nechápu. Čím víc na vás chlap sere, tím ho máte radši. Je to proti logice. Ale vlastně celá láska je proti logice... Nu což, nejsme stroje.

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. července 2014 v 1:42 | Reagovat

[1]:  Ano, přesně tak. Taky to nechápu. A nechápu sama sebe. Nechápu nic, co se týhle situace týká. Stojí to prostě za hovno a obtěžuje mě to.

3 Shisco Shisco | 6. července 2014 v 1:56 | Reagovat

A na ty kecy s policií se vyser. Jednu dobu jsem to taky řešil, když se mně a mé tehdejší milé moje drahá matinka stavěla do cesty a nepřála nám (poněvadž "On je můj, patří mi, a teď přišla nějaká ženská a vzala mi ho!" Je paradox, jak obrátila o sto osmdesát, když se to všechno posralo a zasnoubení na spadnutí... spadlo).
Tehdy mě nechtěla nechat být s ní na prvního máje.
"Zavolám na tebe policajty!" křičela, když já došly argumenty.
"Víš ty co? Zavolej," pokrčil jsem rameny a šel jsem do hajzlu. Moje ex má mezi švestkami pár kamarádů a ti jí řekli, že policie není žádné taxi ani sociálka a že by ji poslali do řiti a ještě se jí vysmáli, kdyby zavolala. A to jsme moravské provinční krajské město, v miliónové Praze budou mít tím tuplem svých starostí dost.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. července 2014 v 11:42 | Reagovat

[3]: Díky za informaci :D Užitečné...

5 stuprum stuprum | Web | 6. července 2014 v 12:17 | Reagovat

Přežiješ i kobylky a jiné rány egyptské, když budeš pít panáky. 8-)

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. července 2014 v 16:18 | Reagovat

[5]: Přesně tak. Eště by to chtělo prachy.

7 lada lada | 18. října 2014 v 19:11 | Reagovat

uplne se v tom vidi a totalne te chapu. JSEM RADA, ZE V TOM NEJSEM SAMA! :D akorat u me to trva zkurveny tri roky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama