19. září 2014 v 19:21 | Pražský poděs
|
Nerada bych byla vulgární, stejně tak, jako bych se nerada dotkla náboženského přesvědčení kohokoliv. Hm, všichni víme, že nakonec stejně budu vulgární a budu podkopávat náboženský přesvědčení všech těch tupých ovcí. Nu což, vždycky, když vidím, jak se někdo rozohní nad mýma slovama, že podvracím jeho víru, uvědomim si, jak moc velkej ten člověk musí bejt slaboch, když dovolí názoru někoho jinýho, aby mu podvracel jeho víru. Tak to ta víra asi nebude stát na moc silných základech, hm?
Prakticky mě k tadytomu nápadu, věnovat pár řádek právě náboženskýmu tématu přiměla moje aktivita svérázného trolla ve dvou křesťanských skupinách na FB. Takže ano milí zlatí, než začnu kopat do čehokoliv jiného, tak si kopnu do křesťanů. Vím, že křesťané je vcelku široký pojem, ale já sem prostě svině, takže si do nich kopnu obecně a je mi jedno, jestli to sou katolíci, protestanti, pravoslavní, evangelící nebo cokoliv jinýho. Jednou přijali tu jejich víru v Ježíše Krista a to jim nadosmrti dává punc ovce. Dřív mě především fascinovalo to, proč většina těch lidí (mezi kterýma, světe div se, se někdy opravdu najdou i vcelku inteligentní tvorové), věří takovejm nelogickejm kravinám, který maji charakter pohádek. Postupem času sem vypozorovala, že mě na tom nemusí fascinovat vůbec nic. Sou totiž určitý zajetý vzorce, podle kterých by se dalo odůvodnit přiklonění se ke křesťanství:
1) Celá rodina pomatených fanatiků produkuje další pomatené fanatiky.
Člověk se narodí do (v ideálnim případě) milující rodiny. Rodiče se o něj starají a vychovávají ho, přenáší na něj svoje zvyky, svoje morální vzorce, všechy jejich přesvědčení, který samozřejmě odůvodňujou tim, že sou ty nejlepší a to včetně náboženství. Velice častej jev, kterej se mě týká dosti osobně. Naštěstí i moje matka, i muj otec už tyhle sračky z hlavy vytěsnili. I když ne tak docela. Otec pochází z velice, velice, VELICE drsně katolický rodiny neevropskýho původu, to znamená značně odlišný mentality. Jeho rodina tak moc slepě věřila církevním sračkám, že on a jeho bratři byli svýma rodičema posílaný v určitym věku na výchovu do kláštera. Do kláštera! Otec mi to nikdy nevyprávěl osobně, asi by měl pocit vinny, že hází špínu na něco tak svatýho, jako je církev a že vychovává svoje dítě špatně. Řikala mi to matka. Byl tam ve sklepě mezi krysama až tři tejdny. Dítě zavřený ve sklepě mezi krysama tři tejny o vodě a chlebu. Jo, maj to ty sadisti z církve hezky vymyšlený! Dobře si uvědomujou, jak skvěle se timhle přístupem zlomí celá osobnost dítěte a jak lehce bude potom ovladatelný. Jo jasně, sice to neni Evropa, ale stejně... je to historie dejme tomu 40. let zpátky! A kdo ví, podle mě se v týhle části planety dějou tyhle věci běžně i dneska, v roce 2014. Ne, že by snad otec přestal být správným křesťanem, naopak. Zajímavý, že i přesto plně schvaloval to, že jeho dítě bude chodit na katolickou základku. Teda, je jasný, že je to prostě tim, že chce bránit nějaký dědictví svojí rodiny, co mu bylo předáno a co považuje za správný. I když je to nesmyslný, on je zapřísáhlej ateista. Tady jenom nechápu ten rozpor mezi tim, čemu opravdu věří a tim, k čemu se hlásí. I když i tohle dává smysl, kdyby se před svojí rodinou prezentoval jako ateista, tak je pro ně mrtvej. A to přece nikdo nechce... Moje matka v tohle byla víc volnomyšlenkářská, rozhodně je to i tim, že její mentalita je ryze evropská. Její otec (muj děda) pochází sice jenom ze sousedního Slovenska, ale i on byl vychovávanej v silně věřící rodině na malý, zapadlý vesničce. Uvědomte si, jaký lidi tam žijou, jaká je jejich mentalita, jaký vzdělání tam před těma dejme tomu 60. lety bylo a když se lidi mohli podívat do nějakýho většího města, měli z toho zážitek na celej rok. Občas je to fascinující, když to vidim i v dnešní době na vlastní oči, mam občas pocit, jako by se tam zastavil čas (pokud přehlídnu počítače a televize samozřejmě). A víra ve svatou církev vyvolenou bohem tam pořád žije. Jo, chápu to před těma rokama, kdy církev dávala lidem pocit jistoty, jak celej ten velkej svět funguje, ale dneska už je to zase jenom o přístupu: "Moji rodiče chodili pravidelně do kostela, já tam musim chodit pravidelně taky". Děda si tenhle přístup částečně odnesl taky. Do kostela pravidelně nechodil a náboženský vyznání taky vytahoval jenom v krajních případech, kdy mohl pokrytecky hrdě prohlásit: "Já jsem křesťan". Krajních případech, jako když třeba načapal mojí matku v čerstvých osmnácti, kdy si na hajzlu četla bibli (protože se chtěla nechat pokřtít, jelikož pokřtěná nebyla). Začal mít prej neskutečný kecy o nějakym znesvědcení, nebo co. Nebo když si matka na velkej vlněnej svetr přišila látkový kříže a to nebyly obrácený (lol moje matka byla hipstr before it was cool). Taky prej znesvědcení a tak... Mojí matku zájem o křesťanský sračky přešel okamžitě po tom, co chodila na přípravu na křest a vyptávala se kněze na určité otázky. Odpovědí se jí dostávalo: "Protože je to tak psáno ve svaté bibli". Když se vyptávala dál, kněz jí poslal domu s tim, že eště nemá ve svém srdci místo pro Krista a eště neni připravená, nebo něco takovýho. LOL no jasně, eště nebyla plně zovcovatělá... Přes všechny negativní zkušenosti obou mých ateistických rodičů s touhle odpornou institucí sem i já skončila na sedm let svého sladkého dětství v katolický základní škole. Proč? Ptala sem se matky tisíckrát a ona mi vždycky odpověděla tak, že jí ta základka byla doporučena jako velice dobrá. Já ale za její odpovědí vidim něco jinýho. Vidim tam to, že v sobě pořád přechovává ten naučenej model toho, že co se ohání kecama o bohu, musí být automaticky dobrý pro její dítě...
2) Svojí vinnou sem spadnul do sraček. Bůh mi pomůže se z těch sraček dostat pryč.
Další velice častej model. Tady máme pořád dokola omejvanej příklad: byl jednou jeden člověk. Ten člověk se začal věnovat kriminální činnosti, začal fetovat, chlastat, nezávazně souložit, tim pádem dostal AIDS a brzo chcípne. Je si nejistej sám sebou, timhle světem a hledá něco, co by mu pomohlo. Hle, najde oporu v imaginárnim kamarádovi! Nebo žil jinej člověk. Tomuhle člověku pro změnu zemřel někdo milovanej, nechápe, proč se tak stalo, nechápe smrt, nechápe nic. Hle, najde naději ve výkladu, že po smrti existuje nebíčko, peklíčko a očistec. Tyhle dva příklady sou asi nejlepší, na nichž můžu demonstrovat, že náboženství neni nic jinýho, než duševní vyděračství založený na pocitu vinny a předevšim strachu. Lidi sou už od malička vychovávaný v tom, co má být správný a co má být špatný. Někomu se v životě stane něco hroznýho, děsivýho, co ho totálně zlomí. Udělá to z něj slabocha, kterej je vděčnej za jakoukoliv útěchu, aneb: "Tonoucí se stébla chytá", žeano. Ačkoliv je ta útěcha postavená na něčem, co by se dalo považovat za psychiatrickou diagnozu. Však to znáte, panna porodí dítě (lol) a nebyla oplodněná člověkem, ale bohem (LOL). Navíc je to dítě prakticky samo svuj otec a to sem se nerozpovídala o Starym zákonu, to je teprve pravá pohádkařina! Zoufalství je slabost a ve slabosti lidi dělaj opravdu neuvěřitelný věci. Například opravdu věří takovejm absurditám. Kdo četl celou bibli (a je zdravej člověk s vlastnim úsudkem), tak mi rozumí. Bible je něco, jako Starý řecký báje. Pohádka fajn, ale dá se to přečíst jednou. Po druhý už to je nuda. Jenže ve svý slabosti tomu lidi věří a kolikrát i doslova. Proto sem přesvědčená o tom, že fanatickej náboženskej sráč = slaboch. Nic víc, nic míň. A odůvodňujte si svoje slabošství jak chcete. Tim, že to tak cítíte, tim že vám to říká bůh... Blbost. Náboženství dává vychcaným lidem možnost, jak zodpovědnost za svoje činny schodit na někoho jinýho a eště říct, že ten někdo jinej je sám stvořitel všeho. Za to přece může bůh. To bůh mi řekl, že mám jít hlásat jeho slovo. To bůh to tak chtěl. Pfff, vždycky, když tohle slyšim, tak se divim, že sou ty lidi svéprávný...
Výše uvedený možnosti se prakticky daji aplikovat na všechny abrahámovský náboženství. Možná, že eště existujou i jiný druhy náboženských lidí, ale stejně si myslim, že když se odůvodnění jejich víry rozpitvá do základů, bude víceméně v hrubých bodech odpovídat výše uvedeným možnostem.
Jo, píšu všechno tohle, protože zůstávam fascinovaná. Zůstávam fascinovaná vírou a tim, jak lehce se dá zneužít. Víra je totiž fajn věc. Každý zvíře, včetně člověka něčemu věří. Například já věřim spoustě věcí. Nejprve v takový ty menší a základní principy, jakože existuju, někde bydlim, věřim ve slaninu s vajíčkem, v čokoládovou pěnu, cigára a tak dále. Pokud mam věřit v nějaký větší a podstatnější principy, tak rozhodně věřim v to, že slunce každý ráno vychází a každej večer zachází. Že když se chci napít, tak si dojdu pro sklenici s vodou. Že když budu k někomu mluvit, že mě ten dotyčnej slyší (hahaha pokud neni hluchej) a tak dále. Takže jo, taky sem svym způsobem věřící. Ovšem nepřiklánim se k žádnýmu náboženství. Náboženství je svinstvo. Odporná korporace, co žere peníze a naději za příslib věčného nebe. Jakýkoliv. Jo, chápu, že teď někdo naběhne s dejme tomu buddhismem a tadytěma údajně nekonfliktíma východníma věcma. Ale i buddhismus, hinduismus (kterej mimochodem mírumilovnej opravdu nebyl) složily a slouží k politickým a mocenským záměrům. Jo, uznávam, buddhismus je fajn filosofie, ale jakmile má člověk potřebu uctívat něco na základě "božství"...podle mě neni příčetnej.
Jakmile se z víry stane náboženství, průser je na světě. Náboženství rozhodně mělo kdysi dávno význam, byl to nástroj k upevňování moci, získávání území, důvod k bitvám a tak dále. A prakticky pořád slouží, stačí se jenom podívat na "strašně mírumilovnej" islám, kterej je tak militarní, že kdyby muslimové vynechali ty sračky o alláhovi, tak by bylo ve spouste státech trestný projevovat náklonnost k týhle odporný filosofii, jako když někdo hajluje na veřejnosti...taky to neni uplně zákonný. Náboženství do 21. století prostě nepatří. Ano, lidstvo si tim prošlo, lidstvo to poznalo, rozhodně to bylo nějak opodstatněný, ale to už teď neni. Náboženství lidem možná dalo základy morálku, aby na světě nebyl uplnej bordel, ale je čas se už konečně odprostit od těch sraček o neviditelnym chlápkovi.
Víte co, přes to všechno...já nejsem ateista. Já sem agnostik. Na jednu stranu si řikám: "Jo, je pěkná píčovina, aby existovalo něco, jako bůh" a na druhou: "Hm, a jak někdo něco takovýho může dokázat"? Já si myslim, že i kdyby nějakej bůh existoval, že rozhodně nebude takovej odpornej tyran, sadista a škodolibej hajzl, jakýho ho líčí většina náboženství. Myslim si, že pokud existuje, tak nám může bejt uplně u prdele. Prostě někde je možná nějakej bůh, ale co já s tim? Nevlezeš mu do prdele motlitbama, sexuální abstinencí ani velebenim jeho jména. Jeho pohled na nás je totiž možná velmi neosobní. Co když je onen pomyslnej bůh právě příroda, která je všude kolem nás? Její přístup ke všemu živýmu je neosobní, nerozlišuje mezi tim, co je správný a co špatný, smrt jde ruku v ruce s novym životem a navíc od toho náboženskýho boha je skutečná. Vidíme jí. Vždyť sme jenom lidi, co maji jenom pět smyslů. Přemejšlet o takových píčovinách jako je bůh nám očividně nedělá moc dobře. Držme se radši toho, co je přirozený a lidský, ne toho, co je absolutně za hranicí reality.
Pokud si ovšem nevezmete pár tripů a nemáte tu realitu trochu jinou, než bez těch tripů...
Ámen
Rokenrol vám všem
Vzala jsi to pěkně od plic a spoustu lidí asi dost naštveš. Mě ne, já jsem nevěřící a v mnoha věcech s tebou souhlasím.
Na druhou stranu si například myslím, že pro člověka je přirozené uvažovat o nadpřirozenu a hledat ve světě kolem sebe nějaký vyšší smysl. Ať už ho najdou v náboženství, ve vědě, nebo v čemkoliv jiném. Koneckonců, naprostá většina lidí na světě je věřících, ale jen malá část jsou fanatici (i když ti jsou mnohem hlasitější).