Feels

10. listopadu 2014 v 22:54 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Sem si zas něco posrala. Teda, ne přímo posrala, chci jenom říct, že mě to, co se teď děje, trochu sere. Nechci na to házet uplně negativní pohled, ale sem z toho nějaká vykolejená. Jo, jedná se o osobu s penisem. Vždycky, když se se mnou něco děje, tak někde v pozadí stojí osoba s penisem...

Bude následovat u mně už asi dost ohraná věta, ačkoliv ji myslím vážně a nekecam. Já se zamilovala. No jo, už zase. Už zase do někoho jinýho. Pozorný čtenář, nebo spíše chudák, jehož oči byly vypáleny při pročítání předchozích článků bezhodnotných sraček, se dovtípí, že mluvím o svém drahém spolužákovi, se kterým mám poslední měsíc nějaké ty postelové techtle mechtle. Nebudu kecat o tom, že k němu byly moje city zcela chladné eště před tim, než se jeho penis ocitl v mojí vagíně. Jen to celou dobu, co se známe, byl takovej ten neurčitej "crush" a nic víc. Prostě takovej ten kluk, co se mi fyzicky líbí, dobře se s nim povídá, kdyby se mnou chtěl něco mít, tak bych se tomu nebránila a to je tak všechno. No, tři roky po našem prvním setkání sem se teda dočkala...
Vždycky sme se vídali jenom s ostatníma, když se kolektivně někam šlo. Ale od začátku tohohle školního roku to tak nějak...no, změnilo. Nepamatuju si přesně ten bod zvratu, prostě sme se postupně začali víc bavit a pak i vídat. Začal mě tahat k němu domu, kde to párkrát bylo opravdu nevinný. Prakticky se jenom předváděl, že umí hrát dobře na kytaru. To už mi to bylo podezřelý, vo co mu sakra jde... Moje spolužačka měla pravdu. Přesvědčovala mě někdy na začátku září, že jí přijde, že se mu líbim.
Až toho jednoho krásného dne se všechno změnilo a od brnkání zcela odproštěného od jakýchkoliv nekalostí se to postupně asi během půl hodiny propracovalo k tomu, že sem měla jeho penis ve svých ústech. Jo, jasně. Byla sem ráda, že se něco takovýho stalo, ačkoliv sme si pak nějak vyříkali, že rozhodně netvoříme nějakej zasranej sluníčkovej páreček a i nadále je status mezi námi kamarádský. Pro veřejnost. Jakmile se zavřou dveře od jeho pokoje, tak se různé věci ocitají v různých místech a tak... Už od tý doby, co mi z jeho strany bylo oznámeno, že nechce žádnej vážnej vztah, sem věděla, že kamarádi s benefity je prostě věc napíču, páč my dva sme už až moc velký kamarádi na to, aby to mohlo fungovat. Jak moc velký následky má to, že do mě párkrát zasunul sem si přiznala až dneska. Neni to žádnej šok, čekala sem, že to přijde. Čekala sem, že si budu zanedlouho moc říct: "Jo, sem opravdu zamilovaná..." Já se totiž znam.
Vztah mezi náma se od doby, co sme spolu začali mrdat, lehce změnil. No, eště aby ne. Už je mi trapný mu jen tak psát, když si chci jenom pokecat. Už je mi trapný ho zvát každej pátek a každou sobotu do hospody, kde sem se svýma kámošema. Už je mi trapný... já vlastně ani nevim proč. Já nevim proč mi sou tyhle věci, co sem dělala dřív normálně, trapný. Vždyť neni důvod. Možná si před nim jenom nechci snižovat hodnotu. Možná nechci, aby to vypadalo, že mi na něm nějak záleží a že ho chci vidět. Ačkoliv je to samozřejmě tak, jak to je. Já do něj sem prostě zamilovaná, takže ano, záleží mi na něm a mám častou potřebu ho vidět. Trpim klasickýma příznakama týhle diagnozy. Vyhledávám situace, kdy bych ho mohla jen tak mimochodem potkat, když ho vidim, buší mi srdce, rozproudí se mi krev, napadají mě žárlivé myšlenky, dokonce se přiblble usměju, když mi lajkne nějakou píčovinu na tom zasranym fejsbuku a tak dále.
Tenhle pátek nám nějak nevyšly plány a my se nesetkali za těmi zavřenými dveřmi jeho pokoje. Byla sem zdrcená. Opravdu. Za prvý, protože nebudu mít sex, na kterej sem se těšila a za druhý, že se jedná o sex s nim. Večer sem se ukliňovala v hospodě s kámošema a zničehonic mi on napsal, že jede ze zkoušky s kytarou a jestli někde nesedim, že se mu nechce domu. Byla sem upe hepy jak dva grepy, že ho ten den přece jenom uvidim. A překvapená. Že mi vůbec něco takovýho napsal a že mě chce jen tak vidět. Tak tam seděl s náma, vyvalil na mě všechny svoje momentální problémy, co ho trápí, že ho neskutečně buzeruje matka a že už je z toho uplně na prášky. Snažila sem se ho uklidnit nejlíp, jak sem uměla, ačkoliv uklidňovat a podporovat lidi fakt neumim. Měla sem spíš chuť ho zatáhnou na záchodky a tam ho pořádně uklidnit pořádnym mrdánim. Ne, bylo mi ho upřímně líto, poslouchalo se mi to těžce, těžce se mi na něj koukalo a byla sem zoufalá, páč sem netušila, jak bych mu mohla třeba jenom trochu pomoct a cítila sem se tak trochu bezmocná. Pak si tam eště do komba zapojil kytaru a to už sem rovnou měla pocit, že umřu na nadrženost a touhu po něm. Předevšim, když spustil Stairway To Heaven. Nějak sem to tam psychicky nevydržela a jela domu o něco dřív, než on. A zbytek noci prodepresovatěla a probrečela... Je tu totiž eště jeden takovej nenápadnej a malej problém, kterej mě momentálně dost stresuje (kromě toho hlavního problému, že se mi uplně nechce mu vyznávat s tim, že sem do něj zamilovaná). Když sme spolu mrdali naposledy, tak sme se poněkud vysrali na nějakou šprcku a stala se věc. Ne, že by to do mě pustil všechno, ale něco málo jo. A jak víme, prej stačí málo a- vetřelec! Proboha, je mi blbě jenom, jak na to myslim. To se nemůže stát! Měla bych si koupit těhotenskej test, ale trochu se i bojim si ho koupit, aby mi to nepotvrdilo moje obavy! Ne, určitě nejsem těhotná, nepustil to do mě všechno... Ten pátek sem se s timhle strachem svěřila kámošce a ta mě hned podpořila, že by mi klidně přispěla na potrat. Heh, jak milé. Jak milé, tohle slyšet, když sem sama psychicky uplně v prdeli. Ježíš...potrat! Na to fakt nemůžu ani myslet! Jak sem ho asi hodinu po týhle diskuzi viděla, tak sem se cítila fakt divně. Proto ten psychickej bordel. Ne, bylo to protože sem se ten večer dost ožrala. Hehehehe, třeba, když budu dostatečně kouřit, hulit a chlastat, tak si přivodim samovolnej potrat! Ne, ne, ne. Už na tuhle sračku nechci myslet! Žádnej potrat! Nic se nestane! Určitě se nic nestalo!
Sobota taky byla celá divná. Skončila sem v hospodě, ve který nejsem zas tak často, která je trochu mimo centrum. A někdy uprostřed večera sem objevila na svym mobilu nepřijatej hovor. Ano, hovor od něj. Moje reakce byla taková, že sem nechala všechno, co sem dělala, konkrétně tedy bleskovou rychlostí opustila koncert a zavolala mu zpátky. On jakože jestli sem třeba s nějakýma lidma v jedný určitý hospodě, ve který sem stejně tak často, jako doma, že on tam asi jede zase jen tak hrát na kytaru. Já že tam bohužel nejsem. On že ať si teda užiju večer. Já že ať si teda taky užije večer. Konec hovoru. Moje reakce byla jasná. Asi po půl hodině sem se sama bez kamarádů, se kterýma sem byla v tý hospodě odporoučela do té hospody, kde byl on s kytarou. Zase klasická já. Se vždycky kvůli těm chlapům prostě můžu posrat! Byly sme v tý hospodě asi hoďku, on hrál na kytaru, já seděla na špalku vedle něj a balila mu cigára. A v mojí hlavě se odehrávaly věci. Věci jako: "Tak...seš oficiálně v píči holka, z tohohle už se nevymotáš!" Z hospody sme odešli spolu. Eště se mi svěřoval, že v sobě měl odpoledne čtyři piva a že to z něj eště uplně nevyprchalo, takže se trochu motal, zapomínal a bylo to neskutečně roztomilý. Ovšem nejroztomilejší bylo, když sme jeli po eskalátorech v metru a on stál jeden schůdek pode mnou, takže si asi na půl vteřiny položil hlavu na moje složený ruce. Měla sem sto chutí mu tu hlavu zvednout a strčit mu jazyk hluboko do krku. Neudělala sem to. Opět sem na eskalátorech neudělala to, na co sem měla chuť. To je fakt utrpení. Bejt zas zamilovaná je utrpení.
Co mam ale kurva dělat! Já se zamilovala. Odpouštim mu dokonce všechny jeho mladické kiksy v posteli! Ráda s nim trávim čas, ráda si s nim povídam, ráda se na něj koukat, prostě ho mam moc ráda. Dneska se mi o něm zdálo. Zdálo se mi o tom, jak to spolu děláme, jak se líbáme, jak s nim můžu bejt. Vlastně to je hrozně hezký, že se mi zdálo ve snu to, co se mezi náma stejně dělo. A den co den si všímam, že mi opravdu imponuje mnohem víc věcma, než sem si původně myslela. Takže, když sme dneska jeli ze školní akce spolu tramvají a povídali si, uvědomila sem si, že je to už opravdu špatný. Když vidim ten jeho ksichtík, ty jeho lícní kosti, ty jeho rty, ten jeho nos, ten jeho krk a ty jeho zelený oči, nejradši bych ho sežrala. Vážně. Je kurva tak neskutečně hezkej! A chytrej. A hodnej. A přece jenom ve správný míře trochu zdravej hajzlík. A já sem píča. Já sem jenom zamilovaná píča. Kéž bych mu tak mohla vydět do hlavy, a vědět, co si o mě myslí. Jelikož si to nechci vykládat jenom z toho, co vidim a jak se ke mě chová. Páč to tak doopravdy vůbec nemůže být.
Ach, kéžby mezi náma vzniklo něco hezkýho a upřímnýho a opravdovýho. Nepotřebuju s nim tvořit sluníčkovej páreček, o kterym si celá škola bude myslet, jak jim to spolu hezky sluší. Jenom bych byla neskutečně ráda, kdyby se náš vztah dostal na víc otevřenější a i romantičtější úroveň a ne jenom kamarádi a občas mrdání. Na to ho mám až moc ráda...
Eště teď se do toho řeší určité vztahové problémy mezi mými třemi blízkými kamarády, mezi kterýma vzniknul nepříjemný a nevyřešitelný milostný trojúhelník. Já do něj naštěstí nejsem zapojená. Tedy, ne jako že bych byla jedna z těch tří osob. Jedná se o moje dvě kamarádky a mého kamaráda. Prakticky mi do toho nic neni, jen sem se do toho chlapce zamilovala asi ve 13ti letech a pořád mě to nepustilo, jelikož ho opravdu miluju už tak dlouhou dobu a dosti opodstatněně. Takže nic, jen se mi ty problémy, které tito tři lidé řeší, opravdu těžce poslouchaj a je mi proti srsti, že bych mu upřímně přála vztah s jednou, nebo s druhou z mých kamarádek. Ani jedné z těch kamarádek s ním nepřeju vztah. Nejde to. Ale zároveň je mi jich všech moc líto, že se jim to takhle zamotalo. Že on se zamiloval nejdřív do jedné a pak do druhé z nich a teď je zamilován do obou. A obě dvě do něj. Dvě nejlepší kamarádky, který si nechtěj ublížit navzájem a ani nechtěj ublížit sami sobě. Smutné, moc smutné...
Je to celý nějaký posraný.
O to je otravnější se v jednom podniku potkávat s mojí velkou láskou, která už je bohužel, či bohudík pryč. Na něj nezapomenu, na něj opravdu nezapomenu. Toho pořád miluju a vůbec nevim, jak je to možný...
Jediný, čeho se nemůžu dočkat je to, až budu mít zas možnost vlastnim celý tělo mýho nejdražšího spolužáka. A to budu mít alespoň chvilku zas pocit, že je všechno v pořádku. Kdo ví, možná je i teď. Taky se těšim, až ho zejtra ve škole uvidim.
Přeju si, aby byl teď tady se mnou a tisknul mě k sobě. Jen tak.

Ámen
Rokenrol vám všem

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katie Katie | Web | 10. listopadu 2014 v 23:27 | Reagovat

Ó jé, jak já todle znám. Jo, holka. Seš v piči :/

2 dandelion dandelion | 11. listopadu 2014 v 17:55 | Reagovat

Ano...tohle známe asi všichni...to trápení a šílenství lásky, to se nevyhýbá téměř nikomu...prostě to asi už tak patří k životu.
když to do tebe pustil (trochu), proč sis nevzala postinor? (víš přeci, že existuje) - no jo -"nemoc" zvaná těhotenství se dá dneska ambulantně "vyléčit". Ale stejně - třeba za 15 let něco takovýho budeš moc chtít a pak to zas tak snadno nepůjde. A MIMINKA JSOU TAK ROZTOMILÁ A HEZKÁ, JE S NIMI SUPER ZÁBAVA, to tě tak úplně zabaví, že bys neměla ani náladu na různý konzíky, fesťáky, hospody, možná ani na psaní blogu...hodně štěstí a zvládni to!!!!!!
Tvoji čtenáři drží palečky! :-)

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 19:18 | Reagovat

[1]: Vím. Jsem v píči. Ne, v kundě.

[2]: Lorde zmrde, víš kolik takovej zkurvenej postinor stojí? Miminka sou malý, podlý vetřelci, nikdo nechce miminka. Já chci žít život bez miminek. Fuj. Nechci o tom ani přemejšlet, ale nejde to. Žádný miminka, jenom to ne.

4 lord.zmrd lord.zmrd | 12. listopadu 2014 v 7:01 | Reagovat

- v píči nebo v kundě? - je to to stejné, ne? (píča= kunda= neslušné označení dámského genitálu)
-Postinor stojí 605 Kč-
je to moc nebo málo za starosti s nechtěným těhotenstvím??????
- lepší ty peníze propít a prokouřit- a ono to nějak dopadne, že?
- možná , že vetřelec už v tvém bříšku roste....možná že ne (a zbytečně se plašíš...)

5 Pražský poděs Pražský poděs | Web | 12. listopadu 2014 v 10:32 | Reagovat

[4]: Není. Kunda sem...kunda tam.
Je to prostě moc. Nemam prachy, kdybych si to chtěla koupit, tak na to prostě nemam. Ono to nějak dopadne, vždycky všechno nějak dopadne. Určitě zbytečně plašim...

6 b. b. | 13. listopadu 2014 v 21:56 | Reagovat

ja samovolne potratila v 17ti.. rekla jsem kamaradovi, at mi da pesti do bricha :D no co, tenkrat ani nevim jak se to stalo a bylo to cely takovy divny.. mimoto postinor jsem mela nedavno, ptz typek si myslel, ze mi to pousti do zadku a pritom byl v.. kunde :DD

7 stuprum stuprum | Web | 14. listopadu 2014 v 20:44 | Reagovat

[6]: Takhle dobře už jsem se dlouho nezasmál. :)

8 Shisco Shisco | 15. listopadu 2014 v 20:26 | Reagovat

Poděse, vím, na co asi narážíš, ale svět bez miminek znamená vymření lidstva, nebo aspoň lidstva tak, jak ho známe. Nahradí nás muslozvířata :(
To je nebezpečný fenomén, jak se takovéhle názory rozmáhají.

Tak jako tak, zdaleka  do tebe nemusel stříknout všechno, abyste měli zaděláno.

Na zamilovanosti není nic špatného a nemám pocit, že by tě měl odmítnout, když už svým způsobem tvoříte pár :) A naprosto chápu, jak se cítíš ohledně jmenovaných mužů, sám v sobě mám cit ke svojí bývalé, i když mám svoji naprosto úžasnou současnou <3 :)

S potraty opravdu opatrně, znal jsem ženské, co když mohly, tak nechtěly, a když potom chtěly, tak nemohly a byly nešťastné...

9 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 23:39 | Reagovat

[6]: Hm, abych se taky nemusela uchýlit k tomuto kroku :D
Lol cože :D dobře ty jestli to týpek ani nepoznal :D

[8]: Stejně za chvíli bude muslimů víc, než všeho ostatního :D Tak civilizace vymře. No a co? To už neni zas tak uplně muj osobní problém. Nesnášim miminka... A nejenom je. Nesnášim i lidi. Jen pár vyvolených mi vadí míň, než ty ostatní...
To vim moc dobře, proto sem z toho totálně posraná. Na zamilovanosti je všechno špatnýho. Stojí za hovno a jenom člověka omezuje. Bohužel, je to věc, u který si nemůžeš říct, že prostě ne...
Potraty sou fajn vynález. A ten problém s těma ženskejma...no, tomu věřim, to se stává docela často. Ale tak jako co, je to prostě risk.

10 Juliette Juliette | 5. prosince 2014 v 14:18 | Reagovat

povedz mu to... že ho miluješ. neviem prečo , ale zdá sa mi že aj on miluje teba. a ak nie tak si aspoň ušetríš toto trápenie. no ale asi by som tu nemala radiť po internete. takže to ber len ako môj názor

11 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. prosince 2014 v 0:50 | Reagovat

[10]: Řeknu. Po dnešní zkušenosti rozhodně. Při nejblížší vhodné příležitosti to řeknu.

12 Juliette Juliette | 6. prosince 2014 v 9:02 | Reagovat

[11]: tak vám držím palce , nech vám to vyjde :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama