Sliny

27. prosince 2014 v 2:06 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
*plác*
A nezlob!
*citoslovce strkání jazyka do úst někoho jiného*

...a to mi to nikdy nepřipadalo úchylný. Nepřipadalo mi úchylný, že šestatřicetiletej chlap plácá po zadku šestnáctileté děvčátko se slovy, že nemá zlobit a následně mu strčí jazyk hluboko do dutiny ústní. Ne, on měl vůbec obecně docela úchylný průpovídky... Ale tenhle konkrétní moment, co mam na mysli, se odehrál po čarodějnicích minulého roku. Pozor, to už mi bylo sedmnáct. Ale to neni moc důležitý, kolik bylo děvčátku, v jehož ústech byly sliny o mnoho let staršího muže. Momentů, jako byl tamten bylo mnohem víc. Vůbec neni důležitý, kolik mi bylo. Ona vykreslená situace je úchylná i v případě vyrovnaného věku obou aktérů. Představte si, kdyby děvčeti bylo šestnáct a jejímu milému taky.
...
Ups, aha. Tak spíš ne. Tak...to jsem se asi zmýlila.
Zvláštní, že tu situaci považuju za úchylnou a to od ní eště neuplynul ani ten blbej rok. Blbej rok nyní uplynul (případně uplyne, nepamatuju si přesný datum, ale muselo to bejt někdy mezi...a hle, teď jsem zpětně našla přesný datum, díky jedný souvislosti, co je snadno vyhledatelná na internetu, takže to tedy bylo dvacátého devátého) jenom od našeho prvního randíčka. Hm, tak co? Budu to nějak slavit? Jako výročí? Udělam si z toho státní svátek? Ne, spíš ne. Ale vzpomenu si. určitě si vzpomenu. Vzpomněla bych si i kdybych se tomu bránila, když stejně vzpomínam už teď. Hm, abych byla upřímná, tak vlastně vzpomínam už od tý doby, co se to stalo...
A to mě ani pořádně nepolíbil! Jenom na tváře a formálně! Stejně sem se zamilovala. Během jednoho dne sem se zamilovala tak silně, že mi to vydrželo fakt hodně dlouho, ne- li do dneška. Asi si to nechci připustit, ale pořád sem zamilovaná. I když sama pořádně nevim, nedokážu to rozeznat, jestli to spíš už jenom nejsou sentimentální vzpomínky. Nebo...jestli to celou dobu nebyly sentimentální vzpomínky, co ale svého času pořád přibývaly. A nedivim se. Jo, to když šestnáctiletá pipka narazí na vyžilýho divnočlověka, kterýmu táhne pomalu na čyřicítku...to se pak dějou věci! Teda, spíš sme na sebe narazili současně...
Nemůžu uvěřit tomu, že jsme ho měla dovopravdy ráda. Někoho takovýho. Vážně. Svého času byl pro mě ta nejlepší, nejčistější, nejúžasnější, nejkrásnější a nejdokonalejší bytost na celym světě. Neříkam to protože by se mi nějak zhnusil, ale tim, že v mym životě přestal být aktuální, tak mě fascinuje, jak je možný, že tady byly takový okamžiky a pocity a už tu nejsou. Jop, asi to bude tim, že v mym životě už neni aktuální a naše komunikace zcela ustala. A aktuální neni samozřejmě proto, protože momentálně řešim svojí zamilovanost do jednoho osmnáctiletýho telátka- mého šoustkamaráda, ode mě ze školy. Divný, tohle je divný. Že je něco takovýho možný. Kdyby bylo jenom po mym, tak se samozřejmě nic takovýho nestane. Žádný přerušení komunikace. Potom, co s někym trávim ty nejdražší okamžiky svýho života, tak to ani nejde. A taky potom, co při prvnim sexu právě s mym šoustkamarádem jsem málem vykřikla jeho jméno. Nejdražší...hm, tak sem to nazvaly určitě jenom proto, že byl muj první... První opravdovej...
Kurva, je vůbec možný, že už sem některý ty slova zapomněla? Jo, je to možný. Zapomněla. Hele, já se směju. Nahlas. Já si totiž právě teď přečetla většinu těch textů tady na tý sračce blogu, co se týkaly jeho. Předtim sem je nikdy nečetla zpětně, přísaham. Nečtu věci, co sem píšu. Přečetla sem si je až teď, abych si reálně vzpomněla na to, jak to vypadalo. Můžu říct jenom jedno- no ty pyčo. Skrývá se v tom vše. Je to udivené ty pyčo. Je to pobavené ty pyčo. Je to zhnusené ty pyčo. Je to sentimentální ty pyčo. Je to zděšené ty pyčo. Ale především, je to nekonečně fascinované ty pyčo. A ani jedno, z těch milionu odstínů ty pyčo neni nijak negativně laděno... Jen jsem fascinovaná.
Jeho rty, vim přesně, jaký byly. Byly úzký, takže když je člověk cucal, necucal samotný rty, ale víc jenom to kolem nich. Líbala jsem je ráda, moc ráda. Bohužel už si absolutně nedokážu vybavit jeho vůni. Teda, dokážu si jí samozřejmě vybavit, ale moje smysly už nejsou schopný si jí nějak přiblížit. Škoda, jeho vůni jsem taky milovala. Jako ty rty. Hlas, no tak ten dokážu slyšet kdykoliv, když chci. Uplně přesně...intonace, poloha, vybavuju si všechno. Většinu věcí okolo něj si pořád vybavuju. Třeba postoj. A chůzi. To má naprosto typický. Podle toho bych ho dokázala poznat v davu lidí. Hmm a jaký na mě vždycky házel pohledy... Doslova- aha. Už nemůžu. Už to nejde. Ale jo, to pujde. Ty hnědý oči. Tyvole. Dotýkal se mých líček. Líbal je. Líbal moje prsa. Líbal moje břicho. Držel mě, jako by mě nechtěl pustit. Dokázal se se mnou mazlit dlouhý hodiny. A do toho jela vždycky ta muzika. Tyvole. Moje ruce už teď nic nedrží. Moje prsty píšou. Moje prsty podezřele píšou rychle. Vyjekla jsem jeho jméno. Bylo by hezký a efektivní ho sem napsat bez toho popisování, že jsem to udělala. Ale já to sem nenapíšu. Nebo jo, zas to skryju za hvězdičky. Musim. Tíží mě.
********!
Dělam to proto, že bych si připadala jako pitomec, kdybych to nedělala. Že bych si nedokázala udělat těch pár minut času a napsat tenhle text, když sem tomu v minulosti věnovala mnohem víc času. A taky protože mě to, tak, jak už jsem několikrát řekla, fascinuje. Facsinuje mě, že se mi to stalo. Fascinuje mě, že sem měla koule na to, mu na poslední SMS, co sem od něj dostala, neodpovědět. Fascinuje mě, že sem s nim viděla to, co sem viděla (och ano, mluvím o těch koncertech). Fascinuje mě, že sme kolem sebe několikrát mlčky prošli v jednom podniku bez toho, aniž by ani jeden z nás nějak vyditelně hnul brvou i přesto, že svého času jsme spolu leželi nahý v posteli, milovali a mazlili se, jako kdyby neexistoval zbytek světa. Teda jo, prej se na mě on jednou usmál, řikala kamarádka. Hm, on se usmál. Hehe. A nikdo z přítomných se nikdy nedozví, co se v ty okamžiky odehrávalo v mý hlavě. Šílený, šílený myšlenkový pochody. Fascinuje mě i spousta dalších věcí, co ze mě asi budou vypadávat teprve postupně a časem.
Z výše uvedených i ze spousty dalších důvodů si proto nenecham vymluvit, že ke mě on něco necítil. A bylo uplně jedno, že vztah mezi náma nikdy nebyl nějak definovanej (až na jeden okamžik, co byl nucenej mě představit jako kamarádku). Ať to bylo cokoliv, zvědavost, chtíč, touha, třeba láska, nazývat tu věc teď nějakym konkrétnim jménem je píčovina, tak to bylo něco upřímnýho. A jestli to trvalo celých těch pár měsíců, nebo jenom pár minut v posteli, to už je dneska jedno. Jeho oči, když se na mě díval, prozradily víc, než slova. Jenom sem se na tuhle skutečnost hodně dlouho bála třeba i pomyslet.
Vracim se teda k tomu, co sem nakousnula na začátku. A ne, nepřipadá mi nic úchylný. Nic krásnýho mi nepřipadá úchylný. Je to prostě krásně úchylný. Tak, jako většina zážitků z mýho života...
Jenom jedný věci lituju. Kdybych tenkrát v noci v tom metru toho jedenáctýho června věděla, že tohle je poslední polibek s přáním, ať se hezky vyspim (tak jako se se mnou loučil vždyky) a poslední polibek vůbec, tak si ho asi víc užiju. Ale kdybych to věděla, tak by to zase bylo zbytečný v tom, že bych si to nedokázala užít kvůli vědomí, že už se to nikdy nebude opakovat. Takže byla mnohem lepší ta sladké, bezstarostná nevědomost. No, já jen že ho možná za dva měsíce uvidim na jedný takový akci, tak sem chtěla zavzpomínat, ať to vzpomínání mám za sebou. A sem kurvaže ráda, že se něco takovýho vůbec stalo. Nejradši bych mu za to i poděkovala, kdybych na to měla odvahu.
"********, děkuju ti za to, co se mezi náma odehrálo. Jsem ti za to z nějakýho důvodu moc vděčná, abys věděl!"
Jo, ráda bych měla koule na to, mu tuhle větu říct, až ho někdy potkam, pokud ho teda potkam. Ale spíš jo, spíš ho potkam. Ne, určitě. Určitě ho potkam. Eště někdy jo. I kdyby to nemělo bejt na tý akci, pravděpodobnost je opravdu obrovská a vůbec se nesnížila tim, že už jsem ho dlouho neviděla v jednom podniku. A kdo ví, třeba ten náš polibek v metru nebyl poslední. Pokud se znova shledáme a budeme oba dva dostatečně ožralý... Spíš bych si to i docela přála. Opět jeho polibek. Jo. Abych si trošku zopakovala tu chuť jeho slin.
Aha, já už vim. Mam z týhle bajky zas nějaký poučení. Ciwe, Ezop hadr...
Mam svýho šoustkamaráda. Mám moc ráda svýho šoustkamaráda. Líbam se se svym šoustkamarádem. Každej polibek s nim si chci užívat nejvíc, jak to pujde. A budu dělat co proto, aby těch polibků bylo co nejvíc.



A každej song, co od něj kdy uslyšim, si taky užiju. Tak, jako tohle. A věřtě, že verze, co hraje, je mnohem lepší, než originál. Je syrovější, opravdová, romantičtější a sólová. Ne, nebudu se za tenhle výrok omlouvat. Samozřejmě, že to nemyslim nijak urážlivě vůči pánům umělcům párplovskejm, ale muj šoustkamarád je prostě muj šoustkamarád...

Ámen
Rokenrol vám všem

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 SpamBot SpamBot | Web | 27. prosince 2014 v 2:28 | Reagovat

;-) človek je nakoniec rád, že sa mu dejú koniny, úchylnosti čo nakoniec úchylné nie sú a iné zvrátenosti. Fajn počítanie.... Amen! 8-)

2 jiga jiga | 27. prosince 2014 v 22:51 | Reagovat

Tenhle článek jsem si přečetl dvakrát za sebou a je to jeden z článků, kterému se budu vracet.

3 stuprum stuprum | Web | 28. prosince 2014 v 0:08 | Reagovat

Kamrdarád ani neví, že na něj na blogu pěješ ódy? :) Každý chlap by byl nevímjak pyšný. :)

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 0:50 | Reagovat

[1]: Ámen sestro!

[2]: Och? Opravdu? Proč to?

[3]: Neví, proboha. Eště aby věděl... No, nevim jestli by byl pyšnej lol :-D

5 jiga jiga | 28. prosince 2014 v 11:56 | Reagovat

[4]: Protože mmmm. Zajímavé mít možnost prohrabovat se v nejniternějších myšlenkách, které bys nikomu nesdělila. A navíc holky.

A čí jméno jsi málem vykřikla při sexu se šoutkamarádem? Jestli jsem to dobře pochopil tak ********? Jsem trochu moc nechápavý.

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 18:32 | Reagovat

[5]: Žejo, že je to divný! Až by se z toho jeden poblil...
No jméno toho starýho vobšousta. Bylo to děsivý, překvapila jsem v tu chvíli sama sebe. Nečekala jsem to od sebe...

7 jiga jiga | 28. prosince 2014 v 21:21 | Reagovat

[6]: Vůbec to není divné, mě se už ve škole líbili starší holky a hlavně učitelky. A ne jenom mě. Především jsem měl štěstí na učitelky angličtiny. Takové šťabajzny. :-P A pár holek od nás ze třídy chodilo s o dost staršími, jedna na základce i s ženatým učitelem. A na střední si to jedna na maturitním plese rozdala s celou třídou ve sprchách i s pár učiteli. Byli to učňové, takový pracující a namakaní, žádní borci v myšlení. A není to jenom takové Pulp Fiction. Já jí znám jménem. Byla to taková Vendulka utěšitelka.

Víš co je divné? Že když jsem četl a představoval jsem si sebe na tvém místě,   jak tě plácl po zadku, jeho oplzlé kecy, jak si tě přitáhl, a ty ses mu možná i trochu bránila, tak se mi to líbilo. O_O Přitom z představy že to dělám  s vousatým chlapem je mi na zvracení.    :-! To je divné.  Já když čtu, tak si vše představuji, ne jako že sedím v kině a sleduji film, ale všechno prožívám jako hlavní hrdina-hrdinka. A když se do toho zažeru tak si představuji, že mám ženské tělo. To je divné. Japonsku bych byl otaku.  :-D

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 29. prosince 2014 v 0:02 | Reagovat

[7]: Ne, to já si fakt nemyslim, že je divný, že jsem na starší chlapy. To vůbec ne.
Lol aha :-D No, to ne, já se mu vůbec nebránila. Já byla v sedmym nebi, ať se mnou dělal cokoliv. Musim tě zklamat, on neni vousatej :-D Aha, tak to máš dobrou představivost. A je mi tě líto, jestli si představuješ takhle živě všechno, co si tady přečteš :-D Lol otaku :-D

9 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 29. prosince 2014 v 22:01 | Reagovat

Hezky se vyspi.

10 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 29. prosince 2014 v 22:02 | Reagovat

[9]: Děkuju, ty taky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama