Může se láska ohnout?

21. ledna 2015 v 22:19 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
- a políbit si prdel? Laskavě?
Prosim!
Děkuju pěkně!

Stala se mi taková věc, že nám mniulej tejden jednou ráno odpadaly dvě hodiny, ale jelikož sem píča, tak sem to nevěděla a byla ve škole normálně brzo. A nasraná, že sem eště mohla spát. No, ale tak co, žejo, nic se nedá dělat. Bylo před osmou ráno a já se z nějakýho důvodu vydala na procházku, páč domu už bych to nestíhala. Ano, v tý zimě. Na procházku. Proč ne? Místo u Vltavy. Bylo tam uplně ticho, byla mlha a v dálce v růžovym oparu Žižkovská věž. Kýč, milé děti, je pokus o interpretaci, neboli napodobení něčeho nenavrátitelného, co je všeobecně považováno za krásné. Takže ano, ten popis, byl a eště chvilku bude poněkud kýčovej, jelikož to prostě bylo nádherný. Bylo brzo ráno. Brzo ráno v centru Prahy. Světe div se, nikde nikdo nebyl. Vážně. Pohybovala sem se v oblasti, kterou neznam jinak, než uplně nacvakanou turistama a najednou...nikdo. Doslova nikdo. NIKDO! Fajn, prozradim, kde sem byla. Kampa. Vylidněná Kampa. No ty vole... A do toho taková ta dramatická ranní mlha. Prošla sem to Cihelnou až k mostu a celou tu dobu sem byla uplně sama. Sama se svym cigárem. Neskutečný, vážně. Bylo to poněkud creepy, ale super. Nedalo mi to a šla sem nahoru na most. Tam mě čekal další šok, ani tady nikdo nebyl. Teda, relativně. V mém zorném poli bylo asi tak...čtyři lidi? Na celym mostě bylo téměř prázdno, jenom asi třeba sedm šílených japonců, co si přivstali na procházky po Praze, eště pár dalších lidí a nějaký fotografové. Lol, fotografové. Spíš lovci kýčů. Jednoho z těch lovců sem přistila, jak mě do svojí kýčovité fotografie zakomponoval. To mi bylo mimochodem uplně u prdele, jelikož sem viděla něco, co sem viděla poprvý za sedmnáct let svýho života. Procházela sem se po Karlovym mostě, kterej byl nejenom prázdnej od lidí, ale předevšim od těch pitomých prodejních stánků. Nejdřív sem si toho ani nevšimla, docvaklo mi to až časem, že tady něco chybí a že sou to ty stánky. Lidi, to bylo něco neskutečnýho... A aby toho nebylo málo, taky sem to ráno poprvý v životě viděla letět labutě a slyšela sem zvuk, jakej vyluzujou. Wow. Jenom už si nepamatuju jak přesně zněl. Pak sem si eště zvládla na půl hoďky sednout na ranní kafe a tam sem totální náhodou takhle brzo ráno potkala jednu známou, kterou sem dlouho neviděla. Takže fajn den.
Dělam si prdel. Jak jinak, žeano. Výraz "fajn den" pro mě poslední dobou poněkud přestal existovat. Neni mi dobře. Ne, nechtěla sem pokračovat tak hnusně, pesimisticky a ve způsobu attention whor(e)-ingu, ale je to pravda. Je mi zatraceně blbě a už pěkně dlouho. Všímam si sama na sobě, že prostě něco neni uplně OK. Teda, já bych si ničeho nevšimla, mě by bylo všechno jedno ale stalo se to, že sem přestala mít chuť na jídlo. Ano, tohle se stalo. U mě. Já, která žeru neustále a cokoliv, tak já sem přestala mít chuť na jídlo. Celej pátek sem nejedla, ráno mi bylo vyloženě na blití a pak už sem celej den neměla chuť jíst, jenom pít. Večer sem do sebe nacpala horkou čokoládu, což bylo asi jediný, co nebylo uplně tekutý jako voda, co sem ten den pozřela. Šla sem s kámošema na festival krátkejch filmů a celou tu dobu sem myslela, že vybuchnu, jak mi bylo blbě. Ale tak divně blbě. Ne vyloženě fyzicky a ne vyloženě psychicky. Nebudu si tady lhát, celej pátek sem měla blbej. Dopadlo na mě dilema, který sem očekávala, ale stejně sem ho nezvládla. A to konkrétně dilema ohledně porušení mojí přísahy.
Přísahala sem si, že přestanu na nějakej čas šoustat se svym šoustkamarádem. Přemejšlela sem o tom a napadlo mě, že bude nejlepší tu situaci nechat trochu uklidnit, jak z jeho, tak z mojí strany a že se mu prostě neozvu tak dlouho, dokud se neozve on sám s tim, co se děje. Vydržela sem to minulej tejden, jenže tenhle tejden už to nešlo. Potřebovala sem ho, chyběl mi. Ale neskutečně moc. Tak sem si řekla, že se na to vyseru, že se nebudu nijak omezovat když s nim stejně chci šukat a že mu napíšu, jestli po škole nemá čas, jemu už bude jasný, co tim myslim... V zápětí mi přišla odpověď, že to dneska nepujde, že rodiče nepracujou a sou doma. Hm, fajn. Fajn, nasrat! Tak to sem dál mohla dělat uraženýho, mrtvýho brouka a nic by se nestalo! Kurva už! Ne, že bych chtěla dělat uraženýho a mrtvýho brouka, jenom sem už toho všeho měla dost a chtěla sem si od toho našeho divnovztahu trochu odpočinout. Jenže to prostě nejde, jak sem sama sebe ráčila přesvědčit. Toho kluka potřebuju vídat. Teda, já ho vídám ve škole, ale moje kunda ho potřebuje vídat poněkud více důkladně... Ne, to bych zase kecala hovna, chybí mi on celej. Nikdy pro mě nebude jenom penisem. Doufala sem teda, že ho alespoň uvidim večer v hospodě, ale on, že musí hlídat bratra. Neee! A já se tolik těšila! Večer byl fajn, strávila sem ho s kamarádama, ale byl to večer bez mého drahého, takže napíču.
Aby toho nebylo málo, stala se mi další podivná věc. Mám bývalého spolužáka, do kterého sem byla hm...několik let zamilovaná a pořád k němu cítím výraznější slabost, než k ostatním chlapcům. Poslední měsíce se hodně stýkáme jakoby s celou partou těhlech lidí- mých bejvalých spolužáků. Takže mi vůbec nepřipadá podezřelý, když mi jen tak napíše, kde sem, že se chce sejít, ať přijdu tam a tam tak dále. Tak mi teda napsal, jakože kde sem, protože většina naší party byla na jedný akci a my na tu akci neměli prachy. Heh, socky. Poté, co mě opustila jedna grupa lidí, tak sem teda šla za nim a dalšíma lidma do hospody. Hned mě pevně a dlouze objal, tak jako to poslední dobou dělá vždycky. Nic divnýho, jenom me to prostě znervózňuje. Trochu. To, jak se ke mě chová je jiný než to, jak se ke mě choval třeba před půl rokem. Objímá mě hodně dlouho, přitom mě různě hladí, pořád se ke mě lísá a když jsme se loučili, tak mi dokonce řekl, že mě moc rád viděl.Z hospody sem odcházela znervózněná eště víc, než jsem už i tak byla za celej ten den. Neni uplně bezpečný, aby moje spící city k tomuto chlapci byly opět probuzeny, obzvlášť ne v týhle době. Navíc při zjištění, že by ty city nebyly jednostranný by to mohlo být eště víc nebezpečnější. Jako, sice bych ho zbavila panictví (podle toho, co vim a co je nejspíš pravda), ale mohlo by to poničit vztahy v naší komunitě přátel a to bych uplně nechtěla... Jak jinak totiž, je za tim hodně složitý pozadí problémů, vazeb a vztahů.
Sobota dopadla líp a to sem se vážně pomalu modlila za to, aby dopadla líp. Ten tejden mi dal zabrat a pořádně. Napsala jsem svému šoustkamarádovi, jestli jde dneska do hospody. On že prej neví, že má sraz s nějakýma kámošema. Nevzdávala sem se a zeptala se ho, jestli je nechce vzít s sebou. On pořád, že to asi neni uplně nejlepší nápad, že jsou to jiný lidi než na který sem já (a zbytek lidí se kterýma se bavim) zvyklá, ale nějak se mi podařilo ho přemluvit a řekl, že se večer ozve. Fajn. Tak a teď budu jenom doufat, že to všechno bude v pohodě. Musela sem chvilku přežít oslavu narozenin mojí matky, která jenom spočívala v návštěvě restaurace. Dala sem si tam jídlo a nedojedla ho, protože se mi z toho jídla udělalo blbě, ale to jenom proto, že sem celej den předtim nejedla a najednou sem se měla najíst. Po nějaký době sem vypadla s tim, že už mam bejt někde jinde. No, naštěstí matka nebyla nasraná, počítala s tim. Bylo mi fakt divně, potřebovala sem si dát cígo, ale bohužel mi došly pejpry. Utíkala sem na místo, kde sem se sešla s jednim známym a následoval rychlej marš do hospody. To bylo to jediný, na co sem měla v tu chvíli náladu. A podle očekávání se po nějaký době ozval šoustkamarád, že za nějakou dobu dorazí s dvouma klukama. Jupí, tak dneska mam vyhráno, dneska budu s nim. Dočkala sem se. Přišel. A s nim přišli nějaký dva kluci. Jeden z nich byl fakt divnej, řikal, že je Ježíš a asi si myslel, že je vtipnej. I když byl spíš tragikomicky trapnej. Ale jinak, čert je vem, byla sem extrémně spokojená. Byl to zase jeden super večer. Dokonce sme se zakecali s nějakym týpkem, co měl na brko, takže sme se parádně zhulili zdarma. Piv bylo trochu víc, než obvykle, takže sem byla celkem parádně mimo. Motala se mi hlava, ale takovym příjemnym způsobem a do toho šoustkamarád doslova mrdal kytaru na hodně velký decibely. Myslela sem, že vybouchnu, ale bylo to příjemný. Chudáček muj malej si tam poněkud vyřval hlasivky a tak sme se rozhodli na chvilku přemístit do jinýho podniku za jinýma lidma. Když sme odcházeli, stal se blackout. Poprvý v životě sem v týhle hospodě zažila kompletní blackout. Sice trval asi jenom dvě minuty, ale bylo to uplně úžasný. Jediný, co svítilo, byly oči lidí a cigára. A úsměv mýho šoustkamaráda. Vypadli sme, šli na to místo, kde měli být ty lidi, ale nikdo tam nebyl. Lol, tak nic. Dali sme si eště venku cigáro, rozloučili se, objali se, já mu řekla, že sem ho ráda viděla, on, že taky a šli sme každej domu. Přemejšlela sem o tom, jestli ho mam alespoň políbit, když už sme konečně zase sami, ale neudělala sem to. Nechtěla sem ho znervózňovat. Byla sem spokojená, byl to krásnej večer. Měla sem u sebe svýho šoustkamaráda a tak sem měla všechno. Jo, už je to tady. Závislost na jednom člověku. Žádná novinka, už sem si týhle bolestivý skutečnosti vědoma docela dlouho...
Matka mi koupila prstýnek. Byl ve slevě. Bohužel, ten prstýnek mi byl moc velkej, tak ho musela vyměnit za měnší velikost. Stejně, jako mi sou velký všechny moje starý prstýnky. Ty, co sem stěží natáhla na prsteníček teď v pohodě dam na prostředníček a tak dále. Některý, z mých prstýnků sou mi dokonce tak velký, že mi padaj z jakýhokoliv prstu. Hrůza. Ten prstýnek, co koupila matka byl velikost M/L. Musela ho vyměnit za XS/S. A moje oblíbený prstýnky mi sou velký, proto sem tak nasraná na všechno... Mimochodem, většina věcí mi je velkých. Jako oblečení. Matka řiká, že to neni normální a že mě někam pošle, že prej už ani nemam zadek a že určitě něco beru. Lol. Copak můžu za to, že sem pořád tenčí a tenčí? Největší hysterii měla, když mě nedavno vážila doktorka a prej, že mam jenom blbejch 57-58 kg (měla sem na sobě oblečení, takže kolik přesně, to fakt netušim). Tyvole, to sem měla naposledy snad někdy ve čtrnácti! I ve svym bulimickym období sem vážila šedesát, nebo lehce přes šedesát. Divný. Ne, že bych si toho nevšimla. Oproti minulým rokům sem hodně drobná, spousta lidí, co mě po dlouhý době potkalo řikalo, že nechápou, jak to dělam, že jsem neskutečně hubená. Ale možná to je tim, že jsem dřív byla prostě oplácanější i když ne moc. Nedivila bych se, kdybych se věnovala pohybu a hubnula tim, ale já jenom vysedávam v kavárnách a veškerej muj pohyb se skládá z přidržení cigarety u úst, následného uvolnění ruky a v intervalu přibližně 15. sekund opakování. Tak jo, jinak. Dneska sem nešla do školy, protože sem prakticky nespala. Je mi příšerně blbě. Nasrala sem se a změřila si obvod svýho pasu. Je to 66 cm. Má hysterie právě započala. Vim, že to je uplně normální míra, ale na mě ne. Nepamatuju si dobu, kdy bych měla v pasu míru okolo šedesáti. Vim, že ve čtrnácti (když sem si jela svojí bulimii lol) sem si míry kontrolovala pořád a bylo to vždycky tak 77 nebo 78. A taky sem v tom období i víc vážila, tak přes těch šedesát a tuhle váhu sem neztratila až do tohohle období. Nechápu to. A zas tak často nemrdam, abych tim hubla... Nepotřebuju hubnoucí pilulky, hubnu jen tak. A ne, že by se mi to nelíbilo, vždycky sem chtěla bejt takhle hubená, jen je zvláštní, že je to tady. Že to přišlo a je to tady. Jsem hubená. No...stejně bych chtěla být eště hubenější, ale nehodlam k tomu vynaložit žádný úsilí, jako že bych se víc pohybovala, nebo že bych přestala jíst. To neexistuje. Nasrat. Seru na to. Pokud už bych měla vyjmenovat opravdu všechny svoje problémy, tak bych nesměla zapomenout na zasraný známky ve škole. Ale jelikož na školu seru, tak seru i na to se vo tomhle nějak hloubějc zmiňovat.
Můžu to všechno shazovat na to, že sem dostala krámy, ale stejně je to divný, jelikož i poslední dny žeru neskutečně málo a nemam chuť. Správně bych to ale asi neměla shazovat na nic. Mam takovej děsivej pocit, že už sem tyhle pocity jednou zažila. A že se jedná o ty samý pocity, co byly jako šedá eminence v mém vztahu se starym děvkařem. Ty pocity nebyly moc hezký. Nechtěla bych si něco podobnýho zažít eště jednou. Začínam mít strach, že se mi vrací moje věčný problémy. A to sebelitování. Cítim se tak omezená. Nejhorší na tom všem je asi to, že už se mě všichni moji kamarádi ptaji, co mi pořád je. Proč se chovam tak divně, že ze mě jde něco hrozně negativního. Pomoc, nechci jim to všechno vykládat, nechci, aby to věděli uplně všichni a aby mě všichni litovali. Nechci dělat nějaký haló.
Psychicky labilní teenageři by se měli střílet na potkání, protože každýho jenom otravujou a jsou směšní. Včetně mě. Asi se přidam k Islámskýmu státu, vybouchnu, otec ze mě bude mít radost a už bude konečně pokoj! Je třeba se víc zhulit... Neměla bych mít depresi. V květnu uvidim AC/DC. Stejně mam depresi. Feck. Zasranej šoustkamarád...
No, když už nic, tak se mi podařilo získat rťenku Chanel. Jenom moc nevim, k čemu mi je. Tak k hovnu. Je stejná, jako jakákoliv jiná rťenka.
Hlavněže mam všechno, ale nemam nic.

Ámen
Rokenrol vám všem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Sy_ Sy_ | 22. ledna 2015 v 7:58 | Reagovat

Tělo se casem adaptuje na všechno. Pro tvůj momentální životní styl je vyšší váha a regulérní příjem potravy zbytečný a neefektivní. Když se začneš hejbat, upraví se to. Ale žádný zkurvený kardio spinning\běhání, to by to ještě zhoršilo. Prubni třeba nějakou silovější jógu na jutubku. Jakkoli gay se ti to zdá, je to jedna z nejlepších věcí, co můžeš tělu dopřát. Dvacet minut denně se budeš muset hecnout. Jíst pravidelně netřeba, jíst dostatečně ale jo. Gudlak :-)

2 Fredy Kruger Fredy Kruger | 22. ledna 2015 v 17:46 | Reagovat

Hovoří  Mrdiwoy  Wohnout :

" Zda může se láska ohnout ??
... jděte se prosím vás bodnout !
Jestli se ohne - či neohne se,
taková věc se mnou nezatřese !

..... hmm... ohnout, - nebo snad neohnout ?....

Co horší je,... mně  nejde ohrnout !!

" Wole ! měls´odolat pokušení !
... do úlu vložit jej pro vzrušení
a idiotské  na úl pak zabušení ?? "

řve  včelař  Tedd  Fčela - důchodec

... muž kouknul :  " Mám utěsněn poklopec ?? "

... sám utěsněn od hlavy  - pod prdel,
klidí se  z  dosahu  žihadel !

3 K. K. | E-mail | Web | 22. ledna 2015 v 18:23 | Reagovat

Ta první část článku mi úplně připomněla INXS- Never tear us apart. I když ta tvoje interpretace s Žižkovskou věží je asi o level vyšší kýč :D

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 22. ledna 2015 v 18:42 | Reagovat

[1]: To zní hezky, ale asi na to seru :D

[2]: Přehnout...

[3]: Lel ano, pořád na to myslim, když se tam pohybuju. Ale ten klip je fajn, ne že ne. I když možná je to hlavně tou hudbou. No...řeknu to asi takhle, na Ozzyho I just want you to nemá :D

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 22. ledna 2015 v 19:39 | Reagovat

Na Žizkovský věži bejvávala ta prdelatá miminka.
Když si člvěk nějaké z nich pohladil proti srsti, prý se mu splnilo jeho nejtajnější přání s pravděpodovností, 22,34%

6 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 23. ledna 2015 v 3:23 | Reagovat

Vylidněná Kampa? Cože.. vylidněná?? To jakože bez lidí? Kampa?! ..ne, tomu nevěřím. Kecko ;)

7 Šaras Šaras | Web | 24. ledna 2015 v 19:52 | Reagovat

Nikdy bych neřekla, že mě bude tak bavit číst něčí životní hovna. (:

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 19:46 | Reagovat

[6]: Ano, bez lidí. Bylo to brzo ráno.

[7]: Mě třeba nebaví žít moje životní hovna.

9 jirinka jirinka | 25. ledna 2015 v 20:53 | Reagovat

Podesi, nejak moc mi pripominas moji nejoblibenejsi spisovatelku, (s dovolenim vlozim jedno dilko) nevis cim to je?

Až ti vypadají všechny vlasy
Budu se smát
Na zastávce trolejbusu třeba
(I v mokré čtvrti by to šlo)

Otevřeš dárkové balení a hle HOVNO
Jednou budeš úplně sám a
Nikdo, nikdo ti nepomůže s nákupní taškou
A štípne tě vosa do prdele

Ty povyskočíš a praštíš se hlavou do stropu
A já se opět budu smát
A budu zase veselá
Hajzle zasranej

Nechutnej
Sadistickej

Je mi úplně jedno
Co si řeknou LIDI
Až zatančím polku a gagnam stajl
Tobě
Na tvým hrobě (zasraným, jak jinak)
Hajzle
Hajzle
Úlisnej a slizkej

(Asi bych měla fakt přestat
Ti psát dopisy
Na rozhledně)

10 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 21:13 | Reagovat

[9]: Vážně? Aha. A kdo to je?

11 Old.Dirthy.Man Old.Dirthy.Man | 29. ledna 2015 v 21:02 | Reagovat

Ále Poděsi, je to (vesměs!)všechno na hovno..ale to všechno pomine!...už se tím netrap, - a jakýpak psychicky labilní teenager?! (zase h...!)-uvidíš, jak to pomine...za chvíli ti bude 18, pak 20, než se naděješ tak 40...TAK UŽ SE TÍM VŠÍM NETRAP!!!!
....a přeji Ti hojnost pravidelných pohlavních styků!!!!!!

12 Old.Dirthy.Man Old.Dirthy.Man | 29. ledna 2015 v 21:14 | Reagovat

Jo...jednou Ti bude taky 40 (jako tvé mamince...) a pak ještě víc...a budeš pak trénovat skoky do rakve (jako já...) - jakýpak "žít životní hovna"???...co to je, prosím tě???!! - každý životní období má svá negativa a taky krásný chvilky!!! - a možná by ses mohla trochu víc hýbat, jít si zaběhat, zaplavat, zajezdit na kolečkobruslích a tak... a potkáš spoustu pěkných a namakaných borců (co jim to krásně funguje...), kteří tě budou obdivovat a svádět a seznámíš se se spousty jinými lidmi - ale dělej si jak chceš!!!- nechci ti nic říkat....koneckonců- něco podobnýho Ti už zde doporučoval "Sy-", ale já ti nechci nic radit ani doporučovat, protože to je taky na hovno a pochopitelně si dál budeš dělat všechno po svém, jak sama chceš a budeš si myslet, že všichni co ti něco řeknou , jsou pitomci, co se mají starat o sebe a ne o jiný...a ty jsi- jak jinak- pochopitelně nejchytřejší-,,ale zkusit se má všechno!!!

13 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 29. ledna 2015 v 21:34 | Reagovat

[11]: Možná pomine, ale co mi do toho je, když je momentálně všechno špatně. Díky, taky si přeju hodně pohlavních styků.
A třeba mi nebude 40. nikdy. Třeba se toho nedožiju. Lol, hýbat. Tak na tohle já nejsem. Já se hýbu jenom cestou do hospody a z hospody :-D Nemám ráda namakané borce mimochodem :D Ale tak uvidíme, třeba někomu fešnýmu budu držet vlasy, až bude zvracet před hosopdou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama