Já už nevim

26. dubna 2015 v 23:26 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Když je špatně, vždycky může bejt eště hůř. Je to neuvěřitelný, ale je to tak. Vim to. Je to všechno strašně v prdeli. Myslim, že ona určitá prdel, či píča, do který všeco poslední dobou posílam musí bejt vážně nekonečná...


Ráda bych byla strašně poetická a srát se s každym slovíčkem, ale na to už vážně seru. Už ani nevim, jestli vůbec můžu nějak popsat ten naprostej pocit nicoty, co cítim i přesto, že to vlastně necítim. Necítim nic kromě záblesků vzpomínek a touhy, aby bylo všechno zase relativně OK.
Katastrofy prostě začaly padat jako když začně chcát. Poslední dva tejdny stáli za hovno, celý je provázela nějaká moje nejistota z toho, co se děje s mym drahym, ale vysvětlení bylo logický- maturuje, chudák malej. A ty přijímačky na vejšky. A to stěhování. A tak. Noaco, zase bude dobře. Byl pátek, bylo pěkně, měla sem se relativně dobře i přesto, že sem absolutně nestíhala svuj plán, jelikož mi přijel otec a bylo by extrémně neslušný se s nim nesejít. Do toho sem měla mít eště jednu takovou schůzku s jednim člověkem, kterýho sem nedavno jen tak potkala z čehož se během dne vyklubalo to, že to bude uplně běžný rande. O ouuu. To asi neni moc dobře, mam přece přítele. Ale řekla sem si, noaco, vždyť vo nic nejde. Když bude něco zkoušet, jasně mu dam najevo, že to takhle nepujde. Moc sem to neřešila, to sem měla jenom jako krajní plán, i sem si v duchu řikala, že to vlastně třeba vůbec nestihnu, v čemž mě pak eště ujistilo to, když mi napsal muj drahej. Bylo jasný, že sem dala přednost jemu. Jela sem za nim na jedno místo plné slunce a slunila sem se tam. On tam měl nějaký svoje kamarády se kterýma řešil snad něco o čtvrtý dimenzi a vůbec věci na rozhraní fyziky a filosofie, který já sice ráda posloucham, ale moc se do těhlech debat nezapojuju. No nic, drahej prohlásil, že se bude zvedat, že jede vo pár tramvajovejch zastávek dál. Já že ho pujdu doprovodit a pak se vrátim, jelikož tady někde maj bejt moji drazí kamarádi. No, tak sem šla s nim. Na tramvajový zastávce z něj vypadly po mym dotazu, proč vypadá tak ustaraně následující slova: "Já už vážně nevim jak dál". Muj šok způsobil, že si vlastně přesně vůbec nepamatuju, co řikal v nějakých souvislostech, ale prostě to bylo vo tom, že chtěl náš vztah ukončit. Prej na mě nemá čas a cítí se kvůli tomu blbě. Taky je těch důvodů prej víc. Všechny jeho věty provázela moje mantra: "Neblbni, to bude dobrý" a taky "Já tě mam neskutečně ráda". Je to pravda, nelhala sem mu. Když sme se dostali nějak k tomu, co k sobě cítíme, tak mi samozřejmě řekl, že už to z jeho strany neni to, co bejvalo, že už to trochu ochablo. Hm, to mě nepřekvapuje, to tak bejvá. Já mu naopak prozradila, že až teď začínam vidět, že mi na něm doopravdy záleží. Chtěla sem ho uklidnit, řekla mu, ať jede dneska k nám domu, že to tam v klidu probereme. A on si to hned asi vzal jenom jako záminku k šukání a že to prej přece neni o tomhle. Mluvil vlastně jenom on. Já nemohla. Nemohla sem nic víc než to, že ho mam vážně ráda. Taky sem se mu snažila vysvětlit, že mi vůbec nevadí, že na sobě nejsme závislí a že je to takový celý volnější. Ještě mě ujišťoval, že v tom neni nikdo jinej. A že si vlastně začal myslet, že spolu nemáme tolik společných věcí a blablablablabla, klasický kecy z kopíráku bez hodnoty, který nikdo nemůže brát vážně. Tohle všechno na zastávce těsně předtim, než se chystal odjet na jednu akci. Objímal mě a strašně smutně se na mě koukal. Já ho až pevně držela okolo krku a nemohla sem ani brečet i když sem hrozně moc chtěla. Pak už sme chvilku ani jeden nic neřikali, jenom tam stáli v tý křeči. A na mě šly mdloby. Když mu přijela ta zasraná tramvaj, zašeptal mi, že to necháme zatim otevřený. Políbili sme se. Pak odjel. Až teď sem začala brečet. Rychlý rozhodování nakonec z možností jed teď hned kousek dolu na hlavák a skočit pod vlak přece jenom vyhrála ta druhá možnost a to bylo rychle najít moje friendy. Než sem je našla, tak sem musela eště chvíli brečet jedný mojí kamarádce do mobilu, že vůbec nechápu, co se sakra děje. Moji friendi okamžitě poznali, že nejsem uplně OK, ale naštěstí se taktně nevyptávali, jenom mě objali a ubalili brko. Shodou náhod volal další muj kamarád, ať za nima přijedu, což se okamžitě změnilo v jeho příjez za mnou, jakmile se dozvěděl, co se stalo. Když dorazili eště s dalšim kamarádem, už sem v sobě měla to brko a pivo, kterym sem zapila asi tři takový oranžový pilule na bolest. Teda kamarád mě ujišťoval, že je to prej na bolest. Ale asi jenom na tu fyzickou. Nemá cenu řikat, že takhle v prdeli sem asi nikdy předtim v životě nebyla a to sem si prošla hodně hodně hodně různých zákoutí různých vprdelibytí. Jo...ten déšť katastrov, tak v tomhle stavy v jakym sem byla mi volal otec, že se se mnou chce sejít. Ne. Ne, ne a ne. Ale musela sem. Musela sem se s nim sejít, jelikož mě neviděl asi pět let. Prostě náhoda je blbec. Tyhle dvě věci se nemohli stát s nějaky časovym rozestupem, ne. Všechno hezky najednou, ať je těch katastrov co nejvíc. Dokonce tam ze mě při tom krásnym západu slunce na tý zelený trávě a výhledu na Prahu vypadlo poprvý veřejně cokoliv co mělo cosi dočinění se sebevraždou a to vo těhlech věcech vážně nemluvim. Řekla sem jenom tak s tóninou toho, že si dělam prdel, že asi bude rychlejší, když si pujdu dolu skočit pod vlak, že je to kousek. Kamarád se tomu pousmál, protože tyhle moje džouky zná, ale já to myslela naprosto vážně. Druhej kamarád je starostlivý zlato a promlouval mi do duše s tim, že mě má vážně rád a ať hlavně nedělam žádný kraviny a že doufá, že sem to nemyslela vážně. Zalhala sem mu. Lol. A šla se sejít s otcem. To bylo hrozný.
Strávila sem s otcem jenom asi hodinu, pak moje nohy zase šly za mýma kamarádama. Ke kamarádovi domu. Tam sem vlastně jenom brečela a mezi tim sem eště volala nejdražšímu, že se s nim teda chci vidět a nějak to dořešit. On že bude v centru za hoďku a ať se mu pak ozvu. Po tý hodině (kterou sem strávila na balkoně u toho kamaráda doma, přičemž sem já brečela a on a druhej kamarád mi balili cigára) sem se zvedla. Na cestě na to místo za nim mu volam a on, že má namířeno zase zpátky na tu akci kde byl původně, která je uplně jinde a v prdeli. Jestli to za to prej stojí. Pevnym hlasem sem mu odpověděla, že to mi za to teda kurvaže stojí a típla to. Po asi půlminutě sem si to rozmyslela. Ne, nejedu za nim. Poslala sem SMS, že mu nechci kazit koncert. On mi překvapivě odpověděl, že koncert kazit nebudu, že jde vo to, jestli se mi chce jet za nim na to místo na druhym konci Prahy. Já že sem zhulená, takže bych mlela sračky a že za nim nejedu a že se uvidíme jindy. Konec konverzace. Vrátila sem se k tomu kamarádovi domu a dalších pár hodin prakticky pokračovala v tom brečení na balkoně. Ten kamarád vydedukoval, že vlastně je Es hajlz, že mě v tom takhle nechal a odjel si na koncert. Jo, to je pravda. Pak sme šli na drahý pivo do hospody, pak sem zase brečela a pak jela domu. Vyspat se. A brečet.
Sobota proběhla eště divnějc. Kamarádka slavila kulatiny a já si zvládla celej den nalhávat, že je mi vlastně fajn. Nebylo mi fajn. Co je mi do toho, že se mě ona kamrádka snažila uklidňovat slovy, že se zase vzpamatuje, že zná tyhle typy lidí z tohohle okruhu nebo skupiny, můžu- li to tak říct. A že je ošklivej a já hezká. A že se eště bude doprošovat. Hm, noaco. Tak je ošklivej. Ale já ho miluju. Už na to nemam. Už na ten život fakt nemam. Pokud mě Es opustí, tak je všechno naprosto definitvně v prdeli a nejhorší je, že s touhle možností musim počítat. Do toho ta zpíčená škola. A otec. Na něj taky nemam. Už nemam na to se přetvařovat, že je všechno OK a že sem hodná holčička. No, když to nebudu dělat tak se otec nasere a přestane mi dávat prachy. Vyber si. Jedno z toho. Myslim, že nejjednodušší by fakt bylo se prostě zabít a neřešit to. Když mě už i sere to, jak neustále kecam vo tom, že se zabiju a eště sem to neudělala. Měla bych vo tom už fakt přestat kecat. A udělat to. Sem píča. Vážně.
Dneska sem musela jít s otcem a celou rodinou na oběd k oslavě těch mých zpíčených 18tých narozenin. Byl to velkej posh sushi restaurant. Musela sem tam jíst, to bylo hrozný. Měla sem v plánu to všechno následně hodit ven, ale už sem moc slabá na to blejt. Chytla mě tam na děsně dlouhou dobu obrovská nervozita toho speciálního typu, kterej neumim popsat. A já jenom chtěla bejt pryč. V tmavý hospodě u piva s rukou Es kolem pasu, druhou pod trikem a jeho hlavou na mym rameni. Dokázala sem se tam nerozbrečet, to považuju za malej úspěch. Teď mi matka řekla, že se mam. Poukazovala tim na mojí dnešní rodinou oslavou při který sem dostala velkej hnusnej dort a spoustu, opravdu velkou spoustu zasraných prachů a poukázek do obchodů. Je mi to uplně u prdele. Ale uplně. Vůbec nechápu, jak to někdo jinem může považovat za hodnotný a mě to uplně minulo. Je mi to tak strašně u prdele, že bych se vo tom ani nezmiňovala, kdybych neměla potřebu to použít jako srovnávací měřítko toho, jak moc mi na tom nezáleží. Kdybych se totiž měla dobře, tak mi na tom zálaží. A moc. Peníze sou totiž důležitý, ale mě je to uplně u prdele.
Tohle všechno provází naprostý nepochopení z mojí strany. Nechápu, co se to kurva děje. Nic už mě neuklidňuje, už se neumim radovat. Všechno se už moc opakuje na těch samých místech a v těch samýho souvislostech. Skončete to někdo. Já už nechci. Já se chci nikdy nenarodit.


Stejně je to sranda. Ten balkon u kamaráda doma si už moje slzičky pamatuje. Ó ano, je to to osudné místo, kde se děly ty divnověci na Silvestra 2014... Hm.
Ámen
Doufam že chcípnu
a děte všichni do prdele
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lvice uličnice Lvice uličnice | 27. dubna 2015 v 0:56 | Reagovat

By tam bylo ale narváno...

2 stuprum stuprum | Web | 27. dubna 2015 v 1:00 | Reagovat

Ják ja zbožňuju poděsku a její divnopoutě. :D

3 lotek fc lotek fc | 28. dubna 2015 v 7:36 | Reagovat

nepochopim tyhle idioty, který má holka tak ráda, že je považuje za přítele a oni se přesto musí nějak cukat, vzpírat a řešit píčoviny. co ještě chtěj? nemůžou bejt prostě šťastný? nebo je to jen nějaký drama, aby nebyla ve vztahu nuda?

na světě je tolik kluků, co je žádná holka nikdy nemilovala ..nezažili to, neví co je láska.. ty ať smutní a užíraj se. maj k tomu dobrej důvod.

4 Katie Katie | Web | 28. dubna 2015 v 16:35 | Reagovat

Ciwe, to je kokot. Ty snad narážíš na samý kokoty. Ach jo, jen jestli mu někdo něco nenakecal.. a není eště příliš ehm.. mladej na vztah se vším všudy? Měla jsem taky jednoho takovýho, o rok mladší byl, měsíc v totální euforii, svět byl neonově růžovej, a pak to najednou zničehonic z jeho strany splasklo. A já se trápila snad eště rok. To bych ti nepřála. Hlavně ať se z něj nestane další "šoustkamarád".. -_-

5 Sy_ Sy_ | Web | 28. dubna 2015 v 19:52 | Reagovat

Třeba je na čase vstoupit do fáze, kdy se naučíš bejt šťastná sama za sebe, jen tak, protože proč kurva ne? Druhej dřív či později nesplní tvé očekávání, odejde nebo zemře. Přestaň se chovat jako píča a začni si ten život užívat a furt nebul, spousta lidí je na tom hůř než ty. Za většinu svejch problémů si navíc můžeš sama a ještě vyhrožuješ sebevraždou jako největší zbabělec. Boohoo. [:tired:]

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 28. dubna 2015 v 21:30 | Reagovat

[1]: Je.

[2]: Já ne.

[3]: On je muj přítel. Eště pořád oficiálně. Prej. Lidi to řikali. Nevim.

[4]: Neni to kokot, jenom trochu. Nechci mu ubližovat, nechat ho vybuchovat a házet ze skály (jako bych to mileráda udělala s nějakýma jinýma jistýma osobama). Mladej? No, prej mu bude tenhle rok 20. Asi jo. Moc mladej. Starý sou na vztahy taky moc mladý, co já mam kurva už dělat???

[5]: Do týhle fáze neumim dospět. Ano, sem píča, já to věděla i dávno před tvym komentářem. Lidi, co sou na tom hůř než já sou mi u prdele, za svoje problémy si můžu sama a zbabělec už asi nejsem, jenom moc unavená na to něco furt řešit a vysvětlovat. Jo a nevyhrožuju. Definice vyhrožování je jiná, nemýlím- li se. Bů. Prcam to a mam to v píči. Duranga.

7 plk plk | 28. dubna 2015 v 22:26 | Reagovat

Je fakt, že vztah bývá leckdy zpočátku tak nějak na zkoušku a nějakou dobu trvá vzájemný oťukávání, jestli to má vůbec smysl. Jednou jsem skoro rok dobýval jednu pevnost, což se sice nakonec podařilo, ale vzápětí mi ji kdosi přebral, a já z toho málem dostal infarkt. Holka to však nakonec odnesla daleko hůř, bez mého přičinění a v podstatě tuhle lekci asi i potřebovala. Navíc tys přešla poměrně plynule z jednoho (ne)vztahu do druhého, což není úplně dobrý. Dá se tomu říkat přenos.    

Dám ti pár rad, kterýma se nemusiš řídit ani na ně jakkoli odpovídat.

- Vem zpátečku a přenech co nejvíc aktivity opět jemu, ať zjistí sám, jestli mu nějak chybíš. Počítej však tak trochu s tou pro tebe horší variantou.

- Jestli to myslíš se sebevraždou aspoň způlky vážně, zkus psychoterapii, případně dobrou kartářku, což může mít podobný kýžený efekt. Je poměrně těžké najít nějakoho dobrého (a levného), ale když se po tom člověk pídí, tak je objeví.

- Začni normálně žrát. Znám pár chlapů, kterým se líbí macatý ženský, ale neznám žádnýho, kterýmu by nějak imponovala vychytrlá smrtka. To, že jsou nepřirozeně hubený holky pěkný, si o sobě myslej jen anorektičky a nikdo další jinej. Tak to je.

- Zas bude líp!

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 28. dubna 2015 v 22:55 | Reagovat

[7]: Jo no. A tohle ani nebylo plynule, mezi těmahle dvouma byl rozdíl doslova tří dnů. V noci z úterý na středu konec s bejvalym šoustkamarádem a v pátek nynější, teď už asi taky bejvalej. Lel.
Zpátečku beru a ne jenom částečně, ale uplně. Jestli je to tak, jak sem slyšela od jeho kamarádů, tak ať de do prdele.
Nevim, jestli to myslim vážně. Sem sama pro sebe nevypočitatelná a psycho věci mi nepomohli, naopak. Pilulky na depky mi pravděpodobně teď vyvolaly nějakou bipolární poruchu, nebo já už fakt nevim, jak mam nazvat to neustálý  prudký střídání nálad. Teď je mi docela fajn i přestože je všechno v píči. Heh, sranda, nechápu to.
Žrát ale asi nebudu, nemam chuť ani fyzicky, ani psychicky. Je mi vlastně jedno, jestli se líbim chlapům, těm sem se líbila vždycky, spíš mi jde vo to, že bych nesnesla, kdybych byla tak tlustá, jako sem byla minulej rok.
Nevim jestli bude líp.
(hihihi jakej punk odpovídat na něco, kde nebyla odpověď vyžádaná)

9 plk plk | 28. dubna 2015 v 23:30 | Reagovat

[8]: Někdy je lepší přemýšlet než odpovídat rovnou, takhle jsem to myslel. Psychoterapie je něco trochu jiného než medikamentózní psychiatrie, ačkoliv to jistě souvisí. Ono i "antipsychiatrické hnutí" založil vlastně psychiatr.

10 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | 28. dubna 2015 v 23:38 | Reagovat

[9]: Psychoterapie je u psychologa. To chápu. Ale mě psycholog poslal k psychiatrovi.

11 Lapis Lapis | Web | 1. května 2015 v 13:28 | Reagovat

Vo vztahoch je to vzdy take osemetne. Nie, nemam cas, nechcem, nejdem, nedam, nepomozem, porad si sam ... Je tak castou odpovedou ze to magicke "ano", povazujem skoro za mitus .... Ber to tak ze tak ako ty tak aj on nie je hotovy clovek. Keby si ho stretla za niekolko rokov ked uz bude vystudovany a mat pracu a hlavne vediet co chce tak by sa udalosti vyvynuli inak..... Ak to teraz nevychadza tak tot hold zivot...  a hlavne neber si to az tak .... Teraz si proste natrafila na jedinca co nevie co chce, okrem toho ze by sa len bavil. V jeho veku je to uplne bezne. Vies to vobec ty? :)
Vitaj v realnom svete kde kazdy hra svoju hru, a tych co by ju hrali spolu s tebou je sakra malo. Uprimne ani ja v tomto nie som lepsi, nik nie je. Kazdy klame.

12 babirusa babirusa | Web | 6. května 2015 v 1:08 | Reagovat

Hele vím, že budu znít jako debilní, stereotypikálně sluníčkovej spasitel, kterejch jsou plný ty internety, ale stejným způsobem - v tom blaženým okamžiku prozření, kdy mi došlo jak mi na kikotovi záleží - se se mnou rozešel můj "ošklivější než já" bejvalej.
A hleďme, ještě stojím. Stojím, dýchám a s očima otevřenýma je mi jasný, že ač to bylo strašlivý, je to pryč. A já se mám líp než kdy jindy.
A ano, jsem píča  a nerozumím tomu a svět je nahovno místo. Proto jsi možná trochu nahovno člověk, jak o sobě tady píšeš, a nenech se zmást, já to respektuju, rpotože mě to utvrzuje v tom, že nejsem jediná zahořklá minda a mrtvá duše tohohle univerza a že je to vlastně skvělý být egoista.
Takže se drž, protože ti jako zkušenější fosil říkám, že bude zas líp.

A teď jdu ctíc tvé přání doprdele :D

13 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. května 2015 v 22:23 | Reagovat

[11]: Cti mé přání.

[12]: Děkuji, že ctíš mé přání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama