Červen 2015

Dvacátéprvé nanebevzetí

28. června 2015 v 13:18 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí
AC/DC podruhé. Přísaham...tohle je už opravdu uplně naposledy. Vážně, konec všemu, musim si dát pokoj. Už žádný koncerty. Už ne, už nemam prachy. Kurva, to sou ale kecy, přece si nevěřim, že si s tim dam někdy pokoj...

Mělko

25. června 2015 v 0:43 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Obrácení na druhou stranu,
Neni napravo ani nalevo.
Dokonce ani nahoře a dole. Stejně jsme se prostřídali.

Návrat kamaráda

22. června 2015 v 1:54 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Co všechno zvládnej jeden pátek/sobota. Asi trošku pláču štěstim. Fakt jo. Umim i tohle.
Nevěřícně nad některýma věcma tohohle světa kroutim hlavou už docela dost dlouho. Pravděpodobnost, že se tyhle věci budou dít se zvyšuje, když je člověk nijak neočekává. To, co sem očekávala od pátku bylo jednoduchý a nenáročný. Sejít se s pár lidma, uvidět zdarma věci v rámci United Islands (teda...nic moc letos, jediný, co mě zaujalo na programu byla Mucha a Zrní) a během toho všeho se totálně oddělat. Něčim. Čimkoliv. Chlast, tráva asi, to je to nejpravděpodobnější. Samozřejmě se to všechno stalo. Mucha byla libová, nepršelo, přišel za mnou kamarád, kterej mi koupil pivo. Ideální. Teda, až na toho kamráda. Ne že by snad bylo něco špatně, to ne, ale tahle určitá osoba mě poslední dobou nechává trochu...jednoduše nevim, co si o tom mam myslet. Začínáme se vídat dosti často, i mimo naší obvyklou partu, ty jeho pohledy, slova...hmmm prostě je do mě zakoukanej a je mi to upe jasný. Jenže ne, zrovna tohohle kluka já trápit nebudu. Ne že by mi snad nebyl sympatickej, ale na to ho znam až moc dlouho a předevšim je to jeden z mých nejlepších kamarádů. A všichni víme, jak pak dopadaj situace mezi kamarádama, žeano ehm. No nic, nebyly sme spolu tentokrát sami, byly tam další naši kamarádi, pak sme se jeli opít do hospody. Tam už sem si pivo koupila sama. Nějaký velký cestování po Praze se nedělo, zakotvili sme to na konci Střelečáku s množstvim plastových piv a nějakym dobrym vínem. Stačilo to, bylo nám dobře. Seděla sem uprostřed tří kamarádů, z toho jeden z nich byl právě ten, u kterýho mam vážný podezření na jeho sympatie ke mě.
Vtipný to začalo bejt v momentě, kdy se on a ještě jeden začali svlíkat a ve spodkách vběhli do studený Vltavy. Už byla tma a tim pádem eště větší chladno než předtim. Nebyli tam dlouho, za chvíli se s křikem vrátili a začali ze sebe ty trenky nasáklý studenou vodou sundavat. Ohohou, tak...proti tomuhle vůbec nic nemam. Decentnější chlapec zalezl za strom, ten druhej magor mi pomalu mával pérem před ksichtem. To je další jeho taktika, strašně rád se mi ukazuje při různých příležitostech co nejmíň oblečenej. A proč ne, v jeho případě je opravdu na co koukat. No nic, bohužel nás někdy, asi třeba v jedenáct z toho Střelečáku vyhodila security. Ne, že by nás vyhodili, ale řekli nám, že prostě máme odejít, že tady akce končí. Odešli sme teda na most a pokračovali směrem na Národku. Vzhedem k tomu, že náš stav byl už reálně dost opilej, tak sme se postupně začali ztrácet, zase scházet, rozdělovat a když sme konečně byly v jednu chvíli všichni spolu, kamarád při chůzi Národkou ukradnul pizzu. Doslova. V okně u jednoho fast foodu tam maj vždycky pizzu. Prostě jí z toho okna vzal, nikdo si toho nevšimnul, takže za náma nikdo neběžel. Tohle bylo moje první sousto pizzy po několika měsících, páč kradenou pizzu prostě neodmítneš, i když za střízliva bych to asi nežrala. Stejně jako ty halušky ze země. To sem zapomněla. Na tom Střelečáku byly na zemi halušky. Vypadali dost netknutě, neškodně a bez eboly, takže je kamarád zvednul, dal mi ochutnat a pak je sněd. Ano, ten samej, co ukradnul tu pizzu a jehož penis sem pozdějc viděla. Hihi, někdy se vážně chováme jak bezďácký fetky... Efekt bezďáckých fetek vyvyrcholil tim, když nás těsně před zavíračkou vyhodili z jedný kavárny tam na Národce. Nevim teda proč, nechovali sme se nějak extrémě šíleně. Je teda pravda, že nám tam spadla jedna židle a tim jak je to na patře, tak si asi dole na baru mysleli, že děláme nějakej bordel. Chování toho tlustýho prasete, co nás přišlo vyhodit ale bylo naprosto šílený. Že prej sme si ani nic nekoupili... Lol, asi si nevšimnul, že tam na vedlejším stole sou prázdný flašky od lidí, co nás před chvílí opustili a jeli domu. Nevim proč, ale byl na nás neskutečně agresivní, až ho zezdola musela přijít uklidňovat nějaká jiná ženská tam od baru. Bleh, nesnášim český podnikatele a to, jak se chovaj k hostům. Kdybysme dělali bordel, tak neřeknu, ale takhle...
Skončili sme teda na ulici před rokáčem. Tak, jako za starejch časů. Lol. Jeden z mých kamarádů z nějakýho důvodu zavolal mýmu bejvalýmu šoustkamarádovi. Asi v nějaký opilecký nevědomosti, byl z toho celej pobavenej. Netrvalo to snad ani půl minuty a muj bejvalej šoustkamarád dorazil. Byl poblíž se svýma kamarádama. Hm, to zas bude super večer. Lehce mě to nasralo, ale tak...se neposeru, ne. Mam tady fajn lidi a kvůli jednomu klukovi si nenecham kazit večer. Navíc, nebudu si lhát a přiznam si, že ho vlastně po tom všem docela zas ráda vidim. Přece jenom...city sou city a i přesto všechno, co se stalo. vůči němu určitý sympatie chovam. Hlavně potom, co mi řikali ostatní, jak se vyjadřoval k tý situaci zpětně s lítostí a snahou to napravit. Když mě to tu bude srát, můžu přece vždycky odejít. Seděli sme na kraji ulice, řešili píčoviny, byli se podívat v rokáči a po chvíli nás opustil ten kamarád, jehož sympatiím ke mě bych neměla podlehnout a eště další dva frnds, že sou prej unavený a že jednou domu. Když sme se loučili, dal mi pusu na tvář. Ohohou, no nene... Tohle si ke mě za těch spoustu let, co se známe, dovolil poprvý. A jéje, tohle opravdu něco znamená... No nic. Nebudu to teď řešit, prostě ne, nebo se do něj eště zas zamiluju. Zbylo nás tam teda vcelku poskromnu, asi jenom šest lidí. A jéje, bylo teprve po půlnoci... Fajn, párty začíná. Rozběhli sme se k první večerce a koupili flašku. Vodka s džusem. Klasika, neurazí, nenadchne. Sehnali sme k tomu i roztomilý plastový kelímky, abysme nebyli prasata a nechlastali to přímo z flašky. Wow, jak sofistikované. Asi sme se už dostali přes lvl "je nám třináct a chlastáme venku". Možná, každopádně místo, kde sem rozhodla, že budeme chlastat, se nezměnilo. Zalezli sme do takovýho fajn zátiší, kde sem já chlastávala na základce. Lovely. Musim říct, že po chvíli sem se docela dobře bavila a vlastně byla fakt prdel. Hlavně v momentě, kdy jeden kluk začal kecat něco o operaci zůžený předkožky, kterou podstoupi. Jenom kamarád na mě pořád viděl, že nejsem upe OK a snažil se mi rozmluvit, ať z toho, že tady je muj bejvalej šoustkamarád nejsem špatná. Já mu řekla, že nejsem špatná, že mě to jenom trochu znervózňuje a moc nevim, jak se k němu chovat. A že sem taky dost ožralá. Řekl, že to bude určitě v pohodě a pak se od naší skupinky i s jednou kamrádkou (jeho holkou) oddělili a odjeli domu. No, tak nás tam zůstalo eště míň. V takhle malý skupině, který konkrétně činila jenom pět lidí se dělá bordel docela snadno, navíc sme pořád eště měli tu skoro plnou obrovskou lahev vodky. Naše bordelaření po ulici odnesla vlajka Algida, kterou kamarádka v ožralecký euforii strhla ze dveří jedný večerky. Panks not ded, voe! Když sme se snažili s tou lahví vodky napochodovat do jednoho podniku, tak nás vyhodili. Oh well...už zase. Dneska potřetí, ciwe. Kamarádka (co na tom z nás byla asi nejhůř, co se promile týče) teda zakotvila na ulici. Prostě si sedla, myslim. Nevim, jak přesně už to bylo, ale pak od nás zmizeli oba dva kluci, a já tam zůstala sama s ní. Fuck. Pak se tam nějak musel objevit nějakej cizinec, takovej docela švarnej angličan, od něhož se moje kamarádka nechtěla odtrhnout a neustále na něj řvala "Algida". Achjo, když se naleje tahle holka, tak má eště menší zábrany, než já. A to už je co říct. Pak sem jí opustila, asi sem se vydala hledat šoustkamaráda s tim druhym klukem. Jo, z velký grupy už sme opravdu zůstali jenom čtyři... Našla sem je, jak se nacpávaj za rohem pizzou, pravděpodobně nekradenou. Chtěla sem se vrátit pro tu ožralou kamarádku plazící se po angličanovi, ale zjistila sem, že už tam neni. Fuck. Takhle holka je fakt přízrak, vždycky se někde objeví a zase zmizí. Hm, vlastně nás to nikoho nepřekvapilo, sme na to od ní zvyklí. Šli sme v těch třech do jednoho klubu, dali si pivo, trochu se hejbali na starý hity a když sme si dali cígo na čerstvym vzduchu, tak nám ona kamarádka opět začala volat. Nebylo jí absolutně rozumět, byla totálně v prdeli. Mezitim eště bejvalej šoustkamarád potkal nějaký svoje spolužáky.
Kamarádku sme našli. Prakticky na tom samym místě, co sme jí viděli naposledy, jenom kromě angličana tam byl i nějakej vietnamec. Následující situaci si vzhledem k mým promile moc dobře nepamatuju, ale stěžejní body byly asi následující: došla vodka, ožralá kamarádka se snažila vietnamci z nějakýho důvodu vysvětlit, že neni rasistická, ten anglán někam zmizel, šoustkamarád si s nim předtim povídal, vietnamec začal bejt oplzlej a tahal nejdřív na hotel tu mojí kamarádku a pak i mě. Jo a eště někdy mezi tim se nějak rozhodlo, že pravděpodobně přespim u bejvalýho šoustkamaráda. Nevim kdy a nevim proč. No, bylo to divný. Když sme s bejvalym šoustkamarádem pozorovali situaci kamarádky s tim vietnamcem, neměli sme z toho moc dobrej pocit. Neměla totiž kde přespat, byla uplně namol a nechtěli sme, aby někde skončila raped. On řikal, že by jí vzal nejradši taky k sobě domu, ale že je blbý, když před chvílí napsal rodičům, že tam přespí jenom jeden člověk, takže to nejde. Naštěstí se to nějak vyřešilo tak, že vietnamec zmizel, ožralá kamarádka nastoupila do taxíku, co si přivoval jeden ten kluk tam, že teda přespí u něj a nějak sme celou tu párty rozpustili. Najednou sme zůstali sami s bejvalym šoustkamarádem, začalo svítat a tak sme zamířili pěšky k němu domu. Hm a po chvíli začalo pořádně chcát. Schovali sme se na scénu a ubalili si ze zbytku mýho tabáku cigáro na cestu. To byla naše poslední naděje, jemu cigára už došli, jelikož sem si od něj celej večer brala.
Dorazili sme k němu domu. Uf, ty schody, ty mi dávali vždycky pořádně zabrat... S co největší tichostí sme pronikli k němu do pokoje. Znova sem ucítila tu vůni jejich bytu. Viděla sem na zemi matraci s peřinout. Ach, starostlivé matky... Lovely. Zatáhnul závěsy a začal se svlíkat z toho mokrýho oblečení. Měl na sobě jenom kalhoty. Najednou tam byla neskutečně zvláštní atmosféra. Ticho, tma, lehká opilost a my dva. Samozřejmě, celou dobu už mi hlavou jenom běžely myšlenky na to, co se bude dít dál. Jestli teda jo, nebo ne. Jestli teda šukačka, nebo poklidný spánek. Každopádně sem si sundala silonky, on se šel napít. Když se vracel, divně "zakopnul a upadnul přímo vedle mě na tu matraci. Ležela sem. Jasně...tohle bylo vážně jenom "zakopnutí". Lehnul si vedle mě a vypadalo to, že se snad chystá vlézt pod peřinu.Chvilku sme ani jeden nic nedělali, ale jak sme leželi uplně těsně blízko sebe, tak sem cítila každý jeho hnutí se. A hlavně sem cítila takový ty jemný záchvěvy, který předcházej tomu, když chce člověk třeba pohnout rukou. Naše hlavy se téměř dotýkali, koukala sem rovně, ale i v tý tmě mi bylo jasný, že nemá zavřený oči, ale že mě pozoruje. Přistihla sem svuj prst, kterej ležel volně vedle jeho nohy, že se pohnul a začal ho tak jemně hladit. Tak jemně, že to snad ani nemohlo bejt cítit. Otočil ke mě hlavu a tomu předcházel odlehčenej pohybo jeho ruky, co mě objala. Políbili sme se. Aha, tak přece jenom na to dojde. Bych se divila, aby ani jeden z nás nevyužil tý příležitosti. Stejně sem trochu váhala, jestli ho nemam zastavit. Lol, jasně, po tom, co si sundam silonky. Mýmu myšlení došlo, že nemá cenu vzdorovat. Proč bych taky vlastně měla. Objala sem jeho tělo nohama a nechávala se fascinovaně unášet touhle situací. Až teď, když už sem zase měla jeho jazyk v puse a jeho ruce na poznávacim výletě pod mýma šatama, sem mi začalo vracet to, jak mi tohle s nim chybělo. Přesně, jako za starých časů, jenom tam bylo něco navíc. A nebyla to ani ta tma, ani naše promile, ani vědomí toho, že bysme mohli probudit jeho celou rodinu. Bylo to něco, nehmotnýho, ale vlastně hmotnýho. Kdybysme chtěli, tak to můžeme vzít a třeba odhodit. Byla to asi přítomnost, která nám splývala s tou minulostí, kterou sme spolu prožili. Po půl roce zase spolu nahý v jeho pokoju a v dosti vášnivym objetí.
Kdybych mohla, tak ho v tu chvíli asi sežeru. On mě pravděpodobně taky, teda alespoň mojí píču, což se mu docela dost dařilo. Zvedla sem se a prudkym pohybem ho otočila pod sebe. Sundal mi přes hlavu šaty a následovala další etapa vášnivýho líbání. Začala sem ho pomalu žrát. Všude. Na tváři, na krku, na hrudníku a samozřejmě dost velký pozornosti od mých úst se dostalo jeho čůrákovi. Jo, ten mi taky chyběl. Strčila sem si ho do kundy a započalo něco dost upřímnýho, opravdovýho, ale předevšim docela drsnýho. Dělala sem všechno proto, abych ho uplně zničila. Narážela sem do něj celou svojí vahou, rvala mu jazyk z pusy zubama a přitom mu křečovitě držela hlavu v dlaních. Pak mě zase drsně otočil on, až křuply ty péra v matraci, drtil mě celym tělem a kousal na krku, dokud sem se nepřestala ovládat a nezačala bejt poněkud víc hlasitější. Zašeptal mi jenom "be quiet", ale moc to nepomohlo. Zajímavý je, že si to pamatuju. Všechno si přesně pamatuju, narozdíl od věcí, co se staly předtim. Vim taky, že následně mi dal ruku přes pusu, aby mě umlčel, ale pravděpodobně se mu to začalo velice líbit, tak trochu přitvrdil. Jednak s tempem a jednak se silou, jakou mi držel pusu. Chvilku mě to snad téměř dostalo do sraček, uvědomila sem si, že tady ležim pod nim, on mě šuká a já tady řvu bolestí se zavřenýma očima, zatimco mi on drží pusu. Bylo to uplně jako nějaký rape. Agresivně sem ho začala škrábat nehtama do zad a kousat ho do tý ruky. Tak...a tady moje ostrý vzpomínky téměř končí. Vim jenom, že následovala další vlna vzájemnýho násilí. Když sem mu kouřila, tak mě naprosto brutálně cloumal celou hlavou pomocí vlasů a já ho za to vyloženě kousala, až několikrát vyjeknul bolestí. To sem si vyloženě užívala, ty krátký pauzy po tom, co sem zubama udělala pro něj bolestivej pohyb. Vždycky sem se koukla na ten jeho utrápenej ksichtík a pokračovala třeba rukou, do tý doby, než sem mu nezpůsobila bolest zase a to většinou bylo kvůli prstýnkům, který sem si nesundala. Do tý doby, než mě vyloženě požádal o to, abych si je sundala. Tak sem svoje drahocenný prstýnky hodila někam vedle na podlahu, ty z pravý ruky na pravou stranu a z levý ruky na levou stranu. Taky vim, že v jednu chvíli, kdy byl zase on na mě, tak došlo na škrcení. Začal mě škrtit a trvalo to docela dlouho. Opět to odnesly jeho záda, na kterých už museli bejt šrámy jak po biči. Muj skvělej drdol byl zcela rozesranej. Nenechal se zahambit, taky mi je pak někdy pořádně rozdrápal. Jak už to tak bejvá, v momentě, kdy sme leželi vedle sebe, on mě mrdal zezadu a byly sme v nejlepšim, přestal, jelikož byly slyšet z obýváku kroky. Tiše sme vyčkávali, co bude dál. Doprovázely to jenom jeho tichý nadávky šeptem na neurčitou osobu, co se vedle procházela, samozřejmě anglicky. Jakmile ho to poslouchání přestalo bavit, začal mi v tom tichu doslova drtit velice tiše bradavky. Rukou, pusou... Prostě to bylo něco naprosto šílenýho, neskutečně to bolelo, ale bavilo mě to. Měla sem chuť řvát, ale neřvala. Vysrali sme se na to, že už je asi ráno a že někdo z jeho rodiny je vzhůru a v obýváku a pokračovali v tom, v čem sme přestali. Pokračovali sme v šílený šoustačce, která neměla konce. Tady v tom bylo doopravdy všechno, co sme eště při žádnym společnym sexu předtim nezažili. Komunikace mezi náma byla zcela dokonalá, muj tichej řev a jednou na mě dokonce promluvil: "You want it even harder, bitch?" Pak řekl, že muj úsměv bere jako ano. Přemáhal se a mě bylo vlastně docela jedno, že mi totálně rozmrdává kundu. Ležela sem na něm, objímaly sme se, jeho nehty byly zarytý do mých zad a naše ústa se odpojily jenom ve chvíle, kdy sme se oba dva potřebovali nadechnout. Ke konci už to bylo prakticky klidnější. No a nakonec to skončilo opět jako vždycky...vystříkal se mi do pusy. Ta kuřba, která tomu ale eště předcházela, byla, z jeho výkřiků a výrazu soudě, pro něj opět dosti bolestivá. Jediný, co sem potřebovala teď udělat, bylo si dát ucho na jeho hrudník a slyšet, jak celej jeho vnitřek se po tý extázi pomalu uklidňuje. Jo, je to něco opravdu neuvěřitelnýho, poslouchat srdce v tranzu. Už když sem tam takhle ležela na něm, tak sem si začala řikat, co sem to vlastně zas udělala za píčovinu a málem to ze mě i vypadlo, že to byla chyba. Další moje návrhy byly takový, že se prostě beze slova obleču, seberu a odejdu. Ani jedno z toho sem nerealizovala, zvednul totiž ruce a pomalu mě začal hladit a poplácávat přes hlavu a tělo. Začal mluvit, samozřejmě anglicky a něco jako: "Thank you...it feels so good to have you back". Asi toho řikal mnohem víc, ale to si doslova nepamatuju. Jenom si pamatuju, že ještě poznamenal: "I´m sorry for talkin´ in english, but...you know i always do that. I´m just weird". Na to mě nenapadlo odpovědět asi nic jinýho, než: "I know that".
Po pár desítkách minut se začal pomalu hejbat s nějakym proslovem o tom, že oba dva musíme vstávat ráno brzo a že spaní na týhle matraci ve dvou neni nejlepší nápad v případě, jestli se chceme opravdu vyspat. Ještě mi dal pod hlavu polštář a přikryl mě. Takže se slovy: "Believe me, sleep is gold" ulehl zpátky do svojí postele. Nějaký slova od něj asi eště padly, ale to už sem se já otočila zády směrem k tý jeho posteli. Po chvíli ticha...anebo ne, asi něco musel řikat. No nevim, každopádně vim, že sem se rozbrečela. Brečela sem fakt zvláštnim způsobem. Tiše, málo a předevšim zcela bez slz. Vážně, moje oko neopustila ani jedna slza. Bylo to zajímavý, ale dávam to za vinu tomu, že po předešlý asi hodince a půl během který moje tělo opustila pravděpodobně téměř všechna voda v podobě všemožných tekutin vytékajících nejenom přes kůži jako tuny potu, ale i spodkem a vrškem v dosti velké intenzitě už žádná na nějaký slzy nezbyla. Nechtěla sem, aby to slyšel, ale v tom tichu to stejně nemělo cenu zakrývat. Spustil ze svojí postele ruku a chytnul mě za kotník. "I´m sorry, for everything i´ve done i´m just really really sorry. I´m a good boy i´m not a bitch and i´m your friend. If you´ll ever feel bad or whatewer just come to me...i won´t tell you to fuck off. I´m here for you. All the time." Nedokázala sem na tohle jakkoliv reagovat, jenom dalšim zcela neslyšnym cukání se z suchýho pláče. Chytnul mě eště víc pevnějc. "Shhh please don´t cry". Pořád sem ze sebe nid na tyhle věty nevymáčkla (kterých bylo asi víc, jenom si je doslovně nepamatuju), nic říct. On si povídal pořád dál a často opakoval, že "even you don´t care and i see you don´t i´m really sorry and i do. I do fucking care!" Pak už jenom "Ok enough talk" pustil mojí nohu a goodnight. Po chvíli ze mě přece jenom něco vypadlo, bylo to tak potichu, že sem přesvědčená o tom, že to ani nemohl slyšet. Bylo to jenom jednoduchý "sorry".
Noc ráno, ne taky ne, prostě spaní bylo hrozný. Neustále sem se budila. byla sem v neskutečně zvláštnim stavu. Přála sem si, abych prostě zmizela. Ne aby se nestalo to, co se stalo, ale abych prostě zmizela. Teď hned. Domu, do svý postele. Nestalo se tak, přetrpěla sem to až do rána dopoledne. Do pravýho poledne, to byla přesně doba, kdy sme vstávali. Z obýváku už byly slyšet živý zvuky způsobený jeho rodinkou. Naše první věta po ránu byla: "Hm, jak asi dopadla *jméno tý naší příšerně ožralý kamarádky, kterou sme nakládali do taxíku*. Když odešel do obýváku, jedna věta, co sem zaslechla od jeho matky pojednávala o tý matraci, kterou tam připravila a její sdělení bylo zhruba takový, že tušila, že kdyby to nepřipravila, tak zdemolujeme tu jeho postel. Ups, asi naše násilný řádění bylo opravdu poněkud hlasitý. Nu což, potřebovala sem hodně rychle vypadnout, cítila sem se tam trochu divně a asi i trapně. Bála sem se každýho pohledu jeho rodičů na mě, jelikož sem přesně věděla, co jim bude při pohledu na mě probíhat hlavou. Když sem se oblíkala, vrazil mi...kurva, jak o něm teď mam vůbec mluvit? Bejvalej šoustkamarád...to po týhle noci zní dost divně. Prostě...je to muj kamarád. Takže, když sem se oblíkala, tak mi donesl čaj. Ahhh, lovely. Zvedla sem se a oznámila mu, že padam pryč. Jeho odpověď mě poněkud překvapila. Prej "už"? Nevim, jestli očekával, že s nim eště chvíli zůstanu. Když sem procházela kolem jeho rodičů, řekla sem jim jenom klasicky trapný: "Dobrý den a nashledanou". Fuck fuck, nesleduj tolik toho jeho otce, kurva, ten kluk má fakt neskutečně hezkýho tátu. Jo, přesně tohle mě napadlo. Jeho otec je prostě opravdu kus.
Šel teda zase se mnou dolu po schodech mi otevřít dveře. Tak, jako vždycky. Tentokrát sem mluvila naopak já, ale česky. Začala sem jednoduše, že se omlouvam a že sme spolu hned zas nemuseli mrdat ale...přerušil mě a dokončil za mě: "To je v pohodě, vždyť víš..." Měla sem potřebu mu eště jenou zopakovat, že sem do něj pořád zamilovaná. To ho asi trochu znejistilo a bylo chvilku ticho. Tak sme šli jenom před vchodový dveře na chvíli na cígo. Přiznala sem se, že mi tu chvíli, co sme spolu přestali trávit čas, neskutečně moc chyběl. Asi tři vteřiny předtim, než sem tu větu dořekla on okamžitě pohotově "To tys mi taky chyběla". Taky sem mu vyjádřila obdiv za to, jak to všechno lehle zvládá. On na to zase hned, jakoby telepaticky reagoval: "Jako...že sem takovej bezcitnej?" Já jenom lehce pokejvla a viděla ten jeho rozpačitej upřímnej úsměv a pokrčení ramenama. Jenom sem mu prostě řekla, že je mi moc líto všechno, co se stalo a že už nikdy nechci, aby se to opakovalo, jelikož mě to opravdu dost dostalo. A že je mi jasný, že je to vina nás obou, jak sme se zachovali, ale že se taky cítim hrozně blbě. Upřímě sem mu eště řekla, že je mi jasný, že každej z nás chce od toho druhýho něco jinýho, ale že už nikdy nechci žádný dusno mezi náma. On se mnou prakticky ve všem souhlasil, že už ho to taky nebavilo, jak sem kolem něj ve škole vždycky prošla, jak stín, jinak nic a že si tenhle pátek/sobotu opravdu užil, že je rád, že sme se takhle potkali. Dokonce se i nějak svěřil o tý malý píče, se kterou právě předtm byl. Jak ho neskutečně nebavilo to, jak ho bombardovala doslova každou hodinu esemeskama a jak jí neustále viděl ve škole a jak byla blbá. Lol, já vim. Pak eště zase začal něco o nějaký tý svojí bejvalý z jinýho města, kvůli který měl/má nějakej problém, jak mu právě vyhovovalo, jak byla odjinut a že jí viděl jenom jednou tejdně, ale že ona právě řikala, jak jí to nestačí blablablabla, tyhle jeho kecy mě vlastně ani moc nezajímali. Já byla skutečně, skutečně šťastnej člověk.
On se mi vrátil. Vrátil se mi člověk, co se mi oddálil. Vyříkali sme si každej svuj monolog, on v návalu emocí po sexu, jelikož jinak je prostě jak šutr a já až dneska po probuzení za střízliva. Proběhl mezi náma nejkrásnější, nejspontánnější a nejopravdovější sex co sme kdy měli, při kterym se uvolnili asi veškerý naše vzájemný emoce, i když se teď doslova špatně hejbu. Fakt že jo, eště teď. Klasický inkriminovaný místa- vnitřní strana stehem, lýtka, záda, kříž, pánev, páteř, kůže zmodralá a extrémě bolestivý bradavky. Noaco, stálo to za to. Hlavně se mi líbilo, že to byla skutečná vášeň i z jeho strany. Achjo, ten kluk ke mě musí mít neskutečně zvláštní vztah. Čim pro něj můžu být tak speciální, i když do mě asi neni jen tak běžně zamilovanej...nechápu a on asi taky nechápe. Hlavní je, že z upřímnosti, co byla umocněna tim šílenym sexem asi opadlo to dusno mezi náma. Kdo ví, jestli byl tohle poslední usmiřovací sex, nebo jestli to byl první usmiřovací sex. Ale nebyl to opileckej sex, fakt ne. Vůbec nevim, co bude dál, ale snad to bude fajn, ať už to bude cokoliv. Hlavně je to, že je zpátky. Vážně se mi vrátil kamarád. Nebo možná spíš, já si ho vrátila zpátky sama. Už sem si řikala, že to přece neni možný, aby byl opravdu takovej vůl, za kterýho sem ho měla. Když sme dokouřili, objali sme se, ale opravdu zcela upřímně a já odešla domu. To cígo zase překrylo zcela dokonale tu chuť jeho mrdky, která mi v puse zůstala celou noc ráno.
Při cestě domu mi začalo chcát a já totálně zmokla. Do toho už sem brečela, voda v mym těle se asi obnovila. Brečela sem strašně dlouho a ani mi nevadilo, že na mě chčije. Pustila sem si Otevřenou zlomeninu a Sbírku zvadlejch růží. Brečela sem, páč je mi jasný, že já ho z nějakýho nepochopitelnýho důvodu miluju, tak, jako sem eště žádnýho kluka nemilovala a on ke mě cítí neskutečně silný přátelský pouto. Fascinující, moji kamarádi měli pravdu. Mi tvrdili, že pro něj rozhodně nejsem hadr a že mě má rád a já jim to nemohla uvěřit. To bylo trochu smutkem. Ale předevšim sem brečela štěstim, že je tenhle člověk zpátky i přesto všechno, co se stalo. Samozřejmě, už to všichni ví. Já v sobě tyhle věci nedokážu udržet. Pak už sem zase jenom sobotu večer, neděli večer pila víno.
A taky si dělam řidičák. Jou. No, na jízdy chodim zásadně minimálně po dvou pivech.
Tak...to byl zas rokenrol. Směs citů, ach ty magické noci! Tenhlecten kluk mě vážně dostává uplně na moje dno, nevim proč, neni ničim speciální, ale dělá se mnou divy. Když sem jela domu, napadlo mě, že se pujdu někam zabít. Prostě jen tak. Proč žít, když je zase zpátky tenhle člověk, ale neudělala sem to. Žiju a sem ráda, že je zpátky. Achjo, miluju ho a nelituju, že sem mu to tenkrát řekla.

Ámen
Rokenrol vám všem

Imprese

17. června 2015 v 0:06 | Pražský poděs |  Blitky
Kdybych nešla na tramvaj, ale na metro. Nic z toho by se nestalo.

Kapka piva

11. června 2015 v 23:31 | Pražský poděs |  Blitky
Baví mě eště vůbec chlastat?

Restaurování kovů

6. června 2015 v 16:42 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Železo pode mnou,
stačil by k tomu krok být
jeho součástí.
Nejsem zas takovej cikán.

To ty jsi větší cikán, než já jsem.
Nechápu...
Oba dva vesmíry jdou společně
nocí plnou neonů.
Ani jeden se nezastaví.
Pod dávným kamením zní ozvěna:
"Be strong, be like an iron man".
Nemohu- železo se získává z rud.

Kde zůstal oceán topící
ty nejhlubší city?
Pohyb nahoru a dolů. Dovnitř a ven.
V oceánu zůstala jen korozní vzpomínka na železo.

Cesta půl hodinu po půlnoci.
Mokro, kapky sváděj boj.
Silnice svítí, možná vede domů.
Tanec pohybu vpřed se předvádí,
je to vidět přes celé sklo.

Železný slzy tečou mi po tváři.
Železná voda nasáklá v polštáři.
Železný duše bez bodu tání.
Železná mlha v rozhledu zaclání.
Železné armády bez věrných vojáků.
Železný dým z cigaret kuřáků.
Železná peřina pod níž jsme spali,
železný šprcky promrdali,
železnými slovy lásku si slibovali.
Pak železná smrt vyšla nám vstříc
a víc už nic.

Chci, aby bylo všechno zase v pohodě. Už se spolu pomalu zase začínáme bavit. Po tom, co poslal to prdele tu svojí zrůdičku. Neuvěřitelně mi chybí. Jako milenec, ale předevšim jako kamarád. Tak alepoň sem mu ty dvě slova neřikala neupřímně...
Směju se. Měsíc po rozchodu s bejvalym mi začne chybět ten, kdo mu předcházel. Muj drahej bejvalej byl prostě jenom záplata za šoustkamaráda. Eh. Alespoň je vidět, koho sem měla doopravdy ráda a koho sem měla ráda jenom protože sem cítila, že by to tak mělo bejt.
Že lidi, co spolu chodí, by se měli mít navzájem rádi. A lidi, co si ublížili se můžou milovat. Miluju ho a nemůžu si pomoct. Je to tak a je to pravděpodobně zbytečný.
V úterý minimálně dvě promile. To sme si zahráli na třináctky, pěkně flaška ginu a lejt to do sebe na Petříně. Kamarádka kvůli tomu dokonce zkolabovala. Chudák. A další den zase na pivo.
Chlastáme v tejdnu, nespíme doma, kalíme vo sto šest.
Prázdninovej mode on.
Na všechno se můžu už akorát tak vysrat, pětadvacátýho jedu na AC/DC do Berlína. A neni to sen.
Kouzelnej židod v lihu. Je sobota, jedu zase pryč chlastat.
Jo a z toho logicky vyplývá, že už si nenalhávam, že tvrdej nepiju.
Kunda pes, dokud sem polykala ty pilule, tak bylo všechno ólrajt. Teď už zase jenom myslim na bejvalýho šoustkamaráda.
Čas si za něj opět najít náhradu. A ne pilule na hlavu.
Ámen
Rokenrol vám všem

Nesnášim čokly

2. června 2015 v 9:13 | Pražský poděs |  Blitky
Pardon, titulek je asi poněkud zavádějící. O pravdu se ale částečně rozhodně opírá. Nesnášim čokly, jsou to fakt divný zvířata a sou tupější, než některý moje spolužačky. A to už je co říct.