Dvacátéprvé nanebevzetí

28. června 2015 v 13:18 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí
AC/DC podruhé. Přísaham...tohle je už opravdu uplně naposledy. Vážně, konec všemu, musim si dát pokoj. Už žádný koncerty. Už ne, už nemam prachy. Kurva, to sou ale kecy, přece si nevěřim, že si s tim dam někdy pokoj...

Napadlo mě to jenom kvůli tomu, že podle všech vesmírných zákonů bych už měla mít veškerý svoje touhy ohledně tadyctoho odškrtaný. Ohledně pár živáků nějakých bands. Ale...i přesto, že se ve čtvrtek odehrál už muj druhej koncert AC/DC, což je hudební záležitost, na kterou prostě nedam dopustit, tak mam pořád pocit, že sem toho neměla dost. Když prostě cítíte, že hudba, co tvoří AC/DC je vám něčim neskutečně blízká, tak by nestačilo ani pět koncertů, natož dva. A vůbec, co remcam. Můžu bejt fakt ráda, že sem je vůbec viděla, natož že to bylo dvakrát v dost krátkym termínu za sebou! To si třeba vůbec nedovedu před rokem představit, kdy sem šílela, že vyjedou určitě na turné, ale že to budu vědět pozdě, že nebudou lístky, že nepřijedou do ČR, že přijdou čtyři jezdci apokalypsy společně s Aštarem Šeranem, že konvertuju za tu dobu k islámu, že na mě spadne meteorit a už bude následovat jenom velký hovno. No, nic z toho se nestalo. Teda, stalo. Ne, nekonvertovala sem k islámu, ale nepřijeli do ČR. Noaco. Já si s tim poradim stejně...
Narozdíl od minulýho koncertu v Drážďanech, kterej sme měli pěkně rozpracovanej a rozplánovanej už někdy od prosince, byla tohle rychlovka, která se zrealizovvala během měsíce. Moje matka totiž řekla "ne", nestačí mi vidět AC/DC jednou. A tak zmanipulovala svýho přítele, ten zmanipuloval svýho kamaráda, kterej umí německy a dělo se. Já už sem zmanipulovaná hodně dloho... Jako jo, lístky sme se snažili si zařídit, ale vzhledem k beznadějně vyprodanýmu stadionu (haha Berlín, co sme čekali, žeano) sme se museli spolíhat na nějakej divnoserver, kterej pracuje na základě burzy. Nebo něco takovýho. Poslali sme prachy a čekali, co se bude dít. Na naše bombardování e-mailama a telefonátama nám vždycky bylo odpovězeno pokaždý stejně...prej se to zařizuje. Hm, tak alespoň s náma komunikujou, když už maj naše prachy... Hysterie nás začala přepadat tejden zpátky. Za chvíli je koncert a my sme porád bez těch zaprcaných lístků Do posledního dne sme bojovali a doufali, že se něco změní. Až den před koncertem byl tomu našemu kamarádovi, kterej to všechno zařizoval, doručenej e-mail o to, že lístky už nejsou, nebudou a že nám posílaj prachy zpátky na účet. Well...fuck off. Přesto všechno přece nebudeme sedět doma na prdeli a brečet, že se to nepovedlo. Druhej den ráno sem na sebe hodila jeansovou bundu, martensky a všichni čtyři sme nasedli do auta směr Berlín. Na koncert prostě jedeme. Jedeme a lístky seženeme na místě. Mrdáme na nějakej osud, že nám to nepřál.
Upřímně, zcela obdivuju schopnost řídit na dlouhý vzdálenosti. Nechápu. Představa, že odřídim to, co odřídil přítel mojí matky a ten jeho kamarád je nepředstavitelná. No, to asi bude tim, že mam před sebou teprve čtvrtou hodinu autoškoly, lol. Ale stejně... Už při první zastávce sem do sebe vyklopila dvě piva jakože "k obědu", ačkoliv muj oběd byl jakože salát, ale stejně...nežrala sem to. Nežeru hnusný saláty někde v pseudorestauracích u dálnic. Hehe, chlastam a matka mi to platí. Náš příjezd do Berlína byl tak akorát, ani brzo, ani pozdě. Akorát na to se rychle sebrat a shánět ty lupeny. Před stadionem určitě budou takový ty lidi, co jenom postávaj s lístkama a snaží se je prodat. Takový lidi, kterým se vždycky směju. Ehe, no...moc jich tam teda nebylo. Vážně, potkali sme cestou čtyři s lístkem. Fuck, zrovna, když je potřebujeme. Prvního sme odmítli, páč měl lístky na sezení a navíc jenom dva. O to přece nikdo nestojí. Navíc sme čtyři. Po druhym týpkovi, co měl taky jenom dva, na sezení a navíc každej někam uplně jinam sme to začali pomalu vzdávat a řekli si, že kejvneme na jakoukoliv další nabídku. I to stání...to nemá cenu, to neseženeme. Kdybysme sehnali teď na stání tak stejně budeme někde uplně v prdeli, to bysme tam vážně museli stát před otevřenim stadionu. Kejvli sme teda nějakýmu arabáčovi, co nám sehnal čtyři lístky na sezení vedle sebe na nějakou hlavní tribunu. Výborně, takže lístky máme. A společně s nima máme i hodně času. Jelikož nemusíme utíkat někam na stání a držet si tam místečko. Hm, tak asi...směr hospoda/bar/kamkolivkdejepivo. Nejbližší místo bylo jenom kousek od stadionu, samožřejmě zcela plný dalších fanoušků čekajících na koncert. Objednali sme si pivo. Nalito nám bylo do jakýchsi pochybných plastových kelímků. A stálo asi...kurva strašně moc. Pamatuju si, když sme to pak přepočítávali, tak to bylo za 98 Kč asi. Navíc eště ke všemu, ty šmejdi ani netočili normální půlitry! Bylo to všechno 0,4 l...nechápu. Tak málo piva za tolik peněz. A že by to pivo bylo alespoň dobrý, to teda taky ne. Nějaký německý svinstvo. Slabý a hnusný, to snad ani nebyla desítka ciwe. Jenom sem sladce vzpomínala na zlatý Braníčky, Černý Hory a Únětice. Achjo. Každopádně pivo to bylo a svojí práci udělalo. Plán, že pujdeme jenom na jedno rychle ztroskotal. Vypili sme těch piv dost. Řikam dost na míru toho, jak slabý bylo, takže sme jich opravdu museli mít hodně. A přece jenom v relativně krátkym čase. Vážně nevim kolik, ale každej z nás přes pět určitě. Kromě mojí matky, tu by to porazilo. Jojo, stay zodpovědný řidiči. Ale slibovali, že to z nich určitě do našeho odjezdu vyprchá.
Zvednout se z tý hospody sme zvládli až asi necelou hodinu předtim, co mělo hrát po předkapelách AC/DC. Vlastně sme stihli eště kousek tý druhý předkapely. To byly ty Vintage Trouble. To je fajn, sou dost dobrý. Stihla sem i koupit artefakt. Teda, ne za svoje prachy, to už mi žádný nezbyly :D Volba padla na takovej šátek, kterej si můžu třeba někde...pověsit. Byl totiž jedna z nejlevnějších věcí, co tam byly. Koupila mi to matka a její přítel. Jakože napůl. Lovely. Nevim, kam jí dam. Už nikde nemam místo. Neva. Hlavněže máme místa tady. Na docela dobrym místě. Tribuna ze strany, relativně blízko. Jo, měli sme štěstí. Ten olympijskej stadion je fakt nepředstavitelně obrovskej. Před samotnym začátkem AC/DC sem stihla dokonce koupit eště jedno pivo. V tu dobu už mi to všechno dost stouplo do hlavy, takže muj stav byl na bodu dostatečný opilosti. Dostatečný na to, abych si ten koncert užila co nejvíc. Moje nožičky začali přešlapovat, moje vidění sklouzávalo různýma směrama. Postavila sem se. Stejně tak, jako všichni ostatní kolem mě. Výborně, tady se na tribunách zásadně nesedí, to je gut! Ale jo, stála sem, takže moje opilost nebyla zas tak moc výrazná. To je vlastně dobře. Co ubralo moje sezení na tribuně přidalo to, že sem ten koncert viděla. Ne jakože sem tam kus Anguse, čapka Briana, jako tomu bylo v Drážďanech. Samožřejmě, davová hysterie byla skvělá i tam. Asi ne na takový úrovni, jako to bejvá v prvních lajnách, ale tisickrát lepší, než v Česku. Atmosféra za jedna. Lidi stáli, hejbali se, tleskali, tancovali, mladý, starý, předváděli hru na kytaru a tak dále. Úžasný, bylo vidět, že přišli na koncert a ne jako u nás, kdy sedí na tribunách na prdeli, tupě čumí a maximálně poklepávaj občas nohou.
Songy uplně stejný, jako v Drážďanech. Vlastně...celej koncert byl uplně stejnej jako v Drážďanech. Oni to maj neskutečně promakaný. Abych jenom nepěla slávu, tak taky jedna výtka. Za celej koncert bylo jediný, co Brian pronesl k publiku jeho klasický: "Ohhh yeaaahhh" a pohyby a pohnutky. Verbální komunikace s publikem prostě not found. Škoda, ale chápu to. Odehrajou dokonalou dvouhodinovou show před sedmdesátitisícovym publikem, dvacet songů...na píčoviny neni čas. Prostě roboti. Perfektní roboti, nechápu, jak to můžou v jejich věku zvládat. Tady je zcela na místě na ně zbožně hledět. Zaslouží si to. Viděla sem na nich, že je ten koncert baví. I přestože to maj téměř každej den, tak si vystupování užívaj. Úžasný. Hlavně to bylo vidět na tváři Anguse při sólu po Let There Be Rock. Ten chlap jede, stejně jako před čtyřiceti lety. Opět, moje zklamání si odnášim eště z těch Drážďan a to, že v setlistu neni zařazeno moje milovaný The Jack.
Jak už sem řekla asi stokrát...bylo to úžasný. Ta atmosféra zcela nezapomenutelná. Zaujali mě třeba fanoušci v první řadách, na který byl záběr při promítání, který měli obrovskou vlajku a na ní napsáno: "Thank you Malcolm, welcome Stevie". Závěr koncertu opět nezklamal...byl ohňostroj, ale jak to bylo na tom obrovskym stadiónu, tak to působilo víc monumentálně, než v Drážďanech. A jo kurva, zase to utelko extrémě rychle. Fakt, jako kdybych se dostala do časový smyčky. To se mi na jinech koncertech nestává, ale tady zase. Jaj, dala bych si to eště několikrát.
Mam koncerty v Německu ráda. Lidi sou tam jiný, ty němčouři sou poznat. První věc, co je poznat a co sem si všimla i v Drážďanech je taková drobnost. Tzv. sekuriťáci. Nepoznávala sem je, kdyby neměli oranžový vestičky. Nepoznávala sem je, jelikož lidem nedávaj najevo, že voni sou ty "hustý a drsný a v pravomoci ti třeba rozbít hubu". Přišla sem ke kontrole před stadionem, sekuriťák mě pozdravil, slušně se mě zeptal, jestli může vidět, co mam v kabelce, otevřela sem mu kabelku, on řekl, že v pořádku a s úsměvem mi popřál, ať si užiju koncert. Neskutečný. Tady u nás ty namachrovaný plešatý hovada, který maj sotva základku sou jenom arogantní ke každýmu, kdo se na ně podívá. Hlavně na těch velkých koncertech. A vůbec, lidi se v tom Berlíně chovali prostě jinak, než Češi. Nikoho sem tam na koncertě neviděla agresivního, lidi si drží navzájem dveře, omlouvaj se a je to najednou takový příjemný. Vidim ten rozdíl.
Německo sice fajn, ale přece jenom...potřebuju tu hnusnou Prahu, kde sou lidi zlý, apatický a nic tu nefunguje. Zpátky sme jeli prakticky hned po koncertě. To pivečko zařídilo, že sem se zvládla v autě vyspat a druhej den opět fresh jak jahoda. Druhej den fresh jak jahoda na koncert Judas Priest (pozdějc se vo tom taky rozepíšu). Jo, přesně tak. Dva dny rokenrolu po sobě. Štěstí, že to nebylo v jeden den, to by byl průser. A prej že si dam pokoj. Lol, never...
Teď už můžu jenom brečet, že se mi nikdy více nedostane té slasti AC/DC live show. Asi. Počítam s tim teda. Jelikož Varšava je daleko a prachy nejsou. Eště sem přemejšlela taky o Montrealu, kde sou uplně na konci prázdnin. Že bych přemluvila otce, ale v tu dobu už asi budu muset bejt v Praze. No...kdo ví. Třeba, třeba, třeba se mi eště někdy poštěstí. V příštim životě leda tak hehe. Asi to tak má bejt. Žádná první lajna, žádný chycený trsátka, žádný podpisy, žádný pohledy z očí do očí. Možná je to dobře, asi by mě psychicky poznamenalo eště víc, než sem. A vo to nikdo nestojí. Možná je dobře, že si tim pro mě takhle nechávaj stanovisko nedosažitelných bohů.
AC/DC nebudu mít prostě nikdy dost. Nevim, čim to je. Je to prostě stejný, jako když sem zamilovaná a nevim co na tý určitý osobě vlastně vidim... I když tady je mi alespoň jasný, že vidim ostrý riffy, úderný melodie a jednoduchost o čtyřech akordech, která neomrzí.


Rock the Blues Away taky nebylo. Nevadí. Teda, vadí, ale tak skvelej repertoár jako maj oni se nedá nacpat do jednoho koncertu. Kunda pes, já chci nový album. Já chci nový turné. Já chci víííc AC/DC!!! Z tohohle se nikdy nevzpamatuju! *propadá depresi a umírá*
Ámen
Rokenrol vám všem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 29. června 2015 v 18:23 | Reagovat

Ááá koncerty!! Člověka vždycky strašně nabudí a naplní ho samými zážitky... a taky i částečně ohluší :D
AC/DC poslouchám, ale jejich koncert mě moc neláká... momentálně jsem natěšená na MoR :))

2 Colliode Colliode | 1. července 2015 v 15:04 | Reagovat

Jupííí, přestože jsem AC/DC snad ještě ani nezkusila poslouchat, raduju se s tebou! :D S takovýmhle nadšením půjdeš ještě na milion jejich koncertů

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama