Červenec 2015

Zpět

31. července 2015 v 1:04 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Hej, pane Whistle!
Blikající jezero plné pilulek.
Máš na výběr- ber, nebo nech být.
Ber jednu, je to jako loterie.

Dnešek je pravdou

23. července 2015 v 14:33 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Ačkoliv netušim, co je a co neni dnešek. Držim se vědomí, že moje ruce nejsou zcela robotický. Pořád eště je tu malá jiskřička naděje, že se nám ten začátek srpna povede tak, jak chceme. Ta jiskřička je vlastně docela velká. Asi je to spíš jiskra. Možná plamen. Možná už zase hoří někde nějakej Hus. "Copak nemáme žádné nehořlavé přísloví?" Hus teda hoří a já povídam, jak se neskutečně na ten fesťák těšim. Sice tam zase potkam bejvalýho, ale nevadí. Už sem to první porozchodový setkání s nim přežila. Kdy že to vůbec bylo? Jo, asi v sobotu.
To si tak sedim s partičkou v jednom podniku po jistý akcičce a najednou tam vkráčím on, drahej bejvalej. Noaco, byla to jenom otázka času, kdy se my dva potkáme, předevšim tenkrát, po tý akci aneb anarchisticko-liberální levičácký fetky všech koutů světa, spojte se! Je porád stejnej. A má porád ty vtipný brejle, který mu brutálně nesluší. Nepozdravil mě. Pozdravil vlastně všechny tam, ale jakmile mě uviděl, tak přidal do kroku a odešel. Jenom se z blbym dotazem vrátil a nenápadně podíval, jestli sem to opravdu já a pak zmizel. Hehe, trapný. To nemuselo bejt, zrovna s nim bych se dokázala bavit nezávisle na tom, co se mezi náma stalo. Jasně, že by tam vždycky bylo nějaký to "závisle", protože co se stalo, se stalo, ale nevidim důvod, proč bysme se sobě měli zrovna my dva vyhejbat. Achjo, zaprcaný relationshit. Pozdějc té noci sem se přímo od zdroje eště dozvěděla, že byl zase tak v prdeli, že zdroj z nějakýho důvodu líbal. Lol, zdrojem myslim jednu holku, takovou známou, naší kamarádku. Pak už nevim, kde zkončil. Pěkný no. Teda, né, že by mě to nějak trápilo. Vážně ne, je mi to zcela upřímně u prdele. Cítim k tomu takovej velkej odstup. Možná to bylo tim, že moje city k němu nikdy nebyly nějak extrémně horlivý a silný. Jako ne, že bych ho nikdy neměla ráda, ale způsob, jakym sem ho měla ráda byl takovej...umírněnej oproti jiným způsobům, jakým já dokážu mít chlapy ráda. Chlapi, nebo třeba cigára. Ne, cigára fakt nemam ráda umírněně. Dneska už je to stejně jedno. Vopici toho měsíce svitu sem úspěšně přežila. A že byla porádná. Chlastání už od čtyř a předtim stát dvě hodiny na přímym sluníčku, který způsobuje vedro o tak čtyřiceti stupních udělá svoje. Jo, ten večer sem měla asi jenom pět piv v průběhu několika hodin, ale udělalo to se mnou teda neskutečný věci. Chlastání v létě je vážně náročný, fakt že jo. Při těhlech vedrech, to je hrůza. Možná právě proto sme skončili zcela na sračky na chodníku před určitym místem a smáli sme se a já už vůbec nevim čemu. Jenom vim, jak moc sem byla vožralá a že mi přesto všechno bylo krásně. Úspěchem nám budiž to, že sme zvládli v pořádku dorazit na zastávku a pak domu. Já a on, zase sme my dva skončili spolu. Jako, každej k sobě domu, aby nevznikali nějaký nedorozumění zas. Hm...a to už je asi taky jedno. Tvořímě přece naprosto ideální pár- nepár, vždycky sme ho tvořili. Milujeme se navzájem tak originálnim způsobem, že nám můžou všichni hipstři světa políbit prdel. Nejkrásnější na tom je, že je to milování zcela nonverbální. Nikdy sme si to neřekli a kdo ví, jestli řekneme. Možná by to bylo špatně, kdybysme si to řekli, možná taky ne. Na tom stejně nezáleží, když víme, že se milujeme. Rozumíme si prostě jinak, než že bych měla neustálý nutkání mu od rána do noci opakovat, jak moc mi na něm záleží a jak moc mi na něm vždycky záleželo a že ho miluju, ne. Neni to potřeba. To je u mě neobvyklý. Ke všem svým předchozím citovým vazbám sem měla potřebu jim to nějak zdělovat. Co nejvíc a co nejčastějc. Ne ani slovně, jako neustále opakovat ty dvě slova v různých podobách jako kolovrátek, ale i jinak, takovýma těma malýma gestama a jednánim. U J****** ne. Nemam potřebu mu to sdělovat. Nemam potřebu ho líbat všude na těle a mrdat s nim několik hodin v kuse. Nemam potřebu se s nim vodid za ručičku po městě aby všichni viděli, jak nám to spolu sluší. Nemam potřebu bej s nim dvacet čtyři hodin denně jenom kvůli tomu, abych s nim byla. Proto všechno si pokládam otázku, jestli ho teda vůbec miluju. Prej miluju, ale je to zas jinej cit, než ke komukoliv jinýmu. Rozdílný osoby se musí rozdílně milovat. Nejde každýho milovat stejně.

*ráno, teda odpoledne*
Uf, tak teď už sem zas střízlivá ze všeho toho, co se včera dělo. Achjo, po odběru plasmy asi neni uplně ideální do sebe cpát Stopex. Naštěstí sem si střízlivě uvědomila, že si jich musim vzít víc. A kdo mě do toho přemluvil? Ten pitomec J******. Že si dneska uděláme pohodovou párty na Stopexu. Ale J******, povídám mu, vždyť sme byli na plasmě ty kokote. Tohle asi neni ten nejlepší nápad, může nám to udělat nějakej zaprcanej bad trip.
Vzal si jich sedm, pitomec. Já jenom pět, pozdějc sem přidala eště šestej. Opatrnost nade vše. Překvapivě to bylo na pohodu. Všechno. Seděli sme s partičkou na trávě, povídali si a bylo nám fajn. Pozorovala sem tváře lidí tam a uvědomovala si, jak si jich všech vážim. Je uplně jedno, jak moc se dovedeme zřídit a cpát do sebe všechny látky, co sneseme. Je uplně jedno, jak moc je tamta černá a jak moc sem já černá a on bílej a ona žlutá. Je uplně jedno, jestli studujeme, nestudujeme, pracujeme u PC technologií nebo pár let už rozjíždíme dost úspěšný podnikání. Je uplně jedno, že někdo jeden den nemá ani prachy na jedno pivo a ostatní maj prachy na dvacet piv. Možná sem měla jenom štěstí a potkávam ty nejlepší lidi, co sem mohla potkat, ale sou úžasný, což si uvědomuju až po těch pár letech, co je znam. Nezapomenu jim to, jak mě dokázali podržet, když bylo špatně. A to je hlavní. Bavit se můžu s jakejmakoliv pitomcema, ale pokud na sobě lidem vzájemně záleží, tak drží při sobě a nenechávaj se ve sračkách. Zajímavý, že mi to došlo až teď.

*další den, nebo noc, nebo taky až ten den po tom dni*
Teď, po pár letech. Po pár letech, co sme se od tý zaprcaný základky odtrhli a něco spolu zažili. Teď, když už sme prej všichni legálně dospělí, hehe. Už je to tak, jenom tyhle prázdniny a pak šup šup maturita a vejška. Alespoň u mě teda. Některý zmrdi kolem mě si to nechali až na příští rok.
Pár let od doby, kdy sem si uvědomila, že tenhle kluk je mi blíž, než všichni ostatní. Moje první láska- J******. Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy budeme rozumět tak dobře, jako si rozumíme teď. Jak zvláštní labyrint situací. Třeba momentálně teď mi přirozeně chybí. Kdyby tady teď byl se mnou, tak je mi o něco líp, přesto všechno jeho přítomnost vyloženě nevyžaduju. Stejně ho zase večer uvidim a možná u něj přespim. Na střeše. Proč ne, alespoň bude sranda. Nemám moc postranních úmyslů, ale říct, že nemám žádný by byl kec. Netoužim nutně po tom, abysme tam spolu spali sami a aby mezi náma proběhla nějaká tělesná...sex. Jak už sem řekla na Stopexu, je to zvláštní. Netoužim po něm uplně nutně, že bych se nemohla dočkat, ale zároveň to s nim chci zkusit. A předevšim se toho bojim. Už sme si tak blízko, stačilo společně prakticky každej den trávit tyhle prázdniny a připadá mi to, že jsem našla svýho soulmate. Všichni, uplně všichni kolem nás si myslí, že spolu chodíme a přitom to tak neni. Kdo ví, jak to celý skončí. Třeba se přemůžu a v příštích dnech si to vyříkáme. Třeba si to vyříkáme až na základě nějaký jiný situace. Třeba se spolu postupně přestaneme stýkat. A třeba se spolu budeme bavit eště spoustu let, potom se provdáme a budeme mít sedm dětí. Kdo ví, jojo, možností sou milióny a já na žádnou z nich nechci tlačit. Na co taky, funguje mezi náma skvělá upřímnost. Jako tenkrát, už nevim kdy.
Nevim, sou prázdniny a já zvládám vnímat jenom to, že občas zachází a vychází slunce. Tahle boží neorganizovanost mi naprosto vyhovuje. Nemam šajna, co je za den a je mi to uplně jedno. Nemam šajna, jaký situace se staly včera, předevčírem, před tejdnem a tak dále. Je to divnej kolotoč. Ráno odpoledne se probudim, večer se sejdu s lidma, pije se, fetuje se, whatever a pak se případně jede domu. Každopádně zpátky k tomu, co sem chtěla říct. Muselo to bejt...ééé v pondělí. Ne! V úterý. V úterý večer sem se totiž (nevim proč) scházela s jednim týpkem, kterýmu sem na sebe někdy (opět nevim kdy) dala číslo poté, co sme se zakecali, když sem mu balila cigáro. O tom týpkovi vim jenom jednu věc a to, že kdysi dávno vošukal venku mojí bejvalou spolužačku někde pod Vyšehradem. A taky to, že je mu asi třicet pět nebo čtyři. Ten večer sem už byla uplně švorc a proto souhlasila s tim, že s nim někam zajdu. Byl svym způsobem divnej, ale zase ne uplně divne nepříjemně. Každopádně to byla taková divnota, která mi nepřipadala ničim zajímavá a tak sem dopila svoje třetí pivo a vymluvila se, že jdu za kamarádkou. Eště ten večer mi psal, jestli sem pořád s kamarádkou, že to bylo fajn a že se eště můžeme sejít. Pak mi psal i ráno, co dělam a jestli se nechci sejít a pak eště večer, jestli se teda uvidíme v pátek. Pomoc. Proč to dělam? Nechci ho uplně posílat do prdele, protože vidim možnost si zašukat, ale na druhou stranu nevim, jestli chci šukat zrovna s nim. Já prostě taky umim vožralá na sebe dávat kontakty random týpkům. To me napadá podobná historka, co se mi stala hned den po tom, co sem na sebe dala kontakt tadytomu. Zase sem se večer potloukala sama a oslovil mě nějakej jinej týpek. O poznání mladši. Kecali sme vo všem možnym, kouřili, pak mi koupil pití a když se chtěl vychcat, tak sem od něj utekla. Vážně. Sebrala sem se a utekla pryč. Nevim proč, asi už sem chtěla domu, byla sem zas příšerně nalitá. To ale eště nekončí. Dneska ráno mě vzbudila zpráva od spolužačky, že jí kontaktoval -odkaz na jeho profil- že prý bydlím tam, kde bydlim a že s ní chodím do školy a že mě kdysi potkal a že se mu se mnou dobře povídalo a že by se mnou chtěl povádat zase. Cože? COŽE??? Jak se kurva ten týpek dostal k mojí spolužačce? A jak ví, kde bydlim a kam chodim na školu? Jo aha, to sem mu asi řekla, ale stejně...docela bizardní. Tak sem se spolužačky zeptala, odkud ho zná. A ona, že nezná, že jí kontaktovala naše spolužačka, co chodila o rok výš, než my, že jí tenhle psal s tim, že mě hledá a že snad kontaktoval celou naší školu jenom proto, aby zjistil, co se mnou je. Tak vážení, tohle se mi eště vživotě nestalo. Aby mě někdo hledal takhle urputně. To by mě vážně zajímalo, co sem mu řekla tak úžasnýho, že mu to za to stálo. Taky je asi mladší, než já mimochodem. Achjo, co se mi to zase děje...
Hm, mam pocit, že sem ale někde uplně jinde, než sem chtěla bejt. no nic. Vracim se k tomu, že sem se teda sešla s tim staršim týpkem, pak od něj odešla a místo kamarádky samozřejmě zamířila za J******, kterej se té letní noci válel kdesi v parku na zemi. Tak sme tam leželi a pozorovali hvězdy, při čemž nás právě napadlo, to, že přespíme u něj na tý střeše. A taky tam ke mě byl upřímnej a prozradil mi, že se nakonec neptal nějakých lidí, jestli taky můžu jet tam, kam jede on. Jednalo se o jakýsi tábor. Původně mi řekl, že prej nemůžu, že mě ty lidi neznaj, ale teď mi řekl, že se jich vlastně ani neptal, protože bych se tam asi nudila a že ví, že na tyhle aktivity (jako hlídat děti) opravdu nejsem, tak si to zjednodušil. No, má pravdu chlapec. Chtěla sem tam jet jenom kvůli němu, ale takle to asi bude lepší. Takhle se budu zase flákat sama po noční Praze a budu na sebe rozdávat kontakty divnejm random týpkům, protože proč prostě ne. A taky budu potkávat na ulici lidi, respektivě docela hot týpka, co neznam. A když si myslim, že sem tentokrát úspěšně nahodila udičku, tak mi následně řeknoe, že sem přece bejvalá slečna svýho bejvalýho a zakecá se se mnou. To už se mi jednou stalo. Hm, docela fame.
Jojo, tyhle prázdniny vážně jedou dost dobrym způsobem, už jenom kvůli J****** a našemu ideálnímu vztahu-nevztahu. Dost drogy a rokenrol, sex určite taky přijde. S čimž zase přichází strach, že se něco posere. Buď v celym našem crew, nebo jenom mezi náma.

Jasně, lidi sou různý a různě si mezi sebou rozumí. A rozhodně nepopíram to, že základ lidský povahy je i to, bejt občas pořádná svině. Vždyť to pozoruju hlavně na sobě. přesto záleží na situacích a na tom, jak se k nim člověk postaví. Jo, umim se chovat jako sketa, stejně jako to umí většina mých kamarádů. Sme jenom lidi, nic víc, nic míň.
Je mi uplně u píči, že se nesnažim bejt strašně moc originální a speciální a hipsta. To by bylo popírání sama sebe, vždycky to je popírání svojí skutečnosti. To, když se lidi snaží si za každou cenu všímat toho, jak sou jiný. Jak maj jiný myšlení, uvažování, jinej vkus, jiný nápada. Sračky. Nikdo neni jinej. Všichni sou svym způsobem stejný. Je to dokola jedna a ta samá sračka.
Takže milí zlatí, neni to tak, že jít s davem je špatně. Naopak, stejně všichni jdem s davem, jenom si to kolikrát ani neuvědomujeme a snažíme se od toho trapně distancovat. Tomu se prostě nevyhne nikdo. Všichni jdem s davem.

Ámen
Rokenrol vám všem

Sbohem nosní přepážko

12. července 2015 v 3:58 | Pražský poděs |  Blitky
Rozhodla sem se, že to bude frčet.
Frčí. A jak!

Drogy nejsou špatný

7. července 2015 v 14:09 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Kunda pes, už za dva měsíce končí prázdniny! Takže dva měsíce nezastavitelnýho dělání si co chci. Začalo nám to poměrně divoce. Hodlam udělat všecko proto, aby to stejně divoce pokračovalo.
Při prvních dnech prázdnin sem se zapletla do výletu ke kamarádce na chatu. Hurá, bude párty. Teda alespoň podle toho, co sem slyšela. Tihle moji drazí kamarádi, jejichž základ tvoří moji bejvalý spolužáci na tuhle chatu jezdí už od základky a vždycky to prej stálo za to. Výborně, prachy s sebou jenom na chlast, nějakej baťoh, trávu, ať mam co přihazovat a jedeme. Trávu sem u sebě měla jenom extrémě vyjímečně, našla sem jí den před vysvědčenim v jednom podniku. Ležela tam na zemi. Tak sama samotinká... Nechápu, tohle bylo poprvý v životě, co sem našla trávu. A že toho nebylo málo, byl to minimálně gram a půl. Rozdělila sem se eště s kamarádkama, se kterýma se mi to stalo a stejně mi toho zbylo docela hodně. Navíc sme v den vysvědčení eště kupovali s kamarádkou napůl gram, takže z toho taky něco zbylo. To byl vůbec divnej den. Nejenom že sem si asi tak po roce koupila vlastní trávu, navíc to bylo i na neskutečně nostalgickym místě. Do toho byl ten večer potom celej takovej divnej, páč se tam opět objevil muj bejvalej šoustkamarád a blablabla, sem ráda, že ho dva měsíce neuvidim. Teda, snad. Trochu pauza, aby mi vyplul z hlavy. No nic, hlavněže mam to hulení. A nejenom to. Už pěkně dlouhou dobu si pohrávam s myšlenkou požití silnějších psychotropních látek, konkrétně teda tripu, ale jenom při dobrý příležitosti, která právě nastala tou chatou. Přece jenom, nechci se zcvoknout uplně, vim, co tyhle věci umí udělat, nejsem zas takovej magor a tyhle věci dělam trochu s rozvahou. A tak sem na posledních chvíli začala shánět nějakýho tripa, že si ho v tom klidu na tý chalupě dam. Nejdřív to vypadalo, že mam štěstí, ale následně mi žádnej trip bohužel nedorazil. Řekla sem si ale, že to teda ne, že já chci fetovat. Tak sem si zašla do lékárny a vyžádala si Stopex. To je nějaký svinstvo na kašel, volně prodejný, stálo mě stopade a při určitý dávce to prej dělá s lidma věci. Známý mi řikali, že účinky se liší člověk od člověka, stejně tak, jako dávkování, když chci, aby mi to něco udělalo. Jo, když nejsou tripy, tak se trapně sjíždějme práškama...
Ve středu večer sem eště pořádně nevěděla, kam to vlastně jedu a kdy jedu, jelikož muj drahej kamarád to měl celý na starosti a ten kokot při vyhledávání spojů na IDOS neodkliknul, že chce i jinou, než MHD v Praze. Lol. Debílek. To je mimochodem onen chlapec, u kterýho čucham čucham už nějakou dobu určitou náklonost z jeho strany ke mě a se kterym posledních pár tejdnů trávim docela dost času. Je to prostě muj drahej J******. Nakonec to někdy v noci úspěšně našel a tak sme mohli celý fresh ve čtvrtek najít autobus a vydat se na cestu. Teda, dostatečně už předem vybaveni plastovym dvoulitrem, Lambruscem a eště něčim, myslim, že to bylo nějaký obyčejný suchý bílý. Pohled na nás musel bejt nádhernej, takový dva bizardní přivožralý pitomci na cestě do prdele, která ani neni pořádně na mapě. Vtipný bylo, když sme asi deset minut před dojezdem do cílový destinace objevili asi tři místa od nás v buse nějaký dvě holky, který na tu chatu mířily taky, ale neznali sme se navzájem. Moc dobrý dojmy z nás dvou asi nemohly během cesty pochytit, jelikož nás to pití (vzhledem k vedru) vožralo fakt dost rychle. Po nějaký době sme všichni bolestivě dorazili až na chatu, bylo nám opravdu, ale opravdu vedro, docházelo nám pití a už byl taky čas na nějaký do brko.
Rozjíždělo se nám to velice poklidně, dopilo se víno, všichni si sundali boty (fakin hippies) a pak se pokračovalo v pivu, který přivezli ostatní autem. Taky sme se jeli koupat k nějakýmu jezeru. Výborně, alkoholu dost, trávy taky, takže to vypadá na fajn večer. Pamatuju si, že se z tý mojí trávy ubalilo uplně první brko a že bylo zcela fatálně vražedný. Další brka už teda nebyly z mojí trávy, ale přesto se zdály čim dál tim víc vražednější a vražednější. Zlom v požívání látek ovlivňujících vědomí nastal, když se odebrali ke spánku rodinní příslušníci mojí kamarádky, kteří na chatě pobývalí též. Sedíme si tam takhle v klidu pod stromem venku u stolu, když v tom jeden známej vyndavá z kapsy jakýsi transparentní sáček, ve kterém hrdě bíle září nějakej bílej prášek. Obsah sáčku vysypal na svojí občanku (lol punk), druhou kartičkou začal dělat lajničku a následovala otázka, kdo všechno si dá a z lajničky dělal menší lajničky. V kroužku všichni souhlasili a když přišla řada na mě, tak sem přece jenom zaváhala a zeptala se, co to je. Dostalo se mi odpovědi, že je to jenom emko, neboli MDA, takže prakticky éčko. Během vteřiny sem si řekla, že proč vlastně ne a souhlasila. Aneb drogy se neodmítaj. Já nějak dlouhou dobu nechtěla tyhle stimulační látky moc zkoušet. Nebo ne ani že bych nechtěla, spíš sem na to nebyla vůbec zvědavá, mnohem víc mou pozornost maji halucinogeny, takže všechny dosavadní nabídky na tyhle látky sem odmítala. Ale dneska ne. Dneska se prostě fetuje. Když na mě přišla řada a srolovaná dvoustovka, vrazila sem jí do nosní dírky bez piercingu a celou lajnu určenou pro mě do sebe pořádně natáhla. Následovaly asi tři minuty, kdy sme se všichni kolektivně drželi za inkrinovanou nosní přepážku a nadávali, jak moc nás to pálí a že nám asi vypadnou oči. To celé za doprovodu rytmického feťáckého pofrkávání. Jenom jeden člověk z nás měl klid a to právě muj drahej kamarád J******, kterýmu sme lajnu všichni kolektivně zatrhli. Tenhle člověk prostě nemůže požívat látky podporující ativitu, zabilo by ho to. Je brutálně hyperaktivní, vždycky byl a tohle by mu neudělalo dobře. Po chvíli ale po mě začal žadonit, ať mu dam alespoň ten Stopex, že sme tady všichni vyjetý a že von jedinej neni. Zželelo se mi ho a nasypala sem mu do dlaně šest těch kouzelných pilulek. To je množství, co by mu mohlo stačit. Pokud mu to neudělá dobře, jeho chyba, neměl si to brát. Vžžžuuummm, kurva to je ale síla. Zatočil se se mnou okamžitě celej svět, ale to bylo určitě tim, že sem byla v tý době už dost vožralá. Ještě chvíli sme poseděli, dokud to příšerný pálení v našich dutinách nepřestalo a najednou sme se ocitli (haha nevim jak se to stalo) vevnitř v chalupě, kde hrála hudba a my se do toho uplně vyjetý pohybovali. To už J****** bezvládně ležel vedle nás v tý místnosti na matraci, kterou přitáhnul, že na ní budeme my dva spát, ostatní byly stejně vyjetý jako já a nevnímali okolí a onen kamarád, co nám podal to emko balil doslova jedno brko za druhym. Doslova. Vyhulilo se jedno a okamžitě kolovalo druhý. Čas byl pojem, kterej sem ani nedokázala v tom stavu definovat, takže opravdu netušim, jak dlouho to celý trvalo. Chlast, tráva a emko s mozkem prostě udělaj svý. Taky vim, že v jednu chvíli bylo všechno neskutečně euforický, kamarádka, co nás na tu chatu pozvala nás všechny objímala, řikala, jak je ráda, že tam s ní sme a nám holkám jak máme všechny krásný postavy. Pak už si jenom pamatuju, jak se místnost vylidnila, drahej J****** se mezi tim asi probral když sme ho chěli pomalovat a místo toho sem jeho stav zaujala já a jedna holka. Vytuhly sme tam jak dvě zfetovaný vokurky, zcela bezmocný. Bezmocný natolik, že nám cigáro k hubě musel dávat právě J******, kterej tam po určitý době vytuhnul vedle nás. To byla konečná tý noci, teda spíš rána. Začali zpívat ptáci, to si taky pamatuju. Pravděpodobně sem usnula, jelikož mě někdy potom (nevim kdy, čas pro mě eště pořád neexistoval) něco probudilo. To něco byla zima, jelikož ze mě někdo stáhnul peřinu. A pak si všimnu toho, že ten důvod mojí stažený peřiny byl konkrétní- ta holka, co usnula vedle mě a J****** do sebe měli zapletený jazyky a to zasraný mlaskání mě budilo. Olol, tak tohle bych nečekala. Koukla sem se na ně a vypadalo to fakt vtipně. Bylo vidět, že ani jeden z nich neni pořádně při vědomí. Teda předevšim J****** byl zcela gumovej. Fuck off, nechte mě spát, eště pořád sem cítila, že mě sjetost nepřešla. Naštěstí to po chvíli přestalo a ty dva v kómatu usnuli, tak sem mohla usnout zase i já.
Ráno po poledni se celý osazenstvo chaty postupně probralo z feťáckýho spaní. Začal kolektivní ranní hon za nějakym nealkem, čehož byl samozřejmě nedostatek. První věc, co sem slyšela od tý holky po probuzení bylo, že už nikdy nebude pít. Hehe, tak určitě. J****** seděl venku a kouřil. Do teďka mam takovej dobrej pocit z toho, že znam jejich malý tajemnství. Asi jako uplně jediná. Jo, včetně nich samotných. Ani J****** ani ona si to nemohli pamatovat. Teda, ona nevim, neptala sem se jí, ale u něj sem si jistá. Kdyby si to pamatoval, tak by se choval jinak, na to ho znam až moc dobře. Lol, eštěže spolu nešukali. To bych jim už asi něco řekla... Divim se, že sem byla relativně fresh po tom emku. Relativně, páč kocovina je prostě kocovina. Eště ten samej den ta holka se svojí kamarádkou odjela zase pryč, prej maj nějakou oslavu někde jinde, takže se naše společenství zmenšilo. Ne ale na dlouho, večer dorazil další spolek našich kamarádů a známých. Opět sme se jeli koupat, ale tentokrát jenom já, J****** a eště jeden známej. Trávili sme u vody dost dlouhou dobu, stihli sme se tam vožrat a bylo to celkem fajn. Překvapuje mě, že sem vůči tomu koupání neměla averzi, to já obvykle totiž mam. Nevim, asi se ráda ukazuju před chlapcema v plavkách, když už mam tu pěknou postavu, jak řikala ta moje kamarádka. Lol. J****** mě celou dobu přemlouval, že až přijedeme zpátky na chatu, tak že si zase chce dát Stopex. Divila sem se, jediný, co to s nim včera udělalo bylo to, že vytuhnul. Ale on že vůbec ne, že byl naopak nabuzenej. To já si teda nepamatuju. Jo, v tomhle bodě se naše reality opravdu neshodovali. To všechno jenom kvůli tomu, že naše požitý drogy byly rozdílný. A on pořád, že si to chce dát zase a že si to chce dát se mnou. Souhlasila sem, proto sem to přece kupovala, abych si to vzala. Tak sme si to dali. Nasypala sem mu zase šest tablet, to je na jeho váhu a vejšku snad ólrajt. Sobě sem taky dala šest tablet. Řikala sem si, že to žádnej průser nemůže bejt, že je to tak akorát. K fetování sem eště přizvala toho známýho, od kterýho sem měla včera emko, jakože přátelská výměna drogy za drogu. On to totiž eště nikdy nezkoušel, čemuž sem se docela divila, jelikož je o pár (dost) let starší než my ostatní. Takže taky šest pilulek, ať to je každýmu rovnoměrně. Vzali sme si to, šli za ostatníma ven pít a všechno bylo v pohodě. Všechno bylo docela dost dlouho v pohodě. Všechno bylo v pohodě do uričtýho zlomovýho okamžiku, kdy mi bylo jasný, že je něco jinak, než bylo předtim. Aha, tak už to je tady. Vlastně sem přesně ani nevěděla, co už tady je. Muj stav byl tak zvláštní a tak rozdílnej od jakýhokoliv jinýho stavu, co sem předtim zažila, že sem prostě nevěděla. Nevěděla sem nic. Bylo mi jasný, že to je čim dál tim silnější, tak sem si šla za pár lidma zahulit. Jak všichni totiž víme, tráva je dobrej tahač z divnostavů po jiných drogách, jelikož prostě uklidňuje a já sem opravdu potřebovala uklidnit, jelikož sem moc nevěděla, co se to se mnou děje. Teď zpětně ale můžu říct, že mě osobně teda tenhle všeobecně prověřenej uklidňovák moc nepomoh. Vlastně vůbec. Moje vidění bylo v tý době už zcela rozostřený, moje prostorová orientace nulová a nohy mě moc neposlouchaly. Uvědomila sem si, že od stolu, kde všichni seděli zmizeli moje dva spolufetující. Vlastně, už tam nebyli asi dost dlouhou dobu. Přepadlo mě obrovský nutkání je najít a taky sem to udělala. Zvedla sem se od stolu a šla za nima. Oba dva byly jenom o kousek dál na takový houpačce visící na stromu. Ani sem nemusela mluvit, první slova na mě padly ze strany jednoho z nich. Zeptal se mě, co sem jim to kurva dala. Začala sem se smát, byly podobně v prdeli jako já. Sedla sem si k nim na houpačku a nevim proč začala vzpomínat na svýho bejvalýho muže. Jakmile to slyšel J******, soucitně mě začal hladit po noze a řikat, že to bude dobrý. Smála sem se, nebrala sem to jako něco špatnýho. Tady mam okno, co se dělo dál. Pak to navazuje tam, že sem na tý houpačce jenom z jednim z nich, J****** zmizel neznámo kam. Tady následuje nějaká neucelená směska mých polohalucinací. Doslova. Vim, že sem byla uplně, ale uplně v prdeli. Vim, že tam byla tma a v ní světlušky. Nevěřila sem celou dobu tomu, že ty světlušky ve skutečnosti existujou, protože i přesto, jak moc sem byla v prdeli sem si uvědomovala, že sem teď zfetovaná a že nějaký věci se mi můžou jenom zdát. Byla to neskutečná euforie. Jinej svět. Bejt na houpačce pod stromem, kolem mě v křoví světlušky, tma a lidi, co nebyly tak v prdeli jako já a ten známej seděli v dálce u stolu. To bylo jako portál do jinýho, normálního světa, zatimco my dva sme byly ve zfetovanym světě. Ten známej mi právě na tý houpačce řikal, že on sice halucinace uplný nemá, ale že má věci co se mu zdaji a co mu dokreslujou realitu. Ten stav mu prej připadal jako náběh tripu. Jo, to je dost možný. Já narozdíl od něj halucinace měla. Zdály se mi pavouci, co neexistujou, světlušky nesvítili jenom zeleně, ale i jinak a celý moje vnímání okolního světa bylo prostě uplně někde jinde. Nejzajímavější na tom je, že sem si to opravdu všechno poctivě uvědomovala. Každou svojí halucinaci, každou svojí představu. Věděla sem, že jediný, co můžu dělat, je nechat to bejt a plně se tomu stavu poddat. Že je to jediná možnost, jak si to užít. A opravdu, bylo to fantastický. Zcela nepopsatelnej stav euforie. Připadala sem si, jako když sem objevila tajemství života. Všechna ta celistvost, kterou sem vnímala...kurva, bylo mi neskutečně úžasně. A do toho ty světlušky. Já vim, že je to bizardní, ale já nikdy předtim světlušku neviděla a viděla sem je až teď, navíc v takovymhle stavu. To tomu celýmu asi dalo hodně, tenhle fakt. Pamatuju si, jak fascinovaná sem byla, když mi jedna z nich přistála na ruce. Pak taky vim, že postupně přicházeli a odcházeli ostatní lidi z toho normálního světa. Většina z nich se neskutečně divila, co mi to sakra je. Pak sem tam zůstala nějakou dobu sama, mluvila sem nesmysly, lehla si na tu houpačku, zvedala nohy ke koruně stromu, pořád blábolila o světluškách, houpala se a z dálky na mě musel bejt opravdu výživnej pohled, což snad nebyl, protože byla tma. Taková zfetovaná dlouhovlasá víla ve svym světě plnym imaginárních pavouků, světlušek, víl a střítků, nebo já už fakt nevim, co všechno se mi zdálo. A jak sem zvedala ty nohy, tak mi byl vidět celej zadek, jelikož sem měla krátkou sukni. Kalhotky naštěstí vyjímečně ano. Zase se tam objevil muj spolufetující a podával mi vodu. V ten moment sem si uvědomila, že vážně musim vypadat, jakože je to se mnou špatný. Začala sem mu o tom vyprávět, že si všechno, co dělam a řikam uvědomuju, ale že si nemůžu pomoct, že je to fajn. Taky se mě J****** snažil zvednout, ale já odporovala s tim, že chci čekat na světlušky. Nakonec mě zvednul a dotáhnul za ostatníma. Ty ze mě měli jenom neskutečnou prdel, protože byly vožralý a já zfetovaná. Asi sem se musela vrátit zpátky na houpačku, protože najednou tam byla se mnou jedna kamarádka a pak za náma přivrávoral jeden kamarád. Ty dva najednou skončili pode mnou na zemi pod houpačkou. Zcela vytuhnutý. Kamarádku sem zvládla probrat, ale ten druhej vožralej vokurka byl uplně mimo. Objevili se tam ostatní s fixama a z chudáka naloženýho v ethanolu udělali krásné umělecké dílo za pomocí lihovky. Nechyběl samozřejmě hákáč na nose. Zbytek noci ze mě Stopex postupně vyprchával. Už při běžnym vědomí si vybavuju, jak jenom smutně sedim s tou kamarádkou zase na houpačce, svítá a já melu o tom, jak to bylo fajn bejt totálně zfetovaná.
Opět sem se bezpečně probudila na matraci. V pořádku, už nenastopexovaná a vedle J******. Tak, snad se mezi náma nestalo nic, co bych si nepamatovala... Měla sem z mozku kaši, chtělo to klid. Toho se mi dostalo. Den (teda, spíš půl dne, opět sme vstávali někdy ve dvě) se strávil odpočinkově. Všichni mi řikali, jaká to byla prdel, to moje zfetování. Že mě prej takhle eště nikdy neviděli. Hm, to já sebe taky ne. S mýma spolufetujícíma sme vykoumali taky to, že muj stav byl zapříčiněnej jednoduše tim, že sem toho měla až moc. Měla sem stejnou dávku jako oni dva, přičemž jeden z nich váží tak osmdesát a druhej sedmdesát kilo. Já vážim padesát dva a sem o hlavu menší, takže je logický, že toho na mě bylo příliš. Poslední večer se už jenom chlastalo. No, nic jinýho sme ani nemohli, všechna tráva byla pryč už první večer a drogy taky. Naštěstí toho chlastu bylo pořád dost. O většinu sem se ale postarala já se třema kamarádama a úžasnym nápadem hrát chlastací šipky. Prostě ať se trefíš kamkolliv, tak piješ. Terč byl nuda, tak sem na dveře přimalovala Ovčáčka a Zemana. Pravidla sme v průběhu hry eště upravovali tak, aby se pilo co nejvíc. A řeknu vám, že dát si třeba osmnáct loků už opravdu neni sranda. To nás totálně zabilo, po asi dvou hodinách hraní sme byli nalitý jak nikdy. Poslední večer skončil tak, jako všechny předtim...ráno při svítání. Chvilku sme si i zvládli vyspat. Většina lidí vypadala fakt jak zombíci. Divila sem se, mě bylo dobře. Líp, než kdykoliv jindy. I večer, když sme odjížděli. Všichni skuhrali, jak je jim blbě a jak už potřebujou pořádně spát a jánevimco. Nechápala sem. Dorazili sme do Prahy s J****** asi v půl desátý, brala nás jedna známá autem. Padnul návrh, že si hodíme batohy k němu domu a že pujdem na pivo. Dlužila sem mu nějaký prachy, tak to za něj alespoň tentokrát zacáluju. Zvládli sme jenom dvě dvanáctky a okolo půlnoci sme už měli dost. Doplahočila sem se k němu domu, popadla batoh on mě šel doprovodit a dát si se mnou cigáro a první nočkou sem odjela k sobě.
Jo, tohle bylo fajn pár dnů. Kromě zjištění, že moje tělo zvládá dva dny po sobě fetovat něco uplně jinýho a bez úhony se ale eště musim pozastavit nad J******. Bavila mě předevšim ta naše soukromá afterparty, jak sme se vrátili do Prahy. Neuvěřitelně dobře se nám povídalo a bylo to fajn. Já moc nevim, co si s tim klukem mam počít. On je fajn, až moc fajn. Znam ho dobře, vždyť je to muj bejvalej spolužák. Občas mam pocit, jako bysme spolu fungovali jako pár. Ale nevim, jestli náš vztah neni spíš víc sourozeneckej. I když...kdo ví. Nebudu lhát, že k němu nechovam určitym způsobem sympatie, ale mam trochu strach, že by to mezi náma nemohlo fungovat. Ať už z důvodů sociáních, tak z důvodů našich vzájemných vztahů k sobě. Pamatuju si, co jednou řikal když sme si z něj v opilosti dělali prdel, že mlátí holky. Řekl, že mě by nikdy neuhodil ani ze srandy, protože mě má rád, váží si mě a že ke mě chová respekt. Taky to, jak sme spolu mluvili ten večer. Byly sme přivožralý ,takže upřímný a s dost věcma se mi svěřil. Celý jeho chování, co si poslední dobou všímam zní uplně jasně: "Něco k tobě asi cítim, ale mam strach na tebe cokoliv zkoušet". Průser je v tom, že já mam taky strach na něj něco zkoušet. Teda nemam, je pro mě uplně průhlednej, přesně znam jeho přemejšlení. A jak sem ho tak poslouchala, tak on do mě taky dost vidí. Mam spíš strach, že by nám to nevyšlo, protože moje city k němu nejsou uplně definovaný. Neni to žádná vroucí vášeň (haha bejvávalo někdy v sedmý třídě), je to takový velký porozumění a sympatie. Navíc je to muj skvělej kamarád a posrat si další kamarádskej vztah se mi nechce. Co to melu, vážně už se někdy chováme, jako bysme spolu chodili, jenom sme spolu nikdy nic neměli. Navíc...on je eště větší magor než já. Vídáme se téměř každej den. Je to takovej muj skorokluk a já jeho skoroholka. Achjo, jak tohle zase dopadne...
To je fuk, hlavněže vim, jak na mě funguje Stopex. Fetujte děti, drogy sou boží.

Ámen
Rokenrol vám všem


Žižkovský uličky vědí

1. července 2015 v 22:16 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Vod tý doby,
co zastávka bleje prázdnotou,
zasranej úplněk se na mě směje. Pořád stejnej úplněk.