Srpen 2015

Dvacátédruhé nanebevzetí

29. srpna 2015 v 2:46 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí
Fajn, už se začínam cítit trochu trapně. Pokaždý vykládam, jak už žádná síla na světě, žádná droga, žádnej zážitek, žádnej koncert nemůže překonat AC/DC, ale...vidět naživo magický divadlo šamanky Patti Smith je taky něco, co mě dokázalo hodit do jiných dimenzí...

Koulovačka

26. srpna 2015 v 3:54 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Konečně jsem se dočkala!
Cítím ve svých vlasech dým z cigaret.
Dal si půlku, ona taky.
Stejně, jako já a všichni ostatní.

Vypuštěnej mozek

21. srpna 2015 v 5:17 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
On si člověk zvykne prakticky na cokoliv, i na to úmorný vedro, co sme byli nucený snášet. Přece jenom...i ty litry potu s sebou přinášeli výhody. Člověk vypije flašku vína ve dvou a je celkem dost načatej. To se na těch fesťácích opravdu hodí...
Hm, to bylo, jak sem řikala, že tyhle prázdniny budou frčet. Stalo se. Minulej čas u tohohle zrovna je dost výstižnej. Teď tady sedim sama na gauči, mam na sobě položenej noťas, píšu tuhle větu a sem za tim velkym oceánem. Je to tak, muj otec to vyžádal. Zatim sem toho moc neviděla, ani moc věcí mi nekoupil, ale je to tu brutálně jiný, než Evropa. A když řikam brutálně, tak myslim brutálně. Nevim, jak v jiných krůzách, ale v kruzích, kde se momentálně pohybuje muj otec teda určitě. Obrovský stříbrný auto, který nemá jenom automatický řazení, ale i kameru vzadu na couvání a můžete pomocí navigace mluvit jako s telefonem. Celá kuchyň je taky nějaká automatická a z lesklýho světlýho kovu. Sprcha se zapíná taky nějak specialně, ta televize je asi největší, co sem kdy v životě viděla a když mi p´číšník v drahý restauraci podával horkej ručník na čištění rukou, nevěděla sem, co s tim mam dělat. Stay buran. Dneska sem seděla v bazénu u masážního proudu. Bylo to u obrovskkýho baráku, kolem kterýho nemusel bejt plot, protože tady lidi prostě jen tak nekradou věci ze zahrad, i když nejsou oplocený. Ten barák patří nějakýmu známýmu mýho otce. Seděla sem tam ve slunečních brejlích a usrkávala ze sklenky růzový víno. Pak sme vylezi, pokecalli o kravinách, pokrytecky se jim zasmáli a moje macecha mi nalila víc vína, prostě americkej sen... Jo a moje macecha je asi tak jedinej člověk, se kterym se tu dá normálně kecat o čemkoliv. Dost fajn ženská.
A zrovna v tom bazéně sem si vzpoměla, jak moc mi chybí to, jak sem před tejdnem usínala nad ránem na zemi mezi stanama. Teď na to vzpomínam taky, když tu sedim na kožený pohovce, na který budu spát. Nejhorší na tom stejně asi je to, že už sem pátej den neměla dobrý český pivo. Plzež, Únětice, Svijany, Černá hora, Primátor speciály...kde ste když vás potřebuju? Zasranej Braník! Uááá! Dejte mi pivo! Já nechci žádný zasraný snobský růžový víno, já chci do podniků a hospod za svýma fellazzz kník... Žít život, jakej žije muj otec by mě nebavilo. Mam tady všechno, na co si ukážu, nový sluchátka, boty, jeansy, whatever. Nuda. Už se zase těšim na to, až budu sbírat a šetřit každou korunu na tabák a vypočítávat, jestli mi dneska eště zbyde na pivo. Jako tomu bylo právě na tom fesťáku, kam sem jela prakticky bez peněz, jenom s tolika penězma, abych si za ně mohla koupit éčko a nějakou vodu. To bylo hned po prvnim polednim probuzení se druhej den. Se probudim na trávě, kolem mě pobíhaj ovce, který hledaj cestu na pastvu, sem tam někdo projde, kdo eště teď dopoledne hledá svuj stan, jinak už pálí slunce, takže jemi vedro a vody je nedostatek. Najdu jednu z posledních prázdných PETek a vypiju jí. Slyšim, jak se někdo směje. Když sem se otočila, zjistila sem, že je to pár mých kamarádů. Po chvíli se směju s nima taky. Tohle byl dokonalej důkaz toho, jak mezi spřízněnýma dušema funguje naprosto dokonalá komunikace beze všeho. Beze slov, bez gest...stačilo se jim jenom podívat do očí a hned mi bylo jasný, že se při pohledu na mě smějou těm vzpomínkám ze včerejší noci, kdy sem v sobě měla jednoho celýho tripa, byla sem uplně v jinym vesmíru a vyprávěla jim o tom. Pozdravili mě slovy "čau cestovatelko po galaxiích". Já je poslala do prdele a čmajzla jedno cígo z krabičky, co patřila někomu z nich. Ach, přátelství je nádherná věc. Po mym přesunutí se do stínu pozorujeme, jak se probouzí i ostatní hlavičky, který okamžitě začnou hromadně nadávat a skládat přísahu, že už nikdy nebudou pít. No tak...ta přísaha jim možná pár hodin do toho večera vydrží, ale první ranní brka se musí balit okamžitě. Ranní brka- vyprošťováky. Vážně, nic po ránu po prosmažený noci neudělá líp, než pořádně kvalitní brko. Je to pravda. Sme vyvalený ve stínu, taháme, co to plíce unesou a vyfelený takhle zůstáváme do doby, než se hromadně přesuneme k vodě. Jako, oficiálně je v plánku napsáno, že je tou koupaliště, ale nevim nevim, jestli sou kooupaliště takhle zelený. No co, asi je to BIO. Voda, ať už má jakoukoliv bavnu se v tomhle počasí prostě neodmítá. Hned u tý vymodlený vody mě čeká ranní dopolední překvápko, vidim, že stejnej nápad, jako jít se ráno vykoupat, dostal i muj drahej bejvalej. Urgh, vidět ten jeho ksicht je eště pořád šok, rozhodně ze mě látka včerejší noci eště nestihla vyprchat... Ne chlapče, ty sluneční brejle ti nepomohli, stejně mi bylo jasný, že čumíš na tu pěknou prdelku a kozičky, vo který si přišel. Oke, tohle přehánim, já skoro žádný kozy nemam. Stejně na mě čuměl, eště aby ne. Dělali sme tam s mýma fellaz dost velkej bordel. Byli sme nepřehlídnutelní, já a moji chlapci. Dělali sme tam strašnej bordel a extrémě nahlas. Jo, zrovna se situace podařila tak pěkně, že mě k tý vodě doprovázeli čistě moji chlapečtí přátelé, tak...alespoň mohl drahej bejvalej trochu žárlit a domejšlet si hihihi... To, co nás přinutilo vylézt z vody byl koncert jedný spřátelený band, vo kterej sme nechtěli nikdo přijít. A přísaham, že kdyby to nebyla ta konkrétní band, tak v tý vodě zůstáváme naložený až do pozdních odpoledních hodin. Ten koncert byl asi ve tři hodiny v tom největšim pařáku. Nezapomenutelný... Nezapomenutelný jednak kvůli tomu vedru a jednak protože chlapci na podiu odvedli dobrou práci, jako vždycky. Pak sme se asi šli zlejt, jak už sem po celou dobu festivalu zjišťovala, s přibývajícim vedrem to bylo snadnější a snadnější, nevim. Asi sme se šli i zase koupat, pak hulit, nevim no, už to bylo celý v takovym oparu všeho možnýho, ten den po tripu mi hodně splýval, neni se čemu divit, muj mozek byl na kaši...tak, jak zákon káže! Z toho mě vysvobodil až podpis mojí oblíbený zpěvačky na mých kozách. Bohužel, v tom vedru ten podpis moc dlouho nevydržel, i když sem nebyla moc oblečená. Měla sem na sobě jenom plavky a stejně sem se potila tolik, že se ta lihovka rychle smyla...škoda.
Jo, někdy k večeru se J****** sjel těma práškama na kašel, protože mu já a ostatní zakazujeme brát jiný drogy. Tak fetuje tohle. Debil, jako by mu nestačilo chlastání. Já vim, že sem prase a nemam koho co moralizovat, ale v tom vedru bych si ty prášky nedala ani náhodou. Jestli se mam sjet nějakou drogou, co je určená na to, aby se s ní člověk sjížděl, tak se radši sjedu tim, než abych šetřila a koupila nějaký prášky, co sou určený na léčbu a dala si jich víc, aby mě to sjelo. Je to svinstvo, tyhle prášky...naprosto brutální svinstvo na játra. Ale tak...co je mi do toho. Každopádně se moje teze o tom, jak velký sou ty prášky svinstvo potvrdila v momentě, co to s nima jedna kamarádka asi trochu přehnala, prohlásila, že jde spát a okamžitě usnula, jak mimino. A spala několik hodin. Naštěsti se pak normálně probrala a byla zase fresh jako jahoda. To už sem já a pár dalších lidí netrpělivě čekali na jednoho chlápka, kterej nám měl doručit naší malou obědnávku. Lol, jednalo se samozřejmě o nějaký dost kvalitní éčka. Čekali sme na ně pěkně dlouho, asi do jedenácti večer, než nám kamarádka konečně vítězoslavně donesla sáček s těma malýma zázrakama. Tyhle éčka byly hezký, mam na myslí vzhledově, narozdíl od těch, co sem měla minule. Měla sem zaplacený jedno, tak sem hned sáhla po hlavičce jednoho Ninja turtles. Cute, tenhle prášeček byl fakt cute. Zachovala sem svuj zvyk z minule a to, že když všichni opatrně chroupali jenom půlku s tim, že si možná časem daj i tu druhou, já už sem měla v sobě obě dvě. Ne, vážně nebudu na tomhle fesťáku s drogama troškařit... Na náběh modrého zázraku sme šli už rovnou pod DJ´s stage, která jela celou noc. Moc užitečnej vynález, ideální právě pro sjetý lidi, aby měli si kde vybít svojí energii. Netrvalo to dlouho, naběhlo nám to po krátký chvíli. Pak přišlo klasický "musim do sebe okamžitě dostat nějakou tekutinu". Vzala sem svojí sjetou kamarádku za ruku a šli sme hledat něco k pití. Vůbec sme si neuvědomili, že sme pod tou stage nechali naše dva sjetý kamarády, co si to éčko dali taky, ale jenom půlku. Bloudili sme s tou kamarádkou po areálu a hledali nějakou vodu. Asi sme jí našli, nebo já už vlastně moc nevim. Jediný, co si z tohohle časovýho obdobá dokážu vybavit je to, jak si ona kamarádka dala i tu druhou půlku éčka, co si schovávala, otočila se na mě, podívala se mi do očí a já jí řekla, že sem strašně sjetá (což byla samozřejmě pravda, to éčko, který sme měli bylo fakt hodně vysoký kvality). Ona mi na to odpověděla: "Já taky. Já to miluju". Bylo to zváštní, mam na mysli ten moment, kdy mi tu větu řekla. Éčko je totiž celý taková zvláštní látka, stejně jako jiný drogy. Dva lidi sjetý stejnou látkou se do sebe prostě dokážou jednodušejc vcítit. Byl to celý velkej opar, už sme neměli sílu se vrátit pod stage a dál tancovat. Čas pro nás opět neexistoval, k tomu se mimochodem vážě jedna zajímavá zkušenost. My dvě sme byly samy, ale hledala a volala nám jedna kamarádka. Domlouvali sme se s ní, ať na nás počká tam a tam. Opravdu, ale opravdu sme obě dvě naprosto vynechávali, co se týče vědomí toho, jak dlouho nám něco trvá. Byly sme tak zmatený tim, že nám ta kamarádka furt nevolala a nechápali sme, proč neni na tom místě, kde sme se s ní domlouvali, že se potkáme. Seděly sme střídavě na louce, na lavičkách u stánků, nebo na jiných lavičkách, nevim. Připadala sem si, jak když vlastníme létající koberec. Prostě sme se vždycky ocitly někde jinde a vůbec nevim, jak se to stalo. Až když sme se podívali na vlákno SMS s ní, tak sme zjistili, že se to naše domlouvání s ní odehrálo před asi hodinou a půl. Prostě sme vůbec netušili, která bije. Byl to opravdu zvláštní stav, takhle silně sjetá sem z toho éčka, který sem měla minule rozhodně nebyla. S tou kamarádkou sme se shodly na tom, že to, co v sobě máme, rozhodně neni éčko. Kamarádka řikala, že ty koule byly spíš na bázi emka, než éčka. Ne spíš, určitě. Tohle byl stav naprosto brutální sjetosti, kdybych to věděla, tak si tu piluli rozhodně nedam celou. Najednou zase bum prásk a střih- sme s tou kamarádkou u stanů uložit tu kamarádku, na kterou sme celou dobu čekali a se kterou sme nebyly schopný se domluvit. Moment...jak sme k ní vůbec přišli? Netušim. Mam to chronologicky srovnaný asi jinak, než to bylo ve skutečnosti. Předtim se totiž eště odehrála scéna, jak všechny tři sedíme na lavičkách u stánků, ta moje kamarádka na éčku zvrací jenom čistou vodu a opakuje, že je v pohodě, že se jenom potřebovala vyblejt. Nechápu, sem sjetá a nechápu. Mam strach, snažim se jí přemluvit, ať se alespoň otočí na bok, aby se nezačala dusit. Ona na mě normálně mluví a ujišťuje mě, že je v pohodě a že vnímá. Další záblesk, taky okamžiku, kterej se musel stát už nějakou dobu předtim. Procházme se s tou kamarádkou, je nám dobře, protože sme se právě napily vody. Procházíme kolem stánku s první pomocí. Vidim tam sedět na lavičce jednu holku, jednu mojí známou, párkrát sem jí viděla v hospodě, párkrát sme se potkali na nějakých akcích. Sedí tam na lavičce, vedle ní zdravotník. Má zakloněnou hlavu a drží si u nosu zkrvácenej kapesník. Bum, sem zase zpátky tady na tý lavičce u stánků a vedle mě leží ta kamarádka, co blila. Jo, tak asi takhle vnímá čas ve vzpomínkách někdo sjetej. Další věc co s sebou tenhle stav přines bylo to, že sme všichni měli po celou dobu potřebu skřípat zubama a tlačit je k sobě. Po celou dobu, několik hodin. Prostě sme museli, i když sme se soustředili na to, to nedělat, po chvíli to samovolně začalo zase. Ale nikoho z nás ta čelist nebolela.
Vrátim se ale do toho stanovýho městečka, kam sme šli doprovodit tu kamarádku, která chtěla jít spát. My dvě se vracíme lesní cestou zpátky ke stages s tim, že chceme jít eště tancovat. Je nám dobře, ne...je nám skvěle. Objímáme se, protože tahle látka vás k tomu přinutí. I tý kamarádce je už dobře, prostě se jenom z nějakýho důvodu potřebovala vyblejt. Už trochu víc vnímáme svět okolo nás, ona mi řiká, že se jí tohle, jako že by blila po éčku, stalo poprvý v životě a to už s tim experimentuje pár let. Proto je jasný že to, co sme si daly bylo na jiný bázi, než obyčejný éčko. Najednou další záblesk mých vzpomínek, kterej se teď skládá z toho, že sem měla halucinace. Určitě to bylo tim, že sem včera měla toho tripa, nebo to taky bylo prostě něčim uplně jinym, nevim. Každopádně si pamatuju, že někdy okolo tohohle časovýho období, jak sme procházeli k tý lesní cestě, sem viděla stany, co neexistovali a mezi stromama takový...no, něco na způsob velkých pavučin. Taky mě třeba míjeli lidi, který neexistovali. Nebyly to každopádně stejný halucinace, jako na tripu, byly na uplně jiný bázi, ale to se nedá popsat. To se musí zažít. Nezpůsobovali žádný schízy, byla sem uplně v pohodě, o těch halucinaních řekla tý kamarádce, ta mě ujistila, že to z takovýhlech divnokoulí někdy bejvá a obě dvě sme mířili dál po cestě. Ve tmě opět vidim nějaký postavy, sem si jistá tim, že se mi zase zdaji. Lehlá schíza mě chytne, když ty moje "představy" osloví mě a kamarádku jménem. No nene...narazilli sme na naše dva sjetý kamarády, který sme ztratily tak před...no, pár hodin to už bude. Společně si jdeme eště užít k DJ´s kolektivního sjetí tancem. Tancujeme, je nám krásně, pevně a dlouze se všichni objímáme až do tý doby, dokud při jednom tom dlouhym, sjetym pohledu na oblohu někdo z nás nezjistil, že tma je dávno v prdeli a místo toho je nebe už pěkně šedivě modný s jemnou červenou září.
Tož sme se všichni čtyři feťáčci šťastně protancovali až do bílého rána. Během vteřiny se otáčíme na podpadku od stage, překračujeme spící sjetý lidi na louce kolem nás a míříme ke stanům si dát vyprošťovací ranní brko ve stanu a pak trochu spát. Jestli teda usneme, huhuhehe. Jasně, látka už je pomalu všechna pryč, ale stejně se neusíná lehce. Hulíme ve stanu a pamatuju si, jak padam do mikrospánku. Když je vše řádně dohuleno, všichni usínáme venku mezi stanama, dokud nás opět neprobudí naše starý známý ovce a pár našich opilých kamarádů, co se jednu konkrétní snaží chytit. Všichni čtyři sme se na sebe vzájemně usmáli a najednou černo před očima. Myslim, že naše usnutí proběhlo tak v řádu milisekund hned po tom, co se od nás vzdálil ten průvod vožralých známých utíkajících za vyděšenou ovcí. A spali sme jako nemluvňata. Jako nemluvňata do tý doby, než sem se probudila. Probudila sem se ve stanu zcela...mokrém? Co se sakra stalo? Tyhle nejistý probuzení po prosmažený noci nejsou nikdy nic příjemnýho...jaktože sem celá mokrá? Jo aha, slunce. Už bude asi okolo poledne a já sem jenom zpocená jak vrata od chlíva, protože na mě to slunce pálilo. Těžce sem se zvedla a přesunula k hromádce jiných kamarádů, který spali ve stínu. No, jakmile všichni byly schopný se jakž takž hejbat, tak sme se hejbali, až sme se dohejbali k vodě. Zase. Ono to opravdu jinak nešlo. Mě už to bylo vlastně docela jedno, za pár hodin se pro mě stavila matka autem směr Drážďany. V Praze nám totiž lístky na Patti Smith vyprodali před nosem, takže sem oželela poslední večer fesťáku a jela do těch Drážďan, ačkoliv mě opravdu mrzelo, že se to takhle krylo. Byla sem v pohodě, fresh a připravená na další večer fetování, ale na druhou stranu sem si řekla, že už toho bylo až příliš a dam si klidnej pofel u šamanky Patti, ať mi ty játra eště nějakej pátek vydrží. Jak sem naposledy seděla s fellazzz u vody, tak k nám po nějaký době dorazila moje spolufetující z včerejší noci, chytla mě za ruku a řekla: "Tyvole *moje ctěné jméno*, my to přežily..." Jo, je to tak, přežili sme úspěšně všicki ve zdraví tenhle fesťák a sme za to kurvaže rádi. No, ona moje kamarádka si každopádně ten večer, kdy sem tam já už nebyla, dala ne jednu, ale rovnou dvě celý tabletky toho šílenýho éčka, který sme měli, jak mi pozdějc vyprávěla. Magor je to, prostě magor... Mě už to bylo jedno, já si celá smradlavá, mytá jenom z tý zelený vody z toho "koupáku" ten večer užívala v první lajně dokonalej koncert Patti v krásnym letnim kině v Drážďanech. To si eště taky musim nějak srovnat, protože to bylo opravdu skvělý vystoupení.
Tak, tohle je asi taková kostra toho, co si dokáže vybavit muj mozek, kterej byl pod vlivem dost velkýho koktejlu všeho možnýho, že mu i za to uplný hovno, co si pamatuje, navíc eště s brutálníma časovýma mezerama a výpadkama, skládam hlubokou poklonu. A jo, kurvaže to stálo za to! Na tenhle ročník budu hodně ráda vzpomínat... Vzpomínat ve velký mlze drogovýho dýmu, ale tak to má bejt a nemrzí mě to. Mam pocit, že to snad takhle nějak bylo. Nebo to taky bylo uplně jinak a některý události mam domyšlený, nebo naopak vymazaný, jejich intenzitu prožívání sem snížila, nebo naopak zvýšila, kdo ví. Je to jedno, prostě to bylo super, ať to bylo takový, jaký si to muj mozek pamatuje, nebo ať to bylo uplně jinak... Občas je vážně jedno, že člověk nevěří svojí mysli. Drogy sou možná únik z reality, ale je to sem a tam potřeba.

Ámen
Rokenrol vám všem

Ovcodémoni protože papír

14. srpna 2015 v 4:30 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Vlastně toho bylo ve skutečnosti mnohem víc. Trošku rozšířený sex, drugs and rock n´roll. Rozšířený na povalování se, čtyřicet stupňů ve stínu, kamarádi, stopování, zjištění, že člověku stačí mít na sobě tři dny jedno oblečení a na ten sex, drogy a rokenrol nakonec vždycky dojde. Je to tak, mluvím o letním fesťáku.
Jestli sem se něčeho nemohla dočkat, tak už to bylo tři měsíce tyhle první dny měsíce srpna. Čekal mě totiž nejlepší letní fesťák mezi všema letníma fesťákama, s nejlepší hudbou, nejlepšíma lidma a na nejkrásnějším místě. Penízky se ke mě na tyhle kratochvíle dostali docela náhodou, nezvala sem si jich moc, jenom na cestu, kdyby bylo potřeba a pár dalších stovek na éčka a chlast. Kdyby teda bylo potřeba. Většinou to totiž funguje tak, že se na těhlech fesťácích opiju a ani nevim, jak se mi to podařilo. Jo, bude to asi tim, že sem holka. A prachy na cestu taky nebylo potřeba, jela sem s kamarádem z Prahy stopem. Jenom den před tim sem musela zařizovat určitý věci. Sedíme s fellaz v tom legendárnim podniku v Dejvicích a najednou mi známej podšoupne sáček. V sáčku papírky. Uplně malý papírky, na nichž je vytištěné cosi, co ale neni vidět, jak sou ty papírky malý. Výborně, chlapec nezklamal. Sehnal mi tripy, tak, jak sliboval. Trip je věc, kterou sem chtěla vyzkoušet už hodně dávno a tohle léto se na to dostalo. Konkrétně na tenhle fesťák. Vlastně sem si nebyla jistá, jestli chci tripovat na fesťáku, protože přece jenom, papíry nejsou prdel a můžou udělat i dost horší věci než to, že si dáte dvě éčka a pak ste dva dny v prdeli. Tripy prostě nejsou sranda, ale známej povídá, že sou starý rok a proto neví, jak dobře budou fungovat a jestli vůbec budou fungovat. Právě proto mi je dal i zdrama. Že prostě neví, jak na tom sou a jestli z toho něco budu mít, tak ať mu příště koupim třeba dvě piva, nebo něco. Přemlouval mě, ať to s nim dneska vyzkoušim. Razantně odmítam, řikam, že si to necham na ten fesťák, že nechci mít s tripem napoprvý špatnou zkušenost a že se na to dneska necítim. On ale řiká, že se pro mě stane pokusnym králíkem a že teda zkusí, jak moc fungujou. Odlamuje jeden a další dva podává mým kamarádům. Jeden z těch kamarádů je J******. Trochu sem se nasrala, nevidim moc ráda, když do sebe tenhle kluk cpe jakýkoliv drogy (natož eště halucinogeny proboha), protože na něm vidim, že na to eště neni dostatečně vyspělej a asi ani nikdy nebude. Ale tak co...jeho život. Tajně sem doufala, že ty tripy nedělaj vůbec nic a že J****** bude ólrajt. Prej ne. Dáváme si s jinýma lidma brko a do toho k nám přichází ke stolu naši trippy kamarádi. Naše drogová máma, ten týpek, od kterýho sem si je vzala řiká, že to začíná pomaloučku polehoučku najíždět. Zbytek večera sme se procházeli, seděli v parku v malym počtu lidí a pozorovali úplněk. Bylo na nich vidět, že sou pořádně sjetý, ale prej neměli halucinace, ani nic podobnýho. Teda, asi sem u těch halucinací nebyla, docela brzo sem odcházela domu, abych se na fesťák vyspala.
No nic, takže máme, co sme chtěli. Tři a půl zbylýho tripu v peněžence, sedm tablet Stopexu, dostatek prachů, dostatek vody a vyrážim. Vyrážim s kamarádem těsně před dálnici na stop. Je příšerně, snad čtyřicet pět na tý silnici, ale měli sme štěstí, po půl hodině nás nabírá první chlápek. Potom, co nás vysadil, tak nás nabírá nějaká ženská a ta nás bere až téměř před místo festivalu. Nakonec se nad náma smilovala i nějaká stará babička, která měla na sedačkách dečky a se slovy, že bysme ten kopec v tomhle vedru nevyšli nás vysazuje až přímo před vstupem na fesťák. Haha, výborně. Docela štěstí. A pak že se prej nevyplatí stopovat... První den byl jenom o válení se u vody a čekání, až dorazí další přátelé. Budování stanovýho pentagramu proběhlo v pořádku a jedinej náš problém byl ten, že nám v tom vedru zteplalo všechno pivo a točený bylo pěkně drahý. A navíc Gambáč. Fuj, Gambáč je hnus. Přesto se pilo. Sámoška dole ve vesnici to jistila a to levný červený víno přece nebylo tak hnusný. A pivo za devět korun taky ne. V tom vedru nám to stačilo, dost rychle to stoupá do hlavy.
Před začátkem programu sem si vzpomněla na to, že bych asi měla teda začít fetovat a rozplánovala sem si svůj fetoplán. Dneska si dám tripa, zítra přijedou s jednám člověkem éčka, takže si dám éčko a další den budu jenom chlastat, protože odjíždim autem s matkou do Drážďan na Patti Smith. Jou, tohle bude rokenrol. Ani sem v tý době netušila, jak moc sem se blížila pravdě. Jakmile zašlo slunce, strčila sem si pod jazyk onen zázračný papírek napuštěný oním zázračným roztokem. Následne sem se hned zeptala J******, jakej včera ten trip byl. Očekávala sem odpověď, jakože to bylo fajn a né moc divoký. Místo toho mi J****** začal popisovat, jak to bylo fakt hustý a že i naše drogová máma uznala, že na těch tripech neni nic špatnýho a že sou stejně silný, jako kdyby byli upe nový. Áha, tak takhle. No, tož...to sem v prdeli. Nejsem magor, abych si na fesťáku poprvý v životě dávala tripa a navíc normálně silnýho tripa. Už bylo každopádně pozdě, látka byla ve mě a já mohla jenom doufat, že pokud mi tam z čehokoliv naskočí bad trip, tak že třeba někam nepoběžim a nezabiju se. Navíc sem si ten trip eště dala sama, což taky asi neni uplně ideální, jelikož se ostatní prostě nedokážou naladit na stejnou vlnu jako někdo, kdo je na tripu. Šli sme na nějakej koncert a to bylo dost fajn. Už sem začala pociťovat, jak se moje vnímání mění, ale jak to pořád eště neni uplně jiná realita, než běžně. Nu což, nenajíždělo mi to docela dloho, asi hodinu a v tom moji skvělí kamarádi dostali ten úžasnej nápad uskutečnit tzv. "hot box" nebo také "smoke box". Prostě se zavřít do malýho stanu a odpálit tam pár brk...
...a pak, že ten trip nenajel...
Bylo to jako, kdybych dostala pánví po hlavě, pak upadla do bezvědomí a po probrání se z bezvědomí vnímala svět uplně jinak. Až na to, že to všechno šlo bez tý rány pánvičkou. Moje zhulopartička vylezla ze stanu, byla už uplná tma. Koukla sem se na nebe, který bylo celý plný hvězd. Tyvole, tohle člověk v Praze vidí v hodně omezenym počtu. Tak tohle je, když si člověk dá tripa. Neni to o tom, že vidíte růžový slony, trpaslíky, obry, víly a jánevimco. Stála sem tam, pozorovala to nebe a bylo mi krásně. Z toho mě vytrhla přicházející partička jiných kamarádů, který na mě okamžitě poznali, že sem si něco dala. Když sem řekla, že tripa, oznámili mi, že sem magor a pak sme si chvíli povídali. Teda, povídali...ono to moc nešlo, byla sem na uplně jiný vlně, než oni. Moje zhulená partička poručila, že se jde na pivo, tak sem šla s nima. Alespoň sem se o to pokoušela. Moc mi to nešlo. Kamarád mě vzal na záda a já začala něco řvát. Řekla bych, že asi něco o tom, jak moc sem šťastnej člověk. Ono je zvláštní, že vzpomínky na tenhle zážitek mam a mam je dost přesný. Jak mě nesl ten kamarád tak sem měla pocit, že letim. Doslova. Prostě sem si jen tak letěla. V momentě, kdy mě položil zpátky na zem ale upozornil na nějakej strom, přes kterej bylo hozený nějaký oblečení. Samozřejmě, pro mě to opravdu nebyl strom, přes kterej bylo hozený oblečení. Viděla sem v tom uplně něco jinýho, ale obyčejnej strom s oblečenim to opravdu nebyl. V momentě, kdy sme se vydali na cestu zpátky ke stage na nějaký koncerty a tak sem se ujistila, že ano...ano, trip je opravdu i o růžových slonech, trpaslících, obrech a jánevmočem. Ta cesta ze stanovýho městečka ke stage vedla přes les a procházet ztripovaná lesem bylo opravdu dost zajímavý. Proti mě šli postavy, který tam vlastně vůbec nebyly, ale na to sem přišla až v momentě, kdy sem prošla skrz ně a tak dále a tak dále. Sedli sme si na nějaký lavičky u jednoho stage a dali si pivo. Kamarádka si místo piva třeba dala lajnu emka. A já si nedala nic, protože sem měla dost starostí s vesmírem. Bylo to na kopci a já se zničehonic vydala eště dál na ten kopec na vyhlídku. Ostatní šli za mnou, nebo přede mnou, to už vlastně nevim. Jenom vim, že jejich a muj pohyb to toho kopce připomínal scénu z Walking dead a nebylo to jenom mym tripem. To poznamenala na náš účet nějaká patrička lidí, co nás míjela. Asi nejhůř sem musela vypadat já, to se přiznávam. Všichni ostatní byli jenom vožralý a zhulený, okey, jedna ta holka si dala emko, ale pořád si sem jistá, že cenu za nejvíc zombíkovskou chůzi sem vyhrála já. Kupodivu se nám podařilo vyjít až uplně nahoru na vyhlídku. Tam sem měla na starost prakticky jenom jednu věc, hned po tom, co mě omrzelo pozorovat barevný světýlka z baru, kterej tam byl. Ty ale byly taky dobrý. Vrhali barevný stíny na stromy za nima a ty stromy se pohybovali i s těma světlama. Zajímavý, no. Takový disco stromy, co se oddalovali a zase přibližovali. Lehla sem si na zem, zvedla ruce k nebi, hejbala s nima a sledovala, jak po každym pohybu, co sem s nima udělala za sebou zanechávali takovej zelenej stín v jejich tvaru, kterej zase postupně mizel.


Okey, tenhle gif je tomu asi nejvíc podobnej, pro představu, ale ta moje halucinace byla jenom zelená a eště se zkládala ne z plný barvy, ale z barevný mřížky. Každopádně byla tak úžasná, že sem to vydržela pozorovat asi dost dlouho. Proč by ne taky, bylo to úžasný, plula sem tou noční oblohou. Jo, musela sem vypadat kurva vtipně. Jen si tak ležim a pozoruju svoje ruce v pohybu, jako kdybych se snažila čarovat, nebo co. Když sem se posadila a vyděla ty kopce a to nebe, prohlásila sem onu památnou větu, že bych všem živým bytostem přála vidět to, co teď vidim já. A to sem asi ani neměla žádný halucinace, jenom sem si uvědomila, jak je svět nádherný místo. Další muj záblesk zážitků je, jak eště pořád na tom jednom samym místě sedíme, ale tentokrát u houpačky z provazu, na který se houpou moji vožralý a zhulená kamarádi. Nedovedete si představit, jak sem se cítila, když sem je pozorovala. To ani nebyla houpačka, to bylo jenom lano a oni se na tom drželi jenom rukama. Jak to bylo na kopci a jak bylo v pozadí to nebe, tak to vypadalo, že pokaždý, když se zhoupli, tak spadli do nekonečný galaxie. Křičela sem, ať toho nechaj, ale nikoho to nezajímalo. Naštěstí sem z toho nebyla vyschízovaná, za což sem fakt ráda. Obecně sem moc neměla schízy. Teda jenom někdy a jenom trochu, ale když začali, tak sem byla schopná si uvědomit, že to všechno je jenom stav, já sem jenom v jinym stavu vědomí a neni to ve skutečnosti. Tahle moje schopnost svoje halucinace uvádět na pravou míru se mi hodila, když sem (nevim proč, vážně netušim) opustila svoje eště stále ležící kamarády na trávě a vydala se sama zpátky dolu ke stages. Jak sem šla po tom kopci a jak na tý trávě byly stíny z toho, jak byla různě vysoká, tak sem viděla skřítky a skřety. Nekecam. A lidi, co sem míjela se na mě divně koukali. Teda, měla sem takovej pocit. Hm, docela odvaha se ztripovaná vydat někam sama mezi lidi. Zrádný bylo taky to, že sem chvílkama měla pocit, že už to přestává a že už sem ólrajt. Tenhle pocit vždycky přestal, jakmile na mě odněkud zase vyskočil nějakej ten skřítek. Ty skřítkové měli takovou neurčitou podobu a byly hodně tmavý. Neurčitou podobu narozdíl od páru, co tam jen tak šukal před jednou stage. Mam takovej pocit, že sem je nějakou dobu musela dost zaujatě pozorovat lol. U jiný stage zase byl koncert, tak sem tam šla. Koncert to byl dobrej, znam tu band a na tom tripu to mělo takovej jinej rozměr...jak jinak taky. Po koncertě sem tam potkala jednu kamarádku, takže alespoň jedna známá tvář i když sem měla pocit, že tam znam uplně všechny. Hlavně sem za skoro každym viděla někoho známýho, nejvíc teda mýho bejvalýho. Vážně, měla sem pocit, že je všude. Každej, kdo se mu jenom trochu podobal byl pro mě on, dokud sem se k tomu člověku víc nepřiblížila a nezjistila, že to on neni. Jo, to je další věc. Na fesťáku byl muj drahej bejvalej a několikrát sem ho už za tu dobu potkala. Samozřejmě...pokaždý nastával oboustrannej ignor, jenom zrovna ztripovaná sem měla neskutečnou chuť ho potkat. Asi sem měla pocit, že bych se mi v tomhle stanu třeba konečně zdál hezkej, protože se mi uplně všechno zdálo hezký. Následně se už dělo tak nějak všechno. Celou noc mě bavilo se procházet. Jen tak. Toulala sem se po celym areálu fesťáku sem a tam, občas mě zastavili nějaký lidi, občas sem se vrátila do stanovýho městečka a hledala naše stany. Při jednom mym takovym výletu sem objevila, že všichni moji kamarádi už spí a zakecala sem se s kamarádkou, která spala venku pod širákem. Byl to super rozhovor, já ztripovaná a ona střízlivá. Říkala mi, jak je zajímavý, že sme každá v uplně jinym světě a přesto se spolu normálně bavíme a že by chtěla teď vidět svět očima, jakym ho teď vidim já a tak. Náš rozhovor pak skončil tim, že sem se zvedla se slovy, že se musim vrátit zpátky na lesní cestu, kterou se jde do toho stanovýho městečka, že tam na mě nějaký lidi, co seděli na kmenech mluvili, že mě pozdravili, ale že je to divný, protože mě pozdravili jménem. Ale vážně, sem si stopro jistá, že tam ty lidi přednim opravdu seděli, věděli, jak se jmenuju, ale protože v tom lese byla tma, tak moc nevim, kdo to byl. To zase ne, uměla sem rozeznávat mezi halucinací a skutečností. Skutečnost byla taky to, že mě opět někdo pozdravil, když sem se motala do toho lesa, ale už ne jménem. Dokonce i vim, kdo to byl a asi sem musela vypadat hodně v prdeli, protože řekl: "Zdravim, moc pěkný, moc pěkný". To "moc pěkný" bylo směrem k nějakým slečnám, se kterýma tam stál a hádam, že to ve volnym překladu znamenalo: "Ano...a tady můžete vidět další exemplář někoho, kdo je dneska uplně, ale uplně v prdeli!. Výborně se ti dneska podařilo se zřídit, *mé ctěné jméno*, skvělá práce"...
A věc, kterou vim uplně nejlíp je ale to, že když sem šla eště pár kroků dál, tak sem míjela nějakou osobu. Ta nějaká osoba byl ale tentokrát už vážně asi tak na tisíc procent muj drahej bejvalej. Stačila sem se mu tak na nanosekundu podívat do obličeje a ten jeho ksicht sem poznala i v tý tmě a i ztripovaná. Stačila sem to udělat dřív, než se naše oči setkaly, přesto taky věděl, že sem to já. Oba dva sme v momentě, kdy sme se míjeli, totiž lehce zpomalili a pravděpodobně váhali, jestli se máme otočit. Ale to se nestalo. Pokračovala sem a potkala dalšího člověka. Tenhle už mě oslovil. Řekl mi: "krásná slečno...je, to je takový blbý, ale nemohl bych vám dát polibek na tvář?" Podívala sem se na něj. Měl rovný dlouhý blond vlasy, delší než já a vousy. Romanticky sem mu odvětila, že je mi to jedno a proč vlastně ne. Tak to udělal, eště poznamenal, že hezky vonim (lol tak to asi musí tripy nějak vonět, protože ta žabárna, ve který sme se předtim koupali asi opravdu nevoněla), popřál dobrou noc a šel dál. Moje další divnosetkání proběhlo opět o pár kroků dál. Míjel mě nějakej týpek, kterej jenom prohodil: "Pojď se mnou". Jakože asi do stanu. Jakože asi šukat. Hm, přiznam se, že sem se nad tim i tu milisekundu zamyslela, ale nechala sem to bejt, protože sem na šukání byla až moc v jinym světě a pravděpodobně bych vůbec nevěděla, co mam dělat. Tim ale moje možnost mít sex neskončila. Další nastala, když už sem zase byla mezi lidma, někde v nějakym velkym stanu, kde hrál DJ. Začal tam na mě mluvit nějakej chlápek a tvrdil, že máme stan u sebe. Řekla sem mu, že netušim, kde mam stan. Chtěl mi to ukázat. Hm, dost ubohá balící technika. Rozpovídal se o tom, jak sem ho zaujala zrzavýma vlasama. Lol, sou červený, voe. Pak prej oblečenim. Jo, to chápu. Byla sem polonahá. Měla sem jenom kraťasy a tričko tak zvláštně udělaný do takový jakoby podprsenky, která ale ty prsa zakrejvala jenom z půlky, takže bylo vidět víc, než nebylo vidět. Pak to vzdal a rovnou vybalil to, že ho fascinuje, jak sem černá. Oh, c´mon... Nejsem černá, jakože fakt černá, sem jenom taková...okrová... Nu což, byl tak vožralej, že ty barvy opravdu nemohl rozeznávat, i kdyby chtěl. Asi eště v různých intervalech kecal něco dál a potom se mě zeptal, jestli teda nemá počkat, až budu eště víc v prdeli. To mě urazilo, vůbec sem nebyla v prdeli, bylo mi uplně skvěle a dokonale. Taky sem mu to řekla: "Já nejsem v prdeli, já sem ztripovaná". Pak někam zmizel. Nebo já sem někam zmizela, nevim. V tu chvíli už bych s někym i klidně šukala, ale zrovna tenhle kluk byl vážně ošklivej a tuctovej, takže ne. Až teď se mi podařilo docenit to, že vlastně i v tomhle stavu sem pořád schopná si ubalit cigáro. Jou, dobře já. Další scéna, co si vybavuju, je už ze stanovýho městečka. Svítá a já kouřila. Byla to nádhera, trip sem měla pořád eště najetej a přemejšlela o tom, že už to neni tak silný, takže můžu jít spát. Ono totiž neni uplně moudrý usínat s plně najetym tripem, protože ztripovaný noční můry asi nikdo nechce zažít. Spát sem už neměla kde, stany byly zabraný a tak sem se položila normálně bez karimatky na zem. Opět úžasnej zážitek. Cítila sem s tou zemí zvláštní propojení, jako kdybych s ní dejchala, nebo něco takovýho. Podařilo se mi v klidu usnout a i sem v klidu spala. V klidu do tý doby, dokud mě neprobudil zvuk. Zvláštní zvuk. Bylo to takový...cinkání? Cinkání a mečení/bečení? Kurva, co je to! Prudce si sedam a zmateně se rozhlížim.Jsem ve stanu kamarádek a nemam nejmenší šajnu, jak sem se tam sakra dostala. Je mi vedro, vylejzam proto ze stanu. Uvědomuju si, že trip mam stále eště najetej, proto mě brutálně vyděsí to, co moje oči oznamujou. Ovce. Ovce mezi stanama. Normální ovce vydávající bečení, který zní neskutečně otravně a stupidně. Znělo to opravdu jako, když vám někdo něco řekne a to něco je nestkutečně hloupý. Třeba jako, když někdo řekne, že je Tomio Okamura dobrej politik. Ty ovce byly reálný. Prostě bylo brzo ráno a byly zvyklý chodit na pastvu za stanovym městečkem a jiná cesta, než přes stanový městečko nebyla. Matně se mi vynořuje takový deja vu, že tohle už sem někdy viděla. Uvědomuju si, že to deja vu je z minulýho ročníku tohohle fesťáku, že ty ovce tady byly taky. Jo, sice byla moje mysl porád eště zfetovaná, ale už to bylo lepší, jenom mě ty ovce prostě vyděsili. Vždyť si to sakra představte...vyfetlý se vzbudíte a vidíte živý ovce. Ale dobrý, že to bylo na tom fesťáku. Kdybych se vzbudila v Praze a viděla ovce, tak mam asi mnohem víc důvodů se divit... Hezký bylo pozorovat, jak se všude kolem probouzeli i moje drazí kamarádi, všichni s těžkou kocovinou, jedna kamarádka s dost drsnym dojezdem po emku. Společně sme se zasmáli mýmu včerejšímu bloudění, probrali všechny moje halucinace, pokecali o tom, zhodnotili a začali balit první ranní vyprošťovací brka. Všem už se nám po tý první noci navíc podařilo chytit tu pravou festivalovou patinu a mě nejvíc. Moje vlasy obsahovali tak z 50 % nějakou slámu, kteru sem sebrala nevim kde. Tu slámu sem překřtila na islámu, postupně sme začali zjišťovat, co všechno se nám během včerejší noci ztratilo, kde se nám podařilo si natrhnout oblečení a tak. Jednoduše nám bylo nádherně a těšili sme se na to, co nám přinesou další nadcházející dny fesťáku a to sme ani netušili, že toho bude docela dost.
S čistym srdcem teda můžu prohlásit, že sem opravdu ráda, že sem se odhodlala si ty tripy sehnat a dát si je a že to proběhlo tak, jak to proběhlo. LSD je látka, ke který mam sice obrovskej respekt, ale nemam z ní strach. Kdybych z ní měla strach, tak si jí přece nebudu dávat, žeano. Původně sem s ní sice chtěla experimentovat až po odzkoušení houbiček jakožto lehčích halucinogenů, ale ty přijdou až na podzim v sezóně a léto je už teď, takže proč ne. Navíc, něco psychedelickýho už za sebou mam, ta šalvěj divotvorná byla docela haluz, takže mě ty acidový halušky fakt extrémě nepřekvapili... Přesto všechno se člověk neudrží a když opravdu vidí ty skřítky, skřety a nebo, když sem sama chodila tim uplně tmavym lesem a najednou se tam začali ze stromů oběvovat postavy a ty postavy na mě mluvili, tak sem samozřejmě byla vyděšená. Říkali mi, že sem v prdeli a že sem zfetovaná, to si přesně pamatuju. Možná tohle je ten bod, kdy si uvědomíte, že ste opravdu v píči. Když vás vaše vlastní halucinace káraj za to, že ste zfetovaný jak prasata... Asi to bylo dobře, rozhodně mě to donutilo se zamyslet víc, než kdyby mi to samý řekla třeba moje matka. Asi sem měla štěstí, že mi nezačali ty milý přízraky povídat něco zlýho. To už by asi taková sranda nebyla, nedovedu si představit, co bych dělala, kdyby u mě nastal bad trip. Jako jo, pokaždý, když mi třeba ty skřítkové a tak začali bejt trochu víc nepříjemný, tak sem je normálně reálně poslala nahlas do prdele s tim, že sou mi uplně jednou, protože sou to jenom moje halucinace a když budu chtít, tak oni přestanou existovat. Jo, přesně takhle sem komunikovala se svýma halucinacema a zaplaťpánbíček za to, že sme se spolu dokázali domluvit. Horší už bylo, když na mě mluvili věci, který byly opravdový, jako kamarádi a ta. V jeden okamžik mi dokonce veškreká společnost byla nepříjemná a to bylo tehdy, že pokaždý, když sem se na někoho podívala, tak se jeho obličej začal rozsypávat jako prasklá keramika. To byly trošku schízy, jinak to bylo opravdu v pohodě. Ne v pohodě, bylo to úžasný, jiný, než cokoliv dalšího na tomhle světě a neskutečně mě to donutilo přemejšlet. Přemejšlet třeba nad tim, jestli je ten svět opravdu takovej, jak ho vnímáme a jestli to naše vnímání světa neni špatný a správný je to vnímání světa, jak ho vnímá člověk na tripu. Všechno bylo jinak, uplně jinak. Jinak ve slovasmyslu něčeho hlubšího. Když sem se podívala na trávu, na který sem seděla, neviděla sem jenom trávu. Viděla sem živoucí bytost se kterou sem v tak dokonalý symbióze, že mi dovoluje na sobě sedět, sktejně jako všem jiným živočichům. Cítila sem, jak roste, jak je pod trávou zem, která je plná života, bylo to něco úžasnýho. Když sem se koukala na lidi, viděla sem je krásný bez ohledu na to, jak fyzicky vypadali. Byly to všichni živý bytosti stejně jako já, takže sem s nima cítila nějaký propojení. Jo, propojení. To je to slovo. To je to slovo, který se hodně hodí používat, když člověk mluví o sých zížitcích z acid tripu. Svět byl najednou celistvej a propojenej. I přesto, že sem si pořád uvědomovala, že tady sou nějaký věci, který se mi možná zdaj špatný, tak sem je jenom v klidu přijmula, protože sou jednoduše součástí života. Vnímala sem i špatný věci, přemejšlela nad nima, ale věděla sem, že můžou existovat jak chtěji a já se jich nemusim bát, protože mi neublíží. Zážitky se nedaj předat, ty se musí zažít. Spirituální, rozhodně byo celej muj LSD zážitek hodně spirituálníci mi dal hodně. Tahle látka mi během pár hodin pomohla si srovnat a vidět z jinýho pohledu věci, se kterýma zápasim pěkně dlouhou. Takže pane Hofmane, díky! To se nedá popsat, to se musí zažít, stejně tak jako všechno ostatní... Víte co, svět je krásnej. Fakt že jo.
Ano a s pokorou si někdy dam tipa zase. Až zase nastane pravej čas. Druhej den na fesťáku to rozhodně nebylo, to se brali jiný drogy. Takže...pokračování někdy potom. Je něco okolo půlnoci, sem u otce za oceánem a nemam do čeho píchnout. A co si píchnout huhuhehehhehe! Další věci napíšu, až nebudu tolik unavená. Ta únava je tady určitě z nedostatku českýho piva, achjo.

Ámen
Rokenrol vám všem


Dopis sebevraždě

5. srpna 2015 v 18:53 | Pražský poděs |  Dopisy všemu možnému
Nejsi ani moje, ani drahá.
Sebevraždo,
prakticky netušim proč se dokopávam k následujícim řádkům. Vážně nevim. Řikat, že nemam sílu by asi bylo pokrytecký, jelikož nějaká zbytková tam musí bejt, když eště pořád nepřestávam ťukat do klávesnice. Prostě nevim, proč tohle teď dělam. No nic. Já jenomže už si se mnou byla několikrát v tak blízkym kontaktu, že by asi bylo dobrý si pár věcí urovnat na pravou míru.