Vypuštěnej mozek

21. srpna 2015 v 5:17 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
On si člověk zvykne prakticky na cokoliv, i na to úmorný vedro, co sme byli nucený snášet. Přece jenom...i ty litry potu s sebou přinášeli výhody. Člověk vypije flašku vína ve dvou a je celkem dost načatej. To se na těch fesťácích opravdu hodí...
Hm, to bylo, jak sem řikala, že tyhle prázdniny budou frčet. Stalo se. Minulej čas u tohohle zrovna je dost výstižnej. Teď tady sedim sama na gauči, mam na sobě položenej noťas, píšu tuhle větu a sem za tim velkym oceánem. Je to tak, muj otec to vyžádal. Zatim sem toho moc neviděla, ani moc věcí mi nekoupil, ale je to tu brutálně jiný, než Evropa. A když řikam brutálně, tak myslim brutálně. Nevim, jak v jiných krůzách, ale v kruzích, kde se momentálně pohybuje muj otec teda určitě. Obrovský stříbrný auto, který nemá jenom automatický řazení, ale i kameru vzadu na couvání a můžete pomocí navigace mluvit jako s telefonem. Celá kuchyň je taky nějaká automatická a z lesklýho světlýho kovu. Sprcha se zapíná taky nějak specialně, ta televize je asi největší, co sem kdy v životě viděla a když mi p´číšník v drahý restauraci podával horkej ručník na čištění rukou, nevěděla sem, co s tim mam dělat. Stay buran. Dneska sem seděla v bazénu u masážního proudu. Bylo to u obrovskkýho baráku, kolem kterýho nemusel bejt plot, protože tady lidi prostě jen tak nekradou věci ze zahrad, i když nejsou oplocený. Ten barák patří nějakýmu známýmu mýho otce. Seděla sem tam ve slunečních brejlích a usrkávala ze sklenky růzový víno. Pak sme vylezi, pokecalli o kravinách, pokrytecky se jim zasmáli a moje macecha mi nalila víc vína, prostě americkej sen... Jo a moje macecha je asi tak jedinej člověk, se kterym se tu dá normálně kecat o čemkoliv. Dost fajn ženská.
A zrovna v tom bazéně sem si vzpoměla, jak moc mi chybí to, jak sem před tejdnem usínala nad ránem na zemi mezi stanama. Teď na to vzpomínam taky, když tu sedim na kožený pohovce, na který budu spát. Nejhorší na tom stejně asi je to, že už sem pátej den neměla dobrý český pivo. Plzež, Únětice, Svijany, Černá hora, Primátor speciály...kde ste když vás potřebuju? Zasranej Braník! Uááá! Dejte mi pivo! Já nechci žádný zasraný snobský růžový víno, já chci do podniků a hospod za svýma fellazzz kník... Žít život, jakej žije muj otec by mě nebavilo. Mam tady všechno, na co si ukážu, nový sluchátka, boty, jeansy, whatever. Nuda. Už se zase těšim na to, až budu sbírat a šetřit každou korunu na tabák a vypočítávat, jestli mi dneska eště zbyde na pivo. Jako tomu bylo právě na tom fesťáku, kam sem jela prakticky bez peněz, jenom s tolika penězma, abych si za ně mohla koupit éčko a nějakou vodu. To bylo hned po prvnim polednim probuzení se druhej den. Se probudim na trávě, kolem mě pobíhaj ovce, který hledaj cestu na pastvu, sem tam někdo projde, kdo eště teď dopoledne hledá svuj stan, jinak už pálí slunce, takže jemi vedro a vody je nedostatek. Najdu jednu z posledních prázdných PETek a vypiju jí. Slyšim, jak se někdo směje. Když sem se otočila, zjistila sem, že je to pár mých kamarádů. Po chvíli se směju s nima taky. Tohle byl dokonalej důkaz toho, jak mezi spřízněnýma dušema funguje naprosto dokonalá komunikace beze všeho. Beze slov, bez gest...stačilo se jim jenom podívat do očí a hned mi bylo jasný, že se při pohledu na mě smějou těm vzpomínkám ze včerejší noci, kdy sem v sobě měla jednoho celýho tripa, byla sem uplně v jinym vesmíru a vyprávěla jim o tom. Pozdravili mě slovy "čau cestovatelko po galaxiích". Já je poslala do prdele a čmajzla jedno cígo z krabičky, co patřila někomu z nich. Ach, přátelství je nádherná věc. Po mym přesunutí se do stínu pozorujeme, jak se probouzí i ostatní hlavičky, který okamžitě začnou hromadně nadávat a skládat přísahu, že už nikdy nebudou pít. No tak...ta přísaha jim možná pár hodin do toho večera vydrží, ale první ranní brka se musí balit okamžitě. Ranní brka- vyprošťováky. Vážně, nic po ránu po prosmažený noci neudělá líp, než pořádně kvalitní brko. Je to pravda. Sme vyvalený ve stínu, taháme, co to plíce unesou a vyfelený takhle zůstáváme do doby, než se hromadně přesuneme k vodě. Jako, oficiálně je v plánku napsáno, že je tou koupaliště, ale nevim nevim, jestli sou kooupaliště takhle zelený. No co, asi je to BIO. Voda, ať už má jakoukoliv bavnu se v tomhle počasí prostě neodmítá. Hned u tý vymodlený vody mě čeká ranní dopolední překvápko, vidim, že stejnej nápad, jako jít se ráno vykoupat, dostal i muj drahej bejvalej. Urgh, vidět ten jeho ksicht je eště pořád šok, rozhodně ze mě látka včerejší noci eště nestihla vyprchat... Ne chlapče, ty sluneční brejle ti nepomohli, stejně mi bylo jasný, že čumíš na tu pěknou prdelku a kozičky, vo který si přišel. Oke, tohle přehánim, já skoro žádný kozy nemam. Stejně na mě čuměl, eště aby ne. Dělali sme tam s mýma fellaz dost velkej bordel. Byli sme nepřehlídnutelní, já a moji chlapci. Dělali sme tam strašnej bordel a extrémě nahlas. Jo, zrovna se situace podařila tak pěkně, že mě k tý vodě doprovázeli čistě moji chlapečtí přátelé, tak...alespoň mohl drahej bejvalej trochu žárlit a domejšlet si hihihi... To, co nás přinutilo vylézt z vody byl koncert jedný spřátelený band, vo kterej sme nechtěli nikdo přijít. A přísaham, že kdyby to nebyla ta konkrétní band, tak v tý vodě zůstáváme naložený až do pozdních odpoledních hodin. Ten koncert byl asi ve tři hodiny v tom největšim pařáku. Nezapomenutelný... Nezapomenutelný jednak kvůli tomu vedru a jednak protože chlapci na podiu odvedli dobrou práci, jako vždycky. Pak sme se asi šli zlejt, jak už sem po celou dobu festivalu zjišťovala, s přibývajícim vedrem to bylo snadnější a snadnější, nevim. Asi sme se šli i zase koupat, pak hulit, nevim no, už to bylo celý v takovym oparu všeho možnýho, ten den po tripu mi hodně splýval, neni se čemu divit, muj mozek byl na kaši...tak, jak zákon káže! Z toho mě vysvobodil až podpis mojí oblíbený zpěvačky na mých kozách. Bohužel, v tom vedru ten podpis moc dlouho nevydržel, i když sem nebyla moc oblečená. Měla sem na sobě jenom plavky a stejně sem se potila tolik, že se ta lihovka rychle smyla...škoda.
Jo, někdy k večeru se J****** sjel těma práškama na kašel, protože mu já a ostatní zakazujeme brát jiný drogy. Tak fetuje tohle. Debil, jako by mu nestačilo chlastání. Já vim, že sem prase a nemam koho co moralizovat, ale v tom vedru bych si ty prášky nedala ani náhodou. Jestli se mam sjet nějakou drogou, co je určená na to, aby se s ní člověk sjížděl, tak se radši sjedu tim, než abych šetřila a koupila nějaký prášky, co sou určený na léčbu a dala si jich víc, aby mě to sjelo. Je to svinstvo, tyhle prášky...naprosto brutální svinstvo na játra. Ale tak...co je mi do toho. Každopádně se moje teze o tom, jak velký sou ty prášky svinstvo potvrdila v momentě, co to s nima jedna kamarádka asi trochu přehnala, prohlásila, že jde spát a okamžitě usnula, jak mimino. A spala několik hodin. Naštěsti se pak normálně probrala a byla zase fresh jako jahoda. To už sem já a pár dalších lidí netrpělivě čekali na jednoho chlápka, kterej nám měl doručit naší malou obědnávku. Lol, jednalo se samozřejmě o nějaký dost kvalitní éčka. Čekali sme na ně pěkně dlouho, asi do jedenácti večer, než nám kamarádka konečně vítězoslavně donesla sáček s těma malýma zázrakama. Tyhle éčka byly hezký, mam na myslí vzhledově, narozdíl od těch, co sem měla minule. Měla sem zaplacený jedno, tak sem hned sáhla po hlavičce jednoho Ninja turtles. Cute, tenhle prášeček byl fakt cute. Zachovala sem svuj zvyk z minule a to, že když všichni opatrně chroupali jenom půlku s tim, že si možná časem daj i tu druhou, já už sem měla v sobě obě dvě. Ne, vážně nebudu na tomhle fesťáku s drogama troškařit... Na náběh modrého zázraku sme šli už rovnou pod DJ´s stage, která jela celou noc. Moc užitečnej vynález, ideální právě pro sjetý lidi, aby měli si kde vybít svojí energii. Netrvalo to dlouho, naběhlo nám to po krátký chvíli. Pak přišlo klasický "musim do sebe okamžitě dostat nějakou tekutinu". Vzala sem svojí sjetou kamarádku za ruku a šli sme hledat něco k pití. Vůbec sme si neuvědomili, že sme pod tou stage nechali naše dva sjetý kamarády, co si to éčko dali taky, ale jenom půlku. Bloudili sme s tou kamarádkou po areálu a hledali nějakou vodu. Asi sme jí našli, nebo já už vlastně moc nevim. Jediný, co si z tohohle časovýho obdobá dokážu vybavit je to, jak si ona kamarádka dala i tu druhou půlku éčka, co si schovávala, otočila se na mě, podívala se mi do očí a já jí řekla, že sem strašně sjetá (což byla samozřejmě pravda, to éčko, který sme měli bylo fakt hodně vysoký kvality). Ona mi na to odpověděla: "Já taky. Já to miluju". Bylo to zváštní, mam na mysli ten moment, kdy mi tu větu řekla. Éčko je totiž celý taková zvláštní látka, stejně jako jiný drogy. Dva lidi sjetý stejnou látkou se do sebe prostě dokážou jednodušejc vcítit. Byl to celý velkej opar, už sme neměli sílu se vrátit pod stage a dál tancovat. Čas pro nás opět neexistoval, k tomu se mimochodem vážě jedna zajímavá zkušenost. My dvě sme byly samy, ale hledala a volala nám jedna kamarádka. Domlouvali sme se s ní, ať na nás počká tam a tam. Opravdu, ale opravdu sme obě dvě naprosto vynechávali, co se týče vědomí toho, jak dlouho nám něco trvá. Byly sme tak zmatený tim, že nám ta kamarádka furt nevolala a nechápali sme, proč neni na tom místě, kde sme se s ní domlouvali, že se potkáme. Seděly sme střídavě na louce, na lavičkách u stánků, nebo na jiných lavičkách, nevim. Připadala sem si, jak když vlastníme létající koberec. Prostě sme se vždycky ocitly někde jinde a vůbec nevim, jak se to stalo. Až když sme se podívali na vlákno SMS s ní, tak sme zjistili, že se to naše domlouvání s ní odehrálo před asi hodinou a půl. Prostě sme vůbec netušili, která bije. Byl to opravdu zvláštní stav, takhle silně sjetá sem z toho éčka, který sem měla minule rozhodně nebyla. S tou kamarádkou sme se shodly na tom, že to, co v sobě máme, rozhodně neni éčko. Kamarádka řikala, že ty koule byly spíš na bázi emka, než éčka. Ne spíš, určitě. Tohle byl stav naprosto brutální sjetosti, kdybych to věděla, tak si tu piluli rozhodně nedam celou. Najednou zase bum prásk a střih- sme s tou kamarádkou u stanů uložit tu kamarádku, na kterou sme celou dobu čekali a se kterou sme nebyly schopný se domluvit. Moment...jak sme k ní vůbec přišli? Netušim. Mam to chronologicky srovnaný asi jinak, než to bylo ve skutečnosti. Předtim se totiž eště odehrála scéna, jak všechny tři sedíme na lavičkách u stánků, ta moje kamarádka na éčku zvrací jenom čistou vodu a opakuje, že je v pohodě, že se jenom potřebovala vyblejt. Nechápu, sem sjetá a nechápu. Mam strach, snažim se jí přemluvit, ať se alespoň otočí na bok, aby se nezačala dusit. Ona na mě normálně mluví a ujišťuje mě, že je v pohodě a že vnímá. Další záblesk, taky okamžiku, kterej se musel stát už nějakou dobu předtim. Procházme se s tou kamarádkou, je nám dobře, protože sme se právě napily vody. Procházíme kolem stánku s první pomocí. Vidim tam sedět na lavičce jednu holku, jednu mojí známou, párkrát sem jí viděla v hospodě, párkrát sme se potkali na nějakých akcích. Sedí tam na lavičce, vedle ní zdravotník. Má zakloněnou hlavu a drží si u nosu zkrvácenej kapesník. Bum, sem zase zpátky tady na tý lavičce u stánků a vedle mě leží ta kamarádka, co blila. Jo, tak asi takhle vnímá čas ve vzpomínkách někdo sjetej. Další věc co s sebou tenhle stav přines bylo to, že sme všichni měli po celou dobu potřebu skřípat zubama a tlačit je k sobě. Po celou dobu, několik hodin. Prostě sme museli, i když sme se soustředili na to, to nedělat, po chvíli to samovolně začalo zase. Ale nikoho z nás ta čelist nebolela.
Vrátim se ale do toho stanovýho městečka, kam sme šli doprovodit tu kamarádku, která chtěla jít spát. My dvě se vracíme lesní cestou zpátky ke stages s tim, že chceme jít eště tancovat. Je nám dobře, ne...je nám skvěle. Objímáme se, protože tahle látka vás k tomu přinutí. I tý kamarádce je už dobře, prostě se jenom z nějakýho důvodu potřebovala vyblejt. Už trochu víc vnímáme svět okolo nás, ona mi řiká, že se jí tohle, jako že by blila po éčku, stalo poprvý v životě a to už s tim experimentuje pár let. Proto je jasný že to, co sme si daly bylo na jiný bázi, než obyčejný éčko. Najednou další záblesk mých vzpomínek, kterej se teď skládá z toho, že sem měla halucinace. Určitě to bylo tim, že sem včera měla toho tripa, nebo to taky bylo prostě něčim uplně jinym, nevim. Každopádně si pamatuju, že někdy okolo tohohle časovýho období, jak sme procházeli k tý lesní cestě, sem viděla stany, co neexistovali a mezi stromama takový...no, něco na způsob velkých pavučin. Taky mě třeba míjeli lidi, který neexistovali. Nebyly to každopádně stejný halucinace, jako na tripu, byly na uplně jiný bázi, ale to se nedá popsat. To se musí zažít. Nezpůsobovali žádný schízy, byla sem uplně v pohodě, o těch halucinaních řekla tý kamarádce, ta mě ujistila, že to z takovýhlech divnokoulí někdy bejvá a obě dvě sme mířili dál po cestě. Ve tmě opět vidim nějaký postavy, sem si jistá tim, že se mi zase zdaji. Lehlá schíza mě chytne, když ty moje "představy" osloví mě a kamarádku jménem. No nene...narazilli sme na naše dva sjetý kamarády, který sme ztratily tak před...no, pár hodin to už bude. Společně si jdeme eště užít k DJ´s kolektivního sjetí tancem. Tancujeme, je nám krásně, pevně a dlouze se všichni objímáme až do tý doby, dokud při jednom tom dlouhym, sjetym pohledu na oblohu někdo z nás nezjistil, že tma je dávno v prdeli a místo toho je nebe už pěkně šedivě modný s jemnou červenou září.
Tož sme se všichni čtyři feťáčci šťastně protancovali až do bílého rána. Během vteřiny se otáčíme na podpadku od stage, překračujeme spící sjetý lidi na louce kolem nás a míříme ke stanům si dát vyprošťovací ranní brko ve stanu a pak trochu spát. Jestli teda usneme, huhuhehe. Jasně, látka už je pomalu všechna pryč, ale stejně se neusíná lehce. Hulíme ve stanu a pamatuju si, jak padam do mikrospánku. Když je vše řádně dohuleno, všichni usínáme venku mezi stanama, dokud nás opět neprobudí naše starý známý ovce a pár našich opilých kamarádů, co se jednu konkrétní snaží chytit. Všichni čtyři sme se na sebe vzájemně usmáli a najednou černo před očima. Myslim, že naše usnutí proběhlo tak v řádu milisekund hned po tom, co se od nás vzdálil ten průvod vožralých známých utíkajících za vyděšenou ovcí. A spali sme jako nemluvňata. Jako nemluvňata do tý doby, než sem se probudila. Probudila sem se ve stanu zcela...mokrém? Co se sakra stalo? Tyhle nejistý probuzení po prosmažený noci nejsou nikdy nic příjemnýho...jaktože sem celá mokrá? Jo aha, slunce. Už bude asi okolo poledne a já sem jenom zpocená jak vrata od chlíva, protože na mě to slunce pálilo. Těžce sem se zvedla a přesunula k hromádce jiných kamarádů, který spali ve stínu. No, jakmile všichni byly schopný se jakž takž hejbat, tak sme se hejbali, až sme se dohejbali k vodě. Zase. Ono to opravdu jinak nešlo. Mě už to bylo vlastně docela jedno, za pár hodin se pro mě stavila matka autem směr Drážďany. V Praze nám totiž lístky na Patti Smith vyprodali před nosem, takže sem oželela poslední večer fesťáku a jela do těch Drážďan, ačkoliv mě opravdu mrzelo, že se to takhle krylo. Byla sem v pohodě, fresh a připravená na další večer fetování, ale na druhou stranu sem si řekla, že už toho bylo až příliš a dam si klidnej pofel u šamanky Patti, ať mi ty játra eště nějakej pátek vydrží. Jak sem naposledy seděla s fellazzz u vody, tak k nám po nějaký době dorazila moje spolufetující z včerejší noci, chytla mě za ruku a řekla: "Tyvole *moje ctěné jméno*, my to přežily..." Jo, je to tak, přežili sme úspěšně všicki ve zdraví tenhle fesťák a sme za to kurvaže rádi. No, ona moje kamarádka si každopádně ten večer, kdy sem tam já už nebyla, dala ne jednu, ale rovnou dvě celý tabletky toho šílenýho éčka, který sme měli, jak mi pozdějc vyprávěla. Magor je to, prostě magor... Mě už to bylo jedno, já si celá smradlavá, mytá jenom z tý zelený vody z toho "koupáku" ten večer užívala v první lajně dokonalej koncert Patti v krásnym letnim kině v Drážďanech. To si eště taky musim nějak srovnat, protože to bylo opravdu skvělý vystoupení.
Tak, tohle je asi taková kostra toho, co si dokáže vybavit muj mozek, kterej byl pod vlivem dost velkýho koktejlu všeho možnýho, že mu i za to uplný hovno, co si pamatuje, navíc eště s brutálníma časovýma mezerama a výpadkama, skládam hlubokou poklonu. A jo, kurvaže to stálo za to! Na tenhle ročník budu hodně ráda vzpomínat... Vzpomínat ve velký mlze drogovýho dýmu, ale tak to má bejt a nemrzí mě to. Mam pocit, že to snad takhle nějak bylo. Nebo to taky bylo uplně jinak a některý události mam domyšlený, nebo naopak vymazaný, jejich intenzitu prožívání sem snížila, nebo naopak zvýšila, kdo ví. Je to jedno, prostě to bylo super, ať to bylo takový, jaký si to muj mozek pamatuje, nebo ať to bylo uplně jinak... Občas je vážně jedno, že člověk nevěří svojí mysli. Drogy sou možná únik z reality, ale je to sem a tam potřeba.

Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 21. srpna 2015 v 13:36 | Reagovat

Hádam že většina holek by na tvůj život v Kanadě ragovala "konečně mám vše po čem jsem kdy toužila ♥" nebo tak.. a tobě se stýská po bídě a drogách. :D No, zazlívat ti to asi nikdo nebude. Stay working class hero.

2 soul-underground soul-underground | Web | 21. srpna 2015 v 22:40 | Reagovat

K čemu ti podání ručníků, když bys mohla být na místě které miluješ a s těma které miluješ.

Jinak to éčko co si měla, bylo pravděpodobně fakt kvalitní, dobrý éčka jsou spíš na emocionální bázi a halucinace jsou docela běžný a příjemný. + Dojezdy nejsou takový jako na "pikokouli" co se za éčko vydává. Ale na lásku za 250 bych si dal pozor, těžko se ji zbavuje. Jinak super počtení chvílema nekonečný a dobrý jako caprisone.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 22. srpna 2015 v 6:25 | Reagovat

[1]: Možná, ale já už toho mám fakt dost. Necítim se dostatečně jako já a to mě sere. Už se vážně nemůžu dočkat toho, až budu sesypávat koruny a dvoukoruny na pivo a následně nadávat, že nemam prachy, zatimco sem dcera milionáře, kterej svojí mladší dceři kupuje spodky Calvin Klein, který stejně posere a pochčije, protože je ještě malá. A taky bych mohla mít peníze na koks. Na spoustu koksu, ale to už bych byla real fetka :D Working class hero? Tos vzal kde? Ksakru, já nebudu makat! Moji předkové bydleli v palácích a né na poušti jako beduíni :D
Lol, stejně jsem makala, abych měla na tetování.

[2]: Pravda, k čemu ručníky. Jo, já vím, že jsou spíš na halucinogenní bázi a možná tomu vážně ještě pomohl ten trip z minulý noci. Možná jsem měla štěstí, přesto mi přijde, že tohle byla spíš ta pikokoule, než dobrý éčko. Dobrý éčko bylo asi první éčko, který jsem si vzala na začátku prázdnin. Byl patrnej rozdíl, ale jak jsem řekla, tenhle stav posuzuju ze stavu, v jakym jsem na tom fesťáku byla, takže se nemůžu brát moc objektivně :D Stay denně vožralá a v píči

4 jiga jiga | 22. srpna 2015 v 21:10 | Reagovat

No ty krávo, já se vrátím po takový době a tady takový změny. O_O

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. srpna 2015 v 4:58 | Reagovat

[4]: Jaký změny? Všechno při starym přece...

6 May May | Web | 23. srpna 2015 v 12:49 | Reagovat

[3]: Working class hero jsem já. :-D

7 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | 23. srpna 2015 v 19:50 | Reagovat

Já nedávno dělala inventuru lékárny a našla stopex a nešlo si nevzpomenout na tvůj blog. :D

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. srpna 2015 v 23:15 | Reagovat

[6]: As soon as you're born they make you feel small
By giving you no time instead of it all
Till the pain is so big you feel nothing at all
A working class hero is something to be :D

[7]: Jojo, stopex...droga chudých :D

9 jiga jiga | 24. srpna 2015 v 12:12 | Reagovat

Dá se stáhnout celý tvůj blog jako text? To by chtělo vydat jako elektronickou knihu.

10 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | 24. srpna 2015 v 13:55 | Reagovat

[9]: Heh, to netušim...a jak by se ta kniha jmenovala :D

11 jiga jiga | 31. srpna 2015 v 19:55 | Reagovat

No přece myselfagainsttimeandspace blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama