Září 2015

Zažij pití taky jinak

30. září 2015 v 23:55 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí
Než tak, že se vožereš do sraček a pak nevíš, co se dělo. Ne tak, že někam dorazíš, pak se přemístíš někam jinam a pak už taky nevíš. Ne tak, že se pořádá poklidnej večer v hospodě a skončí to zvěrstvama. Jasně, je těžký, ale jde to. Vlastně to je docela jednoduchý. Stačí jet na Oktoberfest s rodinou a nemít tolik prachů. To je pak celkem decentní chlastání...
Já ne, matka tam chtěla jet. Takže to organizovala ona. Vesele sem teda nabídku přijmula, přece jenom...Oktoberfest je něco jinýho, než chození každej večer do hospody v Praze. Když mi to matka oznámila, byla sem šťastná. Opravdu, já bych se do toho sama nikdy neangažovala. Hlavně kvůli těm prachům, ale tak...když matka řekla, že bude platit, tak si řikam OK.
Jelo se tam ráno, hodně brzo ráno v sobotu, tj asi v pět už nám vyjížděl autobus. Takže plán pro mě v pátek byl jasnej...kalíme celou noc a pak rovnou do toho budu a vzhůru na Oktoberfest. Docela sem to i dodržela...teda skoro. Toho večera sem se sešla s J******* a eště jednou kamarádkou. A pak možná eště s někym. Sakra, už si to nevyba- jó, já už vim. To je vlastně ten večer, kdy mi byl udělám muj první dredík! Je to tak, nechala sem si udělat malej dredík a bylo to právě v ten pátek v jedný hospodě. Je malej, tenkej a trochu špatně mi trčí. Budu ho muset urovnat, ale to bude OK. S novym dredíkem sem teda zvládla kalit skoro celou noc. Měla sem i vyjímečně dost peněz a nepřišlo mi blbý je utratit. Hm, naštěstí to nebyla žádná velká a šílená párty, to sem ani nechtěla. Protože bych druhej den byla mrtvá a taky by se mi už nechtělo pít. Alespoň ne od začátku dne a pak celej den.
Zodppovědně sem se teda tu noc nedochlastala do uplných sraček, ale jenom do částečných tak, abych mohla druhej den fungovat. Prostě se jen tak popíjelo na dvou místech. Pohoda. Když nás to přestalo bavit, jeli sme k J******* dom, že tam jakoby přespim, protože mi bus jel už za pár hodin a nechtělo se mi domu. Navíc z jeho domova sem to měla mnohem blíž. Dorazili sme tam asi dvě hodiny předtim, než mi jel ten bus. Lol, prej že se u něj vyspim a budu druhej den fresh jak nikdy...aneb takhle dopadaj moje plány dobrého spaní. Seděli sme spolu místo toho asi dvě hodiny na jejich terase, pozorovali Prahu, kouřili a povídali si. Víc teda mluvil on než já. Asi to bylo dobře, ráda ho posloucham. Když se člověk zaposlouchá do toho jeho zmatku, tak ten zmatek dává smysl. Zvláštnim způsobem sem mu rozumněla, co chtěl přesně říct, naslouchala mu a utvrzovala se v tom, že tohohle člověka mam prokouknutýho uplně skrz naskrz. A že sem ráda, že člověk jako on existuje. Jakmile už byl extrémě unavenej řekl, že si jde lehnou. Šla sem teda s nim a lehla si k němu do poslete. Považuju to za úspěch, ležet, ale opravdu jenom LEŽET sama s klukem v posteli...se mi už dlouho nestalo. Tak sme tam leželi a eště si chvilku povídali. Pokojem najednou prošel jeho otec jenom v trenkách. To je nejlepší vždycky... to se stane skoro pokaždý, když u J******* zůstanu přes noc. Průchozí pokoje sou zlo. Zamumlala sem něco jako: "Brej večír" a vlastně si ho nevšímala. To je nejlepší, jak vyváznout z trapných situací. J******* asi taky něco řekl, snad že už brzo pujdu na bus a jeho otec, že by mohl alespoň dát vědět, když si domu přivede slešnu, že je pak neslušný, když ho slečna vidí takhle neupravenýho. Když už na nás neviděl, začala sem se příšerně smát. Miluju tyhle rozpačitý situace. Je to prostě sranda, když se na to podívam z různých úhlů pohledu. Z pohledu jeho otce to musí bejt divný. Když otevře dveře a spatří, že v posteli jeho dospívajícího syna přebejvá navíc jedna osoba ženskýho pohlaví, bylo by logický očekávat, že hned ten další pohled, co nastane, bude uvědomění si, že jeho syn a ona osoba sou na sobě pevně přilepený, či v sobě. Ba- dum- tsss, překvápko! Jeho syn a ona dívka poklidně leží vedle sebe a rozebíraj ve filosofický rovině samolepky, co sou polepený po stěnách... Z mýho pohledu je to taky prdel. Jednoduše, pohled na otce J******* v trenkách mě vždycky rozesměje, nehledě na situaci. A z pohledu J******* to byla určitě taky prdel. Protože z jeho pohledu je prdel uplně všechno na světě. On je to takovej veselej člověk. Krátce po tom, co sme eště zkoumali J******** bratra, jak spí a zvedali mu oční víčka, tak usnul i J******. Mezi tim se se mnou eště dvakrát rozloučil, protože ho prej nemam budit, až budu odcházet. Hehe. Asi hodinu sem se teda válela v tý posteli, přemejšlela o nesmrtelnosti chrousta, když nastal čas, tak sem se zvedla a odkráčela si to na bus směr Mnichov.
V buse sem usnula. Probudila sem se až při zastávce v jinym městě, myslim, že v Plzni. Probudim se, všechno je okey, jenom sem trochu zmatená, znáte to...po prvnim opileckym spánku člověk neni uplně fresh. Přes bolavý víčka koukam z okna busu a prosim matku, ať mi urychleně podá vodu, že jinak umřu na dehydrataci. Vidim obrys dvou postav. Chmpf, ty postavy sou mi nějak povědomý...ten kabát, vlasy, chůze, taška... co? Co? Co? Co? Kde se tady KURVA berou moji prarodiče? "Mamííí? To je babička a děda?", mam pocit, že mam asi nějaký poopilecký halucinace? Vždyť sem měla jet jenom sama s matkou! A jak se kurva moji prarodiče dostali až sem? Do Plzně? Vždyť je asi šest ráno! To neni běžnej čas, kdy sou vzhůru. Otázky, jen samé otázky... Je to pravda, žádný opilecký halucinace. Pozdějc se od nich dozvídáme, že když slyšeli, že jedem s matkou na Oktoberfest, tak že se na poslední chvíli rozhodli, že pojednou s náma, že si to nesmí nechat ujít. Lol, tak to je docela vtipný, to bych od nich nečekala. Ksakru, tyhle překvápka, co to je...člověk aby z toho dostal infarkt. Takže překvapit a vyděsit vožralou vnučku hned brzo po ránu, achjo...
Když k sobě přicházim podruhý, sme už dávno ve Třetí říši. Výborně. Někde na benzínce si kupuju za kuponky na hajzl nějaký cetky na krk a jedeme vzůru se opít. Zase. Lol. Fakin´ alkohol. Mezitim mě v buse baví skupinka nějakejch chlápků převlečenejch do těch typických bavorských oblečků Haha, to sem si měla taky sehnat. Ale obleček nemam, mam na sobě starou smradlavou černou mikinu po matce, co je mi obrovská, legíny a martensky. Pohodlný oblečení je na dvoudenní chlastání přece to nejdůležitější. Pletu si alespoň dva pořádný copy, abych nebyla uplně trapná a jenom trošku spadala do dresscode, když už vypadam jako fetka...
První, co vidim na obrovskym Theresienplatz, tak je banda fízlů, co kontroluje chlápka s dredama. Chce po něm občanku...co? Proč? Hele, ten chlápek je od nás z busu. Nechápu, proč by ho fízlové legitimovali. Vnitřně si vyvracim odpověď, že je to kvůli tomu, že má dredy. Další pohled na realitu mě ale vyvede z týhle mojí argumentace sama proti sobě. Jenom chvilku po tom, co se tam jen tak rozhlížim po stánkách vidim zase jiný fízly na tom samym místě, jak legitimujou dalšího člověka. Světe div se...ten člověk má taky dredy! Co? Co je to? Jak jako...že fízlové v Německu jen tak legitimujou dredatý lidi? Proč by to dělali? Měla bych se zeptat toho čecha od nás, co po něm chtěli, ale ten někde zmizel. Na tuhle skutečnost mě upozorňuje i matka. Co je to? Budou mě taky fízlové kontrolovat? I když ma mjenom jeden dred? Obě dvě nechápeme...
Nu což, utlačování dredařů je jedna věc, ale pivo druhá. Všichni moji rodinní příslušníci ale spíš než k obrovským stanům s pivem pobíhaji šťastně jak malý děcka ke stánkům s bavorskýma klobásama. Znechuceně přetáčim oči o snažim se o to se nepoblejt. Fuj, jídlo. Navíc mastný jídlo. A tučný. Eeeergh, nechápu, jak to můžou jíst. Kdyby radši chlastali. Ani to na sebe nenechá dlouho čekat, prodíráme si cestu k prvnímu pivu. Je kvasnicový a v půlitru. Ideální, začínáme zlehka. Jakmile ochutnam jenom kousek, mam pocit, že sem právě dosáhla nirvány. Že už chápu celý vesmír a koloběh života. Že vim, jak vznikly hvězdy a vesmír. Kurva lidi, takhle dobrý pivo sem asi v životě nepila. A jestli pila, tak si to nepamatuju, stejně, jako si nebudu pamatovat chuť tohohle piva, protože se dneska asi opiju. Jestli tady maj každý pivo tak výborný, jako tohle, tak se opiju. Jo, to teda! Už to totiž začíná. Matka skuhrá, že je na ní to pivo moc obrovský. Nechápu, neni to tuplák, je to jenom normální půlitr. Dopíjim teda půlku po matce. Achjo, proč ta ženská jezdí na Oktoberfest, když nevypije ani normální pivo... Nechápu. To výborný pivo sem mimochodem stihla vypít v dost krátký době, asi během deseti minut bylo pryč. Wow, dobře já, tohle v Praze neumim. Jedno ale budí chuť na další a já chci víc. Děda mě uklidňuje, ať si prej počkam, že pujdeme ochutnat jiný pivo. Moc se mi nechce, tady už alespoň máme fleka. A to je fakt zlato, ten, kdo tam se mnou v tu sobotu nebyl si nedovede představit, kolik tam bylo lidí. Šílený, cítila sem se tam celou dobu jako když sem ve vlaku směr Osvětim! No jo, sobota...to se dalo čekat, že tam bude tolik lidí. Hledání dalšího fleka v jinym stanu nám trvalo minimálně tu půlhoďku. Nakonec usedáme na přelidněný lavičky venku k nějakýmu českýmu páru ve střednim věku, tak s nima kecáme a tentokrát už u tupláku. Oujé, litr piva na jednom místě. Tak se mi to líbí. Já si v Praze tupláky nedávam, fakt ne, navíc tady znam jenom jedno místo, kde je točí ale...vždycky mi to přišlo zbytečný. To radši dva půlitry, ať to pivo zůstane chutný. Světe div se, pivo, co trávilo tak hodinu čas v mym tupláku tady, na Oktoberfestu, nebylo hnusný. Ani po tý hodině. Nechápala sem to, to pivo bylo opravdu výborný i po tý době. Má muj obdiv, bavorský piva maj prostě muj obdiv. Když sem dopila svuj tuplák, už sem cítila, že je cítit. Na mym těle. Alkohol. Jo, nebylo to zas tak dlouhý časový období, kdy sem to pila, navíc ze včerejška eště určitě nějakej zbytkáč v mý krvi, nic sem nejedla, jo...začínala sem bejt lehce nalitá, co si budem povídat. A to sem toho nevypila tolik. Sice jo, je pravda, že ani muj děda ten tuplák nedal celej. Nechal tam tak něco pod čtvrtinu a prohlásil, že musí na záchod a že pak najde babičku, která se někde ztratila. "No tak, přece tady to pivo nenecham"- řekla sem si a dorazila toho nebohýho, opuštěnýho tupláka.
Když sem následne při mojí hopsavý chůzi našla na zemi povalujícího se prázdnýho tupláka, už mi dělalo trochu problém ho z tý země zvednout, dát do batohu, zavázat batoh a srozumitelně svojí rodině oznámit, že sem nejšťastnější člověk na světě, že sem právě našla na zemi povalující se tuplák a že si ho beru s sebou a že je to moje trofej z Oktoberfestu. Oujé, nic lepšího sem najít nemohla. Prarodiče už asi těch davů a lidí měli dost a tak se rozhodli jet někam do města. Jeli sme s matkou s nima, ale po chvíli nás to přestalo bavit a vrátili sme se k pití piva. Mimochodem, už bylo docela pozdě odpoledne a u jednoho stanu sme čekali třeba doslova hodinu před vchodem ve víře, že nás tam pustí. Bylo tam totiž už uplně plno. Všude už bylo uplně plno, eště víc, než dopoledne. Do toho stanu sme se třeba ani po tý hodině nedostali, tak sme šly jinam. Zas do nějakýho menšího, kde točili jenom půlitry. To pivo bylo výborný, ale nedostala bych se k němu, nebýt nějakýho plešatýho němce, co mi ho dobrotivě objednal, protože tam bylo fakt strašně lidí a já nemam dva metry, abych se dokázala procpat k pípě... Ten němec si asi myslel, že se se mnou zakecá a že z toho něco bude, lol. Tak se zájmem na mě pak furt čuměl, tak sem ho ignorovala. Nebyl hezkej. Vyjímečně. Jinak tam byli fakt nádherný chlapi většinou. Opravdu. Koncentrace nádherných chlapů různých barev, jazyků a národností a piva byla prostě boží.
Do busu sem se dostala. Bez problémů. Přesto opilá. A člověk při opilosti je na něco takovej víc citlivej a náchylnej. Třeba na ožralý lidi. Konkrétně mě začal příšerně srát jeden ožralej čech v tom buse, co se tam snažil balit nějaký hnusný češky, co seděli přímo za náma. A přitom se strašně divně opíral o sedačku mojí matky tak, že jí dost utlačoval a ona se musela ohnout když nechtěla, aby měl pomalu ruku na její hlavě. Tak sem si to našla jako záminku k tomu, abych ho mohla svym zlym, cynickym a uštěpačnym způsobem zesměšnit před celym autobusem a následně mu v týhle spršce kyselých keců jakoby předat informaci, ať se laskavě přestane opírat o sedačku mojí matky, že je jí to určitě nepříjemný. Už si nepamatuju, co sem doslova řekla, jenom vim, že týpek okamžitě přestal balit ty hnusný holky, zavřel hubu a šel si sednou na svoje místo. Moje matka mi pak řekla, že dokážu zabít slovem. Jo, já vim. Já to umim, když je to potřeba... Vlastně celou tu cestu sem měla neskutečnou potřebu sem tam rejpnout do těch pitomých vesnických vožralů všude kolem nás v tom buse. Tohle miluju, když se můžu strefovat do lidí a oni sou kvůli svojí blbosti (tentokrát to bylo kvůli opilosti) uplně bezmocný. Jo, je to tak. Prostě sem jen tak vždycky, když sem se probudila a zaslechla nějakej náhodnej kec z huby těch primitivů měla vždycky nějakou uštěpačnou poznámku k tomu. A nedělala sem to zas jako uplně jen tak. Dělala sem to z důvodu, že mě obtěžovalo, jak tam řvali a já nemohla spát, ačkoliv sem chtěla (ano, byla totiž už noc, když sme jeli). Tak sem prostě byla protivná tym svym geniálnim způsobem a strašně mě bavilo, jak bylo vidět, jak oni moje vtípky vůbec nechápou, protože třeba absolutně nechápali nějaký souvislosti, jelikož prostě nebyli inteligentní a navíc byli uplně vožralý. A to já sem zas tolik nebyla. Byla sem ožralá přiměřeně a příjemně. Jedinej, kdo moje inteligentní vtípky chápal byla matka, prarodiče a jeden postarší pár, co seděl blízko nás a byl docela střízlivej. Takže sem s dobrym pocitem, že sem zase chvilku mohla nechat proudit svojí zlomyslnost dorazila v noci do Prahy a pak spinkala u sebe v postýlce jako trošku podnapitej andílek. Původně sem teda eště chtěla jít někam kalit, ale nikdo už nikde nebyl.
Druhej den sem se večer dozvěděla, že sem asi v tý opilosti na Oktoberfestu slíbila spolužákovi, že s nima pujdu eště jednou oslavit narozeniny bejvalýho šoustkamaráda, ale to sem se dozvěděla až v momentě, kdy sem s J****** mířila na jeden privát. No, stejně bych tam nešla, snažim se kontakt s bejvalym šoustkamarádem omezit na nejnutnější minumum a opravdu ho zas nepotřebuju vidět s tou jeho malou vypatlanou kravkou. O to je vtipnější, že sem na tu oslavu jeho narozenin stejně dorazila, ale už ve stavu, kdy mi ořechovice a víno v mých žilách z toho privátu, kde sem byla předtim tvrdili, že je to už uplně všecko jedno. A bylo. Alespoň sem viděla zase jinou skupinku svých kamarádů, se šoustkamarádem sem prakticky ani moc nemluvila, jenom bylo vtipný, kdy sme oba v naprostym mlčení hulili sami brko na balkoně u kamaráda doma. To je totiž ten legendární balkon, jak sem z něj o Silvestru chtěla kvůli šoustkamarádovi vyskočit. Jojo, některý balkony sou prostě divný a některý byty taky. Opět to bylo tak, že sme oba dva chtěli něco povídat, ale ani jeden z nás nic nepovídal. Komunikovali sme beze slov, tak...jako vždycky, když sme spolu někde uplně sami. To brko byla naše komunikace. Měli sme tam jeden druhýho jenom, aby sme si mohli navzájem podávat brko a to je taky fajn. Víc od toho kluka nechci očekávat, i když pořád eště očekávam. Že se mu třeba někdy zase rozsvítí. Kdo ví...
Jo a taky sem ten večer nepila pivo, abych si hned tak brzo nekazila tu vzpomínku na to výborný bavorský. Tim nechci shazovat český pivo, ježišmarja, od toho mě ochraňuj bůh, ale...to český pivo mam prostě pořád, tak proč si den nedat pauzu. Stejně, hned následující večer sem byla na výborný únětický dvanáctce s J*******, tak co. Každý pivo má prostě něco do sebe. Je to tak, máme rádi pivo a máme ho rádi hodně.
A příští rok jedu na Oktoberfest zase. A zase s rodinou. Musim. To oni mi to totiž celý platili hehe sponzoři na chlast... Vlastně...kdyby to bylo možný, tak jedu suverénně eště jednou tenhle rok. Jenže ty prachy... I když tady platí: "Co je drahý, je dobrý".
No, občas je pro mě osobně drahej i ten Braníček za třináct.
A ano, i tady platí, co je drahý, je dobrý. Braníku, pořád tě mam ráda, neboj!


V Německu už to snad ani jinak nejde, abych si nezavzpomínala na ty dva legendární živáky AC/DC, co mi tam bylo umožněno vidět. Takže ano, s mýma koncertovýma martenskama na nohou sem vzpomínala, na ty slastný Drážďany a Berlín...
Ámen
Rokenrol vám všem

Protínání

25. září 2015 v 0:21 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Všechno pujde, ono to všechno pujde...když se člověk jenom trochu snaží. Hlavně se neposrat, to je opravdu jediná filosofie, co je mi teď užitečná.
Tak sem si na sebe po asi roce a půl vzala podvazkovej pás, kterej sem kupovala kdysi dávno na začátku druháku na školnim výletě v Londýně. Vzala sem si ho, protože sem si na sebe zároveň s nim vzala i punčochy na podvazky. Vzpoměla sem si totiž, že je pořád eště mam a že už sem je dlouho neměla na sobě. Ten pás mi je velkej, jak jinak taky. Ale pořád drží. Jo, podvazkový pásy sou fajn, je to lepší, než punčocháče. Jela sem tramvají a najednou sem si vzpoměla, že naposledy, co sem ty podvazky na sobě měla to bylo, když mi je svlíkal ten starej děvkař. Sakra, to už je pěkně dávno. Nemůžu uvěřit tomu, že sem je na sobě od tý doby neměla... Ani nejsou potrhaný.
Mimochodem sem toho chlapa dneska viděla zas v jednom podniku. Furt v jednom a tom samym. Sednul si tak, aby na mě viděl přímo čelem. Divně se na mě koukal. Tak sem se na něj taky koukala divně. Noaco.

Mam za sebou naprosto šílenou saturday párty. A to to ze začátku vypadalo na klidnej večer nad vínem s kamarádkama. Tomu eště předcházel den chlastání s rodinou na vinobraní. Sakra, tohle víno období mě zabije, minulej víkend to bylo to samý. Tentokrát eště přijeli ale prarodiče. Nejdřív sme se pohádali o uprchlících a pak mi dali prachy. Když sem je všechny na tom vinobraní propila, dali mi další. S těma už sem odjela za kamarádkama a taky to vypadalo dost poklidně. Vážně to bylo poklidný, jenom sme tak decentně seděli a popíjeli decky. Jako jo, opět sem z nich měla největší hladinku já kvůli tomu vinobraní, žeano, ale tak to už je asi muj osud bejt vožralá... Jakmile obě moje drahé přítelkyně prohlásily, že sou mrtvé a že jdou dom spát, tak sme se rozdělily. Ony asi opravdu šly domu a spát ale...mě zavolala J*******, ať se prej stavim ho vyzvednou z práce a že tam sou kamarádi. Výborně, takže hovno spánek pro mě, jdem na párty. Umravňovala sem se, že stejně dneska nepřeberu, že si s nima dam pivo, maximálně dvě a že pojedu domu, protože hladinku už sem měla, takže proč jí zbytečně zvyšovat, žeano... Když sem tam dorazila, jediný, co tam bylo byla banda asi sedmi vožralých chlapů a já tam jediná holka. Do toho jeden bezďák, kterej si pro rozhovor vybral zrovna mě. Naštěstí mi to bylo docela jedno, protože sem byla nalitá, takže sem ho nechala, ať mi kecá sračky a jinak sem si ho nevšímala. J******* to nezajímalo, taky už byl pořádně nalitej. Prej mu všichni dneska kupovali panáky. Naštěstí se ten bar brzo zavřel a mě ve tmě J******* popadnul za ruku, vytáhnul nahoru ven po schodech z toho pekla plnýho neškodných opilců tam dole. Dojeli sme nočkou kamsi za Vinohrady do jedný ulice hipstřit, protože hipsterský akce se konali už od odpoledne, jenže je moc mainstream tam jezdit když se ty akce konaj. Teda jo, já už sem tam odpoledne chvíli pobyla, ale stejně... tu správnou párty náladu to dostalo až ve dvě v noci. Nějak sme s J******* jeli za nějakýma lidma do nějaký ulice. Tam sme zas pili. Jen tak na ulici, s náma tam pilo spousta dalších hipstrů. Pak tam byli nějaký portugalci. Oba dva dokonale rapovali. Opravdu dokonale, byli jak když si člověk normálně pustí hudbu. Co dokázali s tou pusou bylo neskutečný. V životě sem nic takovýho neslyšela. Náhodně vožralý lidi, co se tam taky motali se zastavovali a nahrávali si to na mobil. A vážně byly dobrý, nebylo to jenom tim alkoholem, co sem požila... Představte si nějakej americkej film kde sou černý street rappeři, který to opravdu umí a baví je to. Tak přesně takovýhle byli ty klucí. Máme na ně kontakt, někdy s nima musíme na pivo. Pak sem tahala J******* domu. Byl víc na šrot než já a to je co říct. Jeli sme stejnou nočkou a on přejel zastávku, idiot. Takhle sem se už hodně dlouho nevožrala. Ach alkohole, stále tě miluju...
Už zase celej tejden nebyl jedinej den, kdy bych si nedala minimálně dva alkoholický nápoje. Já vim jak sem slibovala, že nebudu přes tejden chlastat, lol. Třeba včera sem byla dost slušně na káry. A den předtim taky. Pokaždý to ale bylo při jiný příležitosti a to je fajn. Včera sem třeba poznala fajn kluka. Dost fajn kluka. Přitáhla sem ho s sebou na neoficiální oslavu narozenin mýho bejvalýho šoustkamaráda, kam sem se odvážila jít jenom protože už sem byla nalitá v tu dobu, kdy mi bylo oznámeno, ať přijdu. Nechtělo sem mi tam totiž koukat zase na něj s tou jeho malou hloupou holkou. Byla to docela nuda, kdybych si tam nepřitáhla toho fajn kluka, se kterym sem byla s nějakýma jinýma lidma v hospodě, tak bych tam asi nešla.
Všímam si toho, že se pomalu začínam z piva opět orientovat spíš na víno a to neni jenom těma četnýma slavnostma vína, co sem poslední dva tejdny hojně navštěvovala. Prostě to je přirozený, piva sem si přes prázdniny užila dost, tak se zase vracíme k vínu. Ale tuhle sobotu mířim na Okroberfest do Mnichova. Tak to se chci vidět, jak dopadnu tam. S matkou. Lol. Jojo, pořád je to stejně vyvážený. V pondělí sem pila pivo i víno, v úterý víno, ve středu pivo a dneska zase pivo. Moment...takže pořád vlastně piju víc piva. Ale tak...kdo ví, co budu pít zejtra, žeano.
No a v to úterý sem mimochodem prodělala příšerný uvědomění si reality. Teda ne ani tak příšerný, spíš drsný. A to celou dobu ta realita je přímo vedle mě, jenom sem jí neviděla. Jedná se o jednu z mých nejbližších kamarádek. Chtěla se se mnou sejít na kafe a s něčim se mi svěřit. Tak sme si objednali dvě deci vína a ona začala. Nejdřív o tom, že se zamilovala do jinýho kluka, než je její přítel. To bylo samo o sobě pro mě šok, její přítel je též jeden z mých nejlepších kamarádů. Ne, že bych jí snad soudila, nic se nestalo, ona ho ani nepodvedla, jen prostě poznala nějakýho jinýho kluka a začali k sobě navzájem něco cítit. Je mi jí líto, že musí bojovat s těmahle pocitama. Opravdu. Chápu, jak jí je, když nechce zranit ani jednoho, ani druhýho. Moc sem nevěděla, co jí na to říct, tak sem radši mlčela a jenom jí držela za ruku. Následně navázala. Má problémy s pobytem tady v ČR, jelikož odsud nepochází, je cizinka. Končí jí povolení k pobytu a neví, co bude dál. Navíc je v tom teď bordel, když už je dospělá a končí se studiem na SŠ maturitou, takže se bojí, že tu bude muset být nelegálně, nebo prostě odjet. To sem se už málem rozbrečela. Představa, že ztratim holku, co tu pro mě vždycky byla, je příšerná. No a k tomuhle...její přítel jí samozřejmě nabídnul, že v případě nějakých problémů s jejim pobytem tady je ochotnej s ní vstoupit do manželství, což samozřejmě ona okamžitě odmítla. Chytrá holka. Řekla sem jí, že sem tu pro ní. Že sice nepujdu zmlátit úředníky, ať jí povolí tady zůstat, ale že za mnou může kdykoliv s čimkoliv přijít a že já sem ten poslední člověk, co jí pošle do prdele. A do toho samozřejmě tisíc jejích věcí, co se s tim vážou a protínaj.
Jako kdyby moje orgány byly ze skla a najednou se všechny naráz rozbily. Tohle je asi finální znamení toho, že sme dospělí. Všichni tady kolem sme dospělí a musíme si svoje problémy řešit sami. Najednou sem si připadala tak strašně moc maličká se svýma malichernýma problémama, že sem za ten rozhovor vykouřila asi třikrát víc cigaret, než obvykle. Tyhle dva lidi, ty dvě děcka, se kterýma sem vždycky jenom dělala píčoviny teď řeší reálný existencionální problémy. Kurva, nějak sme vyrostli a ani nevim jak se to stalo... Tyvole, nedavno nám bylo patnáct, byli sme jenom malý vystrašený děcka první den na střední a teď je nám všem skoro čerstvých osmnáct a dějou se kolem nás divný věci. Takhle si to nikdo z nás nikdy nepředstavoval. Možná, když budeme každej víc fetovat, tak to bude lepší. Nebo taky horší.

Když sem včera ležela u noťasu, napadlo mě si pustit ten šílenej pseudodokument od Zelenky Visací zámek 1982-2007. Jakmile skončil, tak mě taky napadlo, že sem tomu asi nedala hodnocení na csfd.cz a že bych to měla okamžitě udělat. Udělala sem to. Z rozmaru sem si rozklikla jméno režiséra Zelenky a najednou koukam- Rok ďábla. Sakra, Rok ďábla, Rok ďábla...to mi něco řiká. Z čista jasna se mi před očima objevila vzpomínka. Vůbec netušim, jak byla stará. Byla to vzpomínka na trailer k tomuhle filmu, protože sem si najednou uplně přesně vybavila, jak ten trailer vypadal. Snažim se vzpomenout si i na okolnosti vzniku týhle vzpomínky a to se mi nezdá nijak složitý. Je to jasný, ten trailer jednu dobu neustále běžel asi v televizi a jak všichni víme, v době mýho dětství se nějaký filmy nahrávali na videokazety. A když se film z TV nahrával, tak samozřejmě i s reklamama v tom filmu. Takže když sem si pak zpětně pouštěla ten film na kazetě, byla tam i ta reklama a když sem si to pouštěla víckrát, tak je jasný, že sem si zapamatovala i tu reklamu. Jenže pak si všimnu roku. Cože? Tyvole, prej 2002. Ne, ne ne a ne, to neni možný. To neni možný, že to bylo tak dávno. Ne, fakt ne, myslela sem si, že se tahle moje vzpomínka na trailer odehrávala třeba tak v roce 2007 nebo 2006...ale 2002? Kurva to je tak dávno, vždyť mi v tý době muselo bejt pět let! Hovno, to fakt ne. Zdá se mi to naprosto neskutečný, ale je to tak. Mužu říct, že sem si pěkně dlouho nepřipadala tak stará. Já vim, že o tom furt melu, ale v momentě, jak sem si uvědomila tenhle fakt pomocí jednoho blbýho traileru se mi to třeba tak stokrát znásobilo. Opravdu. Cítila sem se, jako když už mam celej život za sebou, jenom protože mi pět let bylo před třinácti lety. Tyvole, tohle se mi zdá fakt šílený, trochu to přesahuje moje chápání. Ten čas je ultrazmrd, až to neni pěkný.

Hm, ale co dělat, přežíli sme to doteďka, tak přežijeme i víc... Všechno se mi to tak nějak protíná se všim. Vážně. Věci asi nejsou uplná náhoda. A jestli jo, tak je to docela prdel... Nad timhle sem uvažovala každej večer tenhle tejden, co sem byla zlitá. Dneska sem na to přišla. Asi moc nemá cenu to řešit. Lepší je řešit to, jak ze současnýho okamžiku vytáhnout co nejvíc s tim, aby to tak mohlo i pokračovat. On totiž přítomnej okamžik neexistuje. Ten pohyb, jak sem před vteřinou ťukala do klávesnice je už dávná minulost. Ta myšlenka na to, že napíšu tuhle větu taky. Myšlenka na větu o současnosti už je taky dávno v hajzlu. Všechna minulá přítomnost už dávno přítomností neni. Přítomnost vlastně existuje jenom- teď. A ted už zase ne. Teda...ne ta samá, co před chvíli. No neni to fantastický? Docela nahovno, ale fantastický. Alespoň neni nuda. Nic už neni takový, jako dřív.


(Vůbec kurva nechápu, kde sem zatraceně byla, když Psí Vojáci hráli na Mezi Ploty dva devět. Vůbec to kurva nechápu, proč sem tam nebyla. Vlastně vim proč, v tý době sem se k tomu eště nedostala, to bylo až o tři roky pozdějc. A strašně mě to sere, teď bych za to vidět Filipa naživo dala všechno. Vážně. Vim jenom, že mě ten rok sralo to, jak sem nemohla ten rok na AC/DC. Kvůli matce. Ciwe, kdyby moje matka věděla, co sou Psí Vojáci, tak by mě tam určitě vzala. Sakra, to mě sere. Moje matka má mezery v hudebnim vkusu a já kvůli tomu jako dítě strádala...
No ne, teď si nedam s těma Psíma Vojákama pokoj. Je to kurva tak geniální, tak moc geniální.)
Ámen
Rokenrol vám všem

Dopis drahýmu Es

18. září 2015 v 0:08 | Pražský poděs |  Dopisy všemu možnému
Váženej chlapče,
už je to asi mym zvykem, že s nadcházejícim podzimem mam chuť vždycky všechno přepočítávat a vzpomínat a přeměřovat.

Se neposeru...

11. září 2015 v 0:40 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Stala se mi taková věc, že sem vyjížděla po eskalátorech ven z metra kdesi v centru a najednou mě přepadnul pocit prosincovýho večera. Nechápu to, bylo to v neděli, bylo asi devět hodin a zas taková zima nebyla, měla sem na sobě jenom sako a ne kabát. Přesto sem si v hlavě vytvořila uplnej prosincovej pocit. Ne, nevim proč zrovna prosincovej, proč ne třeba únorovej, nebo lednovej. Prostě prosincovej. Dokonce i ty lidi, který mě míjeli vypadali prosincově a nebylo to jenom těma kabátama. Měla sem pocit, že je prosinec, běžnej den v tejdnu a já jdu večer někam na kafe s kamarádama a jakmile mě eskalátor vyveze trochu vejš, spatřim na ulici robředlej sníh. Jako kdybych se přenesla v čase dál. Nebo možná spíš naopak, jako kdybych vzpomínala. Ten prosinec byl takovej, kterej už sem někde zažila. Alespoň se mi to snažil namluvit mozek. Tohle bylo asi nejdelší a nejdivnější deja-vu, co si kdy pamatuju. Nic takovýho se ale nestalo. Vyjela sem eskalátorem na ulici, zapálila si cigáro a chvilkovym prosincovym pocitem se nadále nezabývala...
Teď sedim ve škole. Je něco okolo třetí hodiny odpoledne a vybíjí se mi noťas. Proto sem si musel přesednout uplně dozadu, kde je zásuvka, uplně u okna, který je na levý straně. Když sem se usazovala, tak sem se podívala z toho okna, protože...proč prostě ne. Dech mi zarazil pohled na lavičku před školou, kde se ve slunečním svitu na mě vyjevil obraz dvou osob. Jedna z nich je muj bejvalej šoustkamarád a vedle něj jeho divná holka. Pár vteřin je pozoruju a cítim, jak se mi dělá pomalu špatně. Sedam si s představou, že je ten obraz moc vysoko a když si sednu, tak nic neuvidim. Špatně. Vidim stejně. Nedá mi to a pořád se na tu levou stranu otáčim. Pozoruju je dál. Vidim, jak spolu laškujou, sedí vedle sebe, ona se k němu tulí, objímají se. Vypadaj vesele, smějou se. Po chvíli se zas otáčim. Pořád tam jsou. Sedí a asi si povídaj. Proboha, maj si asi co říct. Při každym dalšim mym otočení se doleva pořád vidim něco novýho. Líbaj se, vypadaji opravdu spokojeně. Ona si bere jeho bundu a dělá s ní píčoviny. Snažim se na ně nekoukat a věnovat pozornost hodině. Nejde to, i kdybych se rozkrájela. Je mi špatně, mam chuť se propadnout do jinýho vesmíru. Měla bych si psát výklad, ale místo toho píšu tohle. No a co, že mi ty věty z promítačky budou chybět. Já už nemůžu, tohle prostě nedávam. Bojuju sama se sebou a s tou tendencí se pořád otáčet a pozorovat je. Prohrávam, každou třetí vteřinu se tam otáčim znova. Mam chuť si za tohle uříznout hlavu. Je mi špatně, je mi strašně špatně. Přitom to vim. Vim, že s timhletim asi nic neudělam, pokud u sebe zrovna nemam kulomet, kterej bych na ně mohla namířit a vystřelit. A to nemam. Ale přeju si mít. Nechápu, proč se tohle děje. Proč zrovna teď, když sem ve škole. Proč si sedli zrovna na tu lavičku, na kterou vidim. Proč se mi začal vybíjet noťas a já si kvůli tomu musela přesednout k tomuhle oknu. Proč je s tou malou, nevyspělou a hnusnou kravkou. Proč je musim vidět. Proč mam oči. Proč žiju.
Cítim, jak se mi do očí valí slzy. Cítim, jak jsou moje nosní sliznice najednou nějak víc provhlčený. Cítim, jak mi rudnou oči a ty slzy se snaží dostat ven. Koušu se do spodního rtu, až mi začala téct krev. Je mi špatně. Nemůžu odejít na záchod, tak před třema minutama skončila přestávka. Proč, vážně to nechápu. Přeju si třeba...neexistovat. Opět koukam na ty dva. Po každý je těžší a těžší se tady nerozbrečet, ale zvládam to. Pozoruju ho. Toho kluka, co mi zbořil krásný růžový srdíčko jako domeček z karet. Nechápu to, nechápu, jak do něj eště pořád můžu být zamilovaná. Možná je to tim, že mě má rád, je mu to líto, nechce o mě přijít a opakoval mi to tý červnový noci asi tisíckrát...jenom to nevidí na vztah. To je stejná útěcha, jako když se snažíte slepit rozbombardovaný domy v Sýrii lepící páskou. Dneska sem s nim byla na cigáru. A všechno je v pohodě. On je v pohodě, já sem v pohodě, v pohodě se bavíme. Jenže to nejde. Musim ho nenávidět, něco mě nutí ho nenávidě. Jo, vytvořia sem si tu nenávist vůči němu znova. Teď po tom, co sme si to tenkrát vyříkali. Kdybych ho nenesnášela, asi bych chcípla. Jenom mam pocit, že mi něco drásá vnitřek krku a pak to postupuje do hlavy. Mam pocit, že tady asi umřu. Po mučivě dlouhých a nekonečných asi dvaceti minutách se snad loučí. Dlouze se objímaj a přitom dělaj píčoviny, tak, jak vždycky. Pak asi na někoho hulákaj a jdou směrem za nim. Ztrácim je z pole vidění. Jsou pryč. Nejhorších dvacet minut mýho života skončilo, ale jenom na povrchu. Vim, že tenhle pohled budu muset eště chvíli rozdejchávat. Což v mym případě znamená, že rozhodně po škole nepujdu domu, jak sem plánovala, ale do kavárny. Tam si dam pivo, pak si dam další a jestli mi zbydou peníze, tak eště jedno. Co na tom, že sem včera večer zas chlastala a byla uplně, ale uplně na sráč. Stejně tak, jako celej tenhle tejden a to sem dneska opravdu nechtěla chlastat. Chtěla sem dělat věci do školy, ať toho nemam tolik přes víkend. Taky sem se chtěla učit na zítřejší test. Ale ne, zas jdu chlastat. Píšu spolužákovi, jestli nechce taky. Řiká, že za mnou pak přijde. Tuší, že se zase něco děje, cítim to i přes ten internet zaprcanej. Je mu jasný, že bych jinak tak nenaléhala a šla bych tam s kymkoliv jinym. Výborně. Nechápu tuhle dnešní pitomou shodu náhod. Vážně nechápu...
Přesto to neni všechno. Kdybych neměla svoje milovaný fellaz, tak by mě na tomhle světě už nedrželo kromě cigár a chlastu opravdu vůbec nic.


Dneska v noci se mi zdál divnej sen. Trochu mě sere, že to nefunguje jako když si to stáhneš z netu. Že si svoje sny nemůžu eště jednou přehrát. Pamatuju si, že tam bylo spoustu uprchlíků, který přespávali v noci na nějakym nádraží. To je ten blbej moment, kdy si uvědomíte, že vám politická situace už leze i do snů. Byla sem tam taky a se mnou tam byli i moji spolužáci. Před něčim sme utíkali a to hodně rychle, přitom sme se snažili nepošlapat ty spící uprchíky tam na tý zemi. Bylo to divný. Najednou byly všichni mrtvý, nevim proč. Přitom ale pořád žili, jenom už byli po smrti, prostě zombíci. A nevim, jestli sem byla mrtvá i já, nebo jestli ne.

Je to jasný, od doby, co neberu pilule na hlavu už mi pomaloučku polehoučku začíná zas hrabat. Ne, že bych to na sobě cítila, spíš to jednoduše vidim. Jako kdybych se na sebe koukala očima druhý osoby, přičemž ta osoba hodnotí, co je dobře a co špatně, jaký moje chování je divný a jaký je okey. Krásně se to demonstrovalo vlastně dneska v tý škole, kdy sem tam seděla ve třídě spoutaná vyučovánim, zatimco muj bejvalej šoustkamarád už měl po škole a užíval si cigára na čerstvym vzduchu se svojí divnou holkou tak já měla pocit, jako když mě právě odsoudili k smrti. Jo, to je asi nejblíž popsatelný tomu, jak sem se cítila. Jako, kdyby mělo být všemu konec. Fakt, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby tam v tu chvíli odněkud přijela šibenice s tim, že je přichystaná pro mě. Nebo kdyby odněkud vystřellila kulka a trefila mě přímo do hlavy. Nebo kdyby mě někdo zezadu bodnul. Nedivila bych se tomu, naopak. Čekala sem to a tajně doufala, že se tak i stane. Alespoň by se mi konečně zavřeli oči a já bych neviděla tu hrůznou scénu na lavičce před školou. Nebo jinak taky, uplně normální pár, co spolu tráví čas na lavičce. Tak to určitě muselo připadat všem okolo, třeba kolemjdoucím matkám, co vyzvedávali svoje děti ze školky, nebo babičkám, co venčily svoje psíky. Jenom pro mě to byla další malá smrt, kterých už sem si pár přežila. Přežila sem několik svých smrtí. To sou prostě okamžiky, kdy se něco změní, stejně jako při normálnim koloběhu života. Všechno je tak pomíjivý a nic neni pevný. Věci, co ve mě v těhlech okamžicích umíraj se jenom přemění, stejně tak, jako když zemře třeba nějaký zvíře. Je to jenom přeměna jedný věci v druhou. V případě živočicha bílkoviny na jiný látky a v případě malých smrtí čehosi v mym vnímání světa je to přeměna těhlech věcí na jiný věci. Třeba přeměna lásky na nenávist, i když to je asi moc jednoduše řečeno. Přeměna schopnosti vidět věci určitym způsobem na to, vidět je uplně jinym způsobem. Možná trochu otupení nějakých silných citů, kdo ví? Vždyť já ani nevim, jestli zejtra vstanu. Navíc bude pátek, takže bych do sebe měla něco vpravit a nezůstat jenom u chlastu. Jenže se mi do toho nechce. Nejsem v psychickym stavu, kdy bych si mohla dovolit dát třeba éčko. Vůbec ne. Budu jenom chlastat, stejně sem vždycky jenom chlastala...
Zapila sem i tu hrůznou scénu za oknem. Zapila sem jí bílym vínem. Byla to chyba, měla sem si dát červený.

Červený víno sme pili v pondělí. Vyjímečně si to pamatuju, co sem kdy pila jakej den. Opravdu jenom vyjímečně, ale to je protože moje kamarádka slavila konečně plnoletý narozeniny. Už nikdy se nám nepodaří zopakovat si tak dokonalej večer, jako byl ten pondělní. Byl v úzkym kruhu, kterej čítal jenom mě a mojí bejvalou svatou trojici, což je ona kamarádka, její přítel a muj bejvalej šoustkamarád. Nakonec se k nám přisrala ještě jedna holka, ale to byla jenom kulisa. Užívala sem si hlavně společnost svojí svatý trojice, předevšim teda bejvalýho šoustkamaráda bez jeho divný holky. Bylo to tak super, že sem ani neměla čas myslet na to, jak je ta situace ve skutečnosti nahovno a že tenhle večer skončí a všechno bude zase jako každej jinej den. Bylo nám spolu neskutečně dobře, jenom sme se pak, když už sme měli vypito až přespříliš na to, že zejtra se jde do školy rozloučili a každej odešel k sobě domu. Na tenhle privátní večer budu vzpomínat eště hodně dlouho.


A jak dlouho mě to všechno bude srát, to taky nevim. Třeba už nebude. Třeba se něco stane. K vylepšení situace, nebo rovnou k vyřešení situace. Třeba se ani zejtra neprobudim. Nebo až ten další den. Třeba se teď v pátek, či sobotu přefetuju nějakym svinstvem a už bude zbytečný o tom kecat. Kdo ví...

Už zas sem posraná ze školy. Tyvole, to je poslední rok tady. Měla sem jít jinam, někam, kde bych se mohla flákat. Ale zase na druhou stranu... Já to nezvládala nikdy. To, že mi někdo něco přikazuje a přitom lpí na uplných píčovinách, jako třeba na tom, že máme špinavý kaligrafický perka. A co jako? No...tak sou špinavý, noaco. Se z toho neposeru, ne? Hlavní je, jak s nima umim pracovat snad. Pokud dokážu udělat dobrou práci i přesto, že mam to perko opotřebovaný, tak to snad tomu arogantnímu čůrákovi, co nás učí, může bejt uplně u prdele!

Tento způsob posledních dnů zdá se mi poněkud stojí pěkně za píču. Přesto všechno se docela těšim, co a jak a jestli vůbec něco. Jestli se třeba zejtra probudim a jestli si to vůbec zasloužim. To asi nikoho nezajímá. Vždyť spravedlnost je jenom pojem a věci se prostě dějou, protože se dějou. A je uplně jedno, jestli se to někomu líbí, nebo ne. Právě sem si vzpoměla, jak sem jednou byla strašně hnusná na nějakou ženskou v tramvaji, protože se chytla tyče a do prstýnku se jí zamotaly moje vlasy. Udělala úšklebek na stejně starou ženskou vedle ní...jakože fuj. V tu chvíli sem se otočila, vyndala si sluchátka z uší, podívala se na ní svym teroristickym pohledem a řekla jí, že jestli má problém s mýma vlasama v MHD, tak ať si vezme příště taxíka. Netušim, co kecala, snad něco jakože co si to k ní dovoluju. Měla sem to v píči, dala sem si zpátky sluchátka, protože sem byla spokojená, že sem jí řekla, co si myslim. A taky sem třeba tenkrát nebyla v právu bejt na ní hnusná, stejně jako ona nebyla v právu zašklebit se svou zmalovanou hubou blbě na úkor mých vlasů. Přesto to nikoho nikdy nezajímá, co bylo v tu chvíli správný udělat a za kterou z nás dvou v tu chvíli stála pomyslná spravedlnost. Asi za každnou individuálně, protože byla jenom v našich hlavách.


Neexistuje nic opravdovějšího, než Psí Vojáci. Pro mě. Teď v tyhle časy můžu jenom Psí Vojáky... to vystihuje uplně všechno, co cítim. Ale já už se z ničeho neposeru. Z nikoho, z ničeho a nikdy. Mam se vlastně docela dobře.
Ámen
Rokenrol vám všem



Facka na probrání se

3. září 2015 v 0:20 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Nemam ráda věci, který nejsou vidět. Třeba čas. Je totiž kurva rychlej, kam se hrabe ten negr Bolt...
To se takhle člověk probere jednou z jedný kocoviny, pěkně doma, což se dá považovat za úspěch, že neskončil někde držkou napřed v kanále a hle- už je konec srpna. Víte, já proti srpnu nikdy nic neměla, ani proti koncům srpna, ne...to neni ten hlavní problém. On by byl konec srpna uplně v pohodě, kdyby po konci srpna nenásledovalo září. Ani proti září ve skutečnosti vůbec nic nemam, to září by bylo taky samo vo sobě upe v pohodě...
...kdyby v září nezačánala škola. A opět, já vlastně nemam vůbec nic ani proti začátkům školy, přece jenom, už sem je nějakej ten pátek pravidelně začínala. No jo jenže...to sem před sebou ten rok eště nikdy neměla maturitu. Je to tak, stalo se. Až teď sem si uvědomila, že ta kocovina vlastně nebyla jenom jedna, ale že trvala třeba tak nějaký tři roky. Tři roky v alkoholo-ganja-*a jiný látky poslední dobou taky* oparu a najednou...kurva, sem letošní maturant! Stejně tak jako nevim, jak se mi tenkrát v pěti letech povedlo hodit borůvkovej jogurt na náš strop v obýváku, jelikož jeho házení tam nebyl účel a dodneška je tam ten fialovej flek...tak se stejnou mírou nevědomosti opravdu nemam ponětí, jak se mi sakra povedlo vystudovat tři roky střední školy. Ani jednou sem se za ty tři roky neučila, vždycky se jenom nabiflovala na test, většinou sem ale ani nezvládla to a přežívala na tahácích a knížky čtu zásadně jenom podle vlastního výběru. Do toho samozřejmě tvrdej život studenta (a tvrdý játra studenta haha), protože ano, opravdu je těžší neusnout při prvních hodinách, když ste večer předtim neskutečně chlastali. Kdyby se to dělo třeba dvakrát za rok, ale to opravu ne. Výskyt těhlech situací byl docela častej a s přibývajícím rokem vždycky narůstal. Nechápu, nechápu svoje "studium"...některý otázky vesmíru budou prostě navždy zahaleny tajemstvím. Nu což, mam před sebou poslední rok.
Dost kecání vo něčem, co stejně neni hlavní náplní mýho života, nikdy nebylo a nikdy nebude. I přes tu hroznou představu, že nejdřív musim projít maturitou se ale těšim na vejšku, alespoň už to neni takový otrocký a člověk si tam svuj čas organizuje víc podle toho, jak se mu to hodí. A hlavně, třeba budu konečně studovat něco, do čeho sem opravdu zažraná, takže FF UK- tady mě máš! Teď eště udělat přijímačky, ale...to zvládnu. Nebo HTF. Uvidim, kam mě vezmou...
Tákže, neskromě hodnotím, že mi nastalé situace posledních dvou měsíců přišli docela...fajn. Teď už sem dokonalej bohém, levičácká lůza, multikulti úchylák, neomarxistická píča, pseudohumanista a tak dále, jak by mne jistě nazvali provozovatelé spřáteleného serveru "white-media". Dotáhla sem to dokonalostí i tim, že se můžu nazvat alternativním feťákem, protože se mi podařilo dost rozsáhle experimentovat s drogama. Teď už mi k dokonalosti umístění na seznamech white-media opravdu jenom chybí to, abych začala studovat FF UK a nechala si udělat dredy... Stejně čekam, že se tam brzo objevim, už jenom kvůli barvě. No a taky k dodání korunky tomu všemu mam novej piercing. Medusa piercing a vypadá fakin´ dobře. Roztomile a hezky.
Všechno to experimentování mě bavilo, užila sem si ho a rozhodně mu neni konec. Teda, nějakým určitým látkám už konec je. Třeba Stopex, ten už rozhodně nemam potřebu zkoušet znova. Dvakrát mi to stačilo, stejně je to příšerný svinstvo. Chvilku sem si i řikala, že končim nadobro s éčkem. Ta chvilka nastala v momentě, kdy mi začal poslední prázdninovou noc příšernej, ale příšernej dojezd. Byla párty, taneční hudba a éčka. Koupila sem si celý jedno a dala si jenom půlku. Nechtěla sem si dávat celý, přišlo mi to zbytečný. Půlka mi najela, všechno bylo dobrý jako vždycky až do doby, než sem se rozhodla odjet domu, to bylo asi kolem 3:30, nebo nějak tak. Už na cestě na autobus mi éčko přestalo působit tak rychle, jako začalo. Bum! Pocit naprostý lhostejnosti vůči čemukoliv a zároveň strachu z čehokoliv. Lhostejnost i vůči vlastnímu životu. Bylo mi tak psychicky špatně, že sem uvažovala opět i nad tim, že tady na tom světě a v mym životě už nemá nic cenu a že to pujdu ukončit. Někam na nádraží, nebylo daleko, procházela sem prakticky nad kolejema. Naštěstí mi eště pořád zůstal zbytek zdravýho rozumu a odjela sem domu. Do tý doby, než sem neusnula to ale bylo pořád dokola. Hnus, hnus a hnus, nic už nemá cenu a uvědomovala sem si i to, že se stejně stane hovno, i kdybych se zabila. V hlavě bejvalej šoustkamarád a ta jeho holka. Jak taky jinak, den před tim sem je večer viděla a dneska mi psal, jestli se nechystam přijít na jednu akci. Suše sem mu odepsala jenom stručný "ne". Uvažovala sem nad píčovinama, jako proč s ní zase začal být, když o ní řikal, jaká je to píča i přesto, že důvod znam. Píčus je totiž on a neví, co chce. Stejně mě to neni lhostejný, protože ho mám ráda. V hlavě byla i škola a strach z novýho roku, jak na mě zase všichni budou hnusný, já budu muset dělat krávoviny, co mě nebaví a ztrácet s nima svuj čas. Pak byl v hlavě i muj drahej bejvalej u kterýho mě prostě pořád mrzí, že už spolu nejsme a že to mezi náma skončilo tak divně, když to tak krásně začalo. A předevšim, v hlavě byl J******, jeho krásný zelený očka a strach, že o něj přijdu na jakýkoliv úrovni. Beznaděj, že už nikdy nebudu šťastná...to je něco, co sem nezažila od dob svých věčných depresí. A taky obavy, že se věčný deprese zase vracej. Nechtěla sem nic, ani žádná potřeba mezilidskýho kontaktu s mýma kamarádama. Myslela sem si, že už je nikdy nechci vidět, že sou stejně zbytečný. Na milovaný potkanky sem si ani nevzpoměla. Navíc sem nevěděla, jestli to je jenom kvůli tomu dojezdu z éčka, nebo jestli mi to už zůstane ten pocit. Bylo mi tak špatně, že sem si řikala, ať tvořim. Ať tvořim, protože z nejhorších depresí sou nejlepší texty a básně. Nešlo mi to. Nešlo mi se ani pohnout, ani přemejšlet, takže sem to ze sebe nemohla jakkoliv dostat. Nešlo mi ani brečet, to je opět akt emocí a mě přišlo, že už mi v tu chvíli vůbec žádný nezůstaly. Vážně, hodně dlouho sem takhle hnusnej stav nezažila. Spát se mi sice podařilo, ale ráno nebylo o nic lepší. Probudila sem se z pocitem, že sem mrtvá. Že sem umřela, ale moje tělní funkce pořád fungujou a jedou dál. Jenom ten tzv. život a chuť žít je pryč. Myslela sem si, že mě probere sprcha. Neprobrala. Ležela sem v posteli asi čtyři hodiny bez toho, aniž bych něco udělala a celou dobu sem jenom děkovala pánubohu za to, že sem doma sama a můžu se koncentrovat jenom na sebe. Že je moje matka v práci, že se nevyptává co mi je, jestli chci jíst a tak dále. To bylo vážně štěstí jaxviň.
Během těch pár hodin to přešlo. Jak jinak taky, byl to opravdu jenom dojezd. Večer už sem vesele chlastala s milovanýma kamarádama na dece na krásnym místě s krásnym výhledem a bylo mi úžasně. Takže poslední oficiální prázdninovej večer byl krásnej, ačkoliv oproti těm předchozím dost krátkej. Všichni postupně odcházeli (a už se vymlouvali na to, že zejtra musí brzo vstávat, páč už začala škola...srabi) takže sme tam s J******* zůstali opět sami a dojeli asi dvě celý pivka, co nám tam nechali. Jelikož to nebyly naše jediný pivka toho večera, tak už sme byli příjemně nabumbaný a bylo nám krásně. J****** mě doprovodil na tramvaj a mě se doma krásně usínalo. Při pivní opilosti se krásně usíná a při tý celkový spokojenosti. Ráno mě ani nesralo, šla sem si první den do školy s úsměvem a lehkou kocovinou. Bylo mi krásně.
Z toho sem si vzala ponaučení. Už nikdy si nedam jenom půlku éčka, vždycky už jenom celý. Proč? Z mýho nezávislýho výzkumu vyplývá, že při půlce éčka mam dojezd a při celym éčku ne. Dvakrát po celym éčku sem druhej den byla fresh jak jahoda, protože doznívalo postupně. Dvakrát po půlce éčka sem měla dojezd, jednou jenom morální, podruhý ten brutální. Prostě to bylo zvláštní, ale musim uznat, že po první půlce ten dojezd nebyl tak strašnej, v porovnání s tim druhym vlastně dost v pohodě. Dala sem si to v den příjezdu mojí mimoevropský cesty za otcem. To prostě takhle přiletíte v devet hodin ráno s šestihodinovym časovym posunem a večer už se v hospodě zfetujete. Lol. Byla to jenom shoda náhod, zrovna se tam vyskytnul člověk, co měl a já už byla dost vožralá, takže sem si řekla, proč se nezfetovat. Pak přišel bejvalej šoustkamarád a ta jeho... Koupili si taky a dali si to napůl. Pitomci, ani jeden z nich to nikdy předtim neměl, brali si to jenom protože si to tam bralo dost lidí a jak jinak, chtěli bejt frajeři a zapadnout mezi nás. Bylo na nich vidět, že vůbec neví, co si to dávaj a jaký to má a může mít účinky. Kreténi nerozumný... Navíc tyhle koule, co sme měly byly takový ty šílený halucinogenní, žádný dětský bonbónky, mam takovej pocit, protože znam zdroj. Každopádně se stalo, najednou sme byly všichni sjetý, po odchodu z hospody se naše partička rozdělila na dvě části a já samozřejmě zůstala v tý skupince se šoustkamarádem, tou jeho divnoholkou a jenom jednim kamarádem, kterej z nás jedinej nebyl na ničem a ani nebyl moc ožralej. Chdák, skončil na krku se zfetovanou švédskou trojkou. Teda, vypadalo to tak. My tři, jakože já, šoustkamarád a ta jeho divnoholka sme se neustále objímali a neustále byly spolu. Prostě to tak bylo, ty emoce v tomhle stavu povolili. Několikrát se to tak stalo, když třeba šoustkamarád objímal tu holku, po chvíli k sobě přivinul i mě a já se několikrát objímala s ní, pak s nim a takhle neustála dokola. Pamatuju si jeden moment, kdy sme seděli na zemi na cígu, on nás obě dvě objal kolem ramen, my mu položili hlavy na ramena a on prohlásil: "my dear bitches". To bylo zvláštní gesto, v ten moment... Byly sme pít ve dvou podnicích a v tom druhym sem se rozbrečela tak nějak kvůli všemu na světě, jednak kvůli tomu, že sem tam vyděla ty dva spolu a pak předevšim kvůli tomu, že tam nebyl J******, kterej mi v ten moment začal akutně chybět. Šoustkamarád mě objal a uklidňoval.
Docela nepopsatelnej zážitek, celý tohle zfetování se. Když šoustkamarád šel doprovodit svojí divnoholku domu, cestou mu éčko vyprchalo a prej se mu najednou udělalo neskutečně špatně. Ano, znám ten pocit, když ste poprvý v životě zfetovaný a droga přestane působit. Byl z toho natolik zklamanej, že mu naskočila únava a šel domu. Muj druhej kamarád taky prohlásil, že je už mrtvej a šel taky domu. Já byla schopná vyhledat druhou skupinku těch sjetých kamarádů, který byly naštěstí nedaleko a kalila sem s nima v jednom otřesnym klubu. Druhej den ráno byla opravdu zvláštní vzpomínat na to všechno. Vlastně sem ani neměla dojezd, jenom bylo divný být na éčku s těma dvouma konkrétníma lidma najednou...
Druhej den byl taky divnej. Šlo se na koncert, ale protože nás s bejvalym šoustakamarádem přestal po chvíli bavit, tak sme skončili na lavičce s flaškou vína. Byly sme sami, bez tý jeho divnoholky, ta byla někde jinde a když s ní telefonoval, tak mi od ní vyřídil pozdrav. Heh, divný. Já teda od lidí vim, že mě prej ona má dost ráda a že jí připadam strašně "hustá". Jo, prej použila přesně tohle ošklivý slovíčko, takže vidim jenom to, že ke mě pravděpodobně dost vzlíží, nebo se o to alespoň snaží. Nemam jí to za zlý, je přece jenom "mladší" a já sem ta "starší a zkušenější". Jenže mě je to jedno, i kdyby ta holka byla skvělá, hodná a přátelská, tak já k ní pořád budu cítit určitou zášť, protože mi vlastně přebrala kluka. No nic, s bejvalym šoustkamarádem sme strávili večer jenom ve dvou, při čemž nás oslovili dva cizí lidi a oba si mysleli, že sme pár. Jeden byl takovej ten potulnej prodavač růží a druhej nějakej random vožralej postarší angličan, co se s náma zakecal a dal nám cigáro. To bylo docela bolestivý, teda pro mě. My totiž pár opravdu netvoříme... Přesto mě kamarád, kterej je do týhle zápletky asi nejvíc ze všech zapletenej a tu situaci prakticky celou dobu prožíval s náma pořád přesvědčuje, že to bude dobrý a že si ke mě bejvalej šoustkamarád jednoho krásnýho dne určitě najde cestu. Že mě prej má bejvalej šoustkamarád rád, ať se nebojim. Jo, to já vim, že mě má rád, ale to mi nestačí, nestačilo a ani stačit nebude. Taky bych tomu ráda věřila, ale je to těžký. Přesto všechno mi nezbejvá nic jinýho.
Taky sem si vzala eště jedno ponaučení. Ať už proti tomu stojí jakákoliv látka, nic neni lepšího, než se pořádně příjemně vožrat a zhulit. To nenahradí nic na světě... Takže vzhůru k tomu se prochlastat a prohulit až k maturitě a na vejšku. Už se tak děje, sem žena svého slova. Poslední dva večery sou opět v lihu, protože proč prostě ne.
Ale jako jo, už se těšim, až si zase dam tripa. Ten byl přece jenom zajímavej.


u tohohle už brečim třeba tak hodinu a půl
Ámen
Rokenrol vám všem