Dopis drahýmu Es

18. září 2015 v 0:08 | Pražský poděs |  Dopisy všemu možnému
Váženej chlapče,
už je to asi mym zvykem, že s nadcházejícim podzimem mam chuť vždycky všechno přepočítávat a vzpomínat a přeměřovat.

No, vím, žes mě znal dost dobře na to, abys teď třeba poznal, že to neni tak uplně pravda, jelikož tohle se mi nestává jenom o podzimu. To samý se mi děje i o jarech, létech, zimách, ale teď je prostě zrovna podzim a los padnul na tebe. Nevim proč to, snad že sme se někdy touhle dobou minulym rokem asi už znali. Teda, znali...byls tak na šrot, že když si na mě přes celej stůl v jistý hospodě, když eště fungovala ve svym starym kabátě, řval, že sem bohyně, protože kouřim Red Bull, tak sem si řikala, že sem právě spatřila asi to nejvošklivější (a nejvožralejší) stvoření na celym světě. Následně, když sem odcházela, se mi tohle vošklivý a vožralá stvoření snažilo představit. Ne, opravdu sem nerozumněla ani slovo. Tvoje schopnost něco vyslovit nějak přestala existovat...
Od našeho náhodnýho lihovýho setkání onen večer utekla nějaká doba, během který sem to měla v životě docela dost krušný, až sme se opět náhodně potkali na koncertě toho nejvíc hospodskýho blues. Shodou náhod, přitáhla sem si tam s sebou svého tehdejšího...ehm, řekla bych chlapce, ale to neni zcela výstižný, jelikož já se s nim scházela jenom protože mi kupoval pivo a vůbec nic sem k němu necítila. Takže to byl spíš ubožák, kterýho se mi podařilo pár měsíců tahat dobře za nos. Každopádně se nám tam podařilo se setkat znova a tentokrát už náš rozhovor nebyl tak krátkej a lihovej. Vlastně sme se spolu bavili několik hodin a rozhodně sem se věnovala spíš tobě, než tomu chudákovi, kterýho sem tam přitáhnula vlastně jenom abych se necítila trapně, že sem na koncertě sama. A rozhodně sem na tebe po tom večeru nezapomněla. Byl si pro mě něco jinýho a novýho a vůbec ne, že bych o tobě přemejšlela nějakym jinym způsobem, než jako o zajímavym člověku, kterej je dost chytrej a zná ho snad celá Praha. Vlastně sem byla jenom ráda, že znam nějakýho novýho fajn člověka. V tý době by mě ani v nejhlubších snech nenapadlo, že by mezi náma mohlo vzniknout cokoliv jinýho. No ale...stalo se a já vůbec nevim jak je to možný. Ne, mě prostě celou dobu nenapadlo, že ses mi kdy snažil projevovat pozornost a zájem, žes mi lajkoval, případně trapně smajlíkem komentoval každou mojí fotku, status, whatever...
S oblibou často nadávam, jak sou chlapi natvrdlý a ne, že by to byli jenom chlapi, obecně i třeba některý ženaký. Jak lidem prostě nedochází některý zcela očividný věci. Třeba...že když si zapalujete sirkou cigáro a nestihnete jí včas zhasnout, tak si trochu spálíte prsty. Nebo že takový ty čínský nudle za sedum korun v sáčku, který si uvaříte ve tři ráno, když se vrátíte z kalby...mezitim usnete a ráno/odpoledne se probudíte, tak že budou už dávno zákonitě studený. Zmiňuju to z toho důvodu, že mě taky nedocvakla zcela očividná věc. Nedocvakla mi to tý doby, dokud nebyla půlnoc, mráz a tys mě pevně držel v náručí a dlouze si mě líbal. Jo, já vim, první informace, co sem druhej den šokovaná oznámila kámošce bylo, že sem včera líbala toho nejošklivějšího týpka ever. Vlastně to bylo to jediný, co sem z toho tak nějak pochopila. Tenkrát sem eště nebrala vážně tvoje slova o tom, že mě máš moc rád, ani mi nijak neimponovalo to, žes kvůli mě dokonce opustil koncert a šel mě doprovodit k metru. Ne, to, že je tvoje náklonost ke mě opravdová mi trochu trvalo poznat, jelikož sem na to moc neupínala pozornost a to z jednoho jedinýho důvodu- nebyla sem do tebe nijak zakoukaná/zamilovaná/extrémě zainteresová, prostě si nebyl předmět mýho zájmu hned od začátku. Jenom sem si řikala, žes mě prostě v opilosti začal líbat a že noaco, to se přece stává. Vůbec by mě nezajímalo, že tvoje náklonost v tý době byla asi dost opravdová a bylo to poznat spoustou jiným dlouhotrvajících gest...jo, třeba žes mi pár hodin předtim v tom klubu dal pusu na tvář za ubalený cigáro, ehehe. Vůbec by mě nenapadlo, že od tý doby, cos mě u výjezdu z metra zvednul a vyznal mi lásku těma neučesanýma a upřímnýma slovama o tom, že bys mě líbal i víc, kdybysmě oba dva neměli tak velkej nos, že sem to nejkrásnější stvoření na světě s tim nejhezčim zadkem a že mě máš moc rád. I přes opilost, která u mě teda rozhodně byla, sem si uvědomovala, co se děje a vůbec sem se tvýmu počínání nebránila. Je to zvláštní, snad sem k tobě musela cítit nějakou podprahovou přitažlivost, jinak bych to víc hodila za hlavu. Nebo sem prostě jenom čekala, že ve chvíli, když sme tam na sebe byli přisátý vyjde z klubu chlapec, kterej mi ten samej tejden, jenom pět dní nazpět stihnul zbořit celej svět a co čert nechtěl se zrovna ocitnul v tom samym klubu, v ten samej čas. Ne ten zneužitej chudáček, kterýho sem s sebou občas tahala, jenom abych nebyla sama, ale tohle byl kluk, kterej mi opravdu, ač nevědomky, ale obrovsky ublížil. Věděl, že tam sem. Potkal mě. Snažila sem se mu utéct, ale on mě dostihnul. Podals mu ruku, představovala sem ti ho asi tak dva tejdny zpátky, kdy si navštívil naší základnu. Já ho tenkrát snad ani nepozdravila, jenom sem se na něj zle a zároveň smutně podívala. Měla sem tu naivní představu, že kdyby mě viděl při týhle činnosti s někym jinym, tak že by se v něm zrodilo alespoň trochu závisti a pak by se třeba stalo...pak by třeba nechal bejt tu malou blbou píču se kterou si něco začal právě pár dnů nazpátek.
Nic z toho se nestalo. On mě, jak tě líbám neviděl, tý malý blbý píče kopačky nedal a nakonec se nám dvoum z tohohle zrodil pěknej a opravdovej vztah... Další vtipná poznámka je ta, že nějaký ty oficiální obrátky to nabralo zrovna na den svatýho Valentýna, ačkoliv...ačkoliv tyhlenty sračičky pro mě nikdy nic neznamenaj. Každopádně z toho dne a tý situace tam mezi náma tu noc měli všichni v tvojí hospodě dost prdel, tak hlavněže něco. A z tvojí hospody se teda postupem času zcela logicky stávala spíš i moje hospoda. Tenkrát sem s těžkym srdcem opouštěla tu svojí pravou, tu základnu, ale bylo to tak dobře. Zabral mi tam teritorium totiž bejvalej šoustkamarád s tim svym malym prasetem, což mě dodneška mrzí. Ne to, že bych chodila do tý hospody, kam sme chodili spolu, ale že sem takhle blbym způsobem tenkrát propásla posledních pár měsíců, co fungovala moje nalejvárna ve svý starý podobě, protože jí pak zavřeli. A všichni víme, jaká je to nesnesitelná bolest, když se ruší hospody.
Víš, žes byl muj první? Mam na mysli, první opravdovej vztah. Všechny předtim byly tak napůl, nebo dost pochybný. Nemohla sem tomu ani věřit, že se do mě někdo zcela upřímně zamiloval a nešlo mu jenom o moje boky, pas, prsa, kundu a hezkej ksicht. Ani sem tomu neveřila. Nevěřila sem tomu hodně dlouho a nezajímalo mě, jak moc ses snažil a jak moc si mi to celou dobu dával najevo. Přesvědčovala sem o tom sama sebe neustále dokola, že je to pravda. Že mam přítele a že seš to ty. To na tom možná bylo to bizardní, že seš to právě ty. Byls pro mě jako někdo z trochu jinýho světa. Jinej okruh lidí, jiná hospoda, jiný akce... Bylo to zajímavý vypadnutí z mých zažitých způsobů trávení večerů. Bavilo mě to, hodně mě to bavilo. Poznala sem díky tobě strašně moc skvělých a zajímavých lidí, za což sem opravdu ráda. No jo, stalo se ze mě něco speciálního. Byla sem totiž tvoje slečna a z reakcí ve tvym okolí to vypadalo tak, že sem snad jediná za celej tvuj život, nebo minimálně jedna za hodne hodně hodně dlouhou dobu.
Jop, byly sme speciální páreček. Jak já s oblibou řikam- kráska a zvíře. Tomu se ostatně všichni divili, že sem si něco začala zrovna s tebou. Hah, pamatuju si slova mojí drahý přítelkyně F********. Řekla tenkrát něco jako: "To si děláš prdel? Jako já chápu, že je asi hodnej, ale vypadá jako kdyby ho vytáhli krávě z řiti", nebo něco v tom slovasmyslu. Nejsem si uplně jistá tim, že by fyzická krása byla to nejnutnější, na druhou stranu musim uznat, že tys toho na to obecný měřítko opravdu moc nepobral. Nějakym zázrakem mi to ale prostě nevadilo, naopak, považovala sem to za velký plus. Seš prostě tak moc ošklivej, až seš neskutečně krásnej. Opravdu. Možná ne učebnicovej krasavec, ale...měl si třeba hezkej nos. A barvu očí. A tak celkově...něco mi na tobě jednoduše přišlo krásný.
No a tak se to nějak táhlo nějakou dobu. A bylo to úžasný, ne že ne.
Všechny ty noční dobrodružství a tóny, kterým vévodil asi ten legendární Žižnájt.
Všechny ty čekání na tramvaje, kdys dobrovolně mrznul v triku, protože ses v muj prospěch pravidelně vzdával svojí bundy (a následně mi nadával proč se kurva pořádně neobleču když vim že budu zas mrznout).
Všechen ten alkohol, kterej ale nedokázal víc zahřát než teplo těla toho druhýho.

Všechno to vysedávání u toho zaprcanýho píva.
Všechny ty moje dramata, protože muj mozek prostě občas dělá jiný věci, než je vhodný.
Všechny ty dramata mojí matky, která mě přiváděla k šílenství a tys mě dokázal snad jako jedinej uklidnit, že to bude v pohodě.
Všechny ty tělní tekutiny na oblečení (Kterých si ráno moje matka snad nevšimla... Teda, jasněže všimla, bylo to kurvaže vidět, ale pořád můžeme předvádět, že ne...)
Všechen ten život.
Dals mi alespoň na nějakou dobu dávku toho, že ne každej kluk je totální zmrd a hlavně, že neni všem dnům konec. Kdyby mi totiž tenkrát bylo zhůry přidáno víc kuráže a kdybych na to nádraží tenkrát dojela, tak si ten románek s tebou neprožiju, stejně tak jako bych si neprožila už nic dalšího. To byly snad jenom dva, nebo tři dny. Tři dny a mohl být všem mým věcem na tomhle světě konec. Naštěstí ses mi do cesty na věčnost postavila tvoje podivná existence s lahváčem v ruce a bylo to jasný. Zůstávam, nevim jak dlouho, ale nějakou chvíli eště pobudu. Nikomu před tebou sem to, že sem krásná, že ti na mě záleží a že mě máš rád neveřila. Nikomu, neměla sem důvod. Až tobě. To neni o slovech, to je o tý druhý, nonverbální komunikaci. Ta byla skutečná, tys mi v tomhle nekecal, tvoje zelený oči nekecali. Ani jednou a toho si vážim. Vážim si tý upřímnosti i když naposledy, cos ke mě byl upřímnej tak to bylo při našem rozchodu. Přesto všechno si toho cenim, tvoje chování bylo rozumný a to obdivuju. Já byla jenom hysterická, v šoku, nadopovaná práškama na hlavu a nechápala sem, proč to děláš. Ale to sem zase celá já, se mnou zmítaj city a ne rozum. Až teď, tolik měsíců po tom sem to v sobě dokázala jakž takž zpracovat a pochopit tvoje chování. Sice ne celý, protože co si budeme povídat, kdyby ti na mě záleželo, tak si ten čas uděláš, ne že ne, ale chápu, že ses v tom nechtěl zbytečně ráchat, jenom si to možná mohl udělat trochu citlivějc, ale věřim, žes dělal cos v tu chvíli mohl... Že sem se s tim nedokázala vyrovnat byl muj problém, ne tvuj. Já tě v tom, jak se rozcházet opravdu nebudu moralizovat, protože věci co sem párkrát udělala já ve věcech "vztahy" se nedaj označit jinak než jako podlý sviňárny, protože to prostě jinak neumim. A snad sem ti celou tu dobu i křivdila se šetřenim těch slov o tom, jak tě mam ráda. To mě skutečně mrzí, možná sem ti to měla řikat stejně často, jako ty mě.
Vlastně si to se mnou vydržel docela dlouho. Myslela sem si, že ne, ale jo. Nějaký tři měsíce s psychicky labilnim teroristou chtělo kuráž. Se nedivim, že ses tak uchyloval k chlastu. Se nedivim, žes potom docela často zdůrazňoval, že já sem tvuj nejdelší vztah. Máš se čim chlubit, tys byl muj jedinej vztah v pravym slovasmyslu, protože sem prostě parchant. Musela sem ti přece jenom dát zabrat... Nejdřív ti furt odmítam dát s tim, že budu muset svojí matku na tvoje přespání u nás nějak předem psychicky připravit, potom moje nečekaný, intenzivní výbuchy smutku a pláče, většinou takhle okolo půlnoci, kvůli záležitostem z dob minulých, obecně problémy s matkou, která si mě dost držela na vodítku, následný moje možná až příliš velký přilnutí k tvojí osobě a správný drama by to samozřejmě nebylo bez toho, že sem prostě trpěla a trpim poruchama příjmu potravy a tys ty kecy musel furt poslouchat. Takže jo, chlapče...všechna čest, takovou přítelkyni opravdu už nikdy v životě nenajdeš. Stejnej magor jako já po světě opravdu nikde neběhá.
No jo, časy se mění a ten náš společnej už prostě vypršel. Jasněže mi občas chybíš a že na tebe občas myslim, hlavně, když se třeba někde náhodně potkáme a ani se nepozdravíme. To mě trochu mrzí, nemyslim si zase, že to mezi náma skončilo tak špatně, abysme spolu už nikdy nedokázali promluvit, ale chápu, že se ti do toho moc nechce a že se toho bojíš. Vždyť já taky, jinak bych za tebou už dávno na nějaký akci přišla, poplácala tě po rameni a zeptala se, jak se daří. Ale sem srabík, což víš. Takže ode mě tohle asi nečekej, vždyť já to od tebe taky nečekam, ačkoliv by to bylo hezký. Jenže "after-relationship" přátelství je asi mýtus, nebo co... Hlavně, když byl ten relationship tak intenzivní, jako ten náš.
No, snad sem na nic nezapomněla. Určitě zapomněla, ale to je dobře, protože to je znakem toho, že toho mam na srdci opravdu hodně.

Jenom bych tě ráda někdy ujistila o tom, že na tebe doufam do konce života nezapomenu, protože´s byl prostě speciální. A že na tebe budu vzpomínat spíš v dobrym a s úctou, než v uraženosti a zášti. Protože si to podle mýho zasloužíš. Jenom sem ráda, že sem v tu dobu narazila zrovna na tebe a na nikoho jinýho. Naší lásku si budou pamatovat uličky, kde sme se líbali, zastávky, kde sme se loučili, nedopalky, co sme házeli na zem, lahváče, z kterých sme pili a muj koberec, na kterym sme poslouchali tlukot našich srdcí, tak, jak nás pánbůh stvořil. Jo a taky všichni známí, co nás eště pořád nepřestali drbat, hihihi.
Co sme si, to sme si...


(Pamatuješ, jak sme mrzli ve dvě ráno na lavičce před mym barákem, kouřili a co nejvíc natahovali tu dobu, kdy vstoupíme do bytu aby moje matka už spala a my měli klid? A tohle hrálo z mobilu...)


(A při tomhle prakticky poznali?)


(No a když tohle začalo jednou hrát v hospodě, tak to bylo snad naposledy, co sme se šťastně drželi za ruce. I když se to sem vůbec nehodí a nikdy sem ten soundtrack neměla ráda, ale stalo se. Nebyla to třeba Nirvana, ani AC/DC, ani Led Zeppelin, ale tohle... Možná je to tak dobře. Nemam ráda, když ke svým oblíbeným songům cítim moc velký emoce, shazuje to potom jejich hodnotu a dává jim to jenom jeden směr, ne ty možnosti, co by hudba měla poskytovat. A tim bych měla s tou hudbou skončit, protože to bych nemusela dělat nic jinýho, než sem vkládat nějaký songy se vzpomínkama.)

Ta, kterou´s měl kdysi rád a ona tebe taky
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 19. září 2015 v 22:06 | Reagovat

Jo, after-relationship přátelství je mýtus.
Zvláštní, ten podzim je takovej.. opouštějící.

2 Adéla C. Sova Adéla C. Sova | Web | 21. září 2015 v 21:31 | Reagovat

Základ je přeměřit mu péro.
Myslím si, že tenhle článek ale ani není určený ke čtení, spíš ses chtěla z toho vypsat. Docela bych chtěla vidět kluka, kterej by to přečetl celý.

3 jiga jiga | 21. září 2015 v 22:29 | Reagovat

Ex Es.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 21. září 2015 v 22:54 | Reagovat

[1]: Je mi uplně jedno, jakej ten podzim je, když je mi zasraná zima! Vraťte mi mých čtyřicet stupňů ve stínu!!!

[2]: Je to pravda. Rozhodně neni, tenhle článek je sračka, stejně jako všechno ostatní...

[3]: Hm, už to tak bude...

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 22. září 2015 v 21:00 | Reagovat

[3]:
"S" ex!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama