Se neposeru...

11. září 2015 v 0:40 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Stala se mi taková věc, že sem vyjížděla po eskalátorech ven z metra kdesi v centru a najednou mě přepadnul pocit prosincovýho večera. Nechápu to, bylo to v neděli, bylo asi devět hodin a zas taková zima nebyla, měla sem na sobě jenom sako a ne kabát. Přesto sem si v hlavě vytvořila uplnej prosincovej pocit. Ne, nevim proč zrovna prosincovej, proč ne třeba únorovej, nebo lednovej. Prostě prosincovej. Dokonce i ty lidi, který mě míjeli vypadali prosincově a nebylo to jenom těma kabátama. Měla sem pocit, že je prosinec, běžnej den v tejdnu a já jdu večer někam na kafe s kamarádama a jakmile mě eskalátor vyveze trochu vejš, spatřim na ulici robředlej sníh. Jako kdybych se přenesla v čase dál. Nebo možná spíš naopak, jako kdybych vzpomínala. Ten prosinec byl takovej, kterej už sem někde zažila. Alespoň se mi to snažil namluvit mozek. Tohle bylo asi nejdelší a nejdivnější deja-vu, co si kdy pamatuju. Nic takovýho se ale nestalo. Vyjela sem eskalátorem na ulici, zapálila si cigáro a chvilkovym prosincovym pocitem se nadále nezabývala...
Teď sedim ve škole. Je něco okolo třetí hodiny odpoledne a vybíjí se mi noťas. Proto sem si musel přesednout uplně dozadu, kde je zásuvka, uplně u okna, který je na levý straně. Když sem se usazovala, tak sem se podívala z toho okna, protože...proč prostě ne. Dech mi zarazil pohled na lavičku před školou, kde se ve slunečním svitu na mě vyjevil obraz dvou osob. Jedna z nich je muj bejvalej šoustkamarád a vedle něj jeho divná holka. Pár vteřin je pozoruju a cítim, jak se mi dělá pomalu špatně. Sedam si s představou, že je ten obraz moc vysoko a když si sednu, tak nic neuvidim. Špatně. Vidim stejně. Nedá mi to a pořád se na tu levou stranu otáčim. Pozoruju je dál. Vidim, jak spolu laškujou, sedí vedle sebe, ona se k němu tulí, objímají se. Vypadaj vesele, smějou se. Po chvíli se zas otáčim. Pořád tam jsou. Sedí a asi si povídaj. Proboha, maj si asi co říct. Při každym dalšim mym otočení se doleva pořád vidim něco novýho. Líbaj se, vypadaji opravdu spokojeně. Ona si bere jeho bundu a dělá s ní píčoviny. Snažim se na ně nekoukat a věnovat pozornost hodině. Nejde to, i kdybych se rozkrájela. Je mi špatně, mam chuť se propadnout do jinýho vesmíru. Měla bych si psát výklad, ale místo toho píšu tohle. No a co, že mi ty věty z promítačky budou chybět. Já už nemůžu, tohle prostě nedávam. Bojuju sama se sebou a s tou tendencí se pořád otáčet a pozorovat je. Prohrávam, každou třetí vteřinu se tam otáčim znova. Mam chuť si za tohle uříznout hlavu. Je mi špatně, je mi strašně špatně. Přitom to vim. Vim, že s timhletim asi nic neudělam, pokud u sebe zrovna nemam kulomet, kterej bych na ně mohla namířit a vystřelit. A to nemam. Ale přeju si mít. Nechápu, proč se tohle děje. Proč zrovna teď, když sem ve škole. Proč si sedli zrovna na tu lavičku, na kterou vidim. Proč se mi začal vybíjet noťas a já si kvůli tomu musela přesednout k tomuhle oknu. Proč je s tou malou, nevyspělou a hnusnou kravkou. Proč je musim vidět. Proč mam oči. Proč žiju.
Cítim, jak se mi do očí valí slzy. Cítim, jak jsou moje nosní sliznice najednou nějak víc provhlčený. Cítim, jak mi rudnou oči a ty slzy se snaží dostat ven. Koušu se do spodního rtu, až mi začala téct krev. Je mi špatně. Nemůžu odejít na záchod, tak před třema minutama skončila přestávka. Proč, vážně to nechápu. Přeju si třeba...neexistovat. Opět koukam na ty dva. Po každý je těžší a těžší se tady nerozbrečet, ale zvládam to. Pozoruju ho. Toho kluka, co mi zbořil krásný růžový srdíčko jako domeček z karet. Nechápu to, nechápu, jak do něj eště pořád můžu být zamilovaná. Možná je to tim, že mě má rád, je mu to líto, nechce o mě přijít a opakoval mi to tý červnový noci asi tisíckrát...jenom to nevidí na vztah. To je stejná útěcha, jako když se snažíte slepit rozbombardovaný domy v Sýrii lepící páskou. Dneska sem s nim byla na cigáru. A všechno je v pohodě. On je v pohodě, já sem v pohodě, v pohodě se bavíme. Jenže to nejde. Musim ho nenávidět, něco mě nutí ho nenávidě. Jo, vytvořia sem si tu nenávist vůči němu znova. Teď po tom, co sme si to tenkrát vyříkali. Kdybych ho nenesnášela, asi bych chcípla. Jenom mam pocit, že mi něco drásá vnitřek krku a pak to postupuje do hlavy. Mam pocit, že tady asi umřu. Po mučivě dlouhých a nekonečných asi dvaceti minutách se snad loučí. Dlouze se objímaj a přitom dělaj píčoviny, tak, jak vždycky. Pak asi na někoho hulákaj a jdou směrem za nim. Ztrácim je z pole vidění. Jsou pryč. Nejhorších dvacet minut mýho života skončilo, ale jenom na povrchu. Vim, že tenhle pohled budu muset eště chvíli rozdejchávat. Což v mym případě znamená, že rozhodně po škole nepujdu domu, jak sem plánovala, ale do kavárny. Tam si dam pivo, pak si dam další a jestli mi zbydou peníze, tak eště jedno. Co na tom, že sem včera večer zas chlastala a byla uplně, ale uplně na sráč. Stejně tak, jako celej tenhle tejden a to sem dneska opravdu nechtěla chlastat. Chtěla sem dělat věci do školy, ať toho nemam tolik přes víkend. Taky sem se chtěla učit na zítřejší test. Ale ne, zas jdu chlastat. Píšu spolužákovi, jestli nechce taky. Řiká, že za mnou pak přijde. Tuší, že se zase něco děje, cítim to i přes ten internet zaprcanej. Je mu jasný, že bych jinak tak nenaléhala a šla bych tam s kymkoliv jinym. Výborně. Nechápu tuhle dnešní pitomou shodu náhod. Vážně nechápu...
Přesto to neni všechno. Kdybych neměla svoje milovaný fellaz, tak by mě na tomhle světě už nedrželo kromě cigár a chlastu opravdu vůbec nic.


Dneska v noci se mi zdál divnej sen. Trochu mě sere, že to nefunguje jako když si to stáhneš z netu. Že si svoje sny nemůžu eště jednou přehrát. Pamatuju si, že tam bylo spoustu uprchlíků, který přespávali v noci na nějakym nádraží. To je ten blbej moment, kdy si uvědomíte, že vám politická situace už leze i do snů. Byla sem tam taky a se mnou tam byli i moji spolužáci. Před něčim sme utíkali a to hodně rychle, přitom sme se snažili nepošlapat ty spící uprchíky tam na tý zemi. Bylo to divný. Najednou byly všichni mrtvý, nevim proč. Přitom ale pořád žili, jenom už byli po smrti, prostě zombíci. A nevim, jestli sem byla mrtvá i já, nebo jestli ne.

Je to jasný, od doby, co neberu pilule na hlavu už mi pomaloučku polehoučku začíná zas hrabat. Ne, že bych to na sobě cítila, spíš to jednoduše vidim. Jako kdybych se na sebe koukala očima druhý osoby, přičemž ta osoba hodnotí, co je dobře a co špatně, jaký moje chování je divný a jaký je okey. Krásně se to demonstrovalo vlastně dneska v tý škole, kdy sem tam seděla ve třídě spoutaná vyučovánim, zatimco muj bejvalej šoustkamarád už měl po škole a užíval si cigára na čerstvym vzduchu se svojí divnou holkou tak já měla pocit, jako když mě právě odsoudili k smrti. Jo, to je asi nejblíž popsatelný tomu, jak sem se cítila. Jako, kdyby mělo být všemu konec. Fakt, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby tam v tu chvíli odněkud přijela šibenice s tim, že je přichystaná pro mě. Nebo kdyby odněkud vystřellila kulka a trefila mě přímo do hlavy. Nebo kdyby mě někdo zezadu bodnul. Nedivila bych se tomu, naopak. Čekala sem to a tajně doufala, že se tak i stane. Alespoň by se mi konečně zavřeli oči a já bych neviděla tu hrůznou scénu na lavičce před školou. Nebo jinak taky, uplně normální pár, co spolu tráví čas na lavičce. Tak to určitě muselo připadat všem okolo, třeba kolemjdoucím matkám, co vyzvedávali svoje děti ze školky, nebo babičkám, co venčily svoje psíky. Jenom pro mě to byla další malá smrt, kterých už sem si pár přežila. Přežila sem několik svých smrtí. To sou prostě okamžiky, kdy se něco změní, stejně jako při normálnim koloběhu života. Všechno je tak pomíjivý a nic neni pevný. Věci, co ve mě v těhlech okamžicích umíraj se jenom přemění, stejně tak, jako když zemře třeba nějaký zvíře. Je to jenom přeměna jedný věci v druhou. V případě živočicha bílkoviny na jiný látky a v případě malých smrtí čehosi v mym vnímání světa je to přeměna těhlech věcí na jiný věci. Třeba přeměna lásky na nenávist, i když to je asi moc jednoduše řečeno. Přeměna schopnosti vidět věci určitym způsobem na to, vidět je uplně jinym způsobem. Možná trochu otupení nějakých silných citů, kdo ví? Vždyť já ani nevim, jestli zejtra vstanu. Navíc bude pátek, takže bych do sebe měla něco vpravit a nezůstat jenom u chlastu. Jenže se mi do toho nechce. Nejsem v psychickym stavu, kdy bych si mohla dovolit dát třeba éčko. Vůbec ne. Budu jenom chlastat, stejně sem vždycky jenom chlastala...
Zapila sem i tu hrůznou scénu za oknem. Zapila sem jí bílym vínem. Byla to chyba, měla sem si dát červený.

Červený víno sme pili v pondělí. Vyjímečně si to pamatuju, co sem kdy pila jakej den. Opravdu jenom vyjímečně, ale to je protože moje kamarádka slavila konečně plnoletý narozeniny. Už nikdy se nám nepodaří zopakovat si tak dokonalej večer, jako byl ten pondělní. Byl v úzkym kruhu, kterej čítal jenom mě a mojí bejvalou svatou trojici, což je ona kamarádka, její přítel a muj bejvalej šoustkamarád. Nakonec se k nám přisrala ještě jedna holka, ale to byla jenom kulisa. Užívala sem si hlavně společnost svojí svatý trojice, předevšim teda bejvalýho šoustkamaráda bez jeho divný holky. Bylo to tak super, že sem ani neměla čas myslet na to, jak je ta situace ve skutečnosti nahovno a že tenhle večer skončí a všechno bude zase jako každej jinej den. Bylo nám spolu neskutečně dobře, jenom sme se pak, když už sme měli vypito až přespříliš na to, že zejtra se jde do školy rozloučili a každej odešel k sobě domu. Na tenhle privátní večer budu vzpomínat eště hodně dlouho.


A jak dlouho mě to všechno bude srát, to taky nevim. Třeba už nebude. Třeba se něco stane. K vylepšení situace, nebo rovnou k vyřešení situace. Třeba se ani zejtra neprobudim. Nebo až ten další den. Třeba se teď v pátek, či sobotu přefetuju nějakym svinstvem a už bude zbytečný o tom kecat. Kdo ví...

Už zas sem posraná ze školy. Tyvole, to je poslední rok tady. Měla sem jít jinam, někam, kde bych se mohla flákat. Ale zase na druhou stranu... Já to nezvládala nikdy. To, že mi někdo něco přikazuje a přitom lpí na uplných píčovinách, jako třeba na tom, že máme špinavý kaligrafický perka. A co jako? No...tak sou špinavý, noaco. Se z toho neposeru, ne? Hlavní je, jak s nima umim pracovat snad. Pokud dokážu udělat dobrou práci i přesto, že mam to perko opotřebovaný, tak to snad tomu arogantnímu čůrákovi, co nás učí, může bejt uplně u prdele!

Tento způsob posledních dnů zdá se mi poněkud stojí pěkně za píču. Přesto všechno se docela těšim, co a jak a jestli vůbec něco. Jestli se třeba zejtra probudim a jestli si to vůbec zasloužim. To asi nikoho nezajímá. Vždyť spravedlnost je jenom pojem a věci se prostě dějou, protože se dějou. A je uplně jedno, jestli se to někomu líbí, nebo ne. Právě sem si vzpoměla, jak sem jednou byla strašně hnusná na nějakou ženskou v tramvaji, protože se chytla tyče a do prstýnku se jí zamotaly moje vlasy. Udělala úšklebek na stejně starou ženskou vedle ní...jakože fuj. V tu chvíli sem se otočila, vyndala si sluchátka z uší, podívala se na ní svym teroristickym pohledem a řekla jí, že jestli má problém s mýma vlasama v MHD, tak ať si vezme příště taxíka. Netušim, co kecala, snad něco jakože co si to k ní dovoluju. Měla sem to v píči, dala sem si zpátky sluchátka, protože sem byla spokojená, že sem jí řekla, co si myslim. A taky sem třeba tenkrát nebyla v právu bejt na ní hnusná, stejně jako ona nebyla v právu zašklebit se svou zmalovanou hubou blbě na úkor mých vlasů. Přesto to nikoho nikdy nezajímá, co bylo v tu chvíli správný udělat a za kterou z nás dvou v tu chvíli stála pomyslná spravedlnost. Asi za každnou individuálně, protože byla jenom v našich hlavách.


Neexistuje nic opravdovějšího, než Psí Vojáci. Pro mě. Teď v tyhle časy můžu jenom Psí Vojáky... to vystihuje uplně všechno, co cítim. Ale já už se z ničeho neposeru. Z nikoho, z ničeho a nikdy. Mam se vlastně docela dobře.
Ámen
Rokenrol vám všem


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Fredy Kruger Fredy Kruger | 11. září 2015 v 22:41 | Reagovat

" Šest kilo švestek já sněd jsem !"

" Nelžeš ??"

... " Tak... pět kilo !... čestně !

... pak tři litry podmáslí vypil jsem věru!
... přesvědčen, že se neposeru,
pak  šlehačky... tak.... litr  sežeru
... teď zjišťuji ?  asi se poseru !!
Což v metru, mohu být posraný ???

... k zacpání !!... máš něco k zacpání??"

" Kapesník měl jsem !... nemám !... kde ??"
( Tomm  Chlupatyi  jedoucí  v eM Há Dé
s přítelem  Luboschem  Pachuyem
marně se ve kapsách šacuje )

... mu šeptá : " Až  souprava  zbrzdě,
ty  na zkoušku  mírně se ubzdě,
...jak ucítíš, že jde husté,

díru hned zacpi !!"

" Čím ??"

" Prstem !!"

... výkřik :  " Mám plné hrstě !!"

" Využij záchranné brzdy !"

... netřeba ! souprava brzdí !
Nikdo neví, kdo původcem smradu !
... a dvojice  dobrých kamarádů,
z nichž  jeden  ve běhu stále sera

... se vmísila  do davu u muzea !

2 jiga jiga | 12. září 2015 v 19:54 | Reagovat

Se ještě zamiluješ. I šťastně vdaný ženský se zamilujou.

Něco proti zavislosti: https://www.youtube.com/watch?v=_YSLTouvmkM

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 13. září 2015 v 19:30 | Reagovat

mívám takový dajavu při každý změně počasí. občas mám pocit že vůbec netušim co se děje tam venku. Okna který nezavřeš jsou nepřítel, Filip T. zas jedinej kámoš. /těšim se na film, trochu/

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 15. září 2015 v 21:02 | Reagovat

V prosinci vždycky ztratím šálu nebo čepici.
Ale je jedno jestli máš nos červenej od mrazu nebo od rumu.

5 simojo simojo | 17. září 2015 v 16:53 | Reagovat

Psí vojáci, taky poslouchám, znáš skupinu Pražský výběr?

6 jiga jiga | 17. září 2015 v 21:59 | Reagovat

Alžběta Plívová, tisková mluvčí České televize :

Několik dní před distribuční  premiérou nabídne televizním divákům ČT art dva tituly spojené s Filipem Topolem. U příležitosti umělcových nedožitých padesátin se 12. června 2015 uskutečnil v divadle Archa koncert Sbohem a řetěz! vzdávající hold nejen jeho osobě, ale i odkazu Psích vojáků. Česká televize uvede záznam tohoto koncertu v sobotu 19. září od 21:15. Po koncertu následuje celovečerní česko-francouzský hraný film režiséra Zdeňka Tyce Žiletky, ve kterém Topol ztvárnil hlavní roli. Snímek z roku 1994 je považován za mnohoúhelný hloubavý autorský solitér plný hudby Psích vojáků.

7 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 18. září 2015 v 0:10 | Reagovat

[2]: Už nikdy tak intenzivně. Všeho s mírou, jenom ne drog...

[3]: Jojo, Filip je jedinej kámoš.

[4]: Já rozum.

[5]: Samozřejmě, koncerty  jsem všechny zatim propásla. Stejně jako Vojáky, ale ty už bohužel neuvidim.

[6]: Jo a tenhle koncert jsem taky propásla. Protože sem píča, co neumí s penězma... :-D

8 simojo simojo | 2. října 2015 v 11:14 | Reagovat

[7]: O Topolovi teď vyšel nějakej film:
"Takovej barevnej vocas letící komety".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama