Říjen 2015

"Kdyby ses mi chtěla vybrečet na rameni"

31. října 2015 v 14:42 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Kolize, krize, peripetie,...a dál je to zatim v rukou božích. Protože se opět děli na konci října věci. A já už jenom tak bloumam, chodim městem, sem fascinována vlastnim životem a tim, co všechno se dělo, děje a nevim.
Nevim, nevim, nevim.

Nerozčarování

29. října 2015 v 17:39 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
"Protože seš ujetá exotická osmnáctiletá Pražačka s hezkym obličejem a špatnýma návykama a zároveň zvládáš třeba tu školu nějak."
...tohle mi napsal. Tohle mi řekl Ponožka- kluk, co se do mě zamiloval. A já nad tim tak seděla, přečetla si to a už ani nevim, co sem mu na takovou píčovinu odpověděla.
Protože mě vůbec nepřekvapila. Ani trochu. Nedělam si naděje, že snad kdokoliv, kdo se mnou něco měl, nebo se do mě zamiloval absolutně neprojevoval zájem o mojí vyjímečnou krásu. Pche. Kdybych nevypadala tak, jak vypadam, tak o mě ani nikdo neopře kolo. Dobře, kolo možná jo, dobrej intelekt se cenní, ale rozhodně bych toho měla v životě míň, kdyby mi nebyla nadělena krása.
Já vim, že už je trapný si na to stěžovat, stejně jako je trapný, když si stěžuje hnusná, tlustá holka na to, že je hnusná a tlustá. Oboje je trapný. Jenom mi to přijde pořád komický a nikdy mi to nepřestane přijít komický. Dva extrémy, stojící proti sobě. Jenom se do toho vcítit. Vcítit se do pocitů nějaký hnusný holky, která si nepřeje nic jinýho, než mít lepší ksicht a vypadat dobře. A teď sou tu hezký holky. Teda nevim, teď sem tu já. Já, která si stěžuje na to, že krása je jedna z hlavních hodnot, co mam. Ta, co zaujme na první pohled. Však víte co...když kolem někoho projdete a podíváte se mu do očí, tak rozhodně neni prví, co o vás ví to, že se s váma dobře podívá. První co vidí je ksicht. A já mam sakra štěstí, že mam ten ksicht hezkej! Bonusem mi budiž to, že nejsem vypatlaná.
Ne, největšim bonusem mi je to, že se nemusim líčit. Jo, je to tak. Ráno vstanu a neřešim, co použít za makeup, aby to ladilo s vohozem. Ne, už nikdy. Pamatuju si, jak sem eště minulej rok vstávala o půl hodinu dřív, než teď, abych si mohla zamalovat beďary a abych se nasnídala. Nyní se problém vyřešil sám. Nežeru, nemam beďary a můžu si v klidu vstávat o půl hodiny pozdějc. Upřímě to nechápu. Nechápu lidi, co na sebe patlaj strašně moc drahých věci, aby vypadali jakože dobře. Sakra, vždyť to stojí strašný prachy! A čas. I když je pravda, že vlastnim strašně moc rtěnek. To je jediná věc, co na sebe patlam, páč je to rychlý a žádnou z toho množství rtěnek, co vlastnim sem si nekoupila. Vždycky se ke mě nějak dostaly bez mojí snahy, stejně jako většina věcí v mym životě.
Jenže teďka sou zbytečný. Všimla sem si toho, že v mym životě občas nastane období, kterým rtěnkám nepřeje.. Rozmazávaj se. Pokaždý to probíhá tak, že ke mě někdo přiskáče, přitiskne se svou hubou na moje rty a rtěnka je okamžitě všude jinde, než na rtech. To se dá snášet jednou, dvakrát, jenže když se to stává pravidelně, tak mě to vytáčí. No a teď v mym životě nastalo právě to obávaný období, kdy se to stává pravidelně.
Zasranej Ponožka. My spolu snad chodíme, nebo co. Achjo.
Ne, neměla bych se vůči němu chovat tak hnusně. Teď si nejsem jistá, jestli si nekřivdim, já se k němu přece nechovam nějak EXTRÉMĚ. hnusně. Chmpf...nepočítam- li to, jak vo něm mluvim s kamarádama.

- "Mě ten kluk vůbec nezajímá, je mi uplně volnej. Já vim, je v pohodě, ale prostě to neni vono, necítim k němu všechno to, co bych měla."
*překvapený obličej libovolného kamaráda/kamarádky* - "Tak proč mu to prostě neřekneš, že pro tebe neni ten pravej?"
- "Vlastně s nim pokračuju v kontaktu jenom protože věřim, že se mi eště bude hodit. Tak třeba má peníze. A trávu. Jo, má hodně trávy..."

Ve skutečnosti s Ponožkou udržuju ehm...vztah(?) nejenom proto. Samozřejmě! Nevidim v něm jenom prachy a trávu. Je toho mnohem víc... Už mi nějak začalo chybět takový to...chlapec. Jasně, citový potřeby...to ne. To si vždycky vybijeme navzájem s J*******, vždyť s nim sem v nějakym podivnym, neoficiálnim kamarádsko-milostnym volnym vztahu bez větších tělesných kontaktů už nějakej ten měsíc/rok/život. Už mi začalo chybět takovýto "jou mam kluka" a takovýto "hele někdo o mě má zájem". To první z toho je společenskej důvod, to je jasný. Kluk se hodí. Doprovod kamkoliv- ideální! Je to praktický. A pak lidi vidí, že mam kluka, to je taky ideální. Zamotaný nitky složitých společenských vztahů, toť vše. Holka, jako já, se prostě musí čas od času ukázat s nějakym klukem. A za druhý, to je jenom moje čistě sobecká záležitost. Čistě tohle vědomí, že je do mě někdo zamilovanej, že po mě někdo touží, že mě dobejvá a já zatim můžu dělat nepřístupnou je super. Baví mě to a potřebuju to.
Předevšim ale...zvykla sem si na něj. Ačkoliv do něj nejsem nijak vroucně zamilovaná a netoužim po jeho přítomnosti dvacet čtyři hodin denně, tak sem si zvykla. Zvykla sem si na zprávy vod něj, zvykla sem si na to, jak za mě platí útraty, zvykla sem si na to, jak se po mě častokrát sápe, zvykla sem si dokonce na jeho zhulenecký kecy a to je co říct. To je opravdu co říct. Taky se hádáme. Prakticky neustále se hádáme. Názory, názory a názory. Ale ne jako zle, jenom jde o to, že na spoustu věcí máme fakt jinej pohled. Neni to ve zlym, ale sere mě to, páč někdy cítim, jak ze mě chce vyloženě udělat tu hloupější. Jenže se mu to nedaří. Vyměňovat si se mnou názory a snažit se ze mě udělat debila nejde nikomu. Eště sem asi nepotkala nikoho, kdo by byl schopen mě v něčem umlátit argumentama. A u něj to neni jiný. Většinou to končí tak, že mě on začne líbat. Na druhou stranu si toho máme i hodně co říct a hovory s nim nikdy nejsou o ničem, protože je to dost inteligentní člověk.
Jenom prostě...nejde to dohromady s J*******. Nejde, nejde a nejde. A to sem se teď zase strašně moc snažila, aby nás spolu neviděl. J****** mi tenhle tejden večer jednou volal a furt psal SMS, ať za nima dorazim na jednu akci. Já ale už věděla, že uvidim Ponožku, tak sem mu řikala, že budeme s lidma někde jinde. S Ponožkou sem se ten večer skutečně viděla. Dorazil za mnou a partičkou mých kamarádů a měli sme v plánu jít do jednoho baru. Na chvilku sme se od nich odpojili. Jenom opravdu na chvilku, aby si Ponožka mohl vybrat prachy z bankomatu a když už sme byli na cestě za nima a do toho baru tak na ulici potkáme J******. Náhoda blbec. Opravdu. To prostě neni možný. Mohlo to být tak, že sme mohli jít po druhý straně ulice. Mohlo to být tak, že sme mohli vyrazit o minutu pozdějc a J****** bysme tim pádem nepotkali. Mohli sme jít uplně jinou ulicí, stejně tak, jako mohl jít J****** uplně jinou ulicí. Ne, my na sebe prostě musíme narazit. Uviděl mě, utíkal ke mě, já se snažila co nejrychlejc pustit ruku Ponožky a objali sme se. Potom, což mě dost, opravdu dost překvapilo, objal i Ponožku. Vypadal strašně naspeedovaně a šťastně. Řekla sem mu, že jdeme tam na to místo a on, že jde na jiný místo a že pak dorazí. No...super. Veškerá moje snaha ubrat jemu i mě trápení byla marná.
Taky se tak stalo. Posléze přišel, ale to už bylo v momentě, kdy Ponožka seděl kdesi u jinýho stolu s nějakýma svýma fellaz, který dorazili a u toho našeho stolu už nebylo místo. Vtipný bylo, když dorazil brácha J******. První věc, co mi řekl, když mě objímal na přivítanou bylo: "Doufam, že už je ten kretén v prdeli". Kreténem myslel samozřejmě Ponožku. Začala sem se smát, protože to bylo vtipný a řekla mu, že ne, že se tady někde pohybuje s nějakýma svýma lidma. Ten večer se hulilo víc, než kdy jindy a tak mě v jeden moment napadlo, že pujdu se svýma dvou kamarádama někam jinak, do jinýho podniku. Chtěli odejít, páč je to tam sralo. Tak sem šla. Rozloučila se jenom s lidma u stolu a šla. Ponožku sem nenašla, tak sem mu jenom poslala SMS, že jsem pryč. Jenže na čerstvym vzduchu se mi nějak změnila nálada a dostala sem chuť se tam vrátit. Což sem nakonec udělala. Všichni vypadali šťastný, že sem se vrátila, tak sme dali eště brko. A to brko byla opravdu moje konečná. Už sem byla uplně polomrtvá. Moje rozhodnutí jet teď domu už bylo finální. Ponožka se stejně neozýval a všichni už byli taky v prdeli. Při tomhle loučení se na mě J****** a jeho bratr uplně vrhli a drželi mě strašně pevně a strašně dlouho. Pak se k nim přidal eště jeden kamarád. Najednou sem cítila, jak mi někdo začal olizovat hřbet pravý ruky. Asi to byl J******, ale neviděla sem to. Hm, prostě naše loučení. Já se nedivim.
A ne jenom tomu, že mi J****** občas líže ruce. Já se nedivim už ničemu. Nedivim se tomu, že kdybych neměla hezkej ksicht, tak mě asi Ponožka kvůli mým názorům označí za sluníčkovou omezenou neomarxistickou krávu feťačku, co má deprese z toho, že je ošklivá. Jenže já prostě nejsem ošklivá. A to mu hodlam brzo říct. Jen tak. Že si jim nejsem jistá, protože mě nemůže mít přece rád takovou, jaká sem, když se častokrát v něčem neshodujeme. Že by měl nějakou potřebu mě vkládat do hlavy jeho názory si taky nemyslim. Je do mě zamilovanej jenom protože sem hezká a protože mi řiká, jak sem svojí naivitou roztomilá. Nevim, co víc to může být. Je mi to totiž ukradený, stejně jako on. Dokud mě teda nezačne ignorovat. To už by mi tak ukradenej nebyl, žeano.
Ech, divnovztahy novej level. Už zase problémy s chlapama.
Ale za svuj ksicht sem ráda, ne že ne...


Ámen
Rokenrol vám všem

Religionistická chvilka po dojezdu

22. října 2015 v 15:35 | Pražský poděs |  Blitky
Když sou chvíle jako je tahle, tak vzpomínam. Vzpomínam na to, jak mi bylo dvanáct/třináct, párkrát sem se dostala v pátek večer ven na "kalbu" (do deseti večer) a následně sem si nadšeně při interpretování večera ostatním lidem dokreslovala skutečnost. Takový to: "no, vypili sme asi lahev vodky", ačkoliv ve skutečnosti to bylo jenom půl lahve a navíc takový tý hnusný sladký a ovocný. Nevidim na tom nic špatnýho, dělam to do dneška.

Kafemlejnek věčnosti

20. října 2015 v 0:37 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Dej si pozor
na dveře,
na déšť,
na světla v noci po ulicích.

Jak šutr

12. října 2015 v 23:59 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Prej mam na svym kontě už zas další průser.Teda...průser bude v případě, že to necham rozjet až do nějakýho průseru. Jenže on už to je asi průser tak sám o sobě... Ne tolik. Mohlo by být hůř.
Ech, měla bych to přestat hrotit.
Věci maj opět překvapivě rychlej spád. Možná mi to jenom tak připadá, neni to zas tak rychlý...ono to postupně vyplynulo. Všechno k tomu vlastně připspívalo.
Nezamilovala sem se, to je oč tu kráčí. To je divný. To je hodně divný. Většinou sem schopná se zamilovat třeba tak do pěti vteřin, načež mi to je schopný vydržet několik let. Přiznam se, že za poslední měsic sem se zamilovala třeba tak třikrát. Možná čtyřikrát, jak se to vezme. Mam kolem sebe kluky, dost zajímavý kluky. Neopomíjim samozřejmě mojí věčnou lásku J******. Nemůžu ho vynechat, ten kluk a já...sakra, mam čim dál tim víc pocit, že nás k sobě snad vážou nějaký heavy karmický zákony, nebo co. Je to mezi náma pořád stejný. Stejný, až na jednu maličkatou odchylku. Drahej J****** si pravděpodobně něco minulej tejden začal se svojí spolužačkou. Teda...to sou asi moc silný slova. V pátek sme byli v hospodě a ono děvče tam bylo taky, společně eště s jednou jeho spolužačkou. Dorazila sem mezi ně v době, kdy sem za nima zaostávala třeba o pět piv, takže byli všichni slušně nalitý, jenom já střízlivá. J****** se ke mě celou dobu choval furt stejně, jako vždycky. Jenom sem všimla, že pod stolem má ruku na stehně tý svojí spolužačky. Pak mu to ona asi oplácela. Když sme se zvedli a přesouvali se do jiný hospody, ty jeho dvě spolužačky se nám nějak po cestě ztratily. Jakmile tam nebyly, jeden náš kamarád prohodil pár poznámek na to, že právě jedna ta holka je J******** láska, načež se J****** začal bránit, že to teda ne. Kamarád na to, že je mu to jasný, že je to vidět podle toho, jak se na sebe eště v jinej den v tejdnu koukali a že kdybysme tam s nima nebyli, tak že se určitě cucaj. J****** poznamenal, že slovo "cucaj" je uplně příšerný a že se teda prej jako potom "cucali", myšlena asi když už sme tam nebyli. Přihlédnu-li k tomu, že byl J****** téměř na šrot když tohle povídal, tak se věrohodnost tohohle tvrzení dost snižuje. Taky se dost ta věrohodnost tvrzení snižuje už jenom faktem, že to řikal J******, páč je schopen zrovna v takovýhle situaci kecat. Eště zdůražňoval, že to neni žádná jeho láska, ale že je to všechno prej jenom její iniciativa (jako asi to líbání, ke kterýmu mezi nima údajně mělo dojít). A to bych mu zase věřila. On už je J****** velice lehce manipulovatelnej holkama. Jakejmakoliv. Vzpomněla sem si na to, jak přesně minulej rok v září takhle líbal jednu naší společnou kamarádku, protože ona byla opilá a strašně se na něj věsila a pak z toho byla děsná aféra. Víc sem si ale eště vzpoměla na to, jak sem ho seznámila s jednou svojí spolužačkou. Nic se nedělo, nic, dokud sem mu neřekla, že ona holka je podle mýho jedna z nejkrásnějších holek, co sem kdy viděla. To je mimochodem pravda, ta holka je opravdu nádherná. Od tý doby se J******** líbila a dokonce se s ní snad i taky nějak líbal. Vůbec se mě to nijak nedotklo. Nejsem na tu svojí spolužačku vůbec nasraná, je to moje kamarádka a mam jí dost ráda. Tohle byla prostě její další blbost z opilosti, co sem tam slyšela. Navíc J****** byl ten, kdo mi to řekl s tim, že si nejdřív myslel, že u ní má nějak šanci a že by jim to spolu mohlo vyjít, ale nakonec ho prostě přestala bavit, protože podle něj neni ničim zajímavá. Což asi jo, teda jako z jeho pohledu, jinam mam tu holku fakt ráda. Je to tak, normálně ho přestala bavit. Ze dne na den ho přestalo bavit jí nahánět. Začala ho nudit. A to je přesně to, co já sem o něm věděla eště předtim, než mi to on sám řekl. On má tyhle extrémě rychlý vzplanutí a pak zase vyhoření. To bylo i minulej rok s tou naší společnou kamarádkou, to bylo mezitim s několika dalšíma holkama, protože J****** rád flirtuje, ale nikdy se nedostal nikam dál, jakože do postele. To je taky roztomilý, je čistej jak lilie. Zajímavý...v devatenácti. Ale neberu mu to. Jako, pokud spolu my dva neskončíme v posteli, tak mu to neberu. Je to jedna z věcí, co mě na něm fascinuje. To, že mu opravdu nejde jenom o to vošukat co nejvíc holek. A tyhle jeho vzplanutí, který vyhoří v řádu tejdnů...to k němu prostě patří. A pochybuju, že to s touhle jeho spolužačkou bude jiný. Možná v to i tajně doufam, že to nebude jinak. Přece jenom, J****** je moje nejpodivnější láska.
Dalšího chlapce neznám dlouho, vlastně...už žádnýho z nich neznam dlouho. Další chlapec je pískle. Ano, je mladší. Ne o příliš, ale pár let jo. Konkrétně o tři roky. To znamená, že začal teprve chodit na střední. Já tenhle rok střední končim. Ups... Aby bylo jasno, nic se mezi náma nestalo. Siceee už sme spolu jednou skončili na hajzlech v jedný hospodě, ale pravděpodobně sme byli oba moc na sráč, abysme se o něco třeba jenom pokusili a naše starost tam byla, jak si zapálíme cígo, když nemáme zapalovač. Vídáme se teda spíš jenom takhle, jenže ty jeho pohledy na mě sou takový...takový, že by rád, ale netroufá si. Pochopitelně. Sem přece jenom starší a asi se poněkud bojí. Ech, nejsem do toho kluka zamilovaná, ale je fakt, že je dost pěknej. Ale dětskej, neskutečně dětskej. No, on z toho časem vyroste...
Zato jinej chlapec už tolik dětskej neni. Naštěstí. Tomu už rostou vousy, hehe. A je krásnej, fakt krásnej. Výraznej typ, černý vlasy, velký hnědý oči, neevropskej původ...ach, prostě pěkně opálenej. Jeho obličej sem párkrát viděla v hospodě, když sem chodila se svym bejvalym mužem, ale seznámila sem se s nim blíž až teď přes jednu kamarádku, když sem s nima byla na pivu při jedný příležitosti. Potom sem ho vzala s sebou do jiný hospody za jinýma lidma, konkrétně za spolužákama včetně mýho bejvalýho šoustkamaráda. Celej večer sem ale svoje spolužáky ignorovala a bavili sme se jenom sami s tim klukem. Bavili sme se dobře, přijde mi dost fajn a sympatickej. A hezkej. A chytrej. Bylo to tam, ten večer sem asi nahodila trochu udičku. A tak sme se poznali. Od tý doby se potkáváme spíš náhodně, ale vždycky skvěle pokecáme. Zatim nebyla vhodná příležitost s nim strávit víc času. To přijde...
No a jednoho dne, to neni zas tak dávno, snad minulej tejden přišlo něco uplně jinýho. Přišlo stvoření, bytost, nevim. To bylo takhle, stavěla sem se za kamarádkou na bar, kde pracuje na jedno pivo a potom že budu pokračovat na jedno s J******* o kousek dál a že opravdu jenom na jedno, protože druhej den škola. Když najednou na baru s kamardkou spatřim jeho. Náhodička.On. Nejkrásnější, nejdokonalejší, nejideálnější chlapec, co sem kdy mohla vidět. Teď mluvim čistě o tom, když prostě někoho vidíte a nemůžete od něj odrhnout oči, protože je nádhernej. Přesně tohle je ten kluk. Je nádhernej. Nikdy předtim sem nic tak nádhernýho neviděla. Vlastně viděla, viděla sem ho už předtim. Párkrát. To je další osoba z okruhu lidí okolo mýho bejvalýho muže. Muj bejvalej muž nás vlastně seznamoval. Od tý doby sem na tohohle kluka narazila jenom párkrát a nikdy to nebylo na dýl než na pár vět. I to mi ale stačí, ten kluk je neskutečně ukecanej a furt nad něčim přemejšlí. No a tady sme se na tom baru zakecali poněkud víc. On se zakecal, furt něco mlel. A né že by to byli sračky, rozumněla sem tomu, ale nemohla sem nijak reagovat, protože on pokračoval dál. Takovej pocestnej filosof. Jenže jakej... Ty voleee, on je taaak nádhernej!!! Já vážně nevim, jak je možný, že se může narodit něco tak dokonalýho jako tenhle kluk! Oči, oči tohohle kluka. To je propast. Světle modrý. Jestli je někdy povoleno použít ten debilní výraz "studánky", tak je to přesně v případě očí toho kluka. Jak dva malý, světlý vesmíry. Naprosto magický, tak čistý a zářící oči se nevidí každej den. Několikrát sem při rozhovoru s nim měla pocit, že jestli se mu do očí budu koukat eště sekundu navíc, tak že mě ten jeho pohled vcucne. Absolutně mě hypnotizoval. K tomu ten obličej. Brada, vousy, široký a vystouplý lícní kosti, nos velice neobvyklýho tvaru...ne vážně, ten kluk je snad ideál krásy. Povídali sme si několik hodin, mezi tim balil brka. Prohlašuje o sobě, že je prej vyhulenej. Pravda, je vyhulenej, ale nemele sračky, jako většina hodně vyhulených lidí. Naopak, dostává se do vysokých filosifických rovin a když ho člověk poslouchá, tak zjistí, že opravdu rozumí tomu, co povídá a že to nejsou jenom nějaký random odborný termíny... Nu což, mohla bych o něm psát eště spoustu odstavců, ten kluk mi neskutečně moc padnul do oka. Málem sem se tam před nim tenkrát rozpustila. Potřebuju ho co nejdřív potkat zase, abych se na něj mohla dívat a abych ho mohla poslouchat.
"Mam tě rád", řekl mi. Jo, je to tak. A nebylo to jednou. Teď už ne. Zase se dostávam k tomu, co sem řikala na začátku- já mam kurva průser. Uf, takže takhle. Osoba, o který je momentálně řeč neni ani jeden z výše vyjmenovaných chlapců. Je to uplně jinej chlapec, dejme tomu že třeba Ponožka. Ehm, jo chápu, že to zní divně a ne zrovna lichotivě. Ponožka. Ale to je prostě jediná věc, co mě teď napadla, žádný deep souvislosti v tom asi nejsou. Ani to nechci myslet nějak hnusně, prostě jenom mě to napadlo, toť vše.. Neni mezi výše vyjmenovanýma páč...do něj prostě nejspíš nejsem nijak víc zainteresovaná. Prozatim, to musim zdůraznit. Sem člověk nepředvídatelnej a stát se může cokoliv. Ponožka se se mnou seznámil nějak individuálně. Začal mi prostě hodně psát v souvislosti s pár věcma, co provádim na netu. Řikala sem si, hm, fajn, asi mam dalšího známýho, co se mi třeba někdy bude hodit... Na tyhle moje slova došlo dost brzo a to na naší první schůzce, kdy sem zjistila, že ten člověk hulí. Hulí hodně. Hulí mnohem mnohem víc, než já. To přirozeně znamená, že s sebou má vždycky spoustu hulení. A to znamenááá, že bych se ho měla držet a udržovat si s nim dobrý vztahy, páč sem prostě vychcaná svině. Nooo, ne zas tak moc. Na první dojem mi přišel zajímavej. Takovej divnej člověk, kterýho se spíš trochu bojim, protože nevim, co od něj čekat. A takhle to vydrželo docela dost dlouho. Nevěděla sem, co od něj čekat. Choval se na jednu stranu docela neutrálně a na druhou byl velice intenzivní v tom, udržovat se mnou kontakt. Velice intenzivně, opravdu. Zprávy na FB dnem i nocí. Doslova. A ne že by byly o ničem. Docela dost diskutujeme, hlavně, protože máme na jednu dost stěžejní věc lehce odlišnej názor. Možná i na víc věcí. Je to prostě v něčem dost jinej člověk, než já. No nic, takže takhle to bylo. Trochu sem váhala, jestli mam bejt přesvědčená o tom, že na mě něco zkouší, ale po tom, co mě teď o víkendu pozval na jednu akci, která stála dost peněz (jakože v řádu stovek) a celý to zatáhnul za mě, tak mi to asi bylo jasný. Každopádně sem přijala jeho pozvání a po tom, co sem si dala pár piv s J******* a spol. moje kroky zamířili teda za nim a na tu akci. Bylo to v jednom klubu, nějaký drums, párty, to je jedno. Předtim sme ubalili brko, který sme vyhulili na neskutečně zvláštnim místě. Neskutečně zvláštnim místě pro mě teda. Je to místo, na který mam dost dobrý a intenzivní vzpomínky. Takovej zašívárnobod kdesi hluboko na Žižkově. Hm, zase...prostě Žižkov. Já už z týhle mystický čtvrti vážně nemůžu, tady se vždycky dějou divnověci. Tak sme tam seděli, už byla docela noc. Seděli sme na zemi, hulili a povídali si o všemožných věcech. Párkrát si položil hlavu na moje rameno. To už mi ta atmosféra začala houstnout, ale moc sem to kvůli svým promile v krvi neřešila. Pak přišlo na další věc, on kromě toho lístku koupil i drogy. Jo, ten kluk mi normálně koupil éčko! Nechápu... Sakra, to mu na mě asi hodně záleží. Jenže já ten večer neměla chuť na žádný drogy, natož na éčko. Už sem byla dost nalitá a zhulená...to mi vyhovovalo.
Když sme byli v tom klubu, tak mě začal v jeden moment líbat. Už ani nevim jak to bylo, co tomu předcházelo, co bylo potom. Nepamatuju si to tentokrát ne z toho důvodu, že bych celym šokem a radostí byla bez sebe ale...nepamatuju si to, protože mi to bylo zcela ukradený. Ale zcela. Ne kvůli chlastu, i kdybych byla střízlivá, tak mi to je ukradený. Prostě sem se s nim líbala a bylo mi to uplně jedno. Pak mi asi třikrát řekl, že si to tu bez éčka neužije a ať si s nim dam alespoň půlku. Nevim proč, ale souhlasila sem. Když mi jí ale podal, tak...sem si to prostě nevzala. Nespolkla sem jí. Nevim. Já vážně nevim, celej ten večer/noc se nesl v heslu: "já fakt nevim". Dala sem jí místo toho do kapsy s tim, že jí třeba ušetřim na večer, kdy se mi bude víc hodit. Nebo to taky bylo možná kvůli tomu, že sem ho jenom čistě chtěla pozorovat najetýho, zatimco já budu uplně v pohodě. Ale pochybuju, že sem v tom momentě byla schopná takových úvah. Moje jediná úvaha byla "ano-ne" koule a rozhodla sem se pro "ne". Až po chvilce si muj zhulenej mozeček uvědomil, že to asi neni uplně slušný a že by tohle hodná holka nikdy neudělala. Jenže pak zase *puf* a bylo mi to jedno. On si toho nevšimnul, měl za to, že sem si jí dala. Tak sme šli dovnitř na tu tancovačku. Pobyli sme, líbali se a mě to bylo tak skvěle všechno ukradený, že sem na sebe teď zpětně pyšná. Takhle velkou dávku toho krásného přístupu: "i don´t give a single fuck" už sem u sebe u tak intenzivní situace, kterou tahle měla za normálních okolností být, dlouho nezažila. Zezadu se po mě plazil nějakej kluk, kterýmu sem prakticky lhala v tom, že sem si vzala kouli, kterou mi on daroval a navíc sem byla strašně neupravená, takže sem opravdu připomínala klasickou žižkovskou smažku. A bylo mi to úúúplně ukradený. Nádhera.
Po dalšim brku nebo dvou brkách sem si řekla, že dost, že jedu dom. Únava, strašně moc únavy. Začal mě přemlouvat. Hodně hodně moc přemlouvat, ať zůstanu. Že pojedeme společně k němu domu. Že to nemam kazit. Že si to chce dneska užít. Že mě tejden neviděl a že mě zase teď neuvidí přes víkend. Že se těšil. Že mě má rád. Že...postupem času už sem slyšela jenom bla bla bla a blabla. Držel mě takhle dost dlouho, ačkoliv sem mu řikala, že už chci jít, že mi jede autobus. Zas tak moc zhulená a vožralá sem nebyla, abych se nechala zatáhnout k němu domu. Navíc sme si každej jeli svoje, on už byl uplně vyjetej a já jenom pořád v klasickym stavu, ve kterym se nacházim minimálně dva večery v tejdnu. Když se mě ptal na to éčko, tak sem mu jednoduše řekla, že mi to vůbec nenajelo... Eště pár chvil mě vydržel zdržovat, ale pak pochopil, že to nemá cenu a pustil mě. Když už sem stála na zastávce, tak eště volal, ať se vrátim. Odmítla sem. Tak se prej uvidíme jindy. Cestou domu mi v hlavě běželo spousta pochybností o tom, proč mě to nechává tak chladnou. To, co se právě stalo a právě děje. No, prostě nechává.
Necítim nic. Možná tohle sou silný slova, něco přece musim cítit. Jo, cítim údiv. Údiv nad tim, že nic necítim. Ponožka neni hnusnej. Ponožka neni ani nepříjemnej. Ani blbej. Ani cokoliv jinýho špatnýho. Jenže, to tam neni. To...něco. Něco, co bylo všude jinde. Něco, co způsobuje každou mojí zamilovanost. Takovou tu zamilovanost, která nezáleží na tom, jak ten dotyčnej/dotyčná vypadá, co umí, jak mluví, jak je oblečenej, jak moc je nebo neni ošklivej. Vždyť já sem vždycky zamiluju to tak odlišnejch lidí, který prakticky nic nespojuje, žádnej společnej znak. Jenže u Ponožky to zatim nepřišlo. Řikam zatim, vždycky musim počítat s rezervou. Že se do něj třeba už zejtra uplně zbláznim. Kdo ví...
Viděli sme se. V neděli. Doprovodil mě skoro až domu. Opět mi řekl, že mě má rád, když sme se loučili. Mlčela sem a přiblble se usmívala. Ten úsměv byl asi i trochu falešnej. Taky mi řekl něco, co pro mě samo o sobě mělo dost velkej význam. Když sme seděli v jednom podniku, tak v narážce na mě a na něj řekl: "Třeba si na mě zvykneš". A to je přesně to, co si myslim. Třeba si na něj zvyknu. Všchno, co potřebuju. Zvyknout si. Sem vlastně ráda, že to neni další kluk, kterýmu bych padla k nohám a udělala pro něj všechno. Zůstávam chladná, nechávam si platit věci a tvářim se, že je to v pohodě. Protože já to potřebuju. Potřebuju tenhle aktivně projevenej zájem o mě.
Možná teda budu mít brzo zase oficiálního přítele. Taková věc se hodí jenom na to, abych měla se s kym ukazovat ve společnosti. V tomhle případě. V případě, že nejsem zamilovaná. Nebo aby nás někde náhodně viděl muj bejvalej a třeba by to v něm vyvolalo nějakou žárlivost a závist. Třeba. Co já vim, jak to teď se mnou má, jak moc na mě zapomněl a nezapomněl. Jenom se trochu bojim, abych nepropásla lepší šance. Když se budu ukazovat s jednim chlapcem, tak by to mohlo ostatní chlapce odradit. A to by mi nevadilo v případě, kdy bych netoužila po ničem jinym než po tom jednom oficiálnim chlapci. To ale tak uplně neni.
Nezamilovala sem se a cítim se skvěle.
Teď zase na jinou notu...nechci bejt svině. Už i tak sem svině dost sama vo sobě, tak proč to eště přikrmovat. Nechci bejt na Ponožku svině, tahat ho za nos, jak sem do něj zamilovaná, i když nejsem. Na druhou stranu bych zas byla nasraná, kdyby jeho zájem o mě zmizel. Protože taková já už sem.
Uááá...kurva, netušim, co mam dělat.
Pomoc.
Stejně si myslim, že za to může Kalousek...


Tak to nehrotim, zatim nic nehodlam hrotit a radši si poslechnu Deep Purple.

Přesto...ta moje pasivita je vážně divná. Páč pochybuju, že bych konečně našla vnitřní mír. Všechno je tu eště. Minulej rok sem touhle dobou nejvíc intenzivně mrdala s bejvalym šoustkamarádem. Chodili sme do naší starý hospody. Ta už je dávno v hajzlu. Bavili se. Všechno bylo fajn a bezstarostný. Achjo. To je příklad toho, jak se chovam a co cítim jako zamilovaná. Pořád eště. I přesto, co se teď děje. Já sem do toho kreténa pořád zamilovaná. A to sem mu to vyčítala. Vyčítala sem mu to, jak nechápu, jak jakože do mě neni zamilovanej. Jak jakože ke mě nic necítí. Jak je to možný. Vždyť si tak rozumíme.
A teď. Teď to vidim na sobě a na Ponožkovi. Taky nejsem zamilovaná. Učebnicovej příklad. Učebnicovej příklad nezamilovanosti. Hm, až na to, že já mu teda zatim nelžu takovym způsobem, jako mě lhal bejvalej šoustkamarád. A taky s nim nešoustam.
Nenávratnost okamžiku je pěkně napíču.
Mimochodem, mám lístek na Black Sabbath. Oujé.
Ámen
Rokenrol vám všem

Pohádka totálního realismu

4. října 2015 v 22:48 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Jednotvárné cosi, co sem čekala. Nedivím se. Je jenom další pátek. Další pátek na seznamu jízdního řádu přímo do sraček a přímou linkou. Okey, musela sem přestupovat.
Z piva na rum.
"Nepiju tvrdej", tvrdim. Moje drahá přítelkyně mi položila dlaň na čelo, zda- li nejsem chorá.
Nejsem, opravdu tvrdej nemusim.
Hned následující moment sem do sebe hodila půlku panáku rumu. Ne nějakýho nechutnýho rumu, ale jednoho z nejlepších a nejdražších. Ťukam si s drahou přítelkyní a podnapilim barmanem, co se mě při příchodu pokusil políbit. Zapíjim první půlku rumu pivem, který mam ve VIP skleněnym půlitru a naleju do sebe i tu druhou. Normálně se tady totiž pivo točí do kelímků. Stejně jako ty panáky sou v čemsi z plastu na jedno použití, takže s nima nejde dobře ťukat. Kurva, to asi nebyl nejlepší nápad. Je mi trochu blbě. Jdu na záchod a vybleju se. Už to ani nevnímam, blejt umim tak dobře, jako nikdo jinej. Mam to skvěle natrénovaný kvůli svojí kouzelný bulimii. Pak si ubalim cígo a jdu ven. Vevnitř se totiž nesmí kouřit. Přidává se ke mě onen podnapilý známý barman. Asi sme si povídali. Asi o drogách, mam takovej pocit. Hledam si spoj domu, chci domu. Sem na sračky. Zase.
Loučim se s drahou přítelkyní za barem a pak s podnapilim barmanem. Ten mě pevně obejme a začne líbat. Sem příliš slabá na to, abych se ubránila a vlastně...je mi to uplně u prdele, protože sem vožralá. Hm, tak se mu to nakonec podařilo. Snažil se o to asi poslední půlhodinu. Alespoň ke mě zase někdo projevuje nějaký city. Co na tom, že si to zejtra nebude pamatovat a já snad taky ne. Jak hlásá novodobá filosofie: "YOLO".
Pouští mě a já odcházim na tramvaj.
Jedu domu.
Sem na sráč.
Jedu domu.
Sem na sráč.
Jedu domu.
Sem na sráč.
Nebyla sem na sráč a ani sem nechtěla. Nevim, jak se to stalo. Když sem seděla před pár hodinama na jedný akci, tak sem byla uplně střízlivá a trochu doufala, že mi to tak vydrží celej večer. Možná ani to ve skutečnosti nebylo dobře- potkala sem tam totiž svýho bejvalýho muže. Hm, no jo, to se tak občas stane. Seděla sem u stolu se svýma kamarádama, když tu najednou vidim, jak se blíží. Projde kolem mě a slyšim: "Čau *mé ctěné jméno*!"...eh? V šoku z toho, že se pán milostivě rozhodl mě pozdravit, sem mu asi ani pořádně neodpověděla.
Tyvole, on mě pozdravil. To...to neudělal od tý doby, co už nejsme spolu. A to sme se samozřejmě mezitim několikrát potkali. Nikdy předtim mě nepozdravil. Proč teď? Proč zrovna teď? Bylo mu to už trapný kolem sebe chodit beze slov? Asi jo, mě už to taky bylo pěkně trapný. Dělat, že se neznáme. Ale byla sem prostě větší srab než on. Větší srab na jeden blbej pozdrav. Jo, asi mě to trošku vykolejilo, ale jenom trošičku.
Hodně sem se lekla, když ke mě něco přiběhlo zezadu a dalo mi to polibek na tvář. Kdybych měla hlavu natočenou jenom trošičku jinak, tak to je na ústa. To nic, to jenom takovej zvláštní člověk z okruhu známých mýho bejvalýho. Asi mě rád viděl, ale opravdu sem se ho lekla. Třeba mě právě něčim nakazil. U tohole konkrétního člověka je to dost pravděpodobný. Eheheh...
Začala mě bolet hlava. Nevim z čeho, zatim sem nechlastala. Z pozdravu od bejvalýho? Vážně? To snad ne, z toho mě hlava bolet nemůže. Z těch hipstrů všude okolo? Jo, to už je pravděpodobnější. Z toho, že už je devátá večer a já nejsem ani trošku opilá? To je taky pravděpodobný. Piju loka vodky, kterou tam maj nějaký lidi. Jdeme s jednou známou do potravim. Ona si kupuje něco k jídlu, protože má hlad a taky jí bolí hlava. Já ne. Já hlad opravdu nemam. Když mi pak nabízela zavařenou okurku, tak se mi udělalo blbě jenom při tom pomyšlení, že bych do ní kousla. Nechápu, jak si někdo může koupit zavařovačku plnou okurek a sníst jí. Tfuj, jídlo. Koupila sem si vodu a to mi stačí. Sháníme paralen, půlíme si ho a doufáme, že nás hlava bolet přestane. Přestala. Přestala s dalšíma lokama tý vodku od tamtěch lidí.
Opustila sem tohle divný místo plný děcek a hipstrů při příležitosti doprovození pár kamarádek na tramvaj a odešla jenom o pár ulic dál do jedný kavárny, kde seděli moji dva spolužáci. Dávám si pivo. Přišla přítelkyně jednoho z chlapců se slovy, že dopili tu vodku, co tam byla. Ej, tak to sem tam eště mohla zůstat a dopíjet jí s nima. Nu což, dám si další pivo...to první rychle zmizelo. Volam J******** ať dorazí. Měl tu bejt už dávno, domlouvali sme se předtim. Oznamuje mi, že nakonec nedorazí, že skončil na nějakym privátu a že kdyby bylo na něm, tak se zeptá, jestli tam taky nemůžu přijet, ale že už tam přede mnou přijeli dva jeho kamarádi a že už je tam moc lidí prej. No a co, stejně ty lidi, co ten privát organizujou neznam. Pokračuje v tom, že ho to ale sere, že mě dneska chtěl vidět a že se teda uvidíme zejtra. Rozloučil se se mnou slovy: "Pa miláčku, miluju tě"...nebo něco takovýho. Doslovný znění už si nepamatuju, ale rozhodně tam zaznělo "miluju tě". A možná místo "miláčku" bylo "pusinko". Jenom vim, že mě to i v tom lehce nalitym stavu, v jakym sem byla dost překvapilo. Tohle mi nikdy předtim neřek. On to totiž myslel vážně. Prostě mu to spontánně vyklouzlo z úst. Hned pár sekund na to totiž začal zdůrazňovat, jak moc je ožralej. Asi si uvědomil, co mi vlastně řekl a chtěl to trošku za něco skrýt. Achjo, ten kluk se od našich čtrnácti let nezměnil. Přesně takovouhle historku už sme si jednou my dva prožili. Vlastně už si na to moc nepamatuju. Nepamatuju si, jak to skončilo, ale vim, že mi tenkrát psal na fejsbůček. Jo, asi nám tehdy bylo těch čtrnáct a on byl ožralej a nedokázal se vymáčknout, když se snažil mi vyznat lásku. Prostě olol. Historie se opakuje. Až na to, že teď už sme dospělí. Prej. Občanka to povídá...
A taky to, že už mi žádnou lásku vyznávat nemusí. Je mi skoro všechno jasný. My dva spolu máme opravdu zvláštní vztah. Ne, že by mi to takhle nevyhovalo, ale docela by mě zajímalo, co bude dál. Jestli spolu dřív skončíme v posteli (a tentokrát už ne tak nevinně, jako tomu doposud bylo) nebo jestli si eště předtim, než se to stane, na plnou hubu řekneme, že spolu chceme nějak oficiálně fungovat. To je ale asi píčovina, moc si nedovedu představit, jak by to bylo. A jestli bude, tak to asi určitě nebudeme hrotit. Vlastně už to nehrotíme ani teď a přitom je mi jasný, že jeho city ke mě budou poněkud romantickýho rázu a ne tak uplně kamarádskýho. Jenom sem pro něj...jak to říct..no, moc velký sousto. Moc velká osobnost. Moc velkej svéráz. A z toho má strach. Nedivim se mu, já taky.
Jasněže byl ožralej. Ožralej a tim pádem i upřímnej. Sem ráda, že sem to slyšela.
Když se všichni odebrali dom, tak já mířila eště pozdravit jednu kamarádku, co maká v jednom podniku. Aneb, když ostatní končí s párty, tak já začínam. Čekáme na zastávce, děláme píčoviny a já se kouknu do strany. "Ale ale, co to nevidí oko mé modravé...?" Několik metrů ode mě čeká na zastávce i muj bejvalej muž. Sám. Asi si mě nevšimnul. Zvláštní náhoda. Muj kamarád nám hledá spoj, žel bohu jede jinam než já a proto nastupuju do přijíždějící tramvaje sama. Sama a se mnou sám i muj bejvalej muž. Teda do jiných dvěří. Stojím a on sedí. Sedí tak, že na mě vidí a já vidim na něj. Je v prdeli, uplně na sračky. Klasika u něj. Pozoruju ho v odraze skla, abych na něj nemusela koukat přímo. Všimnul si mě, kouká na mě. Občas. Se zkracujícim se časem mýho vystoupení z tramvaje se mi do vožralý mysli čim dál tim víc vkládá nápad, že za nim pujdu, pozdravim ho a alespoň se ho zeptam, jak se daří. Neudělala sem to. Prostě sem vystoupila a musela se usmívat, když sem ho tam viděla, jak sedí uplně zkácenej na okýnko. Vzpoměla sem si na starý dobrý časy, kdy sme takhle zkácený vzájemně s hlavama na ramenou jezdili v noci tramvajema spolu. Achjo, to je strašnej vokurka vožralej ten kluk...
Občas mi chybí. Když sem ho viděla, tak mi chyběl. Teď mi taky chybí, když na něj myslim. Ale předtim to asi bylo horší. Bylo to zvláštní protože sem byla nalitá a když je člověk nalitej, tak je všechno víc...intenzivní. Jenom to líbání s tim známym potom už tolik intenzivní nebylo.
Někdy prostě sice je tvuj jazyk v puse někoho jinýho, ale tobě je to uplně ukradený.
A někdy tam v tý puse někoho jinýho neni a ty máš pocit, že kvůli tomu skočíš třeba z mostu, aby bylo líp.

Pak sem si taky v sobotu řikala, že nebudu pít. Dopadlo to asi tak stejně, jako když sem si na začátku září řikala, že nebudu pít přes tejden, když jdu druhej den do školy. Ahahaha, prostě chlastam. No a co.
Začíná večer a já jedu do kavárnobaru za kamarádkou a spolužákem, protože tam jeho kamarád točí pivo. Bohužel žádná slevička (na který sem zvyklá já, když někde moji kamarádi točí pivo) hmmm. Nevadí. Připojuje se k nám další člověk, prej bejvalej spolužák mýho spolužáka. Muj spolužák odchází a nechává nás tam samotinké. Nevadí, ten člověk, se kterym sem se právě seznámila balí brko. Výborně, to sem potřebovala.
Sem zhulená a míříme s kamarádkou někam jinam. Éch. Nacházim se v hospodě, kam nechodim od doby, co se se mnou rozešel muj bejvalej muž. Protože se tam často nachází on. Překvapivě se tu dneska ale nenachází, je tu jiná párty. Ta tráva, co sem hulila s tim člověkem byla asi hodně dobrá. Moje zhulenost je obrovská a vnímam to. Čumim na ty místnosti tady, na ty stěny, zrcadlo, židle, stoly, záchody...sakra vzpomínky. No, trávila sem tady s nim fajn večery. Ale to už je pryč. Dali sme si asi dvě piva a jedeme pryč. Do jinýho podniku. Tam byl sraz s mýma spolužákama. Už sme docela s hladinkou. Obě dvě a já navíc eště zhulená něčim příšerně zabijáckym. Tohle je podnik, kterej sem sice znala, ale nikdy sem tu extrémě netrávila čas. Byla sem tu teď párkrát s jednim zvláštnim člověkem. Je to docela fajn člověk. Má trávu, asi dost hulí. Ale je fajn. A zvláštní. Neustále mi píše a ani mi to nevadí. Každopádně ten podnik mi v něčem připomíná nejlepší léta mojí nejmilovanějsí hospody, kterou zrušili. Ten první rok, co sme tam chodili, kdy tam eště nebylo tolik lidí, tolik cizinců a tolik děcek. Jediný děcka tam sme totiž byli my, hehe. A ne že by tahle hospoda byla mojí starý zrušený hospodě nějak podobná vzhledem, ale prostě mam takovej pocit. Taková zašívárna, veřejnej obejvák, žádný světlo, kouř co se dá krájet a prostě divnopajzl. Jo, ze všech podniků, co sem zatim navštívila je tenhle nejvíc podobnej mojí starý zrušený hospodě. Dokonce ani ta samotná hospoda otevřená na novym místě si neni tolik podobná, jako tenhle podnik s ní. Musim sem chodit častějc, i když je to trochu víc dál. Jenom tady teda maj normální záchody, což v mojí starý zrušený hospodě neexistovalo. A taky levnější pivo.
Najednou sme s kamarádkou zase na cestě. Opustili sme tam moje bejvalý spolužáky, asi si dali pár piv a teď asi jedeme za J*******, kterej chudáček pracuje v jednom podniku. Všechno je to asi, protože sem opravdu zhulená a netušim vůbec nic. První věc, co nám náš kamarád-barman řekne, když dorazíme do toho podniku je: "Jeee, to je sladký... Vy jste uplně na sračky". Má pravdu, chlapec... Sme na sračky. Já teda víc zhulená, než na sračky, ale stejně sem na sračky. Postupně nám dochází, že se tady asi koná...svatba? Vážně? Vážně sme se dostali na svatbu? No jo, vždyť mi to vlastně J******* psal, že tu dneska maj svatbu. Olol, sme na něčí svatbě a asi bysme tady neměli bejt. Teď už je to všem asi stejně uplně jedno, protože sou tu všichni strašně vožralý. Moje kamarádka přichází k rautu a začně žrát. Když mi podává plátek sýra, tak překvapivě neodmítam. Je to tim, že sem zhulená. Jo, když hulim, tak mam i hlad. Jako né, že bych na posezení zhulená snědla celou kachnu, ale je to najednou jiný. Muj mozek pracuje jinak, když vidí to jídlo a jí ho. Tak víc jakože...může. Jakože mi nevadí ten akt toho, že jim. Hm, co je to? Hulenim proti anorexii?
Asi si dáváme eště pivo. A další nějakej drink. Asi to byla vodka, tonic a citron. Asi. Kamarádka povídá, že nevěsta právě zblila celý hajzly. Pěkný no, to sou ty svatby. Prstýnky, pivo zaprcaný, duranga, vokurky vožralý, SS division wallonie, Stránskej vyprcanej, zasranej kelt a tak dále, žeano...
Kamarádka mi odjela domu. Potloukam se tam teda sama. Vidim kněze. Zajímalo by mě, jestli je taky vožralej, jako všichni ostatní. Vypadá to, že spíš ne. Cítim, že už mam dneska dost. Oznamuju J******** a kamarádovi-barmanovi, že jedu dom. Nenechávam se zlákat jejich opileckýma nabídkama, jakože ať nikam nejezdim, že dáme eště pivko a panáka.. To je strašný, když někdo pracuje jako barman, tak je fakt permanentně vožralej v práci. Oba dva sou totiž minimálně tak v prdeli, jako já a asi eště víc, než já. Kamarád po mě vyžaduje pusu na tvář, tak mu jí dávam a loučíme se. J****** mě divoce objímá a přitom mi řiká něco jako: "Tak ty mi tady líbáš kolegy?" v narážce na muj včerejší úlet. Moment, jak to ví? Aha, vždyť sem to tady před chvílí tak nějak řikala a asi tak nějak všem... Chtěla sem se ho pustit, ale místo toho sem mu eště chvíli podržela ruku a řekla, že bych toho chlapce včera nelíbala, kdybych nebyla opilá. On řikal, že to chápe, že se mu to včera taky stalo. Pak dodává, že málem. Takže nestalo. No nevadí. Obímáme se eště jednou, stejně tak dlouze a on mi dává pusu na ucho. Měla sem nutkání mu to oplatit, ale asi by to v tu chvíli už vypadalo divně, takže sem to neudělala. Ale tohle naše obejmutí bylo takový...jiný než všechny ostatní předtim.
Hm, máme se pravděpodobně rádi. To je dobře.


Budou tu The Prodigy. Během příštího tejdne by mi už měl přijít lístek. Neskutečně se na ten koncert těšim, protože pujde hodně mých kamarádů, takže si to užijeme o to víc. Jedu si teď znova to nový album. Je boží a doufam, že to všichni vědí.The Day Is My Enemy. Story of máj lajf, ciwe. Fakt že jo. Hypnotický. Magický. Úžasný. Plánuju na tom koncertu hodně koulovat a koksovat. Ať mi třeba upadne nos. Už sem měsíc žádný drogy nepožila a do toho koncertu ani nehodla. Na co taky. Tady už nemůže nastat lepší příležitost do sebe vpravit stimulanty než koncert Prodigy...

Jenom jedna věc mě sere. A to, jak se zase roztrhnul pytel s těma koncertama. Ty Prodigy přece jenom nejsou zdarma a teď dou do předprodeje lístky na Black Sabbath. Nestěžuju si, panebože, samozřejmě, že ne. Jenom to, když se dozvíte, že tu budou Sabati a že okamžitě musíte koupit lístek, protože tak tři hodiny po začátku předprodeje už ty lístky nebudou. Minule to tak bylo, myslim dva třináct. Ale stálo to za to. Ta první lajna tenkrát byla priceless. Jo, kurva! Sabati! Budou Sabati! A zase první lajna. Jinak ty koncerty prostě nejdou prožít, než v prvních lajnách...
A abych nebyla tak zkurveně pozitivní...až pujdu na koncert Black Sabbath, tak už budu muset mít po maturitě a budu muset být přijatá na vejšku. Kurva, budouctnost...
Ámen
Rokenrol vám všem