20. října 2015 v 0:37 | Pražský poděs
|
Dej si pozor
na dveře,
na déšť,
na světla v noci po ulicích.
Proces proběhnul- nic se nestalo!
Jen padlo pár hlav, jinak se nic nestalo.
Padla hlava z kvítí různých barev.
Rozmanitosti plná. Krásy a naděje. Slepá víra v lepší zítřky.
Ideály vytekly ven na holou zem.
Padla hlava, která chápala a měla úctu.
Padla rozumná hlava.
Ve městě je dům. V domě byt. V bytě muž a
...děvče.
Pod dohledem dozorce.
Dozorce bez výrazu,
pokorně a s láskou přijímajícího vše,
co se děje pod jeho železnými podrážkami.
Město ztracených panenství.
Oběti války táhnou se krajinou. Chybí jim ruce, nohy a
rozum.
Ozývají se z říše mrtvých.
Ujela ruka s kořenim.
Příliš ztracených chutí v jedbom městě.
Město ztracených panenství.
Leží v posteli. Děvče.
Dětství je dávno pryč,
dospělost kouká zpoza rohu. Čeká.
Přivázaný nohy, přivázaný ruce
řetězy z můr a běhů.
Roubík v ústech zklamáním smrdí
a kyselina z očí teče místo slz.
Teplý dlaně, ne řetězy kolem štíhlých kloubů.
Sametový jazyk místo roubíku na ústech.
Jsou pryč. Jsou pryč a nikdy se nevrátí.
Jenom pár jar mladé tělo zažilo.
Přes rány bez obvazu všechny ty jara přešly.
A teď.
Přivázaný nohy, přivázaný ruce
řetězy z můr a běsů.
Nic nechce, ústa pevně zavřená.
Hlavně už žádnou krev
a mléko.
Pouze chmýří pampelišek letí směrem k nebi.
Co se stalo? Dávno to neni.
Flashback.
Hrabeš se v tom, jak žid v popelníku...
Kdyby se tahle básnička překreslila do obrazu, viděl bych nějakýho úchyla co leži na holce přivázaný k posteli, pusu má přicuclou k jejímu prsu, saje mlíko, přitom jí kouše a v jedný ruce má sáček s kořením a rozhazuje to po ní.
Možná bych to i nakreslil kdybych to uměl..