"Kdyby ses mi chtěla vybrečet na rameni"

31. října 2015 v 14:42 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Kolize, krize, peripetie,...a dál je to zatim v rukou božích. Protože se opět děli na konci října věci. A já už jenom tak bloumam, chodim městem, sem fascinována vlastnim životem a tim, co všechno se dělo, děje a nevim.
Nevim, nevim, nevim.

Ty nejlepší věci opravdu přicházeji nahodile a asi i v ten nejmíň vhodnej okamžik. Prej byl ten den úplněk. To by vysvětlovalo spoustu věcí. To je tak, kdy sem byla s prarodičema v restauraci při příležitosti oslavy dědových narozenin. Nic, koukam na FB co se děje, nic, píše mi Ponožka, klasika, nic píše mi...wut??? Srsly? Nespletl se? Eh..oh..ááá...echm, co teď mam dělat. Na mym displeji se leskla zpráva s tim, jestli nechci jít dneska večer na jeden koncert a že je to zdarma. Tu zprávu mi napsalo stvoření, který sem nedavno prohlásila tim nejdokonalejšim ideálem krásy. A pořád si ta tim tvrzenim stojim. Trochu mi sešel z mysli, vždyť sme se nijak nevídali a předevšim mezi tim, jak sme se naposledy náhodně potkali přišli moje trable s Ponožkou, takže sem na něj vzpomínala maximálně, když mi lajknul fotku, či statůsek na FB a smutně to uzavřela s tim, že k takovýhlemu klukovi nikdy nemam šanci se dostat blíž. Hehe, typickej příklad "idola" tenhle kluk. A to sem si naivně myslela, že s mojí dospělostí se mě tyhle věci přestanou týkat. Žádný tajný sledování objektů zájmu na fejsbůčku, žádný nenápadný plížení se na události, kde odklikl "zůčastní se", žádný chichotání se s kamarádkama, žádný...no a tak dále. Ehm, abych tady neudělala obrázek toho, že se neumim chovat jinak, tak ne, nesleduju jeho zeď každou půlminutu, nepronásleduju ho na akce, kde odklikl "zůčastní se" a...chmpf, jo, s kamarádkama se chichotam, to zas jo. I když tady o tom ani nejde pořádně mluvit, toho kluka sem viděla třeba tak pětkrát v životě, z toho mezi náma tak čtyřikrát došlo k nějaký interakci a najednou sem zjistila, že toho hezkého chlapce mám v přátelích.
Říkejme mu třeba...Iblís. To protože to bude mít souvislost s něčim, co pozdějc snad nezapomenu zmínit. Taky protože "ďábel" se mi jako slovo tolik nelíbí v týhle situaci a navíc...teď sem totálně zažraná do samostudia Koránu, kvůli přijímačkám na vejšku a momentálně mi v pozadí jede audio několika prvních súr, což je prakticky starej zákon a to slovíčko Iblís se tam vyskytuje dost často. Tak proto. A eště protože ten kluk opravdu působí jako ďábel, satan, Iblís, prostě taková ta entita, co dokáže svést jedinym pohledem...
A tak se mi stalo, že sem po strašně strašně strašně moc dlouhý době chytla něco, co bych přirovnala jakémusi záchvatu. Okamžitě po tom, co sem se s nim dohodla, že teda jako klidně a v kolik a kde a takový nesmysly, tak sem odběhla na hajzlíky. Zamknula sem se v kabince a chtělo se mi strašně moc křičet, tak sem křičela hodně potichu. Nechápala sem to. Za prvý sem nechápala, že mě tenhle člověk vůbec někam zve a za druhý sem nechápala, že sem z toho tak udělaná a že mam takovejhle záchvat. Všechny moje hormony se chtěly nějak projevit. Cítila sem, že asi vybuchnu. Už totiž kurva dlouho sem takovejhle záchvat neměla kvůli chlapovi. Naposledy se mi to stávalo se starym děvkařem a to už je pěkně dávno, mezi tim pár těch chlapců bylo, ale ani jednou. Až teď. Až teď a navíc vlastně ani o nic nešlo. Jenom se mě zeptal, jestli s nim pujdu na koncert a předtim do hospody na pivo. Takže...má to být rande? Nemá to být rande? Sakra, byla sem uplně zmatená. Navíc sem eště musela před rodinou minimálně dvě hodiny předvádět, že sem okey. Přitom sem byla rozpálená do běla kvůli jednomu setkání s jednim chlapcem. Mezitim sem eště musela nějak vyřešit Ponožku, se kterym sem se měla dneska sejít. Ale když...moje volba byla jasná. Nejistě sem mu slíbila, že se možná ozvu a vymluvila se na prarodiče. A vesele zamířila na místo setkání s Iblísem. Předtim eště bylo nutný si na uklidnění pustit Psí Vojáky. Nepomohlo to...

Pozn. aut.: Jo, cítila sem se blbě. Už jenom z principu, páč sem nevěděla, co to bude. Cítila sem se blbě, jednak vůči lhaní Ponožkovi, že zůstávam celej večer s prarodičema. Za druhý protože důvod toho hlaní je jinej chlapec. A prostě...sakra, já nevim. Každopádně sem výčitky překonala a šla.

Když sme spolu seděli u toho piva, tak mě eště pořád ten pocit blížícího se výbuchu nepřešel. Moje srdce bilo jako po běhu na čas při TV (což sem absolvovala jednou v životě a stačilo mi to). Klepaly se mi ruce, špatně mi šlo balit cíga. Moje plíce tahali jako o život a kouř se mi zasekával v krku. Ani to pivo sem nepila nijak s extrémní chutí a to už je průser. Když já nemam chuť na pivo, tak už to značí dost vážnou situaci. Přesto všechno...bylo to příjemný, moc mě baví toho člověka poslouchat. Jo, strašně moc lidí mu řiká, že furt něco kecá, že kecá strašně dlouho a že má být stručnější. Ale...mě to přijde uplně úžasný. Dokázala bych ho poslouchat hodiny. Je tak nápaditej a tak chytrej. Jeho deep filosofický úvahy mě baví. Fascinovaně sem ho pozorovala, koukala se do těch jeho modrých očí, poslouchala ho a omámená sem častokrát ani už neměla, co bych mu odpověděla. Často zmiňoval, že kdyby mě už to jeho kecání opravdu sralo, tak že mu to můžu klidně říct a že se bude krotit. Ale já ho pořád ujišťovala, že vůbec... Povídali sem si o studiu, o naší základce (kam sme náhodně chodili spolu, jenom do jiných ročníků), o zážitkách s drogama, pomluvili pár společných známých a tak. Po dvou pivech sme se zvedli s tim, že by bylo vhodný jít na ten koncert, když to slíbil nějakým svým kamarádům, co tam budou. Jakmile zaplatil ty piva i za mě, tak sem si řekla, že tohle má být asi skutečně nějaký rande, nebo co... A moje pocity přehormonování a výbuchu neslábly, naopak. Když sme seděli vedle sebe v metru, tak sem si všimla, že si (samozřejmě zcela náhodně, rozhodně sem mu na ony partie nekoukala celou dobu echm echm, stejně bych tam nic nevykoukala) chlapec pravděpodobně jaksi zapomněl zapnout poklopec. Ehehehehe, i přes pobavení sem dokázala si zachovat kamennou tvář a nevim ani proč, každopádně sem ho na to neupozornila. Možná sem byla zvědavá, jestli si toho všimne sám. Komický to je i v souvislosti, že jen tak mezi řečí, když sme byli eště venku prohodil, že si asi vzal moc tenký spodní prádlo. Nechápala sem. Ve spojitosti s jeho rozeplym poklopcem mi to až teď dávalo smysl. On tenhle fakt zjisti eště pozdějc, než já se slovy, že se omlouvá a že: "A já se tak divim, že mi táhne na penis"... Ehehe, zábavnej člověk.
Po doražení na to místo sem teda byla seznámena s nějakýma těma jeho kamarádama sme chvíli poseděli u piva (který mi opět platil on) a pak šli na onen koncert. Jakmile bylo po pár sonzích, Iblís se ke mě naklonil a řekl, že jestli budu mít potřebu, tak se mu můžu klidně vybrečet na rameni. Jo, přesně tak. Ten koncert byl příšernej. Tragikomickej. Hrozný.
Zeptal se mě, zda-li ho nechci doprovodit k bankomatu, že potřebuje peníze. A já že samozřejmě, tak sme šli. Když už byli peníze, tak nebyli cigára. Bohužel sme se nacházeli na takovym bohem zapomenutym místě, že všichni vietnamci v okolí zavírali o desátý. Tak sme šli o pár ulic dál. Mezitim prohlásil větu, co mě dost zaujala a byla naprosto výstižná. Řekl ji v momentě, kdy sme mlčky šli už třeba minutu. Řekl: "Je zajímavý, i přesto, jaký je ticho, tak je tady nesmírnej hluk". Měl pravdu. Ten hluk byl pravděpodobně uvnitř nás. V tý době sem mohla mluvit eště jenom sama za sebe. Ten hluk uvnitř mě byl naprosto nesnesitelnej. Napětí, očekávání, nejistota. Nic mi nepomáhalo. Žádný "dýchej z hluboka". Pořád sem jenom nevěděla, co bude dál. Bylo mi jasný, že tohle moje vnitřní napětí nezmizí, dokud se něco nestane. Tim "něco" mam samozřejmě na mysli, dokud Iblís nepřilepí svoje rty na moje. To je jediná cesta, jak mě může osvobodit z týhle vřavy v mojí mysli, co se promítala do mýho těla. Přesně při našem bloumání ulicema sem dospěla k názoru, že tohle je ten moment, kdy si holka uvědomí, že o ni má chlapec zájem. Ne ani tolik tim, že mě pozval na všechny piva, co sem měla. Ne ani tim, že mi neustále otevíral dveře a nechal mě vcházet jako první. Ne ani tim, že se mě dokonce v tý večerce nezeptal, jestli nechci něco k jídlu, nebo cokoliv jinýho. Ne ani tim, že mi neustále nabízel cigára, přestože sem mu řikala, že mam vlastní tabák. Bylo to prostě něčim jinym. Jako kdyby tenhle pocit prostoupil všechny moje smysly, ačkoliv to nebyl jenom pocit. Cítila sem to. Bylo to jasný. Vrátili sme se do klubu, kde byl ten koncert. Trochu sme se ztratili, když sme vešli na jiný schody a při rozhodování se, jestli teda projdeme klubem, nebo jestli to obejdeme venkem nastal moment ticha. Docela krátkej moment ticha, kterýmu nadcházel třeba tak tří vteřinovej pohled navzájem do očí. Iblís promluvil: "Přiznam se, že mam tohle nutkání už delší dobu". Stáli sme v úzký uličce na schodech, takže mu stačil necelej krok k tomu, aby mě objal a mohl nenuceně políbit.



Některý momemty v životě sou prostě jako když se hodně zfetujete a nejste přítomni v čase a prostoru. Nebo když se hodně vožerete a nevíte. Prostě nevíte nic. A přitom nejste ani vožralý, ani zfetovaný, jenom váš mozek asi vylučuje stejný látky a to vám dává ten pocit. Že se líbáme sem si uvědomila pořádně až třeba minutu po tom, co už sme začali. Spadla sem a přesto se pořád držela na nohách, opírala se o zeď a o mě se opíral Iblís se rty pevně přilepenýma na mých a jazykem hluboko v mym krku. Jen mi hlavou problesklo, že zase konečně líbam někoho, koho líbam dobře, protože ho líbat chci. A myslela sem tim samozřejmě Ponožku, jelikož moje polibky s nim sou spíš nenucenou povinností a ne skutečnym požitkem. Všechny moje výčitku vůči němu a tomu, co tady teď provádim se utopili během vteřiny z požitku okusování Iblíse. Iblís mi vyloženě chutnal. Neni to jako, když chutná jídlo, stejně sem pocit chuti na jídlo, či požitku z jídla už pěkně dlouho nezažila, ale tohle je něco uplně jinýho. V tomhle nebyla nicota, nebylo to jenom cosi horkýho a mokrýho, co se hejbe v mojí puse. Do toho bylo slyšet, jak z útrob klubu hrajou nějaký drumms. Byly slyšet jenom tehdy, když sem je chtěla slyšet. Nedokázali přehlučit zvuky našich společných slin na povrchu rtů. Cítila sem, když se mu zachvěly koutky a usmál se. Proplouvali mnou pocity, že bych takhle mohla strávt třeba zbytek svýho života. Balancuju na hraně schodu, vyrovnávam váhu střídavě oběma nohama, do toho tomu dává zabrat Iblísovo tělo, co se na mě nezodpovědně tlačí tak, že mi nepomáhá ani stěna za mnou. Padala sem ve svojí hlavě, naštěstí tělo eště pořád jakž takž stálo a vnímalo Iblísovo tělo čim dál tim víc intenzivně. Každej muj a jeho pohyb se stal našim společnym pohybem. Bez nějakýho předchozího přemejšlení sem se několikrát přistihla, jak se moje nohy začínaj čim dál tim víc od sebe vzdalovat a moje pánev se snaží přiblížit co nejvíc pánvi Iblíse. Měla sem oči lehce zavřený, jenom občas sem je pootevřela. Taky mi několikrát problesklo hlavou, jak bych si počínala v situaci, kdy by mě začal lehce pobízet k odchodu na záchodky, co byli třeba metr od nás. To je to, čeho sem se bála, že by mu šlo jenom o jednovečerní záležitost. Ale to by mě asi nepředstavoval pár svým kamarádům. Nebo právě naopak: "Koukejte, jaký krásce sem se dostal mezi nohy". Každopádně tenhle scénář se nekonal, ačkoliv kdybysme oba dva chtěli, tak by se asi konal. Bylo jasný, že nám to ani jednomu nestačilo...jenom tady tak stát a líbat se. Snažili sme se vzít si z toho druhýho, co nejvíc to šlo. Projížděla sem mu prstama ve vlasech a po tváři, lehce ho tahala za vousy. Kousal mě na krku, pevně držel za zadeček a v pase, občas mi taky přejel konečkama prstů přes nos a rty. Z těch stovek polibků, co mezi náma za tu dobu proběhly byla většina divokých, jako utržený ze řetězu. Jen se střídali v procítěnosti a byly prokládaný těma jemnýma, jen na okraj rtů, snad ani kolikrát to ne. Občas to byla jenom hra, jestli se naše rty dotknou, nebo ne. Bylo to doslova kouzelný. Nemohli a asi ani nechtěli se od sebe odlepit. Když se to konečně podařilo, Iblís prohlásil, že jestli to portvá eště nějakou chvíli, tak že mě asi sní. Usmála sem se: "Podařilo se nám poněkud zacyklit"... Pár chvil nás to eště bavilo. V objetí mi řekl se zavřenýma očima, že je teď uplně celej omámenej. Nemohla sem nijak reagovat slovama, co dodat...taky sem uplně omámená. Chvíli nám i stačilo se na sebe jen tak usmívat. Šli sme ven na cigáro a pak zase dovnitř ke stolu za jeho kamarádem s nějakou slečnou. Dali sme si eště pivo. Moc sem si nebyla jistá tim, jak se mam teď k němu chovat tim, že tam byl ten jeho kamarád, ale Iblís to vyřešil za mě. V klidu mě tam ve společnosti líbal. A to nejen tak lehce a slušně... Cítila sem se jak v nebi. Veškerej ten muj stres a nervy byly propuštěny na svobodu. Ten jeho kamarád se s tou slečnou vydali kamsi do nedaleké hospody za nějakou společností. Ten koncert tady totiž opravdu neměl cenu. Iblís se mě zeptal, jestli se mi tam chce taky. Ach, jak slušné se nejdřív zeptat mě. Ale já sem pro každou hospodu, takže sme jim jenom řekli, že za nima dorazíme hned, jak dopijeme naše piva.
Hned, jakmile budeme mít eště možnost se pár minut olizovat v soukromí. Dost dlouho sme se po sobě opět nenasytně sápali. Rozpačitá sem byla v momentě, kdy se mě zeptal, jak to dělam, že jsem tak krásná. Vim že ze zmínění tohohle faktu už bejvam častokrát unavená, ale od něj mi to spíš způsobilo zamrazení a neschopnost jakkoliv reagovat, jenom se přitrouble usmát a říct, že mě to dostalo do rozpaků, protože neumim přijímat lichotky. Mě by spíš zajímalo, co ten kluk dělal před našim setkánim za temný rituály a kolik obětovat novorozeňat a panen, že mi připadá tak neodolatelnej. To by vysvětlovalo jeho pětiminutový spoždění, kerý měl při setkání. Už to uplně vidim: "Hej, promiň mi spoždění, musel jsem vymačkávat krev z novorozeňat, pak se v ní vyválet a celý to obětovat Satanovi, abych se ti líbil". Ehm, moje fantazie je divná planeta. Ne, to neni reálný. To by totiž tyhle rituály musel konat před každym našim setkánim, což nedává smysl, jelikož všechny naše setkání až doposud byly dílem náhody. Uh, už zase přemejšlim nad sračkama. Ale teď vážně, nechápu to, Nechápu, jak z toho kluka můžu bejt tak vodvařená. Jo, fajn, je hezkej, možná krásnej, možná nádhernej, ale to přece nemůže bejt jenom to. Urgh, já fakt nevim, sem v koncích.
Jeli sme chvilku tramvají a jak sme tak byli na tý jedný sedačce a zaseknutý na sobě tak se nám podařilo o jednu zastávku přejet. Heh, stává se. Fascinovaně jsem (jak jinak taky v případě, když se jedná o Iblíse) pozorovala nás dva v odrazu okénka tramvaje. Seděla sem mu na klíně čelem k tomu okénku, objímal mě kolem pasu, měl zavřený oči a položenou hlavu na mym rameni. Ten den sem měla dokonce poněkud složitej účes, protože byl čas si ho udělat a pomohla mi s tim babička. Takovej pěknej, uhlazenej, jakoby dva drdoly ale na jinej způsob. Zcela rozdrbáno. I Iblís urtpěl ztrátu účesu. Ten člověk má dost dlouhý vlasy, skoro jako já, ale jinej typ. Jeho úhledný culíček byl též zcela rozdrbanej. Při tomhle vzezření alá "vůbec sme se nemuchlovali ehm ehm" sme dorazili ruku v ruce do tý hospody. U stolu bylo pár mě neznámých tváří, ten člověk se kterym sme byli předtim na tom koncertě a...jedna známá, kamarádka mýho bývalýho muže. Když viděla, že se k sobě s Iblísem nějak máme a jak se držíme pod stolem za ručičky, tak po něm prej hodila nějakej zvláštní pohled (kterej sem já teda neviděla), na nějž on reagoval slovy: "Ten pohled se mi vůbec nelíbil, mam strach, že něco chceš..." A ona na to: "Pojď se mnou ven na slovíčko". Než se vrátil, ubalila sem si cigáro a přemejšlela, co mu asi tak chce. Vlastně...bylo mi jasný, co mu chce, ale nevěděla sem, jak to podá. Ne fajn, kecam, moc sem netušila, co chce. Tušila sem, že se to pravděpodobně bude týkat mýho vztahu s mym bejvalym mužem, ale nechápala sem, proč by mu něco takovýho chtěla řikat, když předpokládam, že to Iblís stejně ví.
Téměř okamžitě, jak se vrátili, tak se mě zeptal: "Tys chodila s *jméno mého bývalého muže*? Mlčky sem kejvala hlavou a sklopila oči. Připomínat si teď toho chlapce bylo to poslední, co sem chtěla. Eště se zeptal, jak dlouho. Překvapilo mě to, měla sem za to, že tenhle fakt neví, vždyť nás dva muj bejvalej vlastně seznamoval. Asi si nevzpomínal. Zato já jo. Přesně si to vybavuju, jak sem ho tam viděla sedět vedle mýho tehdejšího muže a jeho modrý oči, co mě probodávali jako nože. Jo, ten kluk už mě zaujal tenkrát. Dál už se nevyptával a jenom mluvil o nějakym malichernym sporu, co teď s mym bejvalym má. Jak postupoval čas, ubývali nejenom lidi okolo stolu, ale asi i lidi v celý hospodě. Seděli sme s Iblísem u stolu sami, objímali se a líbali. Vtipnej moment byl, když kolem našeho stolu procházel nějakej o minimálně dvě generace starší nalitej chlápek, o kterym Iblís řikal, že s nim má strašně podivný historky a že je ten chlápek celej divnej. Zeptal se Iblíse, jestli mu nedá cigáro. Iblís mu to cigáro podal a on mu řekl: "Vůbec se mi nelíbil pohled, cos na mě hodil". Ten pohled, o kterym mluvil sem neviděla, viděla sem až ten další Iblísův pohled na něj, značně tázací se pohled. "Podíval ses na mě jako ďábel", řekl ten chlápek a i s cigárem odešel. Začali sme se smát. To bych tomu chlapovi i věřila, jestli se někdo umí podívat jako ďábel, tak sem to já...a Iblís. Mě třeba přijdou všechny jeho pohledy takový... Vim přesně, to je to, co mě na něm tak přitahuje. Má pohled jako já. V jeho pohledu vidim sama sebe. Neni to o podobě, je to o výrazu, co ten pohled řiká. Vypadáme samozřejmě uplně jinak, navíc on má světlý oči, já tmavý, ale naše pohledy řikaj jedno a to samý.
Párkrát od něj padly slova, kterýma mě tak jemně a lehce zval k němu domu. Když už sem v průběhu času odmítala potřetí, řekl, že: "Ani kdybych si slíbil, že se ničeho víc dožadovat nebudu?" Byla sem nucena ho odmítnou, samozřejmě, kdyby bylo jenom na mě, tak bych ho určitě neodmítla, jenže mojí matce doma nebylo moc dobře, tak sem jí tam nechtěla nechávat samotnou a navíc sem zapoměla dát jídlo svým milovaným potkanicím. Jo, vim, že to zní hloupě se vymlouvat na potkany, ale je to fakt. Musim jim dát nakrmit, ty drobečkové na mě čekaj a chtěji mojí lásku. Lol, fakin´ chovatel... Navíc sem si plně uvědomovala to nebezpečí, že kdybych k němu domu jela a ačkoliv jeho postoj by byl "že nic víc nebude chtít", tak budu pravděpodobně "něco víc" chtít já. A z principu už nikdy nechci mrdat s klukama na první schůzce. Jednou mi tohle rozhodnutí posralo život na...doteď prakticky.
Odjížděla sem teda domu asi ve 2:30 sama. Řekla sem mu, že mi ani nevadí, že mě nedoprovodí. Zůstal v tý hospodě. Loučili sme se snad patnáct minut. Nechtělo se mi od něj vůbec pryč, ačkoliv už sem byla dost zmatená a potřebovala sem si srovnat myšleky. Nechtělo se mi přestat ho líbat, objímat, vnímat jeho přítomnost, cítit jeho vůni a hrát si s jeho vlasama. Myšlenka na potkanice mě přemohla a já se od něj odlepila. Řekl: "uvidíme se" a já dodala: "brzy".
Teď tady sedim, vzpomínam na to, co se stalo a mam opět pocit, že vybuchnu. Je téměř neuvěřitelný, že cítim to, co te´d cítim. Myslela sem, že už se to nikdy nestane. To mravenčení, nervozita, třes rukou, nejistota, musim se přiznat, že to nesnášim. Nesnášim, páč bych radši byla jistá ve všem, sebevědomá a nepadala na kolena pod pohledem jakýhokoliv muže. Když se objevil Ponožka, myslela sem si, že už se to stalo. Že se ze mě stala ta chladná bytost, co dokáže ovládat svoje hormony a city a že když se nebudu chtít zamilovat, tak že se prostě nezamiluju. Ponožka je totiž milej, je vidět, že je do mě zamilovanej a ani neni tak ošklivej a přesto sem se do něj nezamilovala. Nestalo se tak ani po určitý době. A pak náhodně narazim na Iblíse. Na stvoření, co mi vyrazilo dech.
Nechápu to. Během jednoho večera sem se uplně zamilovala. Jenom během několika hodin! Sakra, vždyť se ani pořádně neznáme. Navíc, on vypadal taky docela zamilovaně a né tak, jakože mě chtěl dostat do postele, ale tak...doopravdy. Což je taky podezřelý, protože se vážně moc neznáme a já si nejsem uplně jistá tim, do jaký míry je možný ke mě zahořet láskou na základě pár společných hodin. Jako, já sem toho schopná, ale jak moc je toho schopen on, to nevim. Musim to utnout, nebo tady o něm budu pět slávu třeba několik dalších hodin. Přijde mi vážně jako transcendentní bytost seslaná vyšším principem. Anděl spásy. Dokonalost sama. Uplně jinej, než všichni chlapi, co sem doteďka potkala. Vysněnej tolik, až je to nebezpečný. Mohla bych na něj koukat pořád a neomrzelo by mě to. Viděla sem hodně uhraničivých očí, ale ty jeho pravděpodobně vyhrávaj. Sem zmatená, strašně moc zmatená. Už třetim dnem nemyslim na nic jinýho, než na něj. Na druhou stranu sem ráda, že mam zpátky ty pocity týhle absolutní zamilovanosti. Začali mi trochu chybět. Jenom doufam, že mě opět nezničí, tak jako se to už stalo párkrát. Znam se.
"Find what you love and let it kill you."
Sem zcela omámena, chodim jak mrtvola. Nepomohlo mi ani to, že sem se s tim svěřila několika lidem. Potřebuju jenom vidět jeho. Bojim se, že to nic neznamenalo. Bojim se, že už se nikdy neuvidíme, i přestože to necítim uplně, protože tomu jednání ani jednoho z nás ten večer nenasvědčovalo. Třetí den už od něj nemam zprávy. Sice chápu, že je typ člověka, co bejvá na FB tak jednou za den a ani nemá mobil, páč ho ztratil na onom legendárnim festivalu tohle léto, kde sem třeba já byla tři dny zfetovaná, vožralá a všichni ostatní taky. To mě fascinuje, že jak všichni kolem mě ztrácí věci, tak já eště nic neztratila. Naposledy open card někdy ve čtrnácti na šrot. Od tý doby nic. Teď ztrácim hlavu. Teď sem ztratila hlavu pro Iblíse. Kdo ví, co bude dá. Kdo ví, kdy spolu zase někam pujdeme. Kdo ví, jestli vůbec pujdeme. Samozřejmě, nic jinýho, než s nim navázat nějakej hlubší vztah bych si nepřála.
Nejistota, zase sem jí našla. Spíš ona si našla mě. Hnusná, zlá nejistota. Tisíc možností. Třeba skončím s Iblísem, třeba skončim s Ponožkou, třeba neskončim ani s jednim z nich a přijde někdo novej. Nebo nepřijde nikdo novej. Možná se utuží náš vztah s J******* do takový míry, že budeme tvořit pár. Nevim, nevim vůbec, co očekávat. Za strašně krátkou dobu se stalo nečekaně moc zvratů.
Včera sem byla za Ponožkou. Ne tak zcela, nějak se mi to nepovedlo. Slibovala sem mu, že za nim přijedu okolo osmý, protože tomu lenochovi se nechtělo do města. Pořád sem se snažila, ať přijede někam, ale když finálně řekl, že opravdu nikam nepojede, tak sem se nechala přesvědčit, že se za nim stavim, ale až pozdějc, třeba okolo jedenáctý. Do tý doby sem byla s kamarádkou a řešila s ní, co se mi právě teď stalo. Když bylo okolo jedenáctý, napsala sem mu, že teprve teď budu vyjíždět. On že OK. Během sekundy se mi ale upně změnil názor a vůbec nikam se mi nechtělo. Tak píšu, že se omlouvam, ale že už je moc pozdě a že bych se pak od něj neměla jak dostat domu, že nikam nejedu. Což je pravda, od něj to jezdí fakt debilně. On přemlouval, ať si najdu jinou zastávku, že to tam jede líp. Měl pravdu. Vydala sem se na cestu a ptala se ho, jak tam docestuju, páč si z poslední cesty k němu pamatuju akorát to, jak moc sem byla sjetá nějakym tim speedem a žádnou cestu. Prej metrem. Přišlo mi to jako blbost, potřebovala sem jiný metro, než to, co bylo nejblíž, tak se tážu na tramvaj. On ať neblbnu a jedu metrem. Nechtělo se mi jet metrem a takhle sme se dohadovali docela dost dlouho. Nevadí, nakonec sem tim metrem jela a omlouvala se mu, jak sem mimo. Opravdu sem byla mimo, ani ne moc vožralá. Byla sem nějak zázračně mimo. Dorazila sem metrem tam, kam sem měla. Volá mi kamarád, ať prej koukam přivali do jedný hospody, kam sem dřív měla hodně ve zvyku chodit se svym bejvalym mužem. Jelikož už sem viděla Ponožku před sebou a tim pádem i slyšel, co do telefonu řikam, tak sem kamarádovi řekla, že spíš ne, že jsem nějaká mrtvá, aby si to Ponožka nebral příliš špatně, že se na něj zase vyseru. Muj plán byl totiž reálně takovej, že si s Ponožkou dam tam na zastávce cígo a pojedu domu. Opravdu se mi nechtělo chodit k němu do bytu, ne jako snad kvůli sexu (na což sem taky byla až příliš vyšťavená), ale prostě už sem chtěla bejt v klidu a doma, ne u někoho jinýho a pak mít eště před sebou tu cestu domu. Navíc by u něj doma bylo světlo a v tom světle by moh´ vidět tři cucfleky, co mi na krku zanechal Iblís. Snažila sem se je zakrýt chokerem, ale ten je akorát zvýrazní, jak na ten krk upoutá pozornost. Když sem se svym plánem obeznámila Ponožku, bylo na něm vidět zklamání. To je jasný. Řekl, že to teda nemá cenu a že jde dom. Ani si se mnou nechtěl dát to cigáro. Pak mi nabízel kafe a brko, jenže já ho odmítla. Bylo po mě. Jak přejetá kombajnem. Následoval divnej dialog ve kterym bylo na jeho straně cítit nasranost a zklamání a na mojí asi trošku nasrání z jeho přehnanýho očekávání a vina, že sem pyča. Což sem. Já sem pyča. Dokonce od něj padly slova, že neví, jestli to má cenu. Když sem se zeptala co, odpověděl mi, že já. Našel mi spoj domu a rozloučili sme se. Žádný polibky. Nu což, tak sem jela domu. Jenže jinym směrem, než obvykle, páč byl právě už ten kreténskej čas, kdy to jezdilo debilně. A v tom směru, kam sem jela byla ona hospoda s kamarádama. Tak co asi, nebudu sedět doma. Sice se cítim jako před smrtí, podařilo se mi nasrat Ponožku, ale právě proto nebudu sama doma sedět a přemejšlet vo tom. V hospodě sem pobyla sice krátce, ale dobře se bavila, dala sem si panáka a kamarád se se mnou podělil o pivo a až pak jela domu. Kdyby tohle věděl Ponožka, tak mě asi zabije, řekne mi, že větší píču v životě nepotkal a už se mnou nikdy nepromluví ani slovo. No, měl by na to právo. Uvědomuju si, že se k němu občas chovam jak k hadru, ale neni to nucený. Nedělam to naschvál, moje reakce na jeho podněty sou prostě takový, jaký sou. Mam ho ráda, ale nejsem do něj zamilovaná. Prakticky sem ho podvedla. Jedna kamarádka mi teda tvrdila, že ne, ale já si myslim opak. Přesto, že bych rozhodně neřekla, že spolu máme vztah, tak on by to ale asi řekl a já mu nikdy nedala najevo, že to tak neni. Takže jo, podvedla sem ho. Podvedla a zamilovala se do někoho jinýho. Teď je Ponožka na víkend pryč a vůbec se mnou od včerejší noci nekomunikuje.
Přes moje malý výčitky svědomí potřebuju Iblíse. Když sem po našem setkání usínala sama doma, za těch pár hodin do konce noci sem se několikrát vzbudila s tim, že se nic z toho nestalo a že to byl jenom sen. Vážně, nevěřila sem vlastnímu životu. Sen to nebyl. Mam v kapse zapalovač, co mi Iblís věnoval, když sme se zvedali od stolu v tom klubu s myšlenkou, že je muj a když neni, tak je muj od tý doby. Chci ho vidět, chci s nim mluvit, chci s nim trávit čas. Ty cucfleky od něj eště pořád uplně neslezli. Takže to opravdu nebyl sen.
Co bude dál, co bude sakra dál...


Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 1. listopadu 2015 v 13:14 | Reagovat

Nevěřila jsem že tohle dočtu, fakt!!
Ale jo, tyjo, holko, noc sepsaná tak živě. Ani se mi to nechce nijak hodnotit. Někdy jsme prostě zlý. Co se dá dělat. Ale asi to stálo za to a hlavně, že potkani dostali jídlo. Rekenroltobě.

2 Fredy Kruger Fredy Kruger | 1. listopadu 2015 v 22:05 | Reagovat

" V poklidu kráčím si po ulici,
tu proti mě najednou  tři strážníci !!

... já zadupal,.... (?)  oni se nebáli !!

Ti strážníci, ňák  se mi nezdáli !!
... jeden byl nafouklý, tlustý
a druhý ?  byl ještě víc hnusný !!
Ten třetí měl kalhoty povolený
a xicht měl poďobán, otlemený !!

... prý... ,, vybrečet chce se mi na rameni ,, !!

... Vy kurwy !  z vás ni- jeden  strážníkem není !!"

Jebb  Šukk  jimi obklopen !!

" K čemu mne nutí ??!! "
¨... poklopce mají  rozepnuty ....

" Ti swiňáci jedni  olezlí !!
Cucfleky  ještě mi neslezly "

" To všechno máš  z toho toulání !"

řvou rodiče ( píšící udání )

3 lyštice lyštice | Web | 2. listopadu 2015 v 23:16 | Reagovat

super a ja ti fandim! :-D  
podobne jsem to mela s byvalym pritelem. videla jsem ho ve skole a rekla si: takhle krasnej kluk by si o me neoprel ani kolo. a asi za tyden mi napsal na icq a ja nechapala :D pak jsem s nim chodila ctyri roky.. divny nahody :D
pocit nejistoty je hnus a nejhorsi je, kdyz mas velky ocekavani a on se neozve nebo ztrati zajem /stalo se mi asi trikrat. bourliva noc, kdy mas pocit, ze z toho fakt neco musi byt a dalsim dnem to z jeho strany vysumi/. ale to tobe se nestane, vypada to nadejne  :-P

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 4. listopadu 2015 v 17:20 | Reagovat

Zajímavé.
Co s člověkem udělá studium několika súr Koránu.

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | 4. listopadu 2015 v 21:48 | Reagovat

[1]: Ne, to nic neni. Oproti tomu, co se mi podařilo udělat před pár minutama tohle výše popisovaný opravdu neni zlý. A mimochodem, ta noc s tím člověkem, o kterém básním, byla tisíckrát živější a krásnější, než jí dokážu popsat.

[3]: Doufám, že se to nestane. Od té doby se stalo pár indicií z jeho strany, které napovídají spíš právě o mnou vymodleném opaku, ale nic ještě není vyhrané. Každopádně děkuju a dál doufám. Nic jinýho mi nezbejvá.

[4]: To, co se mnou udělalo pravidelný čtení koránu je mnohem horší/lepší/šílenější. Byl to sen s neskutečnym dějem. V dalšim článku se ho chystám popsat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama