Pohádka totálního realismu

4. října 2015 v 22:48 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Jednotvárné cosi, co sem čekala. Nedivím se. Je jenom další pátek. Další pátek na seznamu jízdního řádu přímo do sraček a přímou linkou. Okey, musela sem přestupovat.
Z piva na rum.
"Nepiju tvrdej", tvrdim. Moje drahá přítelkyně mi položila dlaň na čelo, zda- li nejsem chorá.
Nejsem, opravdu tvrdej nemusim.
Hned následující moment sem do sebe hodila půlku panáku rumu. Ne nějakýho nechutnýho rumu, ale jednoho z nejlepších a nejdražších. Ťukam si s drahou přítelkyní a podnapilim barmanem, co se mě při příchodu pokusil políbit. Zapíjim první půlku rumu pivem, který mam ve VIP skleněnym půlitru a naleju do sebe i tu druhou. Normálně se tady totiž pivo točí do kelímků. Stejně jako ty panáky sou v čemsi z plastu na jedno použití, takže s nima nejde dobře ťukat. Kurva, to asi nebyl nejlepší nápad. Je mi trochu blbě. Jdu na záchod a vybleju se. Už to ani nevnímam, blejt umim tak dobře, jako nikdo jinej. Mam to skvěle natrénovaný kvůli svojí kouzelný bulimii. Pak si ubalim cígo a jdu ven. Vevnitř se totiž nesmí kouřit. Přidává se ke mě onen podnapilý známý barman. Asi sme si povídali. Asi o drogách, mam takovej pocit. Hledam si spoj domu, chci domu. Sem na sračky. Zase.
Loučim se s drahou přítelkyní za barem a pak s podnapilim barmanem. Ten mě pevně obejme a začne líbat. Sem příliš slabá na to, abych se ubránila a vlastně...je mi to uplně u prdele, protože sem vožralá. Hm, tak se mu to nakonec podařilo. Snažil se o to asi poslední půlhodinu. Alespoň ke mě zase někdo projevuje nějaký city. Co na tom, že si to zejtra nebude pamatovat a já snad taky ne. Jak hlásá novodobá filosofie: "YOLO".
Pouští mě a já odcházim na tramvaj.
Jedu domu.
Sem na sráč.
Jedu domu.
Sem na sráč.
Jedu domu.
Sem na sráč.
Nebyla sem na sráč a ani sem nechtěla. Nevim, jak se to stalo. Když sem seděla před pár hodinama na jedný akci, tak sem byla uplně střízlivá a trochu doufala, že mi to tak vydrží celej večer. Možná ani to ve skutečnosti nebylo dobře- potkala sem tam totiž svýho bejvalýho muže. Hm, no jo, to se tak občas stane. Seděla sem u stolu se svýma kamarádama, když tu najednou vidim, jak se blíží. Projde kolem mě a slyšim: "Čau *mé ctěné jméno*!"...eh? V šoku z toho, že se pán milostivě rozhodl mě pozdravit, sem mu asi ani pořádně neodpověděla.
Tyvole, on mě pozdravil. To...to neudělal od tý doby, co už nejsme spolu. A to sme se samozřejmě mezitim několikrát potkali. Nikdy předtim mě nepozdravil. Proč teď? Proč zrovna teď? Bylo mu to už trapný kolem sebe chodit beze slov? Asi jo, mě už to taky bylo pěkně trapný. Dělat, že se neznáme. Ale byla sem prostě větší srab než on. Větší srab na jeden blbej pozdrav. Jo, asi mě to trošku vykolejilo, ale jenom trošičku.
Hodně sem se lekla, když ke mě něco přiběhlo zezadu a dalo mi to polibek na tvář. Kdybych měla hlavu natočenou jenom trošičku jinak, tak to je na ústa. To nic, to jenom takovej zvláštní člověk z okruhu známých mýho bejvalýho. Asi mě rád viděl, ale opravdu sem se ho lekla. Třeba mě právě něčim nakazil. U tohole konkrétního člověka je to dost pravděpodobný. Eheheh...
Začala mě bolet hlava. Nevim z čeho, zatim sem nechlastala. Z pozdravu od bejvalýho? Vážně? To snad ne, z toho mě hlava bolet nemůže. Z těch hipstrů všude okolo? Jo, to už je pravděpodobnější. Z toho, že už je devátá večer a já nejsem ani trošku opilá? To je taky pravděpodobný. Piju loka vodky, kterou tam maj nějaký lidi. Jdeme s jednou známou do potravim. Ona si kupuje něco k jídlu, protože má hlad a taky jí bolí hlava. Já ne. Já hlad opravdu nemam. Když mi pak nabízela zavařenou okurku, tak se mi udělalo blbě jenom při tom pomyšlení, že bych do ní kousla. Nechápu, jak si někdo může koupit zavařovačku plnou okurek a sníst jí. Tfuj, jídlo. Koupila sem si vodu a to mi stačí. Sháníme paralen, půlíme si ho a doufáme, že nás hlava bolet přestane. Přestala. Přestala s dalšíma lokama tý vodku od tamtěch lidí.
Opustila sem tohle divný místo plný děcek a hipstrů při příležitosti doprovození pár kamarádek na tramvaj a odešla jenom o pár ulic dál do jedný kavárny, kde seděli moji dva spolužáci. Dávám si pivo. Přišla přítelkyně jednoho z chlapců se slovy, že dopili tu vodku, co tam byla. Ej, tak to sem tam eště mohla zůstat a dopíjet jí s nima. Nu což, dám si další pivo...to první rychle zmizelo. Volam J******** ať dorazí. Měl tu bejt už dávno, domlouvali sme se předtim. Oznamuje mi, že nakonec nedorazí, že skončil na nějakym privátu a že kdyby bylo na něm, tak se zeptá, jestli tam taky nemůžu přijet, ale že už tam přede mnou přijeli dva jeho kamarádi a že už je tam moc lidí prej. No a co, stejně ty lidi, co ten privát organizujou neznam. Pokračuje v tom, že ho to ale sere, že mě dneska chtěl vidět a že se teda uvidíme zejtra. Rozloučil se se mnou slovy: "Pa miláčku, miluju tě"...nebo něco takovýho. Doslovný znění už si nepamatuju, ale rozhodně tam zaznělo "miluju tě". A možná místo "miláčku" bylo "pusinko". Jenom vim, že mě to i v tom lehce nalitym stavu, v jakym sem byla dost překvapilo. Tohle mi nikdy předtim neřek. On to totiž myslel vážně. Prostě mu to spontánně vyklouzlo z úst. Hned pár sekund na to totiž začal zdůrazňovat, jak moc je ožralej. Asi si uvědomil, co mi vlastně řekl a chtěl to trošku za něco skrýt. Achjo, ten kluk se od našich čtrnácti let nezměnil. Přesně takovouhle historku už sme si jednou my dva prožili. Vlastně už si na to moc nepamatuju. Nepamatuju si, jak to skončilo, ale vim, že mi tenkrát psal na fejsbůček. Jo, asi nám tehdy bylo těch čtrnáct a on byl ožralej a nedokázal se vymáčknout, když se snažil mi vyznat lásku. Prostě olol. Historie se opakuje. Až na to, že teď už sme dospělí. Prej. Občanka to povídá...
A taky to, že už mi žádnou lásku vyznávat nemusí. Je mi skoro všechno jasný. My dva spolu máme opravdu zvláštní vztah. Ne, že by mi to takhle nevyhovalo, ale docela by mě zajímalo, co bude dál. Jestli spolu dřív skončíme v posteli (a tentokrát už ne tak nevinně, jako tomu doposud bylo) nebo jestli si eště předtim, než se to stane, na plnou hubu řekneme, že spolu chceme nějak oficiálně fungovat. To je ale asi píčovina, moc si nedovedu představit, jak by to bylo. A jestli bude, tak to asi určitě nebudeme hrotit. Vlastně už to nehrotíme ani teď a přitom je mi jasný, že jeho city ke mě budou poněkud romantickýho rázu a ne tak uplně kamarádskýho. Jenom sem pro něj...jak to říct..no, moc velký sousto. Moc velká osobnost. Moc velkej svéráz. A z toho má strach. Nedivim se mu, já taky.
Jasněže byl ožralej. Ožralej a tim pádem i upřímnej. Sem ráda, že sem to slyšela.
Když se všichni odebrali dom, tak já mířila eště pozdravit jednu kamarádku, co maká v jednom podniku. Aneb, když ostatní končí s párty, tak já začínam. Čekáme na zastávce, děláme píčoviny a já se kouknu do strany. "Ale ale, co to nevidí oko mé modravé...?" Několik metrů ode mě čeká na zastávce i muj bejvalej muž. Sám. Asi si mě nevšimnul. Zvláštní náhoda. Muj kamarád nám hledá spoj, žel bohu jede jinam než já a proto nastupuju do přijíždějící tramvaje sama. Sama a se mnou sám i muj bejvalej muž. Teda do jiných dvěří. Stojím a on sedí. Sedí tak, že na mě vidí a já vidim na něj. Je v prdeli, uplně na sračky. Klasika u něj. Pozoruju ho v odraze skla, abych na něj nemusela koukat přímo. Všimnul si mě, kouká na mě. Občas. Se zkracujícim se časem mýho vystoupení z tramvaje se mi do vožralý mysli čim dál tim víc vkládá nápad, že za nim pujdu, pozdravim ho a alespoň se ho zeptam, jak se daří. Neudělala sem to. Prostě sem vystoupila a musela se usmívat, když sem ho tam viděla, jak sedí uplně zkácenej na okýnko. Vzpoměla sem si na starý dobrý časy, kdy sme takhle zkácený vzájemně s hlavama na ramenou jezdili v noci tramvajema spolu. Achjo, to je strašnej vokurka vožralej ten kluk...
Občas mi chybí. Když sem ho viděla, tak mi chyběl. Teď mi taky chybí, když na něj myslim. Ale předtim to asi bylo horší. Bylo to zvláštní protože sem byla nalitá a když je člověk nalitej, tak je všechno víc...intenzivní. Jenom to líbání s tim známym potom už tolik intenzivní nebylo.
Někdy prostě sice je tvuj jazyk v puse někoho jinýho, ale tobě je to uplně ukradený.
A někdy tam v tý puse někoho jinýho neni a ty máš pocit, že kvůli tomu skočíš třeba z mostu, aby bylo líp.

Pak sem si taky v sobotu řikala, že nebudu pít. Dopadlo to asi tak stejně, jako když sem si na začátku září řikala, že nebudu pít přes tejden, když jdu druhej den do školy. Ahahaha, prostě chlastam. No a co.
Začíná večer a já jedu do kavárnobaru za kamarádkou a spolužákem, protože tam jeho kamarád točí pivo. Bohužel žádná slevička (na který sem zvyklá já, když někde moji kamarádi točí pivo) hmmm. Nevadí. Připojuje se k nám další člověk, prej bejvalej spolužák mýho spolužáka. Muj spolužák odchází a nechává nás tam samotinké. Nevadí, ten člověk, se kterym sem se právě seznámila balí brko. Výborně, to sem potřebovala.
Sem zhulená a míříme s kamarádkou někam jinam. Éch. Nacházim se v hospodě, kam nechodim od doby, co se se mnou rozešel muj bejvalej muž. Protože se tam často nachází on. Překvapivě se tu dneska ale nenachází, je tu jiná párty. Ta tráva, co sem hulila s tim člověkem byla asi hodně dobrá. Moje zhulenost je obrovská a vnímam to. Čumim na ty místnosti tady, na ty stěny, zrcadlo, židle, stoly, záchody...sakra vzpomínky. No, trávila sem tady s nim fajn večery. Ale to už je pryč. Dali sme si asi dvě piva a jedeme pryč. Do jinýho podniku. Tam byl sraz s mýma spolužákama. Už sme docela s hladinkou. Obě dvě a já navíc eště zhulená něčim příšerně zabijáckym. Tohle je podnik, kterej sem sice znala, ale nikdy sem tu extrémě netrávila čas. Byla sem tu teď párkrát s jednim zvláštnim člověkem. Je to docela fajn člověk. Má trávu, asi dost hulí. Ale je fajn. A zvláštní. Neustále mi píše a ani mi to nevadí. Každopádně ten podnik mi v něčem připomíná nejlepší léta mojí nejmilovanějsí hospody, kterou zrušili. Ten první rok, co sme tam chodili, kdy tam eště nebylo tolik lidí, tolik cizinců a tolik děcek. Jediný děcka tam sme totiž byli my, hehe. A ne že by tahle hospoda byla mojí starý zrušený hospodě nějak podobná vzhledem, ale prostě mam takovej pocit. Taková zašívárna, veřejnej obejvák, žádný světlo, kouř co se dá krájet a prostě divnopajzl. Jo, ze všech podniků, co sem zatim navštívila je tenhle nejvíc podobnej mojí starý zrušený hospodě. Dokonce ani ta samotná hospoda otevřená na novym místě si neni tolik podobná, jako tenhle podnik s ní. Musim sem chodit častějc, i když je to trochu víc dál. Jenom tady teda maj normální záchody, což v mojí starý zrušený hospodě neexistovalo. A taky levnější pivo.
Najednou sme s kamarádkou zase na cestě. Opustili sme tam moje bejvalý spolužáky, asi si dali pár piv a teď asi jedeme za J*******, kterej chudáček pracuje v jednom podniku. Všechno je to asi, protože sem opravdu zhulená a netušim vůbec nic. První věc, co nám náš kamarád-barman řekne, když dorazíme do toho podniku je: "Jeee, to je sladký... Vy jste uplně na sračky". Má pravdu, chlapec... Sme na sračky. Já teda víc zhulená, než na sračky, ale stejně sem na sračky. Postupně nám dochází, že se tady asi koná...svatba? Vážně? Vážně sme se dostali na svatbu? No jo, vždyť mi to vlastně J******* psal, že tu dneska maj svatbu. Olol, sme na něčí svatbě a asi bysme tady neměli bejt. Teď už je to všem asi stejně uplně jedno, protože sou tu všichni strašně vožralý. Moje kamarádka přichází k rautu a začně žrát. Když mi podává plátek sýra, tak překvapivě neodmítam. Je to tim, že sem zhulená. Jo, když hulim, tak mam i hlad. Jako né, že bych na posezení zhulená snědla celou kachnu, ale je to najednou jiný. Muj mozek pracuje jinak, když vidí to jídlo a jí ho. Tak víc jakože...může. Jakože mi nevadí ten akt toho, že jim. Hm, co je to? Hulenim proti anorexii?
Asi si dáváme eště pivo. A další nějakej drink. Asi to byla vodka, tonic a citron. Asi. Kamarádka povídá, že nevěsta právě zblila celý hajzly. Pěkný no, to sou ty svatby. Prstýnky, pivo zaprcaný, duranga, vokurky vožralý, SS division wallonie, Stránskej vyprcanej, zasranej kelt a tak dále, žeano...
Kamarádka mi odjela domu. Potloukam se tam teda sama. Vidim kněze. Zajímalo by mě, jestli je taky vožralej, jako všichni ostatní. Vypadá to, že spíš ne. Cítim, že už mam dneska dost. Oznamuju J******** a kamarádovi-barmanovi, že jedu dom. Nenechávam se zlákat jejich opileckýma nabídkama, jakože ať nikam nejezdim, že dáme eště pivko a panáka.. To je strašný, když někdo pracuje jako barman, tak je fakt permanentně vožralej v práci. Oba dva sou totiž minimálně tak v prdeli, jako já a asi eště víc, než já. Kamarád po mě vyžaduje pusu na tvář, tak mu jí dávam a loučíme se. J****** mě divoce objímá a přitom mi řiká něco jako: "Tak ty mi tady líbáš kolegy?" v narážce na muj včerejší úlet. Moment, jak to ví? Aha, vždyť sem to tady před chvílí tak nějak řikala a asi tak nějak všem... Chtěla sem se ho pustit, ale místo toho sem mu eště chvíli podržela ruku a řekla, že bych toho chlapce včera nelíbala, kdybych nebyla opilá. On řikal, že to chápe, že se mu to včera taky stalo. Pak dodává, že málem. Takže nestalo. No nevadí. Obímáme se eště jednou, stejně tak dlouze a on mi dává pusu na ucho. Měla sem nutkání mu to oplatit, ale asi by to v tu chvíli už vypadalo divně, takže sem to neudělala. Ale tohle naše obejmutí bylo takový...jiný než všechny ostatní předtim.
Hm, máme se pravděpodobně rádi. To je dobře.


Budou tu The Prodigy. Během příštího tejdne by mi už měl přijít lístek. Neskutečně se na ten koncert těšim, protože pujde hodně mých kamarádů, takže si to užijeme o to víc. Jedu si teď znova to nový album. Je boží a doufam, že to všichni vědí.The Day Is My Enemy. Story of máj lajf, ciwe. Fakt že jo. Hypnotický. Magický. Úžasný. Plánuju na tom koncertu hodně koulovat a koksovat. Ať mi třeba upadne nos. Už sem měsíc žádný drogy nepožila a do toho koncertu ani nehodla. Na co taky. Tady už nemůže nastat lepší příležitost do sebe vpravit stimulanty než koncert Prodigy...

Jenom jedna věc mě sere. A to, jak se zase roztrhnul pytel s těma koncertama. Ty Prodigy přece jenom nejsou zdarma a teď dou do předprodeje lístky na Black Sabbath. Nestěžuju si, panebože, samozřejmě, že ne. Jenom to, když se dozvíte, že tu budou Sabati a že okamžitě musíte koupit lístek, protože tak tři hodiny po začátku předprodeje už ty lístky nebudou. Minule to tak bylo, myslim dva třináct. Ale stálo to za to. Ta první lajna tenkrát byla priceless. Jo, kurva! Sabati! Budou Sabati! A zase první lajna. Jinak ty koncerty prostě nejdou prožít, než v prvních lajnách...
A abych nebyla tak zkurveně pozitivní...až pujdu na koncert Black Sabbath, tak už budu muset mít po maturitě a budu muset být přijatá na vejšku. Kurva, budouctnost...
Ámen
Rokenrol vám všem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 6. října 2015 v 20:32 | Reagovat

Starý dobrý Ozzy na závěr - toť krásná tečka za tím opojným článkem.

2 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 7. října 2015 v 19:45 | Reagovat

Se mi zdá, že znám tu hospodu o které je řeč, ale pajzlů jen tak z plezíru je v Praze asi mraky. :D

3 jiga jiga | 7. října 2015 v 20:25 | Reagovat

Já chci starý PRODIGY.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 8. října 2015 v 23:02 | Reagovat

[1]: Doufám, že mu do června neodejde hlas. Mimochodem lístek na stání u podia už samozřejmě mám zařízenej. Toho Bohdá nebude, abych nedostala svojí první lajnu :D

[2]: Kník, jakou přesně. Ona je řeč o vícero hospodách :-D #nejsemalkoholikpijujenomvespolečnostilol

[3]: Já i ty nový. To album mi přijde opravdu dobrý.
Já chci svojí starou hospodu, ne Prodigy.

5 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 9. října 2015 v 14:15 | Reagovat

[4]: Tu ve které si byla a připomínala ti starou hospodu. :D

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 10. října 2015 v 14:32 | Reagovat

[5]: No,  myslím si, že se tam třeba někdy potkáme...

7 zora zora | Web | 12. října 2015 v 15:48 | Reagovat

nad flaškou vodky se abstinuje nejlíp. a pracovat permanentně opilá není tak nemilá vize.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama