Listopad 2015

Panoptikum republiky

26. listopadu 2015 v 23:04 | Pražský poděs |  Blitky
Můžu říct, že moje pocity sou ohledně událostí, co se udály dost rozporuplný a ne zrovna pozitivní. Jak se teda co čeho týká, mam na mysli tu pozitivitu. Je to celý takový...nechci eště používat slovíčko zoufalství. Nepoužiju ho.
Umřela ve mě zas další jiskřička nadějě, stejně tak, jako ve mě pokaždý umíraj jiskřičky naděje, když vidim blbce, který kecaj vo něčem, vo čem ví hovno. Tohle bylo ale speciální umírání jiskřičky mojí naděje v tom, že teď se vedle těch blbců s klidnym svědomym postavil prezident republiky, což vyvolává muj obrovskej vnitřní neklid. Timhle momentem to přestala bejt prdel a věci začali naplňovat svuj osud. Věci typu vyhrocení extremistických nálad, který se začali považovat za normu. Na druhou stranu, další jiskřičky mojí naděje byly zapáleny, když sem viděla, že tohle, co se děje za bordel neni spoustě lidem tak uplně lhostejný.
Když sem se dopoledne probouzela cítíce se jako prdel na posteli, kterou sem sdílela s dvouma klukama a jednou holkou, nikdo z nás eště netušil, že dnešní sedmnáctej listopad bude takovej celej...hustej. No jo, výročí boje za svobodu a demokracii je prostě potřeba začít v baráku kamaráda po britální celonoční housepárty, hektolitrecch vypitýho chlastu a u mě koncertu Prodigy a zázračný piluli, po který sem naštěstí neměla žádnej dojezd. Hešteg zlatá bohémská mládež. Páč už za sebou mam nějakej nemalej výčet akciček typu jdeme si zařvat na fízly, protože můžeme, tak mě SMS mojí matky s oznámenim, ať si dávam kurva velký bacha dneska, že policie má nějakej nejvyšší stupeň kontroly situací s lidma v ulicích ani moc nepřekvapila. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že po přečtení si tý SMS mi nepřelítla mozkem třeba jenom na půlvteřinu myšlenka: "Kurva, co když se něco stane zrovna dneska". Přece jenom...nejsem z kamene a nešťastný situace posledních dnů ohledně teroristických útoků mi implantovaly brouka do hlavy. No, jenže na demonstraci jdu. To, že maj fízlové zvýšený bezpečnostní opatření je dobře a ne špatně. Navíc to nemůžu brát jako nějakou hrozbu. Kdyby měl bejt člověk takhle posranej z událostí kolem něj, tak by musel sedět doma na prdeli. Nebát se, vždycky je nějaká malá pravděpodobnost, že by se na akcích, kde je spousta lidí v davu mohlo stát něco špatnýho. Přemejšlim vo tom protože sem například teď zpětně slyšela od kamaráda o pár let mladšího než já, že mu matka na demonstraci 17. listopadu jít zakázala, páč se bála právě teroristických útoků. Úvahy tohohle typu mi přijdou tak nesmyslný a neaplikovatelný na mojí situaci, že se jima dál nechci zabejvat. Jo, to já to v patnácti/šesnácti dělala chytřejc...když sem šla na demonstraci, šla sem tajně, aby matka neměla strach. Průser ale pak byl, když nás jednou blokovali fízlové, hrozilo, že nás seberou a já tak nemohla přijít včas dom. Naštěstí krátce nato se s mym politickym a různym aktivismem matka smířila a teď už jí moje demonstrace neserou. Občas se dokonce i na některých potkáváme.
Já se na demonstraci teda letošního sedmnáctýho bez bránění matky v pohodě dostala. Za asistence kamarádky. Šly sme samy dvě, všicki ostatní z párty šli dom spát. Pche, slaboši. Já sem tak ráda, že to vyšlo zrovna takhle. Kdybych nespala na tý párty, tak se mi vstává mnohem hůř, ta demonstrace byla na moje poměry dost brzo. Takhle sme vstali všichni kolektivně a bylo to bez problémů. Demonstrace to byla Tahle země patří všem, takže né, fakt nemluvim o Zemanovo honení si ega na Albertově za přítomnosti čumilů plus fašouni. Na takový akce nechodim. O tom budu mluvit taky, ale ne teď. Samozřejmě, na místě sme potkaly spoooustu kamarádů, teda spíš lidí, co s náma trávili noc na housepárty, případně kamarády těch kamarádů a další levičácký liberální lůzy, feťáky, sluníčka a já nevim jaký sou pro nás eště kolektivní nadávky. Příjemně mě překvapil projev Putny, abych byla upřímná. I ta jeho lehká rozhohněnost podle mě byla na místě vzhledem ke kontextu situace. Ke kontextu toho, že se náš oligarchoidní prezident nezdráhá oficiálně postavit na jedno podium s fašounkem Konvičkou a spojit akcičku oslavování vlastní osoby (což by mě zas tak nevytočilo, takovýhle šaškárny dělal i minulej rok) svýma příznivcema s akcičkou fašounů, který v životě neviděli muslima, případně ho nedokážou rozeznat od cigána, ale strašně všecky ty přičmoudlý mohamedány nesnášej a chtěj je poslat do plynu, či z nich jako alternativu (kdyby došel plyn) chtěj vyrobit masokostní moučku. Milé, fakt milé. Blila bych dojetim. Ale to si necham na pozdějc, páč blejt budu, jenom ne dojetim, ale zhnusenim. To sem ale eště netušila, když sem vesele šla v průvodu.
příjemně překvapil též počet lidí, bylo jich hodně. Hodně, hodně, hodně a to je dobře. Sem tam někdo zařval "Alerta! Alerta! Antifascista!", "Naší zbraní je solidarita", "Uprchlíci vítejte, fašouni táhněte" a další levičácko/anarchistický hovna, na který sem prakticky dost zvyklá, souhlasim s nima a neserou mě. Ehm, konkrétně se to teda hlavně ozejvalo z takový skupinky lidí pod vlajkama Antify, no... Já měla problém s jednou jedinou věcí a to, že, jak možná někteří víte v jeden moment, kdy už byl pochod odkloněn od pochodu fašounů u Botanický zahrady před Trajcema, si nějakej chytrolín zapálil dýmovnici, načež fízlové nelenili a okamžitě naběhli do davu v poměru patnáct fízlů × jeden člověk s dýmovnicí. Fajn, hele, nejsem žádnej prudič, zažila sem strašně moc pochodů/demonstrací, kde se dějou tyhle věci. Kde si lidi zapalujou ne jednu, ale několik dýmovnic, kde se řve na fízly "Kdo ty nácky kryje? Je to policie!" a tak dále ale...kurva, člověče s dýmovnicí, je sakra sedmnáctej listopad. Je den, kdy je demonstrace, kterou je třeba víc vnímat jako pietu, než jako boj proti zasranýmu systému. Je jenom několikátej den po dost brutálnim teroristickym útoku, kterej se bohužel stal v Evropě, takže se okolní státy probraly (páč dokud umíraj čmoudi, je to OK, ale jakmile začnou umírat naší, je to problém) a bojí se. Bojí se pravděpodobně oprávněně (hej, ta Paříž fakt neni tak daleko od nás), takže zvýšení bezpečnosti se dalo očekávat. Stejně tak se dalo kurva očekávat, že fízlové budou hrotit upe každou píčovinu, páč sou posraný a obzvášť, když sou lidi v ulicích. Takže člověče...proč kurva děláš problém a zapaluješ jednu blbou dýmovnici? To to nešlo bez ní? Zrovna dneska, na jakymkoliv jinym pochodu je to jedno, ale sedmnáctýho listopadu sis tenhle kousek punku moh´ odpustit. Ne, nezastávam se timhle fízlů, přece jenom, je to nepoměr. Zase se chovali tak, jako vždycky, což znamená my máme pravomoce a můžeme všecko, vy můžete hovno a naběhlo jich tam na jednoho nebohýho člověka příliš, ale je to trochu pochopitelný zrovna v tenhle den. Opět problém masových akcí. Jeden člověk zapálí (blbou a neškodnou) dýmovnici, policie se z toho může posrat, páč je posraná, naběhne tam na něj do davu patnáct zakuklenců, lidi okolo v davu netuší, co se děje, začnou řvát: "Pusťte ho" a začnou fízly mlátit. Najednou je všude bordel a konflikt. Jenže...to už je riziko žití. Tak to chodí. Já dělam tak, abych nikdy do huby nedostala. Eště jeden takovej nepovedenej okamžik byl a to až na Václaváku, kam náš pochod došel. Tam to mimochodem fízlové moc neměli vošéfovaný. Jak se celou dobu snažili udržet strašně velkej pořádek, tak si ale neuvědomili, že na Václaváku se v jeden moment nacházel jak náš pochod, tak zbytky fašounků. A milí zlatí fízlové celej Václavák v jeden moment asi na patnáct minut uplně zablokovali. Každou ulici, metro, všecko. Člověk nemohl nikam. Nejhorší bylo, když nám v ten moment došlo pivo a jak všichni víme, na Václaváku žádná levná sámoška neni. Nu což, zpátky k tomu konfliktu, co tam zas byl. Někdo se nechal vyprovokovat fašounem a vlítnul na něj s vlajkou. Prej. To je verze, co sem slyšela. Nevim. Takže zase bitka. Při čemž se řvalo: "Máme holé ruce". Jo, hlavněže v ní máš vlajku, voe... Stay nelogično. Asi tak, jako to, co sem slyšela vod jednoho známýho tam. Vymotal se z toho konfliktního chumlu se slovy, že ho strašně bolí rameno, že přes něj dostal. Za chvilku ale běžel zpátky s tim, že jde uplně dopředu. Great, vo co se jako snažíš chlapče? Vo to bejt mučedník Antify? Nevim, některý lidi prostě nechápu.
Ale tohle nic neni. Tohle byl prakticky jenom poklidnej pochod, po kterym následovala hospoda, přípitek na svobodu, brko a tak. Nic to neni voproti informacím, co sem se dozvěděla druhej den. Jako sorry, ale tohle se prostě nedělá. Některý věci by se neměli dělat. Třeba nevečeřet hamburger nad otevřenou rakví svojí mrtvý tety, případně na tom samym pohřbu všem přítomným neukazovat svoje nový tetování na prdeli. Nebo nehajlovat před Reichstagem v jarmulce a s umělýma pejzama. Nehonit si péro, když stojíte jako model na figurální kresbě, nepřijít k maturitě natřenej na zeleno jako Mistr Yoda a stejně tak i s maturitní komisí mluvit, těch věcí je mnohem víc. A jedna z těch věcí je právě třeba nezamluvit si celej prostor na Albertově sedmnáctýho listopadu, když bude předpoklad, že nejste jediný, co tam chtěj položit kytku a svíčku. Nehledě na to, že tam ani tu kytku a svíčku položit nechcete, chcete jenom dát prostor fašounův v čele s prezidentem, aby si tam mohli řvát svoje zvrácený sračky a nikoho jinýho tam nepustit. Ne, tohle prostě není fér. To je jedna věc, Jelena sem, Jelena tam. Druhá věc je, že se tak chová i policie a ochranka. Respektivě ochranka- organizátoři a policii to nezajímá. Nepustit hrstku študentů zapálit k pamětní desce svíčku kvůli tomu, že za dvě hodiny přijede preziden a bezpečnostní opatření n´ shit je absurdnost. Výstižnější výraz mě nenapadá. A bezpečnostní opatření neplatí v případě lidí, co tam přišli podpořit onu stěžejní postavičku? Ne? Hm, asi ne. Tohle už smrdí velkýma manýrama, který sou známý z velice svobodých zemí. Všecky tyhle země se uplnou náhodou nacházej ve východnim bloku. Heštek demokracie s výhodama ciwe.
Víte co, je to bordel. Já chápu, že zamluvení veřejných prostorů na akce funguje, jenže to neznamená, že je možný odtamtud vykázat kohokoliv v případě, že nejde pořádat vlastní demonstraci. Ta hrstka lidí nešla na demonstraci za podporu Zemana plus fašounků Konvičků pořádat vlastní protidemonstraci, oni chtěli jenom zapálit svíčky. Takže né jako ten blábol, co sepsal mladej Stropnickej a neohrabaně se přitom oháněl paragrafama. Ne, to se mu opravdu nepovedlo a bylo to dost zcestný. Můžu říct, že už dlouho mě nic takovýho nenasralo, možná tak eště víc mě nasralo vokecání tohohle aktu Mluvčáčkem. Prej mohli přijít jinej den. Ohoho, jasně. Sedmnáctého listopadu- den studenstva. Jinej den. Třeba na den matek. Nebo den válečných veteránů. Nebylo byl jednodušší, kdyby přišel jinej den Zeman a fašouni? Nebo kdyby sedmnáctýho listopadu byl Zeman jinde? A podle Mluvčáčka maj prej studenti přijít jindy. Oke, stalo se tak. A když se vybral jinej den, tak je to prej zase provokace. Prosim? Spíš provokace naopak ne? Provokace vůči studentům a navíc o nic nešlo. Mohli je tam prostě pustit, oni by tam hodili kytky/zapílili svíčky a šli zase do prdele… A tohle je provokace. Drzost Ovčáčka nezná mezí, já bejt na jeho místě, tak už se propadam hambou a je mi líto mojí vlastní matky, že něco takoýho porodila. Fakt bych nechtěla mít tak pitomou práci jako Ovčáček, fakt ne.
Vo level vejš celej tenhle bordel posouvá právě to, že akce na podporu Zemana byla sloučená s akcí, která vyzývá k rasový a náboženský nesnášenlivosti. Jestli je průser to, že studenti nebyli kvůli jedný Jeleně puštěný na pamětní místo ve významnej den jenom protože neměli vlaječky na podporu Zemana, tak to, že se prezident postaví na jedno podium s magorem, co je nebezpečnej fašoun, tak to je kurva tisíckrát větší průser. Vo tom žádná!

Klíčový slova: uplácení, dvojí metr, a předevšim...Putinovský manévry. Eště mě, jakožto člověka, co byl důkladně obeznámej s hodnoutou historických předmětů a péče o ně mě vstávaj vlasy hrůzou, jak je možný, že si mohli sedat na historickej nábytek! Nevim, jak je něco takovýho možný. Celý. To je špatně, všechno je špatně.
Mimochodem, dobrá rada. Prej neni vhodný chodit mezi příznivce Zemana s transparentem hlásajícím, že nepřicházíte podpořit Zemana, ale jen si ho vyslechnout. Nadávky, který se na moje kamarády snesly byly mnohem odpornějšího a osobnějšího charakteru, než jenom klasický "nemakačenkové, lumpenkavárna, pitomý sluníčka a havloidi".

No a nakonec přece jenom komická scénka. Islamofobíci se hádaj mezi sebou. Olol, to je divadýlko. Docela zábava, fakt že jo. Ale vážně je může brát jenom vůl. Připadá mi to, že už si tyhle lidi musí dělat prdel sami ze sebe, páč tohle fakt neni možný. Je to celý nahraný? Sou to jenom dobrý herci? Nebo...sou to vůbec lidi? Neni třeba ta tlustá ženská ve skutečnosti vesmírnej ještěr nebo tak něco? Sou všicki vesmírný ještěři? Je jejich mimozemskej původ důvodem toho, že "Černohorský" ani neumí vyslovit Staromák, páč se náš lidský jazyk teprve učí? Nebo je důvodem všech těch taškařit prostě jenom jejich IQ 88? Já už fakt nevim, možností je tisíc. Otázky, samý otázky...
https://www.facebook.com/protinenavisti/videos/578319368982941

Stejně jako...Hample, opravdu? Opravdu ses takhle nechal zvěčnit? Nebo je to fotošop? Je tohle fotošop zfašizovaný pražský kavárny? Nevim, nechápu a směju se. Prostě sociologové n´ shit.


Jo, já vim, že třeba z toho obvinění Konvičky (tyvole konečně toto trvalo) nakonec stejně nic nebude, mam na mysli žádnej trest pro něj. Vždyť si všichni můžeme se slzou v oku vzpomenout, jak dobře z podobný špamastiky dokázala vycouvat baba jaga soudružka Semelová. Ale je to lepší, než kdyby nebyl ani obviněnej za ty svoje nemocný kecy. Nechápu, jak zase Zeman může ohlásit, že ho neznal a proto s nim byl na podiu. Bože, jak je to možný! Tohle už fakt nechápu v krystalickym významu slova nechápat. Nechápu už nic, já už vážně nic v týhle politický sféře nechápu. Rozum mi na to nestačí. Ani drogy. Ani zfetovaná už to nechápu. Možná mam jenom málo rozumu. Nebo málo drog. Kdo ví...
Já vim, že nejsem uplnej tupec a že sem vždycky měla alespoň minimální povědomí vo tom, co se kolem mě ve světě děje. Jenže teď bych asi byla radši, kdybych to povědomí neměla a žila si vesele dál vlastnim životem bez starostí okolo společensko- politickýho dění. Kolem toho sme mimochodem měli nedavno s J******* asi dvouhodinovou debatu. Jestli je lepší mít nějaký povědomí o fungování světa a trápit se, nebo jestli je lepší bejt tupej, dutej, nevnímat problematiky čehokoliv a tim pádem bejt spokojenej. Na původní otázku sme nenašli jednoznačnou odpověď. Takže nevim. Ani teĎ zase nevim. Jestli by pro moje duševní zdraví nebylo lepší nevnímat tolik bortící se systém kolem sebe. Ale vono je to stejně jedno. Kdybych neviděla tohle, tak si najdu zas něco jinýho. Třeba poslední dobou až příliš často a příliš náhodně potkávam svýho bejvalýho muže a chováme se, jako kdyby se mezi náma nic nestalo. To taky neni uplně ólrajt. Tak uvidíme, co se stane dál. Mam pocit, že přesně tohle je ten moment, kdy by se hodila nějaká ta apokalypsa, kterou všicki prorokové boží, Jehovové, Aštarové Šeranové a další Židi tak horlivě předvídali. Já už bych nepotkávala svýho bejvalýho, Zeman by přestal chlastat, Ovčáček by zavřel hubu a zasraný teroristi by byli konečně spokojený, páč tu apokalypsu taky furt předpovídaj.

Nebuďte fašouni, pls...
Ámen
Rokenrol vám všem

Vyraženej dech

24. listopadu 2015 v 23:22 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Než zapomenu

The Day Is My Enemy

20. listopadu 2015 v 0:26 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí
Plánovat se mi tentokrát vyplatilo. Překvapivě... Vlastně to začalo už před koncertem.

Zázraky na bojišti

14. listopadu 2015 v 17:48 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Jak vyvolat svět?
Je to jen subtraktivní míchání barev.
Smíchej všechny a vznikne černá.
Černá, tma, zatracení, temno.

Schovalo se...
Ono žlutě zářivé slunce.
Stačilo by přidat trochu expozice a mohli bychom místo čtení nesmyslných knih třeba jet domu.
Byla by to stejně píčovina. Číst tyhle knihy. Lepší je chlastat.

Třes chůze na podpatcích.
Nediv se, je to z kopce. Nebo do kopce, jak se to vezme.
Vidí mě.
- Vídím tě.
Mohu se ti svěřit?
- Svěř se mi.
Jsem v prdeli.
- Já vím.
Co mám dělat?
- Dělej, to, o co stojíš.

Matko, pastýřko moje železobetonová. Proč se všechno děje tady? Dobrá karma místa, celej kopec vydlážděnej alkoholem. Emoční otisky na každym promile. Světlo, ulice, schody, tramvaj a kostel. Pamatujou lásku i nenávist. Loučení i vítání. Smutek a radosti. Tady jsme byli. Tady jsme blili.
A támhle nahoře taky.
Smrtelníku, jednou sem vstoupíš a zůstaneš navždy.
Nebo se budeš minimálně vracet.
Zacyklenost.

Dobře teda, stalo se podle vůle.
Vůle urvat co nejvíc z dnešní noci, případně zítřejšího rána.
Stěny nezapomínaj, ale je dobře, že neumí mluvit.
Kdo se bojí, bude mít hovno.

Nekonalo se.
Ve skutečnosti se naopak konalo uplně všechno,
co bylo podle vůle.
Nádech, výdech, rychleji a rychleji.
Dobré ráno, chceš mě...vyčerpat k smrti?
Rychleji a rychleji.
Obřadní síň pro dva,
teplá, úzká a vlhká.
Dokonáno jest, jsme svoji.
Svědkem nám bylo nebe,
stihlo změnit kabát.
Z tmavého na světlý.

Cigáro je lepší než kartáček.
Stojí tu dvě hovada zaujati světem.
Světem, kde padá listí ze stromů.
Světem, kde letí havran.
Světem, kde jsme si navzájem propadli do očí.
Sbohem, už tě nikdy neuvidím.
Ne jako tomu je teď.

Vyvěs si bílou vlajku,
tu jsem ti přenechala na památku.
Rýmička a kašlíček, to je od tebe štědré.
Moje namožený tělo se zvedá a jde dál.

Uličky maj vzpomínky.
Uličky už zase vědí.
Tohle nebylo pro tebe,
to bylo pro mě.

O sdílení aneb nejhorší je nedostatek slin

10. listopadu 2015 v 23:47 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
"Člověk, kterej nebulí, nežije."

...mimochodem, ano, podle uvědomělé první věty můžete všichci čekat to, že se šukalo.
Sedim a pořád čekam. Hlavou mi běhaj jedině myšlenky typu: "Kdyby chtěl, tak už by napsal.Tu pozvánku na koncert určitě posílal všem svým přátelům, nebylo to myšleno jenom na mě. Vyser se na to, kdyby měl zájem abys tam přišla, tak ti napíše." Když mi od něj přišla pozvánka na jakýsi koncert, byla sem hepy. V hloubi duše sem očekávala, že mi teda v den konání koncertu, což je dneska, napíše, jestli jdu a jestli si s nim nechci dát sraz dřív a blablabla. Bohužel, tak se do týhle hodny nestalo. A ten koncert začíná za hodinu. Psala sem mu teda jako první už před nějakou dobou, nemohla sem to vydržet. Dlouho nebyl online, až před chvílí. Nezobrazuje se mi, že si tu zprávu přečetl. Pláču, moje očekávání bylo zklamáno. Mam strach, že tohle nikdy nepřestane. Pláču kvůli klukovi, se kterym sem strávila jeden večer. Sem magor, noaco. Dokážu se během tý chvíle zamilovat. A teď mě jenom mrzí, že to vypadá, že z toho nic nebude. Už se mi nechce totiž čekat. Pláču, protože moje očekávání dokonalýho vztahu s dokonalym chlapcem bylo zklamáno. Moje očekávání, který trvalo už několik dnů, doufala sem, že když se neozval přes tejden, tak že se ozve o víkendu. A vůbec...ten kluk je tak neskutečně krásnej, proto pláču. Opravdu, kdyby o mě měl hlubší zájem, tak se mnou udržuje mnohem silnější kontakt, než těch pár zpráv. Co já vim, co se za tu dobu stalo, že ztratil zájem. Možná sem u něj byla pomluvena svym bejvalym z nějakýho důvodu, co já vim... Nu což, další možnost v prdeli, jak to tak vidim. A to sme spolu strávili tak úžasnej večer a nadšení bylo viditelně oboustranný.
Každopádně sem taky zvládla poslat Ponožku do prdele. Udělala sem to jednak, protože už mě sral a nechtělo se mi dál přetvařovat. Ani teď toho nelituju. Myslela sem si, že toho budu litovat až zůstanu zase sama v případě, že by mi to s Iblísem nevyšlo. A vypadá to, že mi to s Iblísem bohužel opravdu nevyšlo, ačkoliv sem Ponožku posílala do prdele eště, když sem byla plna očekávání z toho, že mi to s Iblísem vyjde a to bylo před pár hodinama. Stejně toho nelituju, Ponožka už mě opravdu sral tim, jak mě chtěl mít jenom pro sebe a když sem mu řekla, že dneska večer musim na oslavu kamarádových narozenin (to byla výmluva, ve skutečnosti sem si myslela, že mi vyjde ten koncert s Iblísem). On se zase brutálně nasral, že nejsem jeho priorita. Byla sem eště příjemně zhulená, což mi dodalo ráži a tak sem mu napsala, že už mě tohle dohadování nebaví a ať jde do prdele. On mi odeslal emotikon palce nahoře. Já jemu taky. Zobrazeno. Konec. Na tom displeji to vypadá uplně skvěle. Nejlepší rozchod ever.
A do toho, ha! Iblís si mojí zprávu zobrazil. Něco píše, buší mi srdce. Prý nějaký kamarádi křtí cédéčko, tak je jde podpořit *smajlík*. Zase něco píše. Přestal. Chvilka ticha a bušení mýho srdce. Zase začal psát. Zase přestal. Asi vybuchnu. Opět. Píše. Píše, že kliknul pozvat všechny a že nad tím moc neuvažuje, protože bývá občas ze společnosti lehce mimo a pak musí poslouchat věci jako: "On je tady tenhle/tahle, kdybych to věděl, tak bych sem nechodil a tak dále". Čimž mi přijde, že rovnou naráží na vztah mě a mýho bejvalýho přítele. Tak sem sebrala všechnu odvahu a napsala sem mu, že mě napadlo, že bych se stavěla, protože sme se dlouho neviděli a tenkrát to byl fajn večer... Očekávam potopení. Ne, píše, že mě rád uvidí a že si se mnou klidně dá panáka, ačkoliv na tvrdej neni, musí zahnat kašel. Smajlík. Buší mi srdce, co mam sakra dělat? Mam tam jít? Mam se na to vysrat? On že prej jenom musí jít s kamarádem na pivo někam jinam. Tak obratem píšu, jestli je vhodný, abych je otravovala. Prej to nevadí, jenom neví, kdy na ten koncert dorazí. Nevadí a smajlík. Těšim se. On že nápadobně.
A co jako teď? Co si mam myslet? Chce se mnou něco mít, nechce se mnou něco mít? Netušim. Uvidim, jak to dopadne. Jo a eště něco, třeba tak půl vteřiny potom, co sem dala kopačky Ponožkovi, tak mi napsal člověk, se kterym sem se kdysi dávno seznámila na Náplavce, strašně dlouho se nám nedařilo se sejít a až teď mi zase napsal. Máme domluvenej sraz. Ale, asi ho budu muset odmítnout a nabídnout mu jinej termín, když sem se (vlastní iniciativou) domluvila s Iblísem. Achjo, nechápu, co se to děje v mym životě. Špaňelský telenovely se můžou jít voproti tomuhle bodnout. Sakra, sem fakt zvědavá, jak tohle dopadne. Vlastně ani ne tak zvědavá, chci, aby to dopadlo tak, že budu s Iblísem tvořit šťastnej páreček. Na jinou možnost opravdu nejsem zvědavá. Ale život je nevyzpytatelnej. Já jenom, že už bych si za tyhle svoje očekávání měla dát facku.
Když sem na cestě za Iblísem a na koncert, moje nervozita dosahuje obrovských rozměrů. Třesu se, cítim to. Jako když sem se s nim měla potkat poprvý. Cestou sem se stavila za kamarádama, který sou v jednom podniku. Jenom na cigáro. Myslela sem si, že mi chvilka s nima pomůže s nervozitou. Ne, nestalo se. Cestu na místo konání koncertu si co nejvíc prodlužuju. Ah, Žižkov. Můj pravý rodič. Tam, kde všechno začíná a kde všechno končí. Jdu dobře známýma ulicema, tuhle cestu bych prošla i poslepu. Cítim se trochu líp, ne, že by snad zmizela moje nervozita, ale čerstvej žižkovskej vzduch mi vždycky udělá dobře u srdíčka. Poslední cigáro před popravou. vstupuju sama do klubu. tyvole, naposledy sem tu byla se svym bejvalym mužem. Koukam na ty stěny, místa, kde sme stáli. Koncert už začal. Kde nic tu nic, žádnej Iblís. Zatim. Dávam si pivo a piju ho jako forever alone na stojáka. Iblís pořád nikde. Mam strach, že se tu někde pohybuje muj bejvalej muž. Moc se mi nechce ho potkat takhle sama. Půlka piva ve mě. Iblís pořád nikde a to sem dorazila asi o 3/4 hodiny pozdějc, než sme se domlouvali. Pivo mi už téměř umřelo, řikam si, že si dam poslední cigáro a jedu kalit za kamarádama. Muj bejvalej muž naštěstí nikde. Když dokuřuju svoje "poslední cigáro", rozhoduju se, že si dam eště jedno, tektokrát opravdu poslední. Kouřim svoje skutečně poslední cígo, něco cosi se přiřítí za mě a hodí na mě dobře známej pohled, hlubší, než Mariánskej příkop. Iblís. Dorazil. Ach, to som ráda. Představuje mi nějakýho kamaráda. Dává si pivo, já si dávam další pivo a nějakou dobu sledujeme koncert, pak sme se nějak přesunuli do backstage. Ehehehe, tady sem taky byla naposledy se svym bejvalym. Tam mi přistává v ruce další pivo...od Iblíse. Ten za chvíli někam zmizel za kamarádama. Dost dlouho sem kecala s tim jeho kamarádem. Chytrej člověk, ale je trochu mimo. Víc, než Iblís. Chmpf, zvláštní. Koncert probíhá dál a mezi tim už se Iblísovi podařilo do mě nalejt další dvě piva. Uh, začínam bejt poněkud vožralá. Po koncertě se taky nějak pohybujeme v backstage a potkáváme jednoho známýho. Kecáme s nim, potkáváme další lidi a někdo navrhnul, že bysme se měli přesunout, že tady už nic nebude. Přilítá ke mě odkudsi flaška plná domácí slivovice. A jéje, to bych asi neměla pít. Hm, pozdě. Muj stres je v prdeli, sem vožralá jak hovado. Iblís je taky dost na sráč. Mele nesmysly, přiblble se uculuje a pořád si dává tvář do dlaní. Jo, přesně tohle znamená, že je na sráč. Zvládli sme dojít do další hospody. Bohužel se nacházíme na Žižkově, takže sme byli nuceni absolvovat chůzi do kopce, což nikomu moc nešlo. Mezi tim si Iblís kupuje nějaký jídlo ve fast foodu. Snaží se mi taky něco vnutit. Přesvědčuju ho, že já hlad opravdu nemam. On, že mi ale prostě něco koupí a když mu neřeknu co, tak mi vybere sám. Lol. Koupil toho žrádla strašně moc. Taky nám nějakym zázrakem zůstala lahev tý domácí slivovice. A pak se nám všichni ztratili. Celá partička. Eheh, potkáváme jakéhosi člověka a nacházíme onu hospodu, kam sme měli všichni namířeno. Iblís vypadá spokojeně s tim jídlem. Teče mu to všude kolem, nějaká bílá omáčka. Vypadá to, jak sperma. Strašně se tomu směju. Na stole mi přistává pivo, Iblís je při penězích. Tyvole, zasranej alkohol. Já se z toho asi poseru. Už fakt nevim, kolikátý pivo sem dneska měla. Nechápu, jak sme se mohli za tak krátkou dobu tolik zřídit. Jo..aha, už sou dvě v noci. To bude tim. Je to vtipný. Iblís měl zase nějaký svoje poznámky ve stylu "filozofuju nad každodeníma věcma." Vůbec si nepamatuju, co řikal, ale já ho odkázala na flašku domácí slivovice, co sme měli na stole a řekla mu, že když máme tohle, tak je všechno v pořádku. On odpověděl, že si neni uplně jistej tim, jestli je tahle flaška výhra. No, pravdu měl spíš on. Naše promile byli vysoké. Našla nás ta partička, který sme se ztratili a zabavili nám tu flašku slivovice. Eh, díkybohu za to. Eště bysme to vypili... Sedíme s Iblísem vedle sebe a držíme se zvláštně za ruce. Držíme se jenom propletenýma prstama s tim, že bříška prstů naráželi na vnitřní stranu dlaně a přitom byli všechny prsty u sebe. Vypadá to jako jin jang. Iblís mi přitom něco povídal, něco o něm, že je strašně ztracená existence a vůbec nemá ponětí, co se okolo něj děje. Jo, to já s těma promilema v krvi už teď taky ne, neboj... Eště něco vo tom, že kdybysme se nedrželi za ruce, tak že by asi někam odletěl, ale ten mezilidskej kontakt utváří propojení, co mu v tom brání, nebo co. Sakra, ten člověk je vážně v prdeli, víc než já. Povídam mu něco jakože nemam kde spát. Najednou zmizeli skoro všichni vod stolu a my šli hrát fotbálek s nějakýma lidma. Cestou k fotbálku se smějeme, že to nemá cenu, páč sme upe mimo a pořádně se ani neudržíme na nohou. Hráli sme s Iblísem spolu. Nejdřív já obrana a on útok, pak sme se vystřídali. Stejně to nemělo cenu. Když padnul gól do protivnický branky, bylo to dílo náhody. Projeli sme to. Ale byla to sranda. Iblís na mě začal házet takový ty jeho pohledy. Opětovala sem mu je. Zeptal se mě, jestli se posouváme dál. Ptam se kam dál. On že domu. Hm, tak jako...jooo. Vycházíme z hospody. Bez placení. Nikdo se ho po nás nedožadoval ani za jedno pivo. Tak jako...proč bysme měli, žeano.
Iblís zmateně hledá klíče. Oznamuje mi, že je asi nemá. Že má klíče jenom od domu maminky a že budeme muset jet někam mnohem dál. Někam uplně do prdele na kraj Prahy. Feck. Nu což, dneska už je stejně všecko jedno, za půl hodiny tu bude čtvrtá hodina ranní, tak co... Opouštíme matičku Žižkov tramvají. Sedáme si dozadu a za náma nastupuje kdosi se psem. V tom momentě vylejzá řidič a ptá se, kde má chlap se psem pro psa náhubek. Prej nemá. Prej nepojede dál, jestli ten pes nebude mít náhubek. Sedim Iblísovi na klíně vzadu blízko toho chlapase psem a společně pozorujeme v tramvaji vzpouru. Všichni začali řidiči řikat, že nechápou, co má za problém. Nějakej pankáč v kožený bundě argumentuje tim, že teď sice řidič vyhazuje chlapa kvůli tomu, že má psa bez náhubku, ale kdyby nastoupil bezďák bez jízdenky, tak by ho nechal bejt, páč by se ho štítil. Asi měl pravdu. My se tý situaci, co nastala s Iblísem hodně smáli. Jen tak tiše a vrtěli hlavama, že to nechápeme. Absurdno. Sou kurva skoro čtyři ráno. Mohlo by mu to bejt jedno. Najednou Iblís hodil po chlapovi se psem svojí čepici a prohlásil, že teď už pes obojek má. Ehehe, to by bylo fajn. Řidič ale furt trval na svym. Prej prostě ne. Chlápek nechtěl asi dělat problémy, tak i se psem vystoupil. Chudák. Iblís měl nějakou úvahu o tom, že by opravdu nechtěl být tim psem. Na další zastávce se taky stala zvláštní věc. Navykla sem si na pohodlí Iblísova klína, položila mu hlavu na rameno a on mě držel kolem těla. Najednou se podívam z okna a z týhle sladký pohodlnosti mě vyžene jeden ksicht. Ksicht, co dobře znam. Je za sklem. Osoba s jokerovyskym usměvem začne klepat na sklo a povídat nějaký vyfetovaný nesmysly. Jaktože je ten člověk zase plešatej? Nechápu, myslela sem si, že mu ty vlasy už dorostli. Je to muj bejvalej spolužák, zvláštní bytost. Vyrazili ho na konci třeťáku. Teď dělá hudbu, teda, on tomu, co dělá tak řiká...já ne. Vyklonila sem se z vokýnka a něco mu řekla, už nevim co. Byl strašně moc vyjetej a překvapenej tim, že mě potkal. No jo, prostě Žižkov. Odjeli sme tramvají na místo, kde nám IDOS pověděl, že musíme přestoupit na jinej spoj. Buď bus nebo tramvaj. Iblís zaplul do sámošky koupit cigára a malou Kofolu. Prej ať máme co kouřit, když to pojede za dlouho. Nezajímalo ho, že mam tabák, buď byl línej balit, nebo chtěl bejt gentleman. Bus nám podle jízdního řádu právě odjel. Výborně. Další jede až za dvacet minut. Přesouvíme se na zastávku tramvaje a v ten moment onen autobus vyjíždí zpoza rohu. Běžíme s tim, že ho stihneme, je to pár metrů. Autobus...projíždí zastávkou, kde měl zastavit. Do dáli. Podívali sme se na sebe a oba si vyměnili výraz nasrání a pobavení zároveň. Vytáhl výtězoslavně cíga a řekl, že věděl, že se budou hodit. Pak řekl, že teda můžeme jet tou tramvají, jestli mi nevadí, že budeme muset jít třeba 10 minut přes golfový hřiště. Mávla sem nad tim rukou. Než sme stihli zapálit cíga, přijela tramvaj a my do ní nastoupili. Bylo tam moc lidí a já se mohla chytit jenom Iblíse. Položila sem mu hlavu na rameno a on udělal to samý. Jestli mi na tomhle klukovi (kromě nevyčíslitelnýho seznamu dalších předností) něco vyhovuje, tak je to, že je téměř stejně vysokej jako já, jestli je vyšší, tak to nebude o víc než o dva centimetry. Slyšela sem jeho výdechy a nádechy a cítila, jak mě pevně drží okolo pasu. Do toho si stěžuje, že někde ztratl gumičku do vlasů. Nabízim mu vlastní, ale on odmítá. Poprvý si tam všimnul mýho tetování. Řekl, že se s timhle neztratim. Cesty tramvají tohohle typu sou ty nejlepší. Vystoupili sme na bohem zapomenutym místě, který znam jenom trochu. Tyhle místa už sou pro mě konec Prahy pomalu. Pusto a prázdno, nikde živý duše, kromě nás dvou. V tramvaji mi Iblís sliboval, že mi něco řekne, ale až na golfovym hřišti. Když sme se blížili směr hřiště, tak sem na to samozřejmě zapomněla. Iblís prohodil otázku, jestli mezi náma něco je. Hm, zajímavá otázka, tak sem mu odpověděla protiotázkou. "A co myslíš ty?" On mi odpověděl, že on nic neví, načež následoval jeho monolog pravděpodobně o tom, jak je zmatenej ve svym vlastnim životě a jakej je magor. Taky mam pocit, že padly slova, že mu je se mnou fakt dobře. Jenže si myslí, že každou slečnu se kterou byl jenom trápil, protože je blázen. Pravděpodobně sem na tohle chtěla reagovat, ale on pokračoval a dostal se ve svym monologu k uplně jinýmu tématu. Prej je to s nim težký, páč žije minulostí. Byli sme na golfovym hřišti. Čtyři ráno.
Jdeme a je to do kopce. Stežuju si a ptam se, jestli to bude do kopce eště dlouho. Prej jo. Sakta, moje plíce umíraj. Čas na cígo. Iblís mě upozorňuje: "Podivej se, na jakym sme místě!" Beru si to k srdci a rozhlížim se. Má pravdu, je tu nádherně. Ticho, pusto, hvězdy nad náma a green okolo nás. Jak tak jdem, tak se chvíli držíme za ruce, chvíli zase ne. Znenadání spatřím v dáli na jednom minikopci vlaječku. Je bílá a na tyči. Golfová vlaječka! Zůstala tam! Někdo ji tam nechal! Upozorňuju Iblíse a ten se táže, zda- li se jí zmocníme. Běžíme do minikopečku a Iblís bere vlaječku i s tyčí. Oba dva zaujatě šaháme chvilku na "trávník" pod náma. Je uplně na omak cítit, jak je umělej... Máme bílou vlaječku a sme hepy jak dva grepy. Vlaječku nese Iblís. Procházíme celý golfový hřiště. Zkracuje se to a vstupujeme na místo okolo silnice. Míjíme autobusovou zastávku. Náhodně přijíždí na onu zastávku autobus. Iblís se v bílou vlaječkou v ruce ptá řidiče, jestli jede tam, kam potřebujeme. Řidič že ne. Hm, tak to vážně budeme muset jít pěšky. Šli sme, dali si cigáro a já začala bejt lehce vysílená. Ačkoliv mi vědomí pořád pracovalo normálně a já si plně uvědomovala, že mířim domu k tomuhle dokonalýmu muži, tak sem myslela spíš než na to, jak ho divoce znásilnim na svalení se do postele, usnutí a spánek. Občas se cestu držíme za ruce, občas ne. Nemluvíme příliš a když někdo mluví, tak je to on. Poznamenává, že se stydí si mě domu vůbec vzít, páč teď ležel tejden nemocen doma a je tam strašnej bordel. Myslim, že je mi to uplně jedno. Vítězoslavně po nějaký době zabočujeme směrem ke vchodu na zahrádku k nějakýmu domečku. Uf, tak tady...konečně. Prej hlavně potichu, ať nevzbudíme jeho maminku.
Pronikáme po shodech nahoru do podkroví do jeho pokoje. Wow, dost velkej pokoj musim říct. Všímam si všemožných odpadků na zemi...ehm, jo, bordel tu je. Kelímky vod jogurtů, krabice plná čehosi rostlinnýho původu, prázdný sklenice a lahváče, misky, příbory a...rostoucí něco v lahvi, čimž se mi chlubí? Aha, to asi pěstuje. Prej nějaká řasa nebo co. Naštěstí ten pokoj nesmrdí, to je fakin´ štěstí. Nesměle si sedam na něco, co neni postel a vyčkávam, co se bude dít dál. Sundavam si kabát a vstávam, abych se podívala z okna. Nic. Iblís zhasnul a odhodil...nevim už co, nějakej kus svýho oblečení. Abych se přiznala, tak si tenhle moment nepamatuju vteřinu po vteřině, jak už to bejvá. Byla sem asi až moc okouzlena skutečností, než abych si pečlivě všechno pamatovala. A tak tomu i bylo v následující situaci. Ne, že bych si nic nepamatovala, ale bylo to tolik emotivní, že prostě nevim všecko uplně přesně. Zeptal se mě něco o tom, jestli má ustlat, nebo jestli nám stačí jenom deka. Najednou mě pevně chytil okolo pasu a jemně povalil na postel. Začal mě šílenym způsobem líbat. Aha, tak přece jenom. Kdybych se v tu chvíli mohla soustředit, tak si asi řikam, jak je hustý, že se mi to povedlo. Že se mi povedlo ho dostat do postele. Jenže já se dokázala soustředit jenom na kouzlo toho okamžiku, kdy mi patřil téměř celej takhle poprvý. Objímam jeho tělo roztaženýma nohama a cítim, jak na onom místě vzniklo něco tvrdšího, než je standartní. Iblís posouvá svojí hlavu dolu a já mu pomáham mě zbavit svých kalhot, mezi tim se on zbavuje trika. Hm, tak to už si předtim musel sundat kalhoty. Během toho, co má pěkně dlouhou dobu zabořenou hlavu mezi moje stehna se očividně i stihnul zbavit spoďárů. Nacházim se v sedmym nebi, co víc si přát... Iblísova hlava mě opět začíná vášnivě líbat na ústa a přitom cítim, jak mi do kundy zajíždí jeho čůrák. Chlapec se s tim nesere, jak tak vidim, dokonce mi nechává tričko. Leží na mě a započíná naše soulož. Hlavou se mi nehonilo nic, jen uvědomování si toho, co sem v tom momentě prožívala. Leží na mě a já pod nim. Líbáme se, hladíme se, vzdycháme si do uší. Nic víc už nikdy nechci. Setrváváme takhle do tý doby, dokud mě to nepřestane bavit a nesnažim se vo to jaksi otočit pozici. Otáčim Iblíse na záda a sundavam si triko, který mam furt eště na sobě a nasedam na něj. Teď. Teď mi patří každej kousek jeho těla. Voní, ten chlapec šíleně voní, až mě to dostává do jiný reality. Přijde mi, že pokaždý, když se nadechnu jeho vůně, je to skoro jako když bych si šňupla lajnu koksíku. Jelikož vypadá, že mu to v týhle pozici vyhovuje, tak sem opět iniciativní já. Nastavuju se mu zezadu. Vrazí mi ho tam takovou silou, až se mi podlomí kolena a on mě zalehává zezadu. Ten jeho dech je jako metronom. Udržujeme šílený tempo podle mě. Jo, šílený. Občas zpomalíme. Dostala sem strašnou chuť na jeho čůráka, proto se posouvam zadečkem o něco vejš, až k jeho obličeji a naproti mýmu obličeji naopak trčí jeho erekce. Hm, šedesát devítka je stejně fajn vynález. Postel skřípala, já křičela, on se mě snažil utišit strkánim prstů do pusy, nepomohlo to. Jestli tohle nikdo jinej z obyvatelů domu neslyšel, tak...ne nic. To neni možný. Já v kombinaci s tou postelí...hodně hlasitá záležitost. Nějakej čas asi uběhnul a my pořád nepřestáváme. Eh, co je to za zvuk? Ten znam! Sakra, je možný, že mi teď zvoní budík? Jo, to je muj budík. To znamená...wat? Už musí bejt šest hodin ráno! Nechává mě to chladnou a radši se soustředim na to, co dělam. Sakra, to už musíme mrdat minimálně hodinu! Jo, to tak odpovídá, už mi to přišlo fakt docela dlouhý. Iblís si mě opět otáčí na záda a ulehá na mě. Ubíhá čas. Ležim na zádech a přichází skutečná krize. Cítim, jak mam suchý rty. Líbáme se téměř neustále a já to už ani pomalu necítim. Začínam být na konci sil a on taky. Tohle trvá už moc dlouho. Najednou si všímam šílenýho faktu, jak tak ležim a on se na mě snaží, přímo nade mnou je střešní okno. Eh...před chvílí bylo tmavý, teď je vo poznání světlejší. A taky...začínam rozpoznávat věci v pokoji. A samotnýho Iblíse, co se mnou souloží. Sakra, to už je světlo? No jo, muj mozek začíná vypovídat. Samozřejmě, eště pořád se snažim sem tam udělat pánví nějakej pohyb, ale už spíš jenom...hrabu se koncema prstů Iblísovi ve vlasech a po tváři, tisknu ho k sobě, druhou rukou zkoumám jeho zpocený, sem tam se výbající tělo. Citim, jak je jeho hlava míň a míň napnutá, stejně jako tělo. Jeho hlava prakticky padá na moje rameno. Slyšim, jak začíná usínat. Tohle taky trvá. Oba dva sme už usínali, jenom mě vždycky probralo to podívání se z okna. Začínam se smát, ta situace je komická. Znaveni souloží souložíme dál. Teda, souložíme je asi trochu nadnesenej pojem. Leží na mě, má penis v mojí vagíně, nešikovně mi ležel spíš na levý noze než na pravý, jednu ruku měl pode mnou, druhou nevim kde, já ho hladim ve vlasech a po tváři. Občas se pohne. Občas se pohnu já. Naše dlouhý vlasy se proplétaj. Pořád. I předtim i teď. Za oknem se začíná měnit obloha, z tmavě modrý na světle modrou. Slyšim zpívat ptáky. Směju se tomu. Iblís se probírá, zvedá hlavu z máho ramene a ptá se, čemu se směju. Odpovídam mu jenom stroze: "Dobré ráno." Začínáme zase nabírat tempo.Oba dva se prakticky koupeme v našem vzájemnym potu. Najednou je místo původní tmy světlo. Vidim mu do očí. Bledý, velice světle modrý oči orámovaný tmavě modrým kroužkem. Uprostřed kroužku nemá téměř žádnou výraznější kresbu, přesto mě ty oči fascinujou. Po tváři mu tečou kapičky potu. Líbáme se zcela suchými ústy. Pořád a pořád. Dokola. "Nechceš už se udělat?" To mi řekl. Odpovídam mu něco jakože už nemůžu. "Já a moje blbý zásady nebýt nikdy dřív, než slečna", pokračuje. Směju se tomu. Mrdáme dál. Varuju ho, hlavně ať to nepouští do mě. Řiká mi, že je možná dementní, ale ne natolik. Mrdáme dál. Oznamuju mu, že sem si téměř jistá tim, že mě chce usouložit k smrti. On odporuje a svádí to spíš na mě. Já ho prej chci usouložit k smrti. Ptá se, jestli mmu ho nechci dokouřit. Zvedáme naše bolavý těla a on rychle bere ze stolu půllitr naplněnej vodou. Och, to musl přinést už předtim. Jo, přesně tohle je to, co oba potřebujeme. Pokládá se na záda a já mířim s hlavou mezi jeho nohy. Třeba mi t a voda trochu pomůže s tvorbou slin. Žádný nejsou a když se náhodně objeví, okamžitě sou pryč. Pryč vstřebaný do kůže na jeho penisu. Po chvíli zvedá mojí hlavu blíž k tý jeho a líbá mě. Spíš než líbání je tohle doslova sání mýho jazyku. Jako kdyby mi ho chtěl ukradnout. Je na mě takhle přicucnutej pěkně dlouho a mezi tim sám bere čůráka do ruky a během pár vteřin dokončuje práci na svoje a moje bčicho. Těžce oddechuje, napětí v jeho těle přešlo. Lehce mě objímá a líbá do tý doby, dokud se nezvedne a nehledá kapesníčky. Je mi uplně jedno, že mam po celym břichu jeho mrdku. Mam pocit, že umřu. Hned teď. Iblís se vrací ke mně do postele pod peřinu. Prohlašuje, že teď chce už jenom spát. Levou rukou mě zespoda obejme, já se k němu otočim čelem a po pár vteřinách oba konečně usínáme.
Muj spánek moc není. Spim vždycky jenom chvíli a pak se probouzim. Poprvý mě probouzí příšerná křeč v noze. Hm, to se dalo čekat. To se zase nebudu moct hejbat. Jakmile Iblís cítí, že se pohybuju, zaháčkovává o mě nohu a tak je to pokaždý. Při každym dalšim probuzení si uvědomuju, že mě bolí celý tělo. Koukam do stropu a přemejšlim, co se to sakra stalo. Občas koukam na jeho velkej plakát Pink Floyd The Wall. Iblís se asi taky na chvíli probudil a diví se, že nespim. Radí mi, ať zavřu oči, že to prej pomáhá. No, neasi. Ale jo, občas spim. Spíš mš třeba částečně děsí to, že budu muset jet brzo domu. Matka má samozřejmě za to, že spim u kamarádky blíž centru a né tady na druhym konci Prahy. Když sem zrovna vzhůru, chvilku třeba pozoruju Iblíse. Do toho někde z vedlejšího baráku už pěkně dlouhou dobu křičí dítě. Ráda bych si Iblíse takhle zapamatovala. Uplně bezbranýho a spícího těsně vedle mě. Kdybych měla sílu ho hladit, tak bychto udělala. Je opravdu krásnej. Vážně. I takhle z blízka a chrápající. Možná sme v rámci našeho bdění-spaní vedli nějaký rozhovory. To si nepamatuju. Teda určitě si pamatuju nějaký slova, jenom nevim, co znamenaly.
Jakmile už je opravdu nekřesťanskej čas, tak vstávam nahá z postele. Iblís se též probírá. Postel je stále eště na nějakých místech vlhká. Oznamuju mu, že budu muset jít a on se mě ptá na čas. Dvanáct hodin. Achjo, nechce se mi. Klidně bych tu s nim eště byla. Zvenčí pořád křičí to nějaký random dítě. Iblís na to reaguje slovy, ehm, ne příliš...no: "Sakra, zabte už to někdo". Hm, lidumil. Sarkasticky poznamenávam, že tohle je ta nejlepší reklama na kondomy. Oba dva se smějeme, jenom já tajně doufam, že se do mě včera nějaká jeho bílá částečka omylem nezatoulala. Stát se může všecko, žeano. Nabízí mi, jestli si nechci odnést tu golfovou vlaječku, která je naše trofej včerejší cesty. Odmítam. Co bych s tim sakra dělala. Prej mě doprovodí. Fajn. Oblíknu se a zjišťuju, že vypadam, jako by mě krávě vytáhli z prdele. Naštěstí má Iblís též dlouhý vlasy, sice ne tolik, jako já, ale hřeben vlastní. Alespoň to ze mě trochu udělalo člověka, ačkoliv moje vlasy, jak je známo, nejdou rozčesat. Ve vší tichosti opouštíme dům. Iblís prej jenom tiše doufá, že jeho maminka nebude teď pracovat na zahrádce. Ups, to by asi byl trapas. Vede mě na autobusouvou zastávku a dáváme si cígo. Nejlepší vyčištění zubů. Sme téměř potichu, beze slov, jenom občas si sdělíme vzájemný zaujetí světem kolem, jako třeba větřem rozfoukávajícim listí, nebo havranem na stromě. Omlouvam se mu, že vypadam jak prdel a řikam to jenom jako frázi. Ve skutečnosti sem si jistá tim, že naopak vypadam dost dobře, páč se cítim dobře. On se na mě podívá tim svym lišáckym pohledem a řekne, že mi to sluší. Ten pohled mnou projíždí. Vidim v tom pohledu sama sebe. Pokládam Iblísovi hlavu na rameno, mam asi jenom tři minuty, pak mi to jede. On mě objal. Jednou rukou. V momentě, kdy sme se k sobě otočili čelem a začali se líbat mě objal i tou druhou. Otevíram oči a vidim přijíždět autobus. Sakra, poslední polibek a přání hezkýho víkendu.
Kluku, tys mi dal. Nemůžu se hejbat a bolí mě většina svalů. Nevim, nevim už vůbec nic. Nevim, co si mam myslet. Nevim, co si mam představovat. Nevim, jak to bude dál. Jasný je to, že ten člověk neni uplně standartní a je dost svéráznej. To už jenom samo o sobě mluví v tom, že když sem se ho na tý zastávce zeptala, kdy ho zase uvdim, odpověděl mi, že neví. Achjo.
Opět, už je to tady. Kdybych tyhle věty dopisovala pár hodin předtim, tak budou obsahovat uplně jinej význam a slova. Jenže tak to neni. Dopisuju je až teď a mezi dobou, kdy sem napsala první věty hned na začátku a mezi větama teď na konci se stalo něco dost podstatnýho v tomhle kontextu. Přesně před ne víc jak třema hodinama mi Iblís napsal. Poprvý od tý stěžejní společný noci. Napsal, že se omlouvá. Že se omlouvá a že to s náma dvouma vážně nevypadá. Je prej pořád zamilovanej do svojí bejvalý slečny a necítí se dobře, když dělá cokoliv, co je od sebe vzdaluje. A prej to nemyslel zle. Hm. Jo. Aha. Odpověděla sem mu jenom, že moc nevim, co mu mam odpovědět, páč sem něco takovýho nečekala. A tak skončila naše krátká, zato intenzivní láska.
Když sem dostala tu zprávu a poprvý si jí přečetla, cítila sem zvláštní druh prázdnoty, co sem eště nikdy předtim necítila. Nebyl to ani smutek, ani zklamání, ani litování. To přišlo až třeba po minutě, kdy mym tělem prošlo uvědomění si, co to vlastně znamená. Začali se mi do očí valit slzy. Jak jinak, samozřejmě. Okamžitě sem psala J********, se kterym sem za chvíli díkybohu měla mít sraz. Kdyby to tak nebylo, tak nevim. Asi byl šla zase nejbližší cestou na hlavák. Psala sem mu, že s nim chci něco probrat a pokud to bude možný, tak abysme u toho byli jenom my dva. Sedli sme si teda na pivo do jednoho podniku a já spustila, co všecko se mi právě stalo. J****** to asi nečekal. Teda, asi nečekal, že se bude jednat zrovna o tohohle člověka, on ho totiž zná samozřejmě. Vyslechnul mě. Trpělivě mě poslouchal a já mu všechno řekla. Zvláštní je, že sem při tom toho necítila zas tolik. Teda cítila sem toho spoustu, ale čekala sem to horší.. Když už viděl, že začínam bejt opravdu v prdeli, tak mě vytáhnul na cígo ven a tam mě třeba tři minuty v kuse objímal. Strávila sem večer s nim a vyměňovali sme si zážitky a on se mi snažil poradit jak to, co se mi stalo hodit za hlavu. Přitom neustále opakoval, že je tu pro mě, stejně jako další moji kamarádi. Řekli sme si navzájem hodně věcí. Já mu řekla věci, co o mě nevěděl a on mi řekl věci, co sem o něm sice věděla, ale nikdy by mě nenapadlo, že v těch věcech má třeba mnohem větší pořádek, než mi přijde normálně. On vážně neni uplně vylízanej, jak si spousta lidí myslí. Eště sem šla k němu domu. Tam sem se po nějaký době zhroutila podruhý. Opět mě objímal a ujišťoval, že to bude dobrý. Jak sem si hodně povídali, tak sme samozřejmě řešili i vztahy a já si uvědomila, že já a on spolu opravdu nemůžeme teď fungovat. Ne teď, ne dneska. Ale náš vztah je takovej...hlubokej. Jako manželé. Po dvaceti letech společnýho života. Zvláštní. Sem za něj ráda. Sem za J****** neskutečně ráda a sem šťastná, že si na mě udělal čas. Já bych se přesto asi přenesla, ale špatně. Proto sem ráda, že to byl on, kdo mě vyslechl. Zaujala mě jenom ta shoda náhod. Malý, nepatrný náhody. Jak sem pak byla u něj doma, tak se třeba jeho mladší sestra koukala na Shreka a já tam zaslechla dost zajímavou větu: "Tohle je muj šťastnej konec". A mě to sedělo jako prdel na hrnec. Moh´ bejt totiž snad v týhle mojí situaci s Iblísem šťastnější konec než ten, že mě o všem jak to cítí informoval podle mýho eště relativně brzo a já s tim pak hned mohla běžet za J*******? Ne, tohle byl ten šťastnej konec, co mi ukázal, jak moc důležitý je sdílet.
Sdílela sem s Iblísem dva večery, posléze celou svojí nahotu a užili sme si to, ne že ne. Bylo to jenom vo tom se s nim o něco podělit, ačkoliv sem měla jiný představy v dalších věcech ohledně nás dvou. On se mnou zase sdílel svoje ďábelský pohledy a úsměvy. A pivo. No a teď sem sdílela trochu zklamání a bolesti s J******* a on se mnou sdílel svoje zážitky, ačkoliv uplně odlišný vod těch mých, tak sem si je ráda vyslechla. Sdílel se mnou svuj čas. Sdílel se mnou svojí lásku ke mě a to, že mu nejsem lhostejná a je schopnej mi pomoct.
Já nevim, i když se obávam toho, že se mi to vrátí, že budu na Iblíse vzpomínat, jak mi chybí, tak sem ráda svym způsobem. A to jenom za všechno to vzájemný sdílení, co sem teď zažila.
Poslední tejden si všímam barevných západů a východů slunce. Jako, když s náma slunce sdílí svojí skrytou hipsta náladu, co chce vyfotit a dát na instagram pod heštek #sun. Kouzelný období.
Když to vezmu kolem a kolem, tak sem vlastně konečně šťastná, že sem dosáhla něčeho, vo čem už sem delší dobu přemejšlela. Nikdy sem eště nespala s modrovokym klukem. Vždycky byli buž zelenovoký, nebo hnědovoký. Až do pátku s Iblísem. Získala sem modrovokej zářez a obecně další zářez. Kdybych tvrdila, že sem ho vůbec nechtěla dostat do postele, tak lžu. A já hlát nebudu. Chtěla sem zbalit modrovokýho kluka. Ne. Konkrétně sem chtěla dostat Iblíse do postele. Nelituju toho. Povedlo se. Odnesla sem si zapalovač, bolavý tělo na pár dnů, spoustu zážitků a kašlíček, kterym mě nakazil. Výborně.
Ámen
Rokenrol vám všem

Svině ve svetru

5. listopadu 2015 v 12:35 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Udělala sem sviňárnu.
Vlastnim zaviněnim sem se zamotala do situací, co se kolem mě dějou jako do lepivý pavučiny a nějak mi nešlo se vymotat. Muj boyfriend/neboyriend Ponožka na mě byl vskutku nasranej. Prej ne jenom kvůli jednomu večeru, kdy sem se na něj vysrala, ale kvůli všemu. Neozýval se strašně dlouho, tak sem se mu ozvala s myšlenkou, že je pravděpodobně uraženej. On, že neni uraženej. Následovaly asi tři dny nepřetržitýho dohadování se o našem vztahu. On povídal, že se rozhodl si mě držežt dál od těla a...já to odmítala přijmout. Jo, přesně takhle se nad tim taky pozastavuju, ale i pro tohle mam vysvětlení. Plně sem si vědoma toho, jak je mi ten kluk ukradenej. Nejsem zamilovaná a asi ani nebudu, nic na něm nevidim. Nic na něm nevidim až na to, že je to kluk, co vo mě projevoval zájem, teď se nasral, přestal projevovat zájem a posílá mě do prdel. Na začátek a jeho obranu, nedivim se mu. Muselo mu to bejt jasný, že do něj nejsem zamilovaná a že jedinej, kdo má zájem je on, neni přece uplně blbej, slepej a hluchej. A v momentě, kdy přestal projevovat zájem, tak nastoupil muj zvířecí chtíč ukořistit všecko, co jde a začala sem bojovat. Bojovat o jeho pozornost. Tři dny sem mu psala, dolejzala, odkejvala mu skoro každou sračku, co mi řekl. Nikdy bych to neudělala, kdyby mi nešlo vo to, vo co mi jde. Tři dny sme se hádali, kdo za co může, kdo co udělal. Tři dny sem byla schopná poslouchat, jak se neumim chovat, jak je všechno moje vina. Tři dny sem si nechala srát na hlavu jeho kecama. To všechno z mojí snahy, on už byl finálně přesvědčenej se mnou přestat udržovat kontakt. A já jela svojí. Nedala sem mu pokoj. Nejvýraznější věc, co se ale u mě objevila je jednoznačně lhaní. Lhala sem mu. Několikrát. O tom, že ho mam ráda. O tom, že mi na něm opravdu záleží. O tom, že je mi to líto...dobře, možná tahle věta je jediná pravdivá, ale je mi to líto v jinym kontextu, než v jakym sem to podávala jemu. Tři dny sem mu lhala skoro v každý zprávě, co sem mu odeslala. Tři dny sem ze sebe dělala dolejzavou píču a světe div se...bylo mi to jedno. Je mi to jedno i teď. Řekla sem si totiž tohle: "Holka, ten kluk je ti uplně u prdele. Můžeš mu říct cokoliv a necítíš se nijak. Jakkoliv. Žádný emoce." Dosáhla sem svýho. Sešli sme se. A já mu opět lhala. Asi hodinu a půl v kuse a do očí. Skončilo to tak, že sem v něm vyvolala určitý pocity, doprovodil mě až před vchodový dveře do našeho bytu a prej se budu muset jenom snažit se chovat trochu líp. To sem mu taky vodkejvala, že se budu snažit... Když mi už s měkkym srdcem řekl, že čekal, že budu alespoň brečet, tak sem mu odpověděla, že brečim jenom v soukromí. Ohoho, já, která brečim furt. Hned na to se mě zeptal, jestli sem teda brečela v soukromí. A já jenom beze slov sklopila oči a kejvala. Bože, jak dokonalej hereckej výkon. To snad ani neni možný. Nejhorší je, že jemu v jednu chvíli začali opravdu vlhnout oči. A já nic. Já si jenom hrála svoje divadýlko. Ne, eště horší je, že když to teď rekapitululu a přemejšlim nad tim, tak se kvůli tomu vůbec necítim provinile. Jenom trochu, jenom opravdu maličko.
Je to pravda, je velice snadný mu lhát, protože k němu prostě nic necítim. Nezáleží mi na tom, ne nijak hluboce. Když odejde, bude další a lepší, řikam si. Necítila sem se blbě, když sem byla dotěrná svýma zprávama. Kdyby to bylo klukovi, ke kterýmu něco cítim a tim pádem si myslim, že na něm stojí muj svět, tak bych se takhle nikdy nechovala. Slova bych volila rozvážně, každou zprávu si po sobě desetkrát přečetla ze strachu, že se něco posere, ne to, co sem předváděla teď vůči Ponožkovi. Ani sem si nepřipadala uboze, tim, jak moc je mi ukradenej. Nikdy předtim v životě sem nic takovýho nezažila. Nikdy předtim sem nikomu takhle bez emocí nelhala, jenom abych dosáhla svýho cíle. Celou tou komedií, co sem absolvovala sem vlastně jenom vyplňovala volnej čas. Volnej čas, páč se bojim, že mi chlapec, do kterýho sem se zamilovala na základě jednoho společnýho večera minulej tejden nevěnuje svuj čas. Jo, Iblís. Jak se Iblís dlouho neozval, tak sem se bála, že už se neozve vůbec a moje úvaha byla následovná: "Budu radši sama čekat na to, jestli se ozve Iblís (nebo kdokoliv jinej, ve smyslu čekat na dalšího muže), nebo si ten čas nějak vyplnim tim, že si dam hec, překecat Ponožku, ať neni nasranej? A v případě, že by se Iblís už nikdy neozval, tak mít alespoň Ponožku, protože nějakej kluk je lepší, než žádnej?" Och ano, až takhle nemorálně umim uvažovat. Nemyslela sem si, že sem schopná takovýhlech intrik. Iblís se totiž ozval. Právě těsně před onim setkání s Ponožkou mi od něj na Fb vylezlo pozvání na koncert, co je zejta. Tak to sem zvědavá, jesli tam pujdu a jak to dopadne. Páč mezi zůčastněnýma má být i muj bejvalej muž. Bylo to vtipný, jenom jedno malý "XY vás pozval na událost něconěconěco" ve mě opět vyvolalo takovej malej záchvat. Nejhorší bylo, že to bylo chvilku před mym setkání s Ponožkou. Ale zvládla sem to. Potřebovala sem si pustit hodně nahlas AC/DC, aby to emočně nahradilo muj řev, kterej by asi nebylo uplně vhodný na místě předvádět. Byla sem totiž v autobuse.
A já jen doufám, že mi to s nim vyjde a věřim v to. Věřim v to, abych mohla Ponožku s klidnym srdcem poslat na jinou cestu. Nechci mu ublížit, přes to všechno mu nechci ublížit i přesto, že za některý kecy, co na mě měl by si to zasloužil. Jenže vo tom už uvažovat nechci, udivim, jak to celý dopadne.
Tak sem získala dobrou náladu. Získala sem zpátky Ponožku a vypadá to, že Iblís se mnou chce udržovat kontakt. S čimž samozřejmě přichází i to riziko a strach, že o dobrou náladu přijdu.

Ono to ale neni tak jednoduchý a jednostranný, jako všechno ostatně. Ano, kdyby skutečnost zjistil Ponožka, tak sem v jeho očích jenom proradná svině a rozhodně právem. Jenže ve svých očích se ospravedlňuju tim, že se jenom chci mít konečně dobře. A kdo taky ne, žeano. Neznam člověka, co by vyhledával vlastní zatracení a neštěstí. Lidi se chtěj mít dobře, ať už to štěstí hledaj v čemkoliv. Občas to sice může tak vypadat, ale rozhodně to tak neni. I když ostatním může přijít, že se někdo ničí a že vyloženě vyhledává zkázu, tak jí ten člověk určitě vyhledávat nebude. Pro něj to nebude zkáza, ale dobro v jiný podobě.
To je jako kdybych si dovolila tvrdit, že cigára pro mě nejsou dobro, jenom protože pro spoustu ostatních lidí to dobro neni, páč jim třeba smrdí. Ale pro mě je to dobro v krystalický podobě. No, to asi uplně ne. Dobro v krystalický podobě je emko. Ehehe.
Opakuju se: "Find what you love and let it kill you..."
V souvislosti s tim mě napadá, že už sem dlouho nefetovala. Neměla sem chuť a potřebu, hlavně teda to éčko. Navíc nebyli žádný párty, kdy by byla příležitost, naposledy to nebylo éčko, ale nějakej ten divnospeed z Amsru. Asi dva tejdny zpátky. Sakra, dva tejdny a co se za tu dobu stlao věcí. A to bylo keců. A to bylo keců, jak se člověk stane závislej na látkách, na kterých si ani nemůže vypracovat fyzickou závislot. Jojo, to nám řikali na základce...
Děti, neberte drogy.
Drogy, neberte děti.
Neberte dětem drogy.
Budu fetovat až za tejden na šílenym koncertu, co mě čeká. Mam u sebe tři půlky tří různých druhů koulí a šetřim si je na to. Nevim, co to se mnou udělá, ale bude to prdel. Hlavní je, že budu vědět, co si dávam. Minulou sobotu myslim se mi stala šílená věc. Hulila sem něco, co asi nebylo tak uplně obyčejná tráva a nevěděla sem vo tom. Večer u kamaráda doma, pouštíme film. Přichází jeden jeho kamarád vo kterym je v širym okolí rozhlášeno, že je to dost velkej feťák/hulič. Balíme brko z jeho trávy. Jeden kamarád mě upozorňuje, že jeho tráva je fakt silná, takže tahat lehce. Nějakou dobu po vyhulení brka poštíme film a koukáme na něj. V jeden moment si začínam uvědomovat, že něco neni ólrajt. Konkrétně se mi zdá, že se scéna ve filmu neustále opakuje. Třeba dvanáctkrát. Neumim rozpoznat kolikrát. Začínam nad tim uvažovat, snažim se to spočítat, nejde to. Něco je kurva hodně špatně. Pořád to analyzuju a řikam si, že to přece neni možný. Nedokážu se vyznat v tý realitě. Rozhlížim se po pokoji a začínam mít tiky. Asi. Moc nevim. Pořád mam myšlenku toho, že je něco jinak, než by mělo. Sedim na zemi opřená o skříň. Cítim silný nutkání pohybovat chodidlama, tak to dělam. Neustále. Zdá se mi, že to dělam celou věčnost, ale nejsem si tim jistá, páč nemam podle čeho se orientovat v čase. Snažim se orientovat podle toho filmu, ale nejde to, páč mi přijde, že se to pořád opakuje. Hrabu teda po svym mobilu a koukam na čas. Pak zase. Pak zase. Čas je furt stejnej, jenom po hodně dlouhý době se změní o minutu napřed. Mě to připadá jako celá věčnost. Řikam si, že se pokusim zvednout. Nejde to. Rozhlížim se po ostatních, ostatní vypadaj naprosto v pořádku. Prostě koukaj na film, některý spí. To sem opravdu jenom já...uplně v prdeli? Sem v prdeli? Sem tady? Nevim. Nikdy mi tolik nebušilo srcde, jako tenkrát. Na žádný droze, při žádný příležitosti. Ani když sem byla na rande s Iblísem, ani když sem v sobě měla celou kouli a tři lajny koksu. Nikdy předtim. Mam pocit, že jestli se okamžitě nenapiju vody, tak že umřu. Zvedam se, podařilo se mi to a odcházim do tmy do kuchyně, kde piju. Vůbec necítim, že něco piju tak piju dál. Ve sklenici neubývalo vody. Nechápu to. Pokládam sklenici vody a sedam si ke stolu. Koukam do tmy. Pořád mi buší srdce, mam pocit, že uběhla strašně dlouhá doba od toho, než sem se zvedla od televize. Řikam si, že by to chtělo cigáro, ale nejsem schopná si ho ubalit a nikdo tady cigáro nemá. Napadá mě, co sem to sakra hulila a proč sou všichni ostatní v pohodě. Zase to analyzuju, sem si téměř jistá tim, že tohle neni stav zhulení, ale stav zfetování. To poznam. Přemejšlim o to, že v tom byl možná perník, nevim. Že to brko opravdu muselo bejt něčim říznutý, nevim jestli zrovna perníkem. Sem v prdeli, ale uplně. zničehonic vstanu a odjíždim domu. Sou tak dvě v noci. Cesta byla divná, hodně divná. Mam pocit, že na mě všichni zíraj. Nevim, jak sem vypadala. Podařilo se mi doma usnout. A ráno nic. Ráno v pohodě. Nechápu, co to bylo. Kdyby to bylo něco víc, než tráva, tak mam asi nějakej dojezd. Nebo že by to opravdu byla tak silná tráva? Netušim. To je nepravděpodobný. Hašiš? To taky ne, z toho sou jiný stavy než to, co sem zažila. Ostatní byly prej taky dost v prdeli, ale nezažívali to, co já. Divný. Nebyla sem opilá, aby to bylo tim. Měla sem jenom dvě piva. Že by pracovala psychika? Byl tam totiž muj bejvalej šoustkamarád s tou svojí malou píčou a já s tim mam svuj věčnej problém. Za což sem vlastně ráda, páč mě to vyhecovalo k tomu, abych jako první od našeho setkání napsala Iblísovi, i když odpověděl až další den. Takže to k něčemu bylo. Ale nemyslim si, že by se to dokázalo podepsat na mym tehdejšim stavu. Vážně nevim. A asi si budu dávat větší bacha, co hulim, když hulim...

A co se mému chorému mozečku zdá, když zrovna nebrečí nad dokonalostí Iblíse a když se nezmítá myšlenkama o tom, jak moc toužim po tom se s nim procházet mezi barevym listim a ve svitu podzimního slunce?

Tenhle tejden se mi zdálo, že sem umřela. Reálně. Fakt že jo. Žádný jiný detaily, třeba vo tom jak se to stalo...vůbec. Jenom sem si plně vědoma toho, že sem po smrti a nacházim se...v pekle. Jo, jasně, kde jinde já taky, žeano. Tož se teda nacházím v tom pekle a rozhlížím se. Hmmm, neni to tam zas tak špatný. Vypadalo to jako v nějaký hospodě, všude stoly, chlast, plný popelníky a spousta lidí. Cítila sem se tam upe normálně, jako ve svym přirozenym prostředí, páč mi bylo uplně jedno, že všude šlehaj plameny pekelné, hlavně, že to tam vypadalo jako v hospodě. Tak sem si celou dobu řikala, že to peklo vlastně vůbec neni tak špatná záležitost, navíc se tam objevovaly ksichty spousty známých a kámošů. Jak sem tim místem procházela, tak jsem furt někoho zdravila, nebo někdo zdravil mě. Asimilace proběhla v pořádku, jako doma. Usadila sem se k baru vedle samotného Satana (kterej byl mimochodem fakt sexy, ale klasicky plešatej a s rohama) a objednala si pivo. Co se v mé představě pekla točilo, to už si nepamatuju, doufam, že to nebyl Gambrinus. Znenadání zjišťuju, že mam pouhých padesát korun, což neni ani na dvě piva, protože ceny se od těch pozemských moc nelišily. Taky mě trochu udivuje, že na onom světě vůbec sou nějaký zasraný ceny. Přestávám tuhle úvahu řešit, protože mě vyrušuje Satan s tim, jestli nechci lajnu. S myšlenkou, že po smrti už nemam co řešit a že mi ten nos asi stejně brzo shnije i s piercingem, souhlasim. A taky souhlasim, páč sem prostě zasranej feťák a je to tak! Jak si tam s nejvyššim pekelníkem děláme lajničky, ptám se ho, co jako budu dělat, až utratim to svoje pade, že mě sem poslali jenom s tak malým penízem. Světe div se, dokonce jsem se i zeptala na nějakou práci. Satan krčí rameny a povídá, že víc peněz už nebude a že si je ani nemůžu nijak vydělat. Jímá mě hrůza, na celou věčnost s jednim pivem? No to snad ne! Satan šňupne svojí lajničku a posílá mi zrcátko s tou mojí. Jak mi neopatrně podal smotanej papírek (jo, byl to papír, žádný prachy), tak mi půlku vysypal ze stolu. Zle se na něj podívam a povídam mu: "No to si ze mě snad děláš prdel?" On jenom tiše: "Sorry..." Šňupnu to, co zbylo a napiju se piva. Satan mi povídá, že mu ten koks ale nějak musim zaplatit, že neni jeho, ale že to měl na prodání od svýho dealera. Uvědomuju si, že mě timhle pořádně vosral... Krčim rameny: "Tak jak asi, když mě sem šoupli s jednim pade a ani to už nemam?" krčíme rameny oba dva, balíme cigára z nějakýho tabáku, co se ocitl na stole a depresivně ucucáváme z našich piv. Poslední moje myšlenka byla ta, že ty povídačky o zlym peklu byly pravda, jestli mam trávit věčnosti s jednim pivem a Satanem, co je tak neschopnej, že mi rozsypal muj koks...
...
Hm, tak takovýhle sny má člověk, když už tejden v kuse čte Korán. Možná bych to s tou náboženskou literaturou neměla tolik přehánět, nebo se opravdu začnu bát pekla a dam se na modlení.
Kdo kurva Satanovi dealoval ten koks?


Od minulý středy posloucham jenom Nirvanu. A nemůžu přestat. Asi emoce. Obrovská energie.

Sem ve škole a mam na sobě obrovskej svetr z osmdesátkých let (Fakt výstavní kousek. Má úchylnou tyrkysovou barvu a divnej geometrickej vzor vepředu.), co sem ukradla babičce a legíny. Když si šaham pod svetr tak zjišťuju, že sou moje boky opravdu dost nepatrný a drobný. I v těch legínách s gumičkou. To by mi měli spíš vylézt špeky. Žádný tu ale nejsou.
Fakin´ hipsta svetr.
Ámen
Rokenrol vám všem