24. listopadu 2015 v 23:22 | Pražský poděs
|
Než zapomenu
Vkroč a...boj se!
Boty jsou ten nejrychlejší našeptávač.
Jak se mám? Třesohlasově.
Slova padaj, jedno za druhym.
Rychlejc teču po víně.
Ťukající skleničky mne přesvědčili
o neuvěřitelných situacích,
o náhlých setkáních,
o mém alkoholismu.
Jsem alkoholik
a ses taky nezměnil.
Dej mi trochu úsměvu, dlouho nebyla možnost
proč se na sebe
usmívat.
Podpal mi cigáro, dlouho nebyla možnost
aby byl tvuj zapalovač
blízko mýho cigára.
A zas dlouho nebude.
Já se vrátím za pár hodin,
to už bude všecko jinak.
Sloučeniny
ovládnou naše těla stvořená k obrazu božímu.
Každá jiná.
Minulost,
Drahý,
Mizela
Agresivně.
Echo
Tvé
Hluboké
Asertivity
Nešlo
Opomenout,
Lásko
Hlučný ticho se ztrácelo,
slova se motaly,
štěstí bylo. Alespoň chvíli.
Než mi krev odplaví
serotonin,
endorfin,
vzpomínky,
tak mě obejmi.
Minulost už dávno sežrala ten požitek.
Drží ho pod zámkem bez číselnýho kódu.
Než raději zapomenu, chci si vzpomenout.
Měj se krásně,
nepiš básně.
Formulace přizpůsobená svojí době.
Příště, až se s tebou rozejdu,
na rameno ti připnu stužku.
Z obchůdku na Olšanech.
Bude na ní napsáno:
"Vzpomínáme".
To místo
Strach přišel,
ale kdo se bojí, nesmí do nebe.
Překonej se, seš zvanej host.
Do nebe cesta je po schodech dolu.
Nabídka je vteřinová, půlnoční.
Zase krátké stisknutí, hlava na rameni, tlukot tvýho srdce
a
...prý někdy pokecáme
a
...měla jsem si prej včera říct, že bys to nějak vyřešil.
Padla. Do ethanolovýho nekonečna.
Překvapení
Čumim na ten svět,
jak je to možný,
že tě poslední dny
vídam častějc,
než když to bylo
vhodné.
Nebojácně uvnitř doufám,
že nám to tam nenaruší
moje dvouvečerní slabost.
Nic se nestalo,
ani mezi náma.
Maximálně tak muj dred.
Sbohem tedy opět na dobu neurčitou.
Věčnost, nebo vteřinu.
Nadechla jsem se,
ucítila
a vzpomněla si.
Teď by naopak bylo vhodný
zachovala jenom papír se zážitkem.
Utopim tě v pivu,
ty mě můžeš taky.
Ještě včera
V divade se dívam na úplněk.
Ne tak zcela sama.
Následuje sestup dolu
do nebe.
Překvapení.
Kdo z nás je víc?
Nabídka dalšího se odmítá ztěžka, jenže...
nemám prachy,
je středa,
lechtáš mě v bocích a to mě rozrušilo.
I tvuj tichej prosivej hlas
v tónu, co mě kdysi svedl.
Já už nechci vzpomínat!
Utopim tě v pivu,
ve kterym umíš plavat.
Dotýkáš se medusy.
Zbývá, než abys mi podal ruku na znamení dohody chaosu,
jak moc nikdo z nás vlastně vůbec nechápe.
Naše rty, už je to dlouho.
Naše jazyky, už je to dlouho.
Naše dýchání, už je to dlouho.
Spojenci na cestě za osvobozenim.
Zbývá, než přijmout podanou ruku.
Mrtvej rituál oproti čtyřem očím v zrcadle,
náhodně ve stejnou chvíli.
Co tady zas děláš?
Už bys mohl na chvíli zase zmizet.
Kde jsou ty měsíce, kdy
jsi to zvládal
bravurně.
Mistr světa ve hry na schovávanou.
Málem jsi vzal prvenství Usámovi.
Nyní už se na mě tak netvař,
to ti nepřisluší.
Ty jsi ruce z mých kapes vyndal,
tak tedy mlč
a netvař se tak na mě.
Plameny z popelnic prozářily naše tváře,
Ty samé uvnitř našich srdcí zničeny ledovou lhostejností.
Nebo ne?
Málo sexu v nich.
Ale líbí, jak jinak.