O sdílení aneb nejhorší je nedostatek slin

10. listopadu 2015 v 23:47 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
"Člověk, kterej nebulí, nežije."

...mimochodem, ano, podle uvědomělé první věty můžete všichci čekat to, že se šukalo.
Sedim a pořád čekam. Hlavou mi běhaj jedině myšlenky typu: "Kdyby chtěl, tak už by napsal.Tu pozvánku na koncert určitě posílal všem svým přátelům, nebylo to myšleno jenom na mě. Vyser se na to, kdyby měl zájem abys tam přišla, tak ti napíše." Když mi od něj přišla pozvánka na jakýsi koncert, byla sem hepy. V hloubi duše sem očekávala, že mi teda v den konání koncertu, což je dneska, napíše, jestli jdu a jestli si s nim nechci dát sraz dřív a blablabla. Bohužel, tak se do týhle hodny nestalo. A ten koncert začíná za hodinu. Psala sem mu teda jako první už před nějakou dobou, nemohla sem to vydržet. Dlouho nebyl online, až před chvílí. Nezobrazuje se mi, že si tu zprávu přečetl. Pláču, moje očekávání bylo zklamáno. Mam strach, že tohle nikdy nepřestane. Pláču kvůli klukovi, se kterym sem strávila jeden večer. Sem magor, noaco. Dokážu se během tý chvíle zamilovat. A teď mě jenom mrzí, že to vypadá, že z toho nic nebude. Už se mi nechce totiž čekat. Pláču, protože moje očekávání dokonalýho vztahu s dokonalym chlapcem bylo zklamáno. Moje očekávání, který trvalo už několik dnů, doufala sem, že když se neozval přes tejden, tak že se ozve o víkendu. A vůbec...ten kluk je tak neskutečně krásnej, proto pláču. Opravdu, kdyby o mě měl hlubší zájem, tak se mnou udržuje mnohem silnější kontakt, než těch pár zpráv. Co já vim, co se za tu dobu stalo, že ztratil zájem. Možná sem u něj byla pomluvena svym bejvalym z nějakýho důvodu, co já vim... Nu což, další možnost v prdeli, jak to tak vidim. A to sme spolu strávili tak úžasnej večer a nadšení bylo viditelně oboustranný.
Každopádně sem taky zvládla poslat Ponožku do prdele. Udělala sem to jednak, protože už mě sral a nechtělo se mi dál přetvařovat. Ani teď toho nelituju. Myslela sem si, že toho budu litovat až zůstanu zase sama v případě, že by mi to s Iblísem nevyšlo. A vypadá to, že mi to s Iblísem bohužel opravdu nevyšlo, ačkoliv sem Ponožku posílala do prdele eště, když sem byla plna očekávání z toho, že mi to s Iblísem vyjde a to bylo před pár hodinama. Stejně toho nelituju, Ponožka už mě opravdu sral tim, jak mě chtěl mít jenom pro sebe a když sem mu řekla, že dneska večer musim na oslavu kamarádových narozenin (to byla výmluva, ve skutečnosti sem si myslela, že mi vyjde ten koncert s Iblísem). On se zase brutálně nasral, že nejsem jeho priorita. Byla sem eště příjemně zhulená, což mi dodalo ráži a tak sem mu napsala, že už mě tohle dohadování nebaví a ať jde do prdele. On mi odeslal emotikon palce nahoře. Já jemu taky. Zobrazeno. Konec. Na tom displeji to vypadá uplně skvěle. Nejlepší rozchod ever.
A do toho, ha! Iblís si mojí zprávu zobrazil. Něco píše, buší mi srdce. Prý nějaký kamarádi křtí cédéčko, tak je jde podpořit *smajlík*. Zase něco píše. Přestal. Chvilka ticha a bušení mýho srdce. Zase začal psát. Zase přestal. Asi vybuchnu. Opět. Píše. Píše, že kliknul pozvat všechny a že nad tím moc neuvažuje, protože bývá občas ze společnosti lehce mimo a pak musí poslouchat věci jako: "On je tady tenhle/tahle, kdybych to věděl, tak bych sem nechodil a tak dále". Čimž mi přijde, že rovnou naráží na vztah mě a mýho bejvalýho přítele. Tak sem sebrala všechnu odvahu a napsala sem mu, že mě napadlo, že bych se stavěla, protože sme se dlouho neviděli a tenkrát to byl fajn večer... Očekávam potopení. Ne, píše, že mě rád uvidí a že si se mnou klidně dá panáka, ačkoliv na tvrdej neni, musí zahnat kašel. Smajlík. Buší mi srdce, co mam sakra dělat? Mam tam jít? Mam se na to vysrat? On že prej jenom musí jít s kamarádem na pivo někam jinam. Tak obratem píšu, jestli je vhodný, abych je otravovala. Prej to nevadí, jenom neví, kdy na ten koncert dorazí. Nevadí a smajlík. Těšim se. On že nápadobně.
A co jako teď? Co si mam myslet? Chce se mnou něco mít, nechce se mnou něco mít? Netušim. Uvidim, jak to dopadne. Jo a eště něco, třeba tak půl vteřiny potom, co sem dala kopačky Ponožkovi, tak mi napsal člověk, se kterym sem se kdysi dávno seznámila na Náplavce, strašně dlouho se nám nedařilo se sejít a až teď mi zase napsal. Máme domluvenej sraz. Ale, asi ho budu muset odmítnout a nabídnout mu jinej termín, když sem se (vlastní iniciativou) domluvila s Iblísem. Achjo, nechápu, co se to děje v mym životě. Špaňelský telenovely se můžou jít voproti tomuhle bodnout. Sakra, sem fakt zvědavá, jak tohle dopadne. Vlastně ani ne tak zvědavá, chci, aby to dopadlo tak, že budu s Iblísem tvořit šťastnej páreček. Na jinou možnost opravdu nejsem zvědavá. Ale život je nevyzpytatelnej. Já jenom, že už bych si za tyhle svoje očekávání měla dát facku.
Když sem na cestě za Iblísem a na koncert, moje nervozita dosahuje obrovských rozměrů. Třesu se, cítim to. Jako když sem se s nim měla potkat poprvý. Cestou sem se stavila za kamarádama, který sou v jednom podniku. Jenom na cigáro. Myslela sem si, že mi chvilka s nima pomůže s nervozitou. Ne, nestalo se. Cestu na místo konání koncertu si co nejvíc prodlužuju. Ah, Žižkov. Můj pravý rodič. Tam, kde všechno začíná a kde všechno končí. Jdu dobře známýma ulicema, tuhle cestu bych prošla i poslepu. Cítim se trochu líp, ne, že by snad zmizela moje nervozita, ale čerstvej žižkovskej vzduch mi vždycky udělá dobře u srdíčka. Poslední cigáro před popravou. vstupuju sama do klubu. tyvole, naposledy sem tu byla se svym bejvalym mužem. Koukam na ty stěny, místa, kde sme stáli. Koncert už začal. Kde nic tu nic, žádnej Iblís. Zatim. Dávam si pivo a piju ho jako forever alone na stojáka. Iblís pořád nikde. Mam strach, že se tu někde pohybuje muj bejvalej muž. Moc se mi nechce ho potkat takhle sama. Půlka piva ve mě. Iblís pořád nikde a to sem dorazila asi o 3/4 hodiny pozdějc, než sme se domlouvali. Pivo mi už téměř umřelo, řikam si, že si dam poslední cigáro a jedu kalit za kamarádama. Muj bejvalej muž naštěstí nikde. Když dokuřuju svoje "poslední cigáro", rozhoduju se, že si dam eště jedno, tektokrát opravdu poslední. Kouřim svoje skutečně poslední cígo, něco cosi se přiřítí za mě a hodí na mě dobře známej pohled, hlubší, než Mariánskej příkop. Iblís. Dorazil. Ach, to som ráda. Představuje mi nějakýho kamaráda. Dává si pivo, já si dávam další pivo a nějakou dobu sledujeme koncert, pak sme se nějak přesunuli do backstage. Ehehehe, tady sem taky byla naposledy se svym bejvalym. Tam mi přistává v ruce další pivo...od Iblíse. Ten za chvíli někam zmizel za kamarádama. Dost dlouho sem kecala s tim jeho kamarádem. Chytrej člověk, ale je trochu mimo. Víc, než Iblís. Chmpf, zvláštní. Koncert probíhá dál a mezi tim už se Iblísovi podařilo do mě nalejt další dvě piva. Uh, začínam bejt poněkud vožralá. Po koncertě se taky nějak pohybujeme v backstage a potkáváme jednoho známýho. Kecáme s nim, potkáváme další lidi a někdo navrhnul, že bysme se měli přesunout, že tady už nic nebude. Přilítá ke mě odkudsi flaška plná domácí slivovice. A jéje, to bych asi neměla pít. Hm, pozdě. Muj stres je v prdeli, sem vožralá jak hovado. Iblís je taky dost na sráč. Mele nesmysly, přiblble se uculuje a pořád si dává tvář do dlaní. Jo, přesně tohle znamená, že je na sráč. Zvládli sme dojít do další hospody. Bohužel se nacházíme na Žižkově, takže sme byli nuceni absolvovat chůzi do kopce, což nikomu moc nešlo. Mezi tim si Iblís kupuje nějaký jídlo ve fast foodu. Snaží se mi taky něco vnutit. Přesvědčuju ho, že já hlad opravdu nemam. On, že mi ale prostě něco koupí a když mu neřeknu co, tak mi vybere sám. Lol. Koupil toho žrádla strašně moc. Taky nám nějakym zázrakem zůstala lahev tý domácí slivovice. A pak se nám všichni ztratili. Celá partička. Eheh, potkáváme jakéhosi člověka a nacházíme onu hospodu, kam sme měli všichni namířeno. Iblís vypadá spokojeně s tim jídlem. Teče mu to všude kolem, nějaká bílá omáčka. Vypadá to, jak sperma. Strašně se tomu směju. Na stole mi přistává pivo, Iblís je při penězích. Tyvole, zasranej alkohol. Já se z toho asi poseru. Už fakt nevim, kolikátý pivo sem dneska měla. Nechápu, jak sme se mohli za tak krátkou dobu tolik zřídit. Jo..aha, už sou dvě v noci. To bude tim. Je to vtipný. Iblís měl zase nějaký svoje poznámky ve stylu "filozofuju nad každodeníma věcma." Vůbec si nepamatuju, co řikal, ale já ho odkázala na flašku domácí slivovice, co sme měli na stole a řekla mu, že když máme tohle, tak je všechno v pořádku. On odpověděl, že si neni uplně jistej tim, jestli je tahle flaška výhra. No, pravdu měl spíš on. Naše promile byli vysoké. Našla nás ta partička, který sme se ztratili a zabavili nám tu flašku slivovice. Eh, díkybohu za to. Eště bysme to vypili... Sedíme s Iblísem vedle sebe a držíme se zvláštně za ruce. Držíme se jenom propletenýma prstama s tim, že bříška prstů naráželi na vnitřní stranu dlaně a přitom byli všechny prsty u sebe. Vypadá to jako jin jang. Iblís mi přitom něco povídal, něco o něm, že je strašně ztracená existence a vůbec nemá ponětí, co se okolo něj děje. Jo, to já s těma promilema v krvi už teď taky ne, neboj... Eště něco vo tom, že kdybysme se nedrželi za ruce, tak že by asi někam odletěl, ale ten mezilidskej kontakt utváří propojení, co mu v tom brání, nebo co. Sakra, ten člověk je vážně v prdeli, víc než já. Povídam mu něco jakože nemam kde spát. Najednou zmizeli skoro všichni vod stolu a my šli hrát fotbálek s nějakýma lidma. Cestou k fotbálku se smějeme, že to nemá cenu, páč sme upe mimo a pořádně se ani neudržíme na nohou. Hráli sme s Iblísem spolu. Nejdřív já obrana a on útok, pak sme se vystřídali. Stejně to nemělo cenu. Když padnul gól do protivnický branky, bylo to dílo náhody. Projeli sme to. Ale byla to sranda. Iblís na mě začal házet takový ty jeho pohledy. Opětovala sem mu je. Zeptal se mě, jestli se posouváme dál. Ptam se kam dál. On že domu. Hm, tak jako...jooo. Vycházíme z hospody. Bez placení. Nikdo se ho po nás nedožadoval ani za jedno pivo. Tak jako...proč bysme měli, žeano.
Iblís zmateně hledá klíče. Oznamuje mi, že je asi nemá. Že má klíče jenom od domu maminky a že budeme muset jet někam mnohem dál. Někam uplně do prdele na kraj Prahy. Feck. Nu což, dneska už je stejně všecko jedno, za půl hodiny tu bude čtvrtá hodina ranní, tak co... Opouštíme matičku Žižkov tramvají. Sedáme si dozadu a za náma nastupuje kdosi se psem. V tom momentě vylejzá řidič a ptá se, kde má chlap se psem pro psa náhubek. Prej nemá. Prej nepojede dál, jestli ten pes nebude mít náhubek. Sedim Iblísovi na klíně vzadu blízko toho chlapase psem a společně pozorujeme v tramvaji vzpouru. Všichni začali řidiči řikat, že nechápou, co má za problém. Nějakej pankáč v kožený bundě argumentuje tim, že teď sice řidič vyhazuje chlapa kvůli tomu, že má psa bez náhubku, ale kdyby nastoupil bezďák bez jízdenky, tak by ho nechal bejt, páč by se ho štítil. Asi měl pravdu. My se tý situaci, co nastala s Iblísem hodně smáli. Jen tak tiše a vrtěli hlavama, že to nechápeme. Absurdno. Sou kurva skoro čtyři ráno. Mohlo by mu to bejt jedno. Najednou Iblís hodil po chlapovi se psem svojí čepici a prohlásil, že teď už pes obojek má. Ehehe, to by bylo fajn. Řidič ale furt trval na svym. Prej prostě ne. Chlápek nechtěl asi dělat problémy, tak i se psem vystoupil. Chudák. Iblís měl nějakou úvahu o tom, že by opravdu nechtěl být tim psem. Na další zastávce se taky stala zvláštní věc. Navykla sem si na pohodlí Iblísova klína, položila mu hlavu na rameno a on mě držel kolem těla. Najednou se podívam z okna a z týhle sladký pohodlnosti mě vyžene jeden ksicht. Ksicht, co dobře znam. Je za sklem. Osoba s jokerovyskym usměvem začne klepat na sklo a povídat nějaký vyfetovaný nesmysly. Jaktože je ten člověk zase plešatej? Nechápu, myslela sem si, že mu ty vlasy už dorostli. Je to muj bejvalej spolužák, zvláštní bytost. Vyrazili ho na konci třeťáku. Teď dělá hudbu, teda, on tomu, co dělá tak řiká...já ne. Vyklonila sem se z vokýnka a něco mu řekla, už nevim co. Byl strašně moc vyjetej a překvapenej tim, že mě potkal. No jo, prostě Žižkov. Odjeli sme tramvají na místo, kde nám IDOS pověděl, že musíme přestoupit na jinej spoj. Buď bus nebo tramvaj. Iblís zaplul do sámošky koupit cigára a malou Kofolu. Prej ať máme co kouřit, když to pojede za dlouho. Nezajímalo ho, že mam tabák, buď byl línej balit, nebo chtěl bejt gentleman. Bus nám podle jízdního řádu právě odjel. Výborně. Další jede až za dvacet minut. Přesouvíme se na zastávku tramvaje a v ten moment onen autobus vyjíždí zpoza rohu. Běžíme s tim, že ho stihneme, je to pár metrů. Autobus...projíždí zastávkou, kde měl zastavit. Do dáli. Podívali sme se na sebe a oba si vyměnili výraz nasrání a pobavení zároveň. Vytáhl výtězoslavně cíga a řekl, že věděl, že se budou hodit. Pak řekl, že teda můžeme jet tou tramvají, jestli mi nevadí, že budeme muset jít třeba 10 minut přes golfový hřiště. Mávla sem nad tim rukou. Než sme stihli zapálit cíga, přijela tramvaj a my do ní nastoupili. Bylo tam moc lidí a já se mohla chytit jenom Iblíse. Položila sem mu hlavu na rameno a on udělal to samý. Jestli mi na tomhle klukovi (kromě nevyčíslitelnýho seznamu dalších předností) něco vyhovuje, tak je to, že je téměř stejně vysokej jako já, jestli je vyšší, tak to nebude o víc než o dva centimetry. Slyšela sem jeho výdechy a nádechy a cítila, jak mě pevně drží okolo pasu. Do toho si stěžuje, že někde ztratl gumičku do vlasů. Nabízim mu vlastní, ale on odmítá. Poprvý si tam všimnul mýho tetování. Řekl, že se s timhle neztratim. Cesty tramvají tohohle typu sou ty nejlepší. Vystoupili sme na bohem zapomenutym místě, který znam jenom trochu. Tyhle místa už sou pro mě konec Prahy pomalu. Pusto a prázdno, nikde živý duše, kromě nás dvou. V tramvaji mi Iblís sliboval, že mi něco řekne, ale až na golfovym hřišti. Když sme se blížili směr hřiště, tak sem na to samozřejmě zapomněla. Iblís prohodil otázku, jestli mezi náma něco je. Hm, zajímavá otázka, tak sem mu odpověděla protiotázkou. "A co myslíš ty?" On mi odpověděl, že on nic neví, načež následoval jeho monolog pravděpodobně o tom, jak je zmatenej ve svym vlastnim životě a jakej je magor. Taky mam pocit, že padly slova, že mu je se mnou fakt dobře. Jenže si myslí, že každou slečnu se kterou byl jenom trápil, protože je blázen. Pravděpodobně sem na tohle chtěla reagovat, ale on pokračoval a dostal se ve svym monologu k uplně jinýmu tématu. Prej je to s nim težký, páč žije minulostí. Byli sme na golfovym hřišti. Čtyři ráno.
Jdeme a je to do kopce. Stežuju si a ptam se, jestli to bude do kopce eště dlouho. Prej jo. Sakta, moje plíce umíraj. Čas na cígo. Iblís mě upozorňuje: "Podivej se, na jakym sme místě!" Beru si to k srdci a rozhlížim se. Má pravdu, je tu nádherně. Ticho, pusto, hvězdy nad náma a green okolo nás. Jak tak jdem, tak se chvíli držíme za ruce, chvíli zase ne. Znenadání spatřím v dáli na jednom minikopci vlaječku. Je bílá a na tyči. Golfová vlaječka! Zůstala tam! Někdo ji tam nechal! Upozorňuju Iblíse a ten se táže, zda- li se jí zmocníme. Běžíme do minikopečku a Iblís bere vlaječku i s tyčí. Oba dva zaujatě šaháme chvilku na "trávník" pod náma. Je uplně na omak cítit, jak je umělej... Máme bílou vlaječku a sme hepy jak dva grepy. Vlaječku nese Iblís. Procházíme celý golfový hřiště. Zkracuje se to a vstupujeme na místo okolo silnice. Míjíme autobusovou zastávku. Náhodně přijíždí na onu zastávku autobus. Iblís se v bílou vlaječkou v ruce ptá řidiče, jestli jede tam, kam potřebujeme. Řidič že ne. Hm, tak to vážně budeme muset jít pěšky. Šli sme, dali si cigáro a já začala bejt lehce vysílená. Ačkoliv mi vědomí pořád pracovalo normálně a já si plně uvědomovala, že mířim domu k tomuhle dokonalýmu muži, tak sem myslela spíš než na to, jak ho divoce znásilnim na svalení se do postele, usnutí a spánek. Občas se cestu držíme za ruce, občas ne. Nemluvíme příliš a když někdo mluví, tak je to on. Poznamenává, že se stydí si mě domu vůbec vzít, páč teď ležel tejden nemocen doma a je tam strašnej bordel. Myslim, že je mi to uplně jedno. Vítězoslavně po nějaký době zabočujeme směrem ke vchodu na zahrádku k nějakýmu domečku. Uf, tak tady...konečně. Prej hlavně potichu, ať nevzbudíme jeho maminku.
Pronikáme po shodech nahoru do podkroví do jeho pokoje. Wow, dost velkej pokoj musim říct. Všímam si všemožných odpadků na zemi...ehm, jo, bordel tu je. Kelímky vod jogurtů, krabice plná čehosi rostlinnýho původu, prázdný sklenice a lahváče, misky, příbory a...rostoucí něco v lahvi, čimž se mi chlubí? Aha, to asi pěstuje. Prej nějaká řasa nebo co. Naštěstí ten pokoj nesmrdí, to je fakin´ štěstí. Nesměle si sedam na něco, co neni postel a vyčkávam, co se bude dít dál. Sundavam si kabát a vstávam, abych se podívala z okna. Nic. Iblís zhasnul a odhodil...nevim už co, nějakej kus svýho oblečení. Abych se přiznala, tak si tenhle moment nepamatuju vteřinu po vteřině, jak už to bejvá. Byla sem asi až moc okouzlena skutečností, než abych si pečlivě všechno pamatovala. A tak tomu i bylo v následující situaci. Ne, že bych si nic nepamatovala, ale bylo to tolik emotivní, že prostě nevim všecko uplně přesně. Zeptal se mě něco o tom, jestli má ustlat, nebo jestli nám stačí jenom deka. Najednou mě pevně chytil okolo pasu a jemně povalil na postel. Začal mě šílenym způsobem líbat. Aha, tak přece jenom. Kdybych se v tu chvíli mohla soustředit, tak si asi řikam, jak je hustý, že se mi to povedlo. Že se mi povedlo ho dostat do postele. Jenže já se dokázala soustředit jenom na kouzlo toho okamžiku, kdy mi patřil téměř celej takhle poprvý. Objímam jeho tělo roztaženýma nohama a cítim, jak na onom místě vzniklo něco tvrdšího, než je standartní. Iblís posouvá svojí hlavu dolu a já mu pomáham mě zbavit svých kalhot, mezi tim se on zbavuje trika. Hm, tak to už si předtim musel sundat kalhoty. Během toho, co má pěkně dlouhou dobu zabořenou hlavu mezi moje stehna se očividně i stihnul zbavit spoďárů. Nacházim se v sedmym nebi, co víc si přát... Iblísova hlava mě opět začíná vášnivě líbat na ústa a přitom cítim, jak mi do kundy zajíždí jeho čůrák. Chlapec se s tim nesere, jak tak vidim, dokonce mi nechává tričko. Leží na mě a započíná naše soulož. Hlavou se mi nehonilo nic, jen uvědomování si toho, co sem v tom momentě prožívala. Leží na mě a já pod nim. Líbáme se, hladíme se, vzdycháme si do uší. Nic víc už nikdy nechci. Setrváváme takhle do tý doby, dokud mě to nepřestane bavit a nesnažim se vo to jaksi otočit pozici. Otáčim Iblíse na záda a sundavam si triko, který mam furt eště na sobě a nasedam na něj. Teď. Teď mi patří každej kousek jeho těla. Voní, ten chlapec šíleně voní, až mě to dostává do jiný reality. Přijde mi, že pokaždý, když se nadechnu jeho vůně, je to skoro jako když bych si šňupla lajnu koksíku. Jelikož vypadá, že mu to v týhle pozici vyhovuje, tak sem opět iniciativní já. Nastavuju se mu zezadu. Vrazí mi ho tam takovou silou, až se mi podlomí kolena a on mě zalehává zezadu. Ten jeho dech je jako metronom. Udržujeme šílený tempo podle mě. Jo, šílený. Občas zpomalíme. Dostala sem strašnou chuť na jeho čůráka, proto se posouvam zadečkem o něco vejš, až k jeho obličeji a naproti mýmu obličeji naopak trčí jeho erekce. Hm, šedesát devítka je stejně fajn vynález. Postel skřípala, já křičela, on se mě snažil utišit strkánim prstů do pusy, nepomohlo to. Jestli tohle nikdo jinej z obyvatelů domu neslyšel, tak...ne nic. To neni možný. Já v kombinaci s tou postelí...hodně hlasitá záležitost. Nějakej čas asi uběhnul a my pořád nepřestáváme. Eh, co je to za zvuk? Ten znam! Sakra, je možný, že mi teď zvoní budík? Jo, to je muj budík. To znamená...wat? Už musí bejt šest hodin ráno! Nechává mě to chladnou a radši se soustředim na to, co dělam. Sakra, to už musíme mrdat minimálně hodinu! Jo, to tak odpovídá, už mi to přišlo fakt docela dlouhý. Iblís si mě opět otáčí na záda a ulehá na mě. Ubíhá čas. Ležim na zádech a přichází skutečná krize. Cítim, jak mam suchý rty. Líbáme se téměř neustále a já to už ani pomalu necítim. Začínam být na konci sil a on taky. Tohle trvá už moc dlouho. Najednou si všímam šílenýho faktu, jak tak ležim a on se na mě snaží, přímo nade mnou je střešní okno. Eh...před chvílí bylo tmavý, teď je vo poznání světlejší. A taky...začínam rozpoznávat věci v pokoji. A samotnýho Iblíse, co se mnou souloží. Sakra, to už je světlo? No jo, muj mozek začíná vypovídat. Samozřejmě, eště pořád se snažim sem tam udělat pánví nějakej pohyb, ale už spíš jenom...hrabu se koncema prstů Iblísovi ve vlasech a po tváři, tisknu ho k sobě, druhou rukou zkoumám jeho zpocený, sem tam se výbající tělo. Citim, jak je jeho hlava míň a míň napnutá, stejně jako tělo. Jeho hlava prakticky padá na moje rameno. Slyšim, jak začíná usínat. Tohle taky trvá. Oba dva sme už usínali, jenom mě vždycky probralo to podívání se z okna. Začínam se smát, ta situace je komická. Znaveni souloží souložíme dál. Teda, souložíme je asi trochu nadnesenej pojem. Leží na mě, má penis v mojí vagíně, nešikovně mi ležel spíš na levý noze než na pravý, jednu ruku měl pode mnou, druhou nevim kde, já ho hladim ve vlasech a po tváři. Občas se pohne. Občas se pohnu já. Naše dlouhý vlasy se proplétaj. Pořád. I předtim i teď. Za oknem se začíná měnit obloha, z tmavě modrý na světle modrou. Slyšim zpívat ptáky. Směju se tomu. Iblís se probírá, zvedá hlavu z máho ramene a ptá se, čemu se směju. Odpovídam mu jenom stroze: "Dobré ráno." Začínáme zase nabírat tempo.Oba dva se prakticky koupeme v našem vzájemnym potu. Najednou je místo původní tmy světlo. Vidim mu do očí. Bledý, velice světle modrý oči orámovaný tmavě modrým kroužkem. Uprostřed kroužku nemá téměř žádnou výraznější kresbu, přesto mě ty oči fascinujou. Po tváři mu tečou kapičky potu. Líbáme se zcela suchými ústy. Pořád a pořád. Dokola. "Nechceš už se udělat?" To mi řekl. Odpovídam mu něco jakože už nemůžu. "Já a moje blbý zásady nebýt nikdy dřív, než slečna", pokračuje. Směju se tomu. Mrdáme dál. Varuju ho, hlavně ať to nepouští do mě. Řiká mi, že je možná dementní, ale ne natolik. Mrdáme dál. Oznamuju mu, že sem si téměř jistá tim, že mě chce usouložit k smrti. On odporuje a svádí to spíš na mě. Já ho prej chci usouložit k smrti. Ptá se, jestli mmu ho nechci dokouřit. Zvedáme naše bolavý těla a on rychle bere ze stolu půllitr naplněnej vodou. Och, to musl přinést už předtim. Jo, přesně tohle je to, co oba potřebujeme. Pokládá se na záda a já mířim s hlavou mezi jeho nohy. Třeba mi t a voda trochu pomůže s tvorbou slin. Žádný nejsou a když se náhodně objeví, okamžitě sou pryč. Pryč vstřebaný do kůže na jeho penisu. Po chvíli zvedá mojí hlavu blíž k tý jeho a líbá mě. Spíš než líbání je tohle doslova sání mýho jazyku. Jako kdyby mi ho chtěl ukradnout. Je na mě takhle přicucnutej pěkně dlouho a mezi tim sám bere čůráka do ruky a během pár vteřin dokončuje práci na svoje a moje bčicho. Těžce oddechuje, napětí v jeho těle přešlo. Lehce mě objímá a líbá do tý doby, dokud se nezvedne a nehledá kapesníčky. Je mi uplně jedno, že mam po celym břichu jeho mrdku. Mam pocit, že umřu. Hned teď. Iblís se vrací ke mně do postele pod peřinu. Prohlašuje, že teď chce už jenom spát. Levou rukou mě zespoda obejme, já se k němu otočim čelem a po pár vteřinách oba konečně usínáme.
Muj spánek moc není. Spim vždycky jenom chvíli a pak se probouzim. Poprvý mě probouzí příšerná křeč v noze. Hm, to se dalo čekat. To se zase nebudu moct hejbat. Jakmile Iblís cítí, že se pohybuju, zaháčkovává o mě nohu a tak je to pokaždý. Při každym dalšim probuzení si uvědomuju, že mě bolí celý tělo. Koukam do stropu a přemejšlim, co se to sakra stalo. Občas koukam na jeho velkej plakát Pink Floyd The Wall. Iblís se asi taky na chvíli probudil a diví se, že nespim. Radí mi, ať zavřu oči, že to prej pomáhá. No, neasi. Ale jo, občas spim. Spíš mš třeba částečně děsí to, že budu muset jet brzo domu. Matka má samozřejmě za to, že spim u kamarádky blíž centru a né tady na druhym konci Prahy. Když sem zrovna vzhůru, chvilku třeba pozoruju Iblíse. Do toho někde z vedlejšího baráku už pěkně dlouhou dobu křičí dítě. Ráda bych si Iblíse takhle zapamatovala. Uplně bezbranýho a spícího těsně vedle mě. Kdybych měla sílu ho hladit, tak bychto udělala. Je opravdu krásnej. Vážně. I takhle z blízka a chrápající. Možná sme v rámci našeho bdění-spaní vedli nějaký rozhovory. To si nepamatuju. Teda určitě si pamatuju nějaký slova, jenom nevim, co znamenaly.
Jakmile už je opravdu nekřesťanskej čas, tak vstávam nahá z postele. Iblís se též probírá. Postel je stále eště na nějakých místech vlhká. Oznamuju mu, že budu muset jít a on se mě ptá na čas. Dvanáct hodin. Achjo, nechce se mi. Klidně bych tu s nim eště byla. Zvenčí pořád křičí to nějaký random dítě. Iblís na to reaguje slovy, ehm, ne příliš...no: "Sakra, zabte už to někdo". Hm, lidumil. Sarkasticky poznamenávam, že tohle je ta nejlepší reklama na kondomy. Oba dva se smějeme, jenom já tajně doufam, že se do mě včera nějaká jeho bílá částečka omylem nezatoulala. Stát se může všecko, žeano. Nabízí mi, jestli si nechci odnést tu golfovou vlaječku, která je naše trofej včerejší cesty. Odmítam. Co bych s tim sakra dělala. Prej mě doprovodí. Fajn. Oblíknu se a zjišťuju, že vypadam, jako by mě krávě vytáhli z prdele. Naštěstí má Iblís též dlouhý vlasy, sice ne tolik, jako já, ale hřeben vlastní. Alespoň to ze mě trochu udělalo člověka, ačkoliv moje vlasy, jak je známo, nejdou rozčesat. Ve vší tichosti opouštíme dům. Iblís prej jenom tiše doufá, že jeho maminka nebude teď pracovat na zahrádce. Ups, to by asi byl trapas. Vede mě na autobusouvou zastávku a dáváme si cígo. Nejlepší vyčištění zubů. Sme téměř potichu, beze slov, jenom občas si sdělíme vzájemný zaujetí světem kolem, jako třeba větřem rozfoukávajícim listí, nebo havranem na stromě. Omlouvam se mu, že vypadam jak prdel a řikam to jenom jako frázi. Ve skutečnosti sem si jistá tim, že naopak vypadam dost dobře, páč se cítim dobře. On se na mě podívá tim svym lišáckym pohledem a řekne, že mi to sluší. Ten pohled mnou projíždí. Vidim v tom pohledu sama sebe. Pokládam Iblísovi hlavu na rameno, mam asi jenom tři minuty, pak mi to jede. On mě objal. Jednou rukou. V momentě, kdy sme se k sobě otočili čelem a začali se líbat mě objal i tou druhou. Otevíram oči a vidim přijíždět autobus. Sakra, poslední polibek a přání hezkýho víkendu.
Kluku, tys mi dal. Nemůžu se hejbat a bolí mě většina svalů. Nevim, nevim už vůbec nic. Nevim, co si mam myslet. Nevim, co si mam představovat. Nevim, jak to bude dál. Jasný je to, že ten člověk neni uplně standartní a je dost svéráznej. To už jenom samo o sobě mluví v tom, že když sem se ho na tý zastávce zeptala, kdy ho zase uvdim, odpověděl mi, že neví. Achjo.
Opět, už je to tady. Kdybych tyhle věty dopisovala pár hodin předtim, tak budou obsahovat uplně jinej význam a slova. Jenže tak to neni. Dopisuju je až teď a mezi dobou, kdy sem napsala první věty hned na začátku a mezi větama teď na konci se stalo něco dost podstatnýho v tomhle kontextu. Přesně před ne víc jak třema hodinama mi Iblís napsal. Poprvý od tý stěžejní společný noci. Napsal, že se omlouvá. Že se omlouvá a že to s náma dvouma vážně nevypadá. Je prej pořád zamilovanej do svojí bejvalý slečny a necítí se dobře, když dělá cokoliv, co je od sebe vzdaluje. A prej to nemyslel zle. Hm. Jo. Aha. Odpověděla sem mu jenom, že moc nevim, co mu mam odpovědět, páč sem něco takovýho nečekala. A tak skončila naše krátká, zato intenzivní láska.
Když sem dostala tu zprávu a poprvý si jí přečetla, cítila sem zvláštní druh prázdnoty, co sem eště nikdy předtim necítila. Nebyl to ani smutek, ani zklamání, ani litování. To přišlo až třeba po minutě, kdy mym tělem prošlo uvědomění si, co to vlastně znamená. Začali se mi do očí valit slzy. Jak jinak, samozřejmě. Okamžitě sem psala J********, se kterym sem za chvíli díkybohu měla mít sraz. Kdyby to tak nebylo, tak nevim. Asi byl šla zase nejbližší cestou na hlavák. Psala sem mu, že s nim chci něco probrat a pokud to bude možný, tak abysme u toho byli jenom my dva. Sedli sme si teda na pivo do jednoho podniku a já spustila, co všecko se mi právě stalo. J****** to asi nečekal. Teda, asi nečekal, že se bude jednat zrovna o tohohle člověka, on ho totiž zná samozřejmě. Vyslechnul mě. Trpělivě mě poslouchal a já mu všechno řekla. Zvláštní je, že sem při tom toho necítila zas tolik. Teda cítila sem toho spoustu, ale čekala sem to horší.. Když už viděl, že začínam bejt opravdu v prdeli, tak mě vytáhnul na cígo ven a tam mě třeba tři minuty v kuse objímal. Strávila sem večer s nim a vyměňovali sme si zážitky a on se mi snažil poradit jak to, co se mi stalo hodit za hlavu. Přitom neustále opakoval, že je tu pro mě, stejně jako další moji kamarádi. Řekli sme si navzájem hodně věcí. Já mu řekla věci, co o mě nevěděl a on mi řekl věci, co sem o něm sice věděla, ale nikdy by mě nenapadlo, že v těch věcech má třeba mnohem větší pořádek, než mi přijde normálně. On vážně neni uplně vylízanej, jak si spousta lidí myslí. Eště sem šla k němu domu. Tam sem se po nějaký době zhroutila podruhý. Opět mě objímal a ujišťoval, že to bude dobrý. Jak sem si hodně povídali, tak sme samozřejmě řešili i vztahy a já si uvědomila, že já a on spolu opravdu nemůžeme teď fungovat. Ne teď, ne dneska. Ale náš vztah je takovej...hlubokej. Jako manželé. Po dvaceti letech společnýho života. Zvláštní. Sem za něj ráda. Sem za J****** neskutečně ráda a sem šťastná, že si na mě udělal čas. Já bych se přesto asi přenesla, ale špatně. Proto sem ráda, že to byl on, kdo mě vyslechl. Zaujala mě jenom ta shoda náhod. Malý, nepatrný náhody. Jak sem pak byla u něj doma, tak se třeba jeho mladší sestra koukala na Shreka a já tam zaslechla dost zajímavou větu: "Tohle je muj šťastnej konec". A mě to sedělo jako prdel na hrnec. Moh´ bejt totiž snad v týhle mojí situaci s Iblísem šťastnější konec než ten, že mě o všem jak to cítí informoval podle mýho eště relativně brzo a já s tim pak hned mohla běžet za J*******? Ne, tohle byl ten šťastnej konec, co mi ukázal, jak moc důležitý je sdílet.
Sdílela sem s Iblísem dva večery, posléze celou svojí nahotu a užili sme si to, ne že ne. Bylo to jenom vo tom se s nim o něco podělit, ačkoliv sem měla jiný představy v dalších věcech ohledně nás dvou. On se mnou zase sdílel svoje ďábelský pohledy a úsměvy. A pivo. No a teď sem sdílela trochu zklamání a bolesti s J******* a on se mnou sdílel svoje zážitky, ačkoliv uplně odlišný vod těch mých, tak sem si je ráda vyslechla. Sdílel se mnou svuj čas. Sdílel se mnou svojí lásku ke mě a to, že mu nejsem lhostejná a je schopnej mi pomoct.
Já nevim, i když se obávam toho, že se mi to vrátí, že budu na Iblíse vzpomínat, jak mi chybí, tak sem ráda svym způsobem. A to jenom za všechno to vzájemný sdílení, co sem teď zažila.
Poslední tejden si všímam barevných západů a východů slunce. Jako, když s náma slunce sdílí svojí skrytou hipsta náladu, co chce vyfotit a dát na instagram pod heštek #sun. Kouzelný období.
Když to vezmu kolem a kolem, tak sem vlastně konečně šťastná, že sem dosáhla něčeho, vo čem už sem delší dobu přemejšlela. Nikdy sem eště nespala s modrovokym klukem. Vždycky byli buž zelenovoký, nebo hnědovoký. Až do pátku s Iblísem. Získala sem modrovokej zářez a obecně další zářez. Kdybych tvrdila, že sem ho vůbec nechtěla dostat do postele, tak lžu. A já hlát nebudu. Chtěla sem zbalit modrovokýho kluka. Ne. Konkrétně sem chtěla dostat Iblíse do postele. Nelituju toho. Povedlo se. Odnesla sem si zapalovač, bolavý tělo na pár dnů, spoustu zážitků a kašlíček, kterym mě nakazil. Výborně.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lyštice lyštice | Web | 11. listopadu 2015 v 2:20 | Reagovat

to snad ne!! achjo, prijde mi, ze vsichni chlapi jsou stejni :-( mrzi me, ze ti to zase nedopadlo..

2 Iva Iva | 11. listopadu 2015 v 12:20 | Reagovat

Promiň,ale tomuhle se nedá říkat ani krátká láska.To je tak maximálně zamilovanost. I když i o tom ny se dalo pochybovat.

3 Iva Iva | 11. listopadu 2015 v 12:21 | Reagovat

*by

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | 11. listopadu 2015 v 13:28 | Reagovat

[1]: Můžu říct, že je mi to zázračně docela jedno. Necítim tak trochu nic, jenom lehký nasrání. A rozhodně všichni chlapi nejsou stejný.

[2]: No, pořád mam za to, že si můžu cokoliv nazvat jak chci.

5 Yu Yu | Web | 13. listopadu 2015 v 15:53 | Reagovat

Hm... necítím tvé pocity, ale tuším, že to mohlo dopadnout i hůř, J zní jako fajn člověk. Třeba se s modrookým dáte dohromady někdy v budoucnosti.

6 jiga jiga | 13. listopadu 2015 v 20:23 | Reagovat

"Člověk, který nikdy neplakal, nežil opravdový život"

Justin Bieber :-D

7 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 14. listopadu 2015 v 16:11 | Reagovat

[5]: Já  nevim ani, co bude zejtra, natož co bude v širší budouctnosti. Mohlo to dopadnout rozhodně hůř, proto jsem ráda, že jsem ho alespoň dostala do postele, když už nic jinýho.

[6]: Kamaráda, už jsem si tak dlouho nedělala prdel z Justina Biebra, že jsem pomalu zapomněla, jaký to je. No jo, to jsou ty módní vlny.

8 stuprum stuprum | Web | 14. listopadu 2015 v 16:14 | Reagovat

Cigarety, pivo, bejvalí na každém kroku. Do toho hraje zvuková kulisa.

To je život! :-D

9 Fredy Kruger Fredy Kruger | 14. listopadu 2015 v 23:35 | Reagovat

" Pokaždé, když chytím slinu,
dělám  krawiny  ! ... inu...
.. po pivu, kořalce, červeném víně
včera jsem ožral se... jako ta svině !

..... říkají, že jsem byl chlastem tak spařen ....
....jááá... údajně znásilnil popeláře,
když v zástěře  nakládal popelnici !

Vyhlašuji si prohibici !!"

... Hovoří děd hocha :  " Nu.. item....
... pokud sis zadělal na dítě,
potom jsi mládenče ve pěkném howně !!"

... Ocassnikk  Džonn  pláče úsilovně !

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 15. listopadu 2015 v 20:54 | Reagovat

Tak kašlíček, říkáš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama