Svině ve svetru

5. listopadu 2015 v 12:35 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Udělala sem sviňárnu.
Vlastnim zaviněnim sem se zamotala do situací, co se kolem mě dějou jako do lepivý pavučiny a nějak mi nešlo se vymotat. Muj boyfriend/neboyriend Ponožka na mě byl vskutku nasranej. Prej ne jenom kvůli jednomu večeru, kdy sem se na něj vysrala, ale kvůli všemu. Neozýval se strašně dlouho, tak sem se mu ozvala s myšlenkou, že je pravděpodobně uraženej. On, že neni uraženej. Následovaly asi tři dny nepřetržitýho dohadování se o našem vztahu. On povídal, že se rozhodl si mě držežt dál od těla a...já to odmítala přijmout. Jo, přesně takhle se nad tim taky pozastavuju, ale i pro tohle mam vysvětlení. Plně sem si vědoma toho, jak je mi ten kluk ukradenej. Nejsem zamilovaná a asi ani nebudu, nic na něm nevidim. Nic na něm nevidim až na to, že je to kluk, co vo mě projevoval zájem, teď se nasral, přestal projevovat zájem a posílá mě do prdel. Na začátek a jeho obranu, nedivim se mu. Muselo mu to bejt jasný, že do něj nejsem zamilovaná a že jedinej, kdo má zájem je on, neni přece uplně blbej, slepej a hluchej. A v momentě, kdy přestal projevovat zájem, tak nastoupil muj zvířecí chtíč ukořistit všecko, co jde a začala sem bojovat. Bojovat o jeho pozornost. Tři dny sem mu psala, dolejzala, odkejvala mu skoro každou sračku, co mi řekl. Nikdy bych to neudělala, kdyby mi nešlo vo to, vo co mi jde. Tři dny sme se hádali, kdo za co může, kdo co udělal. Tři dny sem byla schopná poslouchat, jak se neumim chovat, jak je všechno moje vina. Tři dny sem si nechala srát na hlavu jeho kecama. To všechno z mojí snahy, on už byl finálně přesvědčenej se mnou přestat udržovat kontakt. A já jela svojí. Nedala sem mu pokoj. Nejvýraznější věc, co se ale u mě objevila je jednoznačně lhaní. Lhala sem mu. Několikrát. O tom, že ho mam ráda. O tom, že mi na něm opravdu záleží. O tom, že je mi to líto...dobře, možná tahle věta je jediná pravdivá, ale je mi to líto v jinym kontextu, než v jakym sem to podávala jemu. Tři dny sem mu lhala skoro v každý zprávě, co sem mu odeslala. Tři dny sem ze sebe dělala dolejzavou píču a světe div se...bylo mi to jedno. Je mi to jedno i teď. Řekla sem si totiž tohle: "Holka, ten kluk je ti uplně u prdele. Můžeš mu říct cokoliv a necítíš se nijak. Jakkoliv. Žádný emoce." Dosáhla sem svýho. Sešli sme se. A já mu opět lhala. Asi hodinu a půl v kuse a do očí. Skončilo to tak, že sem v něm vyvolala určitý pocity, doprovodil mě až před vchodový dveře do našeho bytu a prej se budu muset jenom snažit se chovat trochu líp. To sem mu taky vodkejvala, že se budu snažit... Když mi už s měkkym srdcem řekl, že čekal, že budu alespoň brečet, tak sem mu odpověděla, že brečim jenom v soukromí. Ohoho, já, která brečim furt. Hned na to se mě zeptal, jestli sem teda brečela v soukromí. A já jenom beze slov sklopila oči a kejvala. Bože, jak dokonalej hereckej výkon. To snad ani neni možný. Nejhorší je, že jemu v jednu chvíli začali opravdu vlhnout oči. A já nic. Já si jenom hrála svoje divadýlko. Ne, eště horší je, že když to teď rekapitululu a přemejšlim nad tim, tak se kvůli tomu vůbec necítim provinile. Jenom trochu, jenom opravdu maličko.
Je to pravda, je velice snadný mu lhát, protože k němu prostě nic necítim. Nezáleží mi na tom, ne nijak hluboce. Když odejde, bude další a lepší, řikam si. Necítila sem se blbě, když sem byla dotěrná svýma zprávama. Kdyby to bylo klukovi, ke kterýmu něco cítim a tim pádem si myslim, že na něm stojí muj svět, tak bych se takhle nikdy nechovala. Slova bych volila rozvážně, každou zprávu si po sobě desetkrát přečetla ze strachu, že se něco posere, ne to, co sem předváděla teď vůči Ponožkovi. Ani sem si nepřipadala uboze, tim, jak moc je mi ukradenej. Nikdy předtim v životě sem nic takovýho nezažila. Nikdy předtim sem nikomu takhle bez emocí nelhala, jenom abych dosáhla svýho cíle. Celou tou komedií, co sem absolvovala sem vlastně jenom vyplňovala volnej čas. Volnej čas, páč se bojim, že mi chlapec, do kterýho sem se zamilovala na základě jednoho společnýho večera minulej tejden nevěnuje svuj čas. Jo, Iblís. Jak se Iblís dlouho neozval, tak sem se bála, že už se neozve vůbec a moje úvaha byla následovná: "Budu radši sama čekat na to, jestli se ozve Iblís (nebo kdokoliv jinej, ve smyslu čekat na dalšího muže), nebo si ten čas nějak vyplnim tim, že si dam hec, překecat Ponožku, ať neni nasranej? A v případě, že by se Iblís už nikdy neozval, tak mít alespoň Ponožku, protože nějakej kluk je lepší, než žádnej?" Och ano, až takhle nemorálně umim uvažovat. Nemyslela sem si, že sem schopná takovýhlech intrik. Iblís se totiž ozval. Právě těsně před onim setkání s Ponožkou mi od něj na Fb vylezlo pozvání na koncert, co je zejta. Tak to sem zvědavá, jesli tam pujdu a jak to dopadne. Páč mezi zůčastněnýma má být i muj bejvalej muž. Bylo to vtipný, jenom jedno malý "XY vás pozval na událost něconěconěco" ve mě opět vyvolalo takovej malej záchvat. Nejhorší bylo, že to bylo chvilku před mym setkání s Ponožkou. Ale zvládla sem to. Potřebovala sem si pustit hodně nahlas AC/DC, aby to emočně nahradilo muj řev, kterej by asi nebylo uplně vhodný na místě předvádět. Byla sem totiž v autobuse.
A já jen doufám, že mi to s nim vyjde a věřim v to. Věřim v to, abych mohla Ponožku s klidnym srdcem poslat na jinou cestu. Nechci mu ublížit, přes to všechno mu nechci ublížit i přesto, že za některý kecy, co na mě měl by si to zasloužil. Jenže vo tom už uvažovat nechci, udivim, jak to celý dopadne.
Tak sem získala dobrou náladu. Získala sem zpátky Ponožku a vypadá to, že Iblís se mnou chce udržovat kontakt. S čimž samozřejmě přichází i to riziko a strach, že o dobrou náladu přijdu.

Ono to ale neni tak jednoduchý a jednostranný, jako všechno ostatně. Ano, kdyby skutečnost zjistil Ponožka, tak sem v jeho očích jenom proradná svině a rozhodně právem. Jenže ve svých očích se ospravedlňuju tim, že se jenom chci mít konečně dobře. A kdo taky ne, žeano. Neznam člověka, co by vyhledával vlastní zatracení a neštěstí. Lidi se chtěj mít dobře, ať už to štěstí hledaj v čemkoliv. Občas to sice může tak vypadat, ale rozhodně to tak neni. I když ostatním může přijít, že se někdo ničí a že vyloženě vyhledává zkázu, tak jí ten člověk určitě vyhledávat nebude. Pro něj to nebude zkáza, ale dobro v jiný podobě.
To je jako kdybych si dovolila tvrdit, že cigára pro mě nejsou dobro, jenom protože pro spoustu ostatních lidí to dobro neni, páč jim třeba smrdí. Ale pro mě je to dobro v krystalický podobě. No, to asi uplně ne. Dobro v krystalický podobě je emko. Ehehe.
Opakuju se: "Find what you love and let it kill you..."
V souvislosti s tim mě napadá, že už sem dlouho nefetovala. Neměla sem chuť a potřebu, hlavně teda to éčko. Navíc nebyli žádný párty, kdy by byla příležitost, naposledy to nebylo éčko, ale nějakej ten divnospeed z Amsru. Asi dva tejdny zpátky. Sakra, dva tejdny a co se za tu dobu stlao věcí. A to bylo keců. A to bylo keců, jak se člověk stane závislej na látkách, na kterých si ani nemůže vypracovat fyzickou závislot. Jojo, to nám řikali na základce...
Děti, neberte drogy.
Drogy, neberte děti.
Neberte dětem drogy.
Budu fetovat až za tejden na šílenym koncertu, co mě čeká. Mam u sebe tři půlky tří různých druhů koulí a šetřim si je na to. Nevim, co to se mnou udělá, ale bude to prdel. Hlavní je, že budu vědět, co si dávam. Minulou sobotu myslim se mi stala šílená věc. Hulila sem něco, co asi nebylo tak uplně obyčejná tráva a nevěděla sem vo tom. Večer u kamaráda doma, pouštíme film. Přichází jeden jeho kamarád vo kterym je v širym okolí rozhlášeno, že je to dost velkej feťák/hulič. Balíme brko z jeho trávy. Jeden kamarád mě upozorňuje, že jeho tráva je fakt silná, takže tahat lehce. Nějakou dobu po vyhulení brka poštíme film a koukáme na něj. V jeden moment si začínam uvědomovat, že něco neni ólrajt. Konkrétně se mi zdá, že se scéna ve filmu neustále opakuje. Třeba dvanáctkrát. Neumim rozpoznat kolikrát. Začínam nad tim uvažovat, snažim se to spočítat, nejde to. Něco je kurva hodně špatně. Pořád to analyzuju a řikam si, že to přece neni možný. Nedokážu se vyznat v tý realitě. Rozhlížim se po pokoji a začínam mít tiky. Asi. Moc nevim. Pořád mam myšlenku toho, že je něco jinak, než by mělo. Sedim na zemi opřená o skříň. Cítim silný nutkání pohybovat chodidlama, tak to dělam. Neustále. Zdá se mi, že to dělam celou věčnost, ale nejsem si tim jistá, páč nemam podle čeho se orientovat v čase. Snažim se orientovat podle toho filmu, ale nejde to, páč mi přijde, že se to pořád opakuje. Hrabu teda po svym mobilu a koukam na čas. Pak zase. Pak zase. Čas je furt stejnej, jenom po hodně dlouhý době se změní o minutu napřed. Mě to připadá jako celá věčnost. Řikam si, že se pokusim zvednout. Nejde to. Rozhlížim se po ostatních, ostatní vypadaj naprosto v pořádku. Prostě koukaj na film, některý spí. To sem opravdu jenom já...uplně v prdeli? Sem v prdeli? Sem tady? Nevim. Nikdy mi tolik nebušilo srcde, jako tenkrát. Na žádný droze, při žádný příležitosti. Ani když sem byla na rande s Iblísem, ani když sem v sobě měla celou kouli a tři lajny koksu. Nikdy předtim. Mam pocit, že jestli se okamžitě nenapiju vody, tak že umřu. Zvedam se, podařilo se mi to a odcházim do tmy do kuchyně, kde piju. Vůbec necítim, že něco piju tak piju dál. Ve sklenici neubývalo vody. Nechápu to. Pokládam sklenici vody a sedam si ke stolu. Koukam do tmy. Pořád mi buší srdce, mam pocit, že uběhla strašně dlouhá doba od toho, než sem se zvedla od televize. Řikam si, že by to chtělo cigáro, ale nejsem schopná si ho ubalit a nikdo tady cigáro nemá. Napadá mě, co sem to sakra hulila a proč sou všichni ostatní v pohodě. Zase to analyzuju, sem si téměř jistá tim, že tohle neni stav zhulení, ale stav zfetování. To poznam. Přemejšlim o to, že v tom byl možná perník, nevim. Že to brko opravdu muselo bejt něčim říznutý, nevim jestli zrovna perníkem. Sem v prdeli, ale uplně. zničehonic vstanu a odjíždim domu. Sou tak dvě v noci. Cesta byla divná, hodně divná. Mam pocit, že na mě všichni zíraj. Nevim, jak sem vypadala. Podařilo se mi doma usnout. A ráno nic. Ráno v pohodě. Nechápu, co to bylo. Kdyby to bylo něco víc, než tráva, tak mam asi nějakej dojezd. Nebo že by to opravdu byla tak silná tráva? Netušim. To je nepravděpodobný. Hašiš? To taky ne, z toho sou jiný stavy než to, co sem zažila. Ostatní byly prej taky dost v prdeli, ale nezažívali to, co já. Divný. Nebyla sem opilá, aby to bylo tim. Měla sem jenom dvě piva. Že by pracovala psychika? Byl tam totiž muj bejvalej šoustkamarád s tou svojí malou píčou a já s tim mam svuj věčnej problém. Za což sem vlastně ráda, páč mě to vyhecovalo k tomu, abych jako první od našeho setkání napsala Iblísovi, i když odpověděl až další den. Takže to k něčemu bylo. Ale nemyslim si, že by se to dokázalo podepsat na mym tehdejšim stavu. Vážně nevim. A asi si budu dávat větší bacha, co hulim, když hulim...

A co se mému chorému mozečku zdá, když zrovna nebrečí nad dokonalostí Iblíse a když se nezmítá myšlenkama o tom, jak moc toužim po tom se s nim procházet mezi barevym listim a ve svitu podzimního slunce?

Tenhle tejden se mi zdálo, že sem umřela. Reálně. Fakt že jo. Žádný jiný detaily, třeba vo tom jak se to stalo...vůbec. Jenom sem si plně vědoma toho, že sem po smrti a nacházim se...v pekle. Jo, jasně, kde jinde já taky, žeano. Tož se teda nacházím v tom pekle a rozhlížím se. Hmmm, neni to tam zas tak špatný. Vypadalo to jako v nějaký hospodě, všude stoly, chlast, plný popelníky a spousta lidí. Cítila sem se tam upe normálně, jako ve svym přirozenym prostředí, páč mi bylo uplně jedno, že všude šlehaj plameny pekelné, hlavně, že to tam vypadalo jako v hospodě. Tak sem si celou dobu řikala, že to peklo vlastně vůbec neni tak špatná záležitost, navíc se tam objevovaly ksichty spousty známých a kámošů. Jak sem tim místem procházela, tak jsem furt někoho zdravila, nebo někdo zdravil mě. Asimilace proběhla v pořádku, jako doma. Usadila sem se k baru vedle samotného Satana (kterej byl mimochodem fakt sexy, ale klasicky plešatej a s rohama) a objednala si pivo. Co se v mé představě pekla točilo, to už si nepamatuju, doufam, že to nebyl Gambrinus. Znenadání zjišťuju, že mam pouhých padesát korun, což neni ani na dvě piva, protože ceny se od těch pozemských moc nelišily. Taky mě trochu udivuje, že na onom světě vůbec sou nějaký zasraný ceny. Přestávám tuhle úvahu řešit, protože mě vyrušuje Satan s tim, jestli nechci lajnu. S myšlenkou, že po smrti už nemam co řešit a že mi ten nos asi stejně brzo shnije i s piercingem, souhlasim. A taky souhlasim, páč sem prostě zasranej feťák a je to tak! Jak si tam s nejvyššim pekelníkem děláme lajničky, ptám se ho, co jako budu dělat, až utratim to svoje pade, že mě sem poslali jenom s tak malým penízem. Světe div se, dokonce jsem se i zeptala na nějakou práci. Satan krčí rameny a povídá, že víc peněz už nebude a že si je ani nemůžu nijak vydělat. Jímá mě hrůza, na celou věčnost s jednim pivem? No to snad ne! Satan šňupne svojí lajničku a posílá mi zrcátko s tou mojí. Jak mi neopatrně podal smotanej papírek (jo, byl to papír, žádný prachy), tak mi půlku vysypal ze stolu. Zle se na něj podívam a povídam mu: "No to si ze mě snad děláš prdel?" On jenom tiše: "Sorry..." Šňupnu to, co zbylo a napiju se piva. Satan mi povídá, že mu ten koks ale nějak musim zaplatit, že neni jeho, ale že to měl na prodání od svýho dealera. Uvědomuju si, že mě timhle pořádně vosral... Krčim rameny: "Tak jak asi, když mě sem šoupli s jednim pade a ani to už nemam?" krčíme rameny oba dva, balíme cigára z nějakýho tabáku, co se ocitl na stole a depresivně ucucáváme z našich piv. Poslední moje myšlenka byla ta, že ty povídačky o zlym peklu byly pravda, jestli mam trávit věčnosti s jednim pivem a Satanem, co je tak neschopnej, že mi rozsypal muj koks...
...
Hm, tak takovýhle sny má člověk, když už tejden v kuse čte Korán. Možná bych to s tou náboženskou literaturou neměla tolik přehánět, nebo se opravdu začnu bát pekla a dam se na modlení.
Kdo kurva Satanovi dealoval ten koks?


Od minulý středy posloucham jenom Nirvanu. A nemůžu přestat. Asi emoce. Obrovská energie.

Sem ve škole a mam na sobě obrovskej svetr z osmdesátkých let (Fakt výstavní kousek. Má úchylnou tyrkysovou barvu a divnej geometrickej vzor vepředu.), co sem ukradla babičce a legíny. Když si šaham pod svetr tak zjišťuju, že sou moje boky opravdu dost nepatrný a drobný. I v těch legínách s gumičkou. To by mi měli spíš vylézt špeky. Žádný tu ale nejsou.
Fakin´ hipsta svetr.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fredy Kruger Fredy Kruger | 5. listopadu 2015 v 22:32 | Reagovat

" V metru  jezdívám... ,,jako,,
Tvářím se jako pako,
v teplákách pokleslých pod  prdelí,
vše proto jen, - bych nebyl podezřelý !

... tu jakýsi  buran,  - jelito,
s šrajtovlí prachama nabitou
čumící ze saka,...ze kapsy ! "

Tomm  Szukall  šept´ :  " Vlaku ! kéž zastav si !"

... buran svlék sako, má na svém ho klíně....
Vlak brzdí, je v zastávce  na plošině !

... " Pozor !  dveře se otvírají !!"
... z vlaku již lidé vybíhají .....

Tomm  Szukal hráb´ pazourou po saku
a divoce vyběhl ze vlaku !!

Výkřik :  " Jsemť  okraden  ve metru !!!!!"

" Seru !... swině !  buď  ve svetru !"
... vykřikl  Tomm  Szukall - ničema !!

" Tam peněženka  i s klíčema !!"

... Křičí  Jebb  Pyča :  " Mne okradl zloděj !"

... již  gauner ten, prchá  po jezdících schodech !

2 Yaraki Yaraki | Web | 6. listopadu 2015 v 11:44 | Reagovat

Jó, kemo, jako bych viděla svoje o pár let mladší já. Zahřeje to u srdíčka, ne že ne :D Halelujah a hvězdičky a kytičky, kotě ;-)

3 Antia Antia | Web | 7. listopadu 2015 v 21:00 | Reagovat

Tak sviňárny dělá nakonec úplně každej.

4 Nebohá Nebohá | Web | 8. listopadu 2015 v 22:13 | Reagovat

Nojo, začarovaný kruh. A z toho se těžko vystupuje. Snad to dokážeš včas, než se do toho všeho zamotáš ještě hůř.

5 soul-underground soul-underground | Web | 8. listopadu 2015 v 23:40 | Reagovat

Tvl takovejhle stav jsem měl jen po haši. Pobliješ se a přijde ti to jak půl hodiny a všechno se kymácí. Nebo opium? Ale to asi ne.

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | 9. listopadu 2015 v 14:45 | Reagovat

[2]: V tomhle bodě to dokonce zahřálo i o něco níž, než jenom u srdíčka...

[3]: Je to tak, jenom já vážně nechci.

[4]: je pozdě, už se stalo a ocitla sem se eště hloubějc v prdeli...

[5]: Nene, opium absolutně ne, to u sebe ten člověk nikdy nemá. Ani ten haš ne, to se mi po haši nikdy nestalo, má vždycky dobreaj a kvalitní, navíc by nam to řekl, kdyby to byl haš. Nevim, bylo to divný.

7 e. e. | Web | 10. listopadu 2015 v 9:34 | Reagovat

Ohoh, na něco jsem při své prokrastinaci narazila.
Jsi k sobě krutě upřímná, to se jen tak nevidí. Většina lidí se v článcích obhajuje a svoje zmrdství eufemizuje.
Pražské děti, ke na ten koks berete peníze? Jsem z proletářského kraje, to je v háji.

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 23:48 | Reagovat

[7]: Neumim bejt neupřímná a k sobě obzvlášť. To by nefungovalo. Nebudu se obhajovat.
Hele, muj jedinej zážitek s koksem byl financovanej vod někoho jinýho, takže asi tak... :D

9 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 11. listopadu 2015 v 15:45 | Reagovat

Lidi by něměli pohrdat citama druhých lidí. jen tak, protože se jim chce.
(musím to napsat)

Ale k příhodě: jednou jsem na koleji doslova podávala první pomoc člověku, co snědl dva trávový koláčky na oslavu obhajoby. Jinak to byl celkem slušňák, tak jsem myslela, že to je prostě reakce nezvyklýho člověka. Seděl na posteli, šoupal nohama...nebo spíš jednou, úplně komicky...smála jsem se a to vyvolalo agresi. Pil vodu (a mlíko, co jsem mu dávala). SLEDOVAL ČAS, úplně hystericky. Střídal v ruce hodinky, mobil, čas na počítači. A mě se pořád ptal, jestli je to pravda. Důležitý bylo věřit, že to byla opravdu minuta. Chvíli už jsem měla strach, tak jsem volala nějakejm lidem se kterýma byl a podobný řeči, že byla prostě jen silná. Hah, moc tomu nevěřím. Nejsem nějakej znalec, ale nakonec žiju mezi lidma...ale takovou reakci jsem nikdy neviděla.
Po půl roce mi řekl, že na mě byl agresivní, protože si v hlavě myslela, že ho chci znásilnit. :D Já fakt nevim, dneska to zní směšně.

Ve snech umírám tak dvarát týdně. A je to naprosto reálnej pocit - souhlasim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama