The Day Is My Enemy

20. listopadu 2015 v 0:26 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí
Plánovat se mi tentokrát vyplatilo. Překvapivě... Vlastně to začalo už před koncertem.

Mluvim o koncertu The Prodigy, na jejichž příjezd do Prahy sem čekala pěkně dlouho, páč sem je nestihla na Trutnově v létě. Problém nastal, když se ke mě donesla informace, že se koncert kříží s jednou housepárty pořádanou mym kamarádem. Já přece nemůžu přijít o párty! Sakra! Bude alkohol zdarma! Zapla sem na chvíli mozek a uvědomila si, že stihnu před koncertem na chvíli zajet ke kamarádovi na začátek párty, pak odjet na koncert a pak zase přijet na párty. Ehm, skutečnej důvod byl takovej, že sem u sebe měla dost drog a počítala sem si tim, že jestli se nepojedu teď při smyslech podívat, kde ten kamarád bydlí, tak tam pak nedorazim. Znam se.
Sešla sem se s kamarádkou a náš cíl byl onen pártybarák. Už předtim sem od ní slyšela, že ten barák je fakt velkej, hezkej, docela luxusní a fancy. Měla pravdu. Ten barák byl jeden z těch baráků, co maj lidi, který sou na tom finančně fakt dobře. Takový ty prvky, který si člověk zbytečně nedovolí, když na to nemá. Hm, asi si toho chlapce někdy vezmu, vypadá, že je jeho rodina fakt bohatá. Cestou tam sem si taky celou dobu dělala s tou kamarádkou prdel, jestli přijde i muj bejvalej muž, že bude ex-párty hárd a tak a hahaha. V momentě, kdy sme vstoupily do baráku sem si všimla bot, který sou uplně totožný s těma, který nosí muj bejvalej. Chmpf, zvláštní. V tom momentě se kamarádka nahlas radovala, že sme na párty jako první, ale kamarád- pořadatel párty jí přerušil, že to teda nejsme. Do chodby přišel muj bejvalej muž s pozdravem. Ej, tak...to sem fakt nečekala, že se to opravdu stane a že tenhle člověk přijde. Trochu mě to vyděsilo, ale na druhou stranu potěšilo. Předevšim teda překvapilo, nemyslela sem si, že moje blbý džouky nabudou skutečnosti. Snažila sem se, aby to na mě nebylo vidět, ale pochybuju, že nebylo, konkrétně že zrovna muj bejvalej muž na mě nepoznal, že sem poněkud vyvedená z míry. Pomocnou ruku mi podal první uvítací panák. A pak sklenka vína. A pak další. Během asi prví půl hodiny jsme jí prakticky s kamarádkou dokázaly vypít sami, jenom s malou asistencí přítomných chlapců. Lilo se to do mě samo, myslela sem, že mi to pomůže z nervozity. Ani už nevim, proč sem byla tak nervózní, všechno bylo v pohodě. Překvapivě. Se svym bejvalym mužem sem se normálně bavila. Dost příjemně dokonce. Vládla tam tu chvíli fakt pěkná atmosféra. Bylo to zvláštní, pokaždý, když se naše pohledy setkaly. Zase sem v jeho očích viděla něco, co mě tenkrát zaujalo a kvůli čemu sem do něj byla zamilovaná. Tohle mě potěšilo víc, než sem čekala. To, že sem měla možnost se s nim takhle normálně zase vidět. Koukat se mu do očí, smát se s nim našim blbým vtipům, ťuknout si s nim na dnešní večer, jít s nim na cígo, který mi připaloval. Mluvit s nim o všem možnym, jako kdybysme se teď od sebe pár měsíců nedrželi daleko. Bylo to moc příjemný. Furt sme se tam něčemu všichni smáli, jak nás tam bylo málo, tak to bylo eště příjemnější. Běhali sme po zahradě, už byla tma. Když sem se jednou nakláněla k zemi s úmyslem vylákat kotě z křoví, muj bejvalej mě tak lehce kopnul co zadku. Eheh, tyhle jeho pitomý nápady mi docela taky chyběly. Eště jednou při nějaký příležitosti se tam jednalo o muj zadek a to myslim, že mi na něj nějak sahnul, ale už nevim proč. To sou prostě ty momenty, co si zapamatujete, když se něco takovýho děje. Dost kouzelná hodina, co sem v tom baráku trávila. Bylo to tak příjemný, až mě mrzelo, že už musim na koncert a že tady s nima eště chvíli nemůžu pobýt. Tak sem se rozloučila a že se eště vrátim, ať nikdo nemá strach. Věděla sem ale, že až se vrátim, tak budu sjetá a už to nebude takhle příjemný. Střízlivý. S mym bejvalym. Že už tak dobře nepokecáme. On bude v tý době na sračky. Já sjetá. Nu což, naplňme každý svůj osud...
Bála sem se, že jedu na koncert pozdě, že J****** a zbytek už budou někde vevnitř, sjetý a že je nenajdu. Naštěstí ne, taky měli spoždění jako já. Vystáli sme si teda frontu ke vstupu a v průběhu tý doby se od nich dozvídam, že oni svojí drogu už maj dávno v sobě. Svině! Nepočkali na mě! Zaostávam za nima! spěšně vytahuju zázračnej sáček z peněženky a koukam na jeho obsah. Hm, tripy a tři půlky různejch éček. Great, takže jakže sem to plánovala...když si teď dam půlu třeba týhle koule a k tomu čtvrtku třeba týhle, tak mi zbyde na někdy jindy eště jedna celá půlka a čtvrtka. To je 3/4 koule a 3/4 koule dohromady. Cucam půlku koule zbarvenou do fialova a ukusuju půlku z půlku zbarvený do modra. To by snad mělo mít dobrej účinek. Bohužel si už nepamatuju jaký koule dělali co. Nevadí, počkáme si a to přijde. J****** a všichni ostatní by v sobě měli mít jenom půlku. Stejně se trochu bojim. Bojim se, že to J******** neudělá dobře, nikdy předtim éčko neměl a zrovna on neni člověk, co by měl moc fetovat. Každopádně jeho volba, tak si to snad užije. V kuřáckym výklenku hulíme brko. Brko je dlouhý a my sme jenom čtyři. Za půlkou brka už se začínaj ozývat hlasy jednoho z nás: "Hej hej serte na to brko, už hrajou Prodigy děleeej už sme tam měli bejt čtyři minuty vy magoři no tak děleeej"! Áha, je to jasný. Začíná nám všem pomaloučku polehoučku najíždět koule... Jinak se totiž to, že tenhle člověk chce zahodit brko vysvětlit nedá. Všichni ale serou na jeho naspeedovaný výzvy a v klidu dohulujeme. Když je dohuleno, odporoučili sme se dovnitř a dokonce se nám podařilo vecpat nějakym zázrakem dost dopředu k levý straně podia...řekla bych, že tak třeba dvanáctá řada, což vůbec neni špatný.
Bum! Je to tady, sem v tom, sem v prdeli, moje hormony pracujou. Hudba, lasery, světla, basy a bicí. Prodigy! Kurva, to je síla! Miluju drogy, prostě je miluju. Moje hormony šílí, muj mozek odplul na decibelech zvuku. Mam na sobě kabát, neni mi vedro. Asi tancuju. Asi páč nevim. Nepohybuju se moc. Sem statickej bod, všecko okolo mě je víc v pohybu než já. Nevnímam svět okolo, mam svou bublinu. Časem bylo ale nemožný si nevšimnout, jak se okolo naší zfetovaný partičky vytváří takový kolečko. Dynamický tanec, hmmm. "All the Prodigy people here", to slyšim. Otvíram oči a svět je jinej. Vidim podium, vidim pány umělce na podiu. Vidim Maximovy dredy. Pořád dokola slyšim "All the Prodigy people here". Jediný, co vim jistě, že hráli je Smack my bitch up, The day is my enemy a VooDoo people. Toť vše. Jinak vůbec. Jinej vesmír. Něoo mě tahá za ruku, je to J****** kterej má rozepnutou košili a chce ven. Já taky. Jdeme ven na cígo. Celej svět se třese, včetně nás. Když dokouřim svoje cígo, už se dovnitř nevracim. Loučim se s J******* a odjíždim. Na párty.
Cesta byla zajímavá. Zajímavá v tom slovasmyslu, že jet sama sjetá metrem je prostě hustý. Nevim jak jinak to vyjídřit. Volam kamarádce, že tam brzo budu a že sem uplně v prdeli, že mi to najelo mnohem víc, než sem čekala. Ozve se unavenej hlas. Prej je v posteli a chystá se spát. Co? To ne! Vždyť eště ani neni půlnoc! Uklidňuje mě, že ostatní docela pártyhárdujou a že jí mam vzbudit, až přijedu. Dojela sem na místo s pocitem, že na mě všichni lidi v MHD čučeli a netušim, jestli to byla jenom moje představa, nebo realita. Stojim před domem. Opět volam kamarádce. Nic. Kurva, to snad ne. Volam kamarádovi. Po asi dvou minutách mi to konečně zvedne a řve někam na někoho do éteru, že už sem dorazila, ať mi jdou otevřít. Po chvíli se připotácí nějaká osoba do půl těla svlečená s nějakym hadrem přes ramena. Znam toho kluka? Byl tu? Wat? No nic, zdravíme se a já vstupuju dovnitř. Aj, se to tu doccela změnilo za těch pár hodin. Celkem pártybordel. Lidi sou mimo, strašně řvou, je jich tu mnohem víc, než si pamatuju, všude lahve a náš hostitel do půl těla nahej řve, že chce svuj župan. Pak je tu eště jedna osoba, taky v županu, ale dětskym. A má na sobě jenom trenky. A v trenkách má nacpanýho plyšáka. Wat? Jo, myslim, že sem zapadnu. Vstupuju na zahradu, kde je strašně málo lidí. Vlastně jenom dva, jeden kluk, co minulej tejden předal kamarádce opar se snaží líbat s nějakou jinou holkou a na římse sedí...ej. Muj bejvalej muž. Řve na mě, asi si myslí, že ho z tý dvoumetrový vzdálenosti nevidim. Jo, je v prdeli, přesně tak, jako sem čekala. Vidim to i přes tu tmu tady. Sedam si vedle něho na římsu a ptam se, jestli mi ubalí cigáro. On že ne. teda myslim, že to odpověděl. Artikulace veškerá žádná. Hm, je v prdeli. Pracně si vytahuju vlastní tabák a snažim se o to si ubalit sama. Těžký, sakra těžký to je. Ta chvíle dlouhá stejně jako cígo, co sme tam spolu kouřili byla geniální. Naprosto. Každej sme byli uplně jinde. Něco říká a vzápětí se okamžitě zamotává do slov. Omluvil se za to a zformuloval to eště jednou, tentokrát správně. Prej co koncert. Těžce oddechuju a řikam, že geniální. Po chvilce ticha, kdy jedinej zvuk byl mlaskání těch dvou lidí, co se líbali kousek od nás, začal něco mlít podruhý. Opět se zamotal. Uplně stejnym způsobem. Bylo vidět, jak mu to mluvení dělá problém. Opět se zeptal na koncert. Achjo, chlapče, ty seš snad víc mimo než já. Připadá mi to každopádně neskutečně moc rozkošný, ta jeho opilost. Jojo, takhle si ho pamatuju. Asi si uvědomil nesmyslnost dvojí otázky a tak dodal, že je uplně v prdeli. Jo, to už víme. Ptam se, jestli má pití, vzpomněla sem si na to, jak strašnou mam vlastně žízeň. Podává mi téměř dopitej plastovej dvoulitr nějakýho hnusnýho Bernarda, či čeho. Všechno to ve mě končí. Oznamuju mu, že sem taky v prdeli. Od tý chvíle mi připadalo, že na tý zahradě trávíme třeba celou věčnost. Zírala sem jenom před sebe do tmy, na nic jinýho sem se nezmohla. Jenom sem vnímala perifernim viděnim jeho. Viděla sem třeba každej pohyb jeho očí. Viděla sem, kdy se koukal na mě, jakym způsobem se na mě koukal, jakej měl při tom výraz. Jeden jeho výraz se podobal tomu, kterej měl, když mi tenkrát dávno oznamoval, že náš vztah chce ukončit. Byl to výraz nejistoty z vlastních slov a taky toho, že ve skutečnosti by toho chtěl říct mnohem víc, ale jenom slovama to nejde. Tak měl skleslý oči kterýma na mě chvíli hleděl a chvíli zase ne a sem tam otevřel rty, jako by chtěl něco říct, ale hned potom je s výdechem zase pevně zavřel. Jo, téměř totožný výrazy tohle. Jenom každej z nich v jinym kontextu a jiný situaci. Takovej jeho výraz zoufalství a bezmoci, teď v kontextu toho, že by se mnou rád mluvil, když je možnost. Nejde to ale. Nejde to, protože má moc promile v krvi a já tu běham očima nahoru a dolu před sebou do tmy, polykam sliny, který už dávno nemam, tisku k sobě zuby a taky toho mam hodně na srdci. Jenže sem sjetá. Sem sjetá a ráda bych si s nim povídala, slova ze mě ale odmítaj vypadnout. Možná se jich valilo do pusy příliš a já bych to nedokázala ukočírovat. Moje myšlenky byly totiž všude. Chtěla sem mu vyprávět o koncertě, o všem možnym, o tom, jak komický mi přijdou ty dva lidi, co se támhle líbaj a tak. Jenže nic z toho sem nemohla. Achjo, drogy. Prolomil ticho otázkou, jestli sem v pořádku. Ano, to jo, jenom sjetá jak prase. Nějak mi nešlo se mu dívat do očí, nešlo to. Musela sem prostě zírat jenom a jenom před sebe. Típam cigáro a jdu dovnitř hledat svojí spící kamarádku. Prolejzam celej barák a při každym kroku si připadam, že nechodim po zemi, ale že se vznášim. Nacházim spící kamarádku, která vypadá fakt mrtvě a slibuje mi, že za chvíli vstane. Tak jdu dál. Potácim se sem tam chodbičkama baráku a potkávam samý naprosto rozjívený lidi. Něco mi dalo do vlasů čelenku s umělejma kytkama. Svýho bejvalýho muže potkávam u chodby. Ptá se mě, jestli tady zůstávam. Já že jako asi...jo. Co jinýho bych dělala. On že teda jde už domu a ať se mam dobře a že snad někdy a čau. Objali sme se. Eh...co? My dva se uplně normálně objali na rozloučenou. Jako žádný fight. Až teď sem se mu podívala do očí. Objali sme se a to mě šokovalo snad natolik, že mě to i na chvíli vyhodilo ze sjetosti. Zmatená se otáčim a dál bloumam chvílí domem. Při mym bloumání eště několikrát projdu kolem tý chotby. Stále tam je muj bejvalej muž. A zavazuje si tkaničky. Snaží se o to si zavazovat tkaničky. Eheheh, je strašně v prdeli a už se o to snaží úměrně dlouho svým promile. Achjo, to je vůl. Vůl v tom nejlepšim slovasmyslu samozřejmě.
Vracim se ke kamarádce, co leží v posteli. Bloumání po baráku mě přestalo bavit a všichni ostatní sou moc ožralý a já moc sjetá na to, abych se dokázala naladit na jejich vlnu. Třeba ty lidi venku na zahradě. Byla sem tam na cígo, ale připadala sem si jako ufon i přesto, že všechny ty lidi znam. Sedam si na tu postel a po chvíli i leham vedle ní. Zničehonic se přiřítil ze tmy náš hostitel. Je na sračky. Sedá si přímo na nás a má ukulele v ruce. Začíná řvát, teda podle jeho názoru asi pět nějaký sračičky. Konkrétně tohle:


Musim se přiznat, že ta chvíle, kdy sme všicki pěli tuhle nádheru mě naplnila pocitem velkýho štěstí s různýma prvkama a vůbec nevim proč.
Taky nemá příliš vysokou schopnost artikulace, takže to působí hodně komicky. Lehá si na nás. Au. Přesto nepřestal řvát a hrát na ukulele. Přichází chlapec v dětskym županu a s plyšákem v trenkách. Ten si na nás lehá taky, přitom je naší superstar s ukulele seřván za to, že mu prej stojí péro. Aha, to nevim. To se mě nijak nedotklo tohle.
Pak nastala nějak docela nekonečná párty. Náš hostitel našel svuj župan a furt si stahuje trenky a ukazuje nám prdel. Další jeho oblíbená činnost je předvádět, jak správně třást zadkem, aby se třásly i koule. Všichni furt někam běhaj, něco se děje, něco se pije a takhle několik hodin dokola. V jeden moment si všichni děláme prdel z člověka, co usnul. Je to onen dotyčnej, kterej předal mojí kamarádce nedavno ten opar. Po tom, co sme ho dostatečně pomalovali moje kamarádka pronáší nápad, že mu oholíme obočí. Aby bylo jasno, s tou myšlenkou sem začala koketovat já a koketuju s ní už pěkně dlouho. Oholit do sraček ožralýmu člověku obočí na párty, to je prostě síla. Jenže jakmile to padlo takhle jako reálnej návrh, všichni jí přehlasovali, jako že to teda ne, že to je moc a všichni šli dělat jiný píčoviny. Párty se začíná vyhrocoval. Během nějaký doby se objevilo něco, čemu se řiká "Bejt kolektivně vožralej a vůbec nezáleží na tom, kolik toho kdo vypil"- Jako třeba já, oproti ostatním sem nevypila téměř nic, zato sem fetovala a přesto se zaíčínam cítit jako vožralá. Řveme, někdo se válí po zemi, někdo po gauči, někdo mi rozpustil vlasy, takže teď vypadam jako kouzelná divoženka s květinama ve vlasech a moc se mi moje nová role líbí. Nějaká holka tam začíná oblejzat chlapce v dětskym županu a s plyšákem v trenkách takovym způsobem, že to vypadá, že mu každou chvíli vytáhne čůráka. Vtipný bylo to, že chlapci to očividně bylo uplně volný. Byl tak mimo, že by mu bylo snad volný i kdyby mu řezali ruce a nohy. Ta holka se strašně snažila a on jí ani nedal třeba ruku kolem pasu. Leželi takhle na gauči a my, co sme eště byli při smyslech sme to porozovali a strašně se tomu smáli. Od hlavního pártyhárdu uběhlo už pár hodin. Moje sjetost pomalu odchází, asi stejně tak, jako divoký promile mých spolupártylidí. Sedim s našim hostitelem a kamarádkou u stolu, pijeme kefírový mlíko jakožto snahu dělat něco pro svoje zdraví, když sme si ho teď pár hodin totálně demolovali a rozhodujeme o tom, že jdeme spát. Všichni tři odcházíme do zapadlýho pokoje pro hosty blízko garáže, kde je velká postel. Ostatní necháváme jejich osudu, ale taky už nevypadaj moc fresh. Celý šťastný zalejzáme pod peřinu a snažíme se usnout. Já to tak miluju. Strašně moc miluju s někym spát. Jako spát, ne jenom mrdat, ale tak to s tim souvisí. S tim usínat s někym. Usínala sem uprostřed, mezi kamarádkou a kamarádem. Jupí, lidský teplo! To je prostě fajn pocit s někym sdílet postel. Je asi pět, ale to s jistotou nikdo neví. Dvakrát nás při našem skorospánku budí nějaký lidi, co hledaj volný místo na spaní. Fuck off. Když je to podruhý, tak je to jeden člověk, co se vrátil s tim, že jde k nám, páč nikde jinde neni místo. Ten člověk je dost hezkej. Až příliš hezkej chlapec. Až příliš dokonalej. Vypadá, jako nějakej slaďoučkej hezounek, kterej působí, že jediný jeho přednosti sou hezkej kukuč a úsměv. Naštěstí...tenhle člověk je i chytrej. A asi i teplej. Nevim, působí na mě tak, ale třeba neni. Jenom je zvláštní. Do tý postele sme se narvali všichni čtyři, samozřejmě tak, že je to hodně natěsno. Nevadí. Eště předtim, než usneme si ze mě kamarádka dělá prdel s tim, že sem těhotná při čemž náhodně řekne jméno onoho člověka, co byl muj předchozí románek. Jakmile až příliš hezkej chlapec slyší ono jméno, zopakuje ho, ale v otázce, co se s nim děje. Spěšně odpovídam, že vůbec nic. Achjo, je hrozný, jak každej každýho zná. Spíme.
Po prvnim probuzení je nutná voda. Hned po vodě ranní cigáro při východu slunce. A hned po rannim cigáru se dozvídáme od oné kamarádky něco naprosto...kurva, ta holka to udělala! Ona oholila tomu spícímu klukovi obočí! Ale jenom jedno! Ne, ne, ne, bože. Bože, ona to realizovala. To je magor, to snad neni možný. Dostáváme všichni záchvat třeba patnáctiminutovýho smíchu. Nikdy by mě nenapadlo, že tenhle kreténskej nápad oživí. Udělala to eště s jednim člověkem někdy, když sme všichni dělali kraviny. Tak na tohle...na to se bude hodně dlouho vzpomínat. To nevymyslíš. Eště předtim, než sme podruhý usnuli mi zničehonic na holym břiše přistála dlaň toho kamaráda. hostitele. Řikam si, co je o co mu jde, jestli tohle má bejt nějakej druh svádění a...ten vůl se zeptal, kdy se to narodí a jestli to bude holčička nebo chlapeček. Meh, děte do prdele s těmahle džoukama! Já přece nemůžu bejt těhotná! To si nemůžu dovolit!
Po dalšim vzbudění se čekáme jenom, kdy nastane ten příšernej řev, jakmile chlapec s oholenym obočí zjistí, že nemá obočí. A ono dlouhou dobu nic. Vydáváme se ven z naší spací nory a počítáme padlý v domě. Je jich dost, jenom...chlapec bez obočí nikde! Ach né, já to chci vidět! No fakt, on normálně zmizel! To je škoda, všicki se těšili. Postupem času, jak se blíží pravý poledne mizí taky nyní už kompletně vystřízlivěnej zbytek párty a odchází domu. Všichni si jako dáreček odnášeji opičku. Zůstáváme v baráku opět ve třech a snažíme se napravit škody čítající třeba zlomenej kaktus, poškrábanou podlahu, vypitá 12 letá whisky jeho otce, oholený obočí v posteli, bordel tak. Stále a pořád, muj kamarád je magor. Pořádat párty v dost luxusní vile je magořina. Mohlo se rozbít stašně moc drahých věci co tam maj. Maj výstavní skleničky, příbory, vázy, elektroniku, obrazy a dokonce i toaleťák s motivem kytek. Fancy život tohle.
Je dopoledne, sedmnáctýho listopadu. A za pár hodin začíná demonstrace. Ne, Zemanů proslov opravdu ne. Myslim demonstraci proti xenofobii. Je sedmnáctýho listopadu a já se na dnešní den těšim. Sem doma u kamaráda po naprosto šílený párty a je mi sakra dobře. Život je fajn.
Postřehy? Možná to, že sem z celýho srdce ráda za setkání se se svym bejvalym mužem. Že tohle byla jedna z nejvydařenějších, ne- li nejvydařenější house párty, co sem kdy zažila. A předevšim, přísaham, že už se nikdy nezfetuju na koncet, kterej pro mě má větší význam. Takhle mam pocit, že i kdyby ten koncert stál za hovno, tak mě přijde úžasnej jenom kvůli zfetovanosti. Děsivý je, že to opravdu nedokážu posoudit, jestli to tak bylo, nebo ne. Mimochodem...to obočí si kamarádka mohla nechat jako skapl. To by byla teprce trofej z párty. Aneb proč si dokreslovat život, on je sám o sobě dost šílenej. Nic víc neni nutný. Kouzla občas sou v drogách, ale to jde jenom u věcí, na kterých mi ne tolik záleží. Jinak to fakt ne, to je škoda zážitku, to je podvedenej zážitek. Nejlepší zážitky sou ty surový. Ty surový starý pár vteřin. Jenom je těžký je zachytit.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 20. listopadu 2015 v 17:19 | Reagovat

Spát s někým znamená pustě mrdat, ujasni si pojmy. :D správně, surové žití na dřeň mrdky......

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 20. listopadu 2015 v 17:28 | Reagovat

[1]: Právěže nikoliv. To je jen převzatý pojem. Spát s někým může znamenat s nim opravdu jenom spát. Tak ke mě promluvili moje životní zkušenosti. Několikrát jsem s někym  mrdala, aniž bych s nim spala a naopak jsem se spoustou lidí spala, aniž bych s nima mrdala. Samozřejmě, když se tyhle dvě věci sloučí, je to nejlepší.

3 stuprum stuprum | Web | 20. listopadu 2015 v 18:34 | Reagovat

Vidím, že je z Tebe mladá moudrá žena a že zkušenosti jsi nasbírala. :)

4 soul-underground soul-underground | Web | 22. listopadu 2015 v 22:41 | Reagovat

Jeden důvod proč už nemám rád koule, je ten pocit druhej den, kdy se zamyšlíš nad něčím a zjistíš, že to bylo na hovno.

Jinak spát s někým jen tak je boží! Spal jsem jednou naprovo holky a další kluk na levo ní. Nic se nestalo ale bylo ráno strašný vedro z tělesnýho tepla :D

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. listopadu 2015 v 19:13 | Reagovat

[3]: Zkušenosti...nevim, jestli vedou uplně k mojí moudrosti.

[4]: Chápu, to je to, čemu řikam dojezd. Moc přemejšlení, moc problému. Dělo se mi to hlavně o prázdninách, kdy sem do sebe cpala koule téměř pořád. Teď, když si dávam větší časovej odstup se mi to už neděje. Umění fetovat.
Jo, to teplo je občas zabijácký. Ale horší to je, když seš s někym v posteli nahej po určitý činnosti a nevíš, jestli to teplo je z nevinnýho tělesnýho tepla, nebo z různých tělních tekutin, kterýma je celý povlečení nasáknutý. V těhlech případech se většinou jedná o kombinaci obojího.

6 pavel pavel | Web | 25. listopadu 2015 v 13:04 | Reagovat

Tak to má hoch radost. Jak dlouho trvá než doroste obočí. :-D Byla jsi taky 17.11. Na slupi?

7 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 25. listopadu 2015 v 14:47 | Reagovat

[6]: Nenávidí nás všechny, co jsme tam byli.
Samozřejmě, že jsem byla. Nějak to sepisuju. Celý. Sepisuju celej ten bordel, co se děje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama