Prosinec 2015

Mše svatá se od drog liší

31. prosince 2015 v 17:21 | Pražský poděs |  Blitky
Máme to za sebou
Svátky.
Co jinýho taky....

Jednota

24. prosince 2015 v 18:39 | Pražský poděs |  Blitky
Konec mojí pocitový schozofrenie už je dávno za mnou. Zaplaťpánbůh.

Evokace

22. prosince 2015 v 1:05 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Noční písně neutichnou až do rána.
Ráno spálí mrazem všechny strasti předchozí noci.
Spolkne je jako had potkana,
kterému se zakousl špičatými zuby do lebky.

Zlatý

18. prosince 2015 v 0:04 | Pražský poděs |  Blitky
Moje nádechy sou z plných plic. Ne z půlky, ale z plných.

Sucháč

12. prosince 2015 v 18:45 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Tři polibky od vody (jsem si vyžádala).
Spisy na památku, na vzpomínání ke stáří.
Nečitelné spisy na těle,
v těle.

Konstelace hvězd je přívětivá

7. prosince 2015 v 22:54 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Četla sem v Koránu něco jako: "A nevykračuj si po zemi troufale, vţdyť zemi nemůţeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku." Nechci dosahovat vrcholků hor, spíš se snažim stát nohama pevně na zemi. Ale troufale vykračuju, mam pocit, že mi patří celej svět. Patří mi celej svět a já patřim jemu. Je to vzájemnej respekt.
Domu se mi podařilo vrátit až okolo jedný. Ups. Jel mi poslední spoj, co neni noční. Byla kurva neděle. Za pět hodin sem měla vstávat do zaprcaný školy. Možná to bylo tim vydatnym deštěm, jehož rytmický bubnování ve mě vyvolalo chtíč zažít nějaký dobrodružství. Asi mi ten večer, kterej byl u konce nestačil. Přitom byl zajímavej. ten člověk, se kterym sem ho trávila, byl moc zajímavej. Činost, co sme dělali, byla taky zajímavá. Tvorba divných velkých obrázků. Pohoda po pár pivech. Ale ne, já chtěla něco víc. Jasně, mohla sem svojí touhu po dobrodružství řešit tak, že bych spolykala všeck drogy, co se u mě v ten moment nacházeli. Logickou úvahou sem si ale vyvrátila představu, že je dobrej nápad se v neděli v noci ztripovat a do toho si dát eště 3/4 éčka. Tak se mi stalo, že sem vystoupila o několik zastávek dřív z tramvaje a...šla pěšky. V tom dešti. Je to zajímavá story, páč bydlim sice v Praze, ale už v tý prdeloidní Praze, takže daleko od centra. Šla sem sama dvacet minut až na naše sídliště přes místo, kde kromě opuštěných chatek a lesíka nic neni. Rozmar opilce, nic víc ta cesta nebyla. Bála sem se. nevim čeho. Možná bezdomovců, co se tam zdržujou. Možná divočáků, co na zimu začínaj vylejzat. Možná...démonů? Démonů dávných časů, kdy sem tuhle cestičku chodívala jako děcko s mámou a žádný démoni neexistovali. To až teď sem si je vytvořila. Potřebovala sem je k tomuhle magickýmu rituálu. Byl to rituál. Stezka odvahy v dešti a osamění. Bála sem se prakticky jenom toho, že mi zhasne cígo, co sem měla zapálený a v tom dešti bych si další neubalila. Démon dávných časů byl jenom zakuklenej démon strachu. Strachu, že mi zhasne cígo. Hned, jak sem přišla domu, měla sem obrovskou potřebu se koupat. Tak se taky stalo. Masturbovat a spát. Všechno je, jak má bejt.

Docela sem se ze začátku bála, že se tam přiseru a nejsem žádaná. Přece jenom, je něco jinýho, když se přiseru na oslavu do hospody a když se přiseru na privát. Eště navíc v případě, když onen byt obývá společně s několika lidmi muj bejvalej přítel. Nepozval mě, ale pozval mě náš společnej kámoš s tim, že on prohlašoval, ať si pozvaný lidi klidně pozvou další lidi, když to nebude mít za následek naprostou demolici onoho bytu. Pozval mě teda kámoš, se kterym se poslední dobou stýkáme až podezřele často a občas jenom spolu. A docela se k sobě máme, řekla bych. Když sme byli přiopilí na jedný akci a byla nám strašná zima, tak si dával ruce do mých kapes, za což schytal zlý pohledy od mýho bejvalýho přítele, když to viděl. I já od něj schytala tenkrát takový zlý pohledy. To naštěstí eště tenkrát neviděl, jak sme se pozdějc drželi za ruce v tramvaji, páč seděl trochu jinde. To už asi byla jenom záminka ta zima. Každopádně teď mi teda tenhle člověk řekl, ať na tu párty jdu. Částečně mi krvácelo srdce, páč sem kvůli týhle akci byla nucena odmítnout privát u J****** doma. A to bolelo. Já totiž J****** neviděla celej tejden. Buď nemá prachy, nebo když má prachy, tak já sedim ve škole. Odmítla sem ten jeho privát jenom z nějaký záhadný pohnutky a pocitu, že privát u mýho bejvalýho doma bude lepší. Neodmítla sem to snad ani kvůli tomu, že na ten privát má jít onen chlapec. Říkejme mu třeba Modrej. Modrej na mě čekal společně s mym bejvalym přítelem. Přijíždim už v náladě, dvě hoďky už sem seděla s dávym známym v hospodě. Lol. Koupili sme chlast, na ten privát přišlo pár lidí, pak se šlo do hospody a pak zase na privát. Pohoda. Relativně. Až na to, že sem byla fakt hodně vožralá. Dost jsem míchala. Jak už to tak bejvá, postupem času se soft párty začala měnit na hárd párty. Najednou v tom relativně malym bytě bylo až příliš lidí. Najednou sem ležela s Modrym na něčem, co asi má sloužit jako postel eště asi s dalšíma dvouma lidma a dalšíma stopadesáti v tý malý místnosti. Ležíme-sedíme tak nějak vedle sebe a zase se držíme za ruce. Ne jako leklý ryby ale docela pevně. Hladíme se navzájem prstama. Sem zmatená. Když kolem prochází muj bejvalej, nejeví nejmenší náznaky toho, že by ho to sralo. Vůbec nereaguje, ani pohledem. Je na sračky očividně, tak jako my všichni tady. Rozhlížim se a vidim beatníky. Všichni sou ubití náročnýma situacema v životě. Rodina, kamarádi, řešíme problémy. Nejdou vyřešit, ale stejně je řešíme. Teď tady kolektivně. Všichni si povídaj, smějou se, mračí se a sou zamyšlený. Působí to lehce jako podivný panoptikum našich mladých životů. Přesto sou všichni šťastný. Alespoň teď a tady, dokud je co pít a hulit. Mam v sobě nevim kolik promile, přesto od Modrýho upíjím červenýho vína, který má v ruce. mam v sobě čtvrtku éčka, kterou sem si dala nevim proč. Prodala sem totiž svoje poslední éčko kamarádům v hospodě a taky sem si lízla, ačkoliv sem k tomu neměla žádnej důvod. Nejsem ale moc sjetá, ta čtvrtka nic nedělá. To mi jenom tak přikořenilo mojí vožralost. Nejhorší na tom je, že mi ty kamarádi prachy za to éčko eště nedali. Doufam, že to z nich vytáhnu co nejdřív. Bylo mi to jedno, všechen chlast za mě platil Modrej. Hodnej kluk. Koukam se na něj, v tu chvíli se ke mě jeho hlava začala přibližovat. Chce mě políbit, jenže se přibližuje moc rychle. Stihla sem zvednou ukazováček a podržela mu ho naproti krku, následne ho vztyčit a hejbat s nim do prava a do leva. Nechci, aby mě líbal. Bylo by mi to jedno, ale teď nechci, aby mě líbal. Ne teď a ne tady. Muj bejvalej přítel sice v místnosti asi v tu chvíli nebyl, nebo sem ho alespoň neviděla, ale stejně nechci, aby nás dva tady někdo viděl, jak se líbáme. Muj opilej mozek pořád funguje, analyzuje a přemejšlí. Dál ležíme vedle sebe a držíme se za ruce. Hm, tak přece jenom na Modrym něco je. Myslela sem si to. Po chvíli odcházíme ven na cigáro. Sme tam sami. Omlouvá se mi, že byl tak...teď si nepamatuju výraz, co použil. Ani nevim, co sem mu odpověděla, sem uplně na sračky. Motam se jak dítě, když se učí chodit. Naše soukromí narušuje pár spolukaličů, včetně mýho přítele. Takže už sme si nepovídali. Chlastá se dál, tentokrát sme se ocitli přímo v pokoji mýho bejvalýho přítele. Je tam míň lidí a je to klidnější, než zbytek bytu. Sedíme na gauči. Já, Modrej a muj bejvalej přítel. Nějaký hovado zaplo Pár pařmenů. Naše ruce s Modrym se zase drží. Teda spíš...jak je ten gauč malej, tak sem na něj docela nalepená a zaháklá za jeho ruku. Právě sme si dali brko a sme zhulený, jak Jamaica. S tak kreténskym filmem, jako Pár pařmenů je to celkem vražedná kombinace. Smějeme se všichni příšerně kokotskym smíchem. Muj bejvalej přítel v jednu chvíli prohlásil divnou větu: "Ne, že bych vám to nepřál, ale jděte šukat někam jinam." Wat? Zas tak moc snad s Modrym...neděláme nic co by mohlo napovídat, že chceme jít šukat, ne? Nebo jo? už nevim, ale nepamatuju si nic výraznýho, co by mýho bejvalýho mohlo donutit říct tohle. Ani sme se nelíbali, nebo nějak výrazně neosahávali. Nevim no. To je jedno, měla sem z toho rozporuplnej pocit, ale byla sem opilá, takže moje emoce se neprojevili nějak zásadně. Jenom ve chvíli, kdy přišla jedna známá a sedla si na mýho bejvalýho přítele. Viděla sem, jak jí jeho ruka začala hladit stehno a asi nejenom to, jelikož ona dívka mu řikala, ať přestane. Neřikala mu to zle, ale uvědomovala si, že je vožralej jak prase a tak se ho snažila uklidnit. Nakonec to vzdala, zvedla se a odešla. Jo, on když je na sračky tak se sápe po každý, jenže nevěřim tomu, že je úspěšnej. Spíš to vim. Vim asi i že tohle dělal jenom protože viděl mě a Modrýho, jak se k sobě máme. Jenom mě to pobavilo, jak od něj ta holka vyloženě utekla. Achjo, to je taky případ tenhle člověk. Skoro tak strašnej jak já. Já se tady zase tulim k Modrýmu a je to divný. Je to divný, protože on sedí vedle něj. A já bych asi nejradši seděla mezi oběma a tulila se k oběma. Dokonce snad bych i Modrýho vynechala. Už sme v pokoji zůstali sami tři. Pocit divnoty najednou nabírá na síle. Muj bejvalej začíná usínat. Pozorovala sem ho před rameno Modrýho, na kterym sem měla položenou hlavu. Porozuju jeho obličej v pološeru. Jedinej zdroj světla je ten běžící film. Pozoruju ho pomalu a pozorně. Vidím ho z profilu. Tyhle chvíle, kdy mi nějaká vizuální záležitost začne připomínat věci, přes který nebylo zrovna snadný se přenést, sou nejhorší a budujou moje pochyby, že sem se přes to eště pořád nepřenesla. Zase na jeho obličeji vidim fragmenty toho, co sem považovala za krásný. Bylo vždycky těžký na něm ty krásný rysy najít, ale sou tam. Hlavně teď, v pološeru, kdy spí v sedě uplně na sračky na gauči. Vypadá tak bezbranně. A tahle situace je nanejvýš komická. Usnuli sme všichni a tak divně na sebe popadali. Ležela sem najednou nějak schoulená mezi nima. Modrej měl hlavu na mym břiše a já se hlavou opírala o svýho bejvalýho. Najednou cítim, jak ruka mýho bejvalýho začíná zajíždět do mých vlasů, hladí mě a...a tak. Do toho se mě dotýká i Modrej. Sem vožralá, zhulená a zašprajcnutá mezi svym bejvalym a asi mym budoucim. Je mi megadivně, přesto je to příjemný. Začínam se tý situaci smát a zároveň se mi chce strašně moc brečet. Taky se mi chce nějak zvednout ruku a dotkout se svýho bejvalýho. Nejde to, za obě dvě ruce mě drží Modrej. Ty zvuky, co sem vydávala byly pláč, kterej ale zněl jako smích. Protože proč nejdřív brečet a pak se smát, nebo nejdřív se smát a pak brečet. Radši to zkombinujeme, aby to zabralo míň času a já si mohla užívat tenhle bizár okamžik. Nevim kdy přesně Modrej odešel, ale odešel. V tý době sem eště nevěděla kam. Najednou sem tam byla na gauči se svym bejvalym sama a spala tim divnym spánkem, co vlastně ani neni spánek, ale spíš hybernace. Vnímala sem totiž okolí, ale byla sem moc slabá na to, abych jakkoliv reagovala. Slyšela sem, jak do pokoje chodí různý lidi, jak se nám třeba smějou (páč jo..museli sme vypadat asi fakt vtipně, prostě vytuhlej bejvalej páreček), jak mluví o různých svých problémech a věcech. Když sem se probrala, dala sem si cigáro a odjela domu. Poslední pohled na mýho bejvalýho si pamatuju z toho večera bylo, jak vycházel ze svýho pokoje, uplně rudý vožralý voči s dotazem, jestli nemá někdo nějakej hadr.
Jdu cestou, kterou normálně jezdim do školy, dokonce ve stejně čas, ale obráceně. Je sedm ráno a jedu domu. Nebe je uplně jasný, uplně čistý. Na levo začínaj být barvy postupně světlejší, na pravo je eště temně tmavý. Hvězdy docela jasně září a sou vidět při tak jasnym nebi. To je pěkný, to je moc pěkný. Měsíc je jako klasickej tureckej půlkruh a taky vypadá na obloze, kde mu nic nepřekáží, moc pěkně. Pohled na to mě uklidňuje, vim, že to potřebuju a že sem vnitřně momentálně dost neklidná. Za prvý kvůli matce (páč sem se jí celou noc neozvala a chápu že musela bejt posraná, co se mnou je) a za druhý kvůli situaci, co se stala s Modrym. Má mě ten kluk rád? No...asi jo, řekla bych. Sice sme byli vožralý jako hovada, ale i tak...kdyby tam nic nebylo tak bysme nedělali to, co sme dělali. Naštěstí sme toho zatim nedělali příliš. A teď ta důležitější otázka. Mam já ráda jeho? Jo, rozhodně mam. Ale jak ráda? V jakym slovasmyslu ráda? Mnohem jednodušší je se zeptat, jestli sem do něj zamilovaná. Ne, to teda nejsem. Líbí se mi, je příjemnej, ale zamilovaná do něj nejsem. Nevadí, uvídíme, co se stane dál.

Sedim s kamarádkou za barem. Sem v týhle hospodě jenom protože jeden muj známej za tim barem pracuje a chtěl mě vidět. A mě bylo trapný tady jenom tak vysedávat sama, tak sem zavolala kamarádce. Hned, jak s kamarádkou odejdeme a zaklapneme dveře, ona okamžite spustí o tom, jak moc po mě onen chlapec viditelně vyjíždí. Ano, já to dobře vím. On, třeba Světlonoš, po mě opravdu dost jede. A vůbec mi jeho zájem neni nepříjemnej, právě naopak. Mě se Světlonoš velice líbí. Představuje další stránku z knihy chlapců, co se mi eště nepodařilo přečíst. Drobnej postavou, černý kudrnatý vlasy, snědá kůže, pronikavý tmavě hnědý oči s plameny uvnitř a upřímnym výrazem, pevně sevřený rty s knírkem a bradkou. Jojo, nic takovýho sem zatim nezkusila. Takovej učebnicovej příklad čertíka. Ne ďábla, ne satana, ne čerta, ale čertíka. Občas se takhle vídáme. Vždycky se na mě hezky usmívá a to nejenom rty, ale i očima. Podle toho vidim, že tam něco je. To se tak už pozná. Odnaučila sem se svojí ignoranci, se kterou sem měla pěkně dlouho problém a to, když mě někdo balil a já to ani nepoznala. Když se vítáme/loučíme, dá mi pusu na obě dvě tváře a jak čas pokračuje, tak sou ty jeho polibky víc a víc polibkoidní, ne jenom společenský/slušný a obětí pevnější a pevnější. Párkrát mi koupil pivo, párkrát už sme byli na akcích a tak. Včera mi jeho tokání potvrdila eště jiná kamarádka, ačkoliv kontext celý situace byl komičtější o jeden malej detail. Vcházim sama dovnitř, on je za barem, jdu dál do místnosti, abych se s nim pozdravila, ale moje oči zaujme eště něco jinýho. V místnosti se nachází jen čtyři osoby, pět se mnou. Světlonoš, neznámá žena sedící sama a dvojice. Elektrickej pohled z těch světlých očí mnou projel jako...jako jeho péro, když sme spolu před pár tejdnama mrdali. Lehce pokynu jeho směrem se rty, co se kroutí do slova "čau" a přidam stejně divnoďábelskej úsměv, jako mi teď poslal on. Iblís. Moje nejrychlejší láska, co sem v životě zažila. Přišel rychle, odešel eště rychlejc. Jako na potvoru, zrovna teď tu musí sedět. Zrovna teď když sem přišla i já. A zrovna teď, když tu skoro nikdo neni. Achjo. No nic. Sedí tam s tou svojí bejvalou slečnou, kterou použil jako důvod, proč mě tak rychle poslal do prdele. Nebo asi spíš už se svou současnou slečnou, co já vim. Je mi to ukradený, ale kdybych tvrdila, že mě to ani trochu neznervóznilo, tak bych taky lhala. Snažila sem se věnovat Světlonošovi, ač lehce znervózněná, sváděla sem svojí očividnou divnotu na unavenost ze včerejší kalby. Pak mi přišla kamarádka, pak odešla dřív než já a napsala mi, že mě Světlonoš tak roztomile porozuje, když se zrovna nekoukam. Eh, nice. To nebylo sarkastický překvapivě. Já sem ráda, mě zájem dělá dobře. Ten den bylo naprosto kouzelný nebe. Celý krátce hořelo, modrá barva téměř zmizela. Stalo se tak asi kolem čtvrtý odpoledne, když zapadalo.

Navštívila sem na chvíli muj kamarádskej páreček doma, kterej nade mnou vždycky držel ochranou ruku. Kouřili sme s tim kamarádem na balkoně a on mi řikal, že o mě začíná mít strach kvůli životnímu stylu, co vedu. Že na mě vidí, že sem v depresích. A že moc dobře ví, že to trvá od letošního ledna a od tý nešťastný události, co sem měla s bejvalym šoustkamarádem. Má pravdu chlapec. Kladl mi na srdce, ať něco změnim. Nevim, zrovna teď se cítim relativně dobře. Asi nechci nic měnit. Když sem mu to řekla, tak mě prosil, ať se snažim. Že furt jenom slyší a vidí, jak sem naložená v lihu/zfetovaná. V tom sem mu taky neodporovala. Jenže já se cítim dobře. Deprese mam, ale neprojevujou se. Povídal, že je jasný, že je to jenom těma látkama. A že je to všechno rozpoutaný mýma pochybnýma vztahama. Připoměl mi Ponožku a to, jak sem s nim doslova vytřela podlahu jenom páč sem si potřebovala na někom vybít svuj vztek. To vim taky. Chudák, snažil se mi poradit, ať si najdu někoho stabilního. Klidnýho. Trochu jinýho, než sem já. Ať je menší bouřlivák, ať je muj protiklad. Ukazoval na všechny chlapce, co se mnou měli co dočinění a na jednu jejich společnou vlastnost. Byli to všichni hlasitý, silný osoby, co sou vidět. Z huby sem mu vyrvala jenom to, když srovnal mýho bejvalýho přítele s bejvalym šoustkamarádem. Že sou prej taky takový...silný osobnosti. Razentně sem nesouhlasila a vysvětlila mu, že ten prašivej zbitej pes a duševní mrzák- muj bejvalej šoustkamarád nesahá mýmu bejvalýmu příteli ani po paty, co se osobnostních kvalit týče. To, že se muj bejvalej šoustkamarád vtipnej, přátelskej, extrovertní, hlasitej společenskej člověk neznamená, že neni uvnitř něj malá zmatená dušička. A to teda je. Pěkně malá dušička. Fascinuje mě, že tohle třeba muj kamarád na něm nevidí. Dal mi v tom za pravdu a stejně pokračoval, ať si třeba fakt zkusim najít někoho klidnýho. Achjo. Pochybuju, že by mě někdy někdo takovej zajímal. Slibovala sem mu, že se pokusim s tim něco udělat. Viděla sem, že mě nechápe, tak sem mu trochu v tomhle zalhala, aby se nestrachoval. Přemejšlim nad tim, muj kamarád má samozřejmě pravdu. Ale já mam taky pravdu. Cítim se dobře, cítim, že mam nad sebou víc kontroly, než dřív. Čtu, piju, kouřim, sdílim a dobrovolně se ničim. Všechno dělam vědomě a odůvodněně. Co víc chtít. Sem beatník a nemam důvod se měnit.
Zas byla neděla a já se domu nevrátila vo moc dřív, než tu minulou. Seděla sem v tom samym podniku s tim samym člověkem. On mě snad vážně balí. Mluvim o Světlonošovi. Sám se tak nazval, tak proto. Při tom včerejšim rozhovoru právě. Jinak bych mu tak neřikala. Fun fact: opět tam byl Iblís. Nekomunikovali sme spolu, o čem bysme taky měli. Divnej člověk, chmpf. Celej nedělní večer sem tam seděla sama, prakticky jenom ve společnosti Světlonoše. Seděla sem tam celej večer, za tu dobu padlo pár piv a nějaký brka, dokonce hašišový. To mě celkem sundalo, hašiš sem už nějakej ten měsíc nehulila. Zábava nastala, když podnik opustili poslední zákazníci a my tam zůstali se Světlonošem uplně sami. Intimčo. Ne, nic se nestalo. Zavolala totiž kamarádka s tim, kde se nacházim a že chce na pivo. Intimčo zkaženo. Jenom ma po včerejšku strach, že se mi podařilo se trochu zakoukat. Sakra, to bych neměla, ten člověk je nižší, než já. Obdaroval mě. Dal mi strašně dobrou trávu. Zdarma. Jupí. Začíná mi bejt fakt sympaticek. Prej spolu máme jít na koncert. Někdy další tejden. Opět zůstává otázka...co se asi bude dít dál?

Kromě pozorování fascinujících barev na nebi mě taky v poslední době zaujala eště jedna věc. Po několika letech sem viděla u kamarádky doma uplně zhulená pohádku Šíleně smutná princezna a neskutečně se mi tam líbí ty kulisy a režije. Fakt kvalitní práce, tahle pohádka. Je taková jiná, než všechny ostatní. A to mě pohádky nikdy moc nebraly, ani teď v pokročilejšim věku. Přijde mi, že sem shlédnutim týhle pohádky po tak dlouhý době v sobě uvolnila nějaký zapomenutý záležitosti, který si ani nemůžu pořádně pamatovat, páč sou z hlubokýho dětství. Ale přišlo mi to tak.

Moje matka mi bez mýho vědomí koupila několik kusů hadrů z internetovýho obchodu, z toho dvoje šaty. Prej k vánocům. To je hodná, to sem nečekala. Ty jedny sou naprosto nádherný. Dlouhý, krajkový s dlouhym rukávem a bílý. Vypadam v nich jako postava z random fantasy s elfama. Nebo jako postava z toho světa, co si ve svý hlavice vytvořil Daneček Landa, jak vo tom kecal tady:
http://video.aktualne.cz/dvtv/landa-konvicka-je-blbecek-po-mne-jdou-radikalni-islamiste-v/r~2dd79952978111e5897e002590604f2e/
Jojo, haš z Orientu je nejlepší, žejo Dane. Taky sem si včera pohulila a viděla sem svět jinak.

Vypadam v těch šatech naprosto famózně a nádherně. I ty druhý šaty mi sluší, ty sou naopak krátký s dlouhym rukávem a černý. Jo a taky sou z krajky. A sou upe obtahovací. A nevypadam v nich tlustě. Vypadam v nich skvěle. Nečekala bych, že mi budou sedět šaty, co sem si předtim nevyzkoušela. Mam z toho radost.
Sem kóča.
Píše mi Světlonoš.
Teď.

V tomhle songu je všechno tak moc...aktuální. Doslova!
Ámen
Rokenrol vám všem