Zlatý

18. prosince 2015 v 0:04 | Pražský poděs |  Blitky
Moje nádechy sou z plných plic. Ne z půlky, ale z plných.

Jdeme s matkou na koncert. Hodila mi na stůl lístek s tim, ať se podívam, do jaký prdele jedeme, že je to místo skoro až na konci Prahy. Koukam na Earth a výtězoslavně oznamuju matce, že to místo znam. Ona mi odporuje, že to určitě znát nemůžu, že sem se tam nikdy nemohla dostat. Domnívam se, že se jedná o jedno sídliště, kam sem se kdysi v noci dostala se svym bejvalym, když sme hledali hospodu asi ve čtyři ráno. Při bližší prohlídce názvu ulice si řikam, že to asi nebude ono. Poklikávam se ulicí dál, až...lol, to je to místo, kde bydlí onen chlapec Iblís, se kterym sem tenkrát kopulovala celou noc a brzké ráno. Aha, tak proto to místo znam. Hm, už mlčim a matce radši nic dál neřikam. Náhodička.

Zkušenosti posledních dnů mě čim dál tim víc přiváděj ke skutečnosti, že náhoda řídí celej svět. Je to jedna z omezených možností, jak vysvětlit určitý jevy. Jevy, co se zdaj naprosto absurdní a nelogický. Sou skutečnosti, který by člověk nečekal a jenom těžce by za tim hledal jakejsi vyšší princip. To samozřejmě záleží předevšim na povaze člověka a to, jak vnímá svět. Vyšší princi? Zásah jakýsi všeobjímající energie? Nebo jenom důsledek efektu motýlího efektu? Děje se mi to pořád. Náhody, náhodičky a tak dále. Nemluvim jenom o včerejšku. Je jakási kulturní akce v jednom podniku a zároveň s tim tam máme oslavičku narozenin kamaráda. Potkávám svého nápadníka Světlonoše při práci, nic neobvyklýho, věděla jsem, že tu bude a psala jsem mu, že tu máme tu sešlost. Záhy zjišťuju, že se na onu kulturní akci dostavil i muj bejvalej přítel. Zase nic neobvyklýho, už sem si na to, že se potkáváme docela často zvykla. Formu absurdní směšný náhody mělo spíš to, že se zde mihl i jeden muž, se kterym sem kdysi dávno...starej děvkař. Toho bych na akci takovýhleho typu fakt nečekala. Zarazilo mě to a pousmála sem se nad tim, jak je život sarkastickej. Smála sem se v duchu tomu, že se s nim muj bejvalej přítel míjí, třeba se občas střetnou jejich pohledy, čekaj ve stejný frontě na pivo, sou v jedný místnosti a vůbec netuší, že sem s timhle člověkem někdy něco měla. Stejně tak to platí naopak. Komický, ne? Štěstí, že se tyhle dva neznaj. Nedivila bych se tomu, skutečnost, jak zná každej každýho mě obas mrazí, zvlášť v situacích, kdy se to týká určitých vztahů.
No ale...byla to dobrá párty. Dobrá párty podle násedujících rovin:
Koupila sem si jenom jedno pivo, přesto sem pila až příliš, ale ne ze svýho.
Bylo tam neskutečně moc lidí, co už se dlouho nesešli na jednom místě.
Měli sme místnost jenom pro sebe.
Kamarádi přinesli těstoviny dělaný na oleji s trávou. Přemohla sem se a sežrala toho strašně moc.
Těma těstovinama mě v jednu chvíli krmil kamarád. Servis až do pusy.
Party hárd, spící lidi, izolepa, přilepenej J****** ke štaflím tou izolepou, pomalovaný lidi, bejvalý spolužáci a tak dále...

Měla sem napito a pořádně. Do toho tam bylo to démonický těstoviny, co se tvářio nevinně, ale po hoďce a půl od komzumace se ukázalo, že je tam trávy víc než dost. Dělali sme bordel do tý doby, dokud lidi nezačali postupně na různých místech usínat. Pár jich pak odešlo, pár jich odcházelo dál, až na místě zbyl jenom spící J****** na gauči, jeho sourozenci, náhodný zmání, já a skupinka lidí, co k nám nepatřili. V tý skupince lidí byl i Iblís. Ten člověk sem chodí až podezřele často. Nechybělo ani to, že si ze mě jeden vožralej kamarád začal dělat kvůli Iblísovi prdel, jakože sem těhotná a tak. Byla sem moc ztěstovinovaná na to, aby mi to přišlo vtipný, eště navíc byl Iblís dost blízko, takže to pravděpodobně slyšel. Jak šel čas dál, tak odešli uplně všichni a já tam zůstala za barem sedět sama, jenom vedle u stolečku seděla ta skupinka lidí s Iblísem. Během dalších dvou hodin sem si povídala se Světlonošem, hrála si s popelem v popelníku a čuměla do blba. Hodiny mi povídaj, že už je pět ráno. Kurva, to se to nějak natáhlo. Iblís si otevírá brambůrky a nabízí mi, jestli nechci taky. Sem příliš vyčerpaná na to, abych cokoliv konzumovala. A to byl náš jedinej verbální kontakt. Nevadí. Sem uplně mimo a co je nejhorší, už střízlivá. Ubalili sme se Světlonošem poslední dvě brka a to druhý se nám ani nepodařilo dohulit. Navíc došlo pivo. Jo, došlo tady za ten večer pivo. Takže ne, už tu opravdu neni co dělat. Loučím se se Světlonošem dvěma polibky na tvář a odcházim na ranní metro. Co nejdřív se mu omluvim za ten bordel, co sme tam po sobě nechali. Cestu domu prvníma ranníma spojema sem si krátila četbou Nietzeho, aneb pilná příprava na přijímací zkoušky na VŠ se nesmí zanedbat za žádných okolností. Stay filosof at 5:30 am. Jo, při tom čtení sem třeba tříkrát upadla v buse do mikrospánku.
Myslela sem na něj celej druhej den. Obávam se, že u mě pomalu začal proces zakoukání se. Vídáme se celkem často a je myslim očividný, že to neni jen tak, páč nemáme co dělat. On je přesto všechno takovej...stydlivej. Teda na moje měřítka. Projevuje zájem, ale nechává si pořád dost prostoru. Ne, že by mi to snad vadilo, i já si nechávam dost prostoru. Jenom na sobě čim dál tim víc v posledních dnech pozoruju, že mam potřebu a chuť ho vídat častějc a častějc. Stejně si zachovávam relativně chladnou hlavu, nebombarduju ho zprávama a tak dále. Ale jako jo...pokaždý netrpělivě čekam, kdy napíše znova. Achjo, nechci se zase zacyklyt v tomhle nepořádku, jenom mě to těší a dělá mi to dobře. Strávili sme spolu na začátku minulýho tejdne večer jenom ve dvou a bylo to moc fajn. Sice sme potkali po kavárnách každej stopadesát známých, takže to občas bylo takový kolektivní, ale byly sme tam spolu. Rande. Ech. Hned jak sem odjela domu, tak mi napsal, že to byl super večer. Jo, to si přesně myslim taky. V úterý snad máme jít na koncert. Jupí, nahodila sem udičku! A úspěšně. Pro moje dobro to u mě všechno zatim zůstává naštěstí jenom na úrovni toho, že je mi příjemná jeho pozornost. Ne, že bych přímo do něj byla zamilovaná. Naštěstí.

Právě jak ten čas běží, tak se situace vyvíjela dál. Eště sme spolu se Světlonošem strávili pár večerů, naposledy mě vzal tenhle tejden na koncertíček za pěnízečky a já neplatila ani korunečku. Asi měl volňásečky, nebo nevim. Nějak sem do tajů tohohle vyloženě nepronikla. Byl to další skvělej večer, jenom napíču, že to nebyl pátek, či sobota a já druhej den musela do školy. Ten večer sme se loučili pusou. Na pusu. Ne na tvář. Ale nebylo to žádný vášnivý líbání, byla to jen jedna pusa. Ehm, možná tam byla možnost se s nim začít líbat. Určitě tam byla možnost. Já sem ale z nějakýho důvodu nechtěla. Snad pořád tam hraje roli to moje očekávání, že je to vždycky na chlapovi, aby začal. To, že mi nastavil ústa nic neni, měl mě pořádně popadnou ne jenom jednou, ale oběma rukama a začít mě líbat. Nestalo se, tak co. Každpádně hned ten druhej den se mi nějak podařilo zjistit, že má přítelkyni. Nebo něco na ten způsob. Byla sem v hospodě a tam se k ní choval tak, jak se k sobě většinou chovaj lidi, co sou spolu ve vztahu. Ups, tak to se nepovedlo. Moc to nechápu. Proč mě teda balil? A proč tak okatě, když má někoho jinýho? To to nebylo všem ostatním podezřelý? Mě jenom přijde podezřelý, že mam pocit, že sem tu holku už někdy předtim viděla, ale že spolu v tý době nechodili. Jako kdyby s ní začal chodit až hodně nedavno. Jako kdyby...mam nemilej pocit, že si za to můžu sama. Že sem vůči němu byla až moc odmítavá a chladná. Což...sem asi byla. Asi sem se k němu chovala víc kamarádsky a nedostatečně reagovala na jeho svádění. Jop, to bude vono. Jako kdyby...jako kdybych byla z kamene. Tak trochu. Kdybych mu víc projevovala sympatie, tak to asi celý dopadně jinak.
Jenže...mě už se ty sympatie projevujou celkem těžce, protože...jo, ten kluk je sympatickej, hezkej, milej ke mě ale...no a co? No a co dál? Mam se z toho posrat? Ne. Poznala sem podezření pro svojí kamennost zrovna právě ten večer, co sem zjistila, že on už slečnu má. Chvilku sem se nad tim zamyslela. Chvilku mě přepadla taková bezmoc. Chvilku sem s tim chtěla něco dělat. Chvilku sem si začala povídat s tou jeho holkou a chvilku...uvědomila sem si, že mam svuj dnešní nepovedenej večer, ale že je mi to jinak uplně u prdele. Uplně. U prdele. Jedno. Volný. Fuk. Nic se nestalo. Vůbec. Dál sem seděla s lidma u stolu a dál se s nima skvěle eště pár hodin bavila a trávila příjemnej večer. Ten kluk mi je ukradenej. Zvláštní. Takhle reaguju čim dál častějc a neni to žádná moje póza, je to muj skutečnej vnitřní postoj. Možná došlo na slova, co mi před téměř rokem šeptal bejvalej šoustkamarád na silvestra do ucha, kdy sem kvůli jeho slabý chvilce zhroucená brečela na podlaze u kamaráda doma. Šeptal mi: "Be strong. Be like an irom man." Nikdy před timhle období sem neměla pocit, že sem se víc přibížila týhle jeho radě.
Takže tak. Mam to celý překvapivě v píči.
Je čas si najít novou oběť, abych se příliš citově nenudila.

Hlavní idea dnešních dnů je totiž uplně jiná. Ostatně, už to dávno neni idea, nýbrž sladká realita. Dávno, je to tak půl roku zpátky, sem tvrdila, že neni možný, aby AC/DC měli poslední turné obsahující tak málo evropských měst a že je tu malá, maličkatá jiskřička naděje, že by se mohli při příležitosti prodloužení turné stavit i v Praze.
...
Světe, div se!

Zalepenýma očima na první hodině v úterý čekuju fejsbůk. Ne, to nemůže bejt pravda! Ne, to je zase nějakej zasranej hoax, jako ty Pearl Jam! Ne, ne, ne. NE, NE, NE, NEUUUÍÍÍÁÁÁ!!!!
Dostávam ve třídě záchvat, naštěstí je přestávka. Vyletim na chotbu a volam matce. "Mami, AC/DC v Praze. Nevim kdy, neměla sem čas na to zkoumat kdy. Zejtra dou lupeny do prodeje." Matka nepotřebovala další slova, okamžitě mě ujišťuje, že lístky zajístí, i kdyby měla šáhnout na svoje úspory a že to okamžitě jde oznámit svýmu příteli, aby tu radostnou novinu věděl. Projede mnou elektřina eště když zjistim, že termín koncertu je až podezřele blízko maturit, zároveŇ se uklidňuju hned, jak zjistim, že je to už po nich. Sice těsně, ale po nich. Druhej den ráno mě matka pilně informuje, že je v tom zase bordel. Že stojí frontu před O2 arénou od rána 7:30 se spoustou dalšíma lidma a že pokladní se omlouvá, že server padá přetíženim a že to nejde. Prej hodina a půl nervů střídající kolektivní nadávání čekajících zákazníků, jak je to napíču systém, střídající beznaděj všech přítomných, že ty lístky nedostanou. Kolem devátý je mi oznámeno, že lístky máme. Přítel mojí matky to chytnul online, když server už fungoval. Nevim, jestli si někdo může dovolit tvrdit, že má lepší život, než já. Uvidim AC/DC. Uvidim je naživot potřetí v životě. Uvidim je doma v Praze a udělam všecko proto, abych na tenhle svuj životní koncert mohla bejt v první lajně. Ve skrytu duše sem si tak dlouho přála, ať alespoň eště jednou mam tu možnost je vidět naživo. Stalo se. Nemůžu tomu uvěřit. Nikdo si nedovede představit, jak sem kvůli tomu šťastná a jak moc se těšim.

Všechny moje spolužačky řeší sračky typu plesový šaty. Měla bych si připadat jako ufon, když je mi to uplně u prdele, ale já si tak nepřipadam. Připadam si jako praktickej člověk. Koupim černý sako, bílou košili, obleču svoje černý skinny jeansy, obuju mastensky a jdu na ples. Víc už o týhle šaškárně, který se přikládá moc velkej význam nechci ani slyšet, natož uvažovat. Stejně se vožeru jak prase a na afterparty (která bude libová, páč se hodlam angažovat do organizace) se zkouluju/zemkuju/když pánbů (spíš kamarád) dá tak zkoksuju. No a z čistě praktickýho hlediska je estetičtější se někde válet v kalhotech než v sukni, která se může vyhrnout. Já totiž nenosim už nějakej pátek kalhotky.
No a vánoce, tak ty už dou upe mimo mě. Stejně jako velikonoce, roš ha šana, pesach, sukot, ramadán a tak. Kdyby moje spolužačky furt nekrafaly něco o "pečení", "dekoracích" a "ježišmarjá já nevim co dát tomu a tamtomu pomoooc", tak bych ani nevěděla, že je to zase tady. Ale ne, všímam si. Člověk prostě neuteče. Jenom to odmítam vpustit dovnitř mě. Koukam na to, vnímam to, ale je mi to u prdele. Tohle falešný pokrytectví jednou ročně je fakt divnodivný. Ale chápu, že to "slušní češi" potřebujou. Zrovna teď, v těžkých časech, kdy nám ty naše český vánoce plný stresu, zabíjení kaprů na ulici a následný konzumace toho nezdravýho stresovanýho masa, tlačenice v obchodech, kupování nesmyslných sraček a tak dále...chtěj vzít ty zlý muslimácí! Olol.
Navíc budeme konečně bez prarodičů, takže nemusim tak šaškovat s několika dárkama. Zase udělam nějaký handmade přáníčka/píčoviny pro mojí matku a jejího přítele. Nehodlam nic kupovat. Respektivě, nemam ani korunu na to, něco kupovat. Všecko propiju. Udržuju tradici. Vzpoměňmě tu veselou historku z mých čtrnácti let, kdy mi dědeček dal dvě kila na dárečky pro rodinu a já se za ně tenkrát vožrala se spolužákama jeden večer na Žofíně krabicákama. Hříšný mládí, no jo...
My si uděláme vánoce bez sraček. Asi si sedneme u stolu, pokecáme, možná pujdem na procházku a dáme si všichni vzájemně ty lístky na AC/DC. Předevšim já teda budu užívat toho volna bez školy.

Po pár pivech sedim doma a z rozmaru sem si pustila nějakou reality show, co teď všicki pomlouvaj. Menuje se to Zlatá Mládež na jatkách. Po deseti minutách sem to vypnula. Čtyři nebo pět rozmazlených fracků, co už ani dávno nejsou mládež, jenom cosi, co chce bejt slavný, tak přijali nabídku do tak dementního pořadu. Ošklivej teplouš na první pohled protivnej, nesmpatickej a afektovanej, něco nechutnýho ošklivýho v mikině, nějakej budoucí hajzl- politická svině, taková nepovedená asiatka (znam tisickrát hezčí) a eště ošklivější zmalovaná tuctová bloncka. Ošklivost obličejů všech vynikla vo to víc, když si nasadili ty polystyrenový čepičky, když šli na ty jatka. Nevim, co to tam hrajou, ty dvě ošklivý holky tam kvičely jak kdyby natáčely porno (v budoucnu tak určitě stejně obě dopadnou, až je rodiče přestanou živit), víc, než ty krávy na porážce tam. Tyvole, lidi ve zbytečných věcech, se zbytečnýma názorama a divně zkreslenym pohledem na svět. Takhle bych žít nedokázala. Vzpomněla sem si při sledování toho pořadu na svejch pár tejdnů u otce v Emérice, kde sem se cítila právě kvůli zbytečnýmu přepychu všude kolem mě debilně.
Lol, tak jestli tohle má bejt život zlatý mládeže, tak to já a moji kamarádi sme mládež asi diamantová. Máme se alespoň dobře. A žijeme životy, který nezaplácáváme kravinama, jako "studium" na soukromý vejšce. Tfuj, sem ráda, že s takovýhlema capartama nepřicházim do styku, maximálně se jim směju, když vidim jejich přeplácaný pseudohezký vohozy v socce, kterou stejně musí jezdit, páč jim tatíček nepučil Lamborgini. Vrchol byl, kdy tam zmalovaná transbloncka (lol jo v tý čepičce její obličej vůbec nevypadal jako obličej holky) prohlásila, že přestává jíst na pět dnů maso, páč je jí líto zvířátek. Lol, hrdinka. Vítej v realitě, maso neroste na stromech. Směju se a zavíram ten kreténskej pořad. Takovej primitivní počin bych čekala spíš od TV Hovna a ne od Jedničky. Trochu by mě zajímalo, jestli ty pipky a pitomečci dostali připlaceno za to, jak afektovaně se chovaj. Obzvlášť za transbloncka za svoje nevkusný růžový věci.
A sem zase vo něco víc ráda za svuj život, kdy počítam každej drobák na pívo a je mi uplně šumák, co mam dneska na sobě za hadry. Stejně sou všecky buď za třicet/čtyřicet korun, nebo zděděný po kamarádkách, nebo dávno koupený matkou v nějaký velký slevě. Jestli ty stvoření (prej lidský, ale pod nánosem makeupu to neni poznat) maj reprezentovat pražskou mládež, tak asi nabliju na pana režiséra, nebo na jakýhokoliv jinýho vola, co tu sračku pustil do světa a nazval to Zlatá mládež. Zlatá mládež maj bejt přece kreativní mladý tvořivý lidi, s vyhlídkama do budoucnosti, vzdělánim a ideálama, ne pár nafoukaných pitomců v reality show.
Já a moji kamarádi sme pražská mládež, ale ta lepší a opravdovější. A fakt asi diamantová. Ne, ne....nirvánová! Jo! Stav věčný blaženosti. Tyvole, já bych vážně neměnila svuj život, prostředí a kamarády. Přes všechny ty sračky, co se občas dějou. Nikdy, nikdy, nikdy a za nic! Stejně se máme dobře, máme co jíst, eště si můžeme vybírat, máme kde bydlet a máme sebe navzájem. A to si i myslim, že já a moji kamarádi sme relativně zhejčkalí, zhýralí, páč prostě máme všecko, co chceme, můžeme chodit do divadla, na koncerty a občas nám zbyde i na to rekreačně fetovat. Jenže po tom, když člověk vidí, co to s nim žije v jednom městě, tak má hned pocit, že je trochu nadčlověk. Páč neni tupej. A něco dělá. A studuje/vzdělává se/pracuje/je kreativní. A tak. Jako jo, je to televize, ale myslim, že realita je tady zkreslená minimálně. Občas se omylem stane, že potkam něco takovýho a nějak se s člověkem tohohle rozmazlenýho/naškrobenýho typu seznámim. Zrovna nedavno se to stalo, ta holka byla uplně dutá. Neměla ani přehled základního společensko- kulturního dění. Jako kdyby nikdy neprošla základkou. Pak takovym člověkem většinou pohrdam a naopak, páč takovýhle lidi neunesou mojí upřímnost a já zase jejich faleš a předevšim primitivitu myšlení a uvažování.
Eheh, kdyby radši točily reality show vo mě a vo mých kamarádech, to by byla větší prdel. Jenže...nikdo z nás by se k takový píčovině nepovolil. A když jo, tak bysme všichni dělali jenom píčoviny, běhali nahý a rozbíjeli vo kamery Braníky. Možná ani to ne. Nikdo by totiž nebyl schopnej dodržovat termíny natáčení.
Stay working- studying middle class hero. Pánbů nám to zaplať!
A zejtra jdem na nový Star Wars. Za spoilery sekam koule a vyřezávam jazyky.

Ámen
Rokenrol vám všem
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nany Nany | Web | 21. prosince 2015 v 19:12 | Reagovat

Yea, AC/DC, to bude masakr. Snad se tam taky dostanu.

2 Super míca Super míca | 22. prosince 2015 v 13:52 | Reagovat

Jujki xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama