Leden 2016

Planeta trip

29. ledna 2016 v 18:05 | Pražský poděs |  Blitky
Nedokážu si vysvětlit ty náhody, jak dopadaj moje večery. Ale to opakuju pořád. Po stopadesátý. A pořád mě to taky nepřestalo udivovat. Tohle období je skvělý. Výborný.

Nesnaž se utéct

25. ledna 2016 v 16:18 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Sedíš mlčíš v kruhu.
Hle- tu Lucifer se zjevil.
Postavička navíc si vždycky najde cestu.
Do říše her, stínů a světel. Nebo taky ne.

Dejchej na obě plíce

17. ledna 2016 v 15:19 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Občas si připadam jako autobus. Autobus, co veze spoustu různých lidí a věcí. Lidi maj různou povahu, různý osudy, různej potenciál a různý cíle, věci zase různej účel. Jenže tenhle autobus nestaví. Ani v zastávkách na znamení. Jede šílenym tempem vpřed a ignoruje všecky dopravní značky okolo něj. Dokonce i ostatní řidiče.
Já ale nejsem autobus.

Odlet

12. ledna 2016 v 0:44 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Už je čas. Otevřel jsi oči a viděl- jsem v nebi...
Je možné, aby se vesmír rozdvojil?
Budiž toho důkazem! Vždyť jeden se smrkával a ten druhý
rozpínal.

Já jsem čas

7. ledna 2016 v 12:42 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Nebudu tvrdit, že nejsem zvyklá na večery, kdy se cestuje časem. To je takový to: "Kurva, už je půl čtvrtý? Tak to tu eště hodinku počkam, už mi pojedou první raní spoje...", nebo taky "Tyvole lidi, jakto? Před chvílí byla půlnoc..."
Jenže některý noci sou prostě vo level vejš. Jako třeba noc, kdy se lomil kalendářní rok 2015 s rokem 2016. To bylo takhle na Silvestra. Neřikam, že z mých úst nepadlo to o půlnoci a když se blížila půl čtvrtá, tak i tahle věta. Cestování napříč časem tady ale bylo na mnohem hlubšim základě. Začalo to v hospodě, kde sem se den předtim příšerně vožrala, ačkoliv to opravdu nebyl muj úmysl. A taky ne moje peníze, takže pohoda. To byla jedna okolnost toho, že sem si slíbila střízlivej Silvestr. Druhá okolnost mýho slibu byla v mojí peněžence- dva krásný tripy. Vypily sme s kamarádkou pivo, rozloučili se s kamarádem, co tam na Silvestra pracoval a zamířily do jiný hospody. Cesty boží sou nevyzpytatelný, stejně jako ty moje. Nechtěla sem do tý hospody, ale během pár hodin sem svuj názor přehodnotila. Nechtěla sem tam ne protože tam byla část mých milovaných kamarádů, ale protože tam s nima byl i muj bejvalej šoustkamarád a jeho malá zrůdička. A ty dva byli ty poslední lidi, co sem dneska měla potřebu vidět. Sralo mě to, páč mi to bránilo v kontaktu s ostatníma. Dopoledne mi právě psal kamarád, co se děje, že s nima nejdu alespoň na chvíli do hospody a já mu zcela upřímně řekla, že prostě nechci vidět toho kluka a tu malou píču, páč si pozdějc v noci hodlam dát tripy a nerada bych bad trip ze vzpomínek na to, jak mi bejvalej šoustkamarád minulej konec roku zařídil jako ten nejhorší ever. Kamarád, kterýmu sem to psala mě přemlouval, jak moc se na mě po celých prázdninách těšil a jeho přítelkyně taky a že to jim přece nemůžu udělat. Když sem odmítla podruhý, tak mi napsal, že to teda chápe, ať si to užiju, že si o půlnoci zavoláme a že mě maj (myšleno on a jeho přítelkyně) rádi.
To mě rozbrečelo. Moji kamarádi mě maj rádi. Proč bych se sakra měla omezovat a nevidět je jenom kvůli jednomu volovi, co mi ublížil a kvůli jeho ošklivý holce? Protože se znam a vim, že bych z toho byla smutná. Přesto všechno sem se přes to za pár hodin a po jednom pivu přenesla a rozhodla se, že partičce v hospodě udělam překvápko. Když sem se blížila k místu, zavolala sem jim, ať vyběhnou na cígo a ať vevnitř nechaj hlídat věci bejvalýho šoustkamaráda a jeho ošklivou holku. Potřebuju přece vidět jenom svoje kamarády, ne jeho a jí. Tenhle plán se mi nepodařil, už v tý hospodě nebyli. Prej přijeli fízlové. A tý malý hnusný příšerce eště neni osmnáct jako jediný, takže se kvůli ní musí přesouvat. Bleh. Měli jí tam nechat. Nemá pod zákonem chlastat, když neumí utíkat. Nesnášim tyhle děcka, co nejsou naučený utíkat před fízlama a pak kvůli nim maj ostatní průsery. To já a moji kamarádi sme vždycky uměli utéct. Teda, skoro vždycky. Já vždycky, ale kamarády často chytali.
Vtipná historka ze součastnosti je, že těsně po vánocích chytli mýho kamaráda za něco, za co nemohl. Zapalovala se popelnice...nebo něco takovýho. A nezletilí, co s nim chlastali utekli. Ten vůl tam jedinej zůstal. Jedinej zletilej. Fízlové sebrali jeho, následovala noc na záchtce a ve výsledku má zápis v rejstříku, deset tisíc pokuta a fízlové mu sebrali nový boty kvůli otiskům. Ale prej mu ty nezletilí zmrdi, co s nima chlastal na tu pokutu částečně daj...
No nic, tak sem potkala celou tu partičku. Všichni byli strašně moc rádi, že mě viděli a já byla taky moc ráda. Jenom k šoustkamarádovi sem se chovala klasicky povýšeně a arogantně. A k tý jeho malý zrůdičce eště víc. Umim to moc dobře, nenápadně, přitom strašně moc nápadně a baví mě to. Hlavně takhle v kolektivu, kde každe ví, o co jde. Zůstaly sme s nima jenom na cígo na zastávce, rozloučila sem se a všem, kromě bejvalýho šoustkamaráda a jeho zrůdičky popřála krásnej novej rok. Spěchaly sme na privát. Spěchaly sme, páč sem u sebe měla ty tripy a nebyla sem jediná, kdo měl v plánu si ho dneska dát. Druhej si u mě zamluvil J******.
Rozpouštět se nám to začalo hned po mym příchodu. Ze začátku celá sešlost vypadala klidně. Kamarádi a rodinka kolem stolu, na stole chlebíčky, sendviče, pomazánky a jánevimco, všichni decentně popíjeli pivo nebo šampaňský. Jak se ručičky blížily půlnoci, začalo přicházet spousta lidí, který ani původně jako návštěva nebyli v plánu. A začalo se víc pít. Otevřela se tequila, co sme s kamarádkou přinesly jako dar, otevřelo se spousta dalších věcí a už to teklo. Lidi začínali blábolet píčoviny a začala bejt sranda. Já ne, jak už sem řekla, dneska nepiju. Občas sem sive ucucávala pivo, ale to nic neni. Naběhne mi trip a do toho se vožrat fakt nepotřebuju. Prostě zodpovědnej feťák. Dejme tomu, že po dvou hodinách sem si začala všímat nějakých změn. J****** prohlašoval, že prej na sobě zatim nic necítí. Hm, to řikal i minule. A pak...jak to dopadlo. Ty jeho vočíčka, když mě prosil, ať mu otevřu peněženku a zaplatim za kebab, že to sám neni schopnej zvládnout nezapomenu.
Byla to zajímavá zkušenost, zase uplně jiná, než tenkrát na fesťáku. Nabíhalo mi to v rozmezí třeba hodiny a půl po pozření a postupně tak tři hodiny. Byly chvíle, kdy sem to cítila víc a kdy sem to cítila míň. Jak už sem řekla, žádný těžký halucinace sem neměla. Ty tripy byly starý, slabší a nejsem magor, abych tripovala na privátu v uzavřenym prostoru. Velkej podíl na tom asi mělo to, jak mě zbytek lidí občas záměrně schízoval. Obecně...bylo to málo barevný. Celou noc to bylo málo barevný. Největší změny sem na sobě zaznamenala po půlnoci. Ta půlnoc byla úžasná. Začalo sněžit. V mym stavu sem na to nejdřív nechtěla upozorňovat, páč sem si uvědomovala, že sem ztripovaná a že se mi to může zdát, ale když na to začala upozorňovat dvanáctiletá J******** sestra, teprve pak mi došlo, že se mi to nezdá. Fakt sněžilo. Sněžilo hustě a hodně. Všichni sme vyběhli na terasu, do půlnoci zbejvalo jenom pár minut. To bylo euforie, to bylo radosti... Ohňostroje samozřejmě už byli spoustu minut před půlnocí. Nechápu to, jeden známej tenhle jev trefně přirovnal k předčasný ejakulaci...
Je dobře, že sme trávili Silvestra zrovna u J****** doma. Ta jejich terasa je poklad. Výhled přes Vltavu až na Žižkov. Nejlepší. Tohle byla moje jediná barevná část večera. Bylo to krásný, bouchalo šampaňský, celá terasa byla zaplněná mýma kamarádama a známýma. Dala sem si novoroční polibek minimálně s polovinou lidí a odpálilo se první novoroční brko. Tim se zhulila dokonce J******** máti. Taky dva kámoši vylezli na střechu a začali tam pouštět rachejtle. Divim se, že nikdo z nich nespad dolu. Celá noc pak už jenom gradovala. Magořina, Saigon, Sodoma Gomora. Najednou začali přicházet sousedi, některý z nich byli fakt divný a fakt vožralý, o některých dokonce i domácí řikali, že je v životě neviděli. Byli sme s J******* dost v pohodě. Sice sjetý, ale lehce oproti normálním účinkům tripu. Myslim, že sme na neznalý lidi museli působit spíš jenom jako hodně vožralý, blábolili sme sračky, kterým sme rozumněli jenom my dva a často čučeli do blba. Bylo to spíš takový, že sem změny pozorovala uvnitř sebe a na svym těle, než na svym okolí. Jako kdyby každá moje buňka najednou ožila, cítila a probudila se. Okolí se příliš neměnilo, jenom pokud sem mu to dovolila. Dokázala sem to ovládat a asi je to dobře, že to nebyli žádný těžký halucinace. Mohly by se dít fakt šílený věci, třeba stačila jenom ta terasa, žejo... Několikrát, když sme tam byli na cígu, tak mě kamarádka klidnila, když sem spustila něco o křídlech a svobodě člověka.
Když sme stáli na terase a pozorovali svítání, nastal ten moment, kdy sem si uvědomila, že mi nikdy na světě nebylo líp. Taková ta euforie uvědomění si, že je všechno uplně dokonalý. Mráz mě trochu štípal do tváře, ale bylo mi to jedno. J****** si položil svojí hlavu na moje ramena a prohlásil, že to snad nikdy nepřestane. Nevim přesně, jestli myslel ten stav, ale asi jo. Bylo fakt zvláštní jak nám to najíždělo prakticky pořád v kuse. Jo, byla sem velice přemýšlivá, ale stejně tak i umírněná. Vzpomínala sem na celej minulej rok, na to, jak šíleně začala a jak eště víc šíleně pokračoval. Když si to tak shrnu, tak to byl asi nejnabitější, nejakčnější a nejprožitější rok, co sem prožila. Tenhle muj pocit se ale může zakládat hlavně na tom, že je to čerstvej pocit, obecně sou poslední léta mýho života fakt šílený. Ale baví mě to. Uspokojení z dobře strávený noci v ten okamžik přehlušilo všecky potencionální bad tripy.
Docela nepředatelná zkušenost. U stolu nás zůstalo sedět třeba sedm do osmi hodin do rána. Ostatní buď jeli domu, nebo někde spali. Už to byla jenom ta fáze, kdy byl každej v prdeli, nebo na prahu vystřízlivění, kromě J****** a mě, J******** mladšího (uplně naplech) bratra a jediná naše zábava byla to, jak sme se smáli sami sobě navzájem. Našim kecům a našim myšlenkovým pochodům. Dokonce sem si zvládla zapamatovat pár hlášek. Například, když se J****** snažil otevřít chlast a jeho starší bratr odpověděl: "Nesnaž se, když tě dokáže zastavit dětská pojistka, tak je to znamení toho, že už bys neměl chlastat." Naštěstí se mu tu flašku otevřít fakt nepodařilo. V kontextu něčeho taky J****** docela vážně a ostře prohlásil, ať se už nikdo netopí v jeho myšlenkách, že se máme topit ve svých vlastních myšlenkách. V ten moment sem mu uplně rozumněla. Vlastně sem mu pořád rozumněla, když ostatní se jenom nechápavě smáli a dělali si z nás prdel. To bylo furt "papírna" a "hele puč mi papír" a tak dále. No jo, stejný drogy, stejný uvažování.
Jednu věc sem ale doteďka nepochopila. J******* mladší bratr nás všechny přechlastal. Jakože uplně všechny. Včetně lidí třeba o deset let starších, než je on sám. Je mu sedmnáct. Čerstvě. Pil způsobem, jakože celou noc tvrdej a šampaňský. Nechápu. To ani nespal. Jenom asi půl hodiny ležel v posteli s kamarádem a jeho holkou. Když pak oba usnuli, tak prostě chlastal dál a sám. Nechápu, nikdo z nás to nechápal. Byl strašně moc na sračky, ale přitom relativně v pohodě. Třeba i chodit mu šlo. Dokonce pomáhal kamarádovi do postele. No jo, J****** ho docela zaučoval, už když mu bylo patnáct. I já sem si šla na chvíli lehnout, věděla sem, že jinak umřu a potřebovala sem se trochu uklidnit. Jak sem měla zavřený oči, tak to bylo fakt metafyzický. Najedou i barevný. Bylo už před devátou ráno a já ten trip měla furt naběhlej. Nepodařilo se mi usout, ani náhodou. Jenom sem tak půl hoďky ležela. Uvědomila sem si, že mam na sobě už několik hodin kabát. Z nějakýho důvodu. Asi jak sme často chodili na cígo na terasu. Začala sem přemejšlet, ale přitom se snažila vyvarovat after-trip syndromu vyhoření. Jakože, co bude dál. Bude jenom nuda a tak. Vytrhli mě z toho myšlenky na DMT. Přeju si to poznat. Chci si dát DMT. Před očima mi začali běhat různý situace, jaký to může bejt zkusit něco tak silnýho, když už jenom ten trip je docela síla. Po půlnodině sem vstala a šla zpátky za statečnýma u stolu. S kamarádkou sme se rozhodly, že tady už nic nebude. Bylo devět ráno, všichni po smrti. Prej jdem na ranní pivo. J****** už někde spal, tak sme se rozloučily s pár lidma, co eště zůstali na živu a vydaly se na dalekou cestu- hledat podnik, co bude teď otevřenej. Jako první mě napadlo naše felácký místo, hned vedle školy. Zklamali. Otevřeno asi až od dvou. Pche! Lenoši... Dokonce i vietnamci měli zavřeno! Nechápu. Je to vždycky vtipný, pozorovat ranní Prahu po Silvestru. Všude bordel, neskutečnej bordel. Mrtvo, kromě pár zmatených opožděnců. Na ulicích se pohybujou jenom divný lidi a nebo lidi eště částečně vožralý. Pak taky uklízecí čety, všude nablito- jeee, hele, růžový šampaňský!
Nepochodidly sme. Obešly sme všecky možný podniky a všude zavřeno, nebo otevřeno až odpoledne. A to sem si myslela, že Světlonoš bude eště za barem, uplně v prdeli, ale pořád kalit. A vono hovno. Taky zavřeno.
Na pivo sme šly až večer, po velkym ohňostroji. Byla to docela nuda, to bylo mnohem lepší o půlnoci, ale to asi bylo hlavně tou atmosférou. A tripem. Trip mi dojel, až když sem doma asi od půl jedenáctý do čtyř spala. Eště ráno, když sem se šla umejt, tak sem sobě v koupelně koukla do očí. Koukam do svých černočerných panenek, co se natáhli přes celou duhovku. Řikam si, kurva, to neni dobrý. Bylo to dobrý, jenom sem byla vyděšená, že to mam najetý tak dlouho. Vim totiž, že tohle úmyslný obracení skutečnosti má jenom znamenat míru toho, že tohle byla sakra dobrá párty. Rozhodně sem byla třeba míň v prdeli, než lidi, co sem viděla v metru. Ale to je tim chlastem. Já nechlastala a sem prakticky fresh jak jahoda. Když sem usínala, něco začalo blikat. Něco bliká. Co bliká? Všechno bliká. Celej pokoj bliká. Teď je to konečně všechno barevný. Až teď, dvanáct hodin po podání. Hustý...
Jedno pivo se ten večer prvního transformovalo na jízdu k Modrýmu domu. Právě se vrátil z chaty s kamarádama. Přivítal nás jako Homér v županu. Maj eště chlast, co na Silvestra nestihli dopít. Prej bude klidnej večer. To jo, nic jinýho ani nechceme. Kamarádka mě za pár hodin opustila a my všichni vytuhli na gauči u stupidních filmů. Nejvetší píčovina byla, když sme začali hrát chlastací hru, pokaždý pít, když v Pirátech z Karibiku zaznělo Kapitán Jack Sparrow. Hádejte, co se stalo. Vožrala sem se jak prase. No jo, já mohla, já byla včera střízlivá... Domu sem jela až ve tři. Modrej se divil, proč u něj nechci přespat. Tyvole, sem po tripu a vožralá...navíc bych se měla ukázat doma. Přesto sem byla dost fresh. Ten čas mě nějak minul, dokázala sem se s nim vyrovnat.

V sobotu už byla párty, viděla sem Světlonoše. Zhulila sem se obludnym způsobem a zase z baru vyrážela asi ve tři mezi posledníma. Stavil se za mnou totiž známej se svýma kamarádama a přijeli asi až v půl druhý. Naháněl mě celej večer, ale já za nima do jinýho baru nechtěla. Tenhle známej hulí vražednou trávu. Vražednu, ale dobrou. Už předtim sme měli několik brk, ale když se ubalilo z toho jeho modelu, tak to...kurva, strašná síla. Ale dobrý. Taky se tam mihnul vaporizér. Čistý THC. Smrt. S tim známym sem jela domu, dost mě nabaloval. Je to sympatickej kluk, ale asi nemam potřebu si s nim něco začínat. Na druhou stranu má dobrou trávu. Jenže odjede do zahraničí. Když vystupoval z autobudu, tak mi políbil ruku. Rozkošné.
V neděli sem zase skončila na baru se Světlonošem, zase vožralá a zhulená, v pondělí to nebylo jiný. Doufala sem, že tenhle tejden bude klidnější. Že budu pár večerů doma a že něco udělam, třeba si objednam tunely a roztahováky z eBaye. Hovno. Hospoda je důležitější. I v úterý sem tam skončila, ale na poznatelně kratší dobu. Jenom asi do deseti. To je u mě sakra velkej úspěch. Druhej den mě čekaly testy v autoškole. Na poslední chvíli sem se snažila si zapamatovat co nejvíc otázek a dokonce sem ty cvičný testy dělala i ráno. Na školu sem se vysrala, stejně spousta věcí odpadala. Nakonec se stal zázrak. Já ten test zvládla. Oujé. Neumim jenom chlastat, možná sem schopná i něco udělat! Takže už jenom jízdy a budu moct zajíždět všecky ty bílý svině kolem mě. A černý svině. Svině obecně.
Hned ten den sem teda slavila. Odpoledne jenom šla strašně moc intelektuálně do knohovny (lol prostě knížky prostě přijímačky) a následně mě strašně zklamalo, že už zase neni místo v Hany na Happy hour. Fakjů vy kurvy z fildy a konzervatoře! Brzo se mezi vás taky zařadim a to bude teprve tóčo! Až projdu přijímačkyma. Musim. Musim. Musim. Jo co sem to...no, večer sem se s kamarádkou zas vožrala. No co, slavilo se...
Půlka tejdne v lihu a dneska to nebude jiný. Nevadí. Nesere mě to. Sere mě sníh. Vážně. Sere mě hrozně moc. Ne protože je bílej, ale protože je mokej a vytváří na ulicích divnou sračku. Moje martensky s gumovou podrážkou pak kloužou, ale zatim sem se nevymlátila. Jou. Šikovná. Už aby roztál. Taky mě sere mráz. Naprosto mi vyhovovalo to počasí před Silvestrem a chci ho zpátky. Zasraná Sibiř. No a podle jedný holky, co sem potkala někdy tenhle tejden mam hezkej hlas. Oukej no. Já bych stejně radši, kdyby ten sníh roztál.
Taky vzpomínam na to, že sem vlastně k vánocům dostala lístek na Iron Maiden. Byl nechtěnej a nevěděla sem o něm. Nějak mě to jejich nový album nezaujalo, takže sem ani nechtěla na koncer, navíc už sem je jednou viděla a bylo to dost dobrý, tak mam strach, že teď budu zklamaná. Dokonce si pohrávam s myšlenkou, že lístek prodam, peníze uschovam abych je neprochlastala a vytáhnu je až příští rok před koncertem The Cure, kdy budu běhat před arénou a smlouvat na poslední chvíli. The Cure bych fakt vidět chtěla. Mnohem víc, než ty Maiden. Matka za to zbytečně vyhodila prachy. Ale asi to nemohla vědět, že mě to nezajímá. Uvidim no, co s tim udělam a jak se rozhodnu. Hlavněže du na fakin´ AC/DC! Jou.

Tohle sme poslouchali třicátýho na baru, jak se nám podařilo se obludně vožrat. Dost prdel je to... Přijde mi to krásně nenuceně minumalisticky jednoduchý. Zlatej rok 00 a vejš.
Ani nedoufam v klidnější časy. Tohle mě baví. Furt se něco děje. Nula patnáct byl šílenej rok po všech stránkách, nula šestnáct snad bude eště lepší! Cítim a pozoruju, jak se čim dál tim víc všichni vyznáváme v okolnim světě. Nazvu to stárnutim? Asi jo. Stárneme. Ne, my zrajeme. Včetně mě. Už nejsem takový zmatený stvoření, už si to nějak všecko zařizuju sama a přestávam bejt ze všeho tak posraná. Docela velkej posun. To samý kamarádi, se kterýma se znam delší dobu. Vau, vykvetený kvítí. Tohle bude dobrej rok, přece jenom...začal tripem.
Jo a taky sem si všimla, že sou moje potkanice fakt špekatý. A těžký.
Ámen
Rokenrol vám všem