Planeta trip

29. ledna 2016 v 18:05 | Pražský poděs |  Blitky
Nedokážu si vysvětlit ty náhody, jak dopadaj moje večery. Ale to opakuju pořád. Po stopadesátý. A pořád mě to taky nepřestalo udivovat. Tohle období je skvělý. Výborný.

Třeba ve čtvrtek. Jela jsem na jedno pivo. Jela sem ze zlatnictví, kde si nechávam udělat zlatej kroužek do nosu. Černá chirurgická ocel už mě nebaví. Na jedno. Jenom protože mi psal kamarádka, že tam sedí s mladší sestrou. A taky že je tam Iblís. A Světlonoš samozřejmě. Nejela sem tam kvůli Iblísovi, ani kvůli Světlonošovi. Vlastně možná trochu. Ovšem moje touha tyhle dva vidět byla zcela bez vedlejších úmyslů. Nechci se pokoušet opět okouzlit Iblíse a zase se s nim vyspat, ani nechci koketovat se Světlonošem. Prostě jsou to lidi v mym okolí a já je chtěla vidět. Včetně kamarádky. Toť vše. Hned jak sem přišla, tak se už motalo brko, který se následně hned potom vyhulilo. Zhulená jsme byli všichni okamžitě, což samozřejmě začalo bavit mladší sestru mojí kamarádky. Zhulený lidi baví malý děcko. Byla to fakt prdel. Větší ale začala až po dalšim brku. To už nás bylo málo. Hlavně jeden moment si pamatuju. Když sme s Iblísem seděli najedou sami vzadu v hulící místnosti. Všichni někam na chvíli odběhli. Když sme si tak podávali to brko, v jednu chvíli nezávisle na sobě sme se oba začali trochu uchechtávat a pak smát. Podívali sme se navzájem do očí a beze slov nám bylo jasný, že se smějeme tý samý věci a to konkrétně nám. Zase sami no. Co se dá dělat? Jenom se tomu smát. Dvě osamělý dušičky vyděšený z okolního světa. Prošoustali spolu celou noc a bylo to super. Toť vše. Teď se zase postupně začínaj bavit, jakože normálně. A je to trochu zvláštní. Nic jinýho sme nemohli, než se tomu smát.

Druhej den sem přísahala, že už nikdy nebudu hulit nic, co nevim co je. Já totiž onen minulý večer pak hodinu a půl seděla na své barové stoličce a koukala do blba. Tuhle větu sem pronesla po škole, když sem seděla se spolužačkou na kafi. Deset minut potom k nám přišel chlápek, kterýho vlastně neznam, jenom podle jména a od vidění, jestli nechceme jít na brko. Vypálená jak pakrika hned po škole. A to kdo ví, co se bude zas dít večer. Sbohem moje zásado. Alespoň sem se zeptala, co že to vlastně hulim. Sativa. Výborně. Překvapivě mě to zhulilo a to už sem si myslela, že po včerejšku nebudu mít ani jeden endorfin a serotonin, co by dneska mohl zapříčinit moje zhulení.
Pletla sem se. Očividně sem eště pár hormonů měla. Měla sem sraz v hospodě s bejvalýma spolužákama, ale překvapivě tam byli i další známí. Nedala sem si ani první lok piva a už se šlo na brko. Hodnotila bych ten večer, co následoval uplně jinak, kdyby se v sobotu nestalo to, co se stalo. O tom pozdějc. Je potřeba si to všechno srovnat. Takhle můžu jenom říct, že to byla v pátek vydařená kalba. Když se jelo do jednoho podniku, byla to zas jedna z těch párty, kde byli uplně všichni. Uplně všichni. Muj bejvalej se kvůli jedný píčovině začal v jednu chvíli chovat jak arogantní čůrák. Takovýho sem ho snad eště neviděla. Dělali sme si z něj prdel a vzali mu jistou věc, ke který má očividně (kdovíproč) velkou vazbu. On se nejdřív nasral jakože z prdele, ale pak začal brát ostatním lidem (co s tim neměli nic společnýho) z nějakýho důvodu věci, včetně třeba mýho kuřiva a nějakých telefonů. Začal to dělat v momentě, kdy se k němu donesla informace, že ten člověk, co má jeho věc už odešel. Zvednul se a začal odcházet. Odešel by, kdybych za nim neběžela až do toho mrazu ven a nezačala ho tahat za rukáv, ať mi to laskavě hodlá vrátit a těm ostaním taky. Pak už přišel kamarád, strašně moc ho vyhrotil, začali se hádat, ten vůl pak ty věci vrátil a dostal zpátky tu svojí. Ten kamarád ho poslal do prdele, ať už radši jde. Muj bejvalej nasraně odešel. Bylo to divný, choval se jak malej fakan. Dost mě tim nasral. Pak už to byla jenom prdel. Všichni tam byli strašně moc vožralý a v prdeli. Pomalovala sem svýho mladšího spolužáka, co tam totálně vytuhnul na stole. Fakt pěkně. Baví mě pozorovat tyhlecty panoptika, kdy už sou všichni uplně každej ve svym vlastnim světě. Dostala sem se tam samozřejmě taky. Do toho vlastního světa. Bylo asi půl třetí ráno, podnik skoro prázdnej. Jenom hrstka statečných zůstala. Poslední pivo u stolu bylo nejlepší. Konkrétně mě teda bavil Iblís, kterej tam celou dobu samozřejmě byl. Jenom seděl a mlčel. Toť vše. Taky mě bavil Modrej, kterej byl neskutečně spálenej. Dokonce nám v jednu chvíli došla tráva, naštěstí mi volal kamarád, kterej měl totální náhodou cestu kolem. To bylo poslední brko večera. Kdy už odešli skoro všichni, i Iblís, Modrej zavelel, že jdem taky. Měl totiž volnej barák. A já rozhodně nechtěla spát doma. Původně u něj dneska měla bejt párty, ale všichni se na to vysrali, takže sem tam k němu přespat jela jenom já a nějak se k nám nachomejtla známá, která ale původně nebyla v plánu. V kontextu toho, že se určitá skupinka lidí domnívá, že já a Modrej tvoříme pár se mě ta známá zeptala, jestli nevadí, že jede s náma. Řekla sem jí, ať dělá, jak uzná za vhodný, ale ve skutečnosti sem si trošku přála, aby s náma nejela. Ne, že bych chtěla Modrýho vyloženě vošoustat, ale jenom by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby situace byla jenom on plus já a celej volnej barák. Nebo...řeknu to takhle. Kdyby se v oný modelový situaci k něčemu takovýmu schylovalo, tak rozhodně nebudu proti a klidně se s nim vyspim. To se ale nestalo. Místo toho sme všichni tři při tý cestě málem umrzli. Pak sme si uvařili fakt odporný špagety, který ale v tu chvíli byly těma nejlepšíma špagetama na světě. Kdybych nebyla tak zhulená, tak se špaget s kečupem fakt ani nedotknu. Do toho si pustili stupidní film a postupně šli všichni spát. Každej jinam. Do jiný postele. Achjo. Taková skvělá možnost se zase s někym vyspat a ono nic. Jak sme žrali ty špagety, tak sme do toho eště chlastali nějakej likér, což nás dost dorazilo. A spánek byl potom fakt to nejlepší. Ráno sem se probudila jako první. Bylo brutálně nasněženo. Do tý doby, než se probudili ostatní sem se bavila kočkama, co běhali venku, ale nepatřili jim. Byly to cizí kočky, ale byly dost mazlivý. Ta známá nás opustila poměrně dost brzo. Mě se domu eště nechtělo. Tak sme si udělali s Modrym vajíčka. S kečupem. A pustili stupidní film. A prostřeli si a myslim, že kdyby nás někdo pozoroval, tak to je asi jak z divnýho rodinýho seriálu. Takovej spořádanej pár v sobotu ráno. třicátníci. Ahaha, sranda. Jenom sem se s nim domluvila, že pojedu na chvíli domu a pak že se uvidíme večer. Jo, trávim s nim fakt hodně času. Doma sem ze sebe udělala nějak víc člověka, třeba sem se umyla a tak. Plán byl následující: šli sme s Modrym a kamarádkou bruslit. No nedělam si prdel. Fakt se to nakonec uskutečnilo! Je přece potřeba něco dělat pro svoje zdraví, ne? *ironický smích v pozadí získá smysl až při odkrytí dalších událostí toho dne*
Po bruslení se šlo na jedno za pár lidma do hospody, tam se z toho vyklubali dvě a více, koupilo se víno, co sme tam pilil nenápadně z brusle a dolejvali si tim sklenice, když došlo pivo a tak dále. Vožrali sme se, tancovali, klasika. Pak sme se přesunuli jinam, tam se slavili narozeniny. Dál se pilo a tancovalo. Tancovalo se strašně moc. Hrozně moc. Třeba hodinu a půl v kuse sem si nesedla a to sem byla jenom vožralá. Byla to strašná prdel, tancovali sme na nějaký random sračky a klasiky. Oujé. Ve dvě hodiny ráno to přišlo. Musela sem se rozhodnout. Teď hned. Jít, či nejít? Odpoledne mi totiž psal Světlonoš a prozradil mi skvělou informaci. Pozval mě na výlet. Od dvou hodin v baru. Za poslednim hostem se zavře a pofičíme. Prej za kilo. Ptala sem se, kdo všechno přijde. Vyjmenoval nějaký lidi, který absolutně neznam. Iblís mezi nima nebyl. Tyvole a co mam jako dělat? Mam výletit v sobotu v noci? Výletit jakože VÝLETIT? Navíc s lidma, který neznam? Váhala sem natolik, že sem se pro svoje konečný slovo rozhodla teprve, až v ty dvě. A šla sem. Rozloučila sem se s lidma a šla. Optala sem se kamarádky, jestli chce taky. Překvapivě souhlasila. Eště sem jí upozornila, že trip neni prdel, že je to fakt docela uplně jiný, než jakýkoliv jiný drogy (ona eště ke všemu neměla nikdy nic v životě) ale trvala na svym, tak jí v tom přece nebudu bránit. Cestou tam sem uvažovala nad tim, že mě vlastně docela sere, že s náma nebude tripovat Iblís. Jestli bych s nějakym člověkem chtěla bejt na tripu, tak je to rozhodně tenhle podivín, co ze mě vymrdal jednu noc duši. Na druhou stranu je možná dobře, že tam nebude. Kdo ví, co by to udělalo s mym mozkem... V celym baru byla tma, jenom na stole bylo pár svíček. Osazenstvo čítalo Světlonoše, jeho bratra, našeho známýho, kterej původně vůbec neměl dorazit, holku a kluka sourozence a dalšího kluka. Tak jo, s těmahle mam doletět až do bílýho rána. Nu což, vypadaj sympaticky. Před náma přistály dva pejpry, já si vzala ten větší a kamarádce sem dala ten, kterýmu chybělo trošku růžku. Přece jenom to má poprvý. Sou starý asi dva měsíce, ale prej sou dobrý. Výborně. Taky hořký jak hovado. Nechávam si to na jazyku co nejdýl, aby mi to najelo pořádně. Tohle bude zajímavá noc.
Asi patnáct minut po tom vidim před sklem na ulici obličej, co zoufale klepe a snaží se zaujmout naší pozornost, aby se dostal dovnitř. Zděsim se a pevně doufam, že už mi to najelo a že je tenhle obličej jenom moje halucinace. Dobře ale vim, že halucinace vypadaj jinak. Tenhle je skutečnej. Iblís. Božemuj, co ten tady dělá? Ten tady vůbec nemá co dělat! To je nespravedlivý! Kšá! Vážně teď budu muset trávit několik hodin uplně ztripovaná v přítomnosti jeho ďábelsky hypnotizujícího pohledu? Vážně? Jo, už je pozdě na to utíkat. Začínam se třást, ale vlastně se trochu tetelim blehem. S jeho příchodem tohle bude mnohem zajímavější noc, než sem si myslela. Začínam se třást, protože mi to začíná najíždět.
Popisovat zážitky s LSD druhý osobě je vždycky nemožný. Druhou osobou teď myslim i sama sebe, jelikož to odosobnění, který stav provází je obrovský a rozhodně se nedá říct, že bych já na tripu byla to samý, co já teď. Ze začátku sme se jen hodně smáli. Sami sobě. Dobrou postavičkou byl samozřejmě Iblís, kterej si nic nedal. Vždycky prohlásil nějakou sračku a my se toho chytli. Následovalo několik hodin nejistoty, co se to vlastně děje. Občas naše temný posezení vypadalo jako bych se na něj koukala ve filmu. Občas to bylo, jako kdyby se věci neustále opakovali. Jedna věc byla ale fascinující. Věc, co se mi právě předtim na tripu eště nikdy nestala. Ten malej uzavřenej prostor dělá divy, náš výlet byl takovej, že si ho každej člověk prožil uplně podobně, ve stejnym pořadí. Jako kdyby to někdo předem napsal a implantoval nám to do hlav. Měli sme stejně nájezd, stejný halucinace. Každej viděl neexistující blikající barevný světla za oknem po dobu několika hodin. Každej si myslel, že to celý někdo natáčí. Každej měl občas pocit, že se proti němu zbytek lidí spiknul a dělá si z něj prdel. Každej měl pocit, že je to nějaká hra a on je pokusnej experiment. Každej měl pocit, že musí splnit určitej soubor kroků, jako třeba jít si natočit pivo, s pivem jít dozadu za bar, projít to druhýma dveřma a pak se zase vrátit, aby tu "hru" jakoby vyhrál. Byla to zábava, ale ve skutečnosti jsme z toho byli všicki vyschízovaný. Trošičku. Ne moc. Naštěstí sme o tom dokázali mluvit. Tady slovo kolektivní dostalo uplně novou rovinu. Někdo se zvednul jenom s tim, že se prošel po místnosti a ostatní měli pocit, že to taky musí udělat. Někdo začal smrkat a ostatní začali taky smrkat, protže si mysleli, že musí. Někdo začal jíst a ostatní taky a tak dále. Mě se teda vyhnulo jenom to s tim jídlem. Každej měl pocit, že Iblís přišel jenom aby si z nás dělal prdel a aby každýho jednotlivě k něčemu naváděl jenom tim, že se na něj bude koukat. Teda, hlavně u mě to bylo docela psycho. Ten člověk si ze mě něco bral každym svym pohledem. Byla to zvláštní komunikace. Snažil se mi občas těma pohledama něco říct, ale já nevěděla co. Nevnímala sem to sdělení, jediný, co sem viděla byly ty jeho fantastický oči. Škoda, že sem tenkrát neměla tu možnost se mu do očí koukat zblízka a sama, nerušená prostředim. Zajímalo by mě, co bych viděla. Čas šel extrémě pomalu a vracel se. Dobrej dobrovod bylo celý album Thriller, co tam hrálo. Výbornej výběr hudby. Poslouchat tak skvěle promyšlený album jako Thriller byl ten nejlepší nápad. Když to album dohrálo, u další hudby sem měla pocit, že si jí vymejšlim. Zase se tim dostávam k Iblísovi, kterej nám už na začátku, při nájezdu nenuceně řekl, že všechno je to jenom v naší hlavě. Tuhle větu opakoval pokaždý, když mu někdo řekl o nějaký divný halucinaci. "Je to všechno jenom v tvojí hlavě...", jo, to byla zabijácká věta. V reálu mi to znělo jako když rozbijete sklo. Iblís byl na druhou stranu ale spása. Jako jedinej při smyslech v rámci běžnýho světa nám dělal takovou obsluhu. Točil piva, vodu a balil cigára. Když sem se o cigáro pokoušela já, pokaždý se mi rozplynulo mezi prstama. Nedělam si prdel. A občas prostě jenom spadlo na zem no. A určitě by zasáhnul, kdyby nás sjetý lidi napadlo udělat nějakou hodně velkou píčovinu. No i když u něj člověk nikdy neví. Třeba by nás v tom eště podpořil, tenhle člověk (dá- li se tak metafyzická bytost jako on vůbec nazvat) moc pudů sebezáchovy nemá. Odehrával se ve mě vnitřní souboj nad otázkou, jestli bych ho chtěla zase vojet. Respektivě teď a tady vojet. Jo, chtěla. Chtěla bych to strašně moc. Uplně sem se roztejkala z nějakýho důvodu. Na druhou stranu sem věděla, že to nejde, protože je nás tady málo a kdybysme my dva zmizeli do jiný místnosti na gauče, tak je to všem jasný. Navíc nevim, jak bych ho k tomu dovedla. Nemohla sem se zvednou a říct mu přede všema, ať si jdeme zašukat. Nic z toho sem nemohla uskutečnit, uvědomovala sem si, že sem jenom Alenka v říši divů. Moje pohyby nebyly uplně ovládaný a tak dále, chvílema sem se ani nemohla zvednout ze židle a když sem chodila, tak mi přišlo, že na nic nenašlapuju a že levituju. A vymejšlet nějakej složitej plán jak mu to naznačovat v gestech a tak, aby si toho ostatní nevšimli...to fakt nešlo. Na druhou stranu, kdyby to byla jeho iniciativa, tak to je uplně jinak. Kdyby mě tu noc chtěl vojet a nějak nenápadně by mi to dal najevo, tak za nim samozřejmě jdu klidně až do pekla. Jo, mohl toho lehce zneužít, fakt bych se s nim klidně vyspala. Byla sem uplně mimo a navíc sem na to myslela. To se ale taky nestalo. Nic se nestalo. Iblís celou noc zůstal jako záhadná postava navíc v našem příběhu a dokonce byl konečně někým jiným, než mnou nazván Luciferem. To už bylo někdy ráno. Jo, jeden kluk mu řekl, že v něm nevidí nic jinýho, než Lucifera. Nemůžu, než souhlasit. I když já v něm vidim spíš vždycky toho Iblíse, než Lucifera. Venku byl celou noc obrovskej mráz, bylo to dost nebezpečný, kdyby nám přeskočilo s tim, že jdeme ven. Ráno, když došly cíga, tak se dva lidi vydali do sámošky. Nebylo uplně příjemný na ně čekat s pocitem, že sou možná někde uplně v prdeli a že je možný, že se jim něco stalo. Co ale bylo na hranici příjemnýho a nepříjemnýho byly cesty na záchod. Záchody se totiž nacházej jakoby ve sklepě. Řeknu vám...to byla vždycky fantastická cesta tam a zpátky nahoru. Každej to tvrdil. Když už sem měla všeho dost a zhulili sme poslední kousek hašiše, někdy okolo devátý sem se prostě zvedla a odešla domu se vyspat. Jo, únava. To bylo ono. Strašná únava. Kamarádka jela se mnou a jak sme odešly z toho prostoru, tak to bylo jako kdybysme dostali pěstí od světa. Bylo uplně zasněženo. Svět normálně fungoval a my byly pořád strašně moc sjetý. Zábavná byla cesta domu tramvají. Připadala sem si jako návštěva z jinýho světa a provázel mě divnej pocit, že na mě každej čuměl. Ve skutečnosti ale asi nečuměl. Už sem naštěstí byla v tom stavu, kdy sem si dokázala říct, že nesmim moc ulítávat ve vlastních myšlenkách a dokázala sem se ovládat. I před matkou, která už ráno byla samozřejmě vzhůru, Naštěstí mi jenom řekla, že mam hodně opilý oči. No, ne mami, tohle neni tak uplně opilost. Spala sem do pozdního odpoledne a pak sem se zase zvedla a večer šla zpátky na místo činu na jedno pivo. Samota by mě zabila a chtěla sem si o tom povídat. Moc nás ale z původních výletníků nezbylo, kamarádku sem propásla, že musela domu a zbyl mi jenom Světlonoš s jeho bratrem. A Iblís samozřejmě, kterej tam v tom podniku snad bydlí nebo jánevimco. Nedělní večer už byl teda pohodovej, bylo tam strašně málo lidí, vlastně na konci už jenom já, známá co s Iblísem řešila nějaký strašně deep vztahový věci, Světlonoš a jeho (asi) nová holka. Jo, asi má novou holku. Tyjo, ten to teda střídá, eštěže sem jedna z nich nebyla i já.
Celá ta magická noc ve vlaku Trip měla jednu podstatu, kterou už na jejim začátku pronesl Iblís. Řekl: "Proč by se démoni měli schovávat?" Prvních pár hodin se naše tripový společenství snažilo démonům, ať už byly jakýhokoliv charakteru, naši vlastní, bludy a stíny, ubránit. Najít je a zničit. Byly všude po celym prostoru. A prostory toho podniku sou fakt rozlehlý. Potom, co ale řekl Iblís tohle, tak už sme se nesnažili a přijali je, jako starý známý. Démon večera sem byla stejně já sama. Hlavně díky mýmu účesu připomínající to, že mi na hlavě rostou dva malý rohy.
Bylo to mnohem lepší, mnohem lepší. Nedá se to popsat slovama, fakt ne. Halucinogenní drogy ne. Taky sem asi dost věcí vytěsnila a dost věcí se transformovalo. Škoda, že se tyhle zážitky nedaj nahrávat jako s každym pocitem. Škoda... Prý se bude akce opakovat. Trochu si řikam, že bych na sebe mohla být ohledně tripování víc opatrná. Uvidim, jak se mi za měsíc bude chtít. LSD neni prdel. Ale baví mě ho zkoumat. Zvládli sme to kolektivně dobře a každej dobře přijal nějakou svojí roli v tom společenství. Byla to super noc.

Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Artis Artis | Web | 30. ledna 2016 v 23:24 | Reagovat

Nad tím LSD uvažuje můj kamarád, hrozně moc to chce zkusit. Jsem fakt ráda, že jsem si to přečetla, protože bych do toho i šla možná. V kolektivu a s nějakou osobou, co by na nás dohlédla. Takové kontrolované drogování, to nezní špatně. Jen není to návykové? Nechce potom člověk častěji utíkat do fantastického světa?

2 stuprum stuprum | Web | 2. února 2016 v 6:09 | Reagovat

Thriller, Alenka, démoni, jakýsi trip, první komentář od Artis. Koukám... člověčiče, ty jsi úplně sativa lejdy nebo aspoň magor. :) Velký respekt.

3 paralelnisvet paralelnisvet | 2. února 2016 v 10:09 | Reagovat

*Druhej den sem přísahala, že už nikdy nebudu hulit nic, co nevim co je.* Tak se to mělo jmenovat, vidím v tom skvělou plnovýznamovost :D

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | 2. února 2016 v 10:28 | Reagovat

[1]: Jestli se na to cítí, tak by neměl nastat problém. Kontrolovaný drogování, předevšim pokud se jedná o první zkušenosti s čimkovil a u halucinogenů to platí dvojnásob, doporučuju. Já jen, že bych osobně nedoporučovala zkoušet trip člověku, co si neni jistej tim, jestli to neni návykový :D Jako nic proti, ale jen mě to pobavilo. Hele, prej to návykový neni. Takhle...fyzická závislost na tripech opravdu nevznikne, maximálně psychická. To je asi tak, jak chce člověk žít v tom stavu furt. Plošně se to nedá říct, jsou lidi, kterým stačí jednou za život a jsou lidi, co chtěj další možnosti á situace. Já jsem ten druhej člověk. Za mě nejlepší látka, co jsem zatim požila. Ale jako abych nezůstala jenom u těch pozitiv, teď jsem slyšela od kamarádky o chlapkovi, co si dal tripa a ten trip mu neodjel, tz. byl jakoby "na tripu" celej tejden. Je teď v Bohnicích, zcvoknul se. Je to o lidech, tyhle věci jsou o tom, jak si to člověk nastaví.

[2]: Jako kdyby muj život nebyl už sám o sobě jako román magickýho realismu, tyhle zážitky mojí domněnku jen prohlubujou... První koment kd Artis? Jo a, to je jako někdo famous? Já asi jsem trochu magor, to máš pravdu. Ani ne tak magor, jako někdo, kdo má laťku chtění poznávat a prožít trochu vejš než ostatní, no. Respekt neni potřeba, takových lidí je /bylo/bude hodně :D Otázka je, co to s nima udělalo/dělá/udělá...

[3]: Své zasady dodržuju jen tehdy, když se mi to hodí, ano :D

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 3. února 2016 v 20:13 | Reagovat

Sedlání démonů je věc ošemetná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama