Únor 2016

A kdo je to?

29. února 2016 v 18:06 | Pražský poděs |  Kreativní průjmy
Ctít si ctnosti, proč a k čemu?
Nakonec všichni opustí ubohý pastelky
a zpětná vazba bude jen o dvou čárkách.

Když zbyl kečup, uschnul a
pak ho pověsíš na stěnu.
Naštěstí nemá uši, oči ani hlasivky.

Jsem střízlivá a neni to zvláštní.
Jsem opilá a neni to zvláštní.
Tvoje slova zvláštní jsou.

Rozhoupali srdce zvonu v mojí hlavě
a tak asi budu následovat svýho vůdce-
SIeg heil! Prásk!

A moje cesta končí kde?
A tvoje cesta končí kde?
Jsme jen odborníci
na spoustu zbytečných slov.

Tak teda dobrou noc!
Máš to v očích,
je to půlka známých hlubin oceánu.



To není můj výraz.
To nejsou moje oči.
To není můj nos.
To nejsou moje rty.

A nebo, že by snad jo?


Večer pro slávu a pak FJÚÚÚ!

23. února 2016 v 1:32 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Mam za sebou onu slavnou šaškárnu, ej kej ej maturitní ples. Taky mam za sebou dost profetovanej víkend. Jo, ono to souvisí...trochu.

Oběžná dráha

16. února 2016 v 17:05 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Flákam se doma, jo. Už druhej den. Minulej tejden sem se doma flákala tři dny. Jen tak. Moje tělo prostě nemůže do školy, nezvládla bych to tam. Přiznávam, mam to z toho přehnanýho chastání a nevyspání. Navíc potřebuju udělat věci do školy, na který se přes víkend (kvůli deliriu) prostě nedostalo. Tyvole, studuju a maturuju. Oujé.
Zdál se mi fakt divnej sen, co ve mě rozdmýchal vzpomínání na starou a zrušenou základnu, přestavěnou na zcela novej podnik. Zdál se mi sen bez konkrétnějšího děje. Nacházim se ve svym snu a místo mého určení je skutečný. Jak je na Florenci Muzeum hlavního města Prahy, tak za nim, už blízko Žižkovskýho kopce, jak sou tam jenom samý divný, neurčitý a nevyužitý věci a parkoviště. Jo, parkoviště. V tu dobu sem si už uvědomovala, že sem ve snu a moje snový já mělo za to, že se to opírá na reláných základech, který pochází z mýho normálního života. Šla sem tam na jedno určitý místo, kde měl bejt nějakej podnik/bar/cosi a věděla sem, že to tam je právě kvůli tomu pocitu, že to tam je i jakoby normálně, i kdybych nebyla ve snu. V tu chvíli sem si to fakt myslela. To místo sem měla před očima. Vchod vypadal jako malá betonová bouda uprostřed volnýho prostransví s dvěma dveřma. Když tam člověk vešel, následovaly točivý schody dolu do toho baru. Když sem došla k boudě, zjistila sem, že bouda neni. Respektivě je, ale je vymlácená, plakáty (který tam všude měli bejt) sou roztrhaný a podnik je viditelně už nějakej ten měsíc zavřenej. Nechápala sem, vždyť kdybych nebyla přece ve snu, tak tady ten podnik je! Lol, jdu přes parkoviště k metru a potkam partičku známejch v zaparkovaný dodávce. Jdu s nima do jiný hospody...
Vtipný je, že v okolí, kde byl muj sen umístěnej neni ani jedna hospoda, kam bych kdy vkročila, nebo si alespoň žádnou nevybavuju. Vzhledově nejblíž tomu odpovídá jakási podivná nalejvárna Pivnice u Fandy vedle viaduktu právě cestou na Žižkov i když v tom snu sem věděla, že to tenhle podnik určitě nebyl. Stál na volnym prostransví, byl menší a nebyl opřenej o viadukt. Já nevim...stalo se, že sem za svuj celej krátkej život do tohohle místa ani jednou nestršila svuj semitskej nos. A nevim, jestli chci. I když...asi jo. Vypadá to tak rozporuplně a podivně, že bych to měla někdy s vhodnym doprovodem prozkoumat. Protože ty ceny, podle vývěsek, sou hodně, hodně studentský....

Mám u sebe svoje krysátka. Nemocný jedinec se skoro uzdravila. Vypadá už v pohodě, chlupy nemá naježený a zase běhá. Stejně mě sere, kolik stála ta její léčba. Pche, mohla sem jí třeba léčit homeopatikama. Nebo motlitbama. Nebo meditací. Přinuť svého potkana meditovat, zachráníš planetu od zvráceného farmaceutického průmyslu. Nebo je přinutit, ať myslí pozitivně, protože to přece psali na takových důveryhodných serverech jako Seberizeni.cz a mluví se o tom na FB ve skupině Pozemští andělé a indigové děti. Vlastně už bych si teď zasloužila šibenici jenom za to, že sem si dovolila s ní navštívit toho ďábla veterináře. Lol. Eště bych ze svých potkanů mohla udělat vegany a bylo by to geniální...

Hektickej pátek jak prase, samozřejmě zalitej litrama alkoholu, resp. piva. Nastal velkej den mého vystoupení, do kterýho sem byla navezena (vržena), podobně jako to tvrdil Heidegger o životě člověka, s čímž plně souhlasim. Vůbec...já sem tak do všeho, co se mi děje "vržena", aniž bych se nějak snažila. Naše jednovečerní kapela zkoušela teprve až to odpoledne před koncertem. Hned po škole sem běžela pro svojí drahocennou kytaru, aby to bylo možný a dostavila se na pártymísto, kde sem trávila minimálně 3/4 těhlech letních prázdnin kvůli J********, kterej tu makal. Měli sme to celý pro sebe, udělali sme samozřejmě uplný hovno, páč se jeden člen naší "kapely" nalejval už asi od jedenácti dopoledne a pak všechny opilecky dirigoval. Ale vůbec mu to nešlo. Navíc měl přinést basovku, ale nepřinesl jí. Taky nám mělo dorazit bongo, ale ten kluk se na to vysral. Jediný, co tomu dodávalo vznešenosti bylo cello a...a to je tak všechno. Moje kytara je hezká na koukání. Jo a já sem samozřejmě hezká na koukání. Prdel byla, když dorazil zvukař a začal nám to tam se vší vážností štelovat. Nikdo z nás absolutně nechápal, co po nás chce a přoč to tak hrotí. Snažili sme se mu jemně naznačit, že je nám, stejně jako publiku, uplně u prdele, jak budeme znít, že budeme na sračky a vo tom to celý má bejt. Nebohý zvukař se ale stále snažil. Nakonec, po několika hodinách a několika pivech se nám povedlo jakž takž zkusit celej náš setlist. Příšerný. Nalitý a nesladěný, hudebně i hlasově. Vtipnej byl J******, jehož jedinym smyslem působení v "kapele" bylo to, že to byl celý jeho nápad a počítalo se s tim, že až budeme okolo půlnoci už hodně nalitý, tak že on bude ten nejzábavnější.
Ihned, jakmile sme dozkoušeli, tak sem rychlostí blesku vypadla o pár bloků dál, kde se konala akce obsahující pár koncertů. Sraz s nebohou kamarádkou sem nestihla načas, nechala sem jí tam čekat pár minut s jakýmsi creeperem, kterýho si přitáhla s sebou. Občas mam pocit, že tuhle holku jenom využívam a je to pravda. Třeba na tuhle akci sem jí pozvala jenom protože Modrej neni v Praze a mě se tam nechtělo tvrdnout samotná do tý doby, než dorazí moje další kamarádka z tanečních. Jako jasněže bych tam na tý akci potkala spoustu lidí, ale přesto... Ehehe, sem svině. Samozřejmě, lidi sem tam začala potkávat okamžitě a jedna z jejich prvních vět byla, kde mam Modrýho. Lol, já už nemůžu. Byla by fakt prdel, kdybych s nim začala chodit doopravdy. Jenže to asi uplně nechci. Od jednoho člověka, co se mě na to eště neptal, padla (zase eheh) přímo otázka, jak to je mezi mnou a Modrym teda je. Na každý akci se mě na tohle zeptá někdo novej. Olol, to je fakt olol. Když to shrnu, tak to byla super akce, dobře sem se bavila a stihla sem si na jednom z těch koncertů brutálně zapogovat. Tak, že mě pak někdo polil vodou a vůbec mi to nevadilo. Horší jenom bylo to, že sem timhle pogem přetáhla svuj deadline, kdy se musim vydat na vlastní koncert. Ale nějak se mi podařilo běžet a zvládnout to. To způsobilo eště víc rozdmýchámí alkoholu, kterýho sem tam nevypila málo. A já dala zbohem iluzi, že procházka mě nechá trochu po tom pogu vystřízlivět. Opak byl pravdou. Nalitá sem byla...hodně. Zbytek "kapely" taky. Někdo možná eště víc, než já. Celej podnik byl plnej známejch a ti mne přivítali bouřlivym a hlasitym čimsi. Našla sem svojí kytaru (která byla v celku a né napůl, jak sem se bála, že bude), trsátka, usedla za mikrofon a společně s ostatníma po úvodnim slovu, co pronesl J****** sme spustili. Spustili sme samozřejmě každej uplně jinak a jindy. Bože, akordy ze mě nějak padaly samy, ale asi uplně správně v pořadí nebyly a rytmicky taky ne. Spíš mě bavilo řvát do toho mikrofonu. Já vim, že kdyby někdo náš "koncert" hodnotil na profesionální úrovni, tak skončíme v pekle, ale i přesto, že se nám během jednoho songu ztratila půlka improvizovanejch nástrojů, tak to byla prdel a naše obecenstvo se viditelně dobře bavilo. Po našem koncertě to tam začalo pochopitelně umírat, tak sem se eště s kamarádkou zvedla, sebrala si kytaru a odebrala se za Světlonošem na jedno. Přísaham, že si ani za boha nevzpomenu, jestli tam ten večer byl nebo nebyl Iblís. Prostě to nevim, ale spíš si myslim, že ne. I když nevim. Tyjo, to sem musela bejt slušně nalitá, když se mi nepodařilo tohle zaznamenat. Spíš mě překvapilo, že Světlonoš už má zase jinou slečnu. Tyvole, ten to teda pěkně střídá. Jako, s tou slečnou, se kterou sem si myslela, že chodit doteďka, ve skutečnosti nechodil, byla to jenom kamarádka, ale stejně. Eštěže sem si s nim nic nezačala no a to to bylo fakt na krajíčku. Po jednom kousku sme se eště pokusily navštívit zbytek z naší "kapely" a spol, jenže v podniku, kde seděli se už nenalejvalo, tak to znamenalo konec. Kvůli tomu, že sme eště cestou na nočku potkaly policejní auto a před nim pár našich známejch, co měli nějakej konflikt (kterej se mi sice kamarád snažil vysvětlit, ale oba sme byli tak nalitý, že to prostě nešlo pochopit), tak se mi podařilo zmeškat tramvaj. Zvali nás, ať jdem s nima do klubu, ale to bych neměla za co pít zejtra...
No a že to bylo potřeba. Začalo to jako poklidnej sraz s kamarádem, jenže sem opět zvolila onen démonickej podnik, kde nic nedopadne jako poklidnej sraz. A to sem byla fakt uplně mrtvá, řikala sem si, že dneska je moje maximum půlnoc. Dokonce padla i myšlenka, že dneska vynecham alkohol. Jenže nešlo to, automaticky sem si objednala pivo. A další. A další. A pak už bylo všechno v pořádku, podnik plnej známých, tentokrát vim, že Iblís nechyběl a další známí přicházeli (a z jejich úst opět několikrát padly slova, kde mam Modrýho a já opět, že je prostě pryč). Čas šel dál, pivo se vypíjelo a doplňovalo, lidé odcházeli a přícházeli, až tam už moc lidí nezbylo, včetně mých známých a kamarádů. Jeden z nich mě při loučení kousnul do krku. Na obě strany. Nevim, jak si to mam vyložit. Snad jenom tak, že byl opilej. Doufam. Ale nalákala sem ho, aby přišel na muj maturák. Seděla sem na baru až do dlouhých nočních hodin, ve výsledku sme tam zůstali čtyři- Světlonoš, jeho nová slečna, já a iblís. Olol, prostě klasika. Jo a taky dvě malý rybyčky. Někdo je tam zapomněl, prej to byl dárek. Iblís si upravil vousy a předtim mu to slušelo víc. Teda, ne že by mu to teď neslušelo, ale...to je jedno, stejně bych se s nim kdykoliv vyspala zase. Někdy po oficiální zavíračce naše intimčo narušila banda lidí, co odtamtud odešla asi před hodinou. Jeden z nich mě zastavil cestou ze záchodu a začal mi povídat divný věci o tom, jak se strašně moc líbil jednomu jeho kamarádovi, co tam sedí u stolu a že se sem vrátili jenom kvůli mě a jestli je nějaká šance, že bych se s tim chlapem seznámila a že se teď stydí, protože je opilej a jánevimco. Nechápala sem a opověděla mu něco ve smyslu, že je divný to řešit přes druhou osobu a v takovymhle stadiu noci. Šla sem si zpátky sednout. Tam Iblís procedil něco, že právě dokončil rozhovor s panem "falešným", čimž myslel toho chlapa, co mě zastavil. Jo, docela výstižný přirovnání. ten chlap vypadal jako typickej moderní namakanej šampóno- hipster, akorát bez vousů. A mimochodem byl na muj vkus pěkně ošklivej. No, ten jeho kamarád, kterej se sem údajně vrátil kvůli mě na tom nebyl tak špatně. Teda, taky trochu divnej typ kluka, tj. tekno-hipster s vousama, ale zaujal mě. Hezkej byl. Přisednul si ke mě na bar a začal se se mnou bavit. Byl v pohodě, omlouval se za kecy toho kamaráda. Pak se nějak všichni zvedli a odešli jinam. Uf. Máme zpátky naše intimčo. To nám vydrželo několik hodin, až opravdu do brzkýho rána. Já s Iblísem sme se bavili předevšim pozorovánim těch malých rybiček a dělánim píčovin. Pak někdo zakřičel "Valentýn". Výborně, vim přesně, co se stalo tenhle den minulej rok. To byla sobota a to bylo naše první veřejný přiznání vztahu s mym bejvalym přítelem. V hospodě, kde sme byli každej víkend. Poslední dobou sem tam byla málo často, abych se přiznala. Lidi, co tam byli pečený vařený začínaj chodit do jinýho podniku. Divný. Vzpátky ke vzpomínání...to byl tenkrát krásnej večer. Nejlepší byly ty překvapený pohledy všech přítomných. "Tyvole, on si fakt našel holku! No nene!" Jojo, alespoň mam na co vzpomínat. Vlastně už sem pěkně dlouho neviděla svýho bejvalýho, naposledy, když sme za nim přišli s Modrym někdy minulej tejden do jednoho baru, když sme šli z divadla. Jo, chápu, že tyhle situace fakt neminimalizujou efekt našeho "vztahu"... Prostě jdeme do divadla, sami dva, ale nic spolu nemáme. Chápu, že nám tohle nikdo nevěří. To je jedno. Takže asi takhle Valentýn. Vožralej Valentýn na baru. Onen divnej chlápek, co se mě tam snažil dohodit tomu svýmu kamarádovi, nám totiž všem koupil pivo. To se nestává moc často, že by někdo zval celou hospodu, i když je osazenstvo minimální. Poslouchali sme Patti Smith a další dobrou hudbu, bylo to vlastně super, jenže jak tam bylo ticho, tak sem měla hroznou chuť se mazlit. Ne jako šukat, ale jen tak se mazlit. Takovou náladu nemívam často. Jak tam byl Světlonoš s tou svojí holkou a i ty rybičky byly v páru, tak sem měla neskutečnou potřebu se jen tak nevinně položit na Iblísovu hruď a obejmout ho. Neudělala sem to, při sezení na baru je to těžce proveditelný. Jinak bych s tim asi neměla nějakej problém jakože by to bylo blbý, protože sme spolu měli vztah na dvě noci (z toho jedna pěkně prošoustaná) a že by si to mohl blbě vyložit a jánevimco. On sám mi předtim položil na chvíli hlavu na ramena. Já jenom byla líná to provést, tak sem se radši zřízala samotou a oba sme pokračovali v hypnotizaci nebohých rybiček. Jediný, co mě z tohohle podniku vždycky brzo ráno vyžene je to, že dojdou cigára a prachy. A že už je šest hodin ráno. To sem se zvedla a začala odcházet. Moje opilost byla dobře měřitelná tim, že když mi Světlonoš hodil klíče (který sem ale překvapivě chytila) s tim, ať si odemknu červenym, začala sem odemykat zelenym. Achjo. To bylo zas moc litrů piva... Nevim, kam to dávam a vůbec, že toho vydržim docela dost na to, jak vypadam.
Šla sem známou cestičkou k metru, lidi chodili do práce a já viděla svět nakřivo. Uplně na sračky sem ale nebyla, spíš jen v takový tý super náladě. Dobré ráno, Praho! Když sem usínala, vzpomněla sem si na slova Iblíse poté, co sem dotelefonovala s matičkou, někdy o půlnoci. Prej: "Kdo to byl? Nápadník?" Haha, jasně, drž hubu, radši mě eště jednou vošukej chlapče...

Takže jo, sem doma. Sem doma, protože sem o víkendu moc chlastala. Ne, to neni tim, já sem opravdu jenom líná, toť vše. Spíš se chci vidět, jak zvládnu následujících pár dnů. Takže, mám maturák. Po maturáku mám afterparty. Na afterparty si kupuju koks. Muj vlastní. Jenom muj. Za docela dobrou cenu, ale přesto je to zásah do rozpočtu. Navíc se to zdá neuvěřitelný, ale od našeho tripování se Světlonošem uběhl měsíc a proto je naplánovaná další taková akce, už tenhle víkend. Já nevim, zda- li do toho jít. Asi jo, ale uvidim, jak na tom budu fyzicky a psychicky po tom koksu. A taky finančně, samozřejmě... Tyvole, drogy. To je lajfstajl tohle. Nezastavitelnej. Sem jak družice. Družice, co obíhá ty samý bary/nalejvárny/podniky/situace a instituce. Naštěstí se vždycky objeví něco novýho, co tu situaci odliší od ostatních.

...no a eště porád nebyla vhodná situace se vyspat s tim chlapcem, co se se mnou chce taky vyspat. Ten kluk je docela prasák, řekla bych, ale to by znamenalo, že by nemusel bejt jak prkno. Doufam, jinak se naseru, jestli k něčemu dojde. Ale jak už sem řekla, vošukat a zahodit... U tohohle to tak bude určitě.

Těšim se na svuj ples. Až nahodim svuj bitch face, budu v rohu sosat dvojku červenýho a smát se se svýma kumpánama a kumpanicema tlustým spolužačkám. Bleh.
Ámen
Rokenrol vám všem


Tohle je song, při kterym sme se všichni bavili asi nejvíc... Přesně tak, stay cover Chladila.

Bílá nemoc

9. února 2016 v 17:34 | Pražský poděs |  Blitky
Nadšení, nasranost, nepochopení, agrese, štěstí, zklamání a v pár chvílích i strach jaxviň. Takovej koktejlíček to teď o tom víkednu byl. Asi nejvýznamější to všechno bylo v tu sobotu. Ano, demonstrace a bohužel i pozdější šílený násilnosti. Nacionalismus byl tentokrát doslova zapálenější víc, než by kdo z nás chtěl...
No, momentálně je nejvýznamnější to, že mi onemocněla potkanice. Bílá potkanice. Byla sem s ní na veterině a píchli jí injekci. Prej má něco s průduškama, chudák. Ta injekce ale byla pěkně drahá, stála mě skoro, jako potkan samotnej. Achjo, mohla sem místo toho koupit novýho a nepoškozenýho potkana. No nic, snad se teda uzdraví, dneska už neměla po tý injekci tak naježenou srst a nebyla tak chcíplá.

Teď teda...jo. Události, co se děly na demonstracích v sobotu a jejich následná dohra vě mě zase vykopala základy nedůvěry a strachu vůči všemu. Začínam se opravdu trochu bát víc, než sem se bála předtim. Ne, předtim sem vlastně pociťovala spíš neklid, než strach, ale teď už ty zárodky strachu sou na světě. Bojim se, co bude dál. Bojim se, kdy se někomu něco dál stane. Dohra toho všeho byla jeden z nejhorších scénářů, co si nikdo z nás do tý doby ani nepředstavil. Měla to být jenom další demonstrace proti fašounům, nic víc sem ani neočekávala, i když sem si moc dobře uvědomovala, že fašounovská strana sílí, jelikož je to celý součást těch PEGIDA sraček, co byly ten den po celý Evropě. Že to bude asi trochu divočejší, než předchozí demonstrace. Jenže fakt sem si nemyslela, že tolik divoký. Po tom relativně pártypátku sme se všichni zpozdili. Náš známej totiž odlítá na rok pryč a měl v jednom podniku rozlučku. Rozlučku s velkym množstvym neskutečně dobrýho marockýho a amsterdamskýho hašiše. Tam mi taky ten známej tvrdil, že nějakej jeho kamarád z Ameriky pomocí indicií v různých videích a filmech zjistil, že v neděli budou obrovský povodně a spousta lidí na celym světě umře. Podkládal pravost tvrzení tim, že vždycky, když na nějaký sociální síti začal šířit důkazy, zablokovali ho. Olol, už tady bylo dost konců světa. Od takových devíti do půlnoci sme fakt jeli jedno brko za druhym, Občas s hašem, občas bez haše. Když tam všichni začali bejt zhulenecky vytuhlý, s kamarádkou sme chtěly jet do jinýho podniku za Světlonošem. Eště sme počkali na J****** (páč se mi zase zdá, že sem ho dlouho neviděla), rozloučili sme se s Modrym (kterej byl tak zhulenej, že se ani nemohl pořádně hejbat) a se všema, ale pak sme stejně odjeli. Chtěla sem si v tom podniku dát jedno pivo a jet dom se vyspat na zejtřek, jenže když už sem to pivo skoro měla vypitý, přišel Iblís a jeho přítomnost mě tam nějak zdržela, protože prostě...on. Bylo eště brko, nebo dvě, další pivo a pak sem stejně relativně brzo (asi ve tři, ale to je pro mě fakt docela brzo) jela dom.
A tak sem druhej den dorazila na demonstraci na Malostranskou přesně o hodinu pozdějc. Dokonce pozdějc, než Modrej. Naštěstí mi demonstrace nikam neutekla, rozpohybovali sme se jenom těsně chvíli po tom, co sem přišla. Když je všechno v klidu, tak v momentě, kdy v úzký uličce někdo začně řvát: "Postupujte dál nahoru, hážou šutry", se vám hlavou honí různý věci. Jenom ne ty, který by vás nutili uvažovat nějak rozumně. Utíkala sem kolem roku nahoru do ulice a zahlídla skupinku zakuklených magorů. Oh kurwa! V tom zmatku sem najednou ztratila Modrýho a zbytek, na druhou stranu sem potkala starou známou. Naše shledání s touhle holkou sou vtipný.. Je to moje bejvalá spolužačka a vždycky se někde na demonstraci potkáme, zasmějeme se tomu, že sme se zase potkaly na demonstraci a slíbíme si, že naše příští shledání bude na pivu a ne na demonstraci. Tenhle scénář se opakoval tolikrát, že už ani sama nevim. Ale opět, prej se někdy domluvíme na pivo... Nikdo moc nechápal, co se děje. Nevěděla sem, jestli je dobře, že sem nahoře v ulici, nebo jestli radši bylo lepší, kdybych zůstala dole a necpala se nahoru po tom, co sem uslyšlea dvě vybuchující petardy, který útoku s dlažebníma kostkama předcházely. Slyšim potlesk a pokřiky, skupinka magorů asi všeho nechala a stáhly se. Počáteční šok eště neopadl, ale našla sem Modrýho, kterej mi nadšeně hlásí, že tu melu stihnul natočit. Předpokládali sme, že takhle drsnej incident už nenastane. Známej povídal, že opice v kuklách byli prej neonacistický slávistický hooligans. Nahoře na Hradě na náměstí sme strašně dlouho jenom stáli a kolem nás zeď z těžkooděnců, vedle toho zeď z aut a na druhý straně Blok proti islámu. Demonstrace mnohonásobně převyšující náš počet. Občas se někdo z demonstrací Bloku dostal mezi nás, trochu sme se tam míchali, jak ty lidi procházeli.
On je průser, že člověk, kterýmu muj horlivý kamarád strhnul placku Bloku proti islámu (prej jako suvenýr) vypadal jako běžnej pražskej důchodce. A takových tam bylo spousta. Normální lidi. Běžný lidi, co podléhaj panice, která se na ně valí ze všech stran. Běžný lidi, ale formovatelný jako plastelína. Běžný lidi, co si neuvědomujou, že podporou těhlech úchylných uskupení jenom dláždí cestu ČR do pekla. Běžný lidi, kterým vypadlo pár skutečností a faktů. Běžný lidi, kterým takovýhle akce dávam pocit, že alespoň něco v životě dělaj a že je to určitě správně. Běžný lidi, který se díky tomuhle cítí dobře, protože kdo by neměl rád zemi, kde se narodil a kde žije, žeano... To je prostě strašný. Běžný lidi, co podporujou fašisty a vsadim se, že většina z těch, co na demonstraci Bloku proti islámu přišli si to ani neuvědomujou. Když vono je to těžký. Vono je to těžký, když je nějaká random redaktorka z Novinky.cz (což je portál, co tyhle lidi sledujou, páč si prostě rozkliknete Seznam a to je první věc, co na vás vybafne) schopna říct, že se tam konala demonstrace proti islamismu. To je pak opravdu všechno těžký. Víte co, na demonstraci proti islamismu bych šla taky. Jenže tady byl ten podstatnej detail, že tohle BYLA DEMONSTRACE PROTI ISLÁMU A NÉ PROTI ISLAMISMU ty nevzdělaná blbko! Jak kurva tohle můžou odvysílat! A přeřeknutí? To by se pak nesměla zopakovat a překřtít Blok proti islámu na Blok proti islamismu. Ksakru, jak může někdo tak blbej pracovat pro noviny. Jo aha...to sou Novinky.cz. Odkaz na video zde:
http://www.novinky.cz/krimi/394286-za-strelbu-z-poplasne-pistole-muze-jit-demonstrant-az-na-dva-roky-do-vezeni.html
Skupinky pošahaných vymaštěných pitomců, co jenom řvou, jak nás všechny postřílej, jo...to už je něco jinýho. Pár takových vymaštěnců naběhlo na naše shromáždění ze strany v místě, kde těžkooděnci nebyli uplně nacpaný vedle sebe. Strhla se tam měnší bitka, ale policajti jí uklidnili. Další taková skupinka se nás snažila míjet, když se šlo z náměstí zase dolu, zpátky na Malostranský. Tam se stala další nepříjemná věc. O skupinku se tentokrát nejednalo, jenom nějakej magor začal pořvávat. S českou vlajkou v ruce. "Všechny vás postřílíme" a další příjemný slova, co pohladí na duši. Policajti ho sice oddělili, ale zadrželi jenom jeho fyzicky agresivního kumpána. Náš průvod prošel na Klárov, kde se potkal s další demonstrací, která byla původně pořádaná na Pohořelci. Byly asi dva krátký projevy a známej nás informoval, že z místa Úřadu vlády budou vycházet fašouni a že se tam prej plánuje udělat blokáda. Moc se mi tam nechtělo, byla sem pěkně unavená, jak psychicky, tak fyzicky. Ano, opět se mi podařilo celej den nejíst. Klasika.
Tak sme tam jen tak s Modrym a pár známýma stáli a kecali. Nikdo moc nevěděl, co bude dál. Někde se tam mihnul Iblís. Najednou vidíme, jak lidi začali pobíhat sem a tam. Celej ten dav. Ze strany na stranu. Stáli sme sami s Modrym uprostřed trávníku a nechápali. Modrej už jenom povídal o tom, jak má hlad. Pak se tam zapletl chudák zmatenej cizinec, co vůbec netušil, jak se dostat do Lipanský, páč všechny spoje okolo, včetně metra, byli uzavřený, tak se nám nějak podařilo mu poradit. Do toho se na straně proti proudu řeky ukazovali krásný červánky, který po nějakých minutách přesídlili přímo nad Hrad. Pěkný. Romantika jaxviň, ale Modrej měl furt hlad. Dělali sme si pár foteček, jako prdel. Šli sme se na chvíli kouknout k hloučku, co se shromažďoval na začátku Mánesáku, že tam pozdravíme známý a že pujdeme už pryč. Modrej chtěl na kebab a pak sme měli v plánu jít někam na pivo. Lidí bylo o poznání míň, než na začátku, hodně jich už odešlo. Bylo už asi šest hodin. Modrej chtěl pořád na kebab a rozhodl se, že ten Mánesák přejdem. Tvrdila sem mu, že je to píčovina, že tam sou fízlové. Vyjížděli odtamtud na koních. Opravdu tam byli, blokovali ten most a svítili tam modrý světla. Každopádně sme došli až do poloviny mostu, kde Modrej uznal, že to opravdu nepujde přejít. Z druhý strany mostu byly fašouni. Najednou sme stáli mezi fašounama. Ups, asi bysme se měli vrátit. Vrátili sme se a viděli, jak sou lidi s placiškama Národní demokracie a Bloku proti islámu i mezi náma. Najednou někdo zařval: "BLOKÁDA" a všichni se začali stavět do řady zaháklý za ruce. Pořád sme s Modrym nechápali a jenom čuměli. Mezi naší blokádu a fašouny naběhli těžkooděnci. V první řadě blokády sem zahlídla Iblíse. Začaly četný přetahovanice a slovní roztržky. Stáli sme s Modrym v několikátý řadě blokády, takže sme moc neměli přehled, co se děje. Po nějaký chvíli se opět ozval jásot. Asi se fašouni stáhli a změnili trasu. Organizátoři naší blokády začali mluvit do amplionu, že je konec, že blokáda byla úspěšná a že nám všem děkujou, ať se rozejdeme. Důvod byl očividně ten, že z druhý strany sme nebyli ničim krytý a všude okolo eště pobíhalo dost fašounů. Všechna doprava byla uravžená, tak nám nezbylo nic jinýho, než jít pěšky přes Kampu. Než sme tam došli, tak sme si eště poslechli, jaký sme sráčové a jak máme v hlavě hovno. Načež jeden muj pohotovej kamarád reagoval docela vtipně a to, že on má naopak hlavu v hovně. Tak sme se zasmáli a vydali se s Modrym na cestu za jeho vysněnym kebabem, předtim samozřejmě lahváč, kterej mi za tu chvíli stihnul stoupnout do hlavy, páč muj žaludek byl prázdnej, žeano. Kebab, co sme dostali, byl tak velkej, že ho Modrej skoro celej nesnědl a já tak měla možnost si jednou kousnout. Great, najezaná na dalších několik hodin...
Další naše kroky už směřovali do podniku za pár známýma. Tam se sedělo několik hodin, kecalo, dobře bavilo, pilo a s příchodem jednoho známýho se začalo i hulit. V jednu chvíli Modrýmu zazvonil mobil. Volal jeden známej. Prej se máme okamžitě sebrat a přijet na Kliniku. Nikdo z nás to nechápal. Proč? Je tam nějaká akce? Koncert? Ne. Vyprávěl mu, že má ověřený informace o tom, že na Kliniku míří banda nácků. Eh, cože? proč by to někdo dělal? Modrej mu řekl, ať se uklidní a že zavoláme možná pozdějc, páč máme pivo a nikam se nám nechce. Za asi tři minuty Modrýmu volal zase, že prej teď vypravujou z centra velkej taxík a že nás vyzvednou. Modrej mu opakoval, že teď nikdo z nás nikam nejede, že máme pivo. Začal mu trochu nadávat, že je línej jako hovno, když sou na Klinice jeho známý, na který míří banda nácků. Modrej se přiznal, že mu moc nevěří a že si myslí, že je to jenom další poplašná informace. Když domluvili, ten náš známej začal touhle informací spamovat celej facebook, že kdo může, ať okamžitě přijede na Kliniku. Přesto všechno sme si řikali, že tenhle člověk asi jenom přehání a jestli ne...tak přece snad zavolá policajty. Neuběhlo ani deset minut...volal nám, že náckové Kliniku už prej navštívili. Byly zakuklený. Bylo jich asi dvacet. A po jejich návštěvě zůstaly vymlácený okna šutrama, kavárna hoří od Molotova a jednoho chlápka trefil šurt do hlavy...
Na místě hasiči a policie. Dorazili tam asi za patnáct minut, náckové už byli samozřejmě dávno pryč. Celej podnik, kde sme seděli nevěřícně kroutil hlavou. To snad ne, vážně? Vážně je možnýho něco takovýho? Naštěstí sou prej všichni, co v době útoku byly vevnitř v pohodě, až na toho zasáhlýho chlapce, kterej snad ale nebude mít vážný následky. Nikdo nechápe. Každopádně, už asi po půl hodině začali lítat první džouky ve smyslu: "Vole, vypálim ti Kliniku!" Ach, ten krásný cynismus je prostě styl života...
S Modrym sme se přesunuli eště na jedno do jinýho podniku právě za známym, co nám tak zoufale volal, ať dorazíme. Předtim mi eště stihnul říct jeden pěkný chlapec, po kterym nějakej ten tejden už koukam: "Ahoj princezno, rád jsem te viděl". Wat? Princezno? Já a princezna? To mě asi eště moc nezná... Ale jako...jo, nebyl vožralej. Zvláštní. Celej večer pil jenom nealko, protože pak musel řídit a to byl i důvod proč odcházel. Chmpf, každopádně to potěší. Náš chrabrý bojovník proti fašistům už byl zas vožralej na sračky, když sme za nim dorazili, asi zapíjel smutek. Pokecali sme s pár známýma, dali si pivo a bavili se pozorováním postarších vožralých lidí v hospodě, který byly fakt divný. Nejlepší incident byl, když jeden dal druhýmu facku takovou, až spadnul na zem a asi deset minut se nezvedal. Stichla hudba a všichni se zajímali, jestli je ten člověk v pohodě. Byl v pohodě, jenom vožralej. Ten druhej mu dal prej facku za to, že hajloval. Olol, to je panoptikum. Všichni očividný fanouškové Bohemky. Sranda, ale vocaď pocaď. Další pivo už si Modrej nechtěl dát a prohlásil, že to byl výživnej den, ale jede domu, i když nás pár známých přemlouval, ať s nima jedeme dál. Sebrali sme našeho nalitýho bojovníka proti fašistům i s jeho suvenýrem placky Bloku proti islámu, páč už měl taky dost a měl by jet domu. Modrej jel na druhou stranu, já se statečnym vožralym bojovníkem na druhou. Ten si koupil jídlo a vypadal spokojeně. Opustila sem ho v nočce, páč se mi domu eště fakt nechtělo.
Jedinej podnik, kam sem v tuhle hodinu eště mohla (byly téměř dvě ráno), byla moje nynější zašívárna, kde byl s jistotou Světlonoš. Povídal mi, že žádnou z demonstrací nestihnul. Pracoval. Tak sem mu všechny krásný novinky řekla. Muj plán s jednim pivem a pak domovem opět překazil Iblís, kterej se z nenadání asi za půl hodiny, po mym příchodu přiřítil. Sednul si vedle mě na bar a začal povídat věci, co mě dost vyděsili. V blokádě slyšel od jednoho těžkooděnce něco ve smyslu: "Jen počkejte, až padne tma, přijde odveta"... Útok na Kliniku se stal asi za hodninu a půl. Zapamatoval si jeho číslo a bude se snažit zjistit, co se dá dělat. Jako, je to děsivý. Děsivý, že by jedinci z policie byly přímo napojený na takovýhle svině. Podle všeho se soudí, že to byla ta samá partička slávistických neonacistických hooligans, co po nás házeli předtim šutrama. Tohle a spoustu dalšího sme na baru řešili eště několik hodin, i když vypadli poslední hosti. Měli sme k tomu takovou fajn intimní atmosféru. Ve třech. Jenom já, Iblís a Světlonoš. Ten den mi přišlo, že sem se moc neopila. No...právě do tý doby, dokud sem nestrávila noc tady. Jo, noc. Porád sem odsouvala svuj odjezd, bavilo mě to tam. Bejt vožralá jenom s tadytěma dvouma bylo super. Naše diskuze se vyvíjela přes tu politiku až někam k paranormálnim věcem a duchovnu. Taky sem jim samozřejmě porád přibližovala tvrzení, co sem se dozvěděla včera a to, že v neděli všichni umřeme na záplavy. Až na to, že už byla neděle. Eheheh. Spadla mi tam v jednu chvíli z vlasů sponka a všichni sme se shodli na tom, že za to můžou duchové, který tu občas v neděli řádí. Naší párty o třech narušili asi v pět nějaký lidi, co se odněkud vraceli. Naštěstí s nima přišli i cigára, který během těch několika hodin samozřejmě zmizeli a i když sem měla tabák, tak ale došly papírky. V šest sem se zvedla. Vyspat se. Olé, svítání! Jo, to byl dobrej den... Vrátila sem se do podniku až zase v neděli večer na jedno, abych jednak vyprávěla, co se dělo kamarádce, která všechno propásla a abych si to nějak urovnala v hlavě.

Urovnání mi ale stejně zabralo pár dnů. Hlavně kvůli přílivu informací a novinek. Největší byla ta konspirace o tom, že útok těch magorů byl koordinovanej policií, nebo eště líp, že to vlastně byli policajti. A jak média lžou, když se jeden den odprostí od "tajemnýho" chlápka v hnědý bundě a druhej den už si policie přiznala, že to byl jejich člověk. Lol, překvapivě. Tajnej policajt asi musí zůstat tajnej, ne? Ale jak mi už ten známej řikal na začátku...byly to fakt slávistický náckové. Informace o těžkooděnci, co věděl o útoku na Kliniku byla taky děsivá. Celý to je sakra děsivý! Všechno, co se děje je děsivý! Lidi se zbláznili a kvůli vyumělkovanýmu strašáku sou schopný házet Molotova do místa, kde ví, že se nachází lidi. Kurva, vždyť to je modelově ten samej útok, jako když byly snahy od fašounů vypalovat cigánský sídliště. To je zvěrstvo. Eště větší zvěrstvo ale je, že s tim většina lidí souhlasí, buď nahlas, nebo tiše. Protože je to přece správně, ubližovat lidem, který sou v mých očích zbytečný, hloupý a určitě feťáci, protože nám jejich neziskový aktivity kradou práci, páč sme závistivý hovna. A proto si na demonstraci antisemitskýho hajzla Bartoše jen tak pro srandu vystřelíme do vzduchu, nebo si na demošku budeme tahat další zbraně typu sekera a nůž, kdyby náhodou nastala chuť zase pobodat nějakýho zasranýho vlastizrádce, či muslima.
A já se regulérně bojim. Bojim se, až si banda nevzdělaných zmanipulovaných opic, jejichž jediná komunikační schopnost obsahuje věty: "ČECHY ČECHŮM", " TADY SME DOMA" a "POSTŘÍLÍME VÁS, VLASTIZRÁDCI" (bez toho, aniž by vlastně znali význam slova "vlastizrádci") někdy najde záminku mě, nebo mým kamarádům ublížit. Jen tak, protože proč prostě ne. Stejně si vo to koledovali. A budou viset!
Jo, je mi na blití... Je potřeba nepolevit a dát najevo, že zdravý části společnosti je fanatismus a slova o střílení pořád vzdálenej a jejim jedinym zájmem je rozumný řešení. Jenže ono je to těžký, když tuhle hysterii přikrmuje pár vysoce postavených politiků, včetně toho nejvyššího a další hyeny už si jenom zahřívaj místečka. Nebude to snadný. Jenom čekam, kdy mi bude doporučeno se z bezpečnostních důvodů natírat sádrou pokaždý, kdy budu chtít vyjít ven mezi "bežné a slušné čechy".
Ne, dělam si prdel. Nenecham se přece ovládnout strachem. To by rozumný lidi neměli dělat. Viděla sem teď v sobotu, kolik lidí je schopno přijít na fašistický demonstrace, když se tak stane...

Zajímavej odkaz pohledu zevnitř:
http://denikreferendum.cz/clanek/22245-zastrasit-se-nenechame-ustupovat-nebudeme



A jedna tématická. Původně sem přemejšlela i o "I can´t love this country", ale pak mě napadlo, že i přesto, že je většina obyvatelstva uplně mimo, tak mě tady pořád drží ta rozumná část. Já sem tady totiž taky doma, vole.
Ámen
Rokenrol vám všem


Únor? Vítěznej?

3. února 2016 v 22:31 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Zvítězil nad sněhem! Hurá! Je zase období krásných východů a západů slunce. Tim pádem i červánků. To mi docela přes ten zasněženej leden chybělo. Naštěstí je už sníh momentálně v prdeli a moje martensky zůstávaj čisťoučký, jak dětská prdýlka.
Sou celý fresh a nedočkavý na maturiťák mimochodem. Jo, na muj vlastní. Nemůžu uvěřit, že sem se týhle slavný šaškárny dožila. Muj maturák. Oujé. Přizvu fellaz, kamarádíčky, známý a udělam pěknou vostudu, ať si mě sponzoři naší školy (který sou prej jedinej důvod dělat tyhle maturiťácký posh divadýlka) pěkně zapamatujou. Džjeah! Hele, už mě to sere. Jak se v celý třídě ten maturiťák řeší. A co šerpy a co nástup a co máte za šaty, holky... Bleh, už aby to bylo za náma. Řešit šerpy mě nesere tolik, jako kydy části mých spolužaček, co sou vesnický pipky a navíc sociálně tupý jak tágo. Od prosince řeší, co si pujčí v nějaký jejich vesnický půjčovně (protože v Praze je to prej dražší) za odporný, barevný, lesklý, levně vypadající šaty, co z jejich deseti, až třiceti kilo navíc udělaj stopadesát kilo navíc. Kdyby mě alespoň ušetřily toho to poslouchat! Ne, kdyby mě alespoň nezapojovaly, do tadytěch debat vo hovně!
- "A co ty budeš mít za šaty?"
- "Nevim."
- "Jak jako nevíš? Vždyť je to za chvíli!"
- "Neřešim to. Asi ani nebudu mít šaty."
- "Jak jako nebudeš mít šaty?
- "Prostě je nebudu mít. Mam doma nějaký sako a černý kalhoty, takže tak..."
- "Hej tyjo to je náhodou docela zajímavý! Já bych si to taky vzala, kdyby mi to slušelo a neměla bych tohle *ukazuje na svoje, podle jejích slov moc velký pozadí/stehna/whatever a do toho se blbě chichotá*."
*mlčení ji neodbyde a pokračuje*
- "No a co si k tomu vezmeš za boty?"
- "Nevim, asi tyhle *klopým zrak k martenskám na nohou*."
- "Jak jako tyhle? Vždy to nejsou boty na ples, bla bla bla, blabla, bla..."
Jo a takovejhle zbytečnej rozhovor sem nucena vést s několika svýma tupýma spolužačkama (s každou zvlášť samozřejmě) několikrát do tejdne. A asi mi z toho praskne hlava. Navíc to eště řeší pořád dokola...kník! "*Moje ctěné jméno* přece nebude mít šaty, takže bla bla bla, libovolná zápletka a pseudodůvod, proč to řešit, bla bla."
Kurva, držte hubu už! Mě to nezajímá! Co je vám vůbec do toho, co budu mít na sobě sakra! To je ten zaprcanej ples nějaká kolektivní záležitost, že se tak staráte o moje oblečení? Nebo co jako? Já ani nevim, jestli budu nebo nebudu mít sako, nebo jestli šaty! Je mi to totiž uplně jedno! Mam na starost důležitější věci, jako třeba přihlášky na vejšky, než řešit, jak budu vypadat na tu velkou šaškárnu! A náhodou, vsadim se, že jestli si to sako, kalhoty a martensky nakonec opravdu vezmu, budu vypadat stejně tisíckrát líp, než většina mých spolužaček...

Mimochodem teda, ano. Ano, vyplnila sem přihášky na vejšku. Hír aj gou, filda! Hír aj gou, vy hovna, co se hrabete v náboženství! Trvalo mi to celej den, protože je tam dost sraček. Nebyla sem ani schopná to udělat sama, dost věcí mi poradila matka. Lol, budoucí vysokoškolák se neumí na tu vejšku ani přihlásit. Sem prostě nepoužitelná v praktickym životě. Noaco. Muj otec je taky takovej a je to kapacita na všecko. Možná nejsem uplně zatracena...

Všimla sem si smutný skutečnosti a to, že moje vlasy nejsou to, co bejvaly. Sou na koncích slabší a takový mrtvý. Bejvaly pěknější a přitom sem si toho všimla až teď, po tak dlouhý době. Sem si jistá, že je tohle následek mýho nekonečnýho boje s anorexií, co sem intenzivně sváděla právě minulej rok v tomhle období. A na těch vlasech se to prostě podepsalo. Smutný. Teď už mi teda rostou líp, ale bude trvat asi pěkně dlouho, až se zase víc znormální. Já jenom vim, že teď to už zase začíná. Jim konstatně téměř...málo, nebo možná vůbec. A když jim, tak jim extrémě malý porce. Jediná možnost, kdy je muj žaludek schopen toho pojmout víc, je při stavu hulihladu. Třeba teď v pátek myslim, že to bylo. To sme se omylem a zdarma ocitli po párty na rautu a žrali jak nezavřený. Bylo to super. Náhodička, chmpf. Já si to ale nezazlívam, nepotřebuju jídlo, když nejsem žádnej vrcholnej sportovec, co si na svojí výživu musí dávat opravdu pozor. Proč bych ho do sebe měla cpát, když ho tolik nepotřebuju... Hlavně, že sem naživu, ne? Porád mi to ale nestačí. Nestačí mi, že sem jenom hubená. Světe, div se, začala sem každej večer dělat alespoň deset dřepů, což je docela nenáročný. Třeba pak nebudu vypadat jenom jako kostlivec, jestli budu hubnout dál, jakože asi budu, protože ten proces asi nezastavim. Na druhou stranu, měla sem pocit, že sem po vánočních večeřích a obědech trochu ztloustla, jenže je to asi blbost a jenom muj pocit. Všechno moje oblečení je mi porád stejně.

Víkend byl opět výživnej. Bála sem se, že tři večery pártyhárdování způsobí to, že moje peníze nebudou eště víc, než nejsou. Ve čvrtek totiž byla akce ke konci pololetí, která byla placená. Hrál tam jeden náš známej, tak sme tam s Modrym šli. Byla sem předtim chvilku s bejvalýma spolužkama v jednom podniku, páč tam nechtěli jít a já je chtěla pozdravit. Dala sem si jenom dvě piva, když přišel Modrej, vypil jedno víno a šly sme na ty koncerty. Cestou sme si koupili krabicák. Viva la Vivata! Tfuj. Kdybych tolik nekalila s Modrym, tak mě to ani nenapadne. Naposledy sme to dělali fakt v těch třinácti. Před klub se nám za krátkou cestu teda podařilo dorazit už pěkně přibumbaní. Ta Vivata dělá divy. Někdo ze známých Modrýho mi napatlal na ksicht strašně moc třpytek. Byla to jedna holka a taky ty třpytky na ksichtě měla. Tim pádem sme obě zapadaly do kolektivu, co tam před tim klubem postával. Přísaham, že tam bylo 40% lidí patnáct, 30% lidí pod patnáct a zbylých 30% sem já, moji známí a vystupující. Tyvole, to sou akce. Ale čekali sme to a dělali si ze všech děcek viditelně pod patnáct prdel. Tenhle typ akcí dokáže bejt divnej, ale pořád je tam hrstka lidí, co stojí za to. Sedli sme si tak na hoďku do random hospody poblíž, páč zatím hrály vevnitř stejně jenom sračky. Dopili sme se pivem a šli na koncert. S Modrym se nám nějak podařilo hodit si věci do backstage, odkud sme si je ale asi za petnáct minut zase museli vzít, páč tam byl nějakej chlápek, co prudil, že nejsme z žádný kapely ani tak. Přesto všechno byl konert fajn. Jak sem měla pěkně nabumbáno, tak sem se ani nebála jít uplně dopředu. Tam sem málem umřela. Nedalo se tam dejchat a člověk nestál, jenom padal. K tomu všude ty patnáctiletý vožralý kluci, sem tam holka. Ale byla to prdel, obrovská prdel. Vydržela jsem to tam tak 25 minut, pak sem šla na chvíli pryč a vrátila sem se do konce koncertu. Teda do tý doby, než mě známej zatahal za ruku, jestli nejdu na pivo. Na otázku, že nemam prachy zavrtěl hlavou, že mě prej pozve. Fajn. Dejchali sme (uf konečně se to dalo) u baru a kecali. Tenhle člověk se mě taky po nějaký době zeptal, jestli se může něco zeptat. Otázka byla samozřejmě, jestli chodim s Modrym. Začala sem se strašně smát. Bránil se tim, že je hodně důvodů, proč si to myslí. Vyvedla sem ho z omylu s tim, že opravdu ne a že už je asi třetí člověk, co se mě na to ptal. Eště si rejpnul do vztahu s mym bejvalym a to způsobem, že si, když mě poznali, řikali se svojí přítelkyní: "Tyvole, von má fakt holku! No to neni možný! Navíc je ta holka fakt hezká? Hustý..." Před rokem v tomhle období to vypuklo. No jo, to byly časy... Šla sem ven z klubu, strašně lidí se nám poztrácelo a strašně lidí se nám našlo, zhulili sme se jak papriky a cestovali přes řeku kvůli jedný hospodě a jednomu pivu. Tyvole, to byl zas večer. Domu sem přijela asi ve čtyři a celej druhej den mi bylo strašně blbě z toho krabicáku. Ne blbě jako na blití, ne blbě jako kocovina, prostě takovej ten den, co s sebou eště táhne zbytek včerejší noci. Divnej den. Krabícák je hnus, ale když je nouze nejvyšší...
Nejhorší je, že sem celou dobu měla pocit, že je pátek. Jenže von byl čtvrtek. V pátek sme si řikali, že si to dáme celý klidnější. Začali sme teda s Modrym a jednou jeho známou (mimochodem, holka, kterou se jeden čas snažil balit woohoo) v čajovně. Pěkně čajíček a vodnička. Stejně sme nakonec skončili nedaleko v hospodě, když přišel náš další kamarád. Tam se začalo hulit a pít. Eh, nemyslela sem si, že mě po včerejšku eště něco zhulí, ale stalo se tak. Tady se pak stala už dříve zmíněná událost s nenadálym rautem. Prej by se to jinak vyhodilo a tomu kamarádovi zavolali lidi z benefice, se kterýma se zná, ať jim to jde pomoct odnosit. Byl to raut na plese. Přežrala sem se tam tak, že sem neměla chuť jíst eště další dva dny. Na druhou stranu to sedlo jak prdel na hrnec. Náhodně se zhulíme, náhodně dostaneme brutální hulihlad a náhodně se vlastně "vloupeme" na obrovskej raut. Pánbůh nás má asi hodně rád... Cestou zpátky do centra sme většinovou skupinku ztratili a zůstala sem opět sama s Modrym a s tou jeho známou. Rozhodli sme se, že zamíříme do jednoho podniku. Když sme tam byli, tak sme zjistili, že nemáme ani korunu na pivo. Feck. Chvilku sme zhuleně čuměli a seděli, pak ta holka chtěla realizovat nápad, co pronesla už předtim a to, že pujdeme k ní domu a uděláme chill noc s filmama. Mě se moc nechtělo, Modrýmu taky ne. Pak sme se ale nějak nechali překecat a Modrej napsal svojí matce, že přespí u kamarádky a já už to měla taky v plánu. Když už sme byli ale na cestě domu, nějak mi přeskočilo a řekla sem si, že vlastně vůbec nechci zase u někoho přespávat. A že se radši vrátim zpátky do podniku a dam si eště pivo. Tak sem se s nima rozloučila a vrátila se. Brala sem v potaz samozřejmě i potencionální riziko toho, že by se Modrej mohl s tou známou vyspat (možná to je důvod, proč sem nejdřív chtěla jet s nima), ale pak sem si řekla, že na to je moc zhulenej a že ta holka má stejně kluka. A že i kdyby se to stalo, tak je mi to vlastně u prdele. I přesto, že...ne, že bych byla do Modrýho nějak zamilovaná, ale přesto by mě asi sralo, kdyby si s někym začal, když je to jeden z mých potencionálních budoucích partií. Navíc je to muj přítel. No co, řiká to o nás a myslí si to celej jeden širokej okruh lidí, tak to přece je pravda! Vrátila sem se do podniku, čemuž eště předcházela strastiplná cesta do bankomatu za cashem. Sedla sem si na bar a dala si forever alone pivo. Bylo mi to jedno, eště porád sem byla zhulená. Občas se na mě podíval Iblís, kterej tady taky samozřejmě nechyběl. Bylo tam hodně lidí, asi nějaká párty, ale nikoho sem extrémně neznala. Což bylo divný, na to, že už byli asi dvě a to je čas sbližování. Nakonec sem si přisedla k jedný známý a lidem, se kterejma sem tam ten minulej tejden tripovala a který vlastně vůbec neznam. Chvilku sem s nima kecala, dopila pivo a jela dom. Spát. Konečně. Oujé.
Další den sem totiž měla taky velký plány. Večer sem musela bejt trochu fresh, páč mě čekalo něco jako randíško. Jo, je to tak. Obětí byl člověk, co si zase špatně vyložil muj trolling a já mam všechno moc v píči na to, abych mu to osvětlila. Navíc nepůsobil jako uplnej vůl, máme pár společných známých a stejně už sem neměla prachy dneska chlastat, tak proč se nenechat pozvat, žeano... Byl to fakt celkem v pohodě člověk, ale občas mi mluvou a jednánim trochu připomínal starýho děvkaře. No, to bylo vlastně asi tim, že se ty dva znaj. A překvapivě, on starýho děvkaře strašně moc nemá rád. Eheh. Celej večer byl takovej nenucenej, dokonce sme se začali bavil o drogách, vypili sme dost piv a...jo, užila sem si to. Když sme se přesunuli do, snad bych to teď už i mohla nazvat mojí malý občasný základny, tak sme tam potkali po čase moje spolužáky. Respektivě, spolužáka a mýho bejvalýho šoustkamaráda. Šli tam za holkou mýho bejvalýho šoustkamaráda, co tam z nějakýho důvodu seděla. Eh, tyhle děcka bych fakt vyházela, nenalejvat a kontrolovat občanky... Muj doprovod pobavilo, že sem v tom podniku zdravila každýho druhýho. No jo, je to tak. Když všecko to společenství (relativně brzo) odešlo, chvilku po oficiální zavíračce sme odešli taky. To už se v tomhle podniku pěkně dlouho nestalo. Aby byla zavíračka v čas a abych odcházela tak brzo v sobotu. Asi to bylo tim, že dneska tady nějakym zázrakem nebyl Iblís... S doprovodem sem se ve vší počestnosti rozloučila v nočce, kdy sme každej jeli jinam. Byla sem hodně opilá, pili sme dvanáctky. Druhej den mi psal, jestli sem dobře dorazila. Dorazila. Hm, prostě random týpek. Dá se s nim mluvit, vypadal chytře a tak se s nim třeba eště někdy sejdu, jestli se ozve. Hlavně mi platil pivo. To je to,, jak získat mojí přízeň!
Když už sem u toho, chlapec, co se na můj trolling nachytal jako první je asi trochu víc na jiný, jednodušší vlně než já a rozhodně to s nim nevidim na nic vážnýho, i když on asi jo. Když sem ho viděla naposledy, tak se po mě fakt dost sápal, i když sem se snažila ho trochu odstrkovat (jako ne že by mi to bylo nepříjemný ale tak...znam se, prostě občas nejdřív jeptiška a až pak...) a furt mi píše, ať za nim přijedu domu a takovýhle kecy. Je sice v pohodě, ale jak už sem řikala...udělaná z něj fakt nejsem. Do toho se tady staví to, že je docela pěknej. Trochu hloupej, ale pěknej. Takže to vidim na to, že v případě, bude- li možnost se s nim vyspat, tak se s nim vyspim. Toť vše. Už teda jednou tenhle tejden byla, když měl volnej byt, ale já zrovna ten den byla na pochybách a nechtělo se mi. Tak uvidim, nějak to dopadne, vždyť o nic nejde...

Po tomhle všem sem přesto v neděli večer sebrala poslední síly a na to pivo si zašla. Sama. Teda pak přišla kamarádka, ale nejdřív sem byla sama. Nejzajmavější na tom bylo, že sem tam zase nepotkala Iblíse. Tyvole, co je? Vždyť je tam ten člověk každej den. Asi mu došly prachy, nebo je mrtvej, nebo odcestoval do jiný galaxie, kterou si stvořil sám ve své hlavě z vesmírnýho prachu a matematických vzorců. Nevim.

Dlouho sem si nedala píchnout žádnej piercing. Ráda bych bradavky jenom...ty prachy sou problém. Bylo by to vtipný hlavně teď na tom plese. Triko (halenku, whatever), co si budu brát, je totiž průhledný. Je to jenom taková hodně tenká látka a pod tim je vidět kůže. Bude to prdel s tim, jak nenosim podprsenku. Jo, až takhle velkej exibicionista sem! Jdu na maturák v něčem, v čem mi sou vidět bradavky. Pank jaxviň! Rebélie. Much wow. No fjůčr. Nou systym. Fak of. Neni to zas tak velká obět, nechala sem se totiž J******* přemluvit k jedný věci a to, že na jeden večer budu hrát v jeho kapele, co na ten večer vytvořil. A prej na sobě budeme muset mít něco, co bude trochu víc nahý než oblečený. Sem zvědavá. Předtim jdu na fesťák. Budu vožralá jak prase a ma hrát na kytaru. Moje první "vystoupení" v životě. Vážně sem zvědavá. Prdel.
Obecně, únor bude pořádně nadupanej akcema. Nehledě na to, že hned po maturáku mam odjet trochu mimo Prahu na takovej koncertovej večer. A na maturák (respektivě afterparty) si kupuju nějakej koks. Je to tak, poprvý v životě si kupuju koks. Jakože za prachy. Za svoje prachy. Protože éčko si dávat nechci a emko mě nudí. Koks sem nikdy předtim neměla samotnej, tak sem zvědavá, jaký to bude. Plus, ten večer potom na těch koncertech/festivalu si mam dát tripa. Plus prachy za cestu. Jo, počkat, celý je to vlastně problém prachů. Kurva, kde na to vezmu? Vážně si teď nemůžu dát píchnout bradavky... Achjo. Stejně mě to baví. Jo, tohle mě baví.
Taky mě baví to, že když si jdu poklidně dneska ze školy domu, jenom vystoupim jinde, než bych běžně vystupovala, tak potkam Světlonoše, co má namířeno na pivo za kamarádem. Dneska sem měla v plánu, že na pivo nepujdu, budu šetřit prachy, ale náhoda je prostě blbe. Tak sme šli na pivo. Z toho se stalo brko a pivo. Sem zas zhulená, jak Obama v mládí.

Jednou sem se takhle čekala na tramvaj ve Vodičkový, kde je plakát na dokument "Zkáza krásou". Nemluvim o tom, že by mě ten dokument nějak zaujal, nebo že bych si na něj plánovala zajít...já jenom, já jenom, že podle tý fotky Lída Baarová měla fakt dost tlustý, neforemný a tvarohovitý nohy. Ani v obličeji nebyla nic extra. To třeba taková Adina Mandlová byla podle mě mnohem krásnější a zajímavější. Nebo Milena Dvorská. Na tu z těhlech krasavic ze starýho filmu snad žádná nemá. No, nejkrásnější sou stejně podle fotek moje babičky, obě. Z otcovy i matčiny strany.

A ačkoliv sem tvrdila, jak se muj bejvalej změnil od tý doby, co si ho pamatuju i co si ho nepamatuju, tak včera v hospodě, kdy sme se náhodně potkali, opět odmítal nechat lidi, aby si ubalili z jeho tabáku a dělal s tim strašný drahoty. Porád stejnej. Stejnej, jako před rokem, kdy naše láska začínala kvést. Jo, počkat, to se mě vlastně snažil sbalit, to mi tenkrát eště dával tabák! Eheh, židozmrd...


A taky mam zas svoje klasický období. Už sem ho pěkně dlouho neměla, naposledy chvilku v šestnácti. No a když sme u toho, tak doufam, že si Griega prosadim jako hudbu k nástupu, když už na ten ples jdu...
Ámen
Rokenrol vám všem