Večer pro slávu a pak FJÚÚÚ!

23. února 2016 v 1:32 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Mam za sebou onu slavnou šaškárnu, ej kej ej maturitní ples. Taky mam za sebou dost profetovanej víkend. Jo, ono to souvisí...trochu.

Hm, takže...ne, na maturiťák opravdu nebudu vzpomínat jako na jeden z nezapomenutelných večerů. Spíš bych ho souhrně označila jako večer, co si sice budu pamatovat ale...už sem zažila i lepší akce/párty. Spíš to bylo trochu povinnost a tak zvláštně trochu naškrobeně speciální tim, že sem se opila. Kdybych se neopila, asi odtamtud vypadnu hned po tom stužkování, či co to mělo znamenat. Do školy sem ten den nešla, přesto sem se začala "chystat" až tak hodinu nebo hodinu a půl před plesem. Do školy sem nešla, páč se mi nechtělo, ne proto, že bych už od ráno obíhala kadeřníky, líčidelníky a jánevimco, jako ostatní. Vyspala sem se. A pozdějc se ukázalo, že to byl fajn nápad. Takže hodinu a (asi) tu půl před plesem sem se nasoukala do kalhot, novýho trika (co je kompletně průhledný páč je to jenom krajka), saka a zkontrolovala sem si, jak moc mi přes to krajkový triko budou vidět bradavky, když si to sako rozepnu. Budou vidět. Občas jenom jedna. No a co, mě to netrápí, nemam se za co stydět. Vlasy sem si učesala do mýho běžnýho vysokýho rozcuchu se spoustou vypadlých vlasů, včetně dredu a namalovala si rty lehce červenou rtěnkou. Toť vše. Oblíkla sem sako, vyslechla si plky o oblečení (holka a kalhoty na ples? hrůza...) od prarodičů, co se zrovna nacházeli v našem bytě vzhledem k tomu, že za pár hodin začínal ten ples (a oni přijeli kvůli tomu ahahaha nechápu). Na to kabát a jde se, žádný sraní se s ničim, stejně sem vypadala famózně. Na moje poměry upraveně a společensky, přesto sem neztratila tu svojí "podstatu". A když sem viděla některý ty modely na tom plese, tak mi sebevědomí stouplo eště tak o stopadesát procent... Kurva, vážně mi to slušelo! Další zábava na plese eště byla očumovat pár mých vkusných spolužaček, který byly taky sexy. A alkohol samozřejmě. Před stužkovánim, či jak se tomu nadává sem bohužel stihla vypít jenom dvě deci červenýho. Kník. Já se chtěla alespoň přiopít. Následovaly dlouhý kecy strašně nepříjemnýho moderátora, co většině lidí, který se nejmenovali Anička Nováková (a něco na ten způsob) zkazil jméno. Blbec. V momentě, kdy i mě předávala drahá třídní profesorka nějakou tu šerpu (jo, byla to šerpa, voe, ne stužka) sem myslela, že omdlim, ačkoliv sem neměla podpadky, ale svoje skvělý lakýrky. Fotky. Foťáky a fotografie. Všude kolem mě. Tu blesk, tu zmáčknutí spouště. Sem myslela, že se poseru. Nebo že uteču. Místo toho sem tomu ale dala volnej průběh a dělal buď vopičárny, nebo svůdný a pseudosvůdný pózy. Babička a děda se na mě usmívaj. Pomoc. Co je tohle za divadlo? A proč to všichni tak žerou? Proč se na mě babička s dědou radši takhle neusmívaj i normálně? To už mi dorazili i drahocenní kamarádi, který sem zvala, včetně Modrýho. Ten blb se spozdil asi o půl hodiny. Ale v tom kvádru mu to slušelo, to se musí nechat... Vypadali taky velice pyšně. Ne, dělam si prdel, smáli se mi. Když bylo po všech trapných fake úsměvech ze strany profesorů (což sem jim klasicky opětovala svym bitch facem...já to ani jinak neumim) a lezení jim do prdele ze strany mých slepičích spolužaček, podařilo se mi vypadnout na cígo, přičemž sme na schodech narazili i na matku s jejim přítelem. Tak sme šli všichni. Přítel mojí matky nás všechny stihnul bavit, byl už lehce připitej. Mam toho chlapa ráda, je fakt fajn... Zbytek plesu sem se naštěstí stihla připít a věnovat se kamarádům. Rodinu sem někde neustále ztrácela. Dělali sme přesně to, co sem předpokládala, že budeme dělat. Smáli sme se všem okolo. Nevkusným šatům, vožralým dětem, vožralým profesorům, vožralým rodičům, brečícim rodičům, brečícim lidem. Jo, například jedna moje spolužačka se normálně rozbrečela přímo při tom předávání tý šerpy. Komediantka... Nechápu. No a moje matka taky konečně poznala Modrýho. Ona si totiž myslí, že s nim chodim. Olol. Spousta lidí si myslí, že s nim chodim. Celá jedna hospoda si myslí, že s nim chodim. Několik jednotlivců si myslí, že s nim chodim. A teď i moje matka. To je fakt vtipný.
Když se naše hladinka začala zvedat a byly sme po prvnim brku, usoudili sme, že je čas vyrazit dál. Na afterparty. Modrej se nezapřel, navrhnul, ať si na cestu koupíme krabicák. Tak se i stalo. Vyžahli sme to rychle přímo před klubem a tak se stalo, že sme byli najednou pěkně vožralý. Jupí. Pili sme to ve dvou, nikdo jinej takový prase nebyl. Sem ráda, že Modrej šel, ze začátku totiž tvrdil, že nechce, páč neví, co by tu dělal, když já budu zfetovaná. Ale přesvědčila sem ho. Prostor afterparty nebyl špatnej, ale asi ani nějak dobrej. Usoudila sem, že čim dřív se sjedu, tim líp. Vyhledala sem svuj zdroj a koupila onen zázračný prášeček. Tak pojď, koksíku, tebe sem hodně dlouho neměla. Sbohem pětikilo... Chodili sme to fetovat do naší soukromý šatny, co sme si předplatili, ne na záchody, jak nějaký smažky. Za celej večer sem si dala tři parádní lajničky. Látka skvělá, muj nosánek nebolel ani trochu, přepážka neupadla. Jinak byla párty, abych tak řekla, docela dost nudná. Jo, je to tak. Ale to už tak bejvá. Spíš sme si povídali, než tancovali a smáli sme se vožralým prvákům, čo co to tam bylo. A taky tomu, jak všichni všude blili. Někdo tam třeba blil do mísy s nějakýma pomerančema. To mě bavilo pozorovat extrémě. Časem to tam ale začalo umírat. Modrej mě přistihnul, jak občas koukam na mýho bejvalýho šoustkamaráda (kterej byl pravděpodobně sjetej koulí nebo podobnym svinstvem) a občas na tu jeho malou skřetici. Jo, měl pravdu. Někdy tam muj pohled zabrousil a řikala sem si zaprvý, že je ta holka fakt ošklivá (což je pravda...Modrej confirmed it) a taky za druhý, že bych fakt nechtěla teď bejt na kouli jako muj bejvalej šoustkamarád a druhej den absolvovat dojezd. Nebo taky koupil nějakou sračku s málo pikem a bude to mít bez dojezdu. Nevim, co je horší. Jestli dojezd a kvalitní fet nebo nedojezd a fet nahovno. Opět mě přepadla pýcha, že i tu cestičku k takovýmu svinstvu, jako je éčko, sem mu ukázala jako první já. Třeba někdy skončí na piku s tim, jak mu stoupla sláva (ačkoliv jí moc neni) do hlavy a chcípne, páč on neni osobnost, co by to mohla zvládnout. Lol, to bych se třeba i smála. Volala mě spolužačka, jestli si s ní a jejim přítelem dam brko. Jasněže si dam brko! Přesunula sem se k nim a její přítel to odpálil. Očividně taky nebyla uplně při smyslech a pak se mi přiznala, že je na emku. Po každym kolečku následovalo hromadný objetí. To vymyslela ona. Časem se to naše objímání ve třech zvrtlo nejprve ve vášnivý líbání těch dvou, což by ani nebylo tak divný. Pak sem se v jejich jazykovém kruhu ocitla i já. Začalo to teda tak, že sem se začala líbat nejdřív s tou spolužačkou. Byla sem uprostřed nich. Nevim, jak se to stalo, ale jak už je člověk takovej kontaktní... No a pak sem se líbala i s tim jejim přítelem. Líbali sme se všichni. Bylo to takový hezký, kolektivní a super bezprostřední. Jenom teda...ta spolužačka byla až příliš vášnivá. Myslim to tak, že mi téměř několikrát ukousla muj piercing ve rtu. Ňuňu, dává to smysl. Častokrát se mě ptala, jesli mi ten piercing nevadí při líbání a já jí vždycky tvrdila, že ne. Asi si to chtěla ozkoušet... Očividně nás absolutně nezajímalo, že v klubu sou taky ostatní lidi. Ty to ale naštěstí asi taky moc nezajímalo, navíc už jich tam moc nezbylo, většina lidí už byla v píči, bylo asi brzo ráno. Ani nás nezajímalo, že nás smějící se Modrej natáčel. To sem se dozvěděla až pak. Na tom videu ale stejně nebylo nic moc vidět. Lidi se začali rozpadat, zvraceli čim dál, tim víc a bylo jich tam čim dál, tim míň. Mě už se nechtělo na další lajnu. Bylo pět ráno. Začala nuda a pocit, že bych se měla jít vyspat, vzhledem k mým plánům na tenhle víkend. Tak se i stalo. Jela sem domu, lidi jezdili do práce, já byla pořád najetá koksem a hřál mě pocit, že sem se jednou zase líbala s krásnou holkou a rovnou i s krásnym klukem.

Když sem za světla usínala, snažila sem se analyzovat svuj dnešní stav, téměř jen na koksu, páč koks samotnej sem nikd neměla, měla sem ho jenom v kombinaci s éčkem. Stav to byl dobrej, míň empatickej, víc mluvnej, než na kouli a podobných stimulantech. A míň halucinogení. Vlastně se mi ten stav moc líbil. Jo, koks je dobrá věc. Jenom škoda, že až příliš drahá. Následující den sem vypadala jak rajský jablíčko, konkrétně teda moje oči. Snad jako kdybych v noci něco fetovala...ahahaha! Přesto sem se vydala do hospody za J******* a touhle partičkou,kterej se mi tisíckrát omlouval, že nedorazl na ten ples. Důvodem mu bylo to, že řešil svuj milostnej život, což chápu. S jednou holkou, která mu stejně řekla, že teď vztah nechce. Chudák. Nu což, alespoň bude víc mít čas na mě. Ne, je fakt hnusný takhle mluvit, ne, že bych mu nepřála, aby byl šťastnej, ale...ale co. Myslim to asi přesně takhle. Kdyby měl vztah s nějakou holkou, bude s ní trávit víc času, než se mnou. A to by mě mrzelo. Stejně by pak byl zase jenom smutnej. Ten večer slavila narozeniny holka jednoho našeho kamaráda a v hospodě s náma nebylo uplně moc lidí. Ke konci toho večera sme si s J******* právě strašně dobře pokecali. Dokonce od něj padla ona otázka a bylo jenom otázkou času, kdy ta otázka padne. Zeptal se mě, jestli sem někdy v teoretický rovině uvažovala nad tim, jaký by to bylo, kdybysme spolu my dva měli někdy vztah. Za srdce mě to nechytlo, věděla sem, že to nemyslí s žádnýma postranníma úmyslama, ale že je to další level v levlu toho, jak sme k sobě my dva upřímný. Přiznala sem se mu, že samozřejmě ano. On se taky přiznal, že ano a pokračoval, že je to moc zajímavej jev a že se to děje často ne jenom jemu. Tyhle teoretický úvahy nad vztahama s lidma v okolí. Povídali sme si o tom strašně dlouho. Povídali sme si o tom, na čem taky ta moje představa byla zaražena, nebo co jí zarazilo, případně nezarazilo, on se mi dál svěřoval, jak to teď měl s tou holkou, co ho odmítla a že teď má i něco rozdělanýho s další holkou, ale že s tou eště neví a já se mu na to snažila odpovídat co nejvíc racionálně. Já toho kluka fakt miluju. On je prostě super. Máme k sobě neskutečně moc blízko. A je mi ho občas trochu líto, jak to s těma holkama měl/má. Budu se mu v tomhle snažit vždycky spíš pomoct, páč je to člověk náchylnej k manipulaci, když se zamiluje. A to bych nedovolila. Snad bude rozumnej a vyroste z toho. Nebo dostane od života zase kopanec do prdele. To bych nerada, ale co...jeho život. Já se jenom budu snažit mu pomoct. Ten večer se taky stal další zázrak. Nebyly eště ani dvě hodiny v noci a já odjížděla domů. Nechápu, tohle se mi už hodně pátků nestalo. Zázrak, fakt že jo... Ale mělo to svuj důvod. Zejtra...
Vstávala sem tak, abych stihla demonstraci. Zase nějaký bordely s internetem. I když Piráty asi volit nebudu, tak sem ale dorazila. Je to bordel a kdybych seděla doma na prdeli, tak mam výčitky svědomí. Byla zima jak prase. Hned po demonstraci sme s kamarádkama pádily do hospody za J*******. Tam sme si dali trochu vína a nastal čas se odpojit. I když sem si tim eště porád nebyla jistá. Muj a kamarádky plán byl výlet. Ano, výlet jakože tamten výlet. Měli sme sraz se Světlonošem v podniku s tim, že uběhl asi měsíc od našeho minulého výletu a tak je čas na další. Jen sem si nebyla jistá, zda-li se na to dnes cítím. Do podniku sem ale šla. Uvidim, buď si to dam, nebo si to nedam. Nikdo mě přece nebude nutit. V podniku bylo všechno v pořádku, všichni na místě. Spousta lidí, Světlonoš a nechyběl samozřejmě ani Iblís. Ve skrytu duše sem doufala, že když už, tak že si dneska s náma dá i on. To by mě motivovalo k chuti si to dát, to jo. Naděje mi trochu klesly, když se Iblís zvednul s tim, že se pocouvá dál. Pak se ale asi za hodinu vrátil. Hehe. Nejdřív to dokonce vypadalo, že nás naši tripový kámoši opustí a že se třeba vůbec nepotkáme. Chtěli někam na akci. Zůstali sme sami s kamarádkou a s Iblísem. Nakonec mi ale volal Světlonoš, že jdou rovnou do bytu člověka, kde se bude tripovat a že na tu předchozí akci serou. Byla asi jedna. Muj osud byl zpečetěn. Jdu na tripa. A jako bonus...jde i Iblís. Jo, jdu tripovat s Iblísem. Na to sem se těšila pěkně dlouho. Onen byt (byteček...malý, útulný a pěkný) byl na místě, kde sem se cyklila celej druhák a minulej rok touhle dobou taky. Ehm. Nejkrásnější část Prahy mimochodem. Naše tripová parta byla téměř v původnim osazenstvu, jako minule, jenom jedna holka nám odpadla, zato přibyla nová, co si ale tripa nedala. Klasika...přišel nájezd. Věci se začali trochu rozpouštět a některý zase divně stmelovat. Seděla sem na gauči, uprostřed vedle mě seděl Iblís a vedle něj chlapec, co si listoval velkym atlasem. Číst tohle nahlas byl skvělej nápad. Najednou sme cestovali napříč celym světem. Z Mongolska do Česka, z Česka do Ameriky...vžum! Noc se vyvíjela klidně. V jednu chvíli sem si uvědomila, že až příliš klidně na to, že sem si právě dala tripa. Přesvědčovala sem sama sebe, že je to jenom iluze, že ve skutečnosti sem najetá, jak hovado. Nemohla sem se ale zbavit pocitu, že sem najetá na moje poměry málo. Rozptýlili mě barvičky. Jo, Iblís měl u sebe z nějakýho důvodu barevný fixy. Začala sem si kreslit, ostatní to taky dělali. Iblís byl trochu nešťastnej, prej mu ty fixy zničíme, když s nima budeme kreslit na ruce. Všichni si jako naschvál začali kreslit po rukou. Iblís měl pravdu, fakt přestali kreslit... Psycho trippy obrázky. Tyvole, to sem eště nikdy předtim nedělala. Nikdy předtim sem na tripu nic nemalovala. Je to super. Postupem času sem si ale fakt uvědomovala fakt, že sem až moc na zemi. Bylo to tak. celejch několik hodin sem se v tom utvrzovala. Byla sem zfetovaná, ne že ne, ale...ale prostě sem nebyla "tam" kde člověk standartně v tomhle stavu má bejt. Škoda.
Koukla sem se na Iblíse a viděla sem něco, co způsobilo, že mi sice spadnul kousek světa, ale na druhou stranu se mi ulevilo. Vedle mě seděl ztripovanej člověk, podobně tak v prdeli jako já, podobně tak v prdeli jako celý osazenstvo místnosti a byl uplně stejnej, jako já, jako všichni ostatní. Byl stejnej jako ostatní chlapci v místnosti, byl stejnej jako ostatní chlapci na celym světě. Jak sem se těšila, že se s Iblísem ztripuju (protože prostě ano, vzhledem k tomu, jak často se potkáváme mě zase popadlo šílenství, že se mi někdy podaří ho získat jenom pro sebe, i když je to píčovina, jelikož zamilovaná v pravym slovasmyslu nejsem, jenom by mě bavilo zkoumat lidi) a bude to něco speciálního...tenhle okamžik mě přesvědčil o tom, že si každej člověk jede v tý svojí bublině, o kterých tam taky byla řeč, že si každej člověk hrabe na tom vlastnim písečku rozpuštěnýho já a vlnivejch halucinací a že mě Iblís vnímá jenom jako součást místnosti, stejně jako já vnímam jeho. A tak sem si uvědomila, že mi tenhle chlapec nestojí o moc víc za nic, než všichni ostatní, i když sem hnaná chtíčem předpokládala, že tady opět sou nějaký šance, že by se snad mohlo opakovat to, co se mezi náma ony dvě noci odehrálo, ne-li něco mnohem víc, něco snad na bázi bližšího vztahu. Je to píčovina, Iblís je magor, ve kterym se sice shlédnu a snad k němu i vzhlížim, páč mě na úrovni magorství převyšuje mnohonásobně. Jenže to znamená maximálně to, že někdy chápu jeho náhodný slova (ačkolov jakmile nahodí něco o matematice, tak sem uplně mimo) a že dobře pokecáme. Prostě další kamarádíček do party, se kterym se člověk nenudí, protože je to fajn člověk. O partnerskym a romantickym vztahu tady asi nemá cenu přemejšlet, jelikož on, jak sám řikal, se na tripu necítí nijak zvlášť nestandartně. Šukala bych s nim klidně zase tisíckrát, ale i když mi je to proti srsti, tak takovýho svéráznýho magora nedokážu nikdy zachytit za cokoliv. Jenom se můžu pořád kochat jeho fyzickou krásou, i když je to bez těch věcí okolo jako dotyky, polibky a sex docela nuda, ale furt lepší, než kopanec do prdele. A někde tady je určitě na světě lepší a víc zachytelnitelnej magor. Třeba i hezčí. Kdo ví...
A tak sem se ponořila zpátky do vlastního nitra s tim, že chci z tripu opět vytřískat co nejvíc.
Přesto to byla zábava. Světlonoš vypadal zase jak nějakej beduín, moje kamarádka měla šílenství v očích, všichni ostatní si jeli svoje a Iblís byl prostě Iblís. Naopak, docela sem si užívala bejt na trochu jiný, slabší vlně, než zbytek. Bavilo mě je pozorovat a poslouchat. Dokázala sem totiž ovládat, co chci dělat, co chci slyšet a vidět. Jen ty halucinace sem musela prosit, aby přišly, když sem je chtěla... A čas sem třeba vnímala téměř normálně. Přesto sem byla na tripu. Nebezpečný bylo, že sem u sebe v peněžence objevila věc. Zbytek. Zbytek z afterparty. Poslední koks! Neváhala sem a udělala si lajnu. V průběhu noci další a další. Omlovala sem se přítomným, že se nerozdělim a odůvodňovala to tim, že při tomhle množství by to už stejně nikomu nic neudělalo. Moc sem ani nedoufala, že to něco udělá mě. Kdybych nebyla na tripu, tak to ani nemá cenu, takhle sem jenom cítila, že se mi poněkud víc rozproudila krev. Toť vše. Další zajímavá zkušenost. Vyschízovat sem se nenechala ani náhodou, narozdíl od ostatních. A že byl důvod! Majitel bytu nám někdy v průběhu noci zmizel neznámo kam. Mysleli sme si, že šel třeba spát vedle, ale po několika hodinách sme zjistili, že ne. Viděli sme, že odcházela ta holka, co si tripa nedala, ale...on? Byl pryč a nikdo nevěděl, kam šel. Hehe. Ráno se nemilosrdně blížilo. Se světlem už to bylo zpečetěný. Eště víc zpečetěný to bylo, když první člověk z naší výletový party odešel domu. To byla moje kamarádka. Padl spánkový deficit, jenom Světlonoš a jeden kluk zůstali při smyslech. Já, Iblís a ještě jeden kluk sme byli nenávratně v prdeli. Schoulili sme se každej do sebe a asi hodinu hybernovali při halucinacích před našima zavřenýma očima. Přála sem si, aby mě Iblís zahřál. Byla mi zima. On ale odešel si lehnout na pohodlnější místo, na matraci vedle toho kluka. Naše hybernace netrvala dlouho, když už kompletně všechno dojelo, Světlonoš a ten další začali, že musíme odejít. Uklidit a odejít. To jim trvalo nějakou dobu, než se jim podařilo přesvědčit Iblíse, kterej byl fakt polomrtvej, že musíme uklidit a odejít. Hádal se s nima, že chce spát. Oni, že je to nevhodný, aby se majitel bytu vrátil a furt nás tam našel. Přece jenom sme ale odešli i přesto, že byl Iblís dost nasranej. Prozradil nám, že má za dvě hodiny pracovní pohovor tady v blízkosti a že domu už nestihne dojet.
Stáhl mě o cigáro, opět se slovy, zda-li na něj budu tak hodná, jako sem byla celou noc. Balil si ode mě fakt skoro celou noc. Neměl totiž nic. Už prej ani prachy. Docela mu to věřim. Ostatním přijela tramvaj a odjeli pryč. Iblís se mě zeptal, kam jdu. Řekla sem, že nevím. Fakt sem nevěděla. Domu se mi nechtělo. Navrhnul mi teda, ať s nim jdu kousek do sadů. Já si řekla, že by teda vlastně bylo fajn mít možnost se na Iblísův pěknej ksicht zase nějakou dobu koukat, když už nemam nic lepšího na práci. Šla sem vedle něj a občas bylo ticho. Procházeli sme se a užívali si poslední záchvěvy jiný reality. Možná sem si to užávala jenom já, on to takhle má asi pořád. Občas ne, občas sem na jeho slova reagovala, občas sem to buď nedokázala pochytit, nebo mi přišlo vhodnější mlčet. Něco sem dala, něco už ne. Když mluvil o tom, jak si na tripových párty vždycky připadá divně, páč se cítí jako až moc velkej psychadelik, to sem pochopila kompletně. Šli sme jen tak, furt rovně, až se nám podařilo několika cestičkama celý sady obkroužit. Asi jenom já sem si vzpomněla, že je trochu vtipný, co se děje, jakmile sme procházeli kolem místa, kde někdy na jaře minulýho roku seděl on a muj bejvalej. Já příšla za svým bejvalým a on mi ho představil. Pronikavej pohled jeho modrých očí sem vytěsnila snad jenom těsně po tom, co se se mnou eště ten večer muj bejvalej rozešel kvůli tomu, že je to prostě on sám osobně, jinej bejt neumí a kvůli mě se nezmění.. A tak sme se poznali. V den, kdy se se mnou rozešel muj bejvalej přítel mě eště stihnul představit týhhle bytosti. Sem za tuhle skutečnost dost ráda. Zvláštní, myslim, že on si na ten moment, co se tady na tom místě stalo nepamatuje... Já bych se jenom sebezapřela, kdybych dělala, že sem si na to v ten moment našeho procházení se nevzpomněla. Když sme klesali, provázeli to jenom Iblísovy poznámky na to, že je nanic, že pak bude muset do tý ulice zase stoupat. I s timhle vědomym sme se usídlili na zídce. Na vyhlídce. Tam sme setrvali nějakou chvíli. Balili sme si cigára, občas bylo ticho, občas někdo z nás něco řekl, občas ten druhej odpověděl. Lidi, co kolem nás procházeli se občas tvářili pohoršeně. A občas...občas sme se na sebe podívali. Někdy sem jeho pohled vyloženě cítila, když sem koukala jinam. Chvíli sem třeba koukala na dveře, který se začali vlnět a jeho oči mě vyloženě pálili. Pak mi prozradil, že kolem mě zrovna teď vidí takový vlny, který se hejbaj. Když musel už jít, tak sem šla eště chvíli s nim. Opět sme obkroužili sady skoro až k místu, kam potřeboval.
To už sem si řekla, že s nim až na to místo nepujdu. Zastavila sem se na místě, že teda jdu jinym směrem, on popošel eště pár kroků. Když slyšel moje sdělení, vrátil se, podíval se na mě svym vyšinutym pohledem, kterej mě vždycky vnitřně zahřeje, zachvěly se mu koutky do jemnýho předúsměvu a rozpažil ruce na obejmutí. Objali sme se pevnym a upřímnym stiskem, popřáli si pěknej den a snad se zase někdy brzo uvidíme, zatim se měj krásně. Pak sem se otočila a šla domu, po cestě, co se občas sem tam zvlnila. Bůh žejnej malejm dlažebním kostkám, co využívaj zbytky diethylamidu kyseliny lystergové v mym těle.
Byla to fajn noc.


A i když nám tu tripovou noc hrála i jiná hudba, tohle mi nějak utkvělo v paměti...
Normálně sem si dneska z nějakýho důvodu koupila malej sešítek plnej mandal na vybarvování a vybarvovánim první z nich sem strávila asi dvě hodiny dneska. Absolutně nevim, co mě to popadlo si to koupit. Viděla sem to u spolužačky a napadlo mě, že to chci taky. Tak to mam. Třeba se na to někdy bude zábava koukat, až budu zase ztripovaná...

No a taky jsem viděla fotky z toho plesu. Kurva, jo, jsem dost hubená...přiznávam.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dadainka dadainka | Web | 24. února 2016 v 22:35 | Reagovat

Super počtení.

2 stuprum stuprum | Web | 27. února 2016 v 7:58 | Reagovat

Jdi po hnědých, modří jsou bolest. :D

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | 29. února 2016 v 18:01 | Reagovat

[1]: Ne.

[2]: Hnědej, modrej, bílej...je to jedno. Hlavně, že maj čůráka.

4 Just Blaze Just Blaze | 29. února 2016 v 22:06 | Reagovat

Výborný, podle mě máš velkej potenciál... ;-)

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 3. března 2016 v 12:49 | Reagovat

[4]: Výborný, podle mě jsem se jenom naučila šlapat vodu, abych se neutopila...

6 Alanis Alanis | 6. března 2016 v 20:05 | Reagovat

Působíš na mě zoufale. Pochopila jsem z tvého stylu psaní, že na tohle bys reagovala stylem "Je mi to úplně jedno, jsem spokojená, pche" ale přesto si nemůžu pomoct a musím vyjádřit svoje opovržení k tvé osobnosti. Píšeš zajímavě a zdáš se být poměrně inteligentní. Měla bys potenciál stát se člověkem žijícím dobrý život. Jo, možná to na tebe chrlí lidé z různých směrů, a ty jimi pohrdáš, stejně jako teď mnou. Nenadávám ti, že fetuješ, kouříš, nosíš průsvitný tílka. Ale deptá mě tvůj přístup.Možná si to nepřipouštíš, jsi šťastná... Ale jsi ztroskotanec. Asi s tím nic neuděláš. Ale kdyby sis to někdy s tvým životem rozmyslela... Mám pocit, že ty bys byla schopná lepších věcí a skutků. Nevím proč. Ale ty svůj čas marníš jako feťačka a markytánka. Dobře, možná ten komentář nedává smysl. Ale já se ke tvé osobnosti musela vyjádřit. Plýtváš sebou.

7 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. března 2016 v 21:51 | Reagovat

[6]: Rozkošnej shitstorm. Nevim, co říct, oněmněla jsem. Slunce v srdci, měsíc v duši o((*^▽^*))o A na to si dáme pivo!
Dělám to jen kvůli komentářům, jako je tento.

Nejsi náhodou ty taky od jednoho z těch misijních náboženství? Nebo i nemisijních? Buddhismus n' shit? Asi si to necham vytetovat ciwe...
#staymoralistahovnovimakecam #jakkonvička #nebookamura #tfuj #tenchlapjetakprotivnej

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. března 2016 v 21:53 | Reagovat

[6]: Na tohle si založim sektu, fakt že jo. A sídlo si udělam z Discolandu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama